motto: "Je to podivný systém, tenhle blog, tak mne to moc dlouho nebavilo." AndyOn
AndyOn, která pracuje ve vysoce odpovědné funkci, vystudovala psychologii. Psychologii, jak známo, studuje zejména ten, který sám potřebuje pomoc psychologa. Do jaké míry si sama pomohla, posuďte sami:
AndyOn chodí na veliké množství diskussních fór: Neviditelného psa, Sprchu, Vrbu, Viditelnou kočku i sem. Nikde ji nemají rádi: "Pane Pecino, domnívám se, že od první chvíle,kdy jsme se na netu setkali, jsme si nepadli do noty." (Neznám nikoho, s kým by si padla, s výjimkou Vodníka.) Proto je pro ni nejhorší pohana, když jí někdo připomene, co o ní píší jinde. Proto tak nenávidí Jonáše, který jediný na tuto velrybu platí.
AndyOn se bohužel snaží diskutovat i na tomto blogu, a to zcela originálním způsobem. Napíše text a když na něj člověk reaguje, tak ho smaže. Inu, tak vypadá diskusse dle Mrs. Noblessa. Není se čemu divit.
Nyní píše o tom, že nás konečně přestane oblažovat svou přítomností. Věrohodnost je zhruba stejná jako u Cynika, slibovala nám to tolikrát jako Cynik, že přestane škodit wikipedii.
Možná se divíte, proč jsem na takovou směšnou postavu tak ostrý. Proč bych ale měl šetřit někoho, kdo opakovaně zveřejňuje mou identitu, ač se jí o to nikdo neprosil? Proč bych měl šetřit někoho, o kom se na tomto blogu stejně jako o údajném Petrovi nepsalo, ač ve svém egoismu utkvěle tvrdí opak? Tomu se tuším říká stihomam. Navíc urážet tuhle velrybu je to poslední, oč mám zájem. Roli Jonáše suplovat nebudu.
Nedovedu si představit, jak by kdokoliv příčetný mohl AndyOn řadit do skupiny Vodník, p. Juchelka a má maličkost. Nikdo z nás snad tak hluboko neklesl. Mně totiž nevadí, když někdo kritisuje mé omyly, např. ve statistice. Mně vadí soustavný trolling. A nic jiného než soustavný trolling AndyOn na Sprše nepředváděla. Proto jí to také Klan dal tak sežrat v debatě o čecháčkovství.
BTW, nevím, co je špatného na "Starší novinky naleznete v archívu". Byly to novinky, nyní už nejsou, a proto byly archivovány. Popírat, že to původně novinky nebyly, dokáží jen popírači. Omylem vynechat sponu může každý, ale nevědět, že tvar president je plně v souladu s platnými PČP a na plnou hubu tvrdit opak, dokáže jen ignorant.
Updated.
30. května 2006
Co mazat?
Můj článek Consilium abeundi vyvolal přímo orgie trollingu. Příčinou byly věty: "Nejsou zde vítáni trollové. Petrovi, Maxovi Von vulgo Anonymousi a Pohraničníkovi tímto dávám consilium abeundi. Jejich příspěvky nemají žádnou hodnotu, často je jedná o pouhé tapetování či krádež cizích textů. Od nynějška proto budou zvýšenou měrou mazány." Zdá se, že upozornění o mazání nebylo dobře pochopeno. Oč mi šlo?
Tento blog je už poměrně velký. Každý den na něm přibyde poměrně dost textu. Cílem přitom není nějaká volná diskusse, k tomu slouží diskussní fora, jako je Klub Okoun, Mageo (MAmedia II) či BlaBla. (Sprchu jako žumpu pouze pro zvané nepočítám.) Cílem je upozorňovat na zajímavé texty, názory či jiné prameny. Pokud tento blog zaplaví trolling, cíl nebude naplněn. Nechci, aby nekvalitní texty AndyOn vyhnaly Tomáše Pecinu. Nechci, aby nekvalitní Petrovy texty vyhnaly Alexe Juchelku. Nechci, aby nekvalitní Pohraničníkovy texty vyhnaly mM. AndyOn a jí podobným doporučuji, aby odsud odešli, jsou zde personae non gratae. To znamená, že jejich texty může mazat každý, kdo k tomu má práva volně mazat. Není jich žádná škoda, nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu. A oněm trollům znovu doporučuji server Sprcha. Ta bez nich chcípá, tam jejich agresi a provokace ocení. Mohou si zkusit i flooding (tapetování), tedy opakované postovaní toho samého příspěvku. Sprcha bere všechno, i tapetování.
Tento blog je už poměrně velký. Každý den na něm přibyde poměrně dost textu. Cílem přitom není nějaká volná diskusse, k tomu slouží diskussní fora, jako je Klub Okoun, Mageo (MAmedia II) či BlaBla. (Sprchu jako žumpu pouze pro zvané nepočítám.) Cílem je upozorňovat na zajímavé texty, názory či jiné prameny. Pokud tento blog zaplaví trolling, cíl nebude naplněn. Nechci, aby nekvalitní texty AndyOn vyhnaly Tomáše Pecinu. Nechci, aby nekvalitní Petrovy texty vyhnaly Alexe Juchelku. Nechci, aby nekvalitní Pohraničníkovy texty vyhnaly mM. AndyOn a jí podobným doporučuji, aby odsud odešli, jsou zde personae non gratae. To znamená, že jejich texty může mazat každý, kdo k tomu má práva volně mazat. Není jich žádná škoda, nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu. A oněm trollům znovu doporučuji server Sprcha. Ta bez nich chcípá, tam jejich agresi a provokace ocení. Mohou si zkusit i flooding (tapetování), tedy opakované postovaní toho samého příspěvku. Sprcha bere všechno, i tapetování.
Plzeňské povstání
Před 3 lety jsem volně přeložil článek "Weg mit der Partei!" (Ivan Pfaff), uveřejněný u příležitosti 50. výročí tzv. Plzeňského povstání v »Die Zeit«.
Die Zeit - 22 / 2003
"Pryč se Stranou!" (Napsal: Ivan Pfaff)
Oni byli ti první: 31.května 1953, dva týdny před povstáním 17.června v NDR (Něm. demokratická republika), se pozdvihli v Plzní dělníci a studenti, aby bojovali proti komunistické diktatuře.
Dějiny antikomunistického a antisovětského hnutí ve Východním bloku, které mohlo triumfovat až teprve v r. 1989 v důsledku rozpadu moskevského systému, začínají v našich učebnicích obvykle povstáním ze 17. června 1953 v NDR, jehož 50. výročí se nyní blíží. Jakkoliv byla tato vzpoura odvážná - sláva náleží dělníkům české Plzně, kteří povstali po Stalinově smrti jako první. Také jejich protest se rozhořel na hospodářských požadavcích a rychlosti požáru přerostl v povstání proti režimu, které zachavátilo i jiná města. Sbor národní bezpečnosti (SNB, komunistická policie) a vojáci jej nakonec krvavě potlačili.
Stalin byl právě tři měsíce mrtev, když na západním konci jeho impéria zaplápolal oheň odporu proti sovětské nadvládě. 17. června 1953 demonstrovali dělníci vých. Berlína a všude v NDR; o tři roky později mělo dojít v Polsku ke generální stávce a v Maďarsku k národnímu povstání. Na počátku jsou ale Češi. Dělníci západočeské Plzně byli těmi prvními, kteří se přesně před 50-ti lety, v poslední květnový den r. 1953 pozvedli proti diktatuře.
Přitom od převzetí moci KSČ v Praze uplynulo teprve 5 let. Pomocí zastrašování,
teroru a v neposlední řadě i vlivem vměšování se Moskvy, strhli komunisté (kteří z
prvních svobodných voleb r. 1946 vyšli vítězně se 40-ti % hlasů voličů v Čechách a 30-ti % na Slovensku) na sebe vládu a 7. června 1948 vytlačili z úřadu také prvního poválečného čsl. presidenta Edwarda Beneše. Komunistický režim teroru ovládl brzo celou zem a Státní policie (StB - státní bezpečnost) utvořila stát ve státu. Členové ostatních politických stran byli eliminováni, pronásledováni, vězněni, ba i dokonce vražděni. Benešův následovník, komunistický vůdce Klement Gottwald, se nezastavil ani před svým nejbližším spolupracovníkem Rudolfem Slánským, "obhájcem nacionálních cest ke komunismu". S požehnáním Moskvy ho nechal usvědčit z "trockismu" (Lev Trockij, ruský bolševický politik, zakladatel a vůdce 4. internacionály - pozn. překl.) a "titoismu" (maršál Josip Bros Tito, poválečný president Jugoslávie - pozn. překl.) a v prosinci r. 1952 nechal popravit.
