via Malý čtenář. Někdo jim sáhnul na bebí.
26. června 2008
Definiční znaky moderního umění
Jsou dva: originalita a authenticita. Ponechme nyní originalitu stranou a soustřeďme se na authenticitu. Podle tohoto požadavku má být umění především pravdivé. Pokud se jedná o text z historie, mají všechna fakta sedět. Tím velice dráždí blogger Michal Matoušek, který ve svém cyklu Jen aby se nezapomnělo vydává texty s falešnou authenticitou, když reálný fakt rád obětuje vyznění textu nebo něco zamlčí. Jeho čtenáři mu to vyčítají jako kolovrátek. "odpusťte mi tu nejdebilnější otázku: je to pravda?" "Nejsem memoárista, a nemám potřebu jím být." etc.
Updated.
Updated.
Intervence dříve a dnes
Katarský princ chce vstoupit do sporu Vesecká a spol. v. Benešová. Obě strany jsou proti tomu, ale podle nesmyslné právní úpravy bude záležet jen na Ceplovi, zda to připustí: § 93 odst. 2 věta druh OSŘ: "O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh." V normálním státě o tom rozhoduje ta strana, v jejíž prospěch chce intervenovat.
Definice antisemitismu
Magnus poskytl na Vrbě definici antisemitismu: "Každé nepřátelství namířené proti existenci židovského národa; je-li existence – přežití a pokračování Židů – dnes zaručeno státem Israel, je nepřátelství k Israeli antisemitismem." Pozoruhodné. Takže nenávist k judaismu antisemitismem není, stejně jako prosazování dvounárodního státu. Výborně, přeci jen jistý pokrok.
Mýthy o českých dějinách
Vždycky jsem si myslel, že české dějiny se na základní i střední škole probírají na úkor obecných natolik podrobně, že základní fakta musí znát úplně každý a že třeba znalost data bitvy na Bílé hoře je definičním znakem Čecha.
Pak přišel ale Zahradil se spoustou blábolů, v diskussi k jeho textu bylo mnoho blábolů a dokonce i na ZMP. Pokusím se to uvést na pravou míru. Už se o to pokusil O. Š., ale domnívám se, že si štětec namočil do příliš černé barvy, že ve skutečnosti Zahradilův text není tak hrozný.
Význam roku 1526
V tomto roce v českých zemích vymřela jagellonská dynastie. Bylo nutno zvolit nového českého krále. Stal se jím Ferdinand I. Habsburský. Na státoprávním postavení České koruny se tím vůbec nic nezměnilo, České království zůstalo naprosto stejně samostatné jako bylo před tím. Nevolila se ani žádná šlechta.
Pražská defenestrace 1618
Jaké byly její příčiny? S národem neměly sebemenší souvislost. V roce 1615 byl přijat zákon o ochraně češtiny jako státního jazyka; Slavata i Martinic byli Češi jako poleno.
Spor byl o něco úplně jiného: o německý protestantský kostel (spíše pouhou kapli) v Hrobě a v Broumově. Protestanté měli zkrátka dost, jak katholíci neustále porušovali Rudolfův Majestát.
Persekuce protestantů po roce 1620
Hrůzy z 1620s se v českých dějinách opakovaly až za první světové války. Byla to nepřímá genocida českého národa. (Nepřímá proto, že cílem nebyli Češi, ale protestanti. Nicméně většina Čechů byla protestanty.) Srovnávat ji ale s bartolomějskou nocí, jiným massakrem protestantů, je nesmysl. Bartolomějská noc bylo vraždění, naproti tomu persekuce protestantů po roce 1620 byla legální, na základě theorie o propadlých právech.
Pak přišel ale Zahradil se spoustou blábolů, v diskussi k jeho textu bylo mnoho blábolů a dokonce i na ZMP. Pokusím se to uvést na pravou míru. Už se o to pokusil O. Š., ale domnívám se, že si štětec namočil do příliš černé barvy, že ve skutečnosti Zahradilův text není tak hrozný.
