20. prosince 2011

Zamyšlení nad celou tou adorací

Myslím, že přišel čas se zamyslet nad příčinami orgií byzantinismu, které v poslední době sledujeme. Vezmu si k tomu texty dvou předních protagonistů Pravdy a lásky z Facebooku. Nebudu je citovat, protože by s tím třeba nesouhlasili a jejich názory mají obecnější platnost.

První názor je, že lidé těmi svíčkami a frontami vyjadřují úctu. Zuřivé odmítání jakékoliv kritiky či jen náznaku výsměchu Havlovi je považováno narušení klidu a pokoje při rozloučení s touto osobností. Nerespektovat to, je protilidové.

Na to odpovídám, že celý svůj život jsem byl proti modlám. Václav Havel byl člověk z masa a kostí. Měl své klady, měl své zápory. Redukce Havla na světce, jako už se to stalo Masarykovi, je výrazem neúcty k jeho životu a neschopností respektovat lidskost každého z nás.

Druhý názor: Nelze srovnávat smrt Havla a nějakého diktátora.

Má reakce – faktem je, že toto je v nás nějak zakódováno. Když umře jeden z nás, máme negativní pocity; když zemře nepřítel, máme pocit, že konečně na něj došlo. Ale tyhle instinktivní reakce bychom měli tlumit. Lidé si jsou ve smrti rovni a na nikoho se nelze dívat černobíle.

Třetí názor: Havel byl mentálním vůdcem revolucionářů 89. roku (Respekt Generation) a jeho skon vnímají jako smrt otce.

Můj kommentář: Ano, to je psychologicky pochopitelné, ale i tyto atavismy bychom měli být schopni překonat. Jinak navždy zůstaneme jen dětmi.

19. prosince 2011

Daně a sociální pojištění

Stanislav Komárek přišel s pozoruhodnou úvahou, zda lidí, žijících ze státních peněz, není již více než daňových poplatníků. Bohužel ji však kontaminoval směšováním daní a sociálního pojištění. Nezaměstnaný či starobní důchodce nežije ze státních peněz, neboť jeho příjmy tvoří pojistné plnění.

Naproti tomu je naprosto pravda, že do počtu lidí žijících ze státních peněz je nutno počítat neziskovky, jejichž příjmy tvoří hlavně státní dotace či granty, a rovněž tak podnikatele soutěžící o veřejné zakázky.

Václav Havel

Ačkoliv jsem si nemyslel, že elektronická media odbydou smrt Václava Havla, jejíž brzký příchod byl v posledních měsících Havlova života zjevný, 30vteřinovým shotem, co je moc, to je moc. V orgiích byzantinismu se překonávala zejména Česká televise a překvapivě též TV Prima. Český národ tyto patolízaly po zásluze odměnil. Ale obávám se, že poučení si z toho nevezme nikdo.

Aby nebylo mýlky. Václava Havla považuji za postavu spíše positivní a za to, co se nyní právě děje, nijak nemůže. Přesto je více než varovné, že se officiální smutek liší od officiálního smutku za Kim Čong-ila jen v míře a způsobu. Český národ je více orientální, než by se na první pohled zdálo.

Havel byl člověk, který polarisoval společnost. Je pravdou, že negativních zamyšlení nad jeho životem je málo a jen menšina z nich je přínosná. Asi nejvíce to bylo přetištění textu ze sborníku Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům z doby campagne proti Chartě 77. Český Komsomol si naivně myslel, že v ČR panuje svoboda slova. Na rozdíl od neonacistů z Národního odporu své stránky měl na .cz. Už nemá, nějaký bdělý strážce Havlova odkazu je vypnul.

Naštěstí ten faktografický text normalisační propagandy přetiskli jinde. Zajímavý je především tím, že si všímá toho, jak se Havel stal vůdcem čs. opposice. Bylo to díky mezinárodnímu věhlasu, který získal díky absurdní hře Zahradní slavnost (1963), která se potom s úspěchem hrála v Západním Německu.

Následovalo engagement v Tváři, jediném nemarxististickém společenském časopisu kommunistického Československa. Havel se stal natolik známým, že aspiroval do vedení Svazu československých spisovatelů. Za Pražského jara byl již tak slavný, že se společně s Václavem Černým a Ivanem Svitákem dostali jako jediní nekommunističtí intellektuálové do Poučení z krisového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.

