Pravda a láska – definice

Poté, co Adam B. Bartoš sepsal svou analysu Pravdy a lásky, která byla velkým zklamáním, jsem naznačil, že uvažuji o vlastní. Ale protože dům nelze stavět od střechy, musí mu předcházet spousta studií. Skvěle mi teď nahrál přední kommentátor Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, který její existenci přiznal: „Jen pro vyjasnění pojmů: „pravdoláskaři“ jsou lidé, kteří stále cítí sympatie k Václavu Havlovi, mají vcelku liberální pohled na svět, občas nezvládají svůj patos, coby voliči se posunují po trati ODA - Unie svobody - zelení - kníže, často čtou týdeník Respekt“. S touto definicí lze vcelku souhlasit, až na ten liberalism, k němuž lze Pravdu a lásku řadit jen v rámci velice širokého proudu, asi jako kommunism do socialismu.

Pro dobrou definici je nutno identifikovat historické kořeny. Historicky prvním hlasatelem Pravdy a lásky byl Girolamo Savonarola (1452–1498). Pokud najdete někoho staršího, budu vám v diskussi vděčen, nicméně upozorňuji, že Jana Husa za hlasatele Pravdy a lásky nepovažuji, stejně jako pozdějšího Martina Luthera. Tím je až Jean Calvin (1509–1564) a Pravda a láska není nic jiného než kalvinism zbavený náboženského obsahu.

Ve světě se Pravdě a lásce říká progressivism nebo reformism (to je pravicová část sociální demokracie), přičemž nejvýznamnějším zástupcem je pokrokové hnutí v USA na přelomu 19. a 20. století, včetně investigativních muckrakers. V Čechách se v dnešním slova smyslu Pravda a láska konstituuje rovněž na konci 19. století, když byl v létě 1893 Tomáš Garrigue Masaryk vykopnut z liberální, byť nacionalistické, mladočeské strany. Masarykovi realisté (lidovci) pak tvořili úzkou sektu, která ve veřejném mínění příliš neresonovala. Za první republiky se však zmocnili moci a přepsali učebnice. Na základě kultu první republiky je to tak officiální názor dodnes.

Čím se tedy liberalism v užším slova smyslu a progressivism liší? Pro liberalism je hlavním cílem Svoboda, pro progressivism je to Dobro. Nejlépe je rozdíl mezi liberály a progressivisty vidět na přístupu k politickým svobodám. Liberálové prosazují svobodu projevu i pro kommunisty a neonacisty. Pro progressivisty neexistuje nic horšího než politická práva pro extrémisty.

V poslanecké směmovně nejsou liberálové ani progressivisté zastoupeni. ODS je catch-all party po vzoru CDU, kde vedle sebe volně působí liberál Zahradil a konservativec Benda. Věci veřejné jsou populistické, TOP 09 je zatím nevyhraněná, ale tenduje k neokonservativismu à la Newt Gingrich. Po zániku LiRA tak hlavní liberální stranou zůstává eurorealistická (nacionalistická) Strana svobodných občanů. Pravda a láska i nadále kolonisuje Stranu zelených.

Der Computer Nr. 3 (1968)

V roce 1968 France Gall nazpívala německý hit Der Computer Nr. 3. Pokud je mi známo, francouzská verse neexistuje, ačkoliv mi rodilá mluvčí sdělila, že Gallové výslovnost němčiny není právě nejlepší.

Protože kromě Tomáše Peciny nikdo neumí německy, tak nás triviální text nerozptyluje a můžeme se soustředit na hudbu. Ačkoliv Starý pán bude zuřivě nesouhlasit, myslím, že tyhle jednoduché rythmické melodie jsou vlastní podstatou hudby. Der Computer Nr. 3 úspěšně ztělesňuje 60. léta v hudbě.

Německé sklony ke kitschi lze pozorovat na cover versi skupiny B. I. O. S. Další cover verse je elektropop Kontrastu. Naproti tomu zajímavá je verse od nizozemské revivalové skupiny De Biet (bohužel v bídné obrazové i zvukové kvalitě).

