Závadové myšlení

Velice pěkně shrnul kulíškovskou atrapu demokracie v Mazel v. Kočí ve svém článku Adam B. Bartoš: „Totiž takto: když tyto (rozuměj pravdoláskařské) vlny nějakou dobu sledujete, poznáte jejich mechanismus. Přesně víte, kdy začne rudnout vzteky Hvížďala, kdy dodá vulgární komentář Švejnarův pomocník Matoušek, kdy začne zhluboka dýchat paní Tydlitátová, kdy se pohorší předseda Ústavního soudu Rychetský, kdy bude následovat téma Lidových novin na minimálně tři strany, kdy různí režimní pisálci budou unisono hořekovat nad tím, že je tu zase druhá republika a že demokracie končí a že rasismus kvete a že je Hitler za dveřmi a že za to všechno může Klaus a škoda, že umřel Havel, protože jako kdysi umřel Masaryk a pak přišel nacismus následovaný válečným peklem, tak nyní umřel Havel a teď už to bude jen horší, ovládnou to tady fašisti, neofašisti, nacisti, neonacisti, klerofašisti, kleronacisti, fašizoidní a fašistoidní živly, fašounci, extrémisti, radikálové, nahnědlí, hnědí, ultrahnědí, černokošilatí, soldateska, hitlerčíci, náckové, národovci, klerikálové, nacionalisti, slovy "nezávislého" soudního znalce Iva Svobody "stupidní deprimovaná hovada", zkrátka fujtajblové.“

* * *

„Zatímco u Židů je tedy jejich strach celkem pochopitelný, zarážející je politická hyperkorektnost u ostatních lidí, tj. nežidovského původu, kteří mají najednou potřebu se distancovat od Kočího námitky, tedy přesněji od mediálního výkladu Kočího námitky, a aktivně požadovat jeho exemplární potrestání, aniž by se je na to kdokoli ptal. Takové plamenné kolektivní výzvy k potrestání jsme tu už párkrát v historii zažili.

"Několik advokátů už samo podalo podnět k zahájení šetření, hodně se jich distancuje," čteme například v novinách. "České advokátní komoře nejsou známy podrobnosti ze soudního spisu ani k osobě znalce v tomto řízení. Nicméně prohlašuje, že se jako samosprávná stavovská organizace všech advokátů ostře vyslovuje proti všem projevům národnostní, rasové, náboženské a jiné nesnášenlivosti," píše se zase jinde, jakoby snad Kočí projevil rasovou, náboženskou nebo jinou nesnášenlivost. Sami přiznávají, že o tom nic nevědí, ale přesto žádají jeho potrestání v kárném řízení a ještě navíc doživotní vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Marně přemýšlím, co je tohle za lidskou vlastnost. Ustrašenost? Podlézačství? Udavačství?“

Michaela Dupová propuštěna na svobodu

Podle zprávy ČTK (v Českých novinách sice není, ale přetiskly ji Novinky i iDNES) byla Michaela Dupová propuštěna na svobodu, protože nejmenovaný kladenský státní zástupce odmítl žádost policie podat návrh na vzetí do vazby. Má předpověď se tedy nepotvrdila, na Kladně je ještě justice odolná vůči kulíškovským fanatikům bojující demokracie. Je ale otázkou, jak dopadne návrh Zdeňky Galkové, bývalé náměstkyně státního zástupce pro Prahu 1.

Mé nejnovější články na wikipedii

Přestože některé pitomce nepřesvědčí nikdy nic, přináším seznam svých nejnovějších článků na české versi původní wikipedie. Pokud se snad někdo diví, že jsem loni žádný nový nezaložil, je to proto, že mne to jednoduše přestalo bavit.

Bojující demokracie vrací úder

Po sérii neúspěchů se nepřátelé svobody Kulíškova typu rozhodli zasadit PEX rozhodující úder. Michaela Dupová má na krku vytetovaný závadový symbol a protože se bez ohledu na to zúčastnila shromáždění PEX 24. 9. 2011 v Kladně, na základě doktríny transsubstanciace se tím dopustila těžkého zločinu.

Protože podle mluvčí kladenské policie Michaely Novákové: „Po celém těle má zakázané symboly“, bude pro své vlastní dobro vzata do předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu a její kauce 400 000 Kč propadne ve prospěch státu.