Již IX. sjezd strany r. 1949 zamítl Slánského myšlenky a usnesl se opustit tradiční lehký průmysl (textil, sklo ... aj.), dík kterému zaujímalo ČSR před válkou 10. mís-to ze všech průmyslových států, a místo toho vybudovat těžký průmysl a vsadit hlavně na zbrojení. Tato nová orientace vedla ale v krátkém čase k bezpříkladnému hosp. ú-padku, k pravidelnému hroucení se hospodářského života a ke stoupajícímu strádání obyvatel. Právě dělnictvo toto pocítilo velmi znatelně a bylo stále nespokojenější. Ani Gottwaldova smrt (dodnes ne úplně objasněná) 14. března 1953 po jeho návratu z Moskvy, kde se vůdce KSČ zúčastnil Stalinova pohřbu, neslibovala nové perspektivy.
Jsou strhávány rudé prapory a osvobozováni vězňové
Konfrontováni tlačícím nedostatkem potravin (zemědělství se právě kolektivizovalo), 28 % -ní inflaci a narůstajícím odpíráním práce, nevěděli si Gottwaldovi nástupci žádné jiné rady, než provést drastickou měnovou reformu, která 31. května 1953 zne-hodnocovala peníze v hotovosti v poměru 50 : 1, výplaty, renty a úspory pak 5 : 1. Tyto ztráty byly ale zmnohonásobeny zrušením potravinových karet (přídělů) a ohrom-ným zdražením na nově zavedeném "volném trhu". Současné zvýšení pevně stanovených prac. norem o 23 % a nový systém odměňování (platů) vázaný vyšším výkonem, rozdmy-chávaly explozivní náladu mezi dělníky ještě víc. Zvlášť když se viděli i podvedeni: Pouze 36 hodin před oznámením měnové reformy totiž prezident státu Antonín Zápotocký ještě v rozhlasu (pozn. překl.) ujišťoval veřejnost, že takový krok nepřichází vůbec v úvahu, protože "koruna (Kčs) je pevná".
Večer, 31. května ve 22 hodin, přinesl rozhlas o měn. reformě poprvé hlášení. Zpráva se bleskově rozšířila v halách tradičního plzeňského strojírenského podniku Škoda; 17 000 dělníků noční směny vstoupilo spontánně do stávky. Po příchodu ranní směny v 6 hodin se rozhodlo, táhnout do města. Ještě předtím měli být zalarmováni kolegové ze Železáren Ostrava a Kladno, tak jako i v dalších podnicích. Tu dochází k první vážné meziudálosti: Padá výstřel - je krátce po sedmé a podrážděný člen záv. stráže se pokusil odradit rozhořčeně dělníky od útoku na zavřenou hlavní podnikovou bránu. Dotyčný strážný je dopálenými dělníky zlynčován, celá stráž odzbrojena a vrata stržena. Krátce po devátě hodině dosahuje protestní průvod hlavní plzeňské náměstí.
Také zde, jako i později demonstrantům ve vých. Berlině, jde protestujícím lidem nejprve o ekonomické cíle. Ale brzy se však již hněv obrací zcela všeobecně proti pražskému režimu. Především poté, co se jeden komunistický funkcionář pokusil roz-vášněný lid zastrašit a přimět k návratu do závodu. Se zlou se potázal: Dav lidí soptících vzteky ho udupává k smrti.
Nyní se stala situace neudržitelnou. K poledni zaútočí 6 000 dělníků na nádhernou starou radnici, vytáhnou ven spisy a spálí je veřejně na ulici. Otevřeně revoltující masa posílena o téměř 2 000 studentů z Plzeňské fakulty strojírenství ovládá k veče-ru celé město. Lidé zřizují na přístupových ulicích barikády, obsazují telefonní a telegrafické centrály, krajské správy orgánů KSČ, StB a SNB a ničí jejich spisovou agendu; budova Státní bezpečnosti (StB) je v plamenech. Městská SNB a Lidová milice (LM), které se ani nezmohly na velký odpor, jsou odzbrojovány a všechny výsostné znaky režimu, které se dostanou do rukou, jsou veřejné spáleny.
Dělnický revoluční výbor přebírá vedení a za pomoci ukořistěných zbraní zaútočí odpoledne na blízké vězení Bory - druhé největší v Československu. Přes 100 polit. vězňů je volných a většině z nich se později daří útěk za hranice do Rakouska a Německé spolkové republiky.
Politická hesla naplňující vzduch a pokrývající stěny plzeňských domů ukazují, jak se mění protest od demonstrace proti špatnému hospodářství až k povstání proti režimu: "Žádáme zvýšení platů!", "Žádáme snížení cen!", "Pryč s vykořisťováním dělníků!", "Pryč s rudými buržousty!", "Pryč s komunisty!", "Chceme svobodu!", "Chceme svobodné volby!", "Pryč s diktaturou!", "Chceme svobodné Československo!", "Pryč se Stranou!", "Pryč s vládou!", "Pryč s katy národa!", "Smrt lidem od SNB!", "Vrazi!", "Upalte je zaživa!", "Fašisti, esesáci, gestapáci!", "Smrt zločincům!"
Rudé prapory jsou trhány, stranické legitimace páleny. Nenávist lidu se obrací v prvé řadě proti StB a jejím konfidentům - tucty tajných policajtů jsou zbity, samo-justice žádá oběti na životech. Z arsenálu již dobytého vězení jsou přivlečeny další pušky. Místní protest hrozí rozhořet se po celé zemi.
Vláda v Praze propadá panice. Nyní již stávkují dělníci i na Kladně a v Ostravě. Je rozhodnuto okamžitě zasáhnout za použití násilí. Krátce po 20. hodině dosahují Plzeň 2 pluky SNB o síle 8 000 mužů, posílené jednotkou armády s 2 500 vojáky a 80 tanky z Prahy. Jenže dělníci se postaví na odpor: Pokouší se lahvemi s benzínem zapalovat tanky, a ačkoliv jsou pouze bídně vyzbrojeni, daří se rebelům zcela zničit 9 tanků a dalších 20 zapálit. Dochází k pořádné pouliční bitvě, z mnoha domů, domovních vchodů a střech praskají výstřely. Několik esenbáků (členů SNB) a vojáků umírá, je ale za-bito i 40 povstalců. Teprve ke druhé hodině ranní se pražským oddílům daří vytlačit dělníky že středu města; o den později, dopoledne 2. června, se vzdávají i poslední, kteří se stáhli do objektů Škodovky.
Následuje vlna masového zatýkání, které padlo za oběť 650 lidí, na podzim 1954 je popraven údajný vůdce. Mnohem schovívavěji dopadají represálie v Ostravě a na Kladně, protože většina tamnějších dělníků (dohromady přes 50 000) se při svém povstání omezila na podnikové areály a nedala se na pochod do města.
Došlo ještě ke krvavé dohře: V jednom z mnoha trestních táborů v Uranových dolech Jáchymov se v ranních hodinách 2. června skupina 20-ti vězňů dozvěděla o plzeňském povstání. V domněni, že udeřila hodina svobody, přepadli své stráže z nichž 3 usmrtili, vyloupili sklad zbraní a prchli se 14-ti nabitymi samopaly směrem ke státní hranici. Než-li ji ale mohli vůbec dosáhnout, byli dostižení pátracím oddílem a došlo k mnohahodinové přestřelce mezi zabarikádovanými uprchlíky a tajnými poli-cisty, operujícími ve volném terénu. Zemřelo 7 státních úředníků a zahynulo 9 vězňů; zbylým jedenácti se útěk podařil.
Přes drakonickou reakci režimu se chopilo stávky a demonstrace dalších 19 velko-podniků v Čechách a na Moravě (pouze na Slovensku zůstalo vše v klidu): Podniky těžkého strojírenství ČKD v Praze (Českomoravská Kolben-Daněk) a ČKD v Blansku, západně od Brna, železárny a hutě v Třinci a Bohumíně, nedaleko od ostravské uhelné pánve, kde se stávkovalo také v Hutích - Karviná (v blízkosti polských hranic). Krom toho se přidala automobilka a zbrojovka ve Strakonicích (v jižních Čechách), zbrojařský velkopodnik v Brně, chemická a muniční továrna v Pardubicích, automobilky Škoda Ml. Boleslav, obrovské hutě NHKD ve Vítkovicích u Ostravy, komplex výroby leteckých motorů v Jinonicích u Prahy, výrobce strojního zařízení v Hradci Králové a Olomouci, továrna Tatra v Kopřivnici a vagónka ve Studénce, obě vých. Morava, továrna na výrobu pneumatik v Otrokovicích u Zlína, Stalinovy závody - chemický kombinát - se sídlem v Záluží u Mostu a v "Oberleutensdorfu"(??), konečně také strojirny v Jablonci nad Nisou.
