Vrchol nevkusu

Mám s Pavlem Molkem dlouhodobý odborný spor. Koho by zajímaly podrobnosti, nechť si přečte publikaci MV Sborník vystoupení účastníků diskusního fóra k právu shromažďovacímu. Praha, 11. 9. 2008, pp. 29–34. Přesto jeho nejnovější článek na Jiném právu považuji za nechutný nikoliv proto, že jím opět utahuje šrouby a omezuje svobodu projevu v ČR, ale proto, že je skandalisační, neodborný a přes míru emotivní.

Ke sporu Michal Mazel v. Tomáš Pecina jsem se dosud nevyjádřil a neučiním tak meritorně ani nyní. Přesto nemohu nepoznamenat, že jednostranně někoho skandalisovat a upřít čtenáři možnost seznámit se s argumenty nařčeného z autopsie, se skutečně nijak neliší od campagne proti Chartě 77. Člověk si říká, jak někdo, komu je fairness tak cizí, může vůbec pracovat v justici. Vždyť je typickým aktivistou.

Stejně tak druhý případ: Udání na Mašínovou, že schvaluje těžký zločin vraždy. Je mi líto, ale pokud máme v NTZ idiotský a kommunistický přečin schvalování trestného činu (§ 365 odst. 1 NTZ: „Kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“) musí právo platit padni, komu padni. Pokud Molek dává Mašínové immunitu za její zásluhy, zavádí tady kategorii vyvolených, kteří smějí beztrestně páchat to, co je jiným zapovězeno. Ostatně, u propagátora bojující demokracie nic překvapivého.

Na závěr bych říci, že se plně ztotožňuji s P. H., že povinnost stíhat ideozločiny brání policii dělat smysluplnější práci a že martyrisace extrémistů je jejich nejlepší propagací. Na Jiné právo tento příspěvek nedávám, protože mi hoši, co spolu mluví, několikrát nepropustili kommentář a lze se tedy důvodně domnívat, že nyní by tak učinili rovněž, pravděpodobně pod záminkou čulíkovského boje s „anonymy“, jako kdyby většina redaktorů Jiného práva mou identitu neznala.

Spravedlnost

Na Slepecké holi jakýsi Harry Callahan zmínil rozdíl mezi fair a just, což se do češtiny obojí překládá jako spravedlivý.

Podívejme se na relevantní významy do Merriam-Webster. Pojem fair v kontextu spravedlnosti znamená: "a : marked by impartiality and honesty : free from self-interest, prejudice, or favoritism b (1) : conforming with the established rules : allowed (2) : consonant with merit or importance : due c : open to legitimate pursuit, attack, or ridicule", zatímco just v kontextu spravedlnosti znamená: "a (1) : acting or being in conformity with what is morally upright or good : righteous (2) : being what is merited : deserved b : legally correct : lawful."

Pojem fair tedy vyjadřuje nestrannost, čestnost, bezpředsudečnost a dovolenost, zatímco pojem just oprávněnost, morální i právní správnost, zaslouženost. Chceme-li mezi oběma pojmy rozlišit, tak by fair šlo přeložit jako čestný (= honest), zatímco just jako spravedlivý v užším slova smyslu. Ale zdá se, že fair do češtiny v přesném významu přeložit nejde, neboť češtině tento koncept zcela chybí.

Abstraktně lze shrnout, že fairness je processní soulad s ideálem, dodržení pravidel, zatímco justice je materiální soulad s ideálem, tedy náležitý výsledek.

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 2

Zatímco v první části článku jsem se zabýval činností Václava Havla před rokem 1989, v této se budu věnovat jeho působení v obnovené demokracii. Připomínám, že tuto druhou část Havlova života hodnotím positivněji než první, ale abych splnil svůj slib, soustředím se především na negativa.

Zatímco v nekrologu jeden z hlavních novinářů Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, jakoby naznačoval hagiografický týden, který nás čekal, protože na zesnulém nenašel stín kritiky, po těch orgiích jakoby uznal, že toho bylo moc, protože výslovně pochválil Václava Klause. Jenže Pravda a láska překročila Rubikon. Zešílevší hagiografové vytvořili takový intellektuální terror, že jen připomenout, že Václav Havel byl pouhý člověk a jako takový měl mnoho chyb, znamenalo být osočován, že málo truchlí. Je proto nutné udělat vše proto, aby Pravda a láska už nás nemohla takto tyrannisovat.

První velkou Havlovou chybou bylo úsilí o získání úřadu čs. presidenta. Dal dokonce Alexandru Dubčekovi slib, že ho v roce 1990 po volbách nahradí. Správný postup měl být právě opačný: To, že by Dubček nahradil Husáka, by byl velký symbolický políček normalisaci. Havel jako premiér by se mnohem více než v roli hlavy státu mohl soustředit na praktickou politiku a Občanské fórum by mu nesebral Václav Klaus. Slovenský president republiky by mnohem lépe dokázal zastřešovat jednání o novém nastavení federace.

