Pirátství

Je fatálním selháním vyspělých států, že dosud nedokázaly ukončit somálské pirátství. Tohle by se v civilisovaném 19. století stát nemohlo.

Vývoz byzantské kultury

Kommentář Jana Macháčka: "Rusko nebude již vyvážet komunismus – to vůbec nehrozí. Rusko bude vyvážet nacionalismus, xenofobii, agresivní stát a svou politicko-podnikatelskou kulturu – tedy netransparentní prostředí, úzké a nepřehledné vztahy mezi byznysmany a politiky na všech úrovních, korupci i politickou korupci a to vše namočeno v jakémsi gelu bývalého KGB. Zmenšit vliv Ruska v tomto prostoru, znamená snažit se ze všech sil o opak. Česká společnost to podle mého nečiní, dělá opak: vzniká tady prostředí, ve kterém se Rusové mohou cítit jako doma. Představa, že smutné tendence naší politiky a politické kultury prolomí radar, je asi podobná, jako myslet si, že politickou kulturu v Kongu změní výroba a prodej Coca Coly.

* * *

Tento způsob politiky, stejně jako kultury veřejné debaty, je svou povahou sovětský (zničení vnitřního a vnějšího nepřítele) nikoli západní. Výdobytkem západní civilizace je dialog a produktivní konsensus, nikoli likvidace nepřítele a cejchování oponentů na příkaz politbyra a náměstka pro ideologii."

Nová definice antisemitismu

Amira Howeidyová: "popisovat, co se stalo a co se stále děje, je pokládáno za antisemitismus."

Updated.

Zamjatin nebo Gorělov?

Zatímco CDK propaguje starého bolševika Zamjatina, já si dovolím opět připomenout Gorělova a jeho román Ďábelský rok (anno diaboli): "Žhavé zemské jádro pak dokončí celkovou zkázu, planeta exploduje do tisíce meteoritů, které se rozletí do kosmu, a je po komunismu. Román tak končí happyendem a památnou větou: "Vesmír si svobodně oddechl.""

Je zajímavé, jak všichni ignorují, že existují jacísi ruští liberálové, ba i konservativci (Чёрная сотня), a propagují jen nepolepšitelné levičáky.

O české vesnici

via Malý čtenář. V Literárních novinách vyšel pozoruhodný rozhovor s levicovým redaktorem Reflexu, Tomášem Feřtekem. Jeho problémem je, že jako typický člověk z metropole směšuje venkov (fr. province) a vesnici (fr. campagne). Pocházím z venkova, ale z maloměsta, nikoliv z vesnice. A město se přeci jen od vesnice podstatně liší.

Jinak jsou Feřtekova zjištění zajímavá: "Městský člověk je v zásadě legalista. Ať je to jakýkoliv anarchista, má stále pocit, že zákony a pravidla mají platit, kdežto venkovský člověk vychází ze zvykového práva. To znamená, že pro ně není tak důležité, co je napsané v zákoně, ale jak to bylo doteď. Jsou z toho takové ty obvyklé hádky – ten z města tvrdí, že pozemek je jeho, protože ho má zapsaný v katastru, zatímco místní říká „ale od mého dědečka jsme ho sekali my“. To jsou dva právní koncepty, které na sebe zcela pravidelně narazí, protože jde opravdu o dva rozdílné světy. A samozřejmě je zde ještě zcela praktická rovina. Lidé, kteří nově přicházejí na vesnici, bývají totiž alternativci. Jejich sebepojetí je založené na vymezování se vůči většinovému světu. Mají představu nějaké své osobní kultury, všechno chtějí mít trochu jinak než většinová společnost."

"A mně, popravdě řečeno, víc než hnusné domy vadí hnusný urbanismus. Nehezký barák se v zásadě dá vždycky přestavět. Ale s nově navrženou čtvrtí, která nemá žádné náměstí a vypadá jak kobercový nálet, ani za dalších sto let nic neuděláte, to bude pořád stejné. Zatímco Hanspaulka nebo Střešovice, anebo dokonce Zvírotice – poslední vesnice, která byla u nás postavená na zelené louce v padesátých letech – jsou příkladem dobrého urbanismu, bohužel to, co děláme dnes, je špatný urbanismus. A to je daleko větší zločin, než že si někdo postaví modrou střechu nebo dům s verandičkou a dórskými sloupy. Protože plastová okna vyměníte za jeden víkend, ale co se zprasenou čtvrtí?"

Vzpomínky na 60. léta

Bohumil Doležal: "Jan Gazdík srovnává tamtéž Obamovu návštěvu Prahy s řadou jiných slavnostních uvítání, mj. s Chruščovovou návštěvou v r. 1964 a s Gagarinovou návštěvou někdy předtím, nevím už kdy. Obojí jsem zažil. Plešatého darebáka čekalo v Praze průměrné uvítání, spontánně ho šli vítat snad jen různí lektoři marx-leninismu z Vokovické Sorbonny. Viděl jsem záběry v televizi a zaujalo mne, jak je ten syčák rozladěný – nejspíš už tušil, co ho za pár týdnů čeká. Taky na Gagarina normální lidi kašlali a odporného songu „Dobrý den majore Gagarine“ měli všichni plné zuby. Zase kromě lektorů marx-leninismu z Vokovické Sorbonny. Všeobecně sdílený pocit byl vztek, že se to Rusům povedlo dřív než Američanům. Cítím ho dodnes."

"Podle expapaláše v oblasti normalizačního podnikání a nyní předsedy ČSSD Paroubka prý zákoník práce vadil zaměstnavatelům už za komunistického režimu. To nedovedu posoudit, zato mohu říci zcela zodpovědně, že mně coby zaměstnanci vadil extrémně. Zaváděl v podstatě nevolnictví: pracovní poměr bylo možné rozvázat tak, abyste měli šanci na pouze tříměsíční (a ne devítiměsíční) výpovědní lhůtu, a tedy na to, aby na vás druhý zaměstnavatel s volným místem počkal, víceméně jen na přímluvu pomazaných. Když jste měl např. „kádrový škraloup“ jako já, byl jste odsouzen makat pořád na jednom a tomtéž místě a ještě tomu být rád. Jedinými dvěma vymoženostmi této obludné normy bylo, že jste nemusel žádat na kádrovém oddělení o povolení k sňatku a že vašemu podnikovému řediteli nenáleželo jus primae noctis." Poznámka: Tohle platilo až do konce roku 1988.

"Právníci" z Mladé fronty

Mladá fronta rozjíždí campagne proti náhubkovému zákonu. Neštítí se při tom jakékoliv nesmyslu:

"Co dala redakce politikům podepsat:
Já níže podepsaný(á), ......, dat. nar. ....., tímto ve smyslu § 8b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, uděluji společnosti MAFRA, a. s., svůj výslovný souhlas s tím, aby v jí provozovaných médiích uveřejňovala informace o tom, že jsem se stal obětí trestných činů uvedených v § 8b odst. 2 výše uvedeného zákona, jejichž zveřejnění je jinak ve smyslu § 8b odst. 2 až 4 zakázáno.

Cyril Svoboda (KDU-ČSL): "Nepodepíši, protože to odporuje zákonu. Podle našeho občanského práva se nikdo nemůže vzdát práva, které mu vznikne v budoucnu."

Právník redakce: S tímto argumentem jsme se už u některých právníků setkali. Poskytnutí souhlasu není vzdáním se práva v právním smyslu, ale naopak jeho výkonem. Obdobně je například poskytován souhlas k zasílání marketingových sdělení."

Důvodová zpráva k NOZ: "Protože osnova nepřejímá obecné pravidlo § 574 odst. 2 platného občanského zákoníku o neplatnosti dohod, jimiž se někdo vzdává práv, jež mohou teprve vzniknout v budoucnosti (takové pravidlo bylo formulováno podle socialistického [ve skutečnosti kommunistického, poznámka G. P.] konceptu a standardní právní řády ho neobsahují), je třeba pro určité zvláštní okruhy případů volit zákazy speciální."

Souhlas se vzdáním se práva není vzdáním se práva? Za takovou sofistiku by anonymního "právníka" redakce by měli propustit pro neschopnost či přílišnou "schopnost". Souhlas k zasílání marketingových sdělení není vzdáním se práva, které má vzniknout v budoucnu, protože právo nedostávat spam vzniklo již před uzavřením smlouvy o zasílání marketingových sdělení.

Zajímavý právní případ

Z Německa. Osobně bych tu smlouvu považoval za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Pokud by byla platná, tak bych odsoudil zhotovitele k vrácení zálohy, neboť dílo pro objednatele nezhotovil. Tak jako tak se zhotovitel bezdůvodně obohatil a peníze vrátit musí.

Železná kupole

Česká společnost přátel Izraele oznámila, že Israel vyvinul úspěšný systém protiraketové obrany. Aggresse vůči Gaze, jejíž vinou bylo usmrceno více než 1 000 lidí, tak byla zcela zbytečná a ničím neospravedlnitelná.

30členná Netanjahuova vláda dostala 31. března 2009 důvěru. Israel tím ukázal vyspělost, protože vrahové z Vpředu, v jejichž čele před tím stál válečný zločinec Olmert, se do ní nedostali. Má spokojenost by byla větší, kdyby se do ní nedostali též vrahové z Práce. Nicméně s ohledem na levicový globální mediální establishment tak Netanjahu musel učinit, když už je pilířem koalice Náš domov, který je globálním mediálním establishmentem ostrakisován, ačkoliv na rozdíl od Práce nemá na rukou krev Arabů.

Ostudné je, že mezi 30 ministry jsou jen 2 ženy. Sofa Landver v roce 1979 emigrovala do Israele ze SSSR.

Barack Obama: "There is nothing more noble than public service."

Ačkoliv v dnešních dnech české úřady zasáhla paralyzující "obamánie," Obamovi nelze upřít, že je presidentem, který ve svých ideálech působí naprosto autenticky. Ve výše uvedeném videu odpovídá na dotaz maďarské studentky, která se jej ptá, jestli nelituje vstupu do úřadu. Okolo 4:30 minuty na to Obama krásně odpovídá: "there is nothing more noble than public service." A později [5:00] zároveň dodává:

And if you only think about yourself ... then, over the long term, I think you get bored. I think that your life becomes diminished. And the way to live a full life is to think about what can I do for others ... And that can be something as simple as ... the joy of taking care of your family.

Osídlení Evropy

Závěry z výzkumu DNA: "Odhaduje se, že zhruba 80% všech současných Evropanů odvozuje svůj původ od paleolitických lovců z glaciálních refugií."

Klaus je ikonofil

Zajímavý článek Milana Zeleného: "Klaus is iconophile, both literally and substantially. Iconophilia refers to overblown respect not just for the image itself but for the movement underlying the image. Russian Orthodox icons of motherland, czar, nation, Putinism, etc., resonate with Klaus as strongly as his Western icons of the invisible hand, free market, monetarism, and Friedmanism, and others. Klaus is the staunch defender, not the destroyer, of such weathered icons of the times past."

Moneyova genderová theorie

V ČR je americký sexuolog John Money (1921–2006) stále ještě nedoceněný. Jeho objev genderu (rodu) v roce 1955 byl vysoce novátorský, a proto byl zatížen některými omyly. Ale stejně jako je Darwinův objev evoluce i přes pozdější korrekce stále fundamentálně platný, tak ani Moneyova genderová theorie nebyla ničím překonána.

Oč jde? Zatímco pohlaví (sex) je biologicky dáno, sociální důsledky z toho faktu jsou vesměs sociální konstrukcí (gender). Dnes již víme, že pohlaví (sex) nelze libovolně volit, protože genderová identita přímo závisí na pohlaví, takže by už pokus s Davidem Reimerem (1965–2004) nikdo nezopakoval. Pohlaví (sex) nelze nikdy uměle potlačit a rod (gender) je k sexu akcesorický. Důsledky a rozsah genderu jsou však civilisační a je jen na nás, jaký mu dáme prostor.

President republiky čte Revue Politiku

Článek "Klaus, pád vlády a ruské zájmy" publikovaný 2. 4. 2009 Ondřejem Šlechtou v Revue Politika zaujal i presidenta republiky.

Zešílevší Roman Joch o balkánské problematice

...pokud se národní většina ke své národnostní menšině na území svého státu nechová dobře a spravedlivě, může velice snadno o tu menšinu - a území jí obývané – přijít. Většiny se mají ke svým národním menšinám chovat velkoryse – tak si zajistí jejich loajalitu ke svému státu.

Skutečně chcete, aby srbský stát byl za necelé půlstoletí většinové albánský? Anebo je naopak vlastním, skutečným zájmem srbského státu, má-li být vůbec zachován jako srbský, amputace území obývaného cizorodým prvkem? (Tedy obdoba toho, co nahlédli a tudíž provozují Izraelci ve vztahu ke Gaze a minimálně části Západního břehu?)