Všude se pokračovalo ve stávkách a demonstracích ještě skoro týden, až do noci z 5. na 6. června. Celkově stávkovalo v celých Čechách a Moravě přibližně 360 000 dělníků. Počet těch, kteří ve městech k tomu i vyšli do ulic, byl nižší; dosahoval asi čtvrt miliónu. Bylo to povstání, které otřáslo celým státem a v pražské centrále moci vyvolalo hlubokou krizi - první od komunistického uchopení moci vůbec.
Práva tvář "sociálního demokratismu"
Vedení komunistické strany muselo poznat, že "nepřátelsky proti státu" nejednali pouze jen dělníci samotní, nýbrž že při demonstracích spolupochodovali i členové KSČ. Na konferenci 10. června zjistili šokovaní straničtí sekretáři, že "ve velkých závodech stáli komunisté na špičce protistátních akcí a Lidová milice se zdráhala zakročit".
Prezident státu Antonín Zápotocký dal najevo svoje rozhořčení, zároveň ale hned partajní soudruhy omlouval jako svedené nepřítelem: Nepokoje měly být dílo "imperialistických agentů". Zápotocký deklaroval politiku tvrdé ruky, a se souhlasem centrály Odborů bylo rozhodnuto, nemilosrdně pronasledovat původce nepokojů i lidí v zákulisí. K tomu vyhlásil ministr obrany 14. srpna (tedy dvaapul měsíce po bouřli-vých událostech) nekompromisně, že každá budoucí vzpoura nebo odpor proti státní moci budou okamžitě znemožněny nasazením vojska.
Plzeň ale nyní platila za tradiční "pevnost" české sociální demokracie, a vskutku velký díl stávkujících se hlásil k této, před 5-ti lety oficiálně zlikvidované straně (podobně jako v NDR byla nuceně sjednocena s komunisty). Pro KSČ tedy dost příležitostí, aby ještě tvrději postupovala proti sociálním demokratům. Krajským sekretariátům bylo nařízeno, "důsledně odhalovat pravou tvář reakce, předevsim sociálního demokratismu". A také v jejich Zásadách o hospodářsko-politické situaci v ČSR, které byly schváleny vedením strany 2. srpna 1953, se nachází stanovisko, že KSČ měla "být znatelně oslabena vinou nositelů občanské ideologie, především sociálního demokratismu".
V rezoluci o pár dní později (z 5. srpna) došla komunistická strana s konečnou platností k závěru: "Reakce v Plzni používala těch samých hesel, metod a způsobu boje jako také později, 17. června, činila reakce v Berlině. To jen dokazuje, že její nepřátelské vystupování proti státu bylo řízeno západnimi imperialisty". Samozřejmě nic z toho není pravda - v samotné závěrečné zprávě plzeňské StB se lze doslova dozvědět, že při stávce a následném povstání ve městě se mělo jednat o nepřipravené a neplánované akce. Nebylo poznat nejmenších příznaků pro řízení ze zahraničí.
Zcela bez účinku ale vzpoura přece jen nezůstala: Již 8. června se otřesený režim rozhodl vzít zpět všechna opatření z 31. května (s výjimkou měnové reformy) a roz-hořčenému obyvatelstvu vyjít vstříc několika málo hospodářskými ústupky. Po této stránce přineslo povstání také naprosto hmatatelný úspěch.
Ovšem vlastní historický význam je ale jiný. Neboť zde, v přechodu od hospodářsko-sociálního protestu k odporu proti systému, se prvně ukázalo klasické schéma všech pozdějších dělnických nepokojů ve Východním bloku - od 17. června (NDR) k nepokojům v Polsku r.1976, které konec konců, po druhé vlně stávek r. 1980 měly vést k zalo-žení svobodných odborů Solidarita. Poprvé zde byl mocensky aparát jednoho ze států Vých. bloku konfrontován s odporem lidu, s masovými stávkami a demonstracemi. Režim musel rozpoznat, že ho mohlo zachránit pouze násilí. Ale stát dělníků, který nechává střílet na dělníky - to byl úplný morální bankrot.
Především se ale ukázalo, že se český národ nestal ani po téměř 14-ti letech dikta-tury (nejprve obsazení německými nacisty, pak komunistický režim) žádnou "apatickou" masou, nýbrž že si zachoval sílu k odporu proti zvůli a diktatuře. Samotné povstání Plzně stojí na začátku dlouhé cesty východoevropských států ke svobodě. A když se dnes podíváme zpátky, na tu dobu, kterou musíme svízelně vysvětlovat našim dětem se všemi jejími absurditami, zmatky a trápením, pak můžeme s pohledem na plzeňské děl-níky říci: Oni byli ti první, oni šli kupředu.
Autor je historik a žije v Heidelberg(u).
Die Zeit - 22 / 2003
"Pryč se Stranou!" (Napsal: Ivan Pfaff)
Oni byli ti první: 31.května 1953, dva týdny před povstáním 17.června v NDR (Něm. demokratická republika), se pozdvihli v Plzní dělníci a studenti, aby bojovali proti komunistické diktatuře.
Dějiny antikomunistického a antisovětského hnutí ve Východním bloku, které mohlo triumfovat až teprve v r. 1989 v důsledku rozpadu moskevského systému, začínají v našich učebnicích obvykle povstáním ze 17. června 1953 v NDR, jehož 50. výročí se nyní blíží. Jakkoliv byla tato vzpoura odvážná - sláva náleží dělníkům české Plzně, kteří povstali po Stalinově smrti jako první. Také jejich protest se rozhořel na hospodářských požadavcích a rychlosti požáru přerostl v povstání proti režimu, které zachavátilo i jiná města. Sbor národní bezpečnosti (SNB, komunistická policie) a vojáci jej nakonec krvavě potlačili.
Stalin byl právě tři měsíce mrtev, když na západním konci jeho impéria zaplápolal oheň odporu proti sovětské nadvládě. 17. června 1953 demonstrovali dělníci vých. Berlína a všude v NDR; o tři roky později mělo dojít v Polsku ke generální stávce a v Maďarsku k národnímu povstání. Na počátku jsou ale Češi. Dělníci západočeské Plzně byli těmi prvními, kteří se přesně před 50-ti lety, v poslední květnový den r. 1953 pozvedli proti diktatuře.
Přitom od převzetí moci KSČ v Praze uplynulo teprve 5 let. Pomocí zastrašování,
teroru a v neposlední řadě i vlivem vměšování se Moskvy, strhli komunisté (kteří z
prvních svobodných voleb r. 1946 vyšli vítězně se 40-ti % hlasů voličů v Čechách a 30-ti % na Slovensku) na sebe vládu a 7. června 1948 vytlačili z úřadu také prvního poválečného čsl. presidenta Edwarda Beneše. Komunistický režim teroru ovládl brzo celou zem a Státní policie (StB - státní bezpečnost) utvořila stát ve státu. Členové ostatních politických stran byli eliminováni, pronásledováni, vězněni, ba i dokonce vražděni. Benešův následovník, komunistický vůdce Klement Gottwald, se nezastavil ani před svým nejbližším spolupracovníkem Rudolfem Slánským, "obhájcem nacionálních cest ke komunismu". S požehnáním Moskvy ho nechal usvědčit z "trockismu" (Lev Trockij, ruský bolševický politik, zakladatel a vůdce 4. internacionály - pozn. překl.) a "titoismu" (maršál Josip Bros Tito, poválečný president Jugoslávie - pozn. překl.) a v prosinci r. 1952 nechal popravit.
Již IX. sjezd strany r. 1949 zamítl Slánského myšlenky a usnesl se opustit tradiční lehký průmysl (textil, sklo ... aj.), dík kterému zaujímalo ČSR před válkou 10. mís-to ze všech průmyslových států, a místo toho vybudovat těžký průmysl a vsadit hlavně na zbrojení. Tato nová orientace vedla ale v krátkém čase k bezpříkladnému hosp. ú-padku, k pravidelnému hroucení se hospodářského života a ke stoupajícímu strádání obyvatel. Právě dělnictvo toto pocítilo velmi znatelně a bylo stále nespokojenější. Ani Gottwaldova smrt (dodnes ne úplně objasněná) 14. března 1953 po jeho návratu z Moskvy, kde se vůdce KSČ zúčastnil Stalinova pohřbu, neslibovala nové perspektivy.