Význam roku 1526
V tomto roce v českých zemích vymřela jagellonská dynastie. Bylo nutno zvolit nového českého krále. Stal se jím Ferdinand I. Habsburský. Na státoprávním postavení České koruny se tím vůbec nic nezměnilo, České království zůstalo naprosto stejně samostatné jako bylo před tím. Nevolila se ani žádná šlechta.
Pražská defenestrace 1618
Jaké byly její příčiny? S národem neměly sebemenší souvislost. V roce 1615 byl přijat zákon o ochraně češtiny jako státního jazyka; Slavata i Martinic byli Češi jako poleno.
Spor byl o něco úplně jiného: o německý protestantský kostel (spíše pouhou kapli) v Hrobě a v Broumově. Protestanté měli zkrátka dost, jak katholíci neustále porušovali Rudolfův Majestát.
Persekuce protestantů po roce 1620
Hrůzy z 1620s se v českých dějinách opakovaly až za první světové války. Byla to nepřímá genocida českého národa. (Nepřímá proto, že cílem nebyli Češi, ale protestanti. Nicméně většina Čechů byla protestanty.) Srovnávat ji ale s bartolomějskou nocí, jiným massakrem protestantů, je nesmysl. Bartolomějská noc bylo vraždění, naproti tomu persekuce protestantů po roce 1620 byla legální, na základě theorie o propadlých právech.
Pozoruhodná nedůslednost
"Experiment mladé novinářky Alexandry Jolkinové trval dva měsíce. Po textových zprávách se s ministrem scházela. "Investigaci" utla, když se jí Kastens začal intimně dotýkat… Sám ministr Kastens tato fakta nepopírá. Tvrdí však, že věděl, že se jedná o hru, a jen zkoušel, jak daleko je novinářka ochotna zajít." Pochopitelně, když se novinářka zastavila na půl cesty.
Blábolící Jan Zahradil
Srovnání (byť nevyřčené) mezi Lisabonskou smlouvou a popravou 27 českých stavů by zasloužilo titul "kulhající paralela roku".
Za pozornost stojí zejména věty:
Mám na mysli některé šlechtické rody, jež za tehdejší kolaboraci s habsburskou mocí i za později prokázané služby, získaly majetek, uloupený v pobělohorských konfiskacích.
-jak mohla šlechta kolaborovat s někým, koho si v roce 1526 legálně zvolila?
nebo
Plně se zde odráží sice pochopitelná, ale neomluvitelná myšlenková nesamostatnost a duševní plytkost značné části české postkomunistické inteligence, její schopnost vždy se přizpůsobit převažující většině, horlivá snaha být právě teď údajně „moderní“ a to i pokud jde o výklad českých dějin.
-myšlenkovou plytkost zde spíše předvádí Zahradil (jím podaný výklad českých dějin nestojí za komentář), když opakuje notorické nesmysly nejedlovské historiografie o době temna, nebo Bílé hoře, coby konci samostatného českého státu.
Za pozornost stojí zejména věty:
Mám na mysli některé šlechtické rody, jež za tehdejší kolaboraci s habsburskou mocí i za později prokázané služby, získaly majetek, uloupený v pobělohorských konfiskacích.
-jak mohla šlechta kolaborovat s někým, koho si v roce 1526 legálně zvolila?
nebo
Plně se zde odráží sice pochopitelná, ale neomluvitelná myšlenková nesamostatnost a duševní plytkost značné části české postkomunistické inteligence, její schopnost vždy se přizpůsobit převažující většině, horlivá snaha být právě teď údajně „moderní“ a to i pokud jde o výklad českých dějin.
-myšlenkovou plytkost zde spíše předvádí Zahradil (jím podaný výklad českých dějin nestojí za komentář), když opakuje notorické nesmysly nejedlovské historiografie o době temna, nebo Bílé hoře, coby konci samostatného českého státu.
25. června 2008
Minulý čas
Existuje několik základních druhů:
- aorist (praeteritum, fr. le passé simple, ang. simple past). V češtině zanikl v 15. století; latina ho nikdy neměla.
- silný (asigmatický, zastaralý): u zavřeného kmene, např. ved-: ved, vede, vede / vedom, vedete, vedu.