Roman Joch - Proč Srbsko tehdy výprask potřebovalo jako sůl.

Pitomost českých novinářů dosahuje absurdních rozměrů

"Brutální útok spáchal ve čtvrtek Palestinec žijící na okupovaném západním břehu Jordánu....Zasáhnout se pokoušeli židovští osadníci, kterých tam žije několik tisíc. Jeden z nich, křestním jménem Avinoam, uvedl, že s mužem dokonce několik minut zápasil." píšou dnes na Novinkách.

Autor článku si zaslouží čestný titul crétin měsíce (ne-li roku) a okamžité propuštění.

Merkelová a Sarkozy chtějí reformu finančních trhů

Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský president Nicolas Sarkozy se na dnešním summitu zemí G20 vyslovili pro "reformu" světových finančních trhů. Nejenže tak již tradičně překročili neschopného Topolánka, který se summitu taktéž zúčastnil jako zástupce EU (také byl náležitě odkázán tam kam patří, do poslední řady), ale překvapili i kritikou anglosaského tržního modelu.

Alexandr Puškin - Dopis Taťány Oněginovi

«Я къ вамъ пишу — чего же болѣ?
Что я могу еще сказать?
Теперь, я знаю, въ вашей волѣ
Меня презрѣньемъ наказать.
Но вы, къ моей несчастной долѣ
Хоть каплю жалости храня,
Вы не оставите меня.
Сначала я молчать хотѣла;
Повѣрьте: моего стыда
Вы не узнали бъ никогда,
Когда бъ надежду я имѣла
Хоть рѣдко, хоть въ недѣлю разъ
Въ деревнѣ нашей видѣть васъ,
Чтобъ только слышать ваши рѣчи,
Вамъ слово молвить, и потомъ
Все думатъ, думать объ одномъ
И день и ночь до новой встрѣчи.
Но говорятъ, вы нелюдимъ;
Въ глуши, въ деревнѣ все вамъ скучно,
А мы .... ничѣмъ мы не блестимъ,
Хоть вамъ и рады простодушно.
«Зачѣмъ вы посѣтили насъ?
Въ глуши забытаго селенья,
Я никогда не знала бъ васъ,
Не знала бъ горькаго мученья.
Души неопытной волненья
Смиривъ со временемъ (какъ знать?),
По сердцу я нашла бы друга,
Была бы вѣрная супруга
И добродѣтельная мать.
«Другой!... Нѣтъ, никому на свѣтѣ
Не отдала бы сердца я!
То въ высшемъ суждено совѣтѣ...
То воля Неба: я твоя;
Вся жизнь моя была залогомъ
Свиданья вѣрнаго съ тобой;
Я знаю, ты мнѣ посланъ Богомъ,
До гроба ты хранитель мой...
Ты въ сновидѣньяхъ мнѣ являлся,
Незримый, ты мнѣ былъ ужъ милъ,
Твой чудный взглядъ меня томилъ,
Въ душѣ твой голосъ раздавался
Давно ... нѣтъ, это былъ не сонъ!
Ты чуть вошелъ, я вмигъ узнала,
Вся обомлѣла, запылала
И въ мысляхъ молвила: вотъ онъ!
Не правда ль? я тебя слыхала:
Ты говорилъ со мной въ тиши,
Когда я бѣднымъ помогала,
Или молитвой услаждала
Тоску волнуемой души?
И въ это самое мгновенье
Не ты ли, милое видѣнье,
Въ прозрачной темнотѣ, мелкнулъ,
Прникнулъ тихо къ изголовью!
Не ты ль, съ отравой и любовью,
Слова надежды мнѣ шепнулъ?
Кто ты: мой Ангелъ ли хранитель,
Или коварный искуситель?
Мои сомнѣнья разрѣши.
Быть можетъ, это все пустое,
Обманъ неопытной души!
И суждено совсѣмъ иное ....
Но такъ и быть! Судьбу мою
Отнынѣ я тебѣ вручаю,
Передъ тобою слезы лью,
Твоей защиты умоляю ....
Вообрази: я здѣсь одна,
Никто меня не понимаетъ,
Разсудокъ мой изнемогаетъ,
И, молча, гибнуть я должна.
Я жду тебя: единымъ взоромъ,
Надежды сердца оживи,
Иль сонъ тяжелый перерви,
Увы, заслуженнымъ укоромъ!
«Кончаю! страшно перечесть ....
Стыдомъ и страхомъ, замираю ....
Но мнѣ порукой ваша честь,
И смѣло ей себя ввѣряю…» —

barbarským pravopisem:
Я к вам пишу — чего же боле?
Что я могу еще сказать?
Теперь, я знаю, в вашей воле
Меня презреньем наказать.

