Palackého názor na Rusko II

Jasnozřivého Palackého jsem citoval již jednou. Nyní bych chtěl více vytáhnout obě jeho věty z dopisu do Frankfurtu ze dne 11. dubna 1848: "pouhá možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce, nežli mne; ne proto, žeby monarchie ta byla ruská, ale žeby byla universální" + "Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček, – jaký to milý základ k universální ruské monarchii!"

Bloggování

Blogy mají tu zvláštní vlastnost, že se člověk na nich dočte věci, ke kterým by se normálně nedostal. Posuďte sami. Nebo o každodenním rasismu či blog Rakušanky, která se naučila dokonale česky i slovensky.

Zakázané ovoce II.

Německý film Kolberg, dokončený v r. 1945, se ostatním dílům goebbelsovské propagandy vymyká a je opředen aurou určité legendárnosti; s rozpočtem cca 8,8 milionů říšských marek zůstává dodnes nejdražším filmovým projektem vytvořeným na německém území. Pro jeho natáčení byly přemístěny z fronty celé bojové jednotky jako statisté, což v posledních letech války bylo bezesporu velkou zátěží. Přesto Kolberg očekávání nenaplnil, a to nejen proto, že do kin – či do toho, co z nich v té době zbývalo – přišel příliš pozdě (slavnostní premiéra se odehrála 30. ledna 1945). Kolberg je totiž umělecké dílo, byť nikoli vynikající, a jeho základní poselství není s nacistickou ideologií a německou válečnou politikou slučitelné.

Nesporné umělecké kvality Kolbergu byly tím, proč tento film směl opustit tresor již dvacet let po válce, v r. 1965, a i dnes je tu a tam reprisován německými televisemi.

Režisérem filmu byl Veit Harlan (1899–1964), tvůrce Žida Süße, a hudbu zkomponoval Norbert Schultze (1911–2002).

Kolberg (dnes Kołobrzeg) je malé přístavní město v Zadním Pomořansku (Hinterpommern), v části Pruska zabrané po 2. světové válce Polskem. V době napoléonského tažení v r. 1806 bylo město po několik měsíců marně dobýváno francouzskou armádou, které jinak nečinilo potíže odpor slabé a špatně organisované pruské armády překonávat. Na obraně města se významně podílely jednotky domobrany zorganisované kolberským starostou Joachimem Nettelbeckem a k úspěchu přispěl energický, charismatický velitel městské posádky August von Gneisenau (1760–1831).

Film začíná scénou, v níž se – o sedm let později, v r. 1813 – Gneisenau ve Vratislavi pokouší přesvědčit pruského krále Bedřicha Viléma III., aby stejně jako v Kolbergu využil nadšení místních obyvatel a učinil provolání k národu. Král k tomu není ochoten, je přesvědčen, že válka je Sache der Armee, věcí armády, a civilisté jsou nepřítelem války. Gneisenau, aby jej přesvědčil o opaku, králi vypráví příběh Kolbergu, který se podařilo zachránit před Francouzi právě jen díky nadšení místních obyvatel. Když je příběh odvyprávěn, král se podvoluje, bere do ruky brk a sepisuje provolání An mein Volk (Mému národu).

Historicky poměrně, byť nikoli zcela, věrný popis obrany Kolbergu je založen na osudech několika postav. Starostu města (Bürgerrepräsentant) Nettlebecka ztvárnil Heinrich George (1893–1946), známý mj. jako představitel württemberského vévody ze Žida Süße. Jeho civilní herectví patří k vrcholům filmu. Jeho neteř, dceru sedláka Marii, zahrála Kristina Söderbaum (1912–2001), manželka režiséra Harlana, avšak toto obsazení lze pokládat za nešťastné: Söderbaum, která své postavě neodpovídala už ani věkem, nedokázala roli naivní venkovské dívky ztvárnit přesvědčivě a výsledkem je povrchní, plochá a málo věrohodná postava. Podobně nepřesvědčivý je Gustav Dießl (1913–1952) jako Ferdinand von Schill, voják, do něhož se Maria zamilovala, ale který si ji odmítne vzít za ženu: jak říká, voják se nikdy nemůže oženit, protože jeho ženou je válka.

