Zemřel polský estébák, Marceli „Albín“ Reich

motto: „Wir verlieren in ihm einen unvergleichlichen Freund der Literatur, aber ebenso der Freiheit und der Demokratie.“
—Angela Merkel

Kommunista (předválečný stalinista – člen Komunistische Jugend a pak KPD, od 17. 8. 1945 člen potomní PZPR), od října 1944 příslušník polské StB (= UB) a kommunistický špión s krycím jménem Albín, přítelem svobody a demokracie?

Dlouho jsem považoval Kapitánovu a Gogovu kritiku dnešních papalášů za upřílišněnou. Odmítal jsem srovnání s normalisační propagandou, měl jsem za to, že spin doctoring není lhaní. Nyní se ukazuje, že lidé jako Merkelová nejen, že zamlčují nepohodlná fakta, ale dokonce rovnou lžou. Tak se podívejme na to, co přední světová media odbyla jednou větou (NYT: „Grateful to the Soviet Army for liberating Poland, Mr. Reich-Ranicki joined the Polish Communist Party and, posted as a diplomat in London, worked for Polish intelligence, a mission for which he assumed the pseudonym Ranicki.“) nebo zcela zamlčela (Guardian: „After the end of the war, he joined the Polish army and was briefly stationed at the consulate general in London.“), podrobněji.

Urząd Bezpieczeństwa byla instituce, proti níž byla StB spolek hochů z nedělní školy. Na druhou stranu je nutno uznat, že UB působil v zemi, kde se bratři Mašínové počítali na stovky, kde zuřila občanská válka. Ale přesto. Agent UB by měl za své zločiny stanout před nezávislým soudem a ne být presentován jako morální arbitr.

Podobná kariéra byla běžná: Zatímco jen 1 % Poláků byli Židé, v UB tvořili celých 37 % (167 z 450). Co vlastně Ranicki v UB dělal? To není přesně známo a on sám to tajil. Trochu jasno vnáší Gerhard Gnauck ve své knize Wolke und Weide. Marcel Reich-Ranickis polnische Jahre (2009), ISBN: 978-3608941777. Ukázku z ní přetiskl Die Welt. Jisté je, že byl kvalitním kádrem: V roce 1946 byl jmenován nadporučíkem UB a v témže roce dostal stříbrný kříž za zásluhy. V roce 1947 se stal vedoucím II. oddělení VII. odboru ministerstva veřejné bezpečnosti (MBP). V jeho gesci bylo vyzvědačství v Západním Německu, UK a USA.

V roce 1948 byl vyslán jako agent Albín do UK. Jako uvědomělý soudruh měl na starosti dozor nad emigranty a kulturní politiku: „Ranicki zajął najbardziej skrajne stanowisko wśród wszystkich członków Koła, radził usunąć Słonimskiego zestanowiska dyrektora, gdyż bez tego nie było gwarancji, że Instytut będzie realizował politykę partii.“ Dne 31. 10. 1949 byl z UK odvolán, čímž začal Reichův přerod na Freund der Freiheit und der Demokratie. Podle Reichova názoru byl za tím antisemitism, což však nepotvrzují žádné archivní prameny. Ke dni 31. 1. 1950 byl z MBP propuštěn, dostal 14 dní vězení za visum, které vydal svém příbuznému, a 3. 3. 1950 byl vyloučen ze strany. I když ještě v roce 1951, znovu v roce 1953 a opět v roce 1955 žádal o znovupřijetí do strany a ačkoliv jeho snaha v roce 1957 byla korunována úspěchem – opětovným přijetím do strany, zrod přítele svobody a demokracie již byl dokonán a potvrzen emigrací do SRN v 1958 za nejasných okolností.

Pravdoláskařský trolling

V posledních dnech jsme byli svědkem zajímavého fenoménu. Ke klassické trollovací stránce Karla Goldmanna, Čechy v ČR nechceme!, přibyl trolling neonacistů na Facebooku. Protože na FB už nejsou, tak 2 jejich obrázky: Romana Pikanová a Lucie Prcie Bittalová. Všimněte si, že v případě Lucie Prcie Bittalové jsou tam pouze tři náhodní kolemjdoucí a ti navíc mají nanejvýše sklony pouze k xenofobii; nejsou to neonacisté. Pravdoláskaři si vystačí sami; k nadávání na Romy nepotřebují žádné neonacisty.