Google Plus hype

Google se celkem podařil rozproudit hype kolem jeho kopie Facebooku. Do Google Plus se nemůže přihlásit každý, je to jen na pozvánky. Pokud by však někdo přesto chtěl vědět, jak to vypadá v praxi, stačí si najít vhodný otevřený profil. Asi nejlepší má Daniel Dočekal, který jej aktualisuje poměrně často, takže dává dobrou představu.

Řecko-israelské líbánky

Zatímco Vodník pýthicky pravil: "Pravoslavni Rekove nejsou tak docela pany ve sve zemi, zda se," ve skutečnosti řecko-israelské námluvy trvaly přes rok. Výsledek je příznačný: "Desperate for new friends in the region, Israel reached out to Greece, offering generous military assistance to the debt-ridden state." Svůj k svému.

Primitivní Vodníkův troll bait

Na DS Vodník umístil odkaz na neumělý (neumí si ani zjistit, jak se recensovaný autor jmenuje, a místo toho ho přepisuje rusky, jako kdyby čeština byla latinkou psaná ruština) Zajochův překlad recense knihy specialisty na jižní Asii, Manuela Sarkisyanze, Adolf Hitlers englische Vorbilder (1997), od ukrajinského Rusa Vladislava Guleviče; též v anglickém překladu.

Není to poprvé, co nám Vodník vnucuje Putinovu propagandu. Není náhodou, že je opět stejné provenience. Knihou levicového emeritního heidelberského professora nemá cenu se zabývat. Nepřináší nic nového. To, že nacisty inspiroval nejúspěšnější stát na světě a ne primitivní pravoslavné despocie, není nic divného. Těžko nacistům vyčítat, že jejich cílem nebyla výstavba zemjanek a převzetí ideálu "šťastného" mužika. Ani to, že někteří Britové vzhlíželi k nacistickému Německu, není nic překvapivého; vždyť se podívejme, kolik je u nás zase rusofilů.

Horší jsou nestydaté lži a manipulace, kterých se dopustil patentní ruský lhář, Vladislav Gulevič. Jeho tvrzení: "В Англии эта книга под запретом", je z prstu vycucaná lež. Rusákovo upozornění: "В Англии книга М. Саркисянца никогда не публиковалась," nemá logiku. Když ta kniha vyšla anglicky v Irsku, proč by ji měl ještě někdo vydávat anglicky v Anglii? Irské knihy jsou ve Spojeném království běžně prodávány a zase taková bomba to nebyla, aby ji někdo musel vydávat znova, když ani po 8 letech není vyprodána.

Zkrátka a dobře, zase jsem se nechal nachytat. Věnoval jsem svůj čas na reakci na Vodníkův trolling, ačkoliv to nestálo za to. Anglický vliv na nacism nepopírám (bylo by vrcholně divné, kdyby nebyl), na rozdíl od Vodníka, který reaguje jako uštknutý zmijí pokaždé, když připomenu vliv samoděržaví a ostatních ruských tradic na kommunism.

Zajímavé tedy zůstává jediné: "советскую Россию". Ani Putinův propagandista tedy nepopírá existenci Ruska za kommunismu, na rozdíl od Vodníka. Vodník tedy i mezi svými zůstal sám jako kůl v plotě.

Čoko Voko - Monogamie

Zemřel český král

Jak informoval Tomáš Pecina, dne 4. 7. 2011 zemřel český král Otto I. (1922–2011). Jeho nástupcem se stal Karel IV. Starší rozhovor s novým českým králem (německy). Stejně jako Tomáš Pecina se domnívám, že na rozdíl od mnohých československých presidentů, byl život Jeho Výsosti bez poskvrnky.

Updated.

Pravoslavné Řecko se opět vyznamenalo

Zablokovalo Flotillu svobody II – Zůstaňte lidmi, aniž by k tomu mělo jakékoliv oprávnění; čistý akt svévole, pro Řecko tak typický: "Dimitris Plionis, a spokesman for the flotilla, called the ban "preposterous". "Any ship can leave a Greek port legally without declaring their final destination," he said."