Případ Bartončík. Předseda ČSL byl s největší pravděpodobností agent StB. Presidentu republiky s největší pravděpodobností slíbil, že z kandidátky odstoupí. To nesplnil. Co však nutilo Rumla a Havla toto zveřejňovat před volbami? Navíc v době zákazu jakékoliv předvolební agitace? S naprosto stejným výsledkem mohli tato fakta zveřejnit až po volbách. Je více než obtížné uvěřit, že zákon neporušili s úmyslem ČSL ve volbách poškodit.

Bylo více než sporné, aby se president republiky míchal do hospodářské transformace. Přesto to 21. srpna 1990 udělal:

Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Dík totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivými místy pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali sami nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných kolosech Restaurací a jídelen, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.

Výsledek bylo, že krajně temné slušovické žilky byly rozprášeny a místo nich máme Babiše.

V roce 1991 se Václav Havel naposledy pokusil o silnější a otevřenou politickou iniciativu – prosadit novou federální ústavu. Když to nešlo standardním processem, chtěl k tomu využít tlak ulice Výzvou občanům:

Milí spoluobčané, kdysi jsem řekl na jedné z velkých manifestací, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí. V jistém smyslu jde dnes o víc, než před dvěma lety [1989]. Tehdy šlo jen o to, zda budeme ještě nějaký čas snášet rozkládající se totalitní systém, anebo zda mu řekneme své jasné "ne". Dnes jde o to, zda se staneme civilizovanou evropskou demokracií, anebo opovrhovaným prostorem neustálých konfliktů a zmatků. Denně se přesvědčuji o tom, že jste pro první z těchto dvou alternativ. Žádám vás proto, abyste tuto svou vůli dali jasně najevo.

František Kostlán to tehdy hodnotil takto: „Václav Havel, jeden z těch, kteří při kabinetní politice a dohadování o státoprávním uspořádání zcela pominul Federální shromáždění a tím i on svým dílem napomohl rozpadávání Československa, by dnes nejraději Federální shromáždění (za pomoci opět nemyslícího davu) rozpustil a vládl pomocí dekretů sám.“ Nicméně jelcinisace československé politiky tehdy neprošla; Pravda a láska už nepatřila k mainstreamu.

V roce 1996 začaly Havlovy zdravotní problémy, takže se stáhnul z každodenní politiky. 4. ledna 1997 se znovu oženil. Jeho popularita šla ke dnu. V pátek 28. listopadu 1997 Ruml a Pilip vyzvali Klause k odstoupení z čela ODS. KDU-ČSL a ODA odešly z vlády. Václav Havel měl na sarajevském atentátu lví podíl. Kritisoval jej za to dokonce i Erik Tabery. Vrcholem byl rudolfinský projev 9. prosince 1997.

Na závěr bych se chtěl vyjádřit k humanitárnímu bombardování z 29. dubna 1999:

Dans l'intervention de l'OTAN au Kosovo, je pense qu'il y a un élément que nul ne peut contester: les raids, les bombes, ne sont pas provoqués par un intérêt matériel. Leur caractère est exclusivement humanitaire: ce qui est en jeu ici, ce sont les principes, les droits de l'homme auxquels est accordée une priorité qui passe même avant la souveraineté des Etats. Voilà ce qui rend légitime d'attaquer la Fédération yougoslave, même sans le mandat des Nations unies.

S tím lze naprosto souhlasit. Nebýt bombardování, nebyli by Miloševićem zdivočelí Srbové zastaveni.

Základní povinnost Václava Klause

Dlouho jsem nechápal, proč Pravda a láska Václava Klause vlastně tak nenávidí. Nyní už je to jasné. Porušuje základní povinnost každého demokratického státníka: Nedostačně se omlouvá.

Silvie Lauder: "Nicméně na znepokojení a lítost, že jeho názory byly inspirující pro masového vraha, stále čekáme."

Jan Konfršt: "Možná by od Vás stačilo slov daleko méně. Snad jen – Václave, odpusť."

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 1

Ačkoliv vše podstatné řekl ve svém geniálním textu Jan Schneider, chtěl bych dále přispět svou troškou do mlýna. Zatímco v civilisovaných zemích trvá státní smutek pouze den, u nás konservativní vláda vyhlásila hned tři. Na protest proti tomu, abych připomněl, že Václav Havel byl jen člověk a nikoliv světec, jsem se rozhodl, že k státnímu smutku nejlépe přispěju tím, že připomenu, co se Havlovi nepovedlo. Jsem ve věčném sporu s Alešem Zemanem, kdy p. Zeman tvrdí, že člověk má za všech okolností psát pouze vyvážené texty. Osobně se však domnívám, že negativistické texty jsou vhodnou protiváhou k úděsné snaze o sekulární svatořečení. Výsledek tedy je vědomou protivou k τὸν τεθνηκóτα μὴ κακολογεῖν.



Protože rok 1989 je přirozeným zlomem i v Havlově životě, rozdělil jsem text na 2 části. V první se budu zabývat Havlem jako vůdcem opposice. Podkladem bude výtečný text Tomáše Peciny, s kterým sice vesměs nesouhlasím, nicméně je nesmírně inspirativní.