Velmi působivý je naopak Horst Caspar (1913–1952) v roli von Gneisenau; jeho dialogy s Nettelbeckem jsou tím, co film zachraňuje před šedí průměrnosti, a zaznamenáníhodný je i Paul Wegener (1874–1948) jako plukovník von Loucadou, indolentní a demoralisovaný předchozí velitel kolberské posádky, který nechal zrezivět kanóny a s obranou města vážně ani nepočítal.

Trikové ani davové scény filmu dnešního diváka asi už nezaujmou, jejich použití je naštěstí střídmé. Hlavním poselstvím filmu je apel na lásku k rodnému místu, jehož obranu nelze ponechat armádě a musí se o ni přičinit každý. Jak říká Nettelbeck uprostřed hořícího Kolbergu, "die Häuser können sie uns verbrennen, aber die Erde nicht" (domy nám vypálit mohou, ale zemi ne).

Hodnotíme-li Kolberg v perspektivě předchozích filmů goebbelsovské propagandy, vychází z nich jako nejuměřenější, nejcivilnější a nejméně zatížený nacistickou ideologií; nejsou tu téměř přítomny národní stereotypy, i francouzští generálové jsou zobrazeni věrně a víceméně positivně, naopak kritikou film nešetří vůči nerozhodnému pruskému králi.

Vyznění Kolbergu je do značné míry universální, a tím se výsledek staví proti záměru svých tvůrců: Němci se měli identifikovat s hrdinnými obránci Kolbergu, ale fakticky jim byla blíž Napoléonova expediční vojska. Válka byla od počátku vedena jako agresivní dobývání německého "životního prostoru", a v této situaci se nelze dost dobře odvolávat na ty hodnoty, které Kolberg adoruje.

Odkazy:
- Kolberg na video.google.com
- článek o filmu Kolberg na německé wikipedii

Guy Peters: Štouralovy polluce

Musím říci, že mentalita trollů je mi naprosto nepochopitelná. Zdejší troll, který si říká Štoural, se vyznačuje tím, že do náhodně vybraných článků vepisuje robotický text, někdy dokonce několikrát pod sebou. Nechápu, jak může mít uspokojení z toho, že nějakou dobu jsou kommentáře zasviněny jeho texty, ačkoliv dobře ví, že po čase stejně přijdu a tu špínu odstraním.

Důvodem je zřejmě psychologické ustrojení znečišťovatelů studánek a sprayerů: Nepošpiněný prostor je zneklidňuje, a proto chvátají s tím, aby jej poskvrnili svou ejakulací. Zjevně si tak vykompensují své pocity méněcennosti z nechopnosti vytvořit cokoliv positivního a nebýt pouhými parasity.

Další Hvížďalovo selhání

Karel Hvížďala referoval o jedné chystané akci neonacistů. Víceméně ponechám stranou obsah a soustředím se především na formu.

Dodejme, že národní socialismus byl ideologií fašistické strany NSDAP.
Byť kommunisté neuměli rozlišovat mezi nacisty a fašisty, novinář v demokratickém státě by to umět měl. Poznávací znamení: fašisté nejsou antisemity.

Z uvedeného textu, který je vystaven na webu vedle svolání k demonstraci, jednoznačně vyplývá, že jde o hnutí antisemitské, tedy rasistické . . .
Byť hlasatelé politické korrektnosti všech barev neumějí rozlišit mezi rasismem a xenofobií, český novinář by to umět měl. Poznávací znamení: Židé nejsou rasou.

Je-li ale Listina základních práv a svobod součástí našeho právního systému (a je-li normou nejvyšší právní síly, jak říkají právníci)
To neříkají právníci, nýbrž dilettanti. V Listině je norem mnoho, a proto sama normou být nemůže.

právo svobody omezit
??? Právo a svoboda jsou v zásadě synonyma. Neexistuje nic takového jako "právo svobody".