Chrabří policisté na ní využili starý špinavý trik: Předvolali ji k podání vysvětlení a místo toho ji rovnou zadrželi. Inu, když se kácí PEX, tak lítají třísky. Demokracii si rozvracet nedáme!

Rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí

Jednou z nejdůležitějších bariér v českém právním řádu je rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí. Nemyslím, že je to dobře, ale když už to tak je, musíme se s tím de lege lata vyrovnat, protože tento rozdíl u většiny přečinů rozhoduje mezi trestností a beztrestností a u většiny zločinů mezi přísným a lehkým trestem.

Domnívám se, že nejlepší rozdíl je v pravidelnosti v. nahodilosti následku. Zatímco následek, který nastane nejméně v 33 % případů lze považovat za pravidelný; následek, který nastane v méně než v 10 % případů je zjevně nahodilý. Mezi tím je šedá hranice.

Proto ve sporu OR v. Tomáš Pecina dávám za pravdu OR. Smrt je následkem střelby na jedoucí vůz naprosto výjimečně. Střílející policista s ní nemůže být srozuměn, na rozdíl od těžkého ublížení na zdraví podle § 145 NTZ, o něž by šlo, pokud by státní zástupce vyvrátil námitku nutné obrany.

Update 1: Tvrdá data poskytl JG. Vyplývá z nich, že 11,11 % policejní střelby na vozidlo má za následek smrt. To už je v šedé zóně a dalo by se pokládat za pravidelný následek. Nejde-li tedy o nutnou obranu, hrozí policistovi obvinění z vraždy. A podotýkám, že bez pravidelnosti následku skutečně nemůže být o srozumění ani řeči.

Update 2: Zdá se, že GIBS nutné obraně nevěří. Na druhou stranu nepovažuje smrt za pravidelný následek policejní střelby na vozidlo.

Návrat k Picture Window

Přes kafrání pitomců, že když je něco zadarmo, tak máme držet hubu a krok, Google opravil zmršené kommentáře. Proto je čas k vrátit se k šabloně Picture Window, která je mnohem krásnější než Harbor, na níž se přeci jen podepsal zub času.

Bakumacu v Praze

Situace v pražské ODS připomíná počátek reforem Meidži.

Kulíškův hnůj

Vždycky, když si myslím, že jsem chytřejší než Tomáš Pecina, tak na to ošklivě doplatím. Myslel jsem si, že Jan Kulíšek vulgo Leho je neškodná americká guma. Ale ukázalo se, že není. Je to pořád stejný nedouk a čmuchal, jaký byl vždycky, když vyhlásil válku Vladimíru Stworovi jen proto, že má názory, které mu nevoní.

Kulíšek je takový gigant ducha, že ani nepostřehl, že jsem se ke sporu Uhl v. Pecina meritorně vůbec nevyjadřoval. (Poté, co Google zprasil diskusse, což nedouk Leho obhajuje, je nutno kliknout 2x.) Rovněž ten ignorant netuší, že nelze zveřejňovat zveřejněné, protože už to veřejné je.

Zkrátka a dobře, Jan Kulíšek má od nynějška na Lucerně wikipedie utrum, stejně jako ho má u všech slušných lidí. Pokud by se snad pokusil sem postovat nějaký svůj slint, bude dříve nebo později bez milosti smazán, takže prosím na něj nereagujte.

Vysvětlení duchů

Přesvědčivý text: „Na cestě, jíž jezdím domů, jsou v tomto místě v pravidelných odstupech poklopy kanálů. A tento den byly podmínky takové, že z kanálů stoupajícího teplého vzduchu kondenzovala pára, takže nad každým poklopem byl větší či menší sloupec mlhy. Ve svém starém Suzuki Swift jsem seděl hodně nízko nad zemí, takže jsem ke všemu vzhlížel. A kombinace mé pozice, křížení světlometů a pouličního osvětlení ve sloupci mlhy vytvořily na zlomek sekundy dostatečně přesvědčivou iluzi lidské postavy právě u jednoho poklopu.“

Hospodářský blahobyt v 60. letech

Vždycky mne zaujme, když nějaký zastydlý reformní kommunista začně bájit o 60. letech: „J. J., zejména hospodářsky jsem byli někde jinde. Ve spoustě oborů na technologické špičce. Katastrofa byl rok 68, kdy byli odstraněni odborníci podle ideologického klíče.“ Kdo to dobu zažil, tak si snadno vzpomene na všeobecný nedostatek a slogany typu: „Maso bude vbrzku“, kdy se naplno projevil výsledek rozdílu mezi hospospodářským rozkvětem Západu a hospodářským úpadkem Východu v 50. letech, takže byl viditelný prostým okem.

