Lze pojmenovat věci pravými jmény?

Renáta Vesecká, Karel Černovský, Libor Grygárek, Petr Coufal, Arif Salichov, Pavel Kučera a Pavel Němec v. Marie Benešová se bude u Městského soudu v Praze projednávat v pondělí 17. 3. 2008 od 14.00.

Význam 27. dodatku pro českou právní politiku

Rozhodl jsem se, že tentokrát zúročím svou professi legislativce a napíšu něco z mezinárodní komparace.

27. dodatek americké ústavy (PDF) je pozoruhodný hned v několika směrech. Jednak svým obsahem – zvýšení platu členů Kongressu nabývá účinnosti až po volbách ("No law, varying the compensation for the services of the Senators and Representatives, shall take effect, until an election of Representatives shall have intervened.") – jednak způsobem přijetí.

Nejprve k proceduře. Americká ústava je federální. To znamená, že ji může měnit pouze zákon, který byl schválen stanoveným počtem států (75 % či více). Článek V stanoví doslova toto: "The Congress, whenever two thirds of both Houses shall deem it necessary, shall propose Amendments to this Constitution, or, on the Application of the Legislatures of two thirds of the several States, shall call a Convention for proposing Amendments, which in either Case, shall be valid to all Intents and Purposes, as Part of this Constitution, when ratified by the Legislatures of three fourths of the several States or by Conventions in three fourths thereof, as the one or the other Mode of Ratification may be proposed by the Congress; Provided that no Amendment which may be made prior to the Year One thousand eight hundred and eight shall in any Manner affect the first and fourth Clauses in the Ninth Section of the first Article; and that no State, without its Consent, shall be deprived of its equal Suffrage in the Senate."

Problém byl v tom, že 27. dodatek byl navržen již v roce 1789, tedy před 218 lety. Do roku 1792, kdy to bylo aktuální, ho ratifikovalo jen 7 států z požadovaných 10. Pak process ratifikace usnul. Výjimkou byl rok 1873, kdy ho ratifikovalo Ohio. Na návrh dodatku se pak zapomnělo. Byl oživen až v 70. letech 20. století, když ho v roce 1978 ratifikoval Wyoming. Co tomu předcházelo? Mezníkové rozhodnutí (landmark decision) SCOTUS ve věci Coleman v. Miller, 307 U. S. 433 (1939), které stanovilo, že ratifikace je vyhlášena na dobu neurčitou, pokud není výslovně stanoveno jinak. Rozhodnutí ve věci Coleman v. Miller bylo mezníkové, protože ustavilo doktrínu politické otázky, což by mělo být inspirativní i pro český ústavní soud.

Požadovaný 38. stát (z 50), Alabama, návrh dodatku ratifikovala v roce 1992, tedy 202 a ½ roku po návrhu. A to je pro ČR inspirativní. Je totiž třeba skoncovat s praxí, že právní předpis vydaný před rokem 1989, 1945 či 1918 nás nezajímá. Kromě vysoce známého ABGB bych připomněl císařský patent ze dne 10. září 1773 č. 1520 v Kropatschkově sbírce, o veřejných sbírkách, zákon č. 565/1786 JGS, ze dne 15. července 1786, dražební řád (o veřejných dražbách), zákon č. 117/1852 ř. z., ze dne 27. května 1852, o zločinech, přečinech a přestupcích, a zákon č. 7/1864 českého zemského zákoníku, ze dne 16. dubna 1864, obecní zřízení. Všechny (kromě českého obecného zřízení) byly výslovně zrušeny, ale jejich legislativní čistota je inspirativní i dnes.

A konečně meritorně, patří k právním obyčejům, že nikdo nemá rozhodovat sám o sobě. Zvýší-li zákonodárný sbor členům zákonodárného sboru platy, má to být až pro zákonodárný sbor následující, tedy v našem případě až 6. poslaneckou sněmovnu.