Roli Havla jako vůdce opposice pěkně mapuje Patočka. Byl významný mýthotvůrce, zejména v Dopisu Husákovi (1975) a Moci bezmocných (1978), přičemž v jeho textech je mnoho objevných postřehů: „Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v našem případě jde o bezprostřední navázání na byzantský césaropapismus, v němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší in­stancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu vše­mu tato ideologie – aspoň na ploše našeho bloku – příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a auto­matickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka).“

Tohle pořád ještě málo probádné období osvětlují i osobní vzpomínky, například Johna Boka, který činnost Václava Havla dělí na dobu, kdy s ním kamarádil („I když zůstal tím stejným Václavem, lidi jako jsem já opustil už dříve. Tím, že se začal kamarádit s Čalfama a Bakalama, se dostal do jiné dimenze.“), a kdy kamarádil s jinými („Nemyslím na paní Veškrnovou, nějaké ptáky, Čalfy, Bakaly, ale myslím na Olgu.“). To o českém dissentu říká mnohé.

Role Václava Havla po roce 1989 je všeobecně známá. Je proto zajímavé, co o ní soudí přední ideologové Pravdy a lásky. Erik Tabery přiznává: „Na začátku devadesátých let se chvíli zdálo, že si chce ukrojit více moci, než mu náleží. Když mu ale poslanci dali oprávněně najevo, že s tím nesouhlasí, tak ustoupil a svou roli přijal. Někdy se angažoval příliš málo (to když Klausova vláda přestala dělat reformy) a někdy příliš mnoho (po pádu Klause v roce 1997). Ke konci své funkce se příliš uzavřel a málo komunikoval s veřejností.“

Překvapivě kritický je i Jiří Pehe (bilance k Havlovým 75. narozeninám + nekrolog), který byl druhdy vnímaný jako hlavní Havlův ideolog. Ukazuje se, že Pehe sleduje své vlastní zájmy ve vybudování quasireligiosního hnutí: „Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.“ Jaká škoda, že si Pehe opět plete levicové liberály a progressivisty: „Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.“ Na druhé straně Pehe aktivně buduje Havlův kult a moralistní kitsch, nepochopení rozdílu mezi náboženstvím a politikou: „Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.“ Je pro mne otázkou, proč si všichni tito dobří lidé pletou epochu (= časový bod) a éru (= doba).

V processu Havlova svatořečení pokračuje Jindřich Šídlo: „Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci.“ Nepřekvapivě se k tomuto trendu přidal přední neokonservativec, Roman Joch: „Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.“

Vyvážený je text Tomáše Peciny, přesto je překvapivě slabý. Pecina podlehl své touze mythologisovat českou historii, jak často vidíme na stránkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Potřeba hrdiny mohla snad fungovat v roce 1990, ale ne v roce 2011. Od intrik během Sarajeva (1997), kdy Havel nakonec díky opposiční smlouvě (1998) prohrál, přestali progressivisté a Havel jako jejich representant s nimi, hrát v české politice klíčovou roli. Stejně tak dissidentskému mýthu o normalisaci zasadila historická věda v poslední době těžké rány.

Tento text tak nelze uzavřít lépe než slovy Václava Havla: „obrací se k lepší, ale už uzavřené minulosti, kdy byli všichni jednotni; na jejím ocenění nelze totiž už celkem nic zkazit, je to bez rizika, všem se tím lze zavděčit a lze si dokonce takovým odkazem k minulé národní slávě docela dobře nalhat, že je vlastně všechno v pořádku, protože Češi jsou staří kabrňáci.“

Update: Další příspěvek k mythologisaci. Švehla se mýlí snad ve všem.

11. prosince 2011

Jsem pro rodinu a pro národ

motto: „Nezastávám ultraliberální názor „ať si každý říká, co chce“.“
—Martin C. Putna

Zásadní rozhovor Respektu s Martinem C. Putnou, kde je však přístupný pouze po zaplacení 15 Kč, přetiskla (doufejme, že legálně) Věra Tydlitátová.

Před závorku je nutno vytknout, že Putna je přední progressivista, a to, na rozdíl od Halíka, včetně homosexualismu: „Avšak v této věci se zkrátka [Duka] zachoval tak, jak mu velí současná oficiální homofobní rétorika římskokatolické církevní instituce. Jednou se za to jistě bude nějaký papež kát, jako se Karol Wojtyła kál za příkoří způsobená jinými historickými projevy katolické intolerance – za křižácké války, za inkvizici a podobně –, ale holt to bude ještě nějakou dobu trvat.“

Možné je všechno, ale odhaduji, že překrucovat jasná slova Písma ve prospěch módní ideologie homosexualismu neprojde nikdy. Faktem je, že Katholická církev nyní akceptuje evoluční theorii, ale doslovné čtení Genesis by bylo znakem fundamentalistů. Církev učí víru a mravy, nikoliv přírodovědu. Nicméně postoj k homosexualitě je součástí ethiky.