Kdo by to chtěl zkratkou: Zatímco III. pětiletka (1961–5) zkrachovala, IV. pětiletka (1966–70) žila z podstaty.

Updated.

Zlý Google

Zdá se, že je to neodvratný zákon: Každá velká korporace zhloupne a značne své klienty spíše otravovat než těšit. Viděli jsme to na Microsoftu a v posledních 2 letech to můžeme pozorovat i na Google. Začalo to vyhledáváním. Místo krásně přehledných výsledků je tam nyní nesmyslný trojsloupcový layout. Přitom levý sloupec šlo umístit nahoru, vždyť tam stejně nic smysluplného není. A na zobrazování cache je pravý sloupec málo. Zkoušel jsem jako náhradu Bing, ale ten nemá odvahu se od Google jakkoliv odlišit. Holt průmyslový standard.

Pokračovalo to nesmyslnou unifikací designu, kdy i Bloggeru se vnucuje unifikovaný hnus. Naštěstí to jde všude přepnout, kromě profilu bloggera. A pokračovalo to zásahy do Gmailu, kdy jednu dobu Gmail dokonce nezvládal správně zobrazit e-mail v ISO-8859-2. Inu, převaha marketingu nad techniky.

A konečně Blogspot. Pro tento blog nikdy nebyly diskusse prioritou. Nicméně, když je tento týden Google definitivně zmršil k nečitelnosti, musel jsem s tím něco udělat. Jedno z možných řešení bylo nahradit bloggerovské diskusse nějakým jiným řešením, např. Facebooku. Do toho se mi nechtělo. Tak jsem se obloukem vrátil k svému prvnímu layoutu, který byl v té době (před 6 lety) nejhezčí. Je trojsloupcový, tak snad si na něj zvyknete. Je to asi provisorní řešení, ale na lepší nemám momentálně čas ani náladu.

Z Deníku Referendum vane duch 40. let

Je to duch nesmiřitelného boje s Němci, Maďary, zrádci a kollaboranty, jak zní dobový výčet. V čele tohoho úsilí stojí František Kostlán, představitel nepřátel svobody a vůdce extrémistů mezi progressivisty. Jeho poslední obětí je Petr Kočí, který měl tu drzost, že stejně jako kdysi Kamill Resler si troufnul dodržovat advokátní ethiku a opravdu hájit svého klienta. Něco podobného tito inkvisitoři neodpouští. Resler hájil K. H. Franka, takže byl obhájce nacistických zločinců a vyloučen z Advokátní komory. Kočí hájí Lucii Šlégrovou, takže je podle Tomáše Němečka advokát nácků a podle předsedy ústavního soudu (sic!) má být doživotně vyškrtnut ze seznamu advokátů. Nihil novi sub sole.

Kde se vlastně bere nenávist ke všemu odlišnému, ať jsou to neonacisté (u progressivistů obecně), jejich obhájci (u Jeronýma Janíčka) nebo dokonce obhájci obhájců (u Tomáše Němečka)? Je to především vinou totální intolerance k jinakosti. A na Františku Kostlánovi si můžeme demonstrovat další aspekty, především ignoranci.

Petr Jedlička napsal text o Maďarsku, který je plný nepřesností. Platnost nebo účinnost, Maďar nebo Maďaři, dodatek nebo organický zákon, vše je jedno. Je to jen essay, tak nač se namáhat s náležitými pojmy. Jenže plést si hodiny a holínky se nevyplácí. Tak i František Kostlán naprosto netuší, co je to námitka podjatosti, přestože v obou svých textech (Naši civilizaci ohrožuje ztráta kritického rozumu a stádnost a Soudní znalec Mazel skončil. Atmosféra ve společnosti se kvapem blíží extremismu) o ní píše.

