František Fuka, kterého si jinak za jeho programy pro Sinclair ZX Spectrum vážím, napsal pomluvy Rosse Hedvíčka. Cituji: "Stačí věnovat pár sekund fulltextovému vyhledávání a pak několik hodin pročítání diskusí, a je velmi jasně patrné, že přispivatelé české Wikipedie mají s Hedvíček nadpozemskou trpělivost a neuvěřitelně slušně se mu pokoušejí podvacáté vysvětlit, že on je tím, kdo je mimo, a že bude muset buď pochopit, jak Wikipedie funguje, nebo si jít dělat vlastní encyklopedii jinam."
Nevím, jak p. Fuka, ale já si trpělivost představuji jinak. Pokud bude mít zájem, vysvětlím mu osobně, co je to stalking a jak se ho Cynik vůči Rossovi dopouštěl. Nicméně pokud musí citovat pomluvy z nepravdivého článku na české části Wikipedie ("spammer, lhář, odsouzený zločinec a člen Svazarmu"), který nesmí editovat nikdo, kdo má jiný názor, tak mu není pomoci.
Ale protože Blogger má časté výpadky, založil jsem si na Lupě záložní blog.
2. května 2006
Děkujeme, odejděte - podruhé
Dostal jsem darem
svobodu informační
možnosti editační
byl jsem jich dlouho lačný
přišel však Egg.
Onen zlý den než nastal
jaké to bylo krásné
psát wikičlánky jasné
a semtam drobné básně
přišel však Egg.
S Eggem nám tolerance mizí
jemu jsou lidská práva cizí
s tou jeho zarputilou vizí
nikomu šanci ke svobodě nedá
ve všech jen vandaly si hledá
až nám to žaludek všem zvedá
přišel nám Egg.
Egg se hranatou hlavou
v ní open proxy plavou
bude to prázdnou slávou
tohoto vaječného ucha
a jeho ožralého ducha
člověka bez trochy štěstí
jak dává najevo svou pěstí
...
pokračovat dál mě nebaví
existují lepší zábavy
magor si nezaslouží básně
všem musí to být jasné
smrdí tam Egg.
svobodu informační
možnosti editační
byl jsem jich dlouho lačný
přišel však Egg.
Onen zlý den než nastal
jaké to bylo krásné
psát wikičlánky jasné
a semtam drobné básně
přišel však Egg.
S Eggem nám tolerance mizí
jemu jsou lidská práva cizí
s tou jeho zarputilou vizí
nikomu šanci ke svobodě nedá
ve všech jen vandaly si hledá
až nám to žaludek všem zvedá
přišel nám Egg.
Egg se hranatou hlavou
v ní open proxy plavou
bude to prázdnou slávou
tohoto vaječného ucha
a jeho ožralého ducha
člověka bez trochy štěstí
jak dává najevo svou pěstí
...
pokračovat dál mě nebaví
existují lepší zábavy
magor si nezaslouží básně
všem musí to být jasné
smrdí tam Egg.
Ceska verejnost je o ceske Wikipedii misinformovana...
Ceska verejnost je o ceske Wikipedii misinformovana. A ja udelam svuj podil v tom, abych to napravil.
Volte zelené, jsou pronásledováni, ale zvítězí
Do zbraně, občané
Doporučuji se podívat se na video, které je možno stahnout na Britských listech.
Je tam vidět, jak vysoká úřednice a kandidátka v blízkých volbách za stranu Zelených využívá asistence řadových policistů, jež nepochybně převyšuje vzděláním, inteligencí i mírou přípravy na situaci, aby se prezentovala v médiích.
Z videa je zřejmé, že se úmyslně snaží eskalovat situaci.
Zcela zavrhnout je možno představu, že by se jednalo o boj proti neonacismu. Svoboda shromažďovací je důležitá hodnota. I shromažďovací svoboda neonacistů. Rozbíjení demonstrací nemůže nijak demokracii prospět, naopak prostředí Saal- und Straßenschlachten je pro neonacismus přímo ideální. Tuto hodnotu zde policie bránila, jiná otázka je, do jaké míry dokonale.
Je však krajně nevhodné, aby se vysoká státní úřednice šla prát s policií, jen aby byla v televizi.
Doporučuji se podívat se na video, které je možno stahnout na Britských listech.
Je tam vidět, jak vysoká úřednice a kandidátka v blízkých volbách za stranu Zelených využívá asistence řadových policistů, jež nepochybně převyšuje vzděláním, inteligencí i mírou přípravy na situaci, aby se prezentovala v médiích.
Z videa je zřejmé, že se úmyslně snaží eskalovat situaci.
Zcela zavrhnout je možno představu, že by se jednalo o boj proti neonacismu. Svoboda shromažďovací je důležitá hodnota. I shromažďovací svoboda neonacistů. Rozbíjení demonstrací nemůže nijak demokracii prospět, naopak prostředí Saal- und Straßenschlachten je pro neonacismus přímo ideální. Tuto hodnotu zde policie bránila, jiná otázka je, do jaké míry dokonale.
Je však krajně nevhodné, aby se vysoká státní úřednice šla prát s policií, jen aby byla v televizi.
Magická hranice
Co píše spřátelený blog kollegy Cynika: "Česká Wikipedie se včera dopoledne přenesla přes další magickou hranici. Bohužel to nebyl můj článek, protože jsem v té době zrovna kakal. Je to jediná chvíle, kdy si od té Wikipedie trochu odpočinu! Druhá taková je v neděli v kostele a nebo když se dívám na porno. Spánek nepočítám, to se mi zdá o mých fanynkách z wikipedie. Zachraňuju je od vandalů... Jsem moc velký hrdina!"
Theorie revoluce
O weekendu zde bylo publikováno větší množství zajímavých textů. Bohužel teď nemám čas na ně na všechny reagovat. Tak jen tedy jeden příspěvek do diskusse o pádu kommunistického régimu.
Miroslav Hroch, kterého nevědomá nekvalitní marxistka Di, symptom úpadku české části Wikipedie, z neznalosti věci osočuje, kdysi vydal velice podnětnou knihu: Buržoazní revoluce v Evropě (1981). Přehledně tam shrnul všechny tehdy dostupné theorie revolucí. Nejvíce na mne zapůsobila tato: Revoluce nevzniká v době, kdy zbídačení mas dosáhne maxima, jak si mysleli marxisté. To by revoluce musela nastat za Stalina či Mao Zedonga. Revoluce vzniká za revoluční situace. Ta je podmíněna 2 faktory: objektivním a subjektivním. Objektivní je, že původně velice mizerná situace se začíná pomalu zlepšovat (Zde pozdní Brežněv byl nahrazen Gorbačovem, u nás Husák Jakešem). Nicméně aktuálně hrozí nebezpečí návratu zpět do mizerné situace (pronásledování demonstrantů a petentů). Subjektivním faktorem je dostatek agitátorů. Odpůrci régimu přestali být pouze chartisti, ale stali se jimi i aktivní studenti a další. Zákonitě proto přišel revoluční výbuch.
Miroslav Hroch, kterého nevědomá nekvalitní marxistka Di, symptom úpadku české části Wikipedie, z neznalosti věci osočuje, kdysi vydal velice podnětnou knihu: Buržoazní revoluce v Evropě (1981). Přehledně tam shrnul všechny tehdy dostupné theorie revolucí. Nejvíce na mne zapůsobila tato: Revoluce nevzniká v době, kdy zbídačení mas dosáhne maxima, jak si mysleli marxisté. To by revoluce musela nastat za Stalina či Mao Zedonga. Revoluce vzniká za revoluční situace. Ta je podmíněna 2 faktory: objektivním a subjektivním. Objektivní je, že původně velice mizerná situace se začíná pomalu zlepšovat (Zde pozdní Brežněv byl nahrazen Gorbačovem, u nás Husák Jakešem). Nicméně aktuálně hrozí nebezpečí návratu zpět do mizerné situace (pronásledování demonstrantů a petentů). Subjektivním faktorem je dostatek agitátorů. Odpůrci régimu přestali být pouze chartisti, ale stali se jimi i aktivní studenti a další. Zákonitě proto přišel revoluční výbuch.
1. května 2006
Kde udělali komunisté chybu
Když jsem studoval vedle svého oboru v rámci tzv. povinného základu marxismus-leninismus, učili jsme se věci, které měly málo společného s podmínkami, ve kterých jsme žili. Část toho neměla skutečně obdobu realitě, ale zvláštní je, že i jevy, o nichž to říci nelze (např. existence proletariátu), bylo zcela mimo svět, ve kterém jsme žili. Proletariát, o kterém jsme se učili, jsme neznali. V Praze na tehdejší životní podmínky této vrstvy upomínala jen tklivá romantická píseň děvčátko z kolónie, pod kterou jsme si stejně neuměli mnoho představit. Je třeba komunistům přiznat, že se zasloužili o zánik tohoto světa, který jim ovšem měl sloužit jako legitimizace. Tak daleko to ale neměli promyšlené.
Učili jsme se o herezích, jež hrozí tomu, kdo o komunismu dobrovolně či nedobrovolně (v rámci povinného základu) uvažuje. I ty pro nás byly naprosto nesrozumitelné. Byl to jestli se dobře rozpomínám revizionismus a pravicový oportunismus, a potom ještě další věci, které jsem už zapomněl a na internetu se to nenajde.
Pozastavme se u pravicového oportunismu. Mě tehdy hrozilo, že se na něm pozastavím o rok, a tak jsem se byl výjimečně nucen si přečíst, co to je. Musím říci, že mi učebnice situaci neusnadňovala. Po delší námaze se mi podařilo pochopit, že - v rozporu s mým počátečním dojmem - nejde o planý žvást. Ta idea, která se za těžko pochopitelným pojmem skrývala, mne zarazila. Byla poněkud machiavelistická. Když to zjednoduším, je to prastará zkušenost dělnických předáků, že když nějak - nejčastěji odborovou činností - vydobydou pro své ovečky materiálního zlepšení, nedočkají se žádného vděku. Právě naopak, dělnictvo se kolem nich semklo tehdy, když jeho postavení bylo mizerné. Na tom pořád ještě není nic zvláštního, co by vybočovalo z prastaré moudrosti, že nevděk světu vládne. Marxismus - leninismus z toho dovozoval, že usilovat o tyto materiální výhody je nesprávné, pokud nemá vládnout světu nevděk nýbrž komunisté.
To je všechno hezké, ale nebylo mi zřejmé, proč to do mě cpou, když jsem dělnický předák nebyl a nebylo možno očekávat, že bych se do podobných dilemat kdy dostal. Tak jsem to celé hned po zkoušce zase pustil z hlavy.
Myslím, že oni sami ve Vokovicích tyto věci studovali nepořádně a bez vnitřního pochopení. Podařilo se jim vytvořit společnost, v níž naprosto převažovaly maloměšťácké vrstvy. Více peněz dávali právě té části dělnictva, o kterou se chtěli mocensky opírat. Vzpomínám si, že porevoluční ministr práce a sociálních věcí Miller řekl, že si proti své dosavadní práci (byl kovář v ČKD blahé paměti) nijak nepolepšil. Takhle se tedy proletariát skutečně netvoří.
Tato převládající vrstva ve společnosti byla celkem solidně materiálně zabezpečená, ale postrádala to, co maloměstské vrstvy všude na světě mají jako primární cíl. Další vzestup byl víceméně nemožný.
Vytvořilo to všeobecnou atmosféru frustrace. Komunisté vlastně už neměli co nabídnout, naopak, stali se pro převažující vrstvu překážkou, a tak byli smeteni, jakmile to mezinárodní situace umožnila.
Porevoluční maloměšťácká vrstva však reaguje se setrvačností, myšlenkově se nijak s novou situací nevyrovnala. Dnes možno spadnout nepochybně je, ale tato myšlenka maloměšťáky nijak neděsí, přestože by měla. Naopak, inspirováni činem Jana Palacha, uměle vytvářejí podmínky, jež vedou k jejich zániku.
Učili jsme se o herezích, jež hrozí tomu, kdo o komunismu dobrovolně či nedobrovolně (v rámci povinného základu) uvažuje. I ty pro nás byly naprosto nesrozumitelné. Byl to jestli se dobře rozpomínám revizionismus a pravicový oportunismus, a potom ještě další věci, které jsem už zapomněl a na internetu se to nenajde.
Pozastavme se u pravicového oportunismu. Mě tehdy hrozilo, že se na něm pozastavím o rok, a tak jsem se byl výjimečně nucen si přečíst, co to je. Musím říci, že mi učebnice situaci neusnadňovala. Po delší námaze se mi podařilo pochopit, že - v rozporu s mým počátečním dojmem - nejde o planý žvást. Ta idea, která se za těžko pochopitelným pojmem skrývala, mne zarazila. Byla poněkud machiavelistická. Když to zjednoduším, je to prastará zkušenost dělnických předáků, že když nějak - nejčastěji odborovou činností - vydobydou pro své ovečky materiálního zlepšení, nedočkají se žádného vděku. Právě naopak, dělnictvo se kolem nich semklo tehdy, když jeho postavení bylo mizerné. Na tom pořád ještě není nic zvláštního, co by vybočovalo z prastaré moudrosti, že nevděk světu vládne. Marxismus - leninismus z toho dovozoval, že usilovat o tyto materiální výhody je nesprávné, pokud nemá vládnout světu nevděk nýbrž komunisté.
To je všechno hezké, ale nebylo mi zřejmé, proč to do mě cpou, když jsem dělnický předák nebyl a nebylo možno očekávat, že bych se do podobných dilemat kdy dostal. Tak jsem to celé hned po zkoušce zase pustil z hlavy.
Myslím, že oni sami ve Vokovicích tyto věci studovali nepořádně a bez vnitřního pochopení. Podařilo se jim vytvořit společnost, v níž naprosto převažovaly maloměšťácké vrstvy. Více peněz dávali právě té části dělnictva, o kterou se chtěli mocensky opírat. Vzpomínám si, že porevoluční ministr práce a sociálních věcí Miller řekl, že si proti své dosavadní práci (byl kovář v ČKD blahé paměti) nijak nepolepšil. Takhle se tedy proletariát skutečně netvoří.
Tato převládající vrstva ve společnosti byla celkem solidně materiálně zabezpečená, ale postrádala to, co maloměstské vrstvy všude na světě mají jako primární cíl. Další vzestup byl víceméně nemožný.
Vytvořilo to všeobecnou atmosféru frustrace. Komunisté vlastně už neměli co nabídnout, naopak, stali se pro převažující vrstvu překážkou, a tak byli smeteni, jakmile to mezinárodní situace umožnila.
Porevoluční maloměšťácká vrstva však reaguje se setrvačností, myšlenkově se nijak s novou situací nevyrovnala. Dnes možno spadnout nepochybně je, ale tato myšlenka maloměšťáky nijak neděsí, přestože by měla. Naopak, inspirováni činem Jana Palacha, uměle vytvářejí podmínky, jež vedou k jejich zániku.
30. dubna 2006
Reakce zablokovaného wikipedisty
Petr Adámek napsal:
Nezapomínejte prosím, že hlavním cílem arbitrážního výboru je přijmout taková opatření, které na jedné straně ochrání wikipedii a její komunitu před dalšími zbytečnými a kontraproduktivními spory, ale na straně druhé jednotlivé wikipedisty omezí co nejméně, aby mohli pokračovat v přispívání do wikipedie. Tento návrh se snaží V. Z. zbytečně neomezovat sadou zákazů, které by mu mohly bránit i v užitečné činnosti, ale zároveň chránit wikipedii před kroky, které by mohly vést k dalším konfliktům. Tento mechanismus byl převzat z anglické wikipedie a já věřím, že bude funkční a účinný. Souhlasím s tím, že největším a zároveň klíčovým problémem je volba vhodného mentora, neboť musí jít o někoho, kdo bude schopen i ochoten k věci přistupovat bez zbytečných předsudků, nebude V. Z. zbytečně omezovat nebo dokonce šikanovat, ale zároveň zabrání vzniku nových konfliktů a sporů. --Petr Adámek 11:46, 30. 4. 2006 (UTC)
Nikdo takový nezbyl - logicky. Nebyl to on, kdo komunitu, přinejmenším její aktivní část, rozdělil podle zásady "kdo nejde s námi, jde proti nám".
Diktátoři nesnesli, jestliže jsem v textu, který jsem celý vytvořil, použil pravopisu fráse místo fráze, a neudělali nic proti tomu, když pana Vaňa nebo mě blokují ani už ne za osobní útoky a urážky, ale za pouhou ironii a náznaky. Proto se teď nemohou divit, že nemají ani jednoho aktivního wikipedistu, který by nebyl buď zcela s nimi, nebo hluboce a zásadně proti nim.
To všechno Petr Adámek ví a přesto se vymlouvá na stav, na jehož vzniku se sám aktivně podílel.
V sobotu odpoledne vysílala Česká televise vynikajcí film Stanleyho Kramera se Spencerem Tracym a Burtem Lancasterem Judgment at Nuremberg (bohužel, v nepříliš dobrém dabingu...). Jde v něm o to, že tři roky po skončení války, v r. 1948, jsou v Norimberku, v americké okupační zoně, souzeni němečtí soudci, kteří soudili podle norimberských zákonů. Starý americký soudce (Tracy), který tribunálu předsedá, nakonec odmítne precedenty i aktuální politickou situací (událostmi v ČSR) podkládaný závěr, že nikdo nesmí být odsouzen za to, že byl poslušný platných zákonů, a svým hlasem rozhodne o tom, že všichni čtyři obžalovaní jsou shledáni vinnými a jsou odsouzeni na doživotí. Co může omlouvat prostého občana, nemůže být ospravedlněním pro toho, kdo sám, byť zcela v souladu s platným právem, bezpráví prosazoval.
I Petr Adámek je spoluviníkem toho, co se na české Wikipedii stalo.
29. dubna 2006
Důvěryhodnost pravopisu
Leon tady kdysi napsal, že lidé posuzují důvěryhodnost textu podle pravopisu. Ano, to je pravda. Když vidím někde napsáno komunizmus, tak si řeknu, že je to další levicový blábol, který nemá cenu číst. Podobný pravopis totiž používají pouze Haló noviny. A pak ještě Vesmír, kde to vytváří zvlášť pikantní kontext. Ale zřejmě to tak Havlovi vyhovuje, on má rád tyhle sémiotické konflikty.
Naproti tomu Babylon má pro mne pořád větší důvěryhodnost než by si podle obsahu zasloužil. Holt slovo "konservativism" mám spojeno pouze s úctyhodnými prvorepublikovými publikacemi. Proto je mi líto, že mi ve všem mých tištěných článcích všechna "s" a "th" pečlivě vymazali. Bohužel i na "feudalizmuz" jednou došlo.
Naproti tomu Babylon má pro mne pořád větší důvěryhodnost než by si podle obsahu zasloužil. Holt slovo "konservativism" mám spojeno pouze s úctyhodnými prvorepublikovými publikacemi. Proto je mi líto, že mi ve všem mých tištěných článcích všechna "s" a "th" pečlivě vymazali. Bohužel i na "feudalizmuz" jednou došlo.
28. dubna 2006
Další cynický blog
Jeden je na http://cinik.bloguje.cz, druhý na http://ignac.bloguje.cz. Nepochybně bude tato informace označena za další příspěvěk do rady hanopisů o našem sympaťákovi.
Závěrečné vyjádření k arbitráži s V. Z.
Protože není pravděpodobné, že bych byl do 2. května odblokován, píši své závěrečné stanovisko k arbitráži s V. Z. sem; pokud ho někdo okopíruje na příslušné místo, budu mu vděčen:
Jak jsem se vyjádřil už dříve, obhajoba V. Z. mi byla znemožněna nejrůznějšími obstrukcemi včetně několikerého blokování, proto se omezuji na nejkřiklavější případ bezpráví, které ArbCom nyní zamýšlí aprobovat: Pokud by se měla délka trestu počítat do poslední "nepovolené" editace, je to stejné, jako kdyby vězeň, který se pokusil uprchnout, musel celý svůj trest po tomto pokusu odsedět znovu. S právem a spravedlostí taková praxe nemá nic společného, je to ryzí zvůle.
V. nesmí editovat od srpna 2005, takže jakýkoli přiměřený trest bude tímto zákazem s reservou absorbován. Osobně mám samozřejmě za to, že trest není na místě vůbec, V. Z. si vážím a jeho jednání na Wikipedii pokládám za legitimní prosazování civilisovaných norem a vědění nad despocií, tmářstvím a ignorancí. --Tompecina
Jak jsem se vyjádřil už dříve, obhajoba V. Z. mi byla znemožněna nejrůznějšími obstrukcemi včetně několikerého blokování, proto se omezuji na nejkřiklavější případ bezpráví, které ArbCom nyní zamýšlí aprobovat: Pokud by se měla délka trestu počítat do poslední "nepovolené" editace, je to stejné, jako kdyby vězeň, který se pokusil uprchnout, musel celý svůj trest po tomto pokusu odsedět znovu. S právem a spravedlostí taková praxe nemá nic společného, je to ryzí zvůle.
V. nesmí editovat od srpna 2005, takže jakýkoli přiměřený trest bude tímto zákazem s reservou absorbován. Osobně mám samozřejmě za to, že trest není na místě vůbec, V. Z. si vážím a jeho jednání na Wikipedii pokládám za legitimní prosazování civilisovaných norem a vědění nad despocií, tmářstvím a ignorancí. --Tompecina
Tak jsem zase dostal na Sprchu jako Pilát do Kréda
Kapitán má hodně silný slovník, ale nastudovat si problematiku, to ne. Tak, že by se milý Kapitán namáhal vysvětlit, jak lze ohrožovat mravní výchovu prostitutek? Upřímně by mne to zajímalo.
Se svým češstvím problém nemám, to rozhodně ne. Jen mi vadí, že patřím do stejné skupiny jako Kapitán a ne do takové, kde byli jen lidé jako je Josef Svatopluk Machar, Ladislav Klíma, Vojtěch Dundr či Petr Uhl a po kapitánech všeho druhu ani památky.
Se svým češstvím problém nemám, to rozhodně ne. Jen mi vadí, že patřím do stejné skupiny jako Kapitán a ne do takové, kde byli jen lidé jako je Josef Svatopluk Machar, Ladislav Klíma, Vojtěch Dundr či Petr Uhl a po kapitánech všeho druhu ani památky.
Zamyšlení nad (pod) billboardy
To se mi už dlouho nestalo: chystal jsem se napsat článek, hledal k němu link a místo toho jsem našel ten samý článek napsaný.
Ano - i já bych volil ODS mínus, jednoznačně. Bohužel na volebním lístku mi nabídnou jen plusovou variantu, s Topolánkem a Tlustým.
Ano - i já bych volil ODS mínus, jednoznačně. Bohužel na volebním lístku mi nabídnou jen plusovou variantu, s Topolánkem a Tlustým.
27. dubna 2006
Rozsudek NS ČR ve věci katarského prince
Sp. zn. Tz 117/2005. Cituji: "Je tomu tak proto, že do trestního řízení konaného na území státu, kde byl trestný čin spáchán, vstupují v takových případech i specifické zájmy obou států, tj. státu, jehož občan je stíhán pro trestný čin spáchaný v cizině, a státu, na jehož území byl tento trestný čin spáchán. Standardně půjde především o zájem na dobré vzájemné mezinárodní spolupráci, na posílení a rozšíření této spolupráce, uzavření příslušných mezinárodních smluv, prosazení principu reciprocity apod. Prosazování takových zájmů, jejich vytváření, udržování, rozšiřování, garantování a vyjadřování takových zájmů navenek evidentně nepatří soudní moci, nýbrž náleží především moci výkonné, kterou v rámci mezinárodní justiční spolupráce zpravidla reprezentuje ústřední justiční orgán, tj. Ministerstvo spravedlnosti, resp. ústavně odpovědný představitel tohoto orgánu (čl. 67 odst. 2, čl. 68 a čl. 69 Ústavy) – ministr spravedlnosti."
Za to Pehe srovnává nesrovnatelné.
Za to Pehe srovnává nesrovnatelné.
Chudáčci z české části Wikipedie
Známý kníže Ignor, marxista Che, pravil: "Výbor nikomu nebrání, aby ohlásil svůj úmysl obhajovat vaše jednání. Představa, že toto oznánení zakládá jakousi imunitu, je ale mylná. --che 15:29, 27. 4. 2006 (UTC)"
Nikdo od těch gaunerů nechce, aby mi povolili úplně všechno. Nicméně, v čem může škodit, když se zastanu Open Proxy Editora? Jedině v tom, že budou mít lynch o něco těžší.
Nikdo od těch gaunerů nechce, aby mi povolili úplně všechno. Nicméně, v čem může škodit, když se zastanu Open Proxy Editora? Jedině v tom, že budou mít lynch o něco těžší.
Další blok
Byl jsem opět Eggem "spravedlivě" na týden zablokován - sub specie rozsudku Nejvyššího správního soudu jsem si totiž dovolil naznačit, že Cinik je nevzdělaný.
Že by se mě někdo zastal? Neočekávám, urážka "polyglota" Cinika je přece ten nejhorší prohřešek, kterého se lze mezi tamější intelektuální elitou dopustit.
Že by se mě někdo zastal? Neočekávám, urážka "polyglota" Cinika je přece ten nejhorší prohřešek, kterého se lze mezi tamější intelektuální elitou dopustit.
Článek o soudcovských kandidátech
U příležitosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS) bych rád uvedl svůj loňský článek, kterým jsem navázal na polemiku mezi Václavem Pavlíčkem a Alešem Gerlochem v Právu. Právo článek nezveřejnilo, a jak je jeho zvykem, ani na můj e-mail neodpovědělo. Rozhodnutí NSS přesto, jak se zdá, s mým tehdejším právním názorem výrazně souzní.
President a jeho soudci
Tomáš Pecina
V posledních týdnech byly na stránkách Práva publikovány dva rozsáhlejší teoretické články týkající se kontroversního rozhodnutí presidenta Václava Klause nejmenovat soudci ty justiční čekatele, kteří nedovršili 30 let věku. Jakkoli lze souhlasit s některými tezemi komentáře Aleše Gerlocha i s obecným pojetím předchozího textu Václava Pavlíčka, nelze se ztotožnit se závěry, k nimž tito právní teoretici dospěli.
Při analýze této otázky je nutno především připomenout ústavní zásadu, že politický systém České republiky je založen na oddělení tří složek státní moci, jejichž působnost a pravomoci jsou Ústavou záměrně vymezeny tak, aby se mezi nimi vytvořil a stabilizoval systém vzájemných zpětných vazeb, pro který se užívá anglického označení checks and balances (doslova "kontroly a protiváhy", často nepřesně překládáno jako "brzdy a rovnováhy").
Základem tohoto systému je, že zatímco moc zákonodárná vytváří obecná pravidla, jež formou zákonů kodifikuje, a nepřísluší jí právní normy individuálně aplikovat ani o těchto individuálních případech přímo rozhodovat, moc výkonná naopak nesmí sama vydávat žádné jiné právní normy, než jaké jí Parlament zákonem výslovně svěřil a k nimž ji zmocnil (všechny vyhlášky a vládní nařízení musí být vydávány secundum et intra legem, tedy na základě a v rámci zákona). Konečně moc soudní působí ve vztahu občan-stát jako korektiv obou předchozích složek státní moci. Soudy právní normy vykládají, nepřísluší jim však žádná pravomoc normotvorná ani nemohou samy vydávat nebo měnit správní akty. Svědčí jim toliko právo nezákonné správní akty vydané orgány moci výkonné rušit a prostřednictvím svého nejvyššího článku, Ústavního soudu, mohou rovněž derogovat zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení, pokud shledají, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem.
Rozhodnutí presidenta nejmenovat soudce mladší 30 let představuje vážný zásah do uvedeného schématu dělby státní moci: president republiky – nehledě na četné povinnosti reprezentační a ceremoniální a na specifickou pravomoc danou právem suspensivního veta – je podle Ústavy České republiky součástí výkonné moci. Proto je jeho rozhodovací pravomoc striktně individuální: jako součást exekutivy smí president vytvářet nová právní pravidla pouze v případě, kdy jej k tomu zmocňuje zákon, typicky v případě vyhlášení amnestie, jinak je vázán zákonem a musí při svém rozhodování postupovat tak jako každý jiný orgán výkonné moci.
Není správný názor V. Pavlíčka, že pravomoc presidenta jmenovat soudce je svou povahou prerogativní a rozhodování presidenta v této věci je tudíž suverénní, nepodléhající žádnému omezení ani přezkumu. Nemá-li být Česká republika považována za presidentskou republiku, je třeba připustit, že při výkonu svých pravomocí president podléhá zákonu, a má-li být státem právním, musí existovat možnost soudního přezkumu jmenovacího aktu.
President, který nerespektuje vůli zákonodárce a neumožní výkon soudcovské funkce těm justičním čekatelům, u nichž zákonodárce stanovil legální výjimku, je pro demokracii stejným nebezpečím jako Parlament, který zneužívá zákonodárnou pravomoc k ingerenci do oblasti individuálních aktů, jež, jak bylo vysvětleno, je výlučnou doménou moci výkonné (viz tzv. lex Schwarzenberg nebo zákon o majetku řádu Voršilek), případně jako soudce, který nerespektuje zákon a přisvojuje si pravomoc, jež mu ze zákona nepřísluší (naposledy např. nerespektování rozhodnutí ministra spravedlnosti ve věci předání trestního stíhání katarského občana al-Tháního do ciziny dvěma pražskými soudy).
Nelze se patrně ztotožnit s názorem A. Gerlocha, že jednání presidenta představuje diskriminaci uchazečů o státní úřad ve smyslu ustanovení čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Věková hranice 30 let je v běžném slova smyslu nediskriminační a zcela jistě ji nelze ani označit za zjevně nepřiměřenou: kdyby zákonodárce stávajícím justičním čekatelům výjimku neudělil, mohli by sice namítat, že zákon zmařil jejich legitimní očekávání (a zřejmě by se mohli u soudu domoci i určité kompenzace formou náhrady v penězích, byť výsledek takového sporu by byl velmi nejistý, neboť stávající judikatura soudů odpovědnost státu za škodu způsobenou vydáním zákona nevyvozuje), avšak protiústavní by taková úprava nebyla.
Naopak rozhodl-li o uplatnění nového pravidla, resp. nepřihlédl-li k zákonem stanovené výjimce, president jakožto orgán moci výkonné, jedná se o zjevné překročení jeho pravomoci, čili o jednání ultra vires, a obecné soudy – nikoli však zatím Ústavní soud, jak nesprávně ve svém článku dovozuje A. Gerloch – mají pravomoc a povinnost zjednat na návrh postižených nápravu, neboť jednáním presidenta došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy; ten stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon – tento princip se označuje jako zásada legality státní moci a patří k vůbec nejdůležitějším ústavním zásadám, bez nichž není fungování demokratického právního státu pojmově myslitelné.
Voluntarismus v presidentském rozhodování o jmenování soudců s sebou přináší další nebezpečí: uchazeči o výkon soudcovské funkce mohou být nadále "prosíváni" podle dalších a dalších nových pravidel, která bude presidentská kancelář otevřeně či skrytě ad hoc uplatňovat a která nemusí napříště umožnit, aby se soudci stali lidé s určitou společenskou zkušeností nebo zastávající určité politické názory. Projde-li porušení Ústavy jednou, podruhé projde o to snáze, neboť bude obtížnější hledat argumenty, proč je nové presidentské pravidlo na rozdíl od pravidla předchozího nelegitimní.
To, že na výkon soudcovské funkce není a nemůže být právní nárok, ještě neznamená, že by se rozhodování o jmenování soudců mohlo dít na základě libovůle nebo podle jiných než striktně zákonem stanovených kritérií, nebo že by snad uchazeči postižení nezákonným rozhodnutím neměli mít možnost, jak této svévoli čelit, jak implicite chybně dovozuje V. Pavlíček.
Je zjevnou chybou prováděcího zákona (zákona o soudech a soudcích), že pro jmenování soudců, ač jde evidentně o výkon státní moci, není přes jeho mimořádný význam a citlivost předepsána forma správního aktu a může tudíž vznikat dojem, že takové rozhodnutí není přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví. Nedostatek stávající úpravy tak nahrává presidentovi, který nebude mít skