Poděkování J. Dudíkovi

Správce J. Dudík byl jediný ze správců, který byl ochoten vyhovět mé žádosti. Tentokrát jsem oslovil všechny, takže se žádný z nich nemůže vymlouvat.

Řadím ho tedy vedle p. Vrby a Dezidora, kteří mají zásluhy z minula, mezi jediné správce, kteří mají smysl pro čest a plnění povinností. Ostatní jsou pouhou bandou gaunerů; na můj slušný e-mail mi neodpověděl žádný.

Update: po napsání příspěvku odpověděl Horst.

Essay Petra Steinera Ruská identita a americký štít

Bohumil Doležal píše: "V příloze MfD Kavárna vyšly dva pozoruhodné texty. Především esej Petra Steinera „Ruská identita a americký štít“. Článek s lehce bolševickou dikcí („jak se nám snaží namluvit Topolánkova vláda a její nájemní propagandisté“ apod.) upozorňuje na legitimní zájmy Ruska chránit se proti preventivnímu úderu USA (jako by kdy USA na preventivní úder proti Rusku vůbec byly někdy pomýšlely) a na právo být v té věci paranoidní (jistá dávka stihomamu je prý svým způsobem zdravá). Rusové ovšem se stihomamem jen švejkují, to, o co jim jde (a co je, to připouštím, taky pochopitelné), je zmocnit se opět rozhodujícího vlivu v zemích, které kdysi patřily k jejich záboru v Evropě. Je to pochopitelné, ale vůbec to není v našem zájmu. Tedy aspoň v mém. Panu Steinerovi to může být fuk, je v bezpečí v USA."

Z historie vměšování

Jak je zřejmé z dobového dokumentu, rakouští protijaderní potížisté sužovali již komunistický režim.

Josef Hejduk a Jan Novák

Co mají ti dva společného? Jeden páchal romský holocaust a ten druhý ho popírá. Jeden byl brutální český dozorce v Letech a druhý napsal článek o Letech, kde se jméno Hejduka vůbec nevyskytuje. Pane Nováku, že Vám není hanba!

Chcete-li dozvědět, co Vám popírač Novák vulgo Max zamlčel, přečtěte si tyto texty:

1. VPORH
2. vzpomínky oběti romského holocaustu
3. knihu Black Silence: The Lety survivors speak: "In 1994 the Czech Government tried to convince American writer Paul Polansky that there were no living survivors of Lety, the Second World War Romany (Gypsy) death camp in southern Bohemia. But Polansky found more than 100 Lety survivors living in the Czech Republic and these are their stories."

Novák výsměšně tvrdí: "Šlo však o individuální selhání jedinců a nikoli o cílené či programové konání protektorátních úřadů či jiné skupiny. O individuelní selhání jedinců šlo i v případech týrání některých vězňů, za což byli tito jednotlivci souzeni. Tato individuelní selhání však nenaplňují definici holocaustu, tady masově provedeného vyhlazování." Ve skutečnosti: "Na adresu vězňů pak ministr [vnitra Josef Ježek] pronesl: "Tito lidé jsou vředem a přítěží společnosti, ti by měli být zavřeni do smrti." Vězeň byl v Ježkových očích tvor, který "občanských práv nemá. Proto je dán do kárného tábora. Tam se mu všechna občanská práva berou"." ""Janovský byla svině, šílenec, osel, zvíře," říká Hauer. "Přivítal nás slovy, že z tábora vede jen cesta do nebe." "V třeboňském archivu je uložený táborový řád, v němž čteme: "Kdo po večeři bude dopaden mimo ubytovnu a na první zvolání nezastaví, bude zastřelen."
"Pro lidi jako byli Janovský, Hejduk nebo Baloun, neměl život Cikána sebemenší cenu," tvrdí Hauer. "Nepochybuji, že ve své surové nenávisti byli schopni všeho - i zabíjení. S nacisty za zády cítili, že se jim nemůže nic stát. A když několik hodin mlátili podvyživeného, nelidskou prací vysíleného vězně, a ten pak zemřel, co vlastně bylo příčinou smrti?"" "Janovský zcela promyšleně zadržoval jídlo i šaty, aby nás mohl trýznit hladem a zimou. Vytvářel podmínky, které automaticky a rychle vedly k smrti stovek lidí". "Když Kopecký protestoval proti zdravotním podmínkám v táboře, řekl mu Janovský: "Nestrkejte do toho prsty, říše má zájem na jejich vyhynutí.""

