Mimořádné míchání fakty

Na dnešním Psu publikuje pan Frýbort článek, který bude pro Guy Peterse lahůdkou! Pan Frýbort nejenže neomaleně klade rovnítko mezi Rusy a sověty a slovanskou vzájemnost presentuje jako plíživý program Rusů k ovládnutí ostatních Slovanů (to není nic nového a známe to už od Doležala). On přirovnává byzantského císaře ke Stalinovi, i co se týče jeho vztahu k nám, a upřímně se raduje ze zániku pravoslavného dědictví u nás. Zlobí se, že my, nevděční a pitomí, "želíme toho, že se jejich dílo neudrželo; žehráme na německé preláty, kteří proti němu kuli pikle, zlobíme se na Maďary, že vrazivše klín mezi byzantský Balkán a naše země, oddělili nás od centra východní civilizace." Inu, přání je otcem myšlenky a tak se p. Frýbort nakonec raduje, že nejsme ve stepích nýbrž v krajině západní kultury.

Přesto takového spojence Petersovi nepřeju: byl jsem před několika lety na jeho přednášce, lépe řečeno čtení, pro "krajany" zde v Holandsku. Tento pán se zřejmě cítí mythicky spojen s Kelty do té míry, že ve svém povídání mluvil jen o nich a o nás a germánskou periodu cca 500 let úplně vyzmizíkoval. Když jsem ho na to upozornil všetečným dotazem, tak to zamlouval a vykrucoval se s lišáckým úsměvem. Od takového kmána theorie o podobnosti krvavého bolševického generalissima s pravoslavným pomazaným autokratorem nepřijímám!

S jakými absurditami na nás ještě rusofobové vyrukují? Očekávám něco o podobnosti DNA Rusů s neandrtálci...

Youtube a ADL

Člověku je z takovýchto věcí akorát špatně: YouTube Taps ADL As Partner In Fight Against Hate

Ukázka "srbské propagandy"

Osudy pravoslavných chrámů v Kosovu



Držitel Nobelovy ceny za mír Ahtissari stanul čestně po boku Arafatově a Beginově. Len ten Havel im tam schádza...

Písně o radaru

Nedávno jsem si konečně poslechl píseň Kuš Mr Bush a musím říct, že je minimálně stejně hloupoučká jako Dobrý den prapore. Je však nutné uznat, že v případě protiradarové písně se nevystavuje posměchu člen vlády ani jiný vrcholný politik.

Policejní mluvčí a ministr vnitra

Pojicejní mluvčí Andrea Procházková hovoří o akcích proti Queer Parade v Brně a zjevně vůbec neví, o čem mluví.



Není však sama, Ivan Langer je tam tom stejně.

A pak má někdo informace z Ministerstva vnitra České republiky brát vážně...

A opět dvojí standard

Social Propaganda Cartoons of 1950s

During the early 1950s, Spots Before Your Eyes, a series of eight animated cartoons produced by AJC [American Jewish Committee], aired on TV stations throughout the nation. In 1954, AJC won Variety’s annual award for the best use of television in the field of human relations.

Baseball, Produced and distributed by AJC. (1950s)

Theme: America is like a baseball team; all must work together to be a winning team.
Special Interest: A shortened version was broadcast during the 1952 World Series.

Here's Looking at You, Produced by AJC and the National Conference of Christians and Jews. (1950s)

Theme: What would happen if everyone looked alike? The cartoon explains the value of diversity.

The Six R's, Produced and distributed by AJC. (1950s)

Theme: Children need to learn the three new "R's" : Rights, Responsibilities, and Human Relations.
Special Interest: Sponsors included the American Legion, National Congress of Parents and Teachers, National Education Association, and the United States Office of Education.

Snigglegrass, Produced by AJC and the Advertising Council. (1950s)

Theme: Immigrants make important contributions to American life.