Tak buďme světlem v temnotách a osvětleme Kostlánovi to, co by měl znát už ze střední školy. Podjatost není urážka; být nepodjatý neznamená vyznamenání. Podjatost je pouhý processní institut, který vyjadřuje, že dotyčný oprávněný rozhodovat má v konkrétní věci poměr k osobě či k věci, takže není nezávislý nebo nestranný. Co z toho vyplývá? To, že podjatost se uplatní toliko v právu. Kostlánovy bláboly o historicích, politolozích či sociolozích jsou tudíž zcela mimo mísu. Podjatý může být pouze ten, kdo rozhoduje, tedy soudce či soudní znalec. Kostlánovy nesmysly o podjatých advokátech svědčí jen o tom, že není schopen pochopit rozdíl mezi podjatostí a konfliktem zájmů. Podjatost není obecná, nýbrž v posuzované věci. A konečně vyloučení podjatého soudce či znalce, není rozhodnutí, ale pouhé opatření. Jeho smyslem je fairness processu, tedy opět věc, která je nepřátelům svobody zcela cizí, protože vyloučení znalce Mazla, sekáče, který pomohl usvědčit vítkovské vrahy, berou úkorně. Co na tom, že znalec má být zcela neutrální a nikoliv spolupracovník obžaloby?

Na druhou stranu má Kostlán pravdu, že podjatí jsou všichni. Nicméně, vyloučen pro podjatost je toliko ten, u něhož zájem na nepodjatosti převáží jiné zájmy. Takže vzhledem k tomu, že ve vztahu k nacismu jsou podjatí všichni Češi, nelze je u českého soudu vyloučit. Stejně tak u znásilnění nelze zohledňovat pohlavní solidaritu, protože neexistuje nestranné třetí pohlaví. Ve sporných případech se hodnotí míra podjatosti. Je-li nízká, např. věková solidarita, dá se přednost zákonnému soudci před zohledněním podjatosti.

Jak se uplatňuje námitka podjatosti? Vznese se podezření, že dotyčný orgán je podjatý a jaké indicie (tedy nikoliv důkazy, které jsou nutné pro rozhodnutí) tomu nasvědčují. Vzhledem k tomu, že nic nebrání jednoho znalce nahradit kterýmkoliv jiným, mělo by se námitce podjatosti spíše vyhovět než nevyhovět. Zatímco být znalcem v konkrétním processu není lidské právo, právo na spravedlivý process, tj. nebýt posuzován podjatým orgánem, jím je. Proto je lepší, když je vyloučen nepodjatý, než když rozhoduje podjatý.

Zjišťovat, zda je někdo Židem, nejde, jak si Kostlán plete, protože národnost není objektivní, ale subjektivní. Proto soudce nemá zjišťovat, zda u námitky podjatosti z ethnických důvodů v případě řízení o ethnické záležitosti je znalec příslušníkem ethnika, ale zda se jím cítí být nebo zda jsou zde okolnosti, které tomu nasvědčují. Pokud ethnicitu zjistí, je podjatost v případě antisemitismu automatická s ohledem na studie na dodnes trvající traumatisaci Židů holocaustem (např. V. D. Volkan, G. Ast, W. F. Greer: Third Reich in the Unconscious. Brunner-Routledge, New York 2002 nebo H. Epstein: Children of the Holocaust. G. P. Putnam's Sons, New York 1979).

Stokrát opakovaná lež se nestává pravdou. Mazel nebyl nezávislý, protože měl zvláštní poměr k policii. Nebyl nestranný, protože jeho posudek vykazoval závažné vady: Spetl si vyvolenost jako označení establismentu s vyvoleností jako označení židů. Kdyby nebyl podjatý, tak by si ho najímali i lidé obvinění z verbálních trestných činů. To se, pokud vím, nikdy nestalo.

Zjišťování ethnicity neodporuje Listině. Proč by mělo? Halacha, včetně jejího konceptu dědění židovství po matce, není protiústavní. Patentní hloupostí je proto Kostlánovo tvrzení: "Vylučovat z něčeho či odněkud lidi na základě jejich národnosti, rasy či náboženského vyznání je pochopitelně protiústavní." Kostlán si přečetl Listinu a nepochopil ji. Nekatholík nemá možnost stát se katholickým knězem a nikomu a ničemu to nevadí. To jen Kostlán zbožšťuje ethnicitu a religiositu. Ale není tady člověk pro sobotu, nýbrž sobota pro člověka. Navíc ano, Listina zaručuje lidská práva bez ohledu na politické smýšlení, zda je dotyčný neonacista či progressivista. Ale nezaručuje tak všechna oprávnění. Diskriminovat v soukromých vztazích je plně legální, jinak by si Kostlán musel povinně vzít za manželku třeba neonacistku nebo přestat nenávidět Hrad.