- mladší aorist slabý – nahradil silný aorist: vedech, vede, vede / vedechom, vedeste, vedechu.
- slabý (sigmatický): u otevřeného kmene, např. da-: dach, da, da / dachom, daste, dachu. Aorist slovesa být je pomocné sloveso u kondicionálu.
- souminulý čas (imperfektum, fr. l'imparfait, ang. past continuous). V češtině zaniklo v 15. století. Sloveso vést: vediech, vedieše, vedieše / vediechom, vedieste, vediechu
- předpřítomný čas (perfektum, fr. le passé composé, ang. present perfect). Je to v češtině jediný používaný minulý čas; podobný jev nastává v němčině. Např. jsem přišel znamená doslova jsem přišlý.
- předminulý čas (plusquamperfektum, fr. le passé antérieur, ang. past perfect nebo pluperfect). Od 19. století v češtině zastaralé: byl jsem řekl.
24. června 2008
Další "antisemitský" článek na Blistech
S podobně odvážným překročením známých tabu se setkávám poprvé!
Z článku vyjímám:
Problém Izraele je samozřejmě nejen problémem zahraničněpolitickým. Má mnohem hlubší rozměr a nejedná se o nic jiného, než o soužití Čechů a Ž/židů. Je-li totiž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku řeč o Izraeli z jiných než sionistických pozic, je často i řeč o antisemitismu a je zřejmé, že se tím myslí antisemitismus nás Čechů. Je to ale ještě závažnější: Podle dnes platného diskursu na české mediální a intelektuální scéně se totiž o antisemitismu a rasismu začíná křičet vždycky, když se nějaký Čech přihlásí ke svému češství a nedělá to jen tak, jak nám to pravidelně předvádí Česká televize, totiž sypáním si popela na hlavu a hledáním vlastních národních hříchů.
...záchranné lano Izraeli tehdy hodilo Československo, nikoli ono Československo masarykovské a benešovské, na něž dnešní doba pohlíží shovívavě, ale Československo gottwaldovské, v němž se právě začal rozjíždět teror proti Čechům a Slovákům pod pláštíkem „budování komunismu“.
Přesto, anebo právě proto, neboť velká část tehdejšího světa včetně předmnichovského spojence Československa Velké Británie dodržovala embargo OSN na dodávky zbraní na Blízký východ, se proizraelským aktivistům v aparátu komunistických stran a státu podařilo „podvést“ Stalina a zajistit si pro Izrael souhlas s masivními dodávkami zbraní z československých zbrojovek. Pod pláštíkem, že Izrael se stane oporou socialismu na Blízkém východě. Jestli tomu Stalin skutečně uvěřil, byl blázen – jinak se ale jeho počínání vysvětlit nedá. Ta lež svou roli ovšem splnila – Izrael se útoku sousedních arabských států ubránil.
...zcela se ztotožňuji se Zídkovým viděním, že není důvod k žádné (české) hrdosti nad tím, že Československo Izrael pomohlo zachránit. V té době totiž Češi „svůj“ stát vůbec nekontrolovali a byli vydáni napospas internacionálním budovatelům komunismu, když hlavním městem státu se stávala spíše Moskva než Praha.
Od obdivovatelů Izraele v České republice, ať už Čechů či Ž/židů, bych tedy očekával především jasnou odpověď na otázku: Čí zemi patří vaše loajalita - České republice, nebo Izraeli ? Pokud bude odpověď znít Izraeli, bylo by fér z takovéhoto postoje vyvodit i náležité důsledky. Jako třeba vzdát se jakýchkoli zásahů do politických záležitostí České republiky. Byl by to naprosto logický a férový přístup. Vůči těm Čechům, pro které slovo český národ neztratilo na významu, i vůči těm, co je odložili do starého železa a dobrovolně se degradovali jen na česky mluvící obyvatele české kotliny.
Pro ty, co by snad v uvedeném řešení spatřovali jakousi „diskriminaci“ „nepravých“ (čti: neetnických) Čechů raději hned zdůrazním, že o zkoumání krve dotyčných nebylo a není řeči. Řeč je o státní loajalitě, a ne o krvi. Tu jsme ostatně my Češi ve své historii nikdy příliš (a vlastně, pokud vím, nikdy) nezkoumali.
