30. května 2006

Plzeňské povstání

Před 3 lety jsem volně přeložil článek "Weg mit der Partei!" (Ivan Pfaff), uveřejněný u příležitosti 50. výročí tzv. Plzeňského povstání v »Die Zeit«.


Die Zeit - 22 / 2003

"Pryč se Stranou!" (Napsal: Ivan Pfaff)

Oni byli ti první: 31.května 1953, dva týdny před povstáním 17.června v NDR (Něm. demokratická republika), se pozdvihli v Plzní dělníci a studenti, aby bojovali proti komunistické diktatuře.

Dějiny antikomunistického a antisovětského hnutí ve Východním bloku, které mohlo triumfovat až teprve v r. 1989 v důsledku rozpadu moskevského systému, začínají v našich učebnicích obvykle povstáním ze 17. června 1953 v NDR, jehož 50. výročí se nyní blíží. Jakkoliv byla tato vzpoura odvážná - sláva náleží dělníkům české Plzně, kteří povstali po Stalinově smrti jako první. Také jejich protest se rozhořel na hospodářských požadavcích a rychlosti požáru přerostl v povstání proti režimu, které zachavátilo i jiná města. Sbor národní bezpečnosti (SNB, komunistická policie) a vojáci jej nakonec krvavě potlačili.

Stalin byl právě tři měsíce mrtev, když na západním konci jeho impéria zaplápolal oheň odporu proti sovětské nadvládě. 17. června 1953 demonstrovali dělníci vých. Berlína a všude v NDR; o tři roky později mělo dojít v Polsku ke generální stávce a v Maďarsku k národnímu povstání. Na počátku jsou ale Češi. Dělníci západočeské Plzně byli těmi prvními, kteří se přesně před 50-ti lety, v poslední květnový den r. 1953 pozvedli proti diktatuře.

Přitom od převzetí moci KSČ v Praze uplynulo teprve 5 let. Pomocí zastrašování,
teroru a v neposlední řadě i vlivem vměšování se Moskvy, strhli komunisté (kteří z
prvních svobodných voleb r. 1946 vyšli vítězně se 40-ti % hlasů voličů v Čechách a 30-ti % na Slovensku) na sebe vládu a 7. června 1948 vytlačili z úřadu také prvního poválečného čsl. presidenta Edwarda Beneše. Komunistický režim teroru ovládl brzo celou zem a Státní policie (StB - státní bezpečnost) utvořila stát ve státu. Členové ostatních politických stran byli eliminováni, pronásledováni, vězněni, ba i dokonce vražděni. Benešův následovník, komunistický vůdce Klement Gottwald, se nezastavil ani před svým nejbližším spolupracovníkem Rudolfem Slánským, "obhájcem nacionálních cest ke komunismu". S požehnáním Moskvy ho nechal usvědčit z "trockismu" (Lev Trockij, ruský bolševický politik, zakladatel a vůdce 4. internacionály - pozn. překl.) a "titoismu" (maršál Josip Bros Tito, poválečný president Jugoslávie - pozn. překl.) a v prosinci r. 1952 nechal popravit.

Již IX. sjezd strany r. 1949 zamítl Slánského myšlenky a usnesl se opustit tradiční lehký průmysl (textil, sklo ... aj.), dík kterému zaujímalo ČSR před válkou 10. mís-to ze všech průmyslových států, a místo toho vybudovat těžký průmysl a vsadit hlavně na zbrojení. Tato nová orientace vedla ale v krátkém čase k bezpříkladnému hosp. ú-padku, k pravidelnému hroucení se hospodářského života a ke stoupajícímu strádání obyvatel. Právě dělnictvo toto pocítilo velmi znatelně a bylo stále nespokojenější. Ani Gottwaldova smrt (dodnes ne úplně objasněná) 14. března 1953 po jeho návratu z Moskvy, kde se vůdce KSČ zúčastnil Stalinova pohřbu, neslibovala nové perspektivy.

