Ačkoliv jsem si nemyslel, že elektronická media odbydou smrt Václava Havla, jejíž brzký příchod byl v posledních měsících Havlova života zjevný, 30vteřinovým shotem, co je moc, to je moc. V orgiích byzantinismu se překonávala zejména Česká televise a překvapivě též TV Prima. Český národ tyto patolízaly
po zásluze odměnil. Ale obávám se, že poučení si z toho nevezme nikdo.
Aby nebylo mýlky. Václava Havla považuji za postavu spíše positivní a za to, co se nyní právě děje, nijak nemůže. Přesto je více než varovné, že se officiální smutek liší od
officiálního smutku za Kim Čong-ila jen v míře a způsobu. Český národ je více orientální, než by se na první pohled zdálo.
Havel byl člověk, který polarisoval společnost. Je pravdou, že negativních zamyšlení nad jeho životem je málo a jen menšina z nich je přínosná. Asi nejvíce to bylo přetištění textu ze sborníku
Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům z doby campagne proti Chartě 77.
Český Komsomol si naivně myslel, že v ČR panuje svoboda slova. Na rozdíl od neonacistů z Národního odporu své stránky měl na
.cz. Už nemá, nějaký bdělý strážce Havlova odkazu je vypnul.
Naštěstí ten faktografický text normalisační propagandy
přetiskli jinde. Zajímavý je především tím, že si všímá toho, jak se Havel stal vůdcem čs. opposice. Bylo to díky mezinárodnímu věhlasu, který získal díky absurdní hře
Zahradní slavnost (1963), která se potom s úspěchem hrála v Západním Německu.
Následovalo
engagement v Tváři, jediném nemarxististickém společenském časopisu kommunistického Československa. Havel se stal natolik známým, že aspiroval do vedení Svazu československých spisovatelů. Za Pražského jara byl již tak slavný, že se společně s Václavem Černým a Ivanem Svitákem dostali jako jediní nekommunističtí intellektuálové do
Poučení z krisového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.
Roli Havla jako vůdce opposice pěkně
mapuje Patočka. Byl významný mýthotvůrce, zejména v
Dopisu Husákovi (1975) a
Moci bezmocných (1978), přičemž v jeho textech je mnoho objevných postřehů: „Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v našem případě jde o bezprostřední navázání na byzantský césaropapismus, v němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší instancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu všemu tato ideologie – aspoň na ploše našeho bloku – příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a automatickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka).“
Tohle pořád ještě málo probádné období osvětlují i osobní vzpomínky, například
Johna Boka, který činnost Václava Havla dělí na dobu, kdy s ním kamarádil („I když zůstal tím stejným Václavem, lidi jako jsem já opustil už dříve. Tím, že se začal kamarádit s Čalfama a Bakalama, se dostal do jiné dimenze.“), a kdy kamarádil s jinými („Nemyslím na paní Veškrnovou, nějaké ptáky, Čalfy, Bakaly, ale myslím na Olgu.“). To o českém dissentu říká mnohé.
Role Václava Havla po roce 1989 je všeobecně známá. Je proto zajímavé, co o ní soudí přední ideologové
Pravdy a lásky.
Erik Tabery přiznává: „Na začátku devadesátých let se chvíli zdálo, že si chce ukrojit více moci, než mu náleží. Když mu ale poslanci dali oprávněně najevo, že s tím nesouhlasí, tak ustoupil a svou roli přijal. Někdy se angažoval příliš málo (to když Klausova vláda přestala dělat reformy) a někdy příliš mnoho (po pádu Klause v roce 1997). Ke konci své funkce se příliš uzavřel a málo komunikoval s veřejností.“
Překvapivě kritický je i Jiří Pehe (
bilance k Havlovým 75. narozeninám +
nekrolog), který byl druhdy vnímaný jako hlavní Havlův ideolog. Ukazuje se, že Pehe sleduje své vlastní zájmy ve vybudování quasireligiosního hnutí: „Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.“ Jaká škoda, že si Pehe opět plete levicové liberály a progressivisty: „Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.“ Na druhé straně Pehe aktivně buduje Havlův kult a moralistní kitsch, nepochopení rozdílu mezi náboženstvím a politikou: „Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.“ Je pro mne otázkou, proč si všichni
tito dobří lidé pletou epochu (= časový bod) a éru (= doba).
V processu
Havlova svatořečení pokračuje Jindřich Šídlo: „Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci.“ Nepřekvapivě se k tomuto trendu přidal přední neokonservativec,
Roman Joch: „Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.“
Vyvážený je
text Tomáše Peciny, přesto je překvapivě slabý. Pecina podlehl své touze mythologisovat českou historii, jak často vidíme na stránkách
Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Potřeba hrdiny mohla snad fungovat v roce 1990, ale ne v roce 2011. Od intrik během Sarajeva (1997), kdy Havel nakonec díky opposiční smlouvě (1998) prohrál, přestali progressivisté a Havel jako jejich representant s nimi, hrát v české politice klíčovou roli. Stejně tak dissidentskému mýthu o normalisaci zasadila historická věda v poslední době
těžké rány.
Tento text tak nelze uzavřít lépe než
slovy Václava Havla: „obrací se k lepší, ale už uzavřené minulosti, kdy byli všichni jednotni; na jejím ocenění nelze totiž už celkem nic zkazit, je to bez rizika, všem se tím lze zavděčit a lze si dokonce takovým odkazem k minulé národní slávě docela dobře nalhat, že je vlastně všechno v pořádku, protože Češi jsou staří kabrňáci.“
Update:
Další příspěvek k mythologisaci. Švehla se mýlí snad ve všem.