Konspirační theorie

Skandální odhalení Jindřicha Šídla.

Co s ústavním soudem?

Pavel Hasenkopf na svém blogu zahájil diskussi, co s ústavním soudem. Na to jsou možné dvě odpovědi: maximalistická a minimalistická.

Podle maximalistické by ústavní soud měl být zrušen. Rakouský model koncentrovaného ústavního soudnictví se neosvědčil; v civilisovaných státech mají diffusní ústavní soudnictví, tj. že každý soud je oprávněn přezkoumat soulad zákona s ústavou.

V minimalistické by stačilo:

1. Zrušit abstraktní kontrolu norem – zrušování právních předpisů. Pokud nějaký úřad smí zrušit právní předpis, tak to není soud, ale zákonodárce. Soud smí toliko vyslovit neplatnost právního předpisu.
2. S tím souvisí odebrání aktivní legitimace presidentu republiky, poslancům a senátorům. K soudu má mít přístup pouze ten, jehož oprávnění bylo poškozeno.
3. Stejně tak je nezbytné zrušit francouzský model předběžné otázky (angl. preliminary ruling) podle čl. 95 odst. 2 ústavy a § 64 odst. 3 zákona o ústavním soudu. K soudu má mít přístup pouze ten, jehož oprávnění bylo poškozeno.
4. Zrušit přezkum jiných rozhodnutí než nejvyšších soudů: NS ČR a nejvyššího správního soudu. ÚS není nějaká odvolačka, natož okresní soud.
5. Negativistické odmítání podání nahradit positivním přijímáním podání.
6. Zrušit senáty bez náhrady a počet členů plena omezit z 15 na 9 soudců.

Updated.

Miroslav Brož a další blokádisti potrestáni

Plný text příkazu je na V Ústí neonacisty nechceme, anonymisovaný u Tomáše Peciny. Z formálního hlediska je vše jasné: Příkaz je nezákonný (porušuje § 13 odst. 2 přestupkového zákona), a proto musí být zrušen. Když si člověk čte podobné správní akty, tak má pocit, že české justici křivdí, tam se obvykle formální nedostatky nevyskytují.

Podívejme se na toto rozhodnutí z materiálního hlediska. Podle § 47 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona: Přestupku se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Za přestupek lze uložit pokutu do 5000 Kč.

Vina

Blokádisté (v odporu proti příkazu) argumentují, že se zúčastnili jiného shromáždění (náboženského), a proto se deliktu nedopustili. Jenže znakem jiného shromáždění je to, že se koná buď a) na jiném místě, anebo b) v jiném čase. Toto údajné náboženské shromáždění se konalo na stejném místě a ve stejném čase. Šlo tudíž o protishromáždění, které nesmí zcela vyloučit konání hlavního shromáždění. Formální rozpuštění kontrademonstrace není nutné. Blokádisté proto blábolí, když tvrdí, že čl. 16 Listiny jim zaručuje neomezená protishromáždění.

Trest

Podle Tomáše Peciny byli pachatelé v negativním právním omylu, takže měli dostat nižší tresty. Co říká § 19 NTZ? „Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.“ Z analogického použití § 19 NTZ lze dovodit, že pachatelé nebyli v uznatelném negativním právním omylu, neboť protiprávnost činu mohli rozpoznat bez zřejmých obtíží. Porušili totiž zásadu neminem laedere (nikomu neškodit), která je inherentní všem právním řádům.

Má být excess z negativního právního omylu polehčující okolnost? Domnívám se, že nikoliv, protože by to vedlo k rozpadu hodnot, na nichž je naše společnost založena. Vezměme si třeba příklad člověka, který bude vraždit domnělé čarodějnice na základě Božího příkazu: „Čarodějnici nenech naživu.“ (Ex 22, 17) Odmítám, že by měl dostat nižší trest než vrah, který náboženským fanatikem není.

