Pokud se týká použitelné soudní judikatury, kterou pokládám za potřebné citovat in concreto, je třeba konstatovat, že jde vesměs o rozsudky z období, kdy soudy neuplatňovaly hlediska demokratického trestního práva a docházelo v podobných případech k účelově a nepřiměřeně širokému výkladu principu presumpce správnosti veřejnoprávních aktů s cílem vynutit u obyvatelstva absolutní podřízenost a poslušnost vůči represivním složkám státní moci. Přesto však i v roce 1970 judikoval Nejvyšší soud ČSR, že příslušníci Veřejné bezpečnosti provádějící domovní prohlídku v době před zahájením trestního řízení, tedy v rozporu s trestním řádem, nepožívají ochrany veřejného činitele podle tehdejšího § 156 odst. 2 trestního zákona (jde o rozhodnutí R 54/1970).Jenže čas oponou trhnul, nedemokratický, utlačovatelský režim skončil na smetišti dějin, a KSČ podřízené soudy nahradil nezávislý Ústavní soud.Ještě jednoznačnější – a připouštím, že to konstatuji s určitým překvapením – je judikát Nejvyššího soudu SSR z roku 1979, R 47/1980. Nejvyšší soud v něm judikoval: „Jestliže příslušník SNB překročí svou pravomoc a uskutečňuje zákrok, k němuž není podle zákona oprávněn, nepožívá ochrany veřejného činitele podle § 155 a § 156 trestního zákona. Útok na jeho zdraví při takovém zákroku, jestliže občan překročí hranice nutné obrany, je možno případně posoudit jako trestný čin proti zdraví.“
Ten judikoval v usnesení sp. zn. I. ÚS 263/97 takto:
Občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli.Inu, to jsou ty subtilní přednosti naší byzantské demokracie...