O významu dissentu se polemisuje již dlouho. Myslím, že progressivistická (pravdoláskovní) Charta 77 s nepolitickou politikou byla intelektuální ghetto bez většího dopadu. Je obrovská škoda, že se neprosadilo Bendovo a Uhlovo političtější pojetí, když už ne liberální Mandlerovo a Doležalovo zcela politické. Mandlerova analysa Charty 77 je naprosto přesná:

Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit. Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval-li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu.

* * *

Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.

* * *

Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter." Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.

Zajímavé je Pecinovo pojetí, že Havel nebyl demokrat, ale aristokrat. Nicméně v postdemokracii v Moci bezmocných (1978) vidím spíše dozvuky doznívajícího Havlova socialismu než pozdější elitářství, odpor k volbám, politickým stranám a klassické politice.

Širší Pecinovy úvahy o české historii jsou neméně zajímavé. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

Větu: „Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí,“ považuji za formulačně nešťastnou. Nicméně, vraťme se k našemu hrdinovi, očima Josefa Škvoreckého: "Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."

Souhlasím, že katalogy Quelle, Neckermann a Otto a časopis Bravo měly větší význam než celá Charta 77. Magnet tomu nemohl konkurovat. Moralistní jazyk Charty 77 byl zcela bez významu. Nekommunistů bylo více, ale lidé se vyjadřovali marxisticky až do roku 1990, kdy veřejný diskurs přepóloval Václav Klaus a jeho kollegové. Havel na to neměl sebemenší vliv. Nicméně to přepólování se zcela nezdařilo, vizte představy většiny lidí nad 50 o ekonomii. Rozhodující roli tam stále hraje přisvojování si nadhodnoty.

Google Books

Google Books se vyznačují tím, že do hlubokého odkazu nacpou spoustu parametrů. Zbytečnosti #v=onepage&q&f=false se nelze zbavit vůbec. Ve skutečnosti stačí jeden: ID konkrétní knihy, např. GkAvAAAAMAAJ, tedy /books?id=GkAvAAAAMAAJ.

Užitečným parametrem je číslo stránky, např: &pg=PA1.

Příklad celého hlubokého odkazu:
http://books.google.cz/books?id=GkAvAAAAMAAJ&pg=PA1.

Zamyšlení nad celou tou adorací

Myslím, že přišel čas se zamyslet nad příčinami orgií byzantinismu, které v poslední době sledujeme. Vezmu si k tomu texty dvou předních protagonistů Pravdy a lásky z Facebooku. Nebudu je citovat, protože by s tím třeba nesouhlasili a jejich názory mají obecnější platnost.

První názor je, že lidé těmi svíčkami a frontami vyjadřují úctu. Zuřivé odmítání jakékoliv kritiky či jen náznaku výsměchu Havlovi je považováno narušení klidu a pokoje při rozloučení s touto osobností. Nerespektovat to, je protilidové.

Na to odpovídám, že celý svůj život jsem byl proti modlám. Václav Havel byl člověk z masa a kostí. Měl své klady, měl své zápory. Redukce Havla na světce, jako už se to stalo Masarykovi, je výrazem neúcty k jeho životu a neschopností respektovat lidskost každého z nás.

Druhý názor: Nelze srovnávat smrt Havla a nějakého diktátora.

Má reakce – faktem je, že toto je v nás nějak zakódováno. Když umře jeden z nás, máme negativní pocity; když zemře nepřítel, máme pocit, že konečně na něj došlo. Ale tyhle instinktivní reakce bychom měli tlumit. Lidé si jsou ve smrti rovni a na nikoho se nelze dívat černobíle.

Třetí názor: Havel byl mentálním vůdcem revolucionářů 89. roku (Respekt Generation) a jeho skon vnímají jako smrt otce.

Můj kommentář: Ano, to je psychologicky pochopitelné, ale i tyto atavismy bychom měli být schopni překonat. Jinak navždy zůstaneme jen dětmi.

Daně a sociální pojištění

Stanislav Komárek přišel s pozoruhodnou úvahou, zda lidí, žijících ze státních peněz, není již více než daňových poplatníků. Bohužel ji však kontaminoval směšováním daní a sociálního pojištění. Nezaměstnaný či starobní důchodce nežije ze státních peněz, neboť jeho příjmy tvoří pojistné plnění.

Naproti tomu je naprosto pravda, že do počtu lidí žijících ze státních peněz je nutno počítat neziskovky, jejichž příjmy tvoří hlavně státní dotace či granty, a rovněž tak podnikatele soutěžící o veřejné zakázky.

Václav Havel

Ačkoliv jsem si nemyslel, že elektronická media odbydou smrt Václava Havla, jejíž brzký příchod byl v posledních měsících Havlova života zjevný, 30vteřinovým shotem, co je moc, to je moc. V orgiích byzantinismu se překonávala zejména Česká televise a překvapivě též TV Prima. Český národ tyto patolízaly po zásluze odměnil. Ale obávám se, že poučení si z toho nevezme nikdo.

Aby nebylo mýlky. Václava Havla považuji za postavu spíše positivní a za to, co se nyní právě děje, nijak nemůže. Přesto je více než varovné, že se officiální smutek liší od officiálního smutku za Kim Čong-ila jen v míře a způsobu. Český národ je více orientální, než by se na první pohled zdálo.