Jsou strhávány rudé prapory a osvobozováni vězňové
Konfrontováni tlačícím nedostatkem potravin (zemědělství se právě kolektivizovalo), 28 % -ní inflaci a narůstajícím odpíráním práce, nevěděli si Gottwaldovi nástupci žádné jiné rady, než provést drastickou měnovou reformu, která 31. května 1953 zne-hodnocovala peníze v hotovosti v poměru 50 : 1, výplaty, renty a úspory pak 5 : 1. Tyto ztráty byly ale zmnohonásobeny zrušením potravinových karet (přídělů) a ohrom-ným zdražením na nově zavedeném "volném trhu". Současné zvýšení pevně stanovených prac. norem o 23 % a nový systém odměňování (platů) vázaný vyšším výkonem, rozdmy-chávaly explozivní náladu mezi dělníky ještě víc. Zvlášť když se viděli i podvedeni: Pouze 36 hodin před oznámením měnové reformy totiž prezident státu Antonín Zápotocký ještě v rozhlasu (pozn. překl.) ujišťoval veřejnost, že takový krok nepřichází vůbec v úvahu, protože "koruna (Kčs) je pevná".
Večer, 31. května ve 22 hodin, přinesl rozhlas o měn. reformě poprvé hlášení. Zpráva se bleskově rozšířila v halách tradičního plzeňského strojírenského podniku Škoda; 17 000 dělníků noční směny vstoupilo spontánně do stávky. Po příchodu ranní směny v 6 hodin se rozhodlo, táhnout do města. Ještě předtím měli být zalarmováni kolegové ze Železáren Ostrava a Kladno, tak jako i v dalších podnicích. Tu dochází k první vážné meziudálosti: Padá výstřel - je krátce po sedmé a podrážděný člen záv. stráže se pokusil odradit rozhořčeně dělníky od útoku na zavřenou hlavní podnikovou bránu. Dotyčný strážný je dopálenými dělníky zlynčován, celá stráž odzbrojena a vrata stržena. Krátce po devátě hodině dosahuje protestní průvod hlavní plzeňské náměstí.
Také zde, jako i později demonstrantům ve vých. Berlině, jde protestujícím lidem nejprve o ekonomické cíle. Ale brzy se však již hněv obrací zcela všeobecně proti pražskému režimu. Především poté, co se jeden komunistický funkcionář pokusil roz-vášněný lid zastrašit a přimět k návratu do závodu. Se zlou se potázal: Dav lidí soptících vzteky ho udupává k smrti.
Nyní se stala situace neudržitelnou. K poledni zaútočí 6 000 dělníků na nádhernou starou radnici, vytáhnou ven spisy a spálí je veřejně na ulici. Otevřeně revoltující masa posílena o téměř 2 000 studentů z Plzeňské fakulty strojírenství ovládá k veče-ru celé město. Lidé zřizují na přístupových ulicích barikády, obsazují telefonní a telegrafické centrály, krajské správy orgánů KSČ, StB a SNB a ničí jejich spisovou agendu; budova Státní bezpečnosti (StB) je v plamenech. Městská SNB a Lidová milice (LM), které se ani nezmohly na velký odpor, jsou odzbrojovány a všechny výsostné znaky režimu, které se dostanou do rukou, jsou veřejné spáleny.
Dělnický revoluční výbor přebírá vedení a za pomoci ukořistěných zbraní zaútočí odpoledne na blízké vězení Bory - druhé největší v Československu. Přes 100 polit. vězňů je volných a většině z nich se později daří útěk za hranice do Rakouska a Německé spolkové republiky.
Politická hesla naplňující vzduch a pokrývající stěny plzeňských domů ukazují, jak se mění protest od demonstrace proti špatnému hospodářství až k povstání proti režimu: "Žádáme zvýšení platů!", "Žádáme snížení cen!", "Pryč s vykořisťováním dělníků!", "Pryč s rudými buržousty!", "Pryč s komunisty!", "Chceme svobodu!", "Chceme svobodné volby!", "Pryč s diktaturou!", "Chceme svobodné Československo!", "Pryč se Stranou!", "Pryč s vládou!", "Pryč s katy národa!", "Smrt lidem od SNB!", "Vrazi!", "Upalte je zaživa!", "Fašisti, esesáci, gestapáci!", "Smrt zločincům!"
Rudé prapory jsou trhány, stranické legitimace páleny. Nenávist lidu se obrací v prvé řadě proti StB a jejím konfidentům - tucty tajných policajtů jsou zbity, samo-justice žádá oběti na životech. Z arsenálu již dobytého vězení jsou přivlečeny další pušky. Místní protest hrozí rozhořet se po celé zemi.
Vláda v Praze propadá panice. Nyní již stávkují dělníci i na Kladně a v Ostravě. Je rozhodnuto okamžitě zasáhnout za použití násilí. Krátce po 20. hodině dosahují Plzeň 2 pluky SNB o síle 8 000 mužů, posílené jednotkou armády s 2 500 vojáky a 80 tanky z Prahy. Jenže dělníci se postaví na odpor: Pokouší se lahvemi s benzínem zapalovat tanky, a ačkoliv jsou pouze bídně vyzbrojeni, daří se rebelům zcela zničit 9 tanků a dalších 20 zapálit. Dochází k pořádné pouliční bitvě, z mnoha domů, domovních vchodů a střech praskají výstřely. Několik esenbáků (členů SNB) a vojáků umírá, je ale za-bito i 40 povstalců. Teprve ke druhé hodině ranní se pražským oddílům daří vytlačit dělníky že středu města; o den později, dopoledne 2. června, se vzdávají i poslední, kteří se stáhli do objektů Škodovky.
Následuje vlna masového zatýkání, které padlo za oběť 650 lidí, na podzim 1954 je popraven údajný vůdce. Mnohem schovívavěji dopadají represálie v Ostravě a na Kladně, protože většina tamnějších dělníků (dohromady přes 50 000) se při svém povstání omezila na podnikové areály a nedala se na pochod do města.
Došlo ještě ke krvavé dohře: V jednom z mnoha trestních táborů v Uranových dolech Jáchymov se v ranních hodinách 2. června skupina 20-ti vězňů dozvěděla o plzeňském povstání. V domněni, že udeřila hodina svobody, přepadli své stráže z nichž 3 usmrtili, vyloupili sklad zbraní a prchli se 14-ti nabitymi samopaly směrem ke státní hranici. Než-li ji ale mohli vůbec dosáhnout, byli dostižení pátracím oddílem a došlo k mnohahodinové přestřelce mezi zabarikádovanými uprchlíky a tajnými poli-cisty, operujícími ve volném terénu. Zemřelo 7 státních úředníků a zahynulo 9 vězňů; zbylým jedenácti se útěk podařil.
Přes drakonickou reakci režimu se chopilo stávky a demonstrace dalších 19 velko-podniků v Čechách a na Moravě (pouze na Slovensku zůstalo vše v klidu): Podniky těžkého strojírenství ČKD v Praze (Českomoravská Kolben-Daněk) a ČKD v Blansku, západně od Brna, železárny a hutě v Třinci a Bohumíně, nedaleko od ostravské uhelné pánve, kde se stávkovalo také v Hutích - Karviná (v blízkosti polských hranic). Krom toho se přidala automobilka a zbrojovka ve Strakonicích (v jižních Čechách), zbrojařský velkopodnik v Brně, chemická a muniční továrna v Pardubicích, automobilky Škoda Ml. Boleslav, obrovské hutě NHKD ve Vítkovicích u Ostravy, komplex výroby leteckých motorů v Jinonicích u Prahy, výrobce strojního zařízení v Hradci Králové a Olomouci, továrna Tatra v Kopřivnici a vagónka ve Studénce, obě vých. Morava, továrna na výrobu pneumatik v Otrokovicích u Zlína, Stalinovy závody - chemický kombinát - se sídlem v Záluží u Mostu a v "Oberleutensdorfu"(??), konečně také strojirny v Jablonci nad Nisou.
Všude se pokračovalo ve stávkách a demonstracích ještě skoro týden, až do noci z 5. na 6. června. Celkově stávkovalo v celých Čechách a Moravě přibližně 360 000 dělníků. Počet těch, kteří ve městech k tomu i vyšli do ulic, byl nižší; dosahoval asi čtvrt miliónu. Bylo to povstání, které otřáslo celým státem a v pražské centrále moci vyvolalo hlubokou krizi - první od komunistického uchopení moci vůbec.
Práva tvář "sociálního demokratismu"
Vedení komunistické strany muselo poznat, že "nepřátelsky proti státu" nejednali pouze jen dělníci samotní, nýbrž že při demonstracích spolupochodovali i členové KSČ. Na konferenci 10. června zjistili šokovaní straničtí sekretáři, že "ve velkých závodech stáli komunisté na špičce protistátních akcí a Lidová milice se zdráhala zakročit".