Pro přesnost uveďme, že v říjnu 1941, čili před začátkem transportů, v Plzni žilo 3 106 Židů, čili některým se podařilo ještě emigrovat, nebo se ztratit v ilegalitě či spáchali sebevraždy.
Nebo se odstěhovali, zemřeli věkem, nemocí, nešťastnou náhodou, byli popraveni, nebo zavražděni, má-li být tento bizzarrní výčet opravdu přesný.

Všechny tyto okolnosti, jejichž vypovídací hodnota se zdá být normálnímu občanovi zřejmá, ale magistrátním úředníkům v Plzni nestačí.
Ano, v ČR nejsou občané druhé kategorie, jak si pan Hvíždala přeje.

S naší a vůbec evropskou zkušeností jde přeci o nezodpovědnost či přinejmenším lajdáctví a neochotu pochopit a respektovat, že Listina základních práv a svobod je pro nás závazná.
A především pochopit, že zakotvuje oprávnění se pokojně shromažďovat, které lze omezit jen ve zcela výjimečných případech, mezi něž rozhodně nepatří výročí čehokoliv.

Ron Paul

Mezi všemi republikánskými kandidáty je libertarián Ron Paul poslední, ačkoliv pořád roste. Jeho názory jsou pozoruhodné. Rosner je shrnul takto: "A candidate that would like to see all foreign aid taken from Israel, to sit idly by as Iran develops nuclear weapons, to abandon Iraq to its fate. "Israel would be better off" and the Israelis "could take care of themselves" if the United States ended its alliance with Israel, he said."

Nicméně je zjevné, že je to outsider (obdivný článek).

Nejbohatší muslim

Jeden z nejbohatších muslimů je princ al-Walíd bin Talál.

Postoj kandidátů k Israeli

Jerry na Vrbě upozornil na zajímavé srovnání nazvané Israel Factor (jeho nevýhodou je, že Shmuel Rosner svévolně vynechal Rona Paula, protože je nejvíce protiisraelský: podle Rosnera by dostal nulu).

Nejvíce proisraelský (na základě čeho? Pravděpodobně pro své, nepříliš kvalifikované, výroky) je Giuliani (ale klesá; dohání ho Clintonová), nejméně je Obama. Tak jsem zvědav, zda AIPAC prosadí, aby officiálním kandidátem Demokratické strany byla Clintonová a ne Obama. Nebo se bude smát třetí vzadu, Edwards?

Diskusse o pravopisu

Rozpoutala se nad článkem Jaroslava M. Paříka. Nedoukovi Ciceronovi bych chtěl sdělit, že tvar *diskuze i samotná PČP považují za tvar vulgární, tedy nevhodný. Nedivím se jim, takový hnus vzdělaný člověk sám od sebe nikdy nenapíše.

Obama o řešení palestinské otázky

Doslova řekl: "Palestinians would have to reinterpret the notion of right of return in a way that would preserve Israel as a Jewish state. It might involve compensation and other concessions from the Israelis but ultimately Israel is not going to give up its state."

Z toho je jasně vidět, jak je dvoustátní řešení nemravné a že jediná opravdová záruka míru na Středním východě je společný stát Israel-Palestina, s rovnými právy všech lidí:

“I have a dream that one day this nation will rise up and live out the true meaning of its creed: ‘We hold these truths to be self-evident: that all men are created equal.’

I have a dream that one day on the red hills of Georgia the sons of former slaves and the sons of former slaveowners will be able to sit down together at a table of brotherhood.

I have a dream that one day even the state of Mississippi, a desert state, sweltering with the heat of injustice and oppression, will be transformed into an oasis of freedom and justice.

I have a dream that my four children will one day live in a nation where they will not be judged by the color of their skin but by the content of their character.”

