Je zajímavé, kolik prostoru se v české historiografii dává hrstce sektářů z Jednoty bratrské, a to samé platí pro lidi kolem Masaryka. Již jsem o nich sice psal, ale protože Bohumil Doležal pokračuje v jejich mythologisaci: "Masaryk kolem sebe dokázal soustředit mladší, evropsky vzdělanější a kulturnější generaci univerzitních učitelů", je čas na dekonstrukci.
Vzhledem k tomu, že intellektuální pokrok se nedá zastavit, je jasné, že např. Pekař byl lepší historik než Palacký a Třeštík než Pekař, protože ti mladší mohli stát na ramenou svých předchůdců. Thesi o vzdělanosti a kulturnosti tedy můžeme rovnou odložit stranou.
Zbývá these "kolem sebe". Analysujme postoj k TGM těch českých intellektuálů, kteří se narodili v letech 1850–1880. K Masarykově družině patřili lidé jako Jan Herben (1857–1936), Josef Svatopluk Machar (1864–1942) či Emanuel Chalupný (1879–1958). Mimo něj, či dokonce proti němu, stáli lidé jako Václav Beneš Třebízský (1849–1884), Gustav Eim (1849–1897), Karel Baxa (1863–1938), Karel Stanislav Sokol (1867–1922), Ladislav Mattuš (1868–1951), Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951) a další. Vesměs jsou "díky" první republice zapomenuti.