Prezident státu Antonín Zápotocký dal najevo svoje rozhořčení, zároveň ale hned partajní soudruhy omlouval jako svedené nepřítelem: Nepokoje měly být dílo "imperialistických agentů". Zápotocký deklaroval politiku tvrdé ruky, a se souhlasem centrály Odborů bylo rozhodnuto, nemilosrdně pronasledovat původce nepokojů i lidí v zákulisí. K tomu vyhlásil ministr obrany 14. srpna (tedy dvaapul měsíce po bouřli-vých událostech) nekompromisně, že každá budoucí vzpoura nebo odpor proti státní moci budou okamžitě znemožněny nasazením vojska.
Plzeň ale nyní platila za tradiční "pevnost" české sociální demokracie, a vskutku velký díl stávkujících se hlásil k této, před 5-ti lety oficiálně zlikvidované straně (podobně jako v NDR byla nuceně sjednocena s komunisty). Pro KSČ tedy dost příležitostí, aby ještě tvrději postupovala proti sociálním demokratům. Krajským sekretariátům bylo nařízeno, "důsledně odhalovat pravou tvář reakce, předevsim sociálního demokratismu". A také v jejich Zásadách o hospodářsko-politické situaci v ČSR, které byly schváleny vedením strany 2. srpna 1953, se nachází stanovisko, že KSČ měla "být znatelně oslabena vinou nositelů občanské ideologie, především sociálního demokratismu".
V rezoluci o pár dní později (z 5. srpna) došla komunistická strana s konečnou platností k závěru: "Reakce v Plzni používala těch samých hesel, metod a způsobu boje jako také později, 17. června, činila reakce v Berlině. To jen dokazuje, že její nepřátelské vystupování proti státu bylo řízeno západnimi imperialisty". Samozřejmě nic z toho není pravda - v samotné závěrečné zprávě plzeňské StB se lze doslova dozvědět, že při stávce a následném povstání ve městě se mělo jednat o nepřipravené a neplánované akce. Nebylo poznat nejmenších příznaků pro řízení ze zahraničí.
Zcela bez účinku ale vzpoura přece jen nezůstala: Již 8. června se otřesený režim rozhodl vzít zpět všechna opatření z 31. května (s výjimkou měnové reformy) a roz-hořčenému obyvatelstvu vyjít vstříc několika málo hospodářskými ústupky. Po této stránce přineslo povstání také naprosto hmatatelný úspěch.
Ovšem vlastní historický význam je ale jiný. Neboť zde, v přechodu od hospodářsko-sociálního protestu k odporu proti systému, se prvně ukázalo klasické schéma všech pozdějších dělnických nepokojů ve Východním bloku - od 17. června (NDR) k nepokojům v Polsku r.1976, které konec konců, po druhé vlně stávek r. 1980 měly vést k zalo-žení svobodných odborů Solidarita. Poprvé zde byl mocensky aparát jednoho ze států Vých. bloku konfrontován s odporem lidu, s masovými stávkami a demonstracemi. Režim musel rozpoznat, že ho mohlo zachránit pouze násilí. Ale stát dělníků, který nechává střílet na dělníky - to byl úplný morální bankrot.
Především se ale ukázalo, že se český národ nestal ani po téměř 14-ti letech dikta-tury (nejprve obsazení německými nacisty, pak komunistický režim) žádnou "apatickou" masou, nýbrž že si zachoval sílu k odporu proti zvůli a diktatuře. Samotné povstání Plzně stojí na začátku dlouhé cesty východoevropských států ke svobodě. A když se dnes podíváme zpátky, na tu dobu, kterou musíme svízelně vysvětlovat našim dětem se všemi jejími absurditami, zmatky a trápením, pak můžeme s pohledem na plzeňské děl-níky říci: Oni byli ti první, oni šli kupředu.
Autor je historik a žije v Heidelberg(u).
Odpad z Německa
V únoru jsme zde debatovali na základě Hedvíčkova článku Trochu jine tema nez o Wikipedii... o německém odpadu, který je uskladňován v ČR.
V červnovém vydání cs-magazin se nad tímto tématem zamýšlí Petr Zavoral v článku »Hrr na německého nepřítele!?« a Bohumil Doležal - »Německé smetí«.
V červnovém vydání cs-magazin se nad tímto tématem zamýšlí Petr Zavoral v článku »Hrr na německého nepřítele!?« a Bohumil Doležal - »Německé smetí«.
Poučení z šedesátiletého vývoje aneb Od prekomunismu k postkomunismu
- je zajímavý článek, který napsal Luděk Frýbort z Hannoveru.
29. května 2006
Ostre sledovany Hedvicek
V hesle o me osobe na ceske Wikipedii napadla Wikipedistu Tlustu (ktereho neznam) naivni idea, ze mne v souladu s definici zaradi mezi "Vyznamne Wikipedisty". Udelal to a okamzite se objevil StaSi informator Jan Koukal von Berlin vulgo -jkb- a napsal Tlustovi do jeho page protestni notu jako od Gromyka. Tlusta je bleskove strachy posral a zacal se omlouvat za to co neuvazene udelal. -jkb- pak s radosti provedl zmenu podle sveho. Ze v mem hesle je porad okolo 75 % informaci vylhanych a nebo jednoduse nepravdivych - to neni dulezite.
FSČM
Až přijde čas, kdy zavoní třešně,
já uslyším zas ten slavičí zpěv.
Můj klid je ten tam a já nemám stání,
v mém srdci je bouře a v žilách vře krev.
Vždyť jen kvůli nám dozrály dnes třešně
a slavík svou píseň už uzpívat zná.
Mám rád ten čas, kdy do srdce bodá třešňový květ.
Fašistická strana Čech a Moravy (FSČM) vznikla z bývalé Fašistické strany Československa (KSČ) a je jejím legitimním nástupcem. Ve dnech 20. - 21. prosince 1989 se konal mimořádný sjezd KSČ, který rozhodl o vytvoření územní organizace fašistů v Čechách a na Moravě v rámci jednotné KSČ (od r. 1990 KSČS). K tomu došlo na ustavujícím sjezdu FSČM 31. března 1990 v Praze.
Fašistická strana
Čech a Moravy
Politických vězňů 9,
111 21 Praha 1
tel.: 222 897 111
Programovým cílem FSČM je fašismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír. Program FSČM vychází z marxistické teorie otevřené dialogu s mezinárodním fašistickým a levicovým hnutím, novým myšlenkám a poznatkům. FSČM usiluje o to, aby byla stranou masovou, která pracuje na základě kolektivnosti jednání a rozhodování, samosprávných principů a široké vnitrostranické demokracie.
Za základní příčinu stupňujících se problémů světa i naší společnosti považuje FSČM kapitalismus. Přestože dosud nevyčerpal všechny své možnosti, je stále naléhavější, aby byl vystřídán novou, pokrokovější společensko-ekonomickou formací. Rozpory ve společnosti se stupňují. Navzdory obrovskému vědecko-technickému pokroku, který umožňuje dříve nepředstavitelný nárůst produktivity práce, dochází i v nejvyspělejších zemích k omezování tzv. sociálního státu a bohatství společnosti se na úkor většiny soustřeďuje do rukou stále užší vrstvy. Také v ČR se po restauraci kapitalismu hospodářská a sociální situace velké skupiny obyvatel zhoršila. Práci hledá již více než půl miliónu občanů, zejména mladých, invalidních a starších 50 let. Je ohrožena samotná funkčnost školství i zdravotnictví a nad dosavadním systémem sociálního zabezpečení se vznáší nejistota. Dramaticky se zvýšil deficit státního rozpočtu. Daňová výtěžnost ekonomiky se snižuje, podíl neproduktivní práce roste. Politická a hospodářská závislost ČR, provázená odlivem zisků do zahraničí, je hlubší než kdykoliv předtím. Naděje, které vkládali mnozí občané do vlády vedené sociálně demokratickou stranou, byly znovu zklamány.
FSČM nadále opírá svou politiku o Marxovu tezi, že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit. FSČM si je vědoma toho, že občané nejsou ve své většině spokojeni s perspektivou, která nepřesahuje žití ze dne na den a z roku na rok a silně postrádají vizi dalšího vývoje.
já uslyším zas ten slavičí zpěv.
Můj klid je ten tam a já nemám stání,
v mém srdci je bouře a v žilách vře krev.
Vždyť jen kvůli nám dozrály dnes třešně
a slavík svou píseň už uzpívat zná.
Mám rád ten čas, kdy do srdce bodá třešňový květ.