Guy Peters: Kolik letos nasbírali presidentští kandidáti

Nejlepší demokratický kandidát (Clintonová) téměř 100 millionů dollarů, čím byla splněna Kesslerova podmínka z počátku letošního roku. Nejlepší republikánský kandidát (Romney) jen 60 millionů dollarů, takže byl horší než druhý nejlepší demokrat (Obama). Business tedy evidentně věří ve vítězství demokratů.

Guy Peters: Změna redakční politiky

Omezení možnosti kommentovat pouze na členy ZMP se sice osvědčilo, ale na druhou stranu se ZMP staly zabetonované. Ačkoliv jejich účelem nikdy nebylo být diskussním forem, je zpětná vazba zřejmě nutná.

Proto jsem se rozhodl obrátit o 180°: otevřít možnosti kommentovat úplně všem, bez jakéhokoliv schvalování a povinnost mít identifikační účet. Vím, že tím otevřu i stavidla trollům. Nicméně je chci upozornit: všechny kommentáře odcházejí na jednu e-mailovou adresu. Veškerý trolling bude smazán: ihned, do hodiny, do týdne. Nezaručuji tedy kdy, ale že bude smazán ano.

Co se týká kommentářů, tak účelem ZMP jsou hlavně články, přičemž možnost jejich publikace je otevřena všem slušným lidem. Kommentáře nemají sloužit k diskussi, nýbrž k upřesnění informací z článků. Budu se tedy řídit havlovským principem: Odpovídat budu pouze na ty, které mne budou inspirovat k odpovědi.

Zakázané ovoce I.

Díky službě video.google.com jsou konečně, byť zatím v nevysoké kvalitě, každému k disposici doposud obtížně dostupná díla německé nacistické filmové propagandy. Připomínám, že autorská práva k většině těchto filmů drží Nadace Friedricha Wilhelma Murnau se sídlem ve Wiesbadenu, která jejich veřejné provozování nedovoluje (podobně je tomu s knihou Adolfa Hitlera Mein Kampf, u něhož censorskou funkci vykonává spolková země Bavorsko).

Udělal jsem si přes Vánoce čas a některé z těchto snímků jsem zhlédl.

Mezi nejzajímavější patří dílo režiséra Veita Harlana Jud Süß z roku 1940. Předlohou byl život skutečné historické osobnosti, židovského politika Josepha Süße Oppenheimera, který se narodil r. 1698 v Heidelbergu a byl popraven 4. 2. 1738 ve Stuttgartu. V posledních pěti letech svého života působil Oppenheimer jako tajný finanční rada Karla Alexandra, vévody z Württembergu.

Film, jehož výroba probíhala pod osobní supervisí nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse, odhlíží od předchozích románových zpracování Oppenheimerova osudu a konstruuje životní příběh do značné míry smyšlený a účelově pozměněný.

Ve filmu jsou Oppenheimerovi připsány všechny stereotypní židovské vlastnosti, od fysických charakteristik po schopnost bravurních intrik a klamu. Díky nim se Oppenheimer vetře do vévodovy přízně a během krátké doby získá pro sebe a své souvěrce moc nad vévodstvím i nad městem Stuttgartem, do něhož předtím nebyl židům dovolen vstup. Vévoda je postupně zbavován všech svých spojenců a nakonec, když se proti němu postaví jeho vlastní poddaní, stojí před osudovým rozhodnutím, zda má přistoupit na nabídku židů, přijmout jejich půjčku a najmout za tyto peníze k potlačení vzpoury žoldnéřské vojsko.

K tomu však už nedojde, protože Oppenheimer se stává obětí další archetypální židovské vlastnosti, chlípnosti, a poté, co znásilní mladou křesťanku, všech svých výsad pozbývá a je za tento zločin veřejně oběšen. Jeho popravou a obnovením starých pořádků (tj. opětovným vykázáním židů z města) film končí.

