Další "antisemitský" článek na Blistech

S podobně odvážným překročením známých tabu se setkávám poprvé!

Z článku vyjímám:

Problém Izraele je samozřejmě nejen problémem zahraničněpolitickým. Má mnohem hlubší rozměr a nejedná se o nic jiného, než o soužití Čechů a Ž/židů. Je-li totiž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku řeč o Izraeli z jiných než sionistických pozic, je často i řeč o antisemitismu a je zřejmé, že se tím myslí antisemitismus nás Čechů. Je to ale ještě závažnější: Podle dnes platného diskursu na české mediální a intelektuální scéně se totiž o antisemitismu a rasismu začíná křičet vždycky, když se nějaký Čech přihlásí ke svému češství a nedělá to jen tak, jak nám to pravidelně předvádí Česká televize, totiž sypáním si popela na hlavu a hledáním vlastních národních hříchů.

...záchranné lano Izraeli tehdy hodilo Československo, nikoli ono Československo masarykovské a benešovské, na něž dnešní doba pohlíží shovívavě, ale Československo gottwaldovské, v němž se právě začal rozjíždět teror proti Čechům a Slovákům pod pláštíkem „budování komunismu“.
Přesto, anebo právě proto, neboť velká část tehdejšího světa včetně předmnichovského spojence Československa Velké Británie dodržovala embargo OSN na dodávky zbraní na Blízký východ, se proizraelským aktivistům v aparátu komunistických stran a státu podařilo „podvést“ Stalina a zajistit si pro Izrael souhlas s masivními dodávkami zbraní z československých zbrojovek. Pod pláštíkem, že Izrael se stane oporou socialismu na Blízkém východě. Jestli tomu Stalin skutečně uvěřil, byl blázen – jinak se ale jeho počínání vysvětlit nedá. Ta lež svou roli ovšem splnila – Izrael se útoku sousedních arabských států ubránil.

...zcela se ztotožňuji se Zídkovým viděním, že není důvod k žádné (české) hrdosti nad tím, že Československo Izrael pomohlo zachránit. V té době totiž Češi „svůj“ stát vůbec nekontrolovali a byli vydáni napospas internacionálním budovatelům komunismu, když hlavním městem státu se stávala spíše Moskva než Praha.

Od obdivovatelů Izraele v České republice, ať už Čechů či Ž/židů, bych tedy očekával především jasnou odpověď na otázku: Čí zemi patří vaše loajalita - České republice, nebo Izraeli ? Pokud bude odpověď znít Izraeli, bylo by fér z takovéhoto postoje vyvodit i náležité důsledky. Jako třeba vzdát se jakýchkoli zásahů do politických záležitostí České republiky. Byl by to naprosto logický a férový přístup. Vůči těm Čechům, pro které slovo český národ neztratilo na významu, i vůči těm, co je odložili do starého železa a dobrovolně se degradovali jen na česky mluvící obyvatele české kotliny.
Pro ty, co by snad v uvedeném řešení spatřovali jakousi „diskriminaci“ „nepravých“ (čti: neetnických) Čechů raději hned zdůrazním, že o zkoumání krve dotyčných nebylo a není řeči. Řeč je o státní loajalitě, a ne o krvi. Tu jsme ostatně my Češi ve své historii nikdy příliš (a vlastně, pokud vím, nikdy) nezkoumali.
Nejde ale jen o vymezení Ž/židů a Čechů s ohledem na dva státy, Izrael a Českou republiku. Jde i o právo těch Čechů (či Slováků), kteří mají židovský původ a dávno se považují a nás ostatní by ani nenapadlo a ani jsme to nikdy neprováděli, jim toto právo upírat, považovat se nadále výhradně za Čechy ( či Slováky). Vztahuje se snad i na ně ona „povinnost“, hlásaná sionistickým hnutím, prohlásit se za uvědomělé Židy a zapojit se do obhajování zájmů Izraele – byť třeba na půdě jiných států?
Je-li to tak, jedná se o zvrácení asimilačního procesu židovského obyvatelstva, jehož počátky sahají do novodobého emancipačního úsilí českého národa a jehož příznivci byla řada předních osobností židovského původu. Jinými slovy, o vražení klínu mezi Čechy a Ž/židy, a to na základě - a právě na základě – příslušné, dostatečné či naopak nedostatečné, židovské krve. Snad jako důsledek toho, že asimilační proces se zde v Čechách nezdařil – a Ž/židé jsou v českých zemích stále utiskováni, zbavování základních práv a slobod a snad i persekvováni?