Příčina? Protože jsem příliš četl Jana Sterna, tak jsem si původně myslel, že z progressivistů mluví jejich podvědomí, že jsou ve skutečnosti kryptonacisty. Ale pak přišel BT s Occamovou břitvou v podobě úsloví odříkaného chleba největší krajíc. Progressivism jako sekulární kalvinism je totiž se svou povinnou multikulturalitou a politickou korrektností nelidský. Pravdoláskaři sice věří, že rasism je Zlo, ale občas si potřebují ulevit. Je to podobný princip, jako když ve středověku bylo v rámci disputací dovoleno popírat Boha nebo v rámci karnevalu bylo dovoleno dělat si legraci z Ježíše a hierarchie. Ventil z povinných názorů.

Osobně se domnívám, že tato dvojí morálka (navenek hlásám multikulturní obohacení, uvnitř o tom nejsem tak přesvědčen, což pak vyvře v davové situaci) povede ke stejným traumatům jako officiální kalvinistická asexualita, jejímž klassickým případem jsou 50. léta v USA. To je výtečně popsáno kasuistikách v prvním vydání publikace Our Bodies, Ourselves (1971).

Update: Díky trollingu pracuje pro vládu a Židovce už nic nenalívej, za chvíli ji čeká transport!

Volební prognosa

Ačkoliv ve svých volebních prognosách nejsem úspěšný (vyhodnocení Tomáše Peciny + mé), přesto si dovolím v této bouřlivé době sepsat svou vlastní. Jde o odhady počtu mandátů:

1. ČSSD: 50
2. TOP 09: 31
3. KSČM: 29
4. ANO: 24
5. ODS: 19
6. SBB: 14
7. UPD: 12
8. KDU-ČSL: 11
9. SPOZ: 10

Binární a pluralitní politika

Protože dělení na pravici a levici se neustále používá jako nálepka (naposledy Hájek), je vhodné si připomenout, co tato dichotomie (později tripartice pravice – střed – levice) vlastně znamená. Dělení na pravici a levici vzniklo za Velké francouzské revoluce, kdy pravicí byli konservativci, kteří usilovali o zachování co největší moci krále, a levicí byli liberálové, kteří usilovali o zvýšení moci lidu. Když se legitimním politickým směrem stali socialisté, zabrali místo na levici a liberály vytlačili do středu. Ve 20. století přibyli extrémní konservativci, tedy ultrapravice: fascisté a nacisté, kteří usilují o absolutní moc státu. Extrémními socialisty jsou anarchisté a kommunisté, tedy ultralevice, která usiluje o absolutní rovnost. Na této tripartici nemá cenu nic měnit a jsou pošetilé scholastické spory o to, kdo je levicovější a kdo je pravicovější.

Mnohem zajímavějším je zabývat se dělítkem, které je, přes všechny snahy staré levice o zdůraznění sociálního konfliktu, v ČR určující: spor mezi pluralitním (politika je střet zájmů) a binárním konceptem politiky (politika je souboj Dobra a Zla).

Politický směr	Pluralitní	Binární
pravice	paleokonservativism	neokonservativism
střed	liberalism	progressivism
levice	stará levice	nová levice

Zástupci – paleokonservativism: Klaus, Hájek; neokonservativism: TOP 09: Schwarzenberg, Kalousek, část ODS: Benda, Pospíšil; Joch; liberalism: SSO: Mach, ČPS: Bartoš; část ODS: Zahradil; Jakl, Macek; progressivism: SZ: Liška; Šídlo, Tabery; stará levice: většina ČSSD: Škromach, Křeček, LEV 21: Paroubek; nová levice: menšina ČSSD: Dienstbier, Špidla; Patočka.

Nicméně je třeba si uvědomit, že to jsou jen ideální typy. Takový Joch tenduje k paleokonservativismu, ČPS k nové levici. Bohuslav Sobotka je zástupce nové levice, ale kvůli své funkci dělá velké kompromisy se starou levicí. Konservativci v ODS jako fusionistické straně tendují k liberalismu.

Updated.

Stendhalův dopis

Lettre à Félix Faure

Smolensk, à quatre-vingts lieues de Moscou,

24 août 1812.

J'ai reçu ta lettre en douze jours, quoiqu'elle ait fait huit cents lieues, comme tout ce qui nous arrive de Paris. Tu es bien heureux et j'en suis content. Je n'ai plus d'idée de ce mien conseil que tu trouves bon. Serait-ce celui de commencer de bonne heure à travailler à l'édition de Montesquieu et de marier l'idée de cet ouvrage à celle de ton bonheur ?

Le mien n'est pas grand d'être ici. Comme l'homme change ! Cette soif de voir que j'avais autrefois s'est tout à fait éteinte depuis que j'ai vu Milan et l'Italie, tout ce que je vois me rebute par la grossièreté. Croirais-tu que, sans rien qui me touche plus qu'un autre, sans rien de personnel, je suis quelquefois sur le point de verser des larmes ? Dans cet océan de barbarie, pas un son qui réponde à mon âme ! Tout est grossier, sale, puant au physique et au moral. Je n'ai eu un peu de plaisir qu'en me faisant faire de la musique sur un petit piano discord, par un être qui sent la musique comme moi la messe. L'ambition ne fait plus rien sur moi le plus beau cordon ne me semblerait pas un dédommagement de la boue où je suis enfoncé. Je me figure les hauteurs que mon âme (composant des ouvrages, entendant Cimarosa et aimant Angela, sous un beau climat) que mon âme habite, comme des collines délicieuses loin de ces collines, dans la plaine, sont des marais fétides j'y suis plongé et rien au monde, que la vue d'une carte géographique, ne me rappelle mes collines.

Croirais-tu que j'ai un vif plaisir à faire des affaires officielles qui ont rapport à l'Italie ? J'en ai eu trois ou quatre, qui, même finies, ont occupé mon imagination comme un roman.

J'ai éprouvé une contrariété de détail dans le pays de Wilna, à Boyardowiscoma (près de Krasnoïé), où j'ai rejoint quand ce pays n'était pas encore organisé. J'ai eu des peines physiques extrêmes. Pour arriver, j'ai laissé ma calèche derrière, et cette calèche ne me rejoint point. Il est possible qu'elle ait été pillée. Pour moi, personnellement, ce ne serait qu'un demimalheur, 4.000 fr. environ d'effets perdus et l'incommodité, mais je portais des effets à tout le monde. Quel sot compliment à faire aux gens !

Ceci, cependant, n'influe pas sur la manière d'être que je t'ai exposée. Je vieillis. Il dépend de moi d'être plus actif qu'aucune des personnes qui sont dans le bureau où j'écris, l'oreille assiégée par des platitudes, mais je n'y trouve nul plaisir. Où est le bureau de Brunswick ou celui de Vienne ? Tout cela tend furieusement à me faire demander la sous-préfecture de Rome. Je n'hésiterais pas si j'étais sûr de mourir à quarante ans. Cela pèche contre le beylisme. C'est une suite de l'exécrable éducation morale que nous avons reçue. Nous sommes des orangers venus, par la force de leur germe, au milieu d'un étang de glace, en Islande.

Ecris-moi plus longuement j'ai trouvé ta lettre bien courte pour huit cents lieues. Engage Angela à m'écrire. Je n'aime pas plus Paris qu'à Paris je suis blasé pour cette ville comme toi, je crois mais j'aime les sensations que Painting and Opera-Buffa m'y ont données pendant six mois.

Adieu, je crois qu'on part.

Rusko v 18. století

Kout historických kuriosit na Facebooku: „Výraznou součástí modernizace Ruska za Petra I. měl být vznik státního školství, které ale zápasilo s nedostatkem studentů i profesorů. Na petrohradské univerzitě přednášelo ve 20. letech 18. století 17 cizinců 8 mladším cizincům, v roce 1731 již byla bez studentů. Byla to jediná univerzita v evropských dějinách, kde bylo vždy více vyučujících než studentů. V roce 1733 byl do jejího čela jmenován slavný Lomonosov a stát tam převelel všech 12 gymnaziálních studentů z Moskvy, z nichž 6 odjelo před začátkem výuky na expedici na Kamčatku. Kateřina II. ji sloučila s petrohradským gymnáziem v "Akademickou školu", v roce 1775 měla 28 žáků, v roce 1795 jen 8, na výuce často nebyl jediný student. V roce 1805 byla zrušena.“

Reportage, která je na Facebooku nepřípustná

Facebook z neznámého důvodu blokuje zpravodajství TV Nova. Přitom zrovna tato reportage vyvolala velké pozdvižení v Respektu, takže je předmětem veřejného zájmu.

Kalvinistické hodnoty plebejců

Ačkoliv pojem plebs má negativní konotace, u pojmu plebejec tomu podle mne tak není. Proto jsem rád, že jsem konečně našel pojem, který mohu používat pro analysu zajímavého fenoménu.