A podle Nováka to genocida nebyla!

Sjednocující stanoviska jsou přežitkem kommunismu

Jiří Vyvadil a Stanislav Křeček kritisují Ivu Brožovou za to, že nevydává sjednocující stanoviska. Jenže sjednocující stanoviska jsou přežitkem kommunismu a porušením dělby moci. Úkolem soudů je rozhodovat konkrétní spory; abstraktní právní otázky rozhoduje zákonodárce. Podrobně o tom píše soudce NSS Vojtěch Šimíček.

Jan Novák vulgo Max sprostě lže

Jan Novák vulgo Max na nechvalně známém plátku, zvaném Sprcha, nechutným způsobem lže o mém kamarádu Vodníkovi. Dokud se otíral jen o mne, tak jsem k tomu po té, co jsme loni uzavřeli příměří, mlčel. Vysvědčení si o své sprostotě vystavil sám.

Pak však napadl Kapitána a nyní Vodníka. K tomu mlčet nemohu. Výslovně prohlašuji, že Vodník terčem posměchu není, s výjimkou lidí Novákových kvalit.

Pana Zemana jako správce Sprchy žádám, aby proti Novákovi zakročil. A Nováka vyzývám, aby se raději věnoval infatilním hrám, než nactiutrhání. Těmi totiž nikomu neubližuje.

P. S. Z pochopitelných důvodů na tu sprostotu neposkytuji link.

Gmail bez pozvánek

Google Mail je v ČR bez pozvánek od 8. 2. 2007.

Dopis záporožských kozáků tureckému sultánovi

Najdete ho na Pravda o islámu.

Cyklisté zvítězili

Reportage Cyklistika v metru již funguje! přinesla Klára Bresslerová.

Updated.

Slohové cvičení

Tak jsem se podíval, co se děje u konkurence, a našel tam jen toto slohové cvičení. Nic proti, hoši, ale už snad nejste na střední škole, kde po Vás chtěli psát takové texty.

Výslovnost norských samohlásek

Lena: "Ono je to jednoduche, "a" se vyslovuje jako [a], "å" se vyslovuje jako ceske [o], "o" se vyslovuje jako ceske [u], "ø" jako nemecke [ö], "e" jako klasicke ceske [e], "ae" jako anglicke otevrene [e], "i" jako normalni [i], "u" jako nemecke [ü] a "y" jako takove hluboke [i] - neco mezi nemeckym [ü] a nasim [i]."

JKBova lež

Jak jsem předpokládal, JKBovo tvrzení: "odporuje to v mych očích i zvyklostem z jiných domén jako en.wiki, kde skutečnost, že s někým je vedena arbitráž, vede k tomu, že dokonce i smazání uživatelských a diskusních stránek takového uživatele je výslovně odmítnuto," byla z prstu vycucaná lež. Na en: jsem dal šablonu {{db-userreq}} a přidal větu: "I expressly notify I was the party of Wikipedia:Requests for arbitration/Zacheus-jkb. Na výsledek se všichni můžete podívat sami: "19:59, 18 September 2007 Thatcher131 (Talk | contribs) deleted "User:Zacheus" ‎ (user request)"

Martin Komárek o TGM

Ve svém předchozím kommentáři jsem Martina Komárka označil za propagandistu. Možná mu křivdím či lépe řečeno: mám zastaralé informace.

V poslední době se totiž Martin Komárek dal na dráhu provocateura. Dne 17. 9. 2007 napsal do Mladé fronty úvahu: Masaryk: okrajový a provinční chlap. Obsahuje spoustu zajímavých myšlenek, ale i spoustu nesmyslů. Tady uvedu jen ty nesmysly:

1. "ani věřící, ani nevěřící". TGM byl hluboce věřící protestant.
2. "Jako politik vytvořil Masaryk s pomocí svých podržtašků a podrždeštníků nehorázný tatíčkovský kult." To bylo už neblahé dědictví Rakouska.
3. "Prkenná postava líbající malou holčičku v kroji. Já bych to trestal jako propagaci pedofilie hrubého zrna." Označovat každý tělesný kontakt mezi dospělým a dítětem za pedofilii je nehoráznost.
4. "kdyby byl Masaryk k českým Němcům jen o fous ze své brady vlídnější, možná by nešli s takovou radostí na bál se samým ďáblem." TGM nebyl protiněmecký nacionalista. Na protest proti znárodnění Stavovského divadla do něj do konce života nevkročil. Hilter nebyl ďábel, nýbrž racionální politik, stejně jako Stalin.
5. "Kdyby se Rakousko otočilo jako Itálie a přidalo se k vítězům, úpěl by Masaryk na Špilberku" Kdyby Rakousko vyhrálo válku, tak by TGM zůstal v cizině.
6. "Naštěstí Franz Josef a Karel necítili ducha doby." Blahoslavený Karel byl mírotvůrce: chtěl z války odejít. Bohužel mu v tom Německo zabránilo.
7. "Hlavní příčinou Masarykových neúspěchů byl jeho nedostatek smyslu pro humor." Rádoby vtipné.

Officiální reakci MF napsal 18. 9. 2007 Karel Steigerwald. V rámci officiosní mythologie redukoval TGM na Rukopisy a hilsneriádu. Jako by se tím TGM vyčerpával, jako by to bylo to nejdůležitější, co kdy udělal.

Pereniální otázky

Vztah insiderů a outsiderů

Jednou z věčných otázek je, zda a do jaké míry může kritisovat kommunitu ten, kdo k ní nepatří. Nemá totiž tolik informací, jako má její člen, ale za to má odstup. Největší nenávist mají spisovatelé k literárním kritikům: Spisovatelé tvrdí, že kritici sami neumějí psát, a proto jen kritisují. To může být i pravda, ale to kritika nediskvalifikuje. Kritika diskvalifikuje pouze neschopnost napsat fundovanou a sdělnou kritiku, nikoliv, zda umí psát umělecké texty, umí anglicky nebo nebije svou ženu.

To samé platí pro náboženství. Atheista má od libovolného náboženství odstup. Ačkoliv mu chybí emocionální zážitky z prožitku víry, na druhou stranu není zaslepen sektářským pohledem věřícího. Může tedy sine ira et studio posoudit jednotlivé denominace, aniž by a priori tu svou považoval za nejlepší.

Vztah pravoslavných a kalvinistů

Jestliže pro pravoslavné něco znamená heslo: "Kdo nepracuje, ať nejí," nechť tedy řeknou, co. Na to přeci není tak těžké odpovědět. Avšak na základě zkušeností s katholickými žebravými řády snad mohu soudit, že si z něho těžkou hlavu nedělají.

Je hrozně jednoduché říci, že my jsme ti praví, zatímco ti druzí jsou ti špatní. Verifikovat se to nedá nijak, takže odpovím jen parafrasí slov Jeronýma Klimeše: Kdyby si Bůh myslel, že se současným křesťanstvím je všechno v pořádku, tak nejsou prázdné kostely. Jak jinak má naznačit, že se křesťané mají změnit? Má křičet?

Rusko

Carské Rusko byl neobyčejně odporný stát. Viděli to všichni, kdo se jím seriosně zabývali: od Havlíčka až po Masaryka. Viděli to dokonce i sami Rusové, ačkoliv to obvykle sváděli na Tatary. Proto podnikli docela značné množství reforem. Ve svobodných volbách v carském Rusku voliči podporovali reformistické strany. Vox populi, vox Dei.

Doktrína úpadku

Nyní se jasně ukazuje, že stejně jako křesťanství je doktrína úpadku vnitřně rozporná. Podle ní sice lidstvo neustále upadá (věk zlatý, stříbrný a železný), přesto se objeví události (Mojžíš, Ježíš, Muhammad apod.), které úpadek nejen zastaví, ale dokonce lidstvo pozdvihnou na vyšší úroveň. Lidstvo je sice tedy v neustálém úpadku, ale přesto se v něm poměrně často projeví pokrok. Kontradikce v plné nahotě.

Rovněž je nejasné, zda lidstvo na tom bylo lépe, když mělo kněží, mnichy, koncily, ikony, kostely, Bibli a diecése pouze v zárodečné podobě, nebo naopak plně vyvinuté. Neustálé zpřesňování křesťanské doktríny je, zdá se, také pouhým úpadkem. Lidé na tom byli lépe, když nevěděli, že monofysitism je herese, než když to vědí.

Otec Jan

Buď je text otce Jana obtížně vyložitelný, nebo naopak já nedokážu pochopit jednoduché myšlénky. Zdá se, že se shodujeme, že zbavit se bohatství, neženit se, nevdávat se, je cesta jen pro někoho, pro toho, kdo na to má. Tak proč otec Jan píše, že "bohatství bývá v našem světě spojeno s lakotou, zištností či přímo loupeží - a těmito prostředky je bohatství také většinou získáváno." Proč nic takového nepíše Ježíš? Proč Ježíš, na rozdíl od otce Jana, bohatství nepranýřuje?

Sexualita

Viděli jsme celý středověk, jaký měla křesťanská společnost postoj k ženám. Považovala je za nástroj Ďáblův. A proč? Protože muži měli sexuální potřeby. Podle officiální křesťanské doktríny však sexualita má sloužit toliko k rozmnožování. Masturbace je hřích, homosexualita jakbysmet. Toto rozhodně není zdravý postoj, protože obé jsou přirozené projevy sexuálního pudu. Teprve 20. století nás osvobodilo od staletí sexuální represse.

Drancování

V Bibli není ani slovo o tom, že by bylo zakázáno drancování přírody. Navíc mám dojem, že Vy pod pojem drancování zahrnujete vše, co přesahuje primitivní východní ekonomiky. Např. elektřina. Je elektřina drancováním přírody?

Masaryk o bolševismu

Bohumil Doležal cituje: „Rusové a taky bolševici jsou děti svého carismu; ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli cara odstraniti, ale neodstranili carism. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí naruby, a Rus dovede nosit na ruby, jak známo, také boty.“

Koncept znečištění

Není to nic jiného než jeden z druhů morální paniky. "Znečištění rasy byla poměrně běžná obsedantní představa v době Hitlerova mládí asi tak jako znečišťování životního prostředí se stalo obsesí sedmdesátých a osmdesátých let. Dojem všeobecného znečištění působil velmi sugestivně na typ lidí, kteří věřili, že konspirační theorie jsou hybnou pákou dějinných událostí. Jako později ekologové i oni se domnívali, že se rasové znečištění šíří neobyčejně rychle, že hrozí světová katastrofa, a že potrvá dlouho, než se směr vývoje obrátí, i kdyby se příslušná opatření provedla okamžitě." Paul Johnson: Dějiny dvacátého století, Praha 1991, p. 336

Hitlerova a Stalinova věrolomnost

Ačkoliv českému velikášství může hovět 15. březen 1939 jako datum, kdy se Hitler vydal na cestu, po níž již není návratu, Hácha mu to (byť pod nátlakem) podepsal. Domnívám se, že klíčové datum je úplně jiné – je to 28. duben 1939.

Ten den měl Hitler velký projev v Říšském sněmu. Reagoval v něm na provokativní výzvu amerického presidenta Franklina Delano Roosevelta ze dne 14. dubna 1939, aby slíbil, že do roku 1949 nepřepadne žádnou z 31 vyjmenovaných zemí (včetně Sýrie a Palestiny). Ke gaudiu publika Hitler pomalu četl celý tento sáhodlouhý seznam. Poté oznámil, že všechny tyto země obavy z napadení Německem popřely. (Henry Kissinger: Umění diplomacie, Praha 1999, p. 391) Výsměšně dal záruky USA, ač o ně nebyl žádán. (To pak věrolomně porušil 11. prosince 1941, kdy USA vyhlásil válku. V té době však již mezi USA a Německem zuřila neyvhlášená námořní válka. Americké námořní lodi totiž pomáhaly Britům a Němci je za to v odvetu potápěli.) Na závěr Hitler vyhlásil, že "všechny předchozí pakty, smlouvy a dojednání jsou neplatné. Napříště pro něj budou směrodatné jen zájmy německého národa". (Paul Johnson: Dějiny dvacátého století, Praha 1991, p. 352; nesprávně též k datu 28. 3. – p. 350)

Tím Hitler jednostranně vypověděl německo-polskou smlouvu o neútočení, která byla dne 26. ledna 1934 uzavřena na 10 let. Z hlediska obecných právních principů nelze vypovědět smlouvu na dobu určitou, která to výslovně neumožňuje. Zvláště to pak platí pro smlouvu o neútočení, protože by to bylo proti jejímu smyslu: poskytnout záruky bezpečnosti.