Putna je vzdělaný a umí uvažovat, nicméně někde své znalosti zahodí ve prospěch ideologie. Tvrdí, že zatímco za první a druhé republiky neměli konservativci vůdce, dnes ho mají (Klaus). Kramář a Gajda snad nebyli nic? Dávat na jednu hromadu Fica, Kaczyńské a Orbána jednoduše nemůže myslet vážně.

Rozhovor je zvláště dobrý v tom, že ukazuje definiční znaky progessivistů: chybná argumentace pomocí šikmé plochy („Dnes je to úplně jinak, protože současná Evropa se poměrně hodně podobá Evropě pozdních dvacátých a raných třicátých let, kdy se všude vynořovaly nacionalistické proudy.“), nenávist k jinak smýšlejícím („Chtěl jsem to trošičku shodit, abych je zase nedémonizoval. Platí však, že co se tu děje, je odporné a nová vláda, kterou složí Václav Klaus, bude ještě daleko odpornější.“) a projektování sama sebe do svého nepřítele („Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – Romové, homosexuálové, ekologové a tak dále, ale tendence je stejná.“ Ve skutečnosti: „Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – paleokonservativci, tradiční katholíci, neonacisti, kommunisté, socialisté, ultraliberálové a tak dále, ale tendence je stejná.“  Dále: „zakazovat a likvidovat tihle lidé sice umějí, ale vyřešit reálné problémy neumějí, zkrátka až bude opravdu zle, tehdy se většinová veřejnost probudí“. Ano, persekuce neonacistů a omezování politických svobod progressivisty jsme už dnes svědky a lidé dali na Šluknovsku najevo, že mají progressivismu plné zuby.)

Fascinující je, jak se Putna nepokrytě hlásí k politické korrektnosti: „Slova jako „rodina“ a „národ“ se stala otrávenými, skoro sprostými slovy. Jakmile je totiž začali používat ultras jako svoje hesla, slušnému člověku se s nimi obtížně pracuje.“ Slova jako nálepky. Kdy už to konečně skončí? Kdy konečně i progressivisté začnou své opponenty vnímat jaké své bližní, nikoliv jako nepřátele, které je nutné převychovat?

Putna za vzory hodné následování označil Pekaře, Arne Nováka, Černého a Vaculíka. To je tedy směsice. Od Nováka jsem nic nečetl, tak se k němu vyjadřovat nebudu. Ale největšího českého historika všech dob, Pekaře, znám více než dobře. Jestli je něco definiční charakteristikou gaye Pekaře, tak je to nacionalism. Co si o tehdejší Pravdě a lásce myslel, jasně ukazují jeho věčné spory s progressivistou Masarykem. A označit socialistu Černého a kommunistu Vaculíka za konservativce, to už chce hodně odvahy nebo intelektuální nepoctivosti.

Dalším definičním znakem progressivistů je odtrženost od reality: „I v tomto smyslu se tedy bátorovci z D.O.S.T. pokusili tyto homofobní nálady přenést k nám.“ Putna asi nikdy neslyšel, co si myslí plebs o „teplouších“.

Na závěr se ukazuje, že progressivism není sekulární kalvinism jen tak pro nic za nic: „životní partnerství je věc veřejná“. To snad ne. Kde je nějaký veřejný zájem na tom, s kým Putna žije nebo nežije?

Rozhovor s Blankou Čechovou z roku 2009

Stejně jako Zdeněk Kühn byl nejlepší student mého ročníku na PF UK, tak Blanka Čechová byla nejlepší studentkou toho svého. Před 2,5 lety měla rozhovor v Českém rozhlase. Za povšimnutí stojí tragický výkon obou moderátorů.

Norský vrah napsal svůj nenávistný manifest ve Wordu

Škodlivost Microsoftu v praxi.

Jánošík Cnemo

„Daniela“ i Cnemo vycházejí z klassického konceptu plebsu, že krást bohatým nevadí, protože pro ně je to jen kapka v moři. Cnemo svůj postoj specifikoval takto: „Ukradete-li 1000 Kč Babišovi, je to jen nemorální, ale ukradete-li 1000 Kč invalidovi, kterému zbývá 2000 Kč na jídlo, je pachatel hyena.“

Problém tohoto srovnání je, že je vycucané z prstu. Jednak by stát takovému invalidovi pomohl (i když tomu ultralevičáci nevěří, máme v ČR sociální stát) a kdyby ne a ten invalida by vinou jednání zloděje došel k zdravotní újmě nebo dokonce zemřel, nejednalo by se o prostou krádež, nýbrž mnohem závažnější přečin, patrně (těžké – § 147 NTZ) ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 NTZ).