Jsou strhávány rudé prapory a osvobozováni vězňové

Konfrontováni tlačícím nedostatkem potravin (zemědělství se právě kolektivizovalo), 28 % -ní inflaci a narůstajícím odpíráním práce, nevěděli si Gottwaldovi nástupci žádné jiné rady, než provést drastickou měnovou reformu, která 31. května 1953 zne-hodnocovala peníze v hotovosti v poměru 50 : 1, výplaty, renty a úspory pak 5 : 1. Tyto ztráty byly ale zmnohonásobeny zrušením potravinových karet (přídělů) a ohrom-ným zdražením na nově zavedeném "volném trhu". Současné zvýšení pevně stanovených prac. norem o 23 % a nový systém odměňování (platů) vázaný vyšším výkonem, rozdmy-chávaly explozivní náladu mezi dělníky ještě víc. Zvlášť když se viděli i podvedeni: Pouze 36 hodin před oznámením měnové reformy totiž prezident státu Antonín Zápotocký ještě v rozhlasu (pozn. překl.) ujišťoval veřejnost, že takový krok nepřichází vůbec v úvahu, protože "koruna (Kčs) je pevná".

Večer, 31. května ve 22 hodin, přinesl rozhlas o měn. reformě poprvé hlášení. Zpráva se bleskově rozšířila v halách tradičního plzeňského strojírenského podniku Škoda; 17 000 dělníků noční směny vstoupilo spontánně do stávky. Po příchodu ranní směny v 6 hodin se rozhodlo, táhnout do města. Ještě předtím měli být zalarmováni kolegové ze Železáren Ostrava a Kladno, tak jako i v dalších podnicích. Tu dochází k první vážné meziudálosti: Padá výstřel - je krátce po sedmé a podrážděný člen záv. stráže se pokusil odradit rozhořčeně dělníky od útoku na zavřenou hlavní podnikovou bránu. Dotyčný strážný je dopálenými dělníky zlynčován, celá stráž odzbrojena a vrata stržena. Krátce po devátě hodině dosahuje protestní průvod hlavní plzeňské náměstí.

Také zde, jako i později demonstrantům ve vých. Berlině, jde protestujícím lidem nejprve o ekonomické cíle. Ale brzy se však již hněv obrací zcela všeobecně proti pražskému režimu. Především poté, co se jeden komunistický funkcionář pokusil roz-vášněný lid zastrašit a přimět k návratu do závodu. Se zlou se potázal: Dav lidí soptících vzteky ho udupává k smrti.

Nyní se stala situace neudržitelnou. K poledni zaútočí 6 000 dělníků na nádhernou starou radnici, vytáhnou ven spisy a spálí je veřejně na ulici. Otevřeně revoltující masa posílena o téměř 2 000 studentů z Plzeňské fakulty strojírenství ovládá k veče-ru celé město. Lidé zřizují na přístupových ulicích barikády, obsazují telefonní a telegrafické centrály, krajské správy orgánů KSČ, StB a SNB a ničí jejich spisovou agendu; budova Státní bezpečnosti (StB) je v plamenech. Městská SNB a Lidová milice (LM), které se ani nezmohly na velký odpor, jsou odzbrojovány a všechny výsostné znaky režimu, které se dostanou do rukou, jsou veřejné spáleny.

Dělnický revoluční výbor přebírá vedení a za pomoci ukořistěných zbraní zaútočí odpoledne na blízké vězení Bory - druhé největší v Československu. Přes 100 polit. vězňů je volných a většině z nich se později daří útěk za hranice do Rakouska a Německé spolkové republiky.

Politická hesla naplňující vzduch a pokrývající stěny plzeňských domů ukazují, jak se mění protest od demonstrace proti špatnému hospodářství až k povstání proti režimu: "Žádáme zvýšení platů!", "Žádáme snížení cen!", "Pryč s vykořisťováním dělníků!", "Pryč s rudými buržousty!", "Pryč s komunisty!", "Chceme svobodu!", "Chceme svobodné volby!", "Pryč s diktaturou!", "Chceme svobodné Československo!", "Pryč se Stranou!", "Pryč s vládou!", "Pryč s katy národa!", "Smrt lidem od SNB!", "Vrazi!", "Upalte je zaživa!", "Fašisti, esesáci, gestapáci!", "Smrt zločincům!"