Hitler se tímto skutkem vydal na cestu věrolomnosti, která mu nakonec zlomila vaz. Západní mocnosti mu přestaly věřit, že svou zahraniční politiku ochrany Němců myslí upřímně. Příznačné je, Hitlerovi apologeté tento čin ponechávají bez poznámky. Např. Irving píše pouze: "In the same Reichstag speech he revoked the 1934 non-aggression pact with Poland and the 1935 naval agreement with Britain too." (David Irving: Hitler's War and The War Path, London 2000, p. 175)

Stalin se s vypovězením smlouvy ani nenamáhal. Německo-ruskou smlouvu o neútočení, která byla dne 25. července 1932 uzavřena na 3 roky a dne 5. května 1934 prodloužena do 31. prosince 1945, porušil hned 2x: 17. září 1939 přepadl Polsko a dne 21. července 1944 vytvořil satelitní polskou vládu – lublinský výbor.

Herese praesentismu

Ti, kteří nevnímají historii jako jednou pro vždy petrifikovaný závazný výklad dějin, jsou obviňováni z herese praesentismu. Co o tom napsal Bohumil Doležal? "Je třeba vycházet z toho, co považuji za správné teď a zde, protože co je správné teď, je správné vždycky a všude. Předmětem sporu může být, zda to platí nebo neplatí, ale ne, zda to platí jen někdy a někde. Podobné relativizování pravdy je reziduem leninismu. To, že před sto lety považovali na Papui-Nové Guineji lidožroutství za věc zcela normální a správnou, ještě neznamená, že lidožroutství není vždy a za všech okolností zavrženíhodné (pokud to chceme relativizovat pseudohistorickými argumenty, stáváme se sami tak trochu lidožrouty)."

Výpisky z četby IV

"Z toho hlediska je zajímavá Gollova mírná výhrada k Pekařově zálibě v díle Masarykova osobního přítele Josefa Svatopluka Machara. Goll Machara vnímal jako rozpornou básnickou osobnost. Oceňoval jeho lyriku i schopnost satirického šlehu a epického výrazu, vadily mu však – lumírovskému druhu Jaroslava Vrchlického – údajný básníkův občasný nevkus, surovost a vulgarita, nedostatek osobní kultury. Choval k němu pochopitelně i aversi politickou a náboženskou, nazýval ho posérem. Dotkl se kromě toto otázky těžko řešitelné potud, dokud historická věda nebude mít k disposici veškerou korespondenci mezi Macharem a Masarykem: "Jedna věc je podivná – jak mohou Machar a Masaryk si býti vzájemně proroky . . ." Goll viděl anglosaského Masaryka jako pravý protiklad k barbarskému Macharovi. Pekař mu odpověděl: "Machar a Masaryk – to je ovšem možné jen v České straně lidové, jež má hotový jednotný programm a přílušníky naprosto rozlišných programmů a názorů . . .""

Martin Kučera: Pekař proti Masarykovi. Historik a politika. Ústav T. G. Masaryka, Praha 1995, ISBN 80-901478-8-7, pp. 21–22 cituje Josefa Klika (ed.): Listy úcty a přátelství. Vzájemná korespondence Jaroslava Golla a Josefa Pekaře. Praha 1941, dopis z 6. 9. 1901 (p. 292) a dopis z 8. 9. 1901 (p. 295)

MSC v. MTP

K počítači se připojují různá periferní zařízení. Často obsahují nebo produkují soubory, které se třeba přenést do nebo z počítače. K tomu se používají dvě základní methody: Mass Storage Class (MSC) a Media Transfer Protocol (MTP). MSC funguje tak, že periferní zařízení slouží jako další disk, se stejnou stromovou strukturou jako má např. hard disk. To zajistí ovladač (driver), který se v novějších operačních systémech nainstalluje automaticky. MTP je nutno ovládat pomocí speciálního programu (aplikace), bez něj jsou soubory na periferním zařízení pro počítač neviditelné.

Je zjevné, že MSC je lepší než MTP. Zatímco pro MSC si dokonce každý může napsat vlastní program, který bude fungovat jako MTP, opačně to nejde. Fotoaparáty Olympus obvykle fungují v régimu MSC. Fotoaparát Canon IXUS 850 IS bohužel jen v modu MTP.