Na závěr můžeme souhlasit s Františkem Kostlánem: V celé nahotě se ukázalo, že lidská práva pro mnoho lidí neznamenají nic. A nejsmutnější na tom je, že lidská práva upírá neonacistům i předseda ústavního soudu, který, kdyby svou funkci vykonával řádně, měl být jejich prvořadým ochráncem.

Update: Kostlánův recyklovaný článek

Výslech Ivo Svobody

Tomáš Pecina přinesl na svém blogu odkaz na audiozáznam výslechu Ivo Svobody (MP3). Na rozdíl od čtenářů si však nemyslím, že je to komedie, nýbrž tragédie, absurdita à la Švejk. Absurdita těchto politických processů spočívá v tom, že neonacistu definuje používání neonacistických symbolů. Co jsou neonacistické symboly, definuje to, že je používají neonacisté.

Stejně jako Kapitán (a na rozdíl od něj jsem si to vyslechl celé) se podivuji nad tím, že takto vůbec může vypadat trestní řízení. Officiálně máme adversární (kontradiktorní), v praxi vždy vypluje nahoru inkvisiční. Tak i zde. Po lampasácky blábolivé úvodní znalcově čtvrthodině, která připomíná soudruha poručíka Troníka, státní zástupce pro forma položí několik otázek, které mají dokázat jen to, že posudek vůbec četl či alespoň prolistoval. Vlastní výslech však vede soudce jako kdyby to byl vyšetřující soudce a nikoliv člověk, který má jen dohlížet na legalitu processního souboje mezi státním zástupcem a obhájcem, takže po většinu času má mlčet.

Obhajoba se soustředila na processní aspekty. Těžko jí to vyčítat, nicméně soudce se jako starý praktik oprávněně zhrozil, kdyby měl za podjatého považovat každého znalce, který pracuje výlučně či prakticky výlučně pro policii, např. Kriminalistický ústav Praha. To jsou ta úskalí pseudoadversárního processu. Ve skutečném je znalec (angl. expert witness) obžaloby a znalec obhajoby, zde má být znalec neutrální a pro všechny. Systémově je to neudržitelné.

Obhájce zcela správně vytknul naprosto nedostatečnou znalcovu úroveň znalostí, demonstrovanou již v úvodu tvrzením, že Jobbik je ve vládě. Ivo Svoboda musel přiznat, že nepoužívá nic jiného než Bibli protokolů norimberských processů a Marešovy knihy, který je však na rozdíl od něj skutečný akademik. Jenže Bible protokolů norimberských processů mu o Otto Strasserovi nic neřekne a Mareš ne mnoho.

Fatálním nesmyslem je i celý Svobodův koncept odboje, jehož definičním znakem má být demokratism. Claus Schenk von Stauffenberg byl snad demokrat? „Stauffenberg wanted to retain all the totalitarian, militaristic and socialistic elements of National Socialism.“ Kommunisté? Stejně tak jeho theorie frakcí, která by měla význam, pokud by strasseristé byli v NSDAP tolerováni, nikoliv vyhnáni a vražděni. Za vrchol ignorance lze považovat připisování norimberských zákonů (1935) Strasserovi, ačkoliv byl vždy odpůrcem antisemitismu a nenáviděl jen židovský velkokapitál. Je to podobné jako připisovat Trockému moskevské processy nebo Rychetskému persekuci Charty 77, protože obojí dělali kommunisté.

Materiálně se tedy s posudkem vypořádal až obžalovaný, od kterého se jinak v processu moc nečeká. Je to zjevně adolescentní nadšenec, který se zamiloval do strasserismu. Myslím, že soudce přesvědčil o tom, že adorace člověka, který v roce 1925 a 1926 zápasil v NSDAP o moc s Hitlerem, než ho Goebbels zradil a v roce 1930 byl z NSDAP vyloučen, není pro naši mladou demokracii nebezpečná. Je to tedy snad na dobré cestě. Závěrečný trialog mezi obžalovaným, soudcem a znalcem („máte větší faktografické znalosti než já“) by mohl být přátelským popovídáním u piva, kdyby tomu chudákovi za jeho názory nehrozil žalář. Ten, kdo vydrží si výslech poslechnout až do konce, nejlépe pochopí zrůdnost bojující demokracie.