Rudé prapory jsou trhány, stranické legitimace páleny. Nenávist lidu se obrací v prvé řadě proti StB a jejím konfidentům - tucty tajných policajtů jsou zbity, samo-justice žádá oběti na životech. Z arsenálu již dobytého vězení jsou přivlečeny další pušky. Místní protest hrozí rozhořet se po celé zemi.

Vláda v Praze propadá panice. Nyní již stávkují dělníci i na Kladně a v Ostravě. Je rozhodnuto okamžitě zasáhnout za použití násilí. Krátce po 20. hodině dosahují Plzeň 2 pluky SNB o síle 8 000 mužů, posílené jednotkou armády s 2 500 vojáky a 80 tanky z Prahy. Jenže dělníci se postaví na odpor: Pokouší se lahvemi s benzínem zapalovat tanky, a ačkoliv jsou pouze bídně vyzbrojeni, daří se rebelům zcela zničit 9 tanků a dalších 20 zapálit. Dochází k pořádné pouliční bitvě, z mnoha domů, domovních vchodů a střech praskají výstřely. Několik esenbáků (členů SNB) a vojáků umírá, je ale za-bito i 40 povstalců. Teprve ke druhé hodině ranní se pražským oddílům daří vytlačit dělníky že středu města; o den později, dopoledne 2. června, se vzdávají i poslední, kteří se stáhli do objektů Škodovky.

Následuje vlna masového zatýkání, které padlo za oběť 650 lidí, na podzim 1954 je popraven údajný vůdce. Mnohem schovívavěji dopadají represálie v Ostravě a na Kladně, protože většina tamnějších dělníků (dohromady přes 50 000) se při svém povstání omezila na podnikové areály a nedala se na pochod do města.

Došlo ještě ke krvavé dohře: V jednom z mnoha trestních táborů v Uranových dolech Jáchymov se v ranních hodinách 2. června skupina 20-ti vězňů dozvěděla o plzeňském povstání. V domněni, že udeřila hodina svobody, přepadli své stráže z nichž 3 usmrtili, vyloupili sklad zbraní a prchli se 14-ti nabitymi samopaly směrem ke státní hranici. Než-li ji ale mohli vůbec dosáhnout, byli dostižení pátracím oddílem a došlo k mnohahodinové přestřelce mezi zabarikádovanými uprchlíky a tajnými poli-cisty, operujícími ve volném terénu. Zemřelo 7 státních úředníků a zahynulo 9 vězňů; zbylým jedenácti se útěk podařil.

Přes drakonickou reakci režimu se chopilo stávky a demonstrace dalších 19 velko-podniků v Čechách a na Moravě (pouze na Slovensku zůstalo vše v klidu): Podniky těžkého strojírenství ČKD v Praze (Českomoravská Kolben-Daněk) a ČKD v Blansku, západně od Brna, železárny a hutě v Třinci a Bohumíně, nedaleko od ostravské uhelné pánve, kde se stávkovalo také v Hutích - Karviná (v blízkosti polských hranic). Krom toho se přidala automobilka a zbrojovka ve Strakonicích (v jižních Čechách), zbrojařský velkopodnik v Brně, chemická a muniční továrna v Pardubicích, automobilky Škoda Ml. Boleslav, obrovské hutě NHKD ve Vítkovicích u Ostravy, komplex výroby leteckých motorů v Jinonicích u Prahy, výrobce strojního zařízení v Hradci Králové a Olomouci, továrna Tatra v Kopřivnici a vagónka ve Studénce, obě vých. Morava, továrna na výrobu pneumatik v Otrokovicích u Zlína, Stalinovy závody - chemický kombinát - se sídlem v Záluží u Mostu a v "Oberleutensdorfu"(??), konečně také strojirny v Jablonci nad Nisou.

