Pereniální otázky

Vztah insiderů a outsiderů

Jednou z věčných otázek je, zda a do jaké míry může kritisovat kommunitu ten, kdo k ní nepatří. Nemá totiž tolik informací, jako má její člen, ale za to má odstup. Největší nenávist mají spisovatelé k literárním kritikům: Spisovatelé tvrdí, že kritici sami neumějí psát, a proto jen kritisují. To může být i pravda, ale to kritika nediskvalifikuje. Kritika diskvalifikuje pouze neschopnost napsat fundovanou a sdělnou kritiku, nikoliv, zda umí psát umělecké texty, umí anglicky nebo nebije svou ženu.

To samé platí pro náboženství. Atheista má od libovolného náboženství odstup. Ačkoliv mu chybí emocionální zážitky z prožitku víry, na druhou stranu není zaslepen sektářským pohledem věřícího. Může tedy sine ira et studio posoudit jednotlivé denominace, aniž by a priori tu svou považoval za nejlepší.

Vztah pravoslavných a kalvinistů

Jestliže pro pravoslavné něco znamená heslo: "Kdo nepracuje, ať nejí," nechť tedy řeknou, co. Na to přeci není tak těžké odpovědět. Avšak na základě zkušeností s katholickými žebravými řády snad mohu soudit, že si z něho těžkou hlavu nedělají.

Je hrozně jednoduché říci, že my jsme ti praví, zatímco ti druzí jsou ti špatní. Verifikovat se to nedá nijak, takže odpovím jen parafrasí slov Jeronýma Klimeše: Kdyby si Bůh myslel, že se současným křesťanstvím je všechno v pořádku, tak nejsou prázdné kostely. Jak jinak má naznačit, že se křesťané mají změnit? Má křičet?

Rusko

Carské Rusko byl neobyčejně odporný stát. Viděli to všichni, kdo se jím seriosně zabývali: od Havlíčka až po Masaryka. Viděli to dokonce i sami Rusové, ačkoliv to obvykle sváděli na Tatary. Proto podnikli docela značné množství reforem. Ve svobodných volbách v carském Rusku voliči podporovali reformistické strany. Vox populi, vox Dei.

Doktrína úpadku

Nyní se jasně ukazuje, že stejně jako křesťanství je doktrína úpadku vnitřně rozporná. Podle ní sice lidstvo neustále upadá (věk zlatý, stříbrný a železný), přesto se objeví události (Mojžíš, Ježíš, Muhammad apod.), které úpadek nejen zastaví, ale dokonce lidstvo pozdvihnou na vyšší úroveň. Lidstvo je sice tedy v neustálém úpadku, ale přesto se v něm poměrně často projeví pokrok. Kontradikce v plné nahotě.

Rovněž je nejasné, zda lidstvo na tom bylo lépe, když mělo kněží, mnichy, koncily, ikony, kostely, Bibli a diecése pouze v zárodečné podobě, nebo naopak plně vyvinuté. Neustálé zpřesňování křesťanské doktríny je, zdá se, také pouhým úpadkem. Lidé na tom byli lépe, když nevěděli, že monofysitism je herese, než když to vědí.

Otec Jan

Buď je text otce Jana obtížně vyložitelný, nebo naopak já nedokážu pochopit jednoduché myšlénky. Zdá se, že se shodujeme, že zbavit se bohatství, neženit se, nevdávat se, je cesta jen pro někoho, pro toho, kdo na to má. Tak proč otec Jan píše, že "bohatství bývá v našem světě spojeno s lakotou, zištností či přímo loupeží - a těmito prostředky je bohatství také většinou získáváno." Proč nic takového nepíše Ježíš? Proč Ježíš, na rozdíl od otce Jana, bohatství nepranýřuje?

Sexualita

Viděli jsme celý středověk, jaký měla křesťanská společnost postoj k ženám. Považovala je za nástroj Ďáblův. A proč? Protože muži měli sexuální potřeby. Podle officiální křesťanské doktríny však sexualita má sloužit toliko k rozmnožování. Masturbace je hřích, homosexualita jakbysmet. Toto rozhodně není zdravý postoj, protože obé jsou přirozené projevy sexuálního pudu. Teprve 20. století nás osvobodilo od staletí sexuální represse.

Drancování

V Bibli není ani slovo o tom, že by bylo zakázáno drancování přírody. Navíc mám dojem, že Vy pod pojem drancování zahrnujete vše, co přesahuje primitivní východní ekonomiky. Např. elektřina. Je elektřina drancováním přírody?