Proto si Kapitánův vykonstruovaný příklad modifikujme, že těch 1 000 Kč ukradne mně, pro kterého tato částka znamená poměrně málo (je to cca cena dvou nákupů v potravinách), ale přesto násobně více než pro Babiše.

Chce někdo vážně tvrdit, že okradení mé osoby je mnohem amorálnější než okradení Babiše?

3. prosince 2011

Počátek vrcholného středověku

Lze ho datovat různě, obvyklé je odvodit ho z počátku gothiky, což je pozdní datace, které koinciduje s definitivním schismatem mezi Východem a Západem (1054) nebo dobytí Anglie Normany (1066).

Chtěl bych však obrátit pozornost na ranou dataci vrcholného středověku, kdy místo počátku gothiky lze vrcholný středověk odvodit od v zásadě dnešního uspořádání států a ethnik. Proto by klíčovým datem mohl být usazení Maďarů v Evropě a zánik Velké Moravy (906) nebo etablování a faktický vznik Německa (10. listopadu 911 ve Forchheimu) volbou Konráda I. za německého krále přesně před 1100 lety.

26. listopadu 2011

Rozhovor s Václavem Bělohradským

V obhajobě politiky se shoduje s Václavem Klausem. BTW, technická kvalita serveru České televise je velice mizerná. Při přehrávání se mi to nejméně 3x seklo.

17. listopadu 2011

Realita v. modely

Ačkoliv různí technicky orientovaní lidé poukazují na to, že české školství se příliš věnuje duchovním vědám, není to pravda. Výuka například filosofie je na středních školách velice nekvalitní. Vzpomínám si na karikaturu názorů předsokratiků, kdy jejich úvahy byly až parodovány jako hledání pralátky. Tím měla být tu voda, tu oheň, tu apeiron. Ve skutečnosti však je pojem látky až od Aristotela a tyto živly používali předsokratici pouze pro přiblížení toho, co mají na mysli.

Není divu, že s takovým přístupem je obecná znalost ontologie a gnoseologie velice rudimentární. I vzdělaní lidé neumějí rozlišit mezi realitou a modelem. Kupř. Machi odmítá připustit, že přesvědčení o existenci něčeho je binární, buď v Boha věřím, nebo si myslím, že neexistuje, protože v realitě buď něco je, nebo není. Otázka jiná je, jak se k té skutečnosti (jevu) mohu dostat. Někdo může být vyložený skeptik, zda lze zjistit, že něco (ne)existuje (tj. agnostik), jiný naopak může být přesvědčen o 100% poznatelnosti. Jenže gnoseologie nemá na ontologii vliv.

Stejně tak Kapitán nechápe základní vztahy mezi hypothesou, theorií, postulátem a zákonem. Moje chyba byla, že jsem se v této debatě nechal zavléci do konkrétních příkladů, které byly nepřesné. Tak Newtonova mechanika je za všech okolností pouze přibližná a flogiston není zase takový nesmysl, pokud za něj považujeme elektron. Místo toho jsem měl hovořit o nebeských sférách, což je příklad vždy nepravdivé theorie.

Hassan v. Polanecký

Když si člověk čte české blogy, žasne nad tím, jak mizerná úroveň veřejné diskusse tady je. Přední blogger iDNES, Rudolf Polanecký, napsal post, kde semlel všechno možné, ale hlavním thematem byla známá affaira z Varnsdorfu:
„Při sobotní demonstraci ve Varnsdorfu bylo policií předvedeno 12 osob. Mezi nimi byla i dívka, které kvůli tričku hrozí trest podle směrnice EU až tři roky vězení.

"Oživte Hitlera", zněl nápis, který měla dívka na svém tričku. Podle policie je podezřelá z trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy. Tak by mne zajímalo, co hrozí těm, kteří mají na tričku Che Guevaru nebo Lenina. Doufám, že alespoň doživotí.

* * *

Ona dívka z demonstrace si dovolila hodně. Měla tričko s přiblblým nápisem a proto si zasluhuje přísný trest, alespoň takový jako mačetáři. Zavřete ji až zčerná, rasistku jednu a těm hodným hochům, kteří nevěřícně koukali, jak "bílé hlavy" útočí holými čely na jejich mačety, těm se omluvte.“
Polanecký píše mladočesky, takže když je v českém právním řádu nějaká blbost, hned za to může EU. Jenže ne, potlačení svobody projevu trestným činem založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 trestního zákoníku je ryze český výmysl, který s EU nemá nic společného.