Všude se pokračovalo ve stávkách a demonstracích ještě skoro týden, až do noci z 5. na 6. června. Celkově stávkovalo v celých Čechách a Moravě přibližně 360 000 dělníků. Počet těch, kteří ve městech k tomu i vyšli do ulic, byl nižší; dosahoval asi čtvrt miliónu. Bylo to povstání, které otřáslo celým státem a v pražské centrále moci vyvolalo hlubokou krizi - první od komunistického uchopení moci vůbec.

Práva tvář "sociálního demokratismu"

Vedení komunistické strany muselo poznat, že "nepřátelsky proti státu" nejednali pouze jen dělníci samotní, nýbrž že při demonstracích spolupochodovali i členové KSČ. Na konferenci 10. června zjistili šokovaní straničtí sekretáři, že "ve velkých závodech stáli komunisté na špičce protistátních akcí a Lidová milice se zdráhala zakročit".

Prezident státu Antonín Zápotocký dal najevo svoje rozhořčení, zároveň ale hned partajní soudruhy omlouval jako svedené nepřítelem: Nepokoje měly být dílo "imperialistických agentů". Zápotocký deklaroval politiku tvrdé ruky, a se souhlasem centrály Odborů bylo rozhodnuto, nemilosrdně pronasledovat původce nepokojů i lidí v zákulisí. K tomu vyhlásil ministr obrany 14. srpna (tedy dvaapul měsíce po bouřli-vých událostech) nekompromisně, že každá budoucí vzpoura nebo odpor proti státní moci budou okamžitě znemožněny nasazením vojska.

Plzeň ale nyní platila za tradiční "pevnost" české sociální demokracie, a vskutku velký díl stávkujících se hlásil k této, před 5-ti lety oficiálně zlikvidované straně (podobně jako v NDR byla nuceně sjednocena s komunisty). Pro KSČ tedy dost příležitostí, aby ještě tvrději postupovala proti sociálním demokratům. Krajským sekretariátům bylo nařízeno, "důsledně odhalovat pravou tvář reakce, předevsim sociálního demokratismu". A také v jejich Zásadách o hospodářsko-politické situaci v ČSR, které byly schváleny vedením strany 2. srpna 1953, se nachází stanovisko, že KSČ měla "být znatelně oslabena vinou nositelů občanské ideologie, především sociálního demokratismu".

V rezoluci o pár dní později (z 5. srpna) došla komunistická strana s konečnou platností k závěru: "Reakce v Plzni používala těch samých hesel, metod a způsobu boje jako také později, 17. června, činila reakce v Berlině. To jen dokazuje, že její nepřátelské vystupování proti státu bylo řízeno západnimi imperialisty". Samozřejmě nic z toho není pravda - v samotné závěrečné zprávě plzeňské StB se lze doslova dozvědět, že při stávce a následném povstání ve městě se mělo jednat o nepřipravené a neplánované akce. Nebylo poznat nejmenších příznaků pro řízení ze zahraničí.

Zcela bez účinku ale vzpoura přece jen nezůstala: Již 8. června se otřesený režim rozhodl vzít zpět všechna opatření z 31. května (s výjimkou měnové reformy) a roz-hořčenému obyvatelstvu vyjít vstříc několika málo hospodářskými ústupky. Po této stránce přineslo povstání také naprosto hmatatelný úspěch.

Ovšem vlastní historický význam je ale jiný. Neboť zde, v přechodu od hospodářsko-sociálního protestu k odporu proti systému, se prvně ukázalo klasické schéma všech pozdějších dělnických nepokojů ve Východním bloku - od 17. června (NDR) k nepokojům v Polsku r.1976, které konec konců, po druhé vlně stávek r. 1980 měly vést k zalo-žení svobodných odborů Solidarita. Poprvé zde byl mocensky aparát jednoho ze států Vých. bloku konfrontován s odporem lidu, s masovými stávkami a demonstracemi. Režim musel rozpoznat, že ho mohlo zachránit pouze násilí. Ale stát dělníků, který nechává střílet na dělníky - to byl úplný morální bankrot.