Sweet 'n' Sour, Produced and distributed by AJC. (1950s)

Theme: Uses the Benny Goodman Quartet, recording of “Running Wild” to show that Americans of all races and creeds can “swing together.”

There's a U in UN, Produced by AJC and the American Association for the United Nations. (1950s)

Theme: Stresses importance of the UN in advancing peace and security.

Hopeful Herbert, Produced by AJC and the American Association for the United Nations. (1950s)

Theme: Stresses importance of the UN in advancing peace and security.

Three-Ring Circus, Produced and distributed by AJC. (1950s)

Theme: Refusing to accept certain partners because of race or religion, “Joe the Schmo” falls off the trapeze.

Zdroj: AJC Archives

Although ethnic and cultural pluralism are certainly not guaranteed to satisfy Jewish interests (see Ch. 8), it is nonetheless the case that ethnically and religiously pluralistic societies have been perceived by Jews as more likely to satisfy Jewish interests than are societies characterized by ethnic and religious homogeneity among gentiles.

Kevin MacDonald: The Culture Of Critique, Chapter 7, Jewish Involvement in Shaping US Immigration Policy.

Informační válka na Wikipedii?

The Electronic Intifada, 21 April 2008:

A pro-Israel pressure group is orchestrating a secret, long-term campaign to infiltrate the popular online encyclopedia Wikipedia to rewrite Palestinian history, pass off crude propaganda as fact, and take over Wikipedia administrative structures to ensure these changes go either undetected or unchallenged.

A series of emails by members and associates of the pro-Israel group CAMERA (Committee for Accuracy in Middle East Reporting in America), provided to The Electronic Intifada (EI), indicate the group is engaged in what one activist termed a "war" on Wikipedia.

A 13 March action alert signed by Gilead Ini, a "Senior Research Analyst" at CAMERA, calls for "volunteers who can work as 'editors' to ensure" that Israel-related articles on Wikipedia are "free of bias and error, and include necessary facts and context." However, subsequent communications indicate that the group not only wanted to keep the effort secret from the media, the public, and Wikipedia administrators, but that the material they intended to introduce included discredited claims that could smear Palestinians and Muslims and conceal Israel's true history.

[...]

Wikipedia:

In an April 2008 article on the pro-Palestinian news site Electronic Intifada, CAMERA was accused of organizing a secret campaign to influence certain articles on Wikipedia, the open-content online encyclopedia. A Wikipedia user reportedly advised the group that "One or more of you who want to take this route should stay away from any Israel realted (sic) articles for one month until they (sic) interact in a positive way with 100 wikipedia (sic) editors who would be used later to vote you as an administrator." Gilead Ini, a "CAMERA Senior Research Analyst" who reportedly organized the campaign, refused to say if the messages were genuine but acknowledged CAMERA recently ran an email campaign meant to promote edits that "ensure accuracy" on certain Wikipedia articles. Fairness and Accuracy in Reporting, a progressive media criticism organization based in New York City, writes "CAMERA's emails are particularly insidious in that stealth and misrepresentation are presented as the keys to success." Ini maintains that his email campaign adhered to Wikipedia's rules.

Pavel Eichler opět lže

Pavel Eichler opět nachytán při lži. Nebo si snad neumí správně vyložit jednoduchou tabulku s čísly?

Kritika hloupoučké kampaně Člověka v tísni

Politická organizace Člověk v tísni přišla s další propagandistickou kampaní. Anarchista Ondřej Slačálek, konzervativec Milan Tobiáš i politický komentátor Bohumil Doležal ji vcelku oprávněně kritizují. Ač se rozhodně neztotožňuji se všemi jejich názory na danou agitku, mají v základní myšlence každý pravdu. Ondřej Slačálek označuje kampaň za zcela vytrženou z reality a spíše za projevu výsměchu těch, kterým jdou masmédia na ruku, těm, vůči nimž jsou nepřátelská. Milan Tobiáš a Bohumil Doležal si shodně všímají toho, že takovéto kampaně odvádějí pozornost od reálných problémů a vytváření problémy fiktivní. Doležal též věcně argumentuje, že jediná účinná kampaň proti tzv. extremismu je "neextremistická" politika, které mohou občané věřit.