Naopak lze zcela souhlasit s odůvodněním výše trestu: „Při ukládání druhu a výše sankce přihlédla komise k tomu, že popsané jednání pachatelů se stává produktem společenských nepokojů, vážně narušuje vztahy mezi lidmi a zasluhuje uložení sankce, která se stane odpovídajícím zdrojem převýchovy pachatelů.“ Přihlédl bych totiž k tomu, že jejich jednání se blíží přečinu porušování svobody shromažďování podle § 179 odst. 1 NTZ a rovněž bych jim udělil maximální trest, tj. v případě příkazu 4 000 Kč, v případě standardního správního řízení 5 000 Kč.

Právní erudice blokádistů

Vůdce blokádistů, Miroslav Brož, tvrdí: „proti příkazu podali odpor. Možná jsme to ani dělat nemuseli, protože příkaz je s největší pravděpodobností neplatný.“ Tento právní gigant ani netuší, že veškeré správní akty mají presumpci správnosti. Neplatnost je tedy nutno formálně napadnout opravným prostředkem, zde odporem. Jinak správní akt nabyde právní moci a s ohledem na právní jistotu by to nešlo nijak zhojit.

Jiná výtečnice, Romana Vlčková, dodala: „[P]rotestovat proti pochodům nacistů je právem a snad dokonce i povinností každého člověka“. Protestovat ano, ale nikoliv zbavovat neonacisty lidských práv. Ač to blokádistům může přijít divné, i neonacisté jsou lidé, takže mají lidská práva, včetně svobody shromažďovací.

ČBCE tvrdí: „V obou případech pochod budil zřetelný dojem, že jeho cílem je m.j. přiřknout obyvatelům těchto lokalit kolektivní vinu za trestné činy“. Demonstranti nejsou veřejným úřadem, aby mohli komukoliv přiřknout vinu za cokoliv.

Role náboženských společností

Za pozoruhodný považuji výrok: „[C]írkve spolupracují s policií a dalšími iniciativami (na vysoké úrovni – biskupů a ředitelství policie) a díky této spolupráci v předchozích dvou letech zabránily pochodům neonacistů – a to nenásilnými, bohoslužebnými shromážděními.“ Pokud církve chtějí navázat na tradice Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, nikdo jim v tom nemůže bránit, ale úctu pak budou požívat zákonitě takovou, jakou měla PS VB.

Falešná vlajka

Je velice častou praxí:

1. výbuch v hotelu U krále Davida (1946): „In the plan, Irgun men, disguised as Arabs, except for Gideon, the leader, who would be dressed as one of the hotel's distinctive Sudanese waiters, would enter the building through a basement service entrance carrying the explosives concealed in milk cans.“
2. operace Zuzana (1954)
3. swastika na těle Marie-Leonie Leblanc (2004)
4. swastiky na dveřích Sarah Marshak (2007)
5. vražda Mahmúda Mabhúha (2010)

Pravá povaha Věry Tydlitátové

To, že Věra Tydlitátová zaměnila Vodníka a mne, je absurdní už z toho důvodu, že naprosto nesdílím Vodníkův obdiv k její osobě. Věra Tydlitátová je neschopná se omluvit za pomluvy mé osoby, za neethické zveřejňování mého pravého jména, ačkoliv nejsem veřejná osoba, a navíc lže. Ve svém nejnovějším článku totiž píše: „Když někdo vymyslí a poté vloží bývalému prezidentovi do úst slova, která prokazatelně nikdy neřekl, ani nenapsal („humanitární bombardování,“ „lidstvo je rakovina, zredukujme ho“ apod.), nebo když ho obviňuje ze všemožných zločinů včetně vlastní neschopnosti a lenosti, měl by tím bavit buď doma na gauči partnerku, pokud ji to bude zajímat, nebo by to měl mumlat v nějakém drogovém doupěti, kam tyto nesmysly patří, ale ve slušné společnosti by je neměl psát do článků. Nebo ano, ale pak by měl čelit žalobě za nactiutrhání.“