Především se ale ukázalo, že se český národ nestal ani po téměř 14-ti letech dikta-tury (nejprve obsazení německými nacisty, pak komunistický režim) žádnou "apatickou" masou, nýbrž že si zachoval sílu k odporu proti zvůli a diktatuře. Samotné povstání Plzně stojí na začátku dlouhé cesty východoevropských států ke svobodě. A když se dnes podíváme zpátky, na tu dobu, kterou musíme svízelně vysvětlovat našim dětem se všemi jejími absurditami, zmatky a trápením, pak můžeme s pohledem na plzeňské děl-níky říci: Oni byli ti první, oni šli kupředu.

Autor je historik a žije v Heidelberg(u).

22 komentářů:

  1. Ach jo, Petersi, doležalisto!... Buďte tak laskav, prosím Vás, a opravte svou "pozn. překladatele": Lev Trockij nebyl v žádném případě ruský bolševik!

    Jinak výborný článek, děkuji za spoustu pro mě nových informací!

    OdpovědětVymazat
  2. Obávám se, že Vaše úsilí za každou cenu očit Rusy od bolševismu je poněkud kontraproduktivní: "Although the family was ethnically Jewish, it was not religious and the languages spoken at home were Russian and Ukrainian instead of Yiddish."

    OdpovědětVymazat
  3. Vždyť říkám: nebyl to ruský bolševik. Vaše poznámka to potvrzuje. Nebo myslíte, že sám fakt komunikace v ruštině či ukrajinštině udělal z Bronsteina Rusa nebo Ukrajince?

    OdpovědětVymazat
  4. Ano. Nejen jazyk, ale hlavně vzdělání. Místní děti Vietnamců už také nejsou Vietnamci, ale Češi.

    OdpovědětVymazat
  5. Jaké bylo Bronsteinovo vzdělání? Jaký byl jeho vztah k "Matce Rusi", k pravé Kristově Církvi, k ikonám a bylinám? Kam chodil do školy jako dítě, jako teenager, jako mladý muž? A jak Vy, Petersi, teda poznáte, že to byl ruský bolševik a nikoli ukrajinský?

    OdpovědětVymazat
  6. Já ho za ruského bolševika nevydával. A autor toho termínu tím bezpochyby myslel stát, nikoliv národnost.

    OdpovědětVymazat
  7. pro Vodník

    Např. na www.weltchronik.de se mj. píše, že Lev Trockij (Leo Trotzki), nar. 28.10.1879 jako Lew Dawidowitsch Bronstein, byl původně menševik, ale v revolučním roce 1917 se dal k bolševikům.

    OdpovědětVymazat
  8. "When Trotsky was 9, his father sent the boy to Odessa for education. There he was enrolled in a historically German school, which became increasingly Russified during his years in Odessa due to the government's policy of russification. Although he was a good student, even in his youth Trotsky had a rebellious nature, organizing a protest against an unpopular teacher in 2nd grade. However, he didn't express an active interest in politics or socialism until 1896 when he moved to Nikolayev (now Mykolaiv) for the final year of schooling." wiki

    OdpovědětVymazat
  9. Cituji závorku ze čtvrtého odstavce článku:

    "(Lev Trockij, ruský bolševický politik, zakladatel a vůdce 4. internacionály - pozn. překl.)"

    Jestliže jste ten článek přeliožil Vy, pak jste to Vy, kdo ho vydává za ruského bolševika, nikoli autor. Vaše doplňující poznámky, za které Vám děkuji, nikterak nepoukazují na "russkost" či "ukrajinskost" Bronsteinova vzdělání - rusifikovaná německá (židovská?) škola?...

    Nemám moc času, ale na ten životopis se juknu.

    OdpovědětVymazat
  10. Pro mM:

    Dík. Ale otázka nebyla, zda to byl nebo nebyl bolševik, nýbrž zda to byl ruský bolševik (nebo menševik). Já tvrdím, že ač byl cokoli, tak to nebylo ruské.