Havel byl člověk, který polarisoval společnost. Je pravdou, že negativních zamyšlení nad jeho životem je málo a jen menšina z nich je přínosná. Asi nejvíce to bylo přetištění textu ze sborníku Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům z doby campagne proti Chartě 77. Český Komsomol si naivně myslel, že v ČR panuje svoboda slova. Na rozdíl od neonacistů z Národního odporu své stránky měl na .cz. Už nemá, nějaký bdělý strážce Havlova odkazu je vypnul.

Naštěstí ten faktografický text normalisační propagandy přetiskli jinde. Zajímavý je především tím, že si všímá toho, jak se Havel stal vůdcem čs. opposice. Bylo to díky mezinárodnímu věhlasu, který získal díky absurdní hře Zahradní slavnost (1963), která se potom s úspěchem hrála v Západním Německu.

Následovalo engagement v Tváři, jediném nemarxististickém společenském časopisu kommunistického Československa. Havel se stal natolik známým, že aspiroval do vedení Svazu československých spisovatelů. Za Pražského jara byl již tak slavný, že se společně s Václavem Černým a Ivanem Svitákem dostali jako jediní nekommunističtí intellektuálové do Poučení z krisového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.

Roli Havla jako vůdce opposice pěkně mapuje Patočka. Byl významný mýthotvůrce, zejména v Dopisu Husákovi (1975) a Moci bezmocných (1978), přičemž v jeho textech je mnoho objevných postřehů: „Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v našem případě jde o bezprostřední navázání na byzantský césaropapismus, v němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší in­stancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu vše­mu tato ideologie – aspoň na ploše našeho bloku – příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a auto­matickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka).“

Tohle pořád ještě málo probádné období osvětlují i osobní vzpomínky, například Johna Boka, který činnost Václava Havla dělí na dobu, kdy s ním kamarádil („I když zůstal tím stejným Václavem, lidi jako jsem já opustil už dříve. Tím, že se začal kamarádit s Čalfama a Bakalama, se dostal do jiné dimenze.“), a kdy kamarádil s jinými („Nemyslím na paní Veškrnovou, nějaké ptáky, Čalfy, Bakaly, ale myslím na Olgu.“). To o českém dissentu říká mnohé.

Role Václava Havla po roce 1989 je všeobecně známá. Je proto zajímavé, co o ní soudí přední ideologové Pravdy a lásky. Erik Tabery přiznává: „Na začátku devadesátých let se chvíli zdálo, že si chce ukrojit více moci, než mu náleží. Když mu ale poslanci dali oprávněně najevo, že s tím nesouhlasí, tak ustoupil a svou roli přijal. Někdy se angažoval příliš málo (to když Klausova vláda přestala dělat reformy) a někdy příliš mnoho (po pádu Klause v roce 1997). Ke konci své funkce se příliš uzavřel a málo komunikoval s veřejností.“

Překvapivě kritický je i Jiří Pehe (bilance k Havlovým 75. narozeninám + nekrolog), který byl druhdy vnímaný jako hlavní Havlův ideolog. Ukazuje se, že Pehe sleduje své vlastní zájmy ve vybudování quasireligiosního hnutí: „Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.“ Jaká škoda, že si Pehe opět plete levicové liberály a progressivisty: „Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.“ Na druhé straně Pehe aktivně buduje Havlův kult a moralistní kitsch, nepochopení rozdílu mezi náboženstvím a politikou: „Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.“ Je pro mne otázkou, proč si všichni tito dobří lidé pletou epochu (= časový bod) a éru (= doba).

V processu Havlova svatořečení pokračuje Jindřich Šídlo: „Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci.“ Nepřekvapivě se k tomuto trendu přidal přední neokonservativec, Roman Joch: „Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.“

Vyvážený je text Tomáše Peciny, přesto je překvapivě slabý. Pecina podlehl své touze mythologisovat českou historii, jak často vidíme na stránkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Potřeba hrdiny mohla snad fungovat v roce 1990, ale ne v roce 2011. Od intrik během Sarajeva (1997), kdy Havel nakonec díky opposiční smlouvě (1998) prohrál, přestali progressivisté a Havel jako jejich representant s nimi, hrát v české politice klíčovou roli. Stejně tak dissidentskému mýthu o normalisaci zasadila historická věda v poslední době těžké rány.

Tento text tak nelze uzavřít lépe než slovy Václava Havla: „obrací se k lepší, ale už uzavřené minulosti, kdy byli všichni jednotni; na jejím ocenění nelze totiž už celkem nic zkazit, je to bez rizika, všem se tím lze zavděčit a lze si dokonce takovým odkazem k minulé národní slávě docela dobře nalhat, že je vlastně všechno v pořádku, protože Češi jsou staří kabrňáci.“

Update: Další příspěvek k mythologisaci. Švehla se mýlí snad ve všem.

Jsem pro rodinu a pro národ

motto: „Nezastávám ultraliberální názor „ať si každý říká, co chce“.“
—Martin C. Putna

Zásadní rozhovor Respektu s Martinem C. Putnou, kde je však přístupný pouze po zaplacení 15 Kč, přetiskla (doufejme, že legálně) Věra Tydlitátová.