Když je v českém právním řádu nějaký nesmysl, tak ať plnou vahou dopadne na všechny, tedy i kommunisty, nejen neonacisty. Logika toho mi uniká. Normální je přeci dopady nesmyslů minimalisovat.

Na to vysoce „kvalifikovaně“ reagoval Vít Hassan, který ve svém článku rovněž semlel páté přes deváté, ale kritisoval i Polaneckého:
„Za tzv. pravdoláskařské a multikulturalistické už jsou dnes označovány pouhé nesouhlasné myšlenky s články šířícími po internetu nenávist. Když jsem si onehdá přečetl článek jistého blogera, ve kterém nápis na tričku jednoznačně naplňující skutkovou podstatu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku, označuje pouze jako "tričko s přiblblým nápisem", chtělo se mi skoro zvracet. Zvracet nad hloupostí toho, který označuje nápis:"Oživte Hitlera!","Romové do plynu!" za tričko s pouhým "přiblblým nápisem." Stejně tak, jako "pouhé tričko počmárané fixem" ho totiž označuje i pan předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Vandas.“
Ve svém rozhořčení se nenamáhal zjistit, že když Polanecký psal svůj článek, tak media referovala jen o první části nápisu, tedy „Oživte Hitlera!“ a nikoliv už o druhé, tedy „Romové do plynu!“ Nicméně i tak, ano, je to pouhé tričko s přiblbým nápisem, které je v civilisovaných zemích beztrestné. V ČR však nemáme nic lepšího na práci, než chtít po PČR, aby si hrála na myšlenkovou policii v nejlepších orwellovských tradicích.

13. listopadu 2011

Petrnoušek v. Shameti

Vzhledem k tomu, že pravdoláskovní media jdou po Dobešovi jako slepice po flusu, dostal se spor Petrnoušek v. Shameti na přední stránky novin. Oč jde? Učitelka francouzštiny, Arjana Shameti, vystoupila v České televisi a v rámci pořadu Jílkové Máte slovo dne 27. 10. 2011 kritisovala svého nadřízeného, Pavla Petrnouška, za sexuální výchovu.

Petrnoušek je autorem kontroversní kapitoly v příručce sexuální výchovy, která je známá především hrou Kompot (v ostatních kapitolách jde o stokrát převařenou vodu). Petrnoušek po vystoupení Shameti v televisi jí navrhl rozvázání pracovního poměru dohodou. Dále se zprávy liší, zda na ní podá žalobu na ochranu osobnosti nebo udání pro pomluvu. Dobeš se učitelky zastal a na školu poslal školní inspekci.

Co se týká sexuální výchovy, jedná se o dávný marxistický projekt. Jak v pořadu přiznal stínový ministr školství za ČSSD, Marcel Chládek, cílem této strany jsou jednotné rámcové vzdělávací projekty. Sexuální výchova se má soustředit na objektivní technikálie jako prevenci před mravnostní zločinností, předčasným sexuálním životem a jeho nechtěnými následky. S tím korresponduje názor: „Jsem toho názoru, že většina žáků je spokojená, že se sexuální výchova řeší ve škole a ne doma.“ Opponenti zdůrazňovali, že si nedospělci přejí vztahovou sexuální výchovu; technikálie se dají nalézt v kdejaké publikaci, časopise či na Internetu. Vychovatel by měl být externista. Konservativní odpůrci nechtějí sexuální výchovu ve školách vůbec, neboť mají za to, že sexuálně vzdělávat má rodina. Jako kompromis jsou ochotni tolerovat, že bude více modelů, přičemž každá rodina si bude moci vybrat, jaký model školní výchovy pro své děti bude chtít.

Pozoruhodné je, že ačkoliv koncept trestného činu pohlavního zneužívání vychází z toho, že nedospělec nedokáže říci svobodně ne, u pohlavní výchovy se naopak předpokládá, že říci svobodně ne dokáže.

Petrnoušek v sexuální výchově podniká a podle svých slov si tím vydělá 20 000 Kč ročně. To otevírá otázku svobody projevu veřejnoprávních zaměstnanců. Smí podřízený veřejně kritisovat svého šéfa za střet zájmů? Podle mého názoru ano. Veřejný sektor je něco zcela jiného než soukromý, kde by veřejná kritika ohrozila podnikání zaměstnavatele. Ve veřejném je hlavní veřejný zájem, tj. oprávnění veřejnosti vědět, co se za jejich peníze děje.

