Ignorant Karel Hvížďala I

motto: "Česká celostátní printová média . . . díky svému posunu v zaměření, který je tlačí od transferu informací k transferu emocí, se soustředila na citace a tematizování nejmarkantnějších hrubostí." Karel Hvížďala

Privatisátor Mladé fronty, bývalý neúspěšný šéfredaktor Týdne a dnes zřejmě rentiér, Karel Hvížďala, se v Reflexu 15/2006, pp. 98–99, rozhodl v článku Nezopovědný narcis a média popravit knihu expremiéra Miloše Zemana, Vzestup a pád české sociální demokracie. Článek redakce označila jako essay, ačkoliv se jedná pouhé osobní vyřizování účtů.

Ze všech českých professí jsou na tom nejhůře čeští journalisté. Ať se jedná o elektronická či tištěná média, jejich výstupy jsou symbolem nekvalitní práce (cf. rubrika Nadávání na noviny Malého čtenáře) a český novinář je i nadále živoucím ztělesněním ignoranta. Není náhodou, že nejlepší čeští novináři jako je Petr Uhl, Václav Žák či Tomáš Pecina, vlastně novináři ani nejsou.

Svůj tristní článek začíná Karel Hvížďala exkursem do historie českého novinářství. Nikdy jsem nečekal od novinářů mnoho, ale to, že nebudou znát ani historii vlastní professe, to je už je trochu moc. Každý středoškolský student české historie zná příběh o tom, jak se František Ladislav Rieger po polovičatém obnovení demokracie v Rakousku marně ucházel o koncessi (v dnešní terminologii licenci) na vydávání českého deníku. V listopadu 1860 ji nakonec dostal Julius Grégr. Proč Karel Hvížďala tuto událost datuje o 34 let později? To ví jen on sám.

Lidové noviny byly až do první republiky bezvýznamný lokální plátek, který nemá cenu jakkoliv přípomínat. Mnohem významnější byl Hlas národa, kvalitní staročeské noviny. Hvížďala by také neměl opomenout realistický (Masarykův a Herbenův) Čas a katholický Čech. Tvrzením, že by snad Čubička nebyla tehdejší bulvár, si Hvížďala zřejmě dělá ze čtenářů legraci. Jestli jí nebyla Národní politika, tak potom co? Pokud nevidí kvalitativní rozdíl od Mariánského draku, tak potom stejně musíme přistupovat k jeho dalším informacím.

Nejsem expert na aktivistickou journalistiku. Tak jen p. Hvížďalovi připomenu, že Zeman píše: "který se tuším jmenoval Scheinost". Z točení se na tom, že si ho pravděpodobně spletl s Crhou či někým jiným, čiší snaha po účelovosti "recense", místo referování sine ira et studio. Na Zemanově thesi, že od roku 1938 až dodnes jsou čeští novináři prodejní, však nebylo vyvráceno nic.

Naproti tomu je symptomatický příběh o tom, jak se z Národní politiky stala Práce. Stejným způsobem byly "znárodněny" (rozuměj ukradeny) všechny německé deníky. Po roce 1945 byly totiž zastaveny veškeré německé noviny a bylo zakázáno vydávání německých knih. (Tomáš Staněk: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996, ISBN 80-85241-99-4, p. 59) Stejný model se opakoval v roce 1990. Bohumil Doležal má pravdu v tom, že mentálně navazujeme na III. republiku.

Karel Hvížďala je typickým představitelem jánabráchysmu, falešné professní solidarity. Pokouší se hájit hloupého novináře Viliama Bucherta, ačkoliv pojem offshore company by měl znát každý, nejen novinář zahraniční rubriky Mladé fronty. O čem asi tak v zahraniční rubrice píše? Rozumí vůbec těm recyklovaným textům ze "zahraniční tisku" (obvyklé upozornění na porušování autorského práva)?

Otázka veřenoprávních médií je složitá, zvláště v postkommunistické zemi. Osobně se domnívám, že nejlepší řešení by bylo ČT zprivatisovat než peníze daňových poplatníků vyhazovat na tu nekvalitu, co předvádí. Stejně tak v každé postkommunistické zemi jsou media pravicová, na rozdíl od Západu, kde jsou levicová. Netřeba tak citovat spolupracovníky z Hradu, žijící v skleníkové věži.

Nikdy bych si nemyslel, že se jednou budu zastávat Miloše Zemana. Ale v éře přesunu transferu informací k transferu emocí, česky řečeno nahrazení tlumočení faktů dojmologií, to zřejmě jinak nejde. Není nic odpornějšího než propagandista hrající si na novináře.