Omyly dotyčných pánů nebudu v tuto chvíli rozebírat, ale sám dodávám ještě skutečnost, že peníze Evropské komise, ze kterých je kampaň převážně financována, jsou peníze i z našich kapes.

Propaganda MF DNES o volbách v Srbsku a Evropské unii

Zpravodajský server, který sám sebe označuje za nejdůvěryhodnější zpravodajský portál na českém internetu, se opět vyznamenal.

O něco málo více zde či si může přečíst rovnou onen skvost.

Zakázané ovoce II.

Německý film Kolberg, dokončený v r. 1945, se ostatním dílům goebbelsovské propagandy vymyká a je opředen aurou určité legendárnosti; s rozpočtem cca 8,8 milionů říšských marek zůstává dodnes nejdražším filmovým projektem vytvořeným na německém území. Pro jeho natáčení byly přemístěny z fronty celé bojové jednotky jako statisté, což v posledních letech války bylo bezesporu velkou zátěží. Přesto Kolberg očekávání nenaplnil, a to nejen proto, že do kin – či do toho, co z nich v té době zbývalo – přišel příliš pozdě (slavnostní premiéra se odehrála 30. ledna 1945). Kolberg je totiž umělecké dílo, byť nikoli vynikající, a jeho základní poselství není s nacistickou ideologií a německou válečnou politikou slučitelné.

Nesporné umělecké kvality Kolbergu byly tím, proč tento film směl opustit tresor již dvacet let po válce, v r. 1965, a i dnes je tu a tam reprisován německými televisemi.

Režisérem filmu byl Veit Harlan (1899–1964), tvůrce Žida Süße, a hudbu zkomponoval Norbert Schultze (1911–2002).

Kolberg (dnes Kołobrzeg) je malé přístavní město v Zadním Pomořansku (Hinterpommern), v části Pruska zabrané po 2. světové válce Polskem. V době napoléonského tažení v r. 1806 bylo město po několik měsíců marně dobýváno francouzskou armádou, které jinak nečinilo potíže odpor slabé a špatně organisované pruské armády překonávat. Na obraně města se významně podílely jednotky domobrany zorganisované kolberským starostou Joachimem Nettelbeckem a k úspěchu přispěl energický, charismatický velitel městské posádky August von Gneisenau (1760–1831).

Film začíná scénou, v níž se – o sedm let později, v r. 1813 – Gneisenau ve Vratislavi pokouší přesvědčit pruského krále Bedřicha Viléma III., aby stejně jako v Kolbergu využil nadšení místních obyvatel a učinil provolání k národu. Král k tomu není ochoten, je přesvědčen, že válka je Sache der Armee, věcí armády, a civilisté jsou nepřítelem války. Gneisenau, aby jej přesvědčil o opaku, králi vypráví příběh Kolbergu, který se podařilo zachránit před Francouzi právě jen díky nadšení místních obyvatel. Když je příběh odvyprávěn, král se podvoluje, bere do ruky brk a sepisuje provolání An mein Volk (Mému národu).

Historicky poměrně, byť nikoli zcela, věrný popis obrany Kolbergu je založen na osudech několika postav. Starostu města (Bürgerrepräsentant) Nettlebecka ztvárnil Heinrich George (1893–1946), známý mj. jako představitel württemberského vévody ze Žida Süße. Jeho civilní herectví patří k vrcholům filmu. Jeho neteř, dceru sedláka Marii, zahrála Kristina Söderbaum (1912–2001), manželka režiséra Harlana, avšak toto obsazení lze pokládat za nešťastné: Söderbaum, která své postavě neodpovídala už ani věkem, nedokázala roli naivní venkovské dívky ztvárnit přesvědčivě a výsledkem je povrchní, plochá a málo věrohodná postava. Podobně nepřesvědčivý je Gustav Dießl (1913–1952) jako Ferdinand von Schill, voják, do něhož se Maria zamilovala, ale který si ji odmítne vzít za ženu: jak říká, voják se nikdy nemůže oženit, protože jeho ženou je válka.