Ačkoli dějová linie filmu je poměrně prostá, jeho sledování nečiní větších obtíží, než je tomu u jiných snímků z té doby, a to zejména díky vynikajícím hereckým výkonům jak Ferdinanda Mariana (1902–1946), rakouského herce, který ztvárnil titulní roli (a který se podle dochovaných svědectví snažil této povinnosti zprostit tím, že roli žida Oppenheimera zahrál co možná nejpositivněji) a jeho protipólu na vévodském dvoře, předsedy zemské rady (Landschaftskonsulent) Sturma v podání Eugena Klöpfera (1886–1950), tak celé řady představitelů episodních rolí. Scénář je svěží, obrazová stránka snímku byla na svou dobu na velmi slušné úrovni.

Možná ještě zajímavější než antisemitské stereotypy traktované v Süßovi jsou jim jako protiváha postavené stereotypy němectví: Němci (či spíše, abychom byli historicky věrní, Švábové – "meine Schwaben", jak je nazývá vévoda Württemberský), kteří ve filmu vystupují, jsou fysicky krásní, demokraticky smýšlející, bodří a veselí, čestní, stateční němečtí vlastenci, jejichž jedinou vadou je přílišná důvěřivost, s níž podléhají židovským úkladům. Zatímco židé ve frankfurtském ghettu, odkud Oppenheimer do Stuttgartu přišel, žijí v bídě a nepořádku, jejich náboženské rituály jsou visuálně ohavné a zpěv na samé hranici snesitelného, Němci bydlí ve výstavných (byť relativně skromných) domech, na veřejnosti i v soukromí jednají důstojně (v mnohém tak připomínají archetypální signatáře Charty 77 v českých filmech první poloviny 90. let, důstojným a vždy hlubokým hlasem promlouvající intelektuály). Ve volném čase se věnují tradičním – a přirozeně ušlechtilým – německým zálibám, kupř. zpěvu s doprovodem harmonia.

Co šokuje, je obrovská dobová odezva tohoto díla, které zhlédlo celkem 19 milionů diváků. Že jde o prvoplánovou propagandistickou manipulaci, muselo být zřejmé každému soudnému člověku – přesto jsou zaznamenány případy protižidovských násilností, které projekce filmu vyvolala (např. v Marseilles).

Sledování filmu Jud Süß lze doporučit: odolnost k propagandistické manipulaci jako každý jiný druh imunity nelze získat jinak než přímým stykem s infikovaným materiálem.

Osobně pokládám za velmi nemoudré, jestliže mladí Němci dosud neměli možnost s tímto filmem se seznámit: není divu, že zatímco v zemích, kde vládne respekt ke svobodě slova a kde nacistická díla volně vycházejí, např. v USA, v Kanadě a ve Velké Británii, představují stoupenci těchto myšlenek zanedbatelnou část populace (a nejinak tomu bylo i v době největšího rozmachu nacismu v Evropě), v zemích, kde je nacistická propaganda, soudobá i historická, regulována nebo proskribována státem, je výskyt politického extremismu a násilí mezi mládeží neustálým problémem.

Odkazy:
- Jud Süß na video.google.com
- článek "Jud Süß" na německé wikipedii

Další self-hating Jew

Je jím Tony Judt, který měl tu drzost, že napsal: "Israel was on its way to becoming a "belligerently intolerant, faith-driven ethno state" and called for the conversion of "Israel from a Jewish state to a binational one" with equal rights for all Jews and Arabs living in Israel and the Palestinian territories".

To samozřejmě nemohlo zůstat bez odpovědi. V Rosenfeldově essayi 'Progressive' Jewish Thought and the New Anti-Semitism (2006, PDF) si dokonce vysloužil speciální kapitolu: "The historian Tony Judt, for instance, has published a series of increasingly bitter articles over the past three years in the Nation, the New York Review of Books, and Ha’aretz, in which he has called Israel everything from arrogant, aggressive, anachronistic, and infantile to dysfunctional, immoral, and a primary cause of present-day anti-Semitism. “Israel today,” Judt avers, “is bad for the Jews,” and it would do them and everyone else a service by going out of business. “The time has come to think the unthinkable,” he writes, and that is to replace the Jewish state with “a single, integrated, binational state of Jews and Arabs.” Far from being new, this is an old idea and, by now, a properly discredited and discarded one; everyone knows that such an entity, were it ever to come into being, would before long be an Arab-dominated state in which a residual Jewish presence would, at best, be a tolerated minority. In promoting such an obsolescent scheme, which would spell an end to a territorially-based Jewish national existence, Judt, as Benjamin Balint persuasively argues, unwittingly aligns himself with older forms of Christian opposition to Jewish particularism: “Israel is merely the new ground upon which the old battle over Jewish distinctiveness is being waged.” Nevertheless, Judt has his followers, and talk of dissolving the Jewish state and replacing it with a binational state is once again in the air in certain intellectual circles."