Chomsky ve své výpovědi vrhá světlo i na zdroje extremismu v Palestině, když cituje výrok Chaima Weizmanna, budoucího prvního prezidenta Izraele: „Nebezpeční jsou pro nás (rozuměj: sionisty) umírnění Arabové, a ne arabští extremisté.“

Není podivné a přímo na hlavu postavené, když ti samí hlasatelé „občanství“, ne-li „světoobčanství“ a „humanismu“ ten právě současný a účinkující nacionalismus a šovinismus státu Izraele velkoryse přehlížejí nebo přímo podporují - nebo dokonce se mu obdivují?

Je pravda, že světová veřejnost, tedy většina evropských národů se po porážce hitlerovského Německa dívala na vznik Izraele spíše se sympatiemi. Interpretovat to jako jakýsi „pocit viny“ je poněkud urážlivé. Měli mít snad Rusové pocit viny za to, že v bojích s Němci ztratili přes 20 milionů životů? Nebo snad Francouzi za své ztráty na životech, které utrpěli v bojích s nacisty? Nebo Angličané? Pocit viny před kým? Namísto pocitu vděku, který by se snad tedy spíše dal očekávat, a to vděku, že většina evropských národů se s utrpením Ž/židů naopak solidarizovala, a některé vlastní krví vybojovaly vítězství nad nacismem, se objevuje pohrdlivé – „měli jste výčitky svědomí“.
Více méně sympatie či dokonce podpora Izraeli, které Ž/židé získali od evropských národů po druhé světové válce, znamenaly, že zakladatelé židovského státu skutečně dostali jakýsi bianco šek. V žádném případě to ale nebylo poselství, dělejte si v Palestině co chcete. Bez ohledu na morálku a naše – evropské – kulturní a morální normy. A už teprve ne to nebylo požehnání jakémukoliv budoucímu teroru vůči Palestincům.
Ono více méně skryté obviňování druhých národů z „antisemitismus“ a latentní „nenávisti“ k Ž/židům je v podstatě paranoidní vidění světa, které můžeme také považovat za druh nenávisti či přímo rasismu. Pokud se obhájci Izraele a jeho politiky skutečně domnívají, že „druhým národům nemohou věřit“, tedy že tyto národy jsou špatné, je to velmi pohrdlivý přístup, který svědčí o tom, že takové národy považují – z morálního hlediska – za méněcenné.

Vyjmenováním židovských vědců, politiků a umělců nelze smýt vinu z rukou židovských zločinců. Tak jako to nelze učinit v případě žádného jiného národa. Nebo snad – máme si myslet – v historii vždy docházelo pouze k jednostrannému ubližování Ž/židů ze strany nežidů, a nikdy naopak, a i ti zločinci byli vždy a výhradně na straně nežidů, a nikdy ne Ž/židů? To by byla velmi, velmi neuvěřitelná historie, a velmi, velmi neuvěřitelný stav světa.

My, Češi i Ž/židé, kteří k Izraeli žádnou loajalitu necítíme, bychom nikdy neměli zapomenout na ony libanonské holčičky, které Izraelci předloni zabili při náletu na libanonská města. V naší paměti by měli mít přesně stejné místo, jako ti nežidé i Ž/židé, které nacisti zabili za druhé světové války.
Všechno ostatní je rasismus.