Před závorku je nutno vytknout, že Putna je přední progressivista, a to, na rozdíl od Halíka, včetně homosexualismu: „Avšak v této věci se zkrátka [Duka] zachoval tak, jak mu velí současná oficiální homofobní rétorika římskokatolické církevní instituce. Jednou se za to jistě bude nějaký papež kát, jako se Karol Wojtyła kál za příkoří způsobená jinými historickými projevy katolické intolerance – za křižácké války, za inkvizici a podobně –, ale holt to bude ještě nějakou dobu trvat.“

Možné je všechno, ale odhaduji, že překrucovat jasná slova Písma ve prospěch módní ideologie homosexualismu neprojde nikdy. Faktem je, že Katholická církev nyní akceptuje evoluční theorii, ale doslovné čtení Genesis by bylo znakem fundamentalistů. Církev učí víru a mravy, nikoliv přírodovědu. Nicméně postoj k homosexualitě je součástí ethiky.

Putna je vzdělaný a umí uvažovat, nicméně někde své znalosti zahodí ve prospěch ideologie. Tvrdí, že zatímco za první a druhé republiky neměli konservativci vůdce, dnes ho mají (Klaus). Kramář a Gajda snad nebyli nic? Dávat na jednu hromadu Fica, Kaczyńské a Orbána jednoduše nemůže myslet vážně.

Rozhovor je zvláště dobrý v tom, že ukazuje definiční znaky progessivistů: chybná argumentace pomocí šikmé plochy („Dnes je to úplně jinak, protože současná Evropa se poměrně hodně podobá Evropě pozdních dvacátých a raných třicátých let, kdy se všude vynořovaly nacionalistické proudy.“), nenávist k jinak smýšlejícím („Chtěl jsem to trošičku shodit, abych je zase nedémonizoval. Platí však, že co se tu děje, je odporné a nová vláda, kterou složí Václav Klaus, bude ještě daleko odpornější.“) a projektování sama sebe do svého nepřítele („Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – Romové, homosexuálové, ekologové a tak dále, ale tendence je stejná.“ Ve skutečnosti: „Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – paleokonservativci, tradiční katholíci, neonacisti, kommunisté, socialisté, ultraliberálové a tak dále, ale tendence je stejná.“  Dále: „zakazovat a likvidovat tihle lidé sice umějí, ale vyřešit reálné problémy neumějí, zkrátka až bude opravdu zle, tehdy se většinová veřejnost probudí“. Ano, persekuce neonacistů a omezování politických svobod progressivisty jsme už dnes svědky a lidé dali na Šluknovsku najevo, že mají progressivismu plné zuby.)

Fascinující je, jak se Putna nepokrytě hlásí k politické korrektnosti: „Slova jako „rodina“ a „národ“ se stala otrávenými, skoro sprostými slovy. Jakmile je totiž začali používat ultras jako svoje hesla, slušnému člověku se s nimi obtížně pracuje.“ Slova jako nálepky. Kdy už to konečně skončí? Kdy konečně i progressivisté začnou své opponenty vnímat jaké své bližní, nikoliv jako nepřátele, které je nutné převychovat?

Putna za vzory hodné následování označil Pekaře, Arne Nováka, Černého a Vaculíka. To je tedy směsice. Od Nováka jsem nic nečetl, tak se k němu vyjadřovat nebudu. Ale největšího českého historika všech dob, Pekaře, znám více než dobře. Jestli je něco definiční charakteristikou gaye Pekaře, tak je to nacionalism. Co si o tehdejší Pravdě a lásce myslel, jasně ukazují jeho věčné spory s progressivistou Masarykem. A označit socialistu Černého a kommunistu Vaculíka za konservativce, to už chce hodně odvahy nebo intelektuální nepoctivosti.

Dalším definičním znakem progressivistů je odtrženost od reality: „I v tomto smyslu se tedy bátorovci z D.O.S.T. pokusili tyto homofobní nálady přenést k nám.“ Putna asi nikdy neslyšel, co si myslí plebs o „teplouších“.

Na závěr se ukazuje, že progressivism není sekulární kalvinism jen tak pro nic za nic: „životní partnerství je věc veřejná“. To snad ne. Kde je nějaký veřejný zájem na tom, s kým Putna žije nebo nežije?

Rozhovor s Blankou Čechovou z roku 2009

Stejně jako Zdeněk Kühn byl nejlepší student mého ročníku na PF UK, tak Blanka Čechová byla nejlepší studentkou toho svého. Před 2,5 lety měla rozhovor v Českém rozhlase. Za povšimnutí stojí tragický výkon obou moderátorů.

Norský vrah napsal svůj nenávistný manifest ve Wordu

Škodlivost Microsoftu v praxi.

Jánošík Cnemo

„Daniela“ i Cnemo vycházejí z klassického konceptu plebsu, že krást bohatým nevadí, protože pro ně je to jen kapka v moři. Cnemo svůj postoj specifikoval takto: „Ukradete-li 1000 Kč Babišovi, je to jen nemorální, ale ukradete-li 1000 Kč invalidovi, kterému zbývá 2000 Kč na jídlo, je pachatel hyena.“

Problém tohoto srovnání je, že je vycucané z prstu. Jednak by stát takovému invalidovi pomohl (i když tomu ultralevičáci nevěří, máme v ČR sociální stát) a kdyby ne a ten invalida by vinou jednání zloděje došel k zdravotní újmě nebo dokonce zemřel, nejednalo by se o prostou krádež, nýbrž mnohem závažnější přečin, patrně (těžké – § 147 NTZ) ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 NTZ).