Mickey & Sylvia – Love Is Strange (1956)

Vrchol nevkusu

Mám s Pavlem Molkem dlouhodobý odborný spor. Koho by zajímaly podrobnosti, nechť si přečte publikaci MV Sborník vystoupení účastníků diskusního fóra k právu shromažďovacímu. Praha, 11. 9. 2008, pp. 29–34. Přesto jeho nejnovější článek na Jiném právu považuji za nechutný nikoliv proto, že jím opět utahuje šrouby a omezuje svobodu projevu v ČR, ale proto, že je skandalisační, neodborný a přes míru emotivní.

Ke sporu Michal Mazel v. Tomáš Pecina jsem se dosud nevyjádřil a neučiním tak meritorně ani nyní. Přesto nemohu nepoznamenat, že jednostranně někoho skandalisovat a upřít čtenáři možnost seznámit se s argumenty nařčeného z autopsie, se skutečně nijak neliší od campagne proti Chartě 77. Člověk si říká, jak někdo, komu je fairness tak cizí, může vůbec pracovat v justici. Vždyť je typickým aktivistou.

Stejně tak druhý případ: Udání na Mašínovou, že schvaluje těžký zločin vraždy. Je mi líto, ale pokud máme v NTZ idiotský a kommunistický přečin schvalování trestného činu (§ 365 odst. 1 NTZ: „Kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“) musí právo platit padni, komu padni. Pokud Molek dává Mašínové immunitu za její zásluhy, zavádí tady kategorii vyvolených, kteří smějí beztrestně páchat to, co je jiným zapovězeno. Ostatně, u propagátora bojující demokracie nic překvapivého.

Na závěr bych říci, že se plně ztotožňuji s P. H., že povinnost stíhat ideozločiny brání policii dělat smysluplnější práci a že martyrisace extrémistů je jejich nejlepší propagací. Na Jiné právo tento příspěvek nedávám, protože mi hoši, co spolu mluví, několikrát nepropustili kommentář a lze se tedy důvodně domnívat, že nyní by tak učinili rovněž, pravděpodobně pod záminkou čulíkovského boje s „anonymy“, jako kdyby většina redaktorů Jiného práva mou identitu neznala.

Spravedlnost

Na Slepecké holi jakýsi Harry Callahan zmínil rozdíl mezi fair a just, což se do češtiny obojí překládá jako spravedlivý.

Podívejme se na relevantní významy do Merriam-Webster. Pojem fair v kontextu spravedlnosti znamená: "a : marked by impartiality and honesty : free from self-interest, prejudice, or favoritism b (1) : conforming with the established rules : allowed (2) : consonant with merit or importance : due c : open to legitimate pursuit, attack, or ridicule", zatímco just v kontextu spravedlnosti znamená: "a (1) : acting or being in conformity with what is morally upright or good : righteous (2) : being what is merited : deserved b : legally correct : lawful."

Pojem fair tedy vyjadřuje nestrannost, čestnost, bezpředsudečnost a dovolenost, zatímco pojem just oprávněnost, morální i právní správnost, zaslouženost. Chceme-li mezi oběma pojmy rozlišit, tak by fair šlo přeložit jako čestný (= honest), zatímco just jako spravedlivý v užším slova smyslu. Ale zdá se, že fair do češtiny v přesném významu přeložit nejde, neboť češtině tento koncept zcela chybí.

Abstraktně lze shrnout, že fairness je processní soulad s ideálem, dodržení pravidel, zatímco justice je materiální soulad s ideálem, tedy náležitý výsledek.

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 2

Zatímco v první části článku jsem se zabýval činností Václava Havla před rokem 1989, v této se budu věnovat jeho působení v obnovené demokracii. Připomínám, že tuto druhou část Havlova života hodnotím positivněji než první, ale abych splnil svůj slib, soustředím se především na negativa.