Není jediný. Národní ředitel ADL, Abraham Foxman, si vzal na paškál (PDF) známou knihu Mearsheimera a Walta The Israel Lobby and US Foreign Policy. V pochvalné recensi The Deadliest Lies na Ynetu se doslova uvádí: "Criticism of specific Israeli policies is legitimate, criticism that condemns Israel for simply existing is not; criticism that finds fault with Israel on the basis of principles that are generally accepted by all nations and applied even-handedly is legitimate, criticism that singles out Israel for behavior that many other countries behave in without suffering reproach is not. Criticism that ignores every problem Israel faces and concludes that only bad faith or evil motives can explain any failure on Israel's part is also, Foxman argues, not legitimate."

Ross Hedvíček a jeho válka s Pospíšilem a Strakovou

O JKB psát nebudu, už jsem o něm psal dost. Avšak tento nesmyslný Cynikův text: "Na trvalo byl RH zablokován za kyberšikanu a vydírání ostatních uživatelů, až několik měsíců po upravenci... Tak by se dalo psát dále. Dodám, že tento Hevíčkův příspěvek je jeden z těch kriminálních - dopouští se zde jednoznačně hned několika křivých obvinění a pomlu..." nelze nechat bez kommentáře.

Jestli je tady někdo lidský odpad, tak to není Ross Hedvíček, nýbrž náš malý cynik. To, zda je Cynikovo porušování zákonů v článcích Anna Halman nebo Simon Mol marxism, ponechám na jiných. Pro mne je to obyčejný lidský hnus. Pospíšilovu lež o Rossu Hedvíčkovi si taky každý může konfrontovat s tím, jak to doopravdy bylo. Holt když někdo věří na neposkvrněné početí, tak se mu míchá fikce s realitou.

Na závěr k Cynikovi dodám, že pomluva není v civilisovaném státě trestným činem. Ross Hedvíček má to štěstí, že v něm žije, takže se nemusí obávat toho, že ho za jeho nepohodlné názory cynikové a jim podobní zavřou do vězení.

Spor s Naďou Strakovou je jiného druhu. Nepochopila dosud, že Hedvíček je básník. Nebo by snad chtěla, aby ve Škvoreckého Miráklu vše do slova a do písmene odpovídalo realitě? Pravda umělce je jiná než pravda novináře: "To že byli vyhozený, nemělo nic společného s tím, že jsou emigranty. Teď z vás promluvila pravda - takže vám nejde o to, že moje chování souvisí se vzděláním, jak mě rád prezentujete coby sovětoložku a bývalou učitelku ruštiny předělanou na angličtinářku, ale je v tom prachsprostá uražená ješitnost." Je snad proto Škvorecký pravdivý méně?

A závěr bych dodal, že podle mého bytostného přesvědčení má právo na názor i kommunista, i neonacista, i extrémní nacionalista. Proto bych rozhodně nemazal ani takto nevinné texty.