Proto si Kapitánův vykonstruovaný příklad modifikujme, že těch 1 000 Kč ukradne mně, pro kterého tato částka znamená poměrně málo (je to cca cena dvou nákupů v potravinách), ale přesto násobně více než pro Babiše.

Chce někdo vážně tvrdit, že okradení mé osoby je mnohem amorálnější než okradení Babiše?

Počátek vrcholného středověku

Lze ho datovat různě, obvyklé je odvodit ho z počátku gothiky, což je pozdní datace, které koinciduje s definitivním schismatem mezi Východem a Západem (1054) nebo dobytí Anglie Normany (1066).

Chtěl bych však obrátit pozornost na ranou dataci vrcholného středověku, kdy místo počátku gothiky lze vrcholný středověk odvodit od v zásadě dnešního uspořádání států a ethnik. Proto by klíčovým datem mohl být usazení Maďarů v Evropě a zánik Velké Moravy (906) nebo etablování a faktický vznik Německa (10. listopadu 911 ve Forchheimu) volbou Konráda I. za německého krále přesně před 1100 lety.

Rozhovor s Václavem Bělohradským

V obhajobě politiky se shoduje s Václavem Klausem. BTW, technická kvalita serveru České televise je velice mizerná. Při přehrávání se mi to nejméně 3x seklo.

Realita v. modely

Ačkoliv různí technicky orientovaní lidé poukazují na to, že české školství se příliš věnuje duchovním vědám, není to pravda. Výuka například filosofie je na středních školách velice nekvalitní. Vzpomínám si na karikaturu názorů předsokratiků, kdy jejich úvahy byly až parodovány jako hledání pralátky. Tím měla být tu voda, tu oheň, tu apeiron. Ve skutečnosti však je pojem látky až od Aristotela a tyto živly používali předsokratici pouze pro přiblížení toho, co mají na mysli.

Není divu, že s takovým přístupem je obecná znalost ontologie a gnoseologie velice rudimentární. I vzdělaní lidé neumějí rozlišit mezi realitou a modelem. Kupř. Machi odmítá připustit, že přesvědčení o existenci něčeho je binární, buď v Boha věřím, nebo si myslím, že neexistuje, protože v realitě buď něco je, nebo není. Otázka jiná je, jak se k té skutečnosti (jevu) mohu dostat. Někdo může být vyložený skeptik, zda lze zjistit, že něco (ne)existuje (tj. agnostik), jiný naopak může být přesvědčen o 100% poznatelnosti. Jenže gnoseologie nemá na ontologii vliv.

Stejně tak Kapitán nechápe základní vztahy mezi hypothesou, theorií, postulátem a zákonem. Moje chyba byla, že jsem se v této debatě nechal zavléci do konkrétních příkladů, které byly nepřesné. Tak Newtonova mechanika je za všech okolností pouze přibližná a flogiston není zase takový nesmysl, pokud za něj považujeme elektron. Místo toho jsem měl hovořit o nebeských sférách, což je příklad vždy nepravdivé theorie.

Hassan v. Polanecký

Když si člověk čte české blogy, žasne nad tím, jak mizerná úroveň veřejné diskusse tady je. Přední blogger iDNES, Rudolf Polanecký, napsal post, kde semlel všechno možné, ale hlavním thematem byla známá affaira z Varnsdorfu:

„Při sobotní demonstraci ve Varnsdorfu bylo policií předvedeno 12 osob. Mezi nimi byla i dívka, které kvůli tričku hrozí trest podle směrnice EU až tři roky vězení.

"Oživte Hitlera", zněl nápis, který měla dívka na svém tričku. Podle policie je podezřelá z trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy. Tak by mne zajímalo, co hrozí těm, kteří mají na tričku Che Guevaru nebo Lenina. Doufám, že alespoň doživotí.

* * *

Ona dívka z demonstrace si dovolila hodně. Měla tričko s přiblblým nápisem a proto si zasluhuje přísný trest, alespoň takový jako mačetáři. Zavřete ji až zčerná, rasistku jednu a těm hodným hochům, kteří nevěřícně koukali, jak "bílé hlavy" útočí holými čely na jejich mačety, těm se omluvte.“

Polanecký píše mladočesky, takže když je v českém právním řádu nějaká blbost, hned za to může EU. Jenže ne, potlačení svobody projevu trestným činem založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 trestního zákoníku je ryze český výmysl, který s EU nemá nic společného.

Když je v českém právním řádu nějaký nesmysl, tak ať plnou vahou dopadne na všechny, tedy i kommunisty, nejen neonacisty. Logika toho mi uniká. Normální je přeci dopady nesmyslů minimalisovat.