Velmi působivý je naopak Horst Caspar (1913–1952) v roli von Gneisenau; jeho dialogy s Nettelbeckem jsou tím, co film zachraňuje před šedí průměrnosti, a zaznamenáníhodný je i Paul Wegener (1874–1948) jako plukovník von Loucadou, indolentní a demoralisovaný předchozí velitel kolberské posádky, který nechal zrezivět kanóny a s obranou města vážně ani nepočítal.

Trikové ani davové scény filmu dnešního diváka asi už nezaujmou, jejich použití je naštěstí střídmé. Hlavním poselstvím filmu je apel na lásku k rodnému místu, jehož obranu nelze ponechat armádě a musí se o ni přičinit každý. Jak říká Nettelbeck uprostřed hořícího Kolbergu, "die Häuser können sie uns verbrennen, aber die Erde nicht" (domy nám vypálit mohou, ale zemi ne).

Hodnotíme-li Kolberg v perspektivě předchozích filmů goebbelsovské propagandy, vychází z nich jako nejuměřenější, nejcivilnější a nejméně zatížený nacistickou ideologií; nejsou tu téměř přítomny národní stereotypy, i francouzští generálové jsou zobrazeni věrně a víceméně positivně, naopak kritikou film nešetří vůči nerozhodnému pruskému králi.

Vyznění Kolbergu je do značné míry universální, a tím se výsledek staví proti záměru svých tvůrců: Němci se měli identifikovat s hrdinnými obránci Kolbergu, ale fakticky jim byla blíž Napoléonova expediční vojska. Válka byla od počátku vedena jako agresivní dobývání německého "životního prostoru", a v této situaci se nelze dost dobře odvolávat na ty hodnoty, které Kolberg adoruje.

Odkazy:
- Kolberg na video.google.com
- článek o filmu Kolberg na německé wikipedii

Zakázané ovoce I.

Díky službě video.google.com jsou konečně, byť zatím v nevysoké kvalitě, každému k disposici doposud obtížně dostupná díla německé nacistické filmové propagandy. Připomínám, že autorská práva k většině těchto filmů drží Nadace Friedricha Wilhelma Murnau se sídlem ve Wiesbadenu, která jejich veřejné provozování nedovoluje (podobně je tomu s knihou Adolfa Hitlera Mein Kampf, u něhož censorskou funkci vykonává spolková země Bavorsko).

Udělal jsem si přes Vánoce čas a některé z těchto snímků jsem zhlédl.

Mezi nejzajímavější patří dílo režiséra Veita Harlana Jud Süß z roku 1940. Předlohou byl život skutečné historické osobnosti, židovského politika Josepha Süße Oppenheimera, který se narodil r. 1698 v Heidelbergu a byl popraven 4. 2. 1738 ve Stuttgartu. V posledních pěti letech svého života působil Oppenheimer jako tajný finanční rada Karla Alexandra, vévody z Württembergu.

Film, jehož výroba probíhala pod osobní supervisí nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse, odhlíží od předchozích románových zpracování Oppenheimerova osudu a konstruuje životní příběh do značné míry smyšlený a účelově pozměněný.