O celém sporu bych asi nereferoval nebýt informativního článku Martiny Procházkové, která v typicky českém mediálním kompediu cituje názory různých aktérů. A to je zajímavé, protože to o nás hodně vypovídá. Je zjevné, že Pravda a láska usiluje o ostrakisaci konservativní učitelky: „Je tu jediná učitelka, která se mnou normálně komunikuje, zbytek přešel do vykání“. Je otázkou, nakolik je ostrakisace učitelským sborem výrazem typicky české konformity ke svému nadřízenému. Na straně progressivistů je i David Vodrážka, bývalý místopředseda mladočeské ODS.

Jasně vysvítá symptomaticky česká intolerance, zde ke konservativcům. Cílem je mít na všechno jeden názor – ten jediný správný: „Nelíbí se nám, co paní učitelka o řediteli v médiích řekla. Je to lež a ve skutečnosti je to všechno jinak, než jak to nyní vypadá.“ Kritika je nepřípustná: „Pan ředitel byl zbytečně haněn a napaden.“ „Paní učitelka použila pár slov vytržených z kontextu, které nyní ovlivňují celý národ.“

Zvláště radikální progressivisté vyžadují sebekritiku: „Paní Shameti je naprosto osamocena. Nejhorší ale na tom je, že si žádnou chybu nepřipouští a chová se, jako by se naprosto nic nestalo. Nechápe nás.“ Příznačné pro tyto lidi je neschopnost porozumět sdělované informaci či možná nevnímání sdělovaného. Když Dobeš nazval Shameti ombudsmankou menšinových žáků, konkrétně tří dívek, Franicová to překroutila na ombudsmanství všech žáků. Až kommunistické je diktování emocí: „Neznám dítě, které by mělo paní učitelku rádo, naopak neznám dítě, které by nemělo rádo pana ředitele.“

12. listopadu 2011

Výkony českých soudců

Tomáš Pecina přinesl seznam 10 nejlepších a 10 nejhorších českých soudců. Nejsem s justicí v tak pravidelném styku, abych mohl soudce komplexně hodnotit. Jak správně upozorňuje Pavel Hasenkopf, český soudce je daleko spíše úředník (tj. expert, člověk vybírající správné řešení) než politik (tj. člověk vybírající nejlepší řešení, zde spravedlivé), jak by měl být. Media soudci nezajímají a tak nám do posice mudrců, která by jinak soudcům přirozeně patřila, vnucují herce typu Jana Wericha. Místo hodnocení soudců proto přináším několik nejlepších a nejhorších výkonů české justice od 1. 1. 1993 (srovnáno chronologicky):

Nejlepší

  1. Pavel Holländer: nález ÚS president republiky v. poslanecká sněmovna z 17. 12. 1997 o počítání času, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, NALUS: 30868, ASPI: JUD31529CZ. Jednota právního řádu.
  2. Pavel Šámal: usnesení NS ČR lid v. Zítko z 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, NS ČR: E21551308C44A12FC12575EF00397992. Ochrana svobody podnikání a svobody projevu.
  3. Eliška Wagnerová: nález ÚS lid v. R. R. z 25. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 161/04, N 74/33 SbNU 229, NALUS: 46097. Ochrana před excessivními vazbami.
  4. Eliška Wagnerová: nález ÚS lid v. Šimsa z 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, N 45/48 SbNU 527, NALUS: 57941. Reprobace kommunistické zvůle.
  5. Eliška Wagnerová: R. P. v. finanční úřad v Jablonci nad Nisou z 18. 11. 2008 o protiústavnosti kontrolních plánů, sp. zn. I. ÚS 1835/07, NALUS: 60800. Překonáno v sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (Dagmar Lastovecká).
  6. Karel Šimka: rozsudek NSS Komunistický svaz mládeže v. ministerstvo vnitra z 28. 8. 2009, čj. 7 As 29/2008-104, SJS 1969 (PDF). Svoboda spolčovací.
  7. Dagmar Lastovecká: nález ÚS Sochor v. česká správa sociálního zabezpečení z 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, č. 135/2010 Sb., N 61/56 SbNU 653, NALUS: 65742. Reprobace příjmové diskriminace.
  8. Karel Šimka: rozsudek NSS Lisse v. ministerstvo vnitra z 24. 6. 2010 o Komisi pro kapitálový trh, čj. 7 As 40/2010-85 (PDF). Ochrana veřejného pořádku.
  9. Vojen Güttler: nález Pecina v. vrchní soud v Olomouci z 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, NALUS: 68308. Oprávnění na informace o minulosti veřejných činitelů.