Prameny a literatura:

1. Článek Twenty-seventh Amendment to the United States Constitution na wikipedii
   
2. Článek Coleman v. Miller na wikipedii

Pohled na české právnictví

Z pera Kláry Veselé-Samkové: soudnictví a advokacie.

Černobílý pohled

Milan Zelený byl v 90. letech velice populární jako první zásadní kritik ekonomické transformace. Bohužel je jeho vadou stejně černobílé vidění jako těch, které kritisuje. Namátkou: "Proč jsme se museli vracet k ústavě a legislativě z První republiky, tj. do dvacátých let minulého století, a tak se vyhnout modernímu zákonodárství, přímé demokracii a regionální autonomii?" To není takto jednoduché. Předně jsme se do první republiky nevraceli, protože naše ústava má s II. ústavou ČSR jen máloco společného. Navíc právní řád I. republiky nelze takto lacině, bez hlubšího rozboru, odsuzovat.

"Proč jsme zničili výkonné české zemědělství prostým rozdrobením, i když jsme mohli všude ve světě sledovat trendy opačné a úspěchy integrace a automatizace?" Protože se dalo nápravě křivd před ekonomickou effektivitou.

Domácí násilí

Zajímavý článek vyšel na Britských listech. K tomu několik poznámek. Násilí je vždy je fysické; psychické zneužívání je týrání, verbální poznámky jsou obtěžování.

I na případu domácího násilí se ukazuje, jak hluboce jsou v nás zakořeny genderové stereotypy o ženě jako slabém tvoru. Cílem feminismu je potlačit a k tomu se hlásím i já.

K tomu též poznámky předsedy Soudcovské unie.

Plzeň ukázala: Všechno jde, když se chce

Průběh soboty byl velkým vítězstvím lidských práv v ČR. Poděkovat za to je nutné zejména nejvyššímu správnímu soudu, který lidská práva ochránil. Dále je nutno poděkovat policii, která ukázala, že není schopna jen excessů, ale že rovněž dokáže chránit lidská práva, protože nerozpustila zakázanou demonstraci antinacistů, kterou nesvolal (sic!) František Kostlán, protože k tomu nebyl žádný důvod.

Na druhou stranu jsou zde otazníky. Proč fašisté z establishmentu chtěli zakázat demonstraci neonacistů? Proč jiní
fašisté z establishmentu zakázali demonstraci antinacistů? Proč je v Praze nižší úroveň lidských práv než v Plzni?

Nelson Mandela zpívá

Proč došlo v případě Kosova k porušení mezinárodního práva

Guy Peters v poslední době často mluví o "chauvinistických mýtech" v situaci, kdy se vystupuje kriticky, či odmítavě k nedávnému jednostrannému vyhlášení kosovské nezávisloti. Peters často poukazuje na pověstný "žalář národů", kterým Jugoslávie v minulosti byla a často také poukazuje na to, že země, která je sice kolébkou národa, ale v níž už ten národ prakticky nežije, musí patřit novým obyvatelům.

V nedávné době mi proto též v diskusi pod jedním článkem kladně odpověděl na otázku, zda by podporoval snahu kupříkladu francouzských muslimů, kteří by jednoho dne žádali o odtržení části země od Francie.

Ponechám-li stranou tyto otázky, tak dle mého Peters ignoruje fakt, že Jugoslávie (Srbsko) během devadesátých let prodělala politické změny a i když se ani v roce 1999 nedalo hovořit o demokracii "v západním slova smyslu", je nepopiratelné, že určitý (dost značný) posun od autokratického spravování země Miloševičem směrem k demokracii prodělala.

Je proto nekorektní morálním apelem poměřovat nedávné vyhlášení nezávislosti Kosova s postupným osamostatňováním se Chorvatska, Slovinska, Bosny, nebo Černé hory. Už proto, že Peters tak automaticky vsugerovává myšlenku, že Srbové byli k jakýmkoli kosovským požadavkům nekompromisní a odmítaví. Přitom je to právě naopak. Kosovu byla již delší dobu nabízena autonomie. To ovšem představitelé kosovských albánců odmítli.