Но вы, к моей несчастной доле
Хоть каплю жалости храня,
Вы не оставите меня.

Сначала я молчать хотела;
Поверьте: моего стыда
Вы не узнали б никогда,
Когда б надежду я имела
Хоть редко, хоть в неделю раз
В деревне нашей видеть вас,
Чтоб только слышать ваши речи,
Вам слово молвить, и потом
Всё думать, думать об одном
И день и ночь до новой встречи.

Но говорят, вы нелюдим;
В глуши, в деревне всё вам скучно,
А мы... ничем мы не блестим,
Хоть вам и рады простодушно.
Зачем вы посетили нас?
В глуши забытого селенья
Я никогда не знала б вас,
Не знала б горького мученья.
Души неопытной волненья
Смирив со временем (как знать?),
По сердцу я нашла бы друга,
Была бы верная супруга
И добродетельная мать

Другой!.. Нет, никому на свете
Не отдала бы сердца я!
То в вышнем суждено совете...
То воля неба: я твоя;
Вся жизнь моя была залогом
Свиданья верного с тобой;
Я знаю, ты мне послан богом,
До гроба ты хранитель мой...
Ты в сновиденьях мне являлся,
Незримый, ты мне был уж мил,
Твой чудный взгляд меня томил,
В душе твой голос раздавался
Давно... нет, это был не сон!
Ты чуть вошел, я вмиг узнала,
Вся обомлела, запылала
И в мыслях молвила: вот он!

Не правда ль? я тебя слыхала:
Ты говорил со мной в тиши,
Когда я бедным помогала
Или молитвой услаждала
Тоску волнуемой души?
И в это самое мгновенье
Не ты ли, милое виденье,
В прозрачной темноте мелькнул,
Приникнул тихо к изголовью?
Не ты ль, с отрадой и любовью,
Слова надежды мне шепнул?
Кто ты, мой ангел ли хранитель,
Или коварный искуситель:
Мои сомненья разреши.
Быть может, это всё пустое,
Обман неопытной души!
И суждено совсем иное...

Но так и быть! Судьбу мою
Отныне я тебе вручаю,
Перед тобою слезы лью,
Твоей защиты умоляю...
Вообрази: я здесь одна,
Никто меня не понимает,
Рассудок мой изнемогает,
И молча гибнуть я должна.
Я жду тебя: единым взором
Надежды сердца оживи,
Иль сон тяжелый перерви,
Увы, заслуженным укором!

Кончаю! Страшно перечесть...
Стыдом и страхом замираю...
Но мне порукой ваша честь,
И смело ей себя вверяю...

překlad

Nikolaj Někrasov - Na Volze

О Волга!.. колыбель моя!
Любил ли кто тебя, как я?
Один, по утренним зарям,
Когда еще все в мире спит
И алый блеск едва скользит
По темно-голубым волнам,
Я убегал к родной реке.
Иду на помощь к рыбакам,
Катаюсь с ними в челноке,
Брожу с ружьем по островам.
То, как играющий зверок.
С высокой кручи на песок
Скачусь, то берегом реки
Бегу, бросая камешки,
И песню громкую пою
Про удаль раннюю мою...
Тогда я думать был готов,
Что не уйду я никогда
С песчаных этих берегов.
И не ушел бы никуда —
Когда б, о Волга! над тобой
Не раздавался этот вой!

Alexandr Puškin - K moři

Прощай, свободная стихія!
Въ послѣдній разъ передо мной
Ты катишь волны голубыя
И блещешь гордою красой.

Какъ друга ропотъ заунывный
Какъ зовъ его въ прощальный часъ
Твой грустный шумъ, твой шумъ призывный
Услышалъ я въ послѣдній разъ

Моей души предѣлъ желанный!
Какъ часто по брегамъ твоимъ
Бродилъ я тихій и туманный,
Завѣтнымъ умысломъ томимъ!