Nejhorší

  1. Vladimír Čermák: nález ÚS Dreithaler v. krajský soud v Ústí nad Labem z 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb., N 14/3 SbNU 73, NALUS: 27112. Legalisace bezpráví III. republiky.
  2. Vojen Güttler: usnesení ÚS D. H-ová a ostatní v. zvláštní škola v Ostravě-Přívoze z 20. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 297/99, NALUS: 32969. Odmítnutí reprobovat diskriminaci Romů.
  3. Eva Zarembová: usnesení ÚS Linkov v. ministerstvo vnitra z 6. 11. 2002 o odmítnutí registrace Liberální strany, sp. zn. IV. ÚS 349/02, NALUS: 43148. Odmítutí chránit svobodu spolčovací.
  4. Monika Křikavová: rozsudek ObS P-2 lid v. Hámid bin Abdal Sání z 30. 5. 2005, sp. zn. 7 T 30/2005. Přepjatý soudcovský aktivism.
  5. N/A: usnesení ObS P-9 sociální odbor městské části Praha 9 v. Kočová z 29. 4. 2009, čj. 25 Nc 2016/2009-2. Zestátnění dítěte.
  6. Miroslav Čapek: rozsudek OS v Teplicích lid v. Dufek a Nikoluk z 26. 5. 2009. Pošlapání svobody projevu.
  7. Pavel Holländer: nález ÚS Melčák v. Parlament z 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09, č. 318/2009 Sb., N 199/54 SbNU 445, NALUS: 63462. Přepjatý soudcovský aktivism.
  8. anonymní: rozsudek NSS vláda v. Dělnická strana II z 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009-348 (PDF). Pošlapání svobody spolčovací.
  9. Miloslav Studnička: rozsudek KS-Os lid v. Lukeš, Vaculík, Müller a Cojocaru z 20. 10. 2010. Politická objednávka.
Updated.

30. října 2011

10 evergreenů 70. let

AHL71 mne nepřímo vyzval, aby vytvořil svůj vlastní žebříček 1970s. Protože o nich na rozdíl od let 60. mnoho nevím, resignoval jsem na pyšný přívlastek největší. Jinak platí stejná pravidla, která platila pro předchozí seznam, tj. žádný rock, čímž se můžu vyhnout sv. trojici Led Zeppelin; Deep Purple a Uriah Heep. I když Hotel California (únor 1977) od Eagles je sporné zařadit, nakonec jsem ho nezařadil. Na druhou stranu jsem zrušil implicitní předpoklad anglického textu.

U ABBA bylo těžké vybrat mezi Waterloo, S. O. S. (švédská verse, text) a Mamma Mia. Nakonec jsem zvolil S. O. S.
  1. Middle of the Road – Chirpy Chirpy Cheep (1971)
  2. Tony Christie – Is This the Way to Amarillo (listopad 1971)
  3. The Chelsea Football squad – Blue Is the Colour (26. 2. 1972)
  4. ABBA – S. O. S. (červen 1975)
  5. I Santo California – Tornerò (1975)
  6. Karel Gott – Die Biene Maja (9. 9. 1976)
  7. Boney M – Nightflight to Venus (červenec 1978)
  8. Gloria Gaynor – I Will Survive (27. 10. 1978)
  9. Umberto Tozzi – Tu (1978)
  10. Village People – Y. M. C. A. (prosinec 1978)
Updated.

29. října 2011

Velká pětka faktorů

Soudobá psychologie používá pro popis osobnosti velkou pětku faktorů (OCEAN nebo CANOE):
  1. otevřenost (openness)
  2. svědomitost (conscientiousness)
  3. přístupnost (extraversion)
  4. přívětivost (agreeableness) a
  5. stabilita (opak neuroticismu)
Jejich pionýry byli Ernest Tupes a Raymond Christal (1961), ale prosadil je až J. M. Digman (1990). O sobě mohu říci, že mám vysokou úroveň prvních dvou faktorů, zatímco nízkou posledních tří.

Srbští četníci zpívají Evo zore, evo dana

Nějaký vtipálek si udělal legraci ze Srbů i Chorvatů. Vzal hymnu ustašovců a doprovodil ji obrazem zpívajících srbských četníků. Výsledek je neuvěřitelně absurdní.