Zatímco v nekrologu jeden z hlavních novinářů Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, jakoby naznačoval hagiografický týden, který nás čekal, protože na zesnulém nenašel stín kritiky, po těch orgiích jakoby uznal, že toho bylo moc, protože výslovně pochválil Václava Klause. Jenže Pravda a láska překročila Rubikon. Zešílevší hagiografové vytvořili takový intellektuální terror, že jen připomenout, že Václav Havel byl pouhý člověk a jako takový měl mnoho chyb, znamenalo být osočován, že málo truchlí. Je proto nutné udělat vše proto, aby Pravda a láska už nás nemohla takto tyrannisovat.

První velkou Havlovou chybou bylo úsilí o získání úřadu čs. presidenta. Dal dokonce Alexandru Dubčekovi slib, že ho v roce 1990 po volbách nahradí. Správný postup měl být právě opačný: To, že by Dubček nahradil Husáka, by byl velký symbolický políček normalisaci. Havel jako premiér by se mnohem více než v roli hlavy státu mohl soustředit na praktickou politiku a Občanské fórum by mu nesebral Václav Klaus. Slovenský president republiky by mnohem lépe dokázal zastřešovat jednání o novém nastavení federace.

Případ Bartončík. Předseda ČSL byl s největší pravděpodobností agent StB. Presidentu republiky s největší pravděpodobností slíbil, že z kandidátky odstoupí. To nesplnil. Co však nutilo Rumla a Havla toto zveřejňovat před volbami? Navíc v době zákazu jakékoliv předvolební agitace? S naprosto stejným výsledkem mohli tato fakta zveřejnit až po volbách. Je více než obtížné uvěřit, že zákon neporušili s úmyslem ČSL ve volbách poškodit.

Bylo více než sporné, aby se president republiky míchal do hospodářské transformace. Přesto to 21. srpna 1990 udělal:

Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Dík totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivými místy pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali sami nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných kolosech Restaurací a jídelen, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.

Výsledek bylo, že krajně temné slušovické žilky byly rozprášeny a místo nich máme Babiše.

V roce 1991 se Václav Havel naposledy pokusil o silnější a otevřenou politickou iniciativu – prosadit novou federální ústavu. Když to nešlo standardním processem, chtěl k tomu využít tlak ulice Výzvou občanům:

Milí spoluobčané, kdysi jsem řekl na jedné z velkých manifestací, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí. V jistém smyslu jde dnes o víc, než před dvěma lety [1989]. Tehdy šlo jen o to, zda budeme ještě nějaký čas snášet rozkládající se totalitní systém, anebo zda mu řekneme své jasné "ne". Dnes jde o to, zda se staneme civilizovanou evropskou demokracií, anebo opovrhovaným prostorem neustálých konfliktů a zmatků. Denně se přesvědčuji o tom, že jste pro první z těchto dvou alternativ. Žádám vás proto, abyste tuto svou vůli dali jasně najevo.

František Kostlán to tehdy hodnotil takto: „Václav Havel, jeden z těch, kteří při kabinetní politice a dohadování o státoprávním uspořádání zcela pominul Federální shromáždění a tím i on svým dílem napomohl rozpadávání Československa, by dnes nejraději Federální shromáždění (za pomoci opět nemyslícího davu) rozpustil a vládl pomocí dekretů sám.“ Nicméně jelcinisace československé politiky tehdy neprošla; Pravda a láska už nepatřila k mainstreamu.

V roce 1996 začaly Havlovy zdravotní problémy, takže se stáhnul z každodenní politiky. 4. ledna 1997 se znovu oženil. Jeho popularita šla ke dnu. V pátek 28. listopadu 1997 Ruml a Pilip vyzvali Klause k odstoupení z čela ODS. KDU-ČSL a ODA odešly z vlády. Václav Havel měl na sarajevském atentátu lví podíl. Kritisoval jej za to dokonce i Erik Tabery. Vrcholem byl rudolfinský projev 9. prosince 1997.

Na závěr bych se chtěl vyjádřit k humanitárnímu bombardování z 29. dubna 1999:

Dans l'intervention de l'OTAN au Kosovo, je pense qu'il y a un élément que nul ne peut contester: les raids, les bombes, ne sont pas provoqués par un intérêt matériel. Leur caractère est exclusivement humanitaire: ce qui est en jeu ici, ce sont les principes, les droits de l'homme auxquels est accordée une priorité qui passe même avant la souveraineté des Etats. Voilà ce qui rend légitime d'attaquer la Fédération yougoslave, même sans le mandat des Nations unies.