Nejde ale jen o vymezení Ž/židů a Čechů s ohledem na dva státy, Izrael a Českou republiku. Jde i o právo těch Čechů (či Slováků), kteří mají židovský původ a dávno se považují a nás ostatní by ani nenapadlo a ani jsme to nikdy neprováděli, jim toto právo upírat, považovat se nadále výhradně za Čechy ( či Slováky). Vztahuje se snad i na ně ona „povinnost“, hlásaná sionistickým hnutím, prohlásit se za uvědomělé Židy a zapojit se do obhajování zájmů Izraele – byť třeba na půdě jiných států?
Je-li to tak, jedná se o zvrácení asimilačního procesu židovského obyvatelstva, jehož počátky sahají do novodobého emancipačního úsilí českého národa a jehož příznivci byla řada předních osobností židovského původu. Jinými slovy, o vražení klínu mezi Čechy a Ž/židy, a to na základě - a právě na základě – příslušné, dostatečné či naopak nedostatečné, židovské krve. Snad jako důsledek toho, že asimilační proces se zde v Čechách nezdařil – a Ž/židé jsou v českých zemích stále utiskováni, zbavování základních práv a slobod a snad i persekvováni?
Chomsky ve své výpovědi vrhá světlo i na zdroje extremismu v Palestině, když cituje výrok Chaima Weizmanna, budoucího prvního prezidenta Izraele: „Nebezpeční jsou pro nás (rozuměj: sionisty) umírnění Arabové, a ne arabští extremisté.“
Není podivné a přímo na hlavu postavené, když ti samí hlasatelé „občanství“, ne-li „světoobčanství“ a „humanismu“ ten právě současný a účinkující nacionalismus a šovinismus státu Izraele velkoryse přehlížejí nebo přímo podporují - nebo dokonce se mu obdivují?
Je pravda, že světová veřejnost, tedy většina evropských národů se po porážce hitlerovského Německa dívala na vznik Izraele spíše se sympatiemi. Interpretovat to jako jakýsi „pocit viny“ je poněkud urážlivé. Měli mít snad Rusové pocit viny za to, že v bojích s Němci ztratili přes 20 milionů životů? Nebo snad Francouzi za své ztráty na životech, které utrpěli v bojích s nacisty? Nebo Angličané? Pocit viny před kým? Namísto pocitu vděku, který by se snad tedy spíše dal očekávat, a to vděku, že většina evropských národů se s utrpením Ž/židů naopak solidarizovala, a některé vlastní krví vybojovaly vítězství nad nacismem, se objevuje pohrdlivé – „měli jste výčitky svědomí“.
Více méně sympatie či dokonce podpora Izraeli, které Ž/židé získali od evropských národů po druhé světové válce, znamenaly, že zakladatelé židovského státu skutečně dostali jakýsi bianco šek. V žádném případě to ale nebylo poselství, dělejte si v Palestině co chcete. Bez ohledu na morálku a naše – evropské – kulturní a morální normy. A už teprve ne to nebylo požehnání jakémukoliv budoucímu teroru vůči Palestincům.
Ono více méně skryté obviňování druhých národů z „antisemitismus“ a latentní „nenávisti“ k Ž/židům je v podstatě paranoidní vidění světa, které můžeme také považovat za druh nenávisti či přímo rasismu. Pokud se obhájci Izraele a jeho politiky skutečně domnívají, že „druhým národům nemohou věřit“, tedy že tyto národy jsou špatné, je to velmi pohrdlivý přístup, který svědčí o tom, že takové národy považují – z morálního hlediska – za méněcenné.
Vyjmenováním židovských vědců, politiků a umělců nelze smýt vinu z rukou židovských zločinců. Tak jako to nelze učinit v případě žádného jiného národa. Nebo snad – máme si myslet – v historii vždy docházelo pouze k jednostrannému ubližování Ž/židů ze strany nežidů, a nikdy naopak, a i ti zločinci byli vždy a výhradně na straně nežidů, a nikdy ne Ž/židů? To by byla velmi, velmi neuvěřitelná historie, a velmi, velmi neuvěřitelný stav světa.