Fašistická strana Čech a Moravy (FSČM) vznikla z bývalé Fašistické strany Československa (KSČ) a je jejím legitimním nástupcem. Ve dnech 20. - 21. prosince 1989 se konal mimořádný sjezd KSČ, který rozhodl o vytvoření územní organizace fašistů v Čechách a na Moravě v rámci jednotné KSČ (od r. 1990 KSČS). K tomu došlo na ustavujícím sjezdu FSČM 31. března 1990 v Praze.
Fašistická strana
Čech a Moravy
Politických vězňů 9,
111 21 Praha 1
tel.: 222 897 111
Programovým cílem FSČM je fašismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír. Program FSČM vychází z marxistické teorie otevřené dialogu s mezinárodním fašistickým a levicovým hnutím, novým myšlenkám a poznatkům. FSČM usiluje o to, aby byla stranou masovou, která pracuje na základě kolektivnosti jednání a rozhodování, samosprávných principů a široké vnitrostranické demokracie.
Za základní příčinu stupňujících se problémů světa i naší společnosti považuje FSČM kapitalismus. Přestože dosud nevyčerpal všechny své možnosti, je stále naléhavější, aby byl vystřídán novou, pokrokovější společensko-ekonomickou formací. Rozpory ve společnosti se stupňují. Navzdory obrovskému vědecko-technickému pokroku, který umožňuje dříve nepředstavitelný nárůst produktivity práce, dochází i v nejvyspělejších zemích k omezování tzv. sociálního státu a bohatství společnosti se na úkor většiny soustřeďuje do rukou stále užší vrstvy. Také v ČR se po restauraci kapitalismu hospodářská a sociální situace velké skupiny obyvatel zhoršila. Práci hledá již více než půl miliónu občanů, zejména mladých, invalidních a starších 50 let. Je ohrožena samotná funkčnost školství i zdravotnictví a nad dosavadním systémem sociálního zabezpečení se vznáší nejistota. Dramaticky se zvýšil deficit státního rozpočtu. Daňová výtěžnost ekonomiky se snižuje, podíl neproduktivní práce roste. Politická a hospodářská závislost ČR, provázená odlivem zisků do zahraničí, je hlubší než kdykoliv předtím. Naděje, které vkládali mnozí občané do vlády vedené sociálně demokratickou stranou, byly znovu zklamány.
FSČM nadále opírá svou politiku o Marxovu tezi, že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit. FSČM si je vědoma toho, že občané nejsou ve své většině spokojeni s perspektivou, která nepřesahuje žití ze dne na den a z roku na rok a silně postrádají vizi dalšího vývoje.
Aktualisace
Jak se dalo očekávat, Cynikův elán přestat škodit Wikipedii nevydržel ani pár dní. Je zjevné, že ten chlapec trpí silnou závislostí a měl by se léčit.
Ignorant Karel Hvížďala I
motto: "Česká celostátní printová média . . . díky svému posunu v zaměření, který je tlačí od transferu informací k transferu emocí, se soustředila na citace a tematizování nejmarkantnějších hrubostí." Karel Hvížďala
Malý čtenář opět obětí terroru
Wikipedii nyní naštěstí sleduji jen sporadicky, takže mi málem úplně uniklo, že se Malý čtenář před několika dny stal opět obětí nepřátelství p. Vrby. P. Vrba je mi blízký v tom, že je to stejný normokrat jako já, na rozdíl od Malého čtenáře. Tak mu připomenu základní pravidlo morálky: nesoudit člověka, proti němuž jsem zaujatý, podjatý. Porušení právě tohoto pravidla je základním důvodem toho, proč 4., Berenův, lynch proti mé osobě je nelegitimní. Byl bych se proti nespravedlivému rozsudku odvolal, protože každý příčetný odvolací orgán by mi musel dát za pravdu. Jenže správní rada Nadace se nijak neliší od Pontského Piláta, takže to nemá cenu.
Nepřátelství mezi p. Vrbou a Malým čtenářem je dlouhodobé, přičemž nemusím zastírat, že jsem jednoznačně na straně Malého čtenáře. P. Vrba se by se proto měl vyvarovat všech mocenských zásahů vůči Malému čtenáři, jinak se chová amorálně, tedy bezectně.
V zásadě bych souhlasil s Berenovým právním názorem: "Co se týká zpochybňované legálnosti, tak jak říká Vrba, máme u nás přeloženou en:Wikipedia:Blocking policy (jako Wikipedie:Blokování), kde jsou taxativně vyjmenovány věci, za které se blokuje (technické opatření na ochranu proti škodám), ale nikoliv en:Wikipedia:Banning policy, kde jsou vyjmenovány věci, za které se uděluje ban (zákaz přímo dané osobě, který není pouhým technickým opatřením, i když je většinou realizovaný pomocí bloku). A za osobní útoky je logické dávat ban a nikoliv pouhý blok. Takže je to neúplnost našich pravidel a doporučení, která si rozhodně zaslouží doplnit a eliminovat případné další nejasné oblasti. Možnost zablokování je na stránce Wikipedie:Žádné osobní útoky zmíněna, i když nejasně (Za opakované osobní útoky byli někteří uživatelé zablokováni – zde je vidět problém i v našich překladatelích, kteří klidně přeloží "ban" z enwiki jako "blok")." Nicméně k mému překvapení se ukázalo, že nemá pravdu: "Hi. I got your email. You haven't been "banned" -- you've been blocked for twelve hours. Please feel free to contact User:Tony Sidaway if you feel strongly that the block needs to be shortened; he's a reasonable person and reliably open to discussion about his decisions. Jkelly 19:28, 3 May 2006 (UTC)" Tento nespravedlivý a nelegální blok byl důvodem, proč jsem Wikipedii jako celek opustil nadobro. Nicméně bych uvítal, kdyby v tomto ohledu zvítězila Berenova koncepce. Wikipedie by pak byla méně chaotická.
Na druhou stranu absolutně nemohu souhlasit s druhým Berenovým názorem, kterým nadále pokračuje v neblahé tradici Berenových dekretů: "Navzdory uvedeným nedostatkům v pravidlech a doporučeních mi však připadá, že na české Wikipedii je už dlouho pevně zavedeným zvykem za opakované osobní útoky udělovat krátké bany." Jednak to je to lež: "Egg mne dne 28. 7. 2005 00:14 (UTC) označil za podvodníka. Později se omluvil za to, že jeho obvinění mé osoby z tvorby maňásků bylo "nedostatečně podložené", ale za urážku nebyl nijak potrestán. Egg mne dne 4. 8. 2005 v 14:38 (UTC) označil za manipulátora. Za tento osobní útok se nikdy neomluvil, ani nebyl nijak potrestán." A mapovat Cynikovy osobní útoky se mi ani nechce. Jednak je to svévole. Pokud zavedený uživatel spáchá přestupek, měl by s ním být zejména prodiskutován a veden k nápravě, zde k omluvě. Represe musí mít vždy subsidární charekter, jinak, Berene, vytváříte na Wikipedii 50. léta, tentokrát v podobě frašky.
Pokud se podíváme do historie, tak to byl právě Beren, kdo jako první vůbec 12. 1. 2005 v 18:16 zablokoval zavedeného wikipedistu (šlo o Jiřího Hofmana). Tím začala Berenem psaná historie tyrannie na české části Wikipedie, což jsem si tehdy ve své krátkozrakosti neuvědomoval. Druhou Berenovou obětí byl Pastorius (14. 1. 2005 v 23:57). No a třetí už jsem byl na řadě já: 26. 1. 2005 v 16:50.
Lze tedy uzavřít, že se Beren soustavě dopouští svévole, kdy se své krajně subjektivní názory pokouší vydávat za názor celé kommunity. Proto by měl být okamžitě desysoppován a vyzývám kteréhokoliv aktivního wikipedistu, aby se toho ujal.
Nepřátelství mezi p. Vrbou a Malým čtenářem je dlouhodobé, přičemž nemusím zastírat, že jsem jednoznačně na straně Malého čtenáře. P. Vrba se by se proto měl vyvarovat všech mocenských zásahů vůči Malému čtenáři, jinak se chová amorálně, tedy bezectně.