Kdo je plebejec? Nejčastěji je to technik z Moravy, jako je Gogo či Kapitán Nemo. Zajímavé je, že u Vodníka, ačkoliv má stylem života i názory k plebejcům blízko, vždy převáží intellektuálství.

V debatě o povinnosti hlásat neonacism, jsem-li neonacista, plebejské krédo formuloval Gogo: „Tohle je jedna z věcí, pro které považuji právníky za šmíru. Místo dobrání se skutečnosti a rekonstrukce to dopadá tak, že jedna strana kydá špínu a druhá maluje na růžovo. Kdyby se tak chovaly děti, dostanou na prdel, že lžou, podvádí a manipulují. Podobně kdyby se tak chovali dospělí, omezím s nimi kontakty na minimum.“ Zároveň popsal plebejského hrdinu: „Jsou ale lidé, kteří jsou schopni do toho jít - ti jsou považovaní za podivíny. Posledním případem je tykadlový Smetana. Ten se "nesral" ani u soudu a soudkyni natvrdo řekl, že se napravovat nepotřebuje a že paní Langerová pro něj není absolutně autorita, která by ho měla morální právo soudit.“

To mi konečně osvětlilo, proč je vandal takovým hrdinou. Je to proto, že stejně jako Havel žije v Pravdě. Jeden by netušil, že plebejci a progressivisté mají k sobě tak blízko.

Indemnita II

Vzhledem k tomu, že Tomáš Pecina opět zpochybnil rozhodnutí NSČR Ex parte Šnajdr a Ex parte Tluchoř, dovolím si připomenout nosné důvody obou rozhodnutí. Tím je, že za politickou činnost ve Sněmovně nejsou poslanci právně odpovědni. Koncept politická činnost ve Sněmovně je nutno vykládat úzce, např. v souběhu s jinou činností, ale mnohem šířeji, než byl standardní výklad postavený na československé ústavě z roku 1920, která chránila toliko výroky a který ignoroval důvodovou zprávu ústavy dnešní.

Souhlasím s tím, že rozhodnutí nejsou moc čitelná, ale jak správně připomíná Lukáš Trojan, to je tím, že je nepřehledné už obvinění. To obvinění se totiž odvíjí od toho, co kdy OČTŘ odposlechly, ale logickou provázanost nemá. S Tomášem Pecinou souhlasím v tom, že kdyby meritorně NSČR rozhodl opačně, avšak se silným obiter dictum, že by taková rozhodnutí byla přesvědčivější.

S Tomášem Pecinou je nutno souhlasit i v tom, že přijetí úplatku může mít 2 podoby: slib výhody, nebo akceptace předáváné výhody, zejména peněz. Na rozdíl od něj se však domnívám, že exempcí jedné části skutku je automaticky exempována i druhá část. Je-li tedy slíbena výhoda výměnou za vzdání se mandátu či hlasování, přičemž vzdání se mandátu či hlasování je politická činnost ve Sněmovně, tak ani slib výhody nebo její předávání není trestné. Jediné, co připadá v úvahu, je pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, tedy že korrumpující se pokusil korrumpovat poslance, ačkoliv ten objektivně korrupovatelný pro politickou činnost ve Sněmovně nebyl.

Problém je v tom, že tady zůstává otázka, co je poskytnutí úplatku, když byl trestný čin již dokonán slibem. Podle mne je to právně nevýznamná skutečnost. Pokud například něco ukradnu, je trestněprávně nerozhodné, pokud tu věc později zničím. Takové jednání je krádeží konsumováno. Nicméně, kdyby se zavedla nová skutková podstata přijetí slíbeného úplatku, hodně problémů by to vyřešilo. Například by zřejmě šlo stíhat vyplacení slíbené platby za hlasování ve Sněmovně. Platba ex post bez slibu by i nadále zůstala pouhým sponsorským darem.

Indemnita

Indemnita je nesmyslný český výraz pro neodpovědnost (fr. irresponsabilité), tedy materiální immunitu. Ve skutečnosti indemnita znamená náhradu, například poslanecké náhrady (diety) nebo válečné reparace. Druhým druhem immunity (nestíhatelnosti; exempce (vynětí)) je immunita processní, tedy nedotknutelnost (fr. inviolabilité).