My, Češi i Ž/židé, kteří k Izraeli žádnou loajalitu necítíme, bychom nikdy neměli zapomenout na ony libanonské holčičky, které Izraelci předloni zabili při náletu na libanonská města. V naší paměti by měli mít přesně stejné místo, jako ti nežidé i Ž/židé, které nacisti zabili za druhé světové války.
Všechno ostatní je rasismus.
Z článku vyjímám:
Problém Izraele je samozřejmě nejen problémem zahraničněpolitickým. Má mnohem hlubší rozměr a nejedná se o nic jiného, než o soužití Čechů a Ž/židů. Je-li totiž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku řeč o Izraeli z jiných než sionistických pozic, je často i řeč o antisemitismu a je zřejmé, že se tím myslí antisemitismus nás Čechů. Je to ale ještě závažnější: Podle dnes platného diskursu na české mediální a intelektuální scéně se totiž o antisemitismu a rasismu začíná křičet vždycky, když se nějaký Čech přihlásí ke svému češství a nedělá to jen tak, jak nám to pravidelně předvádí Česká televize, totiž sypáním si popela na hlavu a hledáním vlastních národních hříchů.
...záchranné lano Izraeli tehdy hodilo Československo, nikoli ono Československo masarykovské a benešovské, na něž dnešní doba pohlíží shovívavě, ale Československo gottwaldovské, v němž se právě začal rozjíždět teror proti Čechům a Slovákům pod pláštíkem „budování komunismu“.
Přesto, anebo právě proto, neboť velká část tehdejšího světa včetně předmnichovského spojence Československa Velké Británie dodržovala embargo OSN na dodávky zbraní na Blízký východ, se proizraelským aktivistům v aparátu komunistických stran a státu podařilo „podvést“ Stalina a zajistit si pro Izrael souhlas s masivními dodávkami zbraní z československých zbrojovek. Pod pláštíkem, že Izrael se stane oporou socialismu na Blízkém východě. Jestli tomu Stalin skutečně uvěřil, byl blázen – jinak se ale jeho počínání vysvětlit nedá. Ta lež svou roli ovšem splnila – Izrael se útoku sousedních arabských států ubránil.
...zcela se ztotožňuji se Zídkovým viděním, že není důvod k žádné (české) hrdosti nad tím, že Československo Izrael pomohlo zachránit. V té době totiž Češi „svůj“ stát vůbec nekontrolovali a byli vydáni napospas internacionálním budovatelům komunismu, když hlavním městem státu se stávala spíše Moskva než Praha.
Od obdivovatelů Izraele v České republice, ať už Čechů či Ž/židů, bych tedy očekával především jasnou odpověď na otázku: Čí zemi patří vaše loajalita - České republice, nebo Izraeli ? Pokud bude odpověď znít Izraeli, bylo by fér z takovéhoto postoje vyvodit i náležité důsledky. Jako třeba vzdát se jakýchkoli zásahů do politických záležitostí České republiky. Byl by to naprosto logický a férový přístup. Vůči těm Čechům, pro které slovo český národ neztratilo na významu, i vůči těm, co je odložili do starého železa a dobrovolně se degradovali jen na česky mluvící obyvatele české kotliny.
Pro ty, co by snad v uvedeném řešení spatřovali jakousi „diskriminaci“ „nepravých“ (čti: neetnických) Čechů raději hned zdůrazním, že o zkoumání krve dotyčných nebylo a není řeči. Řeč je o státní loajalitě, a ne o krvi. Tu jsme ostatně my Češi ve své historii nikdy příliš (a vlastně, pokud vím, nikdy) nezkoumali.
Nejde ale jen o vymezení Ž/židů a Čechů s ohledem na dva státy, Izrael a Českou republiku. Jde i o právo těch Čechů (či Slováků), kteří mají židovský původ a dávno se považují a nás ostatní by ani nenapadlo a ani jsme to nikdy neprováděli, jim toto právo upírat, považovat se nadále výhradně za Čechy ( či Slováky). Vztahuje se snad i na ně ona „povinnost“, hlásaná sionistickým hnutím, prohlásit se za uvědomělé Židy a zapojit se do obhajování zájmů Izraele – byť třeba na půdě jiných států?