Na to vysoce „kvalifikovaně“ reagoval Vít Hassan, který ve svém článku rovněž semlel páté přes deváté, ale kritisoval i Polaneckého:

„Za tzv. pravdoláskařské a multikulturalistické už jsou dnes označovány pouhé nesouhlasné myšlenky s články šířícími po internetu nenávist. Když jsem si onehdá přečetl článek jistého blogera, ve kterém nápis na tričku jednoznačně naplňující skutkovou podstatu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku, označuje pouze jako "tričko s přiblblým nápisem", chtělo se mi skoro zvracet. Zvracet nad hloupostí toho, který označuje nápis:"Oživte Hitlera!","Romové do plynu!" za tričko s pouhým "přiblblým nápisem." Stejně tak, jako "pouhé tričko počmárané fixem" ho totiž označuje i pan předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Vandas.“

Ve svém rozhořčení se nenamáhal zjistit, že když Polanecký psal svůj článek, tak media referovala jen o první části nápisu, tedy „Oživte Hitlera!“ a nikoliv už o druhé, tedy „Romové do plynu!“ Nicméně i tak, ano, je to pouhé tričko s přiblbým nápisem, které je v civilisovaných zemích beztrestné. V ČR však nemáme nic lepšího na práci, než chtít po PČR, aby si hrála na myšlenkovou policii v nejlepších orwellovských tradicích.

Petrnoušek v. Shameti

Vzhledem k tomu, že pravdoláskovní media jdou po Dobešovi jako slepice po flusu, dostal se spor Petrnoušek v. Shameti na přední stránky novin. Oč jde? Učitelka francouzštiny, Arjana Shameti, vystoupila v České televisi a v rámci pořadu Jílkové Máte slovo dne 27. 10. 2011 kritisovala svého nadřízeného, Pavla Petrnouška, za sexuální výchovu.

Petrnoušek je autorem kontroversní kapitoly v příručce sexuální výchovy, která je známá především hrou Kompot (v ostatních kapitolách jde o stokrát převařenou vodu). Petrnoušek po vystoupení Shameti v televisi jí navrhl rozvázání pracovního poměru dohodou. Dále se zprávy liší, zda na ní podá žalobu na ochranu osobnosti nebo udání pro pomluvu. Dobeš se učitelky zastal a na školu poslal školní inspekci.

Co se týká sexuální výchovy, jedná se o dávný marxistický projekt. Jak v pořadu přiznal stínový ministr školství za ČSSD, Marcel Chládek, cílem této strany jsou jednotné rámcové vzdělávací projekty. Sexuální výchova se má soustředit na objektivní technikálie jako prevenci před mravnostní zločinností, předčasným sexuálním životem a jeho nechtěnými následky. S tím korresponduje názor: „Jsem toho názoru, že většina žáků je spokojená, že se sexuální výchova řeší ve škole a ne doma.“ Opponenti zdůrazňovali, že si nedospělci přejí vztahovou sexuální výchovu; technikálie se dají nalézt v kdejaké publikaci, časopise či na Internetu. Vychovatel by měl být externista. Konservativní odpůrci nechtějí sexuální výchovu ve školách vůbec, neboť mají za to, že sexuálně vzdělávat má rodina. Jako kompromis jsou ochotni tolerovat, že bude více modelů, přičemž každá rodina si bude moci vybrat, jaký model školní výchovy pro své děti bude chtít.

Pozoruhodné je, že ačkoliv koncept trestného činu pohlavního zneužívání vychází z toho, že nedospělec nedokáže říci svobodně ne, u pohlavní výchovy se naopak předpokládá, že říci svobodně ne dokáže.

Petrnoušek v sexuální výchově podniká a podle svých slov si tím vydělá 20 000 Kč ročně. To otevírá otázku svobody projevu veřejnoprávních zaměstnanců. Smí podřízený veřejně kritisovat svého šéfa za střet zájmů? Podle mého názoru ano. Veřejný sektor je něco zcela jiného než soukromý, kde by veřejná kritika ohrozila podnikání zaměstnavatele. Ve veřejném je hlavní veřejný zájem, tj. oprávnění veřejnosti vědět, co se za jejich peníze děje.

O celém sporu bych asi nereferoval nebýt informativního článku Martiny Procházkové, která v typicky českém mediálním kompediu cituje názory různých aktérů. A to je zajímavé, protože to o nás hodně vypovídá. Je zjevné, že Pravda a láska usiluje o ostrakisaci konservativní učitelky: „Je tu jediná učitelka, která se mnou normálně komunikuje, zbytek přešel do vykání“. Je otázkou, nakolik je ostrakisace učitelským sborem výrazem typicky české konformity ke svému nadřízenému. Na straně progressivistů je i David Vodrážka, bývalý místopředseda mladočeské ODS.