Neodpovědnost je zakotvena v článku 27 odst. 1 až 3 ústavy, přičemž odstavec 2 zní: „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.“ Důvodová zpráva tuto právní normu vysvětluje: „Projevem se rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle.“

V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že § 23 ústavy z roku 1920 zněl: „Členové Národního shromáždění nemohou býti vůbec stíháni pro své hlasování ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech. Pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jsou jen disciplinární moci své sněmovny.“ (zdůraznil G. P.) Lze se však domnívat, že by dnes bylo nutno pojem „výrok“ vyložit extensivně jako „projev“.

Je tedy otázkou, proč Zaorálek i Wagnerová redukují projev na článek 17 odst. 2 Listiny: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu,“ ačkoliv zde ústavodárce nemínil projev definovat, nýbrž toliko zdůraznit, že svoboda projevu zahrnuje též šíření názorů nebo informací. Tento nesmysl je pak často replikován. Projev je totiž každá kommunikace směrem k jinému, a to i nonverbální, například obraz či tanec. Svlékne-li se poslanec na půdě Sněmovny do naha, nesmí být stíhán pro výtržnictví (§ 358 NTZ).

Wagnerová na svém omylu setrvala i později: „V tomto případě však šlo o právní úkon, který vedl k novému faktu v podobě zániku mandátu. Tento právní úkon lze z pohledu „projevu“ hodnotit jako tvorbu faktu (informace), nikoliv však za jeho sdělení. Sdělovat fakt (informaci) lze totiž až tehdy, když existuje.“ Wagnerová totiž nepostřehla, že vzdání se mandátu je veřejný projev vůle, neboť vedle Sněmovny je rovněž adresován voličům. Jedná se tedy nade vší pochybnost zároveň o sdělení.

A tím přicházíme k Nagygate (sp. zn. 4 VZV 5/2013), konkrétně k trestnímu stíhání Marka Šnajdra (sp. zn. 3 Tcu 76/2013, obhájce Lukáš Trojan), Petra Tluchoře (sp. zn. 3 Tcu 77/2013, obhájce Marek Nespala) a Ivana Fuksy, jemuž svědčí beneficium cohæsionis. NSČR konstatoval: „Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je namístě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností, a tedy také jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné či více politických stran či jejich koalic.“ Konkrétně: „Za takový projev je v daném případě namístě pokládat i (v daných souvislostech a s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění) jednání obviněného, pokud tento v rámci výkonu svého poslaneckého mandátu odmítl vyjádřit svůj souhlas s přijetím označených (daňových) zákonů.“ NSČR tedy konstatoval, že vzdání se mandátu nebo hlasování ve Sněmovně nemůže být předmětem úplatku. Zajímavostí je, že NSČR jako obiter dictum prohlásil státní zástupce za součást výkonné moci.

K tomu je vhodné podotknout, že všichni 3 bývalí poslanci nebyli stíháni za pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, ale za dokonaný čin. Bylo by absurdní a v rozporu s článkem 5 ústavy: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů,“ kdyby stranická dohoda byla kriminalisována.

Je proto nutno odmítnout kritiku rozhodnutí NSČR. Český soud totiž konečně respektoval doktrínu politické otázky. A už zcela přehnané je obvinění, že NSČR ohrozil demokracii. Byly to naopak OČTŘ, které ji ohrozily kriminalisací standardní politiky, v rozporu se zvyklostmi civilisovaných států (Greiner and Moore v Independent Commission Against Corruption (1992) 28 NSWLR 125). NSČR totiž neimmunisoval jakékoliv politické jednání, ale pouze to, které má výraz v sněmovním projevu, tj. hlasování či vzdání se mandátu.

To, že je beztrestný úplatek, včetně přímé platby, za hlasování, je věc jiná a to si musí vyřešit ústavodárce. Ústava mluví jasně. V souladu s ní je nutno vykládat též trestněprávní úmluvu o korrupci, vyhlášenou pod č. 70/2002 Sb. m. s. (PDF) Tvářit se, že stíhám úplatek a hlasování ponechávám beztrestné, není možné. Je-li konkrétní způsob hlasování výsledkem korrupce, tak je postižení korrupce zároveň postižením hlasování. Obě části téhož skutku totiž od sebe nelze oddělit a stíhání za korrupci je zároveň stíháním za hlasování.