Ačkoliv je dobré, že se Věra Tydlitátová naučila rozlišovat mezi žalobou za nactiutrhání a udáním za pomluvu, měla by se ještě doučit podstatu nactiutrhání. Tvrzený fakt musí být nepravdivý, jinak o nactiutrhání nejde. Václav Havel humanitární bombardování skutečně hlásal: „Domnívám se, že během zásahu NATO na Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“ A Adam B. Bartoš nikdy neřekl, že by Havel prohlásil, že lidstvo je rakovina, zredukujme ho, nýbrž, že se prokazatelně hlásí k lidem, kteří tento výrok pronesli: „Taková slova bývalý prezident sice nikdy neřekl, ale zřejmě si to myslí. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se stal členem Římského klubu, elitního spolku, který přesně takové myšlenky razí a snaží se je popularizovat?“

Proto nevěřím Věře Tydlitátové, že by si Adam B. Bartoš kterýkoliv z jejích výroků vymyslel. Na Facebooku neexistuje anonymita (pouze pseudonymita), takže kterýkoliv text má vždy připsán autora. Problém je pouze falešný profil, což je podvod, ale nevěřím, že by si Adam B. Bartoš neověřil, zda náhodou necituje podvodný profil.

Zbytek jejího textu je neuvěřitelně žvanivý, takže si nezaslouží citovat. Snad jen: „Ale Klaus (nepíši pan Klaus, to budu psát, až si získá mou úctu, možná i k tomu někdy dojde, hůl nad ním nelámu) není v tomto státě sám.“ „Pane Klausi“ je oslovení. Používat toto spojení v 1. pádě jinde než v adrese je nesmysl a nepochopení češtiny.

Obrana před Věrou Tydlitátovou

Tomáš Pecina upozornil na zmatený článek Věry Tydlitátové, na který nebudu odkazovat, protože na sprostoty zásadně neodkazuji.

Předně, když byl někdo na Facebooku tak dlouho, tak by měl vědět tak základní věc, že je rozdíl mezi osobním profilem a fanouškovskou stránkou. Zatímco falešný osobní profil je illegální, Věra Tydlitátová je jako plzeňská zastupitelka veřejná osoba (angl. public figure), takže její fanouškovská stránka je plně legitimní. Já na rozdíl od ní veřejnou osobou nejsem. Jako prevenci případných paranoidních úvah uvádím, že jsem o existenci fanouškovské stránky Věry Tydlitátové neměl tušení a dozvěděl jsem se o ní až dnes.

Jaký je můj zločin? Prolinkoval jsem vtipný článek Adama B. Bartoše. To se nesmí, odkazovat na přistižené antisemity je zakázáno. Kdybych k tomu připsal nějaký kommentář, tak bych se nedivil, že si mne Věra Tydlitátová bere do úst. Ale takhle? Vždyť jediný můj „výkon“ byl, že jsem k autorovi připsal okřídlenou charakteristiku od presidenta republiky.

Tydlitátové posedlost Bartošem jí natolik zatemňuje vidění, že odmítá přiznat, že nejsem žádný jeho fanoušek. Pravda, zastal jsem se ho, když ho osočoval bývalý skalní kommunista; jindy jsem však byl kritický. Nehltám každý Bartošův článek jako ona, takže ani nejnovější – Havel: Lidstvo je rakovina, zredukujme ho – jsem dosud nečetl. Z letmého prolétnutí je však patrné, že půjde o další z serie pojednání v duchu spikleneckých theorií, ke kterým jsem krajně skeptický.

Zdá se, že je chybou, že jsem Věře Tydlitátové věnoval tolik pozornosti. Celkem 66 článků je opravdu hodně. Ale proti nepřátelům svobody se nemá bojovat monitoringem, nýbrž činem. Proto vyhlašuji úsilí legalisovat popírání holocaustu po vzoru všech slušných zemí jako jsou USA, Spojené království, Španělsko či Itálie. Když tam mohou mít svobodu projevu na tak vysoké úrovni, proč by ji ČR měla mít na stejně nízké jako Německo či Israel? Možná se pak nepřátelé svobody konečně naučí rozlišovat mezi žalobou a udáním.