S tím lze naprosto souhlasit. Nebýt bombardování, nebyli by Miloševićem zdivočelí Srbové zastaveni.

Základní povinnost Václava Klause

Dlouho jsem nechápal, proč Pravda a láska Václava Klause vlastně tak nenávidí. Nyní už je to jasné. Porušuje základní povinnost každého demokratického státníka: Nedostačně se omlouvá.

Silvie Lauder: "Nicméně na znepokojení a lítost, že jeho názory byly inspirující pro masového vraha, stále čekáme."

Jan Konfršt: "Možná by od Vás stačilo slov daleko méně. Snad jen – Václave, odpusť."

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 1

Ačkoliv vše podstatné řekl ve svém geniálním textu Jan Schneider, chtěl bych dále přispět svou troškou do mlýna. Zatímco v civilisovaných zemích trvá státní smutek pouze den, u nás konservativní vláda vyhlásila hned tři. Na protest proti tomu, abych připomněl, že Václav Havel byl jen člověk a nikoliv světec, jsem se rozhodl, že k státnímu smutku nejlépe přispěju tím, že připomenu, co se Havlovi nepovedlo. Jsem ve věčném sporu s Alešem Zemanem, kdy p. Zeman tvrdí, že člověk má za všech okolností psát pouze vyvážené texty. Osobně se však domnívám, že negativistické texty jsou vhodnou protiváhou k úděsné snaze o sekulární svatořečení. Výsledek tedy je vědomou protivou k τὸν τεθνηκóτα μὴ κακολογεῖν.



Protože rok 1989 je přirozeným zlomem i v Havlově životě, rozdělil jsem text na 2 části. V první se budu zabývat Havlem jako vůdcem opposice. Podkladem bude výtečný text Tomáše Peciny, s kterým sice vesměs nesouhlasím, nicméně je nesmírně inspirativní.

O významu dissentu se polemisuje již dlouho. Myslím, že progressivistická (pravdoláskovní) Charta 77 s nepolitickou politikou byla intelektuální ghetto bez většího dopadu. Je obrovská škoda, že se neprosadilo Bendovo a Uhlovo političtější pojetí, když už ne liberální Mandlerovo a Doležalovo zcela politické. Mandlerova analysa Charty 77 je naprosto přesná:

Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit. Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval-li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu.

* * *

Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.

* * *

Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter." Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.

Zajímavé je Pecinovo pojetí, že Havel nebyl demokrat, ale aristokrat. Nicméně v postdemokracii v Moci bezmocných (1978) vidím spíše dozvuky doznívajícího Havlova socialismu než pozdější elitářství, odpor k volbám, politickým stranám a klassické politice.

Širší Pecinovy úvahy o české historii jsou neméně zajímavé. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

Větu: „Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí,“ považuji za formulačně nešťastnou. Nicméně, vraťme se k našemu hrdinovi, očima Josefa Škvoreckého: "Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."

Souhlasím, že katalogy Quelle, Neckermann a Otto a časopis Bravo měly větší význam než celá Charta 77. Magnet tomu nemohl konkurovat. Moralistní jazyk Charty 77 byl zcela bez významu. Nekommunistů bylo více, ale lidé se vyjadřovali marxisticky až do roku 1990, kdy veřejný diskurs přepóloval Václav Klaus a jeho kollegové. Havel na to neměl sebemenší vliv. Nicméně to přepólování se zcela nezdařilo, vizte představy většiny lidí nad 50 o ekonomii. Rozhodující roli tam stále hraje přisvojování si nadhodnoty.

Google Books

Google Books se vyznačují tím, že do hlubokého odkazu nacpou spoustu parametrů. Zbytečnosti #v=onepage&q&f=false se nelze zbavit vůbec. Ve skutečnosti stačí jeden: ID konkrétní knihy, např. GkAvAAAAMAAJ, tedy /books?id=GkAvAAAAMAAJ.

Užitečným parametrem je číslo stránky, např: &pg=PA1.

Příklad celého hlubokého odkazu:
http://books.google.cz/books?id=GkAvAAAAMAAJ&pg=PA1.