Je pikantní, že zákonodárce novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. vůbec nemyslel rozšířit diplomatickou immunitu na poslaneckou. Důvodová zpráva totiž zní: „Vynětí osob požívajících výsad a imunit podle zákonů a mezinárodního práva z pravomoci orgánů činných v trestním řízení se ve smyslu tzv. Vídeňské úmluvy z 18. 4. 1961 (č. 137/1964 Sb.) upravuje tak, aby se vztahovalo i na další osoby, které nelze označit za diplomatické zástupce. Jde např. o hlavy cizích států a členy jejich vlád včetně jejich doprovodu při oficiálních návštěvách ČSSR, o rodinné příslušníky diplomatické mise a těch jejich členů, kteří mají diplomatickou hodnost.“

Updated.

Francouzské nosovky

Úvodní informace je ve wiki. Nahrávka výslovnosti (velice pečlivé a tradiční).

1. an [ɑ̃]: podobá se o.
2. en [ɑ̃]: stejný případ.
3. in [ɛ̃]: vychází z e.
4. on [ɔ̃]: čisté o.
5. un [œ̃]: často se nerozlišuje od in.

An a en se vyslovuje stejně. Proto aint, sein, sain, ceins a ceint mají stejnou výslovnost, stejně jako sang, sans a cent.

Národní právo

Čemu pořád někteří nechtějí rozumět: „[Ř]ada akademických právníků se dodnes tváří, že existuje české civilní právo, německé civilní právo, francouzské civilní právo a tak dále. Ale tak to přece není! Minimálně v rámci civilizačně homogenních okruhů přece právo řeší velmi podobné společenské konflikty a je důležité rozumět tomu, proč a jaká řešení jednotlivé země přijímají a jak a proč tam ta řešení fungují nebo nefungují.“
—Tomáš Richter, kandidát na děkana PF UK

Dekonstrukce ethnicity

Od plzeňské anthropologie.

Bádání o evoluci

Utěšeně se rozvíjí.

Ne dis rien (1968)

Serge Gainsbourg & Anna Karina

Ne dis rien, surtout pas, ne dis rien suis moi,
Ne dis rien, n'aie pas peur, ne crains rien de moi,
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien,
Ne dis rien, surtout pas, ne dis rien suis moi,
Ne dis rien, n'aie pas peur, ne crains rien de moi,
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien,
La la la la la la la ...
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien.

Zemřela Margaret Thatcher

V pondělí 8. dubna 2013 zemřela Margaret Thatcher, podle mého názoru největší politik 20. století. Její život a dílo jsou tak zmapované, že těžko k dosavadním textům něco smysluplného dodat. Proto se soustředím na její percepci, a to prostřednictvím dvou nenávistných textů: Vodníkova a Čulíkova. Jsou důkazem toho, jak byl kommunism úspěšný: Okupuje mentalitu značné části Čechů nad 50 let dodnes. Proč?

Kommunism má 2 hlavní části:

1. positivní – podoba nové společnosti a
2. negativní – kritika kapitalismu.

Positivní podoba kommunismu je obludný nesmysl. Ve svém negativním programu má kommunism pravdu; ostatně jako prakticky každá kritika. Jde jen o to, jakou váhu té kritice dáme. Naproti tomu Vodník s Čulíkem uvěřili positivnímu programu kommunismu, zatímco negativní považovali za pouhou propagandu. Jejich cílem byl kommunism bez kommunistů. Proto emigrovali na Západ, kde však s překvapením zjistili, že kommunistická kritika Západu byla pravdivá. Dopadlo to na ně o to hůře, že nebyli osmašedesátníci, neboť na konci 60. let ještě na Západě dozníval socialism, ale že emigrovali až na přelomu 70. a 80. let, kdy se dostali k moci nejvíce pravicoví politici od roku 1929: Thatcher & Reagan.

Vodníka s Čulíkem by bylo zachránilo, kdyby si nespletli státy. Místo USA, UK a Nizozemí, měli emigrovat do Francie, kde Mitterand znárodňoval banky, nebo do Švédska, kde dlouhodobě vládnou socialisté. Nicméně, vybrali si špatně, a proto ze svého osobního neúspěchu obviňují zemřelou.

Wikidata a staré skiny

Ačkoliv tady existovalo celkem 7 míst pro bezuzdné žvanění, Fortunovi to nestačilo, takže článek o Wikizprávách přetvořil na další gaychat. Proto jsem ho i takto označil a věřím, že Fortunovi nyní již 8 míst pro gaychat bude stačit a nebude off-topic žvaněním zamořovat další.