Jasně vysvítá symptomaticky česká intolerance, zde ke konservativcům. Cílem je mít na všechno jeden názor – ten jediný správný: „Nelíbí se nám, co paní učitelka o řediteli v médiích řekla. Je to lež a ve skutečnosti je to všechno jinak, než jak to nyní vypadá.“ Kritika je nepřípustná: „Pan ředitel byl zbytečně haněn a napaden.“ „Paní učitelka použila pár slov vytržených z kontextu, které nyní ovlivňují celý národ.“

Zvláště radikální progressivisté vyžadují sebekritiku: „Paní Shameti je naprosto osamocena. Nejhorší ale na tom je, že si žádnou chybu nepřipouští a chová se, jako by se naprosto nic nestalo. Nechápe nás.“ Příznačné pro tyto lidi je neschopnost porozumět sdělované informaci či možná nevnímání sdělovaného. Když Dobeš nazval Shameti ombudsmankou menšinových žáků, konkrétně tří dívek, Franicová to překroutila na ombudsmanství všech žáků. Až kommunistické je diktování emocí: „Neznám dítě, které by mělo paní učitelku rádo, naopak neznám dítě, které by nemělo rádo pana ředitele.“

Výkony českých soudců

Tomáš Pecina přinesl seznam 10 nejlepších a 10 nejhorších českých soudců. Nejsem s justicí v tak pravidelném styku, abych mohl soudce komplexně hodnotit. Jak správně upozorňuje Pavel Hasenkopf, český soudce je daleko spíše úředník (tj. expert, člověk vybírající správné řešení) než politik (tj. člověk vybírající nejlepší řešení, zde spravedlivé), jak by měl být. Media soudci nezajímají a tak nám do posice mudrců, která by jinak soudcům přirozeně patřila, vnucují herce typu Jana Wericha. Místo hodnocení soudců proto přináším několik nejlepších a nejhorších výkonů české justice od 1. 1. 1993 (srovnáno chronologicky):

Nejlepší

1. Pavel Holländer: nález ÚS president republiky v. poslanecká sněmovna z 17. 12. 1997 o počítání času, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, NALUS: 30868, ASPI: JUD31529CZ. Jednota právního řádu.
   
2. Pavel Šámal: usnesení NS ČR lid v. Zítko z 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, NS ČR: E21551308C44A12FC12575EF00397992. Ochrana svobody podnikání a svobody projevu.
3. Eliška Wagnerová: nález ÚS lid v. R. R. z 25. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 161/04, N 74/33 SbNU 229, NALUS: 46097. Ochrana před excessivními vazbami.
4. Eliška Wagnerová: nález ÚS lid v. Šimsa z 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, N 45/48 SbNU 527, NALUS: 57941. Reprobace kommunistické zvůle.
5. Eliška Wagnerová: R. P. v. finanční úřad v Jablonci nad Nisou z 18. 11. 2008 o protiústavnosti kontrolních plánů, sp. zn. I. ÚS 1835/07, NALUS: 60800. Překonáno v sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (Dagmar Lastovecká).
6. Karel Šimka: rozsudek NSS Komunistický svaz mládeže v. ministerstvo vnitra z 28. 8. 2009, čj. 7 As 29/2008-104, SJS 1969 (PDF). Svoboda spolčovací.
7. Dagmar Lastovecká: nález ÚS Sochor v. česká správa sociálního zabezpečení z 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, č. 135/2010 Sb., N 61/56 SbNU 653, NALUS: 65742. Reprobace příjmové diskriminace.
8. Karel Šimka: rozsudek NSS Lisse v. ministerstvo vnitra z 24. 6. 2010 o Komisi pro kapitálový trh, čj. 7 As 40/2010-85 (PDF). Ochrana veřejného pořádku.
9. Vojen Güttler: nález Pecina v. vrchní soud v Olomouci z 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, NALUS: 68308. Oprávnění na informace o minulosti veřejných činitelů.

Nejhorší

1. Vladimír Čermák: nález ÚS Dreithaler v. krajský soud v Ústí nad Labem z 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb., N 14/3 SbNU 73, NALUS: 27112. Legalisace bezpráví III. republiky.
2. Vojen Güttler: usnesení ÚS D. H-ová a ostatní v. zvláštní škola v Ostravě-Přívoze z 20. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 297/99, NALUS: 32969. Odmítnutí reprobovat diskriminaci Romů.
3. Eva Zarembová: usnesení ÚS Linkov v. ministerstvo vnitra z 6. 11. 2002 o odmítnutí registrace Liberální strany, sp. zn. IV. ÚS 349/02, NALUS: 43148. Odmítutí chránit svobodu spolčovací.
4. Monika Křikavová: rozsudek ObS P-2 lid v. Hámid bin Abdal Sání z 30. 5. 2005, sp. zn. 7 T 30/2005. Přepjatý soudcovský aktivism.
5. N/A: usnesení ObS P-9 sociální odbor městské části Praha 9 v. Kočová z 29. 4. 2009, čj. 25 Nc 2016/2009-2. Zestátnění dítěte.
6. Miroslav Čapek: rozsudek OS v Teplicích lid v. Dufek a Nikoluk z 26. 5. 2009. Pošlapání svobody projevu.
7. Pavel Holländer: nález ÚS Melčák v. Parlament z 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09, č. 318/2009 Sb., N 199/54 SbNU 445, NALUS: 63462. Přepjatý soudcovský aktivism.
8. anonymní: rozsudek NSS vláda v. Dělnická strana II z 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009-348 (PDF). Pošlapání svobody spolčovací.
9. Miloslav Studnička: rozsudek KS-Os lid v. Lukeš, Vaculík, Müller a Cojocaru z 20. 10. 2010. Politická objednávka.

Updated.

Divini Redemptoris (1937)

Encyklika odsuzující kommunism.