Je-li to tak, jedná se o zvrácení asimilačního procesu židovského obyvatelstva, jehož počátky sahají do novodobého emancipačního úsilí českého národa a jehož příznivci byla řada předních osobností židovského původu. Jinými slovy, o vražení klínu mezi Čechy a Ž/židy, a to na základě - a právě na základě – příslušné, dostatečné či naopak nedostatečné, židovské krve. Snad jako důsledek toho, že asimilační proces se zde v Čechách nezdařil – a Ž/židé jsou v českých zemích stále utiskováni, zbavování základních práv a slobod a snad i persekvováni?
Chomsky ve své výpovědi vrhá světlo i na zdroje extremismu v Palestině, když cituje výrok Chaima Weizmanna, budoucího prvního prezidenta Izraele: „Nebezpeční jsou pro nás (rozuměj: sionisty) umírnění Arabové, a ne arabští extremisté.“
Není podivné a přímo na hlavu postavené, když ti samí hlasatelé „občanství“, ne-li „světoobčanství“ a „humanismu“ ten právě současný a účinkující nacionalismus a šovinismus státu Izraele velkoryse přehlížejí nebo přímo podporují - nebo dokonce se mu obdivují?
Je pravda, že světová veřejnost, tedy většina evropských národů se po porážce hitlerovského Německa dívala na vznik Izraele spíše se sympatiemi. Interpretovat to jako jakýsi „pocit viny“ je poněkud urážlivé. Měli mít snad Rusové pocit viny za to, že v bojích s Němci ztratili přes 20 milionů životů? Nebo snad Francouzi za své ztráty na životech, které utrpěli v bojích s nacisty? Nebo Angličané? Pocit viny před kým? Namísto pocitu vděku, který by se snad tedy spíše dal očekávat, a to vděku, že většina evropských národů se s utrpením Ž/židů naopak solidarizovala, a některé vlastní krví vybojovaly vítězství nad nacismem, se objevuje pohrdlivé – „měli jste výčitky svědomí“.
Více méně sympatie či dokonce podpora Izraeli, které Ž/židé získali od evropských národů po druhé světové válce, znamenaly, že zakladatelé židovského státu skutečně dostali jakýsi bianco šek. V žádném případě to ale nebylo poselství, dělejte si v Palestině co chcete. Bez ohledu na morálku a naše – evropské – kulturní a morální normy. A už teprve ne to nebylo požehnání jakémukoliv budoucímu teroru vůči Palestincům.
Ono více méně skryté obviňování druhých národů z „antisemitismus“ a latentní „nenávisti“ k Ž/židům je v podstatě paranoidní vidění světa, které můžeme také považovat za druh nenávisti či přímo rasismu. Pokud se obhájci Izraele a jeho politiky skutečně domnívají, že „druhým národům nemohou věřit“, tedy že tyto národy jsou špatné, je to velmi pohrdlivý přístup, který svědčí o tom, že takové národy považují – z morálního hlediska – za méněcenné.
Vyjmenováním židovských vědců, politiků a umělců nelze smýt vinu z rukou židovských zločinců. Tak jako to nelze učinit v případě žádného jiného národa. Nebo snad – máme si myslet – v historii vždy docházelo pouze k jednostrannému ubližování Ž/židů ze strany nežidů, a nikdy naopak, a i ti zločinci byli vždy a výhradně na straně nežidů, a nikdy ne Ž/židů? To by byla velmi, velmi neuvěřitelná historie, a velmi, velmi neuvěřitelný stav světa.
My, Češi i Ž/židé, kteří k Izraeli žádnou loajalitu necítíme, bychom nikdy neměli zapomenout na ony libanonské holčičky, které Izraelci předloni zabili při náletu na libanonská města. V naší paměti by měli mít přesně stejné místo, jako ti nežidé i Ž/židé, které nacisti zabili za druhé světové války.
Všechno ostatní je rasismus.