Seriál LN o TV pohádkách

1. Pyšná princessna
2. Princezna se zlatou hvězdou na čele
3. Císařův pekař / Pekařův císař: 1, 2 a 3.
   
4. Mrazík
5. Tři oříšky pro Popelku
6. Byl jednou jeden král
7. Hrátky s čertem

Za přečtení stojí i doprovodné texty, na něž hlavní článek odkazuje: "lidé si často chybně vybírají partnera třeba jen na základě rozumu, či naopak výhradně emocí. Ženu vybranou pouze podle citu nazývají psychologové „stínovou animou“ a tento vztah podle nich téměř nikdy nepřináší štěstí. Stín je naše emocionálnější, pudovější a primitivnější já a nechat si ho přerůst přes hlavu není dobré." . . . "Když se vás váš psycholog zeptá na oblíbenou pohádku z dětství, vězte, že podvědomě vyberete příběh, který je podobný tomu vašemu."

Updated.

Jiný pohled na Masaryka

Tomáš Krystlík přepracoval svůj výtah (mezitím jej přetiskl též na webovské stránce Konservativní strany) z monografie Josefa Kalvody Genesis of Czechoslovakia (East European Monographs, Boulder-New York 1986), kterou v roce 1998 přeložil Aleš Valenta a vydal v nakladatelství Panevropa (ISBN 80-85846-09-8, 608 pp., 352 Kč).

Podstatně přepracovaný výtah vyšel na Hedvíčkově blogu ve dvou částech: 1 a 2. Jako každý alternativní pohled (podobně jako Klimkův Boj o Hrad I–II) si zaslouží zvláštní pozornost, nikoliv pouhou noticku (anotaci) jako v Reflexu. Josef Kalvoda totiž nezapadá do dřívějšího ani dnešního establishmentu.

Nevím, do jaké míry je výtah věrný (originál jsem nečetl), ale některé tam vyřčené názory by si zasloužily korrekturu. Například kritika názoru: "Mnohá z jeho tvrzení jsou nedoložená a sloužila vysloveně zlovolným politickým cílům, např. ve své knize Rusko a Evropa tvrdí, že „příslušníci katolické církve lžou více než protestanté.“" TGM to psal na základě empirické praxe, že katholíci neberou morálku tak vážně jako kalvinisté. Officiální milenky francouzských králů by na kalvinistickém dvoře nebyly možné.

Rovněž tak nelze přeceňovat roli československého odboje v tom, že nedošlo k uzavření separátního míru s Rakouskem-Uherskem, a v tom, že nebyl rozdrcen bolševický puč: "Kdyby byl dějepis přírodní vědou, dala by se dokazovat hypotéza, že pozdější zachvácení velké části světa bolševismem umožnil nejen německý generální štáb, který vyexpedoval do Ruska v zaplombovaném vagónu Lěnina s jeho druhy, nýbrž velkou měrou i Masaryk."

Nicméně jedno poučení pro sebe nám. Měl bych jít do lepších pramenů než je Noskova Independent Bohemia pro poučení o krvavých důsledcích Stürgkhovy diktatury.

Technický správce na wiki

Jak správně konstatuje Pastorius, správce wiki je již dnes "technickým" správcem z popisu své funkce. V praxi se však chovají jako polobozi. Proto Beren přišel s myšlenkou "technického správce" odlišného od normálního. Na rozdíl od Pastoria s tou myšlenkou souhlasím, ale s tím, že by instituce "normálního" správce měla být zrušena.

Papež Štěpán II.

Když byl v roce 752 zvolen, tak se papežové ještě nečíslovali. Tato praxe začala až druhém tisíciletí. Jeho nástupce v letech 1057–58 se sám označoval jako Štěpán IX., takže ho jako svého předchůdce neuznával, protože Štěpán nebyl v roce 752 jako papež vysvěcen.

Situace se mění se zřízením conclave v roce 1274, kdy za papeže začal být považován každý zvolený. Na tridentském koncilu začal být tento princip používán i retroaktivně. V letech 1563–1961 tak byl Štěpán považován za právoplatného papeže Štěpána II.

Dnes opět uznáván není, protože retroaktivita se neuznává. Podrobnosti v článku na wiki.

Miki Ryvola

Je neslavnější český trampský skladatel a zpěvák. Je autorem písní Bedna vod whisky a Mrtvej vlak. Pokud mám věřit Internetu, tak obě pocházejí z roku 1968.