V zásadě bych souhlasil s Berenovým právním názorem: "Co se týká zpochybňované legálnosti, tak jak říká Vrba, máme u nás přeloženou en:Wikipedia:Blocking policy (jako Wikipedie:Blokování), kde jsou taxativně vyjmenovány věci, za které se blokuje (technické opatření na ochranu proti škodám), ale nikoliv en:Wikipedia:Banning policy, kde jsou vyjmenovány věci, za které se uděluje ban (zákaz přímo dané osobě, který není pouhým technickým opatřením, i když je většinou realizovaný pomocí bloku). A za osobní útoky je logické dávat ban a nikoliv pouhý blok. Takže je to neúplnost našich pravidel a doporučení, která si rozhodně zaslouží doplnit a eliminovat případné další nejasné oblasti. Možnost zablokování je na stránce Wikipedie:Žádné osobní útoky zmíněna, i když nejasně (Za opakované osobní útoky byli někteří uživatelé zablokováni – zde je vidět problém i v našich překladatelích, kteří klidně přeloží "ban" z enwiki jako "blok")." Nicméně k mému překvapení se ukázalo, že nemá pravdu: "Hi. I got your email. You haven't been "banned" -- you've been blocked for twelve hours. Please feel free to contact User:Tony Sidaway if you feel strongly that the block needs to be shortened; he's a reasonable person and reliably open to discussion about his decisions. Jkelly 19:28, 3 May 2006 (UTC)" Tento nespravedlivý a nelegální blok byl důvodem, proč jsem Wikipedii jako celek opustil nadobro. Nicméně bych uvítal, kdyby v tomto ohledu zvítězila Berenova koncepce. Wikipedie by pak byla méně chaotická.
Na druhou stranu absolutně nemohu souhlasit s druhým Berenovým názorem, kterým nadále pokračuje v neblahé tradici Berenových dekretů: "Navzdory uvedeným nedostatkům v pravidlech a doporučeních mi však připadá, že na české Wikipedii je už dlouho pevně zavedeným zvykem za opakované osobní útoky udělovat krátké bany." Jednak to je to lež: "Egg mne dne 28. 7. 2005 00:14 (UTC) označil za podvodníka. Později se omluvil za to, že jeho obvinění mé osoby z tvorby maňásků bylo "nedostatečně podložené", ale za urážku nebyl nijak potrestán. Egg mne dne 4. 8. 2005 v 14:38 (UTC) označil za manipulátora. Za tento osobní útok se nikdy neomluvil, ani nebyl nijak potrestán." A mapovat Cynikovy osobní útoky se mi ani nechce. Jednak je to svévole. Pokud zavedený uživatel spáchá přestupek, měl by s ním být zejména prodiskutován a veden k nápravě, zde k omluvě. Represe musí mít vždy subsidární charekter, jinak, Berene, vytváříte na Wikipedii 50. léta, tentokrát v podobě frašky.
Pokud se podíváme do historie, tak to byl právě Beren, kdo jako první vůbec 12. 1. 2005 v 18:16 zablokoval zavedeného wikipedistu (šlo o Jiřího Hofmana). Tím začala Berenem psaná historie tyrannie na české části Wikipedie, což jsem si tehdy ve své krátkozrakosti neuvědomoval. Druhou Berenovou obětí byl Pastorius (14. 1. 2005 v 23:57). No a třetí už jsem byl na řadě já: 26. 1. 2005 v 16:50.
Lze tedy uzavřít, že se Beren soustavě dopouští svévole, kdy se své krajně subjektivní názory pokouší vydávat za názor celé kommunity. Proto by měl být okamžitě desysoppován a vyzývám kteréhokoliv aktivního wikipedistu, aby se toho ujal.
Consilium abeundi
Tento blog čte kolem 200 čtenářů denně, takže si myslím, že nastal čas k formulování jeho politiky. Jsou zde vítáni všichni čtenáři a všichni přispěvatelé, kteří mají co říci. Pokud někdo chce uveřejňovat texty na hlavní stránce, stačí, aby nám poslal e-mail, a dostane pozvánku.
Nejsou zde vítáni trollové. Petrovi, Maxovi Von vulgo Anonymousi a Pohraničníkovi tímto dávám consilium abeundi. Jejich příspěvky nemají žádnou hodnotu, často je jedná o pouhé tapetování či krádež cizích textů. Od nynějška proto budou zvýšenou měrou mazány. Tento blog si nepotřebuje čtenost zvedat umělými "spory" s nějakými trolly. Nekvalitní texty jen zbytečně zabírají místo a zatěžují čtenáře, které nezajímají. Oněm třem trollům doporučuji místo tohoto blogu server Sprcha, tam berou všechno. Avšak jmenovitě Pohraničníka upozorňuji, aby si vzal poučení z osudu AndyOn a nesnažil se hádat s tamním Klanem, jinak od něj dostane výprask. Pokud chce na Sprše uspět, musí být sionista, podporovat invasi do Iráku, být antikommunista, kritik čecháčkovství a stoupenec Kateřiny Jacques. Naproti tomu já osobně jsem v konfliktu Petr Maule – Alex Juchelka jednoznačně na straně p. Juchelky.
Cením si všech ostrých kritiků zdejších textů, jako je p. Vaněk, Fuxoft nebo Neználek. I oni jsou vítáni a mají-li zájem, rád jim pošlu pozvánku opravňující psát texty na hlavní stránku. Tento blog si nebere servítky, nebojí se nikoho a ničeho, nevytečkovává zbaběle slova jako je hovno, prdel či kunda, takže musí počítat s vášnivou kritikou. Jedině v polemikách, které si na nic nehrají, může nestranný čtenář nalézt pravdu.
Updated.
Nejsou zde vítáni trollové. Petrovi, Maxovi Von vulgo Anonymousi a Pohraničníkovi tímto dávám consilium abeundi. Jejich příspěvky nemají žádnou hodnotu, často je jedná o pouhé tapetování či krádež cizích textů. Od nynějška proto budou zvýšenou měrou mazány. Tento blog si nepotřebuje čtenost zvedat umělými "spory" s nějakými trolly. Nekvalitní texty jen zbytečně zabírají místo a zatěžují čtenáře, které nezajímají. Oněm třem trollům doporučuji místo tohoto blogu server Sprcha, tam berou všechno. Avšak jmenovitě Pohraničníka upozorňuji, aby si vzal poučení z osudu AndyOn a nesnažil se hádat s tamním Klanem, jinak od něj dostane výprask. Pokud chce na Sprše uspět, musí být sionista, podporovat invasi do Iráku, být antikommunista, kritik čecháčkovství a stoupenec Kateřiny Jacques. Naproti tomu já osobně jsem v konfliktu Petr Maule – Alex Juchelka jednoznačně na straně p. Juchelky.
Cením si všech ostrých kritiků zdejších textů, jako je p. Vaněk, Fuxoft nebo Neználek. I oni jsou vítáni a mají-li zájem, rád jim pošlu pozvánku opravňující psát texty na hlavní stránku. Tento blog si nebere servítky, nebojí se nikoho a ničeho, nevytečkovává zbaběle slova jako je hovno, prdel či kunda, takže musí počítat s vášnivou kritikou. Jedině v polemikách, které si na nic nehrají, může nestranný čtenář nalézt pravdu.
Updated.
Trochu mathematiky
Tento text je reakcí na diskussi k článku Polemika s Cynikem.
Máme-li soubor o 30 000 prvcích, může četnost zastoupení prvků nabývat hodnot 1 až 30 0000. Chceme-li zjistit prvek, který se v tomto souboru vyskytuje právě jednou, máme pravděpodobnost, že ho najdeme ve vzorku z 10 prvků 0,033 %, ve vzorku ze 100 prvků 0,333 %. Zvýšení pravděpodobnosti úspěšnosti hledání tím, že počet prvků ve vzorku zvýšíme z 10 na 100, není ani půl procentního bodu. Je tedy zcela zanedbatelné.
Opraveno na základě Gogova článku.
Máme-li soubor o 30 000 prvcích, může četnost zastoupení prvků nabývat hodnot 1 až 30 0000. Chceme-li zjistit prvek, který se v tomto souboru vyskytuje právě jednou, máme pravděpodobnost, že ho najdeme ve vzorku z 10 prvků 0,033 %, ve vzorku ze 100 prvků 0,333 %. Zvýšení pravděpodobnosti úspěšnosti hledání tím, že počet prvků ve vzorku zvýšíme z 10 na 100, není ani půl procentního bodu. Je tedy zcela zanedbatelné.
Opraveno na základě Gogova článku.
28. května 2006
Ztracení v paragrafech
Názor, že "zákonů je příliš mnoho" nebo že "právní řád je nepřehledný", prima facie nepřipouští polemiku.
Vezmeme-li téměř libovolné odvětví práva, dospějeme k názoru, že od r. 1989 počet a objem právních norem několikanásobně narostl a jeho složitost a hloubka struktury regulačního systému se zvýšila, v některých případech tak, že se systém práva vymyká laickému chápání a stává se doménou placených vykladačů; jejich výklad má ovšem zásadní nevýhodu v tom, že není závazný pro ty, kteří právo aplikuji (soudy a ostatní státní orgány), takže jeho užitečnost z hlediska recipientů práva efektivně konverguje k nule.