    OdpovědětVymazat
  11. pro Vodník

    Článek pojednává o povstání v Plzni dne 31.5.1953 a moje poznámka o Lvu Trockém není nijak důležitá.

    Nemá smysl se zde hádat kvůli nějakým nepodstatným detailům.

    OdpovědětVymazat
  12. Pro Peterse: uvádíte text těmito slovy:

    "Před 3 lety jsem volně přeložil článek "Weg mit der Partei!" (Ivan Pfaff), uveřejněný u příležitosti 50. výročí tzv. Plzeňského povstání v »Die Zeit«."

    OdpovědětVymazat
  13. Pro mM: máte pravdu, jde o Plzeň. Ale já jsem na podsouvání bolševismu pravoslavným Rusům dost háklivý a nepovažuji to za detail. To je stejně nespravedlivé, jako tvrdit o Stalinovi, že to byl Rusák nebo o Hitlerovi, že to byl Němec.

    OdpovědětVymazat
  14. Já? Já s tím článkem nemám nic společného.

    OdpovědětVymazat
  15. Bože můj, Boutros má pravdu, jsem blbej jak hovno!...

    Omlouvám se Petersovi i panu mM, nedíval jsem se pozorně a myslel jsem, že to tam postoval grafoman Peters, i vynadal jsem mu za doležalovštinu. Prosím tedy překladatele pana mM o opravu toho "detailu" o "ruském" bolševikovi Bronsteinovi. Díval jsem se rychle na Petersem avízovaný životopis, Trockij strávil mládí v německo-židovském millieu, ruského vlivu tam bylo pramálo a sestával se v Oděsse hl. z přítomnosti ruské policie.

    OdpovědětVymazat
  16. pro Vodník

    Znovu opakuji, že článek je o Plzeňském povstání a nikoliv o Lvu Trockém, "ruském" či "neruském" bolševikovi v Rusku.

    Tolik komentářů kvůli jednomu slovíčku, které ani nepochází z mojí hlavy - to už je zkrátka dost podivné.

    OdpovědětVymazat
  17. Pro mM: tolik příspěvků je tu mj. kvůli nedorozumění, které zavinila moje nepozornost, v jejímž důsledku jsem článek připsal Petersovi.

    Jedná se o faktograficky naprosto chybnou poznámku a já docela slušně a s argumenty prosím o její opravu. Chápu, že se to někomu může jevit jako detail, ale pro mě to detail není a vysvětloval jsem již mnohokrát proč.

    OdpovědětVymazat
  18. Poslyšte, Vodníku, vůbec nechápu, co bych měl na svojí poznámce ohledně "trockismu" měnit.

    Jak známo, Lev Trockij se přidal v Rusku k ruským bolševikům, stal se tedy jedním z nich - ruským bolševikem. Nic víc a nic míň.

    Tohle je další česká vlastnost - bazírovat na nějakých idiotských a totálně nedůležitých detailech, prosazovat svoje nějaké názory a "pravdy". Vždyť je to k smíchu.

    20 disk. příspěvků pod článkem o povstání v Plzni, které s ním vůbec nesouvisí. (Jak u blbejch na dvorečku.)

    OdpovědětVymazat
  19. Stalin se tedy podle Vás stal taky "ruským bolševikem"? A Hitler byl tedy "německým nacistou"?

    Podivné, myslel jsem, že taková lhostejná nedbalost je vlastní jen Čechům v Česku...

    OdpovědětVymazat
  20. Nebo jiný příklad, tomu možná porozumíte líp: kdybych napsal, že za války zahynulo 80 000 Čechů v koncentračních táborech, Vy byste reagoval tím, že to byli Židé a já bych Vám odpověděl: "Žili v Československu, měli české občanství, tedy to byli Češi."

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i></i>
Tučné písmo: <b></b>
Uvozovky: „“
Odkaz: <a href = ""></a>