Takže znovu: Co je nového na české versi původní wikipedie? Hádky jako obvykle. Nicméně rovněž technologické změny. Dne 6. března 2013 byla spuštěna wikidata, sesterský server původní wikipedie. Jeho hlavní podstatou je integrace interwiki na jednu stránku, která slouží všem jazykovým versím, např. heslo OSVČ. Má to velkou nevýhodu v tom, že interwiki nyní nelze snadno exportovat do jiných projektů, jako je třeba Iuridictum, protože export je v komplikovaném formátu. Klassické interwiki jsou nyní nedoporučeny a hlídá je editační filtr.

Další významnou změnou je, že od 15. dubna 2013 bude vypnut skin Classic (dříve Standard). Důvodem, že je používán málo, podle statistiky 2x méně než poslední dva, které přežijí. Zůstane jen implicitní Vector a předchozí standard MonoBook. Dále Modern a Cologne Blue, které mají zvláštní dobrovolné vývojáře.

Jsem jeden z 397 power users, kteří tím budou dotčeni, protože používají skin Standard více než Cologne Blue, který zůstane. Na protest proti vypnutí skinu Standard budu minimalisovat editaci původní wikipedie co možná nejvíce, optimálně na nullu. Myslím si totiž, že to šlo vyřešit jinak: Většinu záležitostí přesunout do jádra enginu a skin věnovat skutečně jen na zobrazení.

Překreslení veřejného prostoru

Zdá se, že rok 2013 bude v ČR rokem překreslení veřejného prostoru. Staré konflikty, definované zhruba po konci opposiční smlouvy v roce 2002, přestávají lidi zajímat a objevují se nové. Viditelným znakem je změna Hradu z bašty paleokonservatismu na baštu staré levice.

Pravice se cítí v ohrožení pod náporem levice, čehož výsledkem jsou hned 3 nové pravicové magaziny: číslované kommentáře Institutu Václava Klause, mainstreamový Pravý břeh a alternativní paleokonservativní Protiproud. Upřímně, neoslovilo mne nic z toho: IVK je kromě VK moc upachtěný (asi jako D-FENS bez D-FENSe), PB moc mainstreamový a PP moc spiklenecký. Nejlepší by byla synthesa toho všeho.

Jako nový hlavní konflikt se rýsuje Old Left v. New Left. Nezastírám, že v tomto sporu jsem plně na straně staré levice. Personálně je to Miloš Zeman, Zdeněk Škromach a Stanislav Křeček v. Jiří Dienstbier a Jakub Patočka. Stará levice hájí zájmy nižší třídy, obecně zaměstnanců, nová levice všechny možné menšiny, od žen po homosexuály.

A co na to česká media, tedy print? Je zoufale jednobarevný, progressivistický, s tolerancí neokonservativismu. Charakterisují jej jména jako Jiří Pehe (reformista), Karel Hvížďala (progressivista) a Tomáš Klvaňa (neokonservativec). Na Facebooku o tom byla zajímavá debata. Petr Kamberský, ač z progressivistických Hospodářských novin, to vidí stejně jako já. Lidové noviny jsou proti EU, ale protože o ní skoro nepíšou, tak to nemá význam. Jinak se od ostatního printu neliší. Jan Čulík přišel s metakritikou: Česká media jsou ideologická a intolerantní. V porovnání s UK jim zcela chybí smysl pro pluralitu, vždy prosazují jen jediná správná řešení. Čtenáře to ale přestalo bavit.

A konečně Jakub Patočka. Ten má natolik odlišný pohled než já, že ho musím citovat doslova: „Krajně pravicové: LN, Reflex, komentářová strana MF Dnes. Pravicový je veškerý zbytek včetně [N]ovinek. Právo sice není pravicové, ale je národně socialistické s takovým národně socialistickým maloměšťackým odérem, kvůli němuž vedle nich i HN občas vypadají vlastně progresivně.“ Nerozumím tam mnoha věcem: Jak se v tomto pojetí liší „pravice“ a „krajní pravice“? Ano, Právo je Old Left, ale proč hned národně socialistické? Copak nějak prosazuje nacionalism? Snad jen ve vztahu k Sudetským Němcům. A maloměšťáctví je pro novou levici zřejmě všechno, co se netýká menšin.

Kam kráčí Reflex

Na poli printu panuje neklid. Vydavatelé jsou nervosní, neboť mají pocit, že jejich obor nemá budoucnost; že to dopadne stejně jako s divadlem: z massově konsumovaného produktu se stane záležitost úzké elity.