Update: Ukazuje se, že si mne Věra Tydlitátová nejspíše spletla s Vodníkem. Už si mne pletli s Tomášem Pecinou, čemuž se moc nedivím, protože máme téměř identické názory. Ale s Vodníkem? Copak jsem schizofrenik, že se hádám sám se sebou?

Adam B. Bartoš opět přistižen

Tentokrát se dopustil opravdového hnusu – antisemitismu: „Nebožák Strauss-Kahn, který zmíněné země tlačil do lichvy a dalších podobných z ní odvozených finančních vynálezů, kterými Židé "obohatili" západní cilizaci, nyní sedí ve vězení s hlavou v dlaních, protože na něj někdo ušil podobně chytrou habaďůru.“

Naštěstí je tady bdělý Karel Matoušek, který zaskočí i s udáním, pokud se nikdo jiný k tomu mít nebude: „Od dob Protektorátu se takové věci v seriózních médiích neobjevily a objevovat nesměly. Zákony týkající se šíření rasové nenávisti snad také dosud nikdo nezrušil. […] Tak čekám. Jestlipak někdo podá na Bartoše, potažmo na Prvnizpravy.cz, trestní oznámení...? Liga proti antisemitismu? Pokud ne, rád to udělám sám.“

Příčiny srbské tragédie

Skvělý článek Matyáše Zrna. Cituji: „Na jednání parlamentu kdysi v roce 1993 pustil magnetofon s nahrávkou současné íránské populární hudby. Poté pustil píseň Dragany Mirković, jedné z nejpopulárnějších zpěvaček turbofolku. Oba dva snímky byly prakticky totožné.

* * *
Bylo to zlaté období věštců a proroků, kteří dostávali místo v státním tisku a televizi a jejichž astrologické časopisy plnily přední pulty kiosků. „Američané přiznali, že jejich armáda využívá černé magie“, „Americká vláda se zaprodala mimozemšťanům za slib, že ji učiní supervelmocí“ nebo „Amerika bojuje proti Srbsku pekelnými vedry“ jsou jen některé z titulků, které plnily i stránky běžného (pro)režimního tisku. Dokonce i horoskopy politiků byly určovány jejich stranickou příslušnosti. Zatímco Miloševičovi vycházela vláda na věčné časy, opoziční politiky podle horoskopů v srbském tisku čekala smrt (což se někdy opravdu stalo…). A když v březnu 1992 vyšli Bělehraďané do ulic demonstrovat proti režimu, skoro všem znamením se doporučovalo nevycházet - a když, tak jedině do kina.

V ústředním srbském deníku Politika s čtenáři mohli ve dvaceti pokračování dočíst, že Leonid Brežněv zemřel na následky telepatické agrese, popřípadě o případu létající Moskvanky. V televizi Politika vystoupilo mezi lety 1992-1994 osmdesát proroků, astrologů a numerologů. Lidoví proroci věštili smrt Bila Clintona a brzké ekonomické ozdravení Srbska. Spisovatel a malíř Momo Kapor se zase se čtenáři dělil o zásadní zprávu, že kosmonauti z vesmíru viděli "naše svatá místa osvícená zvláštním světlem, pozitivní energií, která je věčná a nezničitelná..."“

I Got You Babe

Srbsko po roce 2000

Na LW často negativně mluvím o Srbsku. Je však nutno upřesnit, že tím myslím „karađorđevićovské“ Srbsko (1903–2000), které téměř sto let snilo svůj sen o Velkém Srbsku. Návrat k „obrenovićovským“ tradicím začíná 5. října 2000, kdy byl svržen protodiktátor a arcivrah Milošević. Vývoj poté však byl nejistý. Ještě v roce 2003 byl zavražděn Zoran Đinđić. Nicméně 27. června 2004 zvítězily proevropské síly. Od roku 2008 se zdá, že tento positivní vývoj je nezvratný.

Oběti israelského státního terrorismu

Přehled západních obětí z pera Michala Očadlíka.

Konec experimentu

Rozhovor o zajímavé knize mého spolužáka.