Další Topolánkův úlet
Premiér prohlásil: ""Kdyby v této zemi soudili normální soudci, tak by jejich výroky [o korrupci] byly předmětem žaloby," řekl předseda vlády novinářům."
Poznámka: ČTK zhruba od 7. 1. 2008 již nemaže své staré zprávy.
Poznámka: ČTK zhruba od 7. 1. 2008 již nemaže své staré zprávy.
Vidíš vo všetkom fašizmus?
Web Beo.sk zahájil kampaň „Vidíš vo všetkom fašizmus? / Potom patríš na psychiatriu“, která upozorňuje na počínání určitých paranoidních jedinců, kteří ve všem vidí nacismus, fašismus a kdo ví co ještě. Na tom by nebylo vceklu nic zajímavého, ale kampaň si díky zprávě na TASRu, který kopíruje většina slovenských médií, získala určitou pozornost.
SME.sk však informace špatně vyhodnotilo a článek vyšel pod názvem Antifašistická kampaň paroduje slovanistickú. Když jim došlo, že jsou trochu mimo, titulek byl změněn a článek získal nový název Ľudia proti rasizmu: Kampaň "Vidíš všade fašizmus? Potom patríš na psychiatriu" je nezmyselná, což je zajímavý posun v tom, že pozornost je kladena na názor kritiků a ne kampaň samotnou.
Ale co, pořád lepší, než když SME propaguje leteckou společnost AXEjet.
SME.sk však informace špatně vyhodnotilo a článek vyšel pod názvem Antifašistická kampaň paroduje slovanistickú. Když jim došlo, že jsou trochu mimo, titulek byl změněn a článek získal nový název Ľudia proti rasizmu: Kampaň "Vidíš všade fašizmus? Potom patríš na psychiatriu" je nezmyselná, což je zajímavý posun v tom, že pozornost je kladena na názor kritiků a ne kampaň samotnou.
Ale co, pořád lepší, než když SME propaguje leteckou společnost AXEjet.
23. června 2008
Hezké přirovnání
Bohumil Doležal: Poslanec Wolf je „utečenec“, který překonal pomyslnou železnou oponu. "Politika zostřování třídního boje, na niž Paroubek najel a teď mu nezbývá než v ní pokračovat, se nedá provozovat příliš dlouho."
22. června 2008
Requiem za Sprchu
Ačkoliv mi to Tomáš Pecina nedoporučuje, přeci jen si neodpustím ještě jeden článek ke Sprše.
Po Velkém rozkolu Sprchy na Klan a Vrbu odešel ze Sprchy i Elvis. Poslední jeho příspěvek pochází ze 4. 8. 2005, vynechám-li jeden pozdrav ze záhrobí. Svůj názor pár měsíců před odchodem vyjádřil jasně a pak také napsal něco ke klanům: "Tak to dopada, kdyz se berou veci moc vazne. Jeden ze Sprchy chtel mit “civilizovany diskuzni server” a misto toho z ni byla stoka, dalsi z toho chtel mit “Hospodu u Klabacky” a kdyz to skoncilo jak na obrazku Josefa Lady tak utekl s krvavym nosem, dalsi zase uporne kartacoval husberalske graffiti az nezbyl cas na nic jineho. Jednoho pridrzleho kriklouna z ty hospody nekolikrat vyhodili [asi Neckáře] a on se vzdycky vratil, protoze to nebere moc vazne, to je myslim v takovych pripadech moudre … Klany byla jenom sranda a BTW i hlavni duvod rebelu odchodu ze Sprchy - znamkovani - je pryc, protoze uz nikdo neznamkuje."
Amen.
Updated.