Какъ я любилъ твои отзывы
Глухіе звуки, бездны гласъ,
И тишину въ вечерній часъ,
И своенравные порывы!

Смиренный парусъ рыбарей
Твоею прихотью хранимый
Скользитъ средь зыбей....
Но ты взыгралъ, неодолимый —
И стая тонетъ кораблей.

Не удалось на вѣкъ оставить
Мнѣ скучный неподвижный брегъ
Тебя восторгами поздравить
И по хребтамъ твоимъ направить
Мой поэтической побѣгъ!

Ты ждалъ, ты звалъ.... я былъ окованъ
Вотще рвалась душа моя,
Могучей страстью очарованъ
У береговъ остался я.

О чемъ жалѣть? куда бы нынѣ
Я путь безпечный устремилъ?
Одинъ предметъ въ твоей пустынѣ
Мою бы душу поразилъ,

Одна скала, гробница славы.
Тамъ погружались въ хладный сонъ
Воспоминанья величавы....
Тамъ угасалъ Наполеонъ.

Тамъ онъ почилъ среди мученій —
И въ слѣдъ за нимъ, какъ бури шумъ,
Другой отъ насъ умчался Геній,
Другой властитель нашихъ думъ...

Изчезъ, оплаканный Свободой,
Оставя міру свой вѣнецъ.
Шуми, взволнуйся непогодой:
Он был, о море, твой певец.

Твой образ был на нем означен,
Он духом создан был твоим:
Как ты глубок, могуч и мрачен,
Как ты, ничем неодолим.

Міръ опустѣлъ... теперь куда-же
Меня бъ вынесъ, Океанъ?
Судьба земли повсюду та же
Гдѣ капля блага, тамъ на стражѣ
Ужъ Просвѣщенье иль Тиранъ.

Прощай-же, море, не забуду
Твоей торжественной красы
И долго, долго слышать буду
Твой гулъ въ вечерніе часы

Въ лѣса въ пустыни молчаливы
Перенесу тобою полнъ
Твои скалы, твои заливы
И блескъ и тѣнь и говоръ волнъ

barbarským pravopisem:
Прощай, свободная стихия!
В последний раз передо мной
Ты катишь волны голубые
И блещешь гордою красой.

Как друга ропот заунывный,
Как зов его в прощальный час,
Твой грустный шум, твой шум призывный
Услышал я в последний раз.

Моей души предел желанный!
Как часто по брегам твоим
Бродил я тихий и туманный,
Заветным умыслом томим!

Как я любил твои отзывы,
Глухие звуки, бездны глас,
И тишину в вечерний час,
И своенравные порывы!

Смиренный парус рыбарей,
Твоею прихотью хранимый,
Скользит отважно средь зыбей:
Но ты взыграл, неодолимый,-
И стая тонет кораблей.

Не удалось навек оставить
Мне скучный, неподвижный брег,
Тебя восторгами поздравить
И по хребтам твоим направить
Мой поэтической побег.

Ты ждал, ты звал... я был окован;
Вотще рвалась душа моя:
Могучей страстью очарован,
У берегов остался я.

О чем жалеть? Куда бы ныне
Я путь беспечный устремил?
Один предмет в твоей пустыне
Мою бы душу поразил.

Одна скала, гробница славы...
Там погружались в хладный сон
Воспоминанья величавы:
Там угасал Наполеон.

Там он почил среди мучений.
И вслед за ним, как бури шум,
Другой от нас умчался гений,
Другой властитель наших дум.

Исчез, оплаканный свободой,
Оставя миру свой венец.
Шуми, взволнуйся непогодой:
Он был, о море, твой певец.

Твой образ был на нем означен,
Он духом создан был твоим:
Как ты, могущ, глубок и мрачен,
Как ты, ничем неукротим.

Мир опустел... Теперь куда же
Меня б ты вынес, океан?
Судьба людей повсюду та же:
Где капля блага, там на страже
Уж просвещенье иль тиран.

Прощай же, море! Не забуду
Твоей торжественной красы
И долго, долго слышать буду
Твой гул в вечерние часы.

В леса, в пустыни молчаливы
Перенесу, тобою полн,
Твои скалы, твои заливы,
И блеск, и тень, и говор волн.

* rekonstrukce, rozbor (PDF) & překlad do angličtiny