Na druhou stranu je třeba říci, že oslava ustašovců je v Chorvatsku víceméně nelegální, tak byl původní text:
Evo zore, evo dana, evo Jure i Bobana
Jure zove, Boban viče, evo mene poglavniče
Na vrh gore Trebevića, u logoru Francetića
U logoru Jure sjedi, svojoj vojsci on besjedi
Oj ustaše braćo mila, duboka je voda Drina
Drinu ćemo pregaziti, a Srbiju zapaliti
Kad je Drinu pregazio, u nogu je ranjen bio
On ne viče ajme meni, već on kliče za dom spremni
Za dom spremni i za tića, poglavnika Pavelića
censurován:
Evo zore, evo dana, evo Jure i Bobana
Na vrh gore Trebevića, u logoru Francetića
U logoru Jure sjedi, svojoj vojsci on besjedi
Oj Hrvati braćo mila, duboka je voda Drina
Drinu treba pregaziti, a Srbiju zapaliti
Kad je Drinu pregazio, u nogu je ranjen bio
On ne viče ajme meni, već on kliče za dom spremni

28. října 2011

10 největších evergreenů 60. let II

O mém seznamu se rozpoutala překvapivě bohatá diskusse. Vodník essencialisticky upozornil na to, že název 10 největších hitů 60. let je nejednoznačný. Jsou to největší hity z tehdejšího nebo dnešního pohledu?

Měl jsem na mysli dnešní pohled, protože náš vkus od tehdejší někdy dost liší. The Ballad Of The Green Berets, kterou nazpíval SSgt. Barry Sadler a která byla No. 1 celý březen 1966, by dnes nikdo za hit nepovažoval. Navíc tehdejší hity se dají stanovit objektivně.

Proto jsem žebříček přepracoval. Vyhodil jsem rock, aby byl více stejnorodý. Zařadil jsem Beatles, protože bez nich to nejde. Abych získal prostor, zrušil jsem hymny hippies jako příliš úzký genre.
  1. The Beatles: From Me To You (11. 3. 1963) – text
  2. The Ronettes: Be My Baby (srpen 1963) – text
  3. The Animals: House of the Rising Sun (19. 6. 1964) – text
  4. Petula Clark: Downtown (listopad 1964) – text
  5. Simon & Garfunkel: The Sound of Silence (září 1965) – text
  6. The Mamas & The Papas: California Dreamin' (listopad 1965) – text
  7. Nancy Sinatra: These Boots Are Made for Walkin' (únor 1966) – text
  8. The Seekers: Georgy Girl (prosinec 1966) – text
  9. The Hollies: Carrie Anne (26. 5. 1967) – text
  10. Barry Ryan: Eloise (prosinec 1968) – text
Co se týká písní, které jsem nezařadil: Myslím, že The Sound of Silence (1964) je větší hit než Mrs. Robinson (1968). Telstar (1962) od The Tornados byl sice velký hit, ale jen instrumentální. Manfred Mann: Doo Wah Diddy (10. 7. 1964) je podle mne rock. Stačí si ho srovnat se Sheilou. Percy Sledge: When a Man Loves a Woman (16. 4. 1966) ani Procol Harum: A Whiter Shade Of Pale (12. 5. 1967) jsem nezařadil, protože příliš připomínají zvuk 1970s. Naopak Chubby Checker: Let's Twist Again (19. 6. 1961) svým charakterem patří spíš ještě do 50. let. Herman's Hermits: No Milk Today (říjen 1966) je hrozná odhovačka; ČSSR mi příliš vnutilo do paměti úděsnou cover versi Pepy Melena.

Za vítěze považuji The Mamas & The Papas: California Dreamin'.

Updated.

Umí Čulík vůbec anglicky?

Když si člověk čte Čulíkovy překlady z Guardianu, tak mu to občas nedává vůbec smysl. Příkladem je věta: „To, že tyto záběry podstatnou měrou narušily běžné zásady editorského vkusu a praxe, dokazuje skutečnost, že proti nim intenzivně protestují četní čtenáři deníku Guardian i uživatelé internetových stránek BBC, píše v deníku Guardian Mark Lawson.“ [zdůrazněno mnou, poznámka G. P.]

Tak jsem se podíval na to, co Mark Lawson opravdu píše: „The sense that these images significantly extended journalistic incursions across the historical borders of editorial taste is underlined by the intense objections on media sites, including the Guardian and the BBC.“ [zdůrazněno mnou, poznámka G. P.]

Překládat sloveso to underline jako dokázat je absurdní. Ve skutečnosti neexistuje jednodušší sloveso k překladu. To underline znamená podtrhnout, v přeneseném významu stejně jako v angličtině zdůraznit. Jak Čulík přišel na dokázat, nedokážu rozhodnout. Žije ve Skotsku desítky let, takže anglicky by měl umět dokonale. Tak proč tento nesmysl? Zřejmě je to nějaký důsledek jeho osobnosti.