Po Velkém rozkolu Sprchy na Klan a Vrbu odešel ze Sprchy i Elvis. Poslední jeho příspěvek pochází ze 4. 8. 2005, vynechám-li jeden pozdrav ze záhrobí. Svůj názor pár měsíců před odchodem vyjádřil jasně a pak také napsal něco ke klanům: "Tak to dopada, kdyz se berou veci moc vazne. Jeden ze Sprchy chtel mit “civilizovany diskuzni server” a misto toho z ni byla stoka, dalsi z toho chtel mit “Hospodu u Klabacky” a kdyz to skoncilo jak na obrazku Josefa Lady tak utekl s krvavym nosem, dalsi zase uporne kartacoval husberalske graffiti az nezbyl cas na nic jineho. Jednoho pridrzleho kriklouna z ty hospody nekolikrat vyhodili [asi Neckáře] a on se vzdycky vratil, protoze to nebere moc vazne, to je myslim v takovych pripadech moudre … Klany byla jenom sranda a BTW i hlavni duvod rebelu odchodu ze Sprchy - znamkovani - je pryc, protoze uz nikdo neznamkuje."
Amen.
Updated.
Nacionální bolševici nyní také v Česku
Na internetu se objevila webová prezentace "Československého Nacionálně-bolševického portálu, vydávaného českou sekcí Nacionálně bolševické strany. Česká verze ovšem představuje spíše místo pro přetiskování materiálů z jiných českých zdrojů (Altermédii počínaje a A-Kontra konče) a českých překladů děl Eduarda Limonova.
Úsměvná je zejména úvodní strana s vyobrazením Husa, Žižky a Limonova. K bližšímu prostudování doporučuji hlavně jejich propagační materiály.
Zajímavé je, že ideologie, která by se dala nazvat "národním bolševismem", nemá kořeny u Limonova a v Rusku vůbec, nýbrž v Německu 20. a 30. let, kde za "národní bolševiky" můžeme považovat lidi jako byl Ernst Röhm, Gregor Strasser, Otto Strasser, nebo Ernst Niekisch.
Výmarská Schwarze Front má ovšem s československou obskurností pramálo společného.
Úsměvná je zejména úvodní strana s vyobrazením Husa, Žižky a Limonova. K bližšímu prostudování doporučuji hlavně jejich propagační materiály.
Zajímavé je, že ideologie, která by se dala nazvat "národním bolševismem", nemá kořeny u Limonova a v Rusku vůbec, nýbrž v Německu 20. a 30. let, kde za "národní bolševiky" můžeme považovat lidi jako byl Ernst Röhm, Gregor Strasser, Otto Strasser, nebo Ernst Niekisch.
Výmarská Schwarze Front má ovšem s československou obskurností pramálo společného.
Patočkův text
Četl jsem některé Patočkovy texty a nepřišly mi špatné. Za to Už dost jsou samá cliché, cliché, cliché. "Snad nikdy se nepodařilo hnutí za zastavení jaderné elektrárny Temelín zesměšnit obludnou stavbu i s jejími obhájci tak, jako když na chladicí věži v údajně neprodyšně střeženém areálu uspořádali ohňostroj."
21. června 2008
Ruský vojenský poradce
Zajímavým svědectvím o životě v Rusku za cara je životní příběh Alexandra Bulatoviče. Jako důstojník carské armády se zúčastnil expedice do Habeše. V letech 1897–9 byl vojenským poradcem habešského císaře v jeho válce s Itálií.
V roce 1903 se z něho stal mnich. Byl hlavním propagátorem herese imjaslavie na Athosu. V roce 1913 byl hlavním velitelem obrany Athosu proti ruské invasi, při níž padli 4 mniši a 48 jich bylo zraněno. Heretici byli uvězněni a přinuceni žít v místě, které jim kázala jejich прописка.
Za první světové války vstoupil do ruské armády jako kaplan. Účastnil se však bojových operací a v mnoha případech osobně vedl vojáky do útoku. V roce 1919 byl zavražděn bolševiky.
V roce 1903 se z něho stal mnich. Byl hlavním propagátorem herese imjaslavie na Athosu. V roce 1913 byl hlavním velitelem obrany Athosu proti ruské invasi, při níž padli 4 mniši a 48 jich bylo zraněno. Heretici byli uvězněni a přinuceni žít v místě, které jim kázala jejich прописка.
Za první světové války vstoupil do ruské armády jako kaplan. Účastnil se však bojových operací a v mnoha případech osobně vedl vojáky do útoku. V roce 1919 byl zavražděn bolševiky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)