Zakázané ovoce I.

Díky službě video.google.com jsou konečně, byť zatím v nevysoké kvalitě, každému k disposici doposud obtížně dostupná díla německé nacistické filmové propagandy. Připomínám, že autorská práva k většině těchto filmů drží Nadace Friedricha Wilhelma Murnau se sídlem ve Wiesbadenu, která jejich veřejné provozování nedovoluje (podobně je tomu s knihou Adolfa Hitlera Mein Kampf, u něhož censorskou funkci vykonává spolková země Bavorsko).

Udělal jsem si přes Vánoce čas a některé z těchto snímků jsem zhlédl.

Mezi nejzajímavější patří dílo režiséra Veita Harlana Jud Süß z roku 1940. Předlohou byl život skutečné historické osobnosti, židovského politika Josepha Süße Oppenheimera, který se narodil r. 1698 v Heidelbergu a byl popraven 4. 2. 1738 ve Stuttgartu. V posledních pěti letech svého života působil Oppenheimer jako tajný finanční rada Karla Alexandra, vévody z Württembergu.

Film, jehož výroba probíhala pod osobní supervisí nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse, odhlíží od předchozích románových zpracování Oppenheimerova osudu a konstruuje životní příběh do značné míry smyšlený a účelově pozměněný.

Ve filmu jsou Oppenheimerovi připsány všechny stereotypní židovské vlastnosti, od fysických charakteristik po schopnost bravurních intrik a klamu. Díky nim se Oppenheimer vetře do vévodovy přízně a během krátké doby získá pro sebe a své souvěrce moc nad vévodstvím i nad městem Stuttgartem, do něhož předtím nebyl židům dovolen vstup. Vévoda je postupně zbavován všech svých spojenců a nakonec, když se proti němu postaví jeho vlastní poddaní, stojí před osudovým rozhodnutím, zda má přistoupit na nabídku židů, přijmout jejich půjčku a najmout za tyto peníze k potlačení vzpoury žoldnéřské vojsko.

K tomu však už nedojde, protože Oppenheimer se stává obětí další archetypální židovské vlastnosti, chlípnosti, a poté, co znásilní mladou křesťanku, všech svých výsad pozbývá a je za tento zločin veřejně oběšen. Jeho popravou a obnovením starých pořádků (tj. opětovným vykázáním židů z města) film končí.

Ačkoli dějová linie filmu je poměrně prostá, jeho sledování nečiní větších obtíží, než je tomu u jiných snímků z té doby, a to zejména díky vynikajícím hereckým výkonům jak Ferdinanda Mariana (1902–1946), rakouského herce, který ztvárnil titulní roli (a který se podle dochovaných svědectví snažil této povinnosti zprostit tím, že roli žida Oppenheimera zahrál co možná nejpositivněji) a jeho protipólu na vévodském dvoře, předsedy zemské rady (Landschaftskonsulent) Sturma v podání Eugena Klöpfera (1886–1950), tak celé řady představitelů episodních rolí. Scénář je svěží, obrazová stránka snímku byla na svou dobu na velmi slušné úrovni.

Možná ještě zajímavější než antisemitské stereotypy traktované v Süßovi jsou jim jako protiváha postavené stereotypy němectví: Němci (či spíše, abychom byli historicky věrní, Švábové – "meine Schwaben", jak je nazývá vévoda Württemberský), kteří ve filmu vystupují, jsou fysicky krásní, demokraticky smýšlející, bodří a veselí, čestní, stateční němečtí vlastenci, jejichž jedinou vadou je přílišná důvěřivost, s níž podléhají židovským úkladům. Zatímco židé ve frankfurtském ghettu, odkud Oppenheimer do Stuttgartu přišel, žijí v bídě a nepořádku, jejich náboženské rituály jsou visuálně ohavné a zpěv na samé hranici snesitelného, Němci bydlí ve výstavných (byť relativně skromných) domech, na veřejnosti i v soukromí jednají důstojně (v mnohém tak připomínají archetypální signatáře Charty 77 v českých filmech první poloviny 90. let, důstojným a vždy hlubokým hlasem promlouvající intelektuály). Ve volném čase se věnují tradičním – a přirozeně ušlechtilým – německým zálibám, kupř. zpěvu s doprovodem harmonia.

Co šokuje, je obrovská dobová odezva tohoto díla, které zhlédlo celkem 19 milionů diváků. Že jde o prvoplánovou propagandistickou manipulaci, muselo být zřejmé každému soudnému člověku – přesto jsou zaznamenány případy protižidovských násilností, které projekce filmu vyvolala (např. v Marseilles).

Sledování filmu Jud Süß lze doporučit: odolnost k propagandistické manipulaci jako každý jiný druh imunity nelze získat jinak než přímým stykem s infikovaným materiálem.

Osobně pokládám za velmi nemoudré, jestliže mladí Němci dosud neměli možnost s tímto filmem se seznámit: není divu, že zatímco v zemích, kde vládne respekt ke svobodě slova a kde nacistická díla volně vycházejí, např. v USA, v Kanadě a ve Velké Británii, představují stoupenci těchto myšlenek zanedbatelnou část populace (a nejinak tomu bylo i v době největšího rozmachu nacismu v Evropě), v zemích, kde je nacistická propaganda, soudobá i historická, regulována nebo proskribována státem, je výskyt politického extremismu a násilí mezi mládeží neustálým problémem.

Odkazy:
- Jud Süß na video.google.com
- článek "Jud Süß" na německé wikipedii