Právní řád, který je konstruován tímto způsobem, obsahuje inherentní risiko, že se stane nástrojem svévole a úřední šikany. To je zvlášť patrné v daňovém právu: vyžaduje-li právní předpis autoritativní výklad správce daně, a stávají-li se "déčkové" pokyny ministerstva financí de facto součástí platného práva, je s normotvorbou cosi v nepořádku: povinností exekutivy je formulovat podzákonné předpisy dostatečně jasně a srozumitelně, od výkladu jsou tu soudy.
Uvedu příklad, k jakým absurditám v praxi dochází: počátkem roku byl přijat zákon č. 61/2006 Sb., jímž byl podstatně novelisován zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Legislativní proces se ovšem protáhl, a tak ustanovení, že novela je účinná od 1. ledna 2006, není aplikovatelné, neboť zákon byl vyhlášen ve Sbírce až 8. března 2006 a logicky nemůže působit zpětně. Existují však dva výklady, kdy takový defektní předpis (novinář by zřejmě použil cliché "legislativní zmetek") nabyl účinnosti: podle jedné verse byl zákon účinný dnem vyhlášení, podle druhé patnáctým dnem po vyhlášení, přičemž oba dva výklady jsou přibližně stejně legitimní a argumentačně podepřené. Vedle toho existuje třetí (menšinový) výklad, že novela nenabyla účinnosti vůbec, protože byla přijata způsobem odporujícím zákonu a není tedy zákonem v materiálním smyslu.
Občan, který svou žádost o informace podal v době mezi 8. a 22. březnem 2006, tedy neví, zda se na jeho žádost uplatňuje režim fikce zamítavého rozhodnutí podle starého znění, nebo už režim novelisovaný, využívající možností nového správního řádu. Bude-li postupovat jedním nebo druhým způsobem, riskuje, že po vynaložení značného úsilí a nemalých prostředků na právní pomoc soud jeho žalobu odmítne, protože si účinnost novely vyloží opačným způsobem než žadatel, a není vyloučeno, že různé krajské soudy, případně i různé senáty jednoho krajského soudu, budou novelu vykládat různě. Ke sjednocení výkladu dojde až po letech, kdy se k otázce vysloví tradičně hlemýždím tempem pracující Nejvyšší správní soud, a není vyloučeno, že jeho rozhodnutí bude nakonec zvráceno opačným nálezem Ústavního soudu.
Podobných příkladů by bylo možno jmenovat celou řadu: problémem není rozsah a složitost regulace, ale v prvé řadě nedostatek konsistence a nejasnost vydávaných právních předpisů.
V období pozdního osvícenství se lidé domnívali, že existuje ideální, Bohem dané právo, a úkolem zákonodárce je toliko toto ideální právo nalézt a sepsat. These o intrinsické seznatelnosti (poznatelnosti) práva se stala podkladem rakouského Všeobecného zákoníku občanského z r. 1811, jednoho z nejzdařilejších legislativních děl všech dob.
Moderní zákonodárce v transcendentální povahu práva nevěří a při normování již právo nehledá, ale vytváří, aniž by se dal ve své fantasii omezovat ohledy na ty, jimž je právo určeno. Účelovost normotvorby je tak nejzávažnější vadou postkomunistické legislativy: právo tu není vytvářeno jako systém, který musí být vnitřně sourodý a logický, ale jako sněhová koule, na niž se nabalují nové a nové vrstvy korektivní normotvorby.
Proto dodnes platí přibližně sedmdesátkrát novelisovaný trestní řád z r. 1961, u kterého pravidelně přibližně jednou až dvakrát za rok Ústavní soud konstatuje, že některé ustanovení odporuje Listině základních práv a svobod, a u něhož si nikdo nemůže být jist, jakou interpretaci orgány činné v trestním řízení v jednotlivém případě použijí.
Příklad, k čemu nekvalitní, lajdácká "šámalovská" normotvorba vede v praxi: Podle ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu (TŘ) má poškozený v trestním řízení právo navrhovat důkazy, např. výslech svědků, a podle § 209 odst. 1 TŘ smí klást svědkům otázky, ale protože § 43 odst. 1 TŘ říká, že má právo se k věci vyjádřit "před jejím skončením", některé soudy odmítají poškozenému možnost vyjádřit se k provedeným důkazům.
To např. znamená, že poškozený může předložit důležitou listinu, ale už nesmí uvést, čím je tato listina pro trestní řízení důležitá a co podle jeho názoru prokazuje. Podobně nesmí vysvětlit, v čem vidí rozpory ve výpovědi právě vyslechnutého svědka a jak by soud měl ve světle této výpovědi interpretovat např. výpověď obžalovaného.
Nekompetentní Šámalova novela v tomto případě vedla k porušení principu rovnosti mezi procesními stranami.
Naprostým popřením zásady dobré normotvorby je "pejskovsko-kočičkovské pečení dortu" v podobě poslaneckých pozměňovacích návrhů.
Důsledně vzato by schválení sebemenší změny v předloze vyžadovalo, aby se legislativní proces vrátil na začátek, protože každá změna může potenciálně představovat zásadní modifikaci zákona jako celku. To se neděje, místo toho existuje pojistka v podobě závěrečného hlasování o návrhu, ale tam jsou poslanci vázáni stranickými instrukcemi a nadto riskují, že přijde nazmar výsledek několikaletého legislativního procesu; není mnoho případů, kdy se poslaneckými iniciativami "zvandalisovanou" předlohu podařilo skutečně v této fasi zastavit tak jako trestní zákoník, z něhož v důsledku malé domů ODS vypadla důležitá skutková podstata zneužívání informací v obchodním styku.
Facit: Klausovké volání po zjednodušení právního řádu je hrubým populismem, objemnost práva je daleko menším problémem než nesystematická, nekvalitní a poslanecky "vylepšovaná" normotvorba.
27. května 2006
Egg se opět plete
motto: "Shodný názor správců je potřeba jen v nejzákladnějších věcech, například v tom, že trestní oznámení je právní krok a nelze jím ve wiki vyhrožovat, to považuji za evidentní." Egg
„Varování před podáním trestního oznámení není právní výhrůžkou“. V kontextu wiki skutečně ne.
„Varování před podáním trestního oznámení není právní výhrůžkou“. V kontextu wiki skutečně ne.
Polemika s Cynikem
Cynik si všiml, že jsem provedl konkurenční průzkum kvalit české a slovenské části Wikipedie. Bohužel stále nepochopil základy statitistiky. Obě části mají cca 30 000 článků. Pokud jich prozkoumám 100, tak jich prozkoumám 0,333 %. Pokud jich prozkoumám 10, tak jich prozkoumám 0,033 %. V obou případech je statistická representativnost nulová, neboť 0 * 10 = 0, stejně jako 0 *100 = 0.
Co se týká údajných primitivních a průhledných triků, chtěl bych znovu ocitovat své závěry: "Pokud se zajímáte o kytičky nebo jste fanatik do planetek, je česká část Wikipedie hraničně použitelná. Jinak ne." "Česká a slovenská část Wikipedie jsou jedna za 18 a druhá bez 2 za 20. Jediný rozdíl spočívá v tom, že česká obsahuje více biologických pahýlů, slovenská více astronomických." Tím jsem nechtěl říci, že slovenská část Wikipedie je lepší než česká. Tím jsem chtěl říci, že obě jsou stejně nepoužitelné.
Ale spíše si přečtěte, jak to bylo ve skutečnosti.
Co se týká údajných primitivních a průhledných triků, chtěl bych znovu ocitovat své závěry: "Pokud se zajímáte o kytičky nebo jste fanatik do planetek, je česká část Wikipedie hraničně použitelná. Jinak ne." "Česká a slovenská část Wikipedie jsou jedna za 18 a druhá bez 2 za 20. Jediný rozdíl spočívá v tom, že česká obsahuje více biologických pahýlů, slovenská více astronomických." Tím jsem nechtěl říci, že slovenská část Wikipedie je lepší než česká. Tím jsem chtěl říci, že obě jsou stejně nepoužitelné.
Ale spíše si přečtěte, jak to bylo ve skutečnosti.
Seznam českých wikipedistů
Napište, co si o nich myslíte. Dostanou tak žádoucí zpětnou vazbu, kterou tolik postrádají.
Překvapení roku
Hitler české části Wikipedie, Cynik, z ní beze slova odešel: "Činnost ukončena." Uvidíme, jak dlouho mu dobré předsevzetí vydrží.
Zajímavý průzkum bojem
Jak mne upozornil Tomáš Pecina, novinářům se povedl majstrštyk. K tomu dodávám, že jediná Michaela Šojdrová je opravdu normální.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)