V této souvislosti je zajímavé se podívat, kam kráčí Reflex, vedle Respektu vlajková loď českých časopisů. Zatímco za Pavla Šafra (2008–2011) bylo jeho směřování vykřičená (revolverová) journalistika, což v českých podmínkách kupodivu zabírá (Šafr zvýšil náklad Reflexu ze 42 000 na 64 000) – pro mne je to naprosto nesnesitelný produkt; Ivan Hamšík se vydal jiným směrem. Jeho heslem je zábavnost, v kontrastu těžkopádnou seriosností Respektu, Hospodářských novin či Lidových novin, která však u nich často nemá daleko k propagandě či alespoň zbytečné ideologisaci. Vzorem je španělský časopis Quo, avšak bez omezení pohlaví na muže a věku na adolescenty. Cílovka je tak více rozplizlá, ale na druhou stranu širší. Quo vycházel v letech 1997–2002 i česky, ale asi se to tak neprodávalo, takže vydavatel raději začal klonovat Maxim, který má stejnou cílovku jako Quo, ale více nahotin či žen obecně.

Hamšíkův Reflex charakterisují 3 jména: Jaroslav Plesl, Markéta Lukášková a nesmrtelný Jiří X. Doležal. Na rozdíl od Šafra, který se neštítil ničeho, se Hamšík kontroversí nezříká, ale zná míru. Ukažme si to na příkladu:

V Balúčistánu unesli Hanu Humpálovou a Antonii Chrástenckou. JXD napsal záměrně vyostřený článek, aby vyvolal kontroversi. Napsal, že si za to mohly samy, protože cestovaly nebezpečnou oblastí. A takových truismů byl jeho text plný. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, především od zastánců multikulturalismu. JXD nejprve reagoval klassickou polemikou. Pak si ale uvědomil potřebu nového stylu, takže pokračoval původní formou. Dosavadním vrcholem, přičemž nelze vyloučit pokračování, je Pravdivé paušalizace pravdoláskařů, sluníčkových lidí a PCMC [Politically Correct, MultiCulturalist] vůbec.

Na tom posledním článku vzbudil pozornost pojem „pravdoláskař“. Ale JXD není politolog a politice nerozumí. Je to vzdělaný psycholog, který však bohužel trpí fachidiotismem – vše převádí na psychologii. Nazývat kritiky jeho článku pravdoláskaři je hrubé zjednodušení, co má společného ProAlt a stoupenci knížete? Leda aktivism.

Článek je plný cliché: „Ženy tohoto vyznání neodstraňují z ideologických důvodů pubické ochlupení.“ + „Je proto vysoce pravděpodobné, že se u jiných lidí – u žen vzor levicová aktivistka – také bude kumulovat pravda s láskou, neziskovým sektorem a z ideových důvodů neoholeným genitálem.“ + „Existují i sloni bez chobotů - úraz, amputace a podobná neštěstí - a stejně tak, se stejným výskytem, nalezneme výjimečně i resocializovatelné kriminálníky, oholenené levicové intelektuálky a albinotické Afričany.“ Je tedy pravý opak Čulíkova ideálu podvratnosti. Jenže objevnost (novost) se od causerií tohoto typu čekat nedá. Jejich jediný cíl je pobavit a přitáhnout pozornost.

Doufám, že tedy můj text přispěl k vysvětlení, proč texty z Cosmopolitanu či Elle nemají být brány vážně či brány jako podklad pro terminologickou diskussi. Nevysvětlují, ale utvrzují. Neprojasňují, nýbrž replikují často tradované mýthy.

Bartoš a Krupkovi

Ačkoliv již v roce 2007 pobouřil české chauvinisty snímek Operace Silver A, teprve díky článku Tomáše Krystlíka jsem se seznámil s romantickým osudem velitele všech britských parašutistů v protektorátu, npor. Alfrédem Bartošem, a odbojáři, manželi Hanou a Václavem Krupkovými, kteří vedle Čurdy jako jediní přežili protektorát. Zachránilo je, že se Hana Krupková několikrát vyspala s radou pražského gestapa Wilhelmem Schultzem.

Kromě knihy Jiřího Kotyka k thematu vyšly dva články. Miroslava Šišky na základě informací Jaroslava Čvančary, který z neznámého důvodu odmítá věci nazývat pravými jmény, a Josefa Konáše, který si nebere servítky. Šiškův článek je doprovázen unikátními fotografiemi.