Ve filmu jsou Oppenheimerovi připsány všechny stereotypní židovské vlastnosti, od fysických charakteristik po schopnost bravurních intrik a klamu. Díky nim se Oppenheimer vetře do vévodovy přízně a během krátké doby získá pro sebe a své souvěrce moc nad vévodstvím i nad městem Stuttgartem, do něhož předtím nebyl židům dovolen vstup. Vévoda je postupně zbavován všech svých spojenců a nakonec, když se proti němu postaví jeho vlastní poddaní, stojí před osudovým rozhodnutím, zda má přistoupit na nabídku židů, přijmout jejich půjčku a najmout za tyto peníze k potlačení vzpoury žoldnéřské vojsko.

K tomu však už nedojde, protože Oppenheimer se stává obětí další archetypální židovské vlastnosti, chlípnosti, a poté, co znásilní mladou křesťanku, všech svých výsad pozbývá a je za tento zločin veřejně oběšen. Jeho popravou a obnovením starých pořádků (tj. opětovným vykázáním židů z města) film končí.

Ačkoli dějová linie filmu je poměrně prostá, jeho sledování nečiní větších obtíží, než je tomu u jiných snímků z té doby, a to zejména díky vynikajícím hereckým výkonům jak Ferdinanda Mariana (1902–1946), rakouského herce, který ztvárnil titulní roli (a který se podle dochovaných svědectví snažil této povinnosti zprostit tím, že roli žida Oppenheimera zahrál co možná nejpositivněji) a jeho protipólu na vévodském dvoře, předsedy zemské rady (Landschaftskonsulent) Sturma v podání Eugena Klöpfera (1886–1950), tak celé řady představitelů episodních rolí. Scénář je svěží, obrazová stránka snímku byla na svou dobu na velmi slušné úrovni.

Možná ještě zajímavější než antisemitské stereotypy traktované v Süßovi jsou jim jako protiváha postavené stereotypy němectví: Němci (či spíše, abychom byli historicky věrní, Švábové – "meine Schwaben", jak je nazývá vévoda Württemberský), kteří ve filmu vystupují, jsou fysicky krásní, demokraticky smýšlející, bodří a veselí, čestní, stateční němečtí vlastenci, jejichž jedinou vadou je přílišná důvěřivost, s níž podléhají židovským úkladům. Zatímco židé ve frankfurtském ghettu, odkud Oppenheimer do Stuttgartu přišel, žijí v bídě a nepořádku, jejich náboženské rituály jsou visuálně ohavné a zpěv na samé hranici snesitelného, Němci bydlí ve výstavných (byť relativně skromných) domech, na veřejnosti i v soukromí jednají důstojně (v mnohém tak připomínají archetypální signatáře Charty 77 v českých filmech první poloviny 90. let, důstojným a vždy hlubokým hlasem promlouvající intelektuály). Ve volném čase se věnují tradičním – a přirozeně ušlechtilým – německým zálibám, kupř. zpěvu s doprovodem harmonia.

Co šokuje, je obrovská dobová odezva tohoto díla, které zhlédlo celkem 19 milionů diváků. Že jde o prvoplánovou propagandistickou manipulaci, muselo být zřejmé každému soudnému člověku – přesto jsou zaznamenány případy protižidovských násilností, které projekce filmu vyvolala (např. v Marseilles).

Sledování filmu Jud Süß lze doporučit: odolnost k propagandistické manipulaci jako každý jiný druh imunity nelze získat jinak než přímým stykem s infikovaným materiálem.

Osobně pokládám za velmi nemoudré, jestliže mladí Němci dosud neměli možnost s tímto filmem se seznámit: není divu, že zatímco v zemích, kde vládne respekt ke svobodě slova a kde nacistická díla volně vycházejí, např. v USA, v Kanadě a ve Velké Británii, představují stoupenci těchto myšlenek zanedbatelnou část populace (a nejinak tomu bylo i v době největšího rozmachu nacismu v Evropě), v zemích, kde je nacistická propaganda, soudobá i historická, regulována nebo proskribována státem, je výskyt politického extremismu a násilí mezi mládeží neustálým problémem.

Odkazy:
- Jud Süß na video.google.com
- článek "Jud Süß" na německé wikipedii