Rezoluce RB OSN č. 1244 z 10. června 1999 sice nehovoří v tom smyslu, že by explicitně zapovídala vyhlášení kosovské nezávislosti, nicméně garantuje suverenitu a územní celistvost Svazové republiky Jugoslávie:

"Reaffirming the commitment of all Member States to the sovereignty and territorial integrity of the Federal Republic of Yugoslavia and the other States of the region, as set out in the Helsinki Final Act and annex 2"

"Stvrzuje závazek všech členských států respektovat suverenitu a územní celistvost Svazové republiky Jugoslávie a dalších států tohoto regionu v souladu s dodatkem 2 Helsinského závěrečného aktu."

Jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti bez projednání na půdě RB OSN a za současné ignorace nesouhlasu některých států, které se k vyhlášení kosovské nezávislosti staví odmítavě a kriticky (včetně Srbska samotného), tak stěží může být považováno za "kosovský 28. říjen", nýbrž zcela oprávněně za nový Mnichov.

Budou Palestinci obětí holocaustu?

Náměstek israelského ministra národní obrany, Matan Vilnai, prohlásil: "Větší střelbou raket na sebe [Palestinci] přivedou větší šoa, protože k sebeobraně použijeme veškerou sílu."

To nedomyslel, protože Palestincům nahrál na smeč: "Čelíme novým nacistům," kontroval Vilnajovým slovům mluvčí Hnutí islámského odporu Sami Abú Zuhrí. "Chtějí zabít a spálit palestinský národ."

Je jasné, že Vilnai chtěl říci: "Intensivnější střelbou raket si Palestinci sami sobě způsobí větší katastrofu, protože k sebeobraně použijeme veškerou sílu." Nicméně tohle dnešní hraní se zakázanými / posvátnými slovy jinak skončit nemohlo. Spadl do své vlastní pasti.

Topolánek opět rychleji mluví než myslí

Český premiér podpořil republikánského kandidáta v presidentských volbách v USA. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby p. Topolánek byl soukromník, nebo nanejvýše pouhý politik. Ale on je státník. Chce snad náš premiér říci, že Česká republika si přeje, aby nebyl zvolen Obama? Jak s ním potom bude jménem České republiky jednat, když bude zvolen demokrat, jako že bude?

Mirek Topolánek by si měl urychleně uvědomit, zda chce být českým státníkem, nebo členem McCainova volebního štábu, a podle toho se zachovat.

Bezpráví neonacistů

Ačkoliv jsem horlivým stoupencem práva neonacistů shromažďovat se, je nutno vidět, že jejich chování je často v příkrém rozporu s právním řádem a že pošlapávají práva a svobody jiných.

Je směšné, že establishment o tom referuje tak, že vlastně nereferuje (bez odkazů a úmyslně zkomolené názvy). ZMP si na nic nehrají, a proto přinášejí funkční odkaz. Chci však neonacisty upozornit, že tato jejich aktivita je v příkrém rozporu právem takto poškozených na soukromí, a proto by ji měli okamžitě zanechat. Pokud tak neučiní dobrovolně, je zcela správně, že proti nim zasáhne státní moc.

Znalost práva u neonacistů je velice limitovaná: "Poslední zprávy mluví o tom, že primátor podal kasační stížnost, i kdyby byla uznána, tak PROTEST SE USKUTEČNÍ, ale nebude to již pochod, ale pouze shromáždění". Ve skutečnosti je pochod jen druhem shromáždění.

Na druhou stranu, nechápu, co je špatného na této adoraci: "My všichni jsme Hitlerovými dětmi. Jsme dětmi nacionální revoluce. Kráčíme v jeho šlépějích a naplňujeme odkaz, který nám zanechal. Byl to veliký a dobrosrdečný člověk, muž ušlechtilých zásad, bystrý politik, který dokázal vytěžit z minima maximum. Byl učitelem, otcem, byl vším. Proto nesmíme na toho muže nikdy zapomenout a vždy ctít jeho památku." Je sice absurdní, ale proč někomu vymlouvat jeho špatný vkus?

Rozpad žaláře národů - Jugoslávie

motto: "Slovinsko, Chorvatsko, Bosna, Kosovo jsou 4 zcela rozličné příběhy se zcela rozličnými viníky: Slovinsko mělo konflikt s federální komunistickou Jugoslávií. Chorvatsko částečně rovněž, ale hlavní podíl měli Srbové a Chorvati (myslel jsem, že hlavně Srbové, ale začali to Chorvati, v zájmu objektivity dělím vinu na obě strany). Bosna – hlavní viník Izetbegovič, ale ostatní strany taky nezahálely. Kosovo je jasná záležitost. Nezapomínejme na vinu např. Německa s uspěchaným uznáním samostatného Chorvatska apod. Odtržení Makedonie a Černé Hory dokazuje, že se od Jugoslávie dalo oddělit nenásilnou cestou." Vodník

Jak to bylo ve skutečnosti? Jugoslávie byl srbský žalář národů, který držel pohromadě jen díky studené válce. Když skončila, první se chtěli osamostatnit Slovinci. Srbové, kteří ovládali federální moc, to nechtěli připustit. Naštěstí ten konflikt byl krátký a pro Slovince vítězný. Nyní jsou v EU a bez zaostalých Srbů výtečně prosperují.

Druzí se chtěli osamostatnit Chorvati. Tam už to bylo horší, protože v Chorvatsku žilo mnoho Srbů. Válka byla vleklá a krvavá.

Třetí se chtěli osamostatnit Bosňané. Ani to Srbové nehodlali připustit, protože Bosna a Hercegovinu považovali za integrální součást Velkého Srbska. Po krvavé válce se to Bosňanům podařilo.

Jako čtvrté toužilo po nezávislosti na Srbsku (to tehdy ještě vystupovalo pod maskou Jugoslávie) Kosovo. Zde to doslova narazila na nejhorší srbské chauvinistické mýthy, které absolutně nerespektují, že země, která je sice kolébkou národa, ale v níž už ten národ prakticky nežije, musí patřit novým obyvatelům.

Pátí se osamostatnili Makedonci. V Makedonii prakticky žádní Srbové nežijí, takže to Srbům bylo jedno.

Šestí získali nezávislost Černohorci. Tam to bylo nejzvláštnější, protože vztah Černohorců k Srbům je stejný jako vztah Moravanů k Čechům. Srbové však byli po 4 válkách, které rozpoutali, a secessi Makedonců natolik oslabeni, že se nezmohli na jakýkoliv odpor.

Srbští barbaři

Vodník mne na Vrbě obviňuje, že mám morální vinu na ničení pravoslavných památek. Nemyslím. Podle mého názoru jsou Srbové a Albánci jeden za 18 a druhý bez 2 za 20. Pravoslaví ani islám totiž nemají úctu k životu, ani k hmotným hodnotám. Posuďte sami:

1. Ferhat-pašina džamija
2. mešita v Llapi (PDF)
3. Foča
4. etc.

Doporučuji si přečíst článek o srbských zvěrstvech.

Kommunistická persekuce sociálních demokratů

ČSSD ji uvádí na svém webu. Sporná je postava Jaromíra Nechanského. Veleslav Wahl v roce 1995 dostal Řád bílého lva II. třídy.

Kommunisté k výročí jejich putsche

KSČM vydala velice stručné stanovisko k 60. výročí jejich putsche. Spíše než pokus o historickou analysu se jedná o bezcennou polemiku se soudobým antikommunismem.

Státní terror na konci 40. letech kommunisté označují za "proces prohlubování národní a demokratické revoluce". Kommunistickou totalitu za "první historickou formu socialismu".

Vlastní státní převrat KSČM považuje za "ústavně provedenou revoluci, které se zúčastnily široké vrstvy občanů", jako kdyby kommunistické SA – Lidové milice – byly legální. Legalitu akčních výborů také KSČM nemůže myslet vážně. Korumpování zemědělců bolševici popisují jako "spojení s životními zájmy širokých neprivilegovaných vrstev a jejich aktivní prosazování".

Nic není větší známkou intelektuálního úpadku KSČM než toto stanovisko. Na druhou stranu, když pologramotná novinářka Ivana Svobodová z Mladé fronty dělá rozhovor s chytrým šéfem poslaneckého klubu KSČM, je jasné, kdo je vítězem.

Quo usque tandem, Kostláne?

Quo usque tandem abutere, Kostláne, patientia nostra? Quam diu etiam furor iste tuus nos eludet? Quem ad finem sese effrenata iactabit audacia?

František Kostlán svolává demonstraci ("Přijdeme proto v daný čas (1. 3. 2008. ve 14.00 hodin) před plzeňskou Velkou synagogu číst jména nacistických obětí, stejně jako další občané.") a přitom tvrdí, že žádnou nesvolává: "Akce nebude nikým oficiálně oznámená, svolávaná ani organizovaná," protože dobře ví, že shromáždění, které se takto pokouší svolat, je zakázané.

Takto se v českých zemích naposledy chovali bolševici, pane Kostláne. Takový despekt k právu a přirozené lidské slušnosti jste se nemohl naučit jinde než u Lenina a Trockého.

Nějak jsem si nestačil všimnout, že by v ústavě stálo, že všichni mají svobodu shromaždovací, vyjma neonacistů.

Klassická česká intolerance

Jana Dvořáková na svém blogu napsala, že poprvé v životě vykouřila jednu cigaretu a že jí to chutnalo. Hned se na ní sesypali typicky čeští intoleranti, co si to dovoluje. Symptomatická je věta: "Neznám příšernější zážitek, než se líbat s kuřačkou," ačkoliv ve skutečnosti je to přesně naopak.

S českým národem je cosi špatně, když tolik jeho příslušníků má pocit, že za každou cenu musí druhému člověku vnucovat své vlastní normy.

Nekonečná pitomost českých novinářů

Lidové noviny se vyznačují tím, že skvěle naplňují hlavní zásadu českých novin: O věci zásadně píší ti, kteří jí vůbec nerozumí. Tak o právu píší anonymní právní anafabeti: "Bureš měl prý podle nich využívat Sládkovo právnické vzdělání, například při žalobě na primátora Plzně Pavla Rödla."

Co na tom, že Václav Bureš Rödla nežaloval, nýbrž udal. Hodinky, nebo holínky, obojí se natahuje. Kdy konečně české noviny přestanou desinformovat a začnou informovat?

Lidská práva Plzně

Tak nám Nejvyšší správní soud podle advokáta Jaroslava Svejkovského porušil lidská práva Plzně. Čeho je moc, toho je příliš. Při nejbližší příležitosti budu prosazovat, aby veřejnoprávním korporacím byla ústavní stížnost odepřena.

A chronický překračovatel pravomocí veřejného činitele, primátor Pavel Rödl, by se konečně mohl naučit, že platně oznámené shromáždění se nezakazuje, nýbrž rozpouští. Vždyť je to pro ostudu.

Amavi te puella

Amavi te, puella,
iam te habet collega,
amavi te, puella,
iam te nolo.
Tantam simiam,
in via inveniam
amavi te, puella,
iam te nolo.

In silvis resonant
dulcia carmina,
in silvis resonat
dulce carmen!
Dulcia carmina,
in silvis resonant,
in silvis resonat
dulce carmen!

In Pragensi ponte
crescunt sua sponte
multi flores prae colores,
sine ullo fonte
multi flores prae colores,
sine ullo fonte.

Ego volo ire
flores custodire
et per aqam providere
reviviscent mire
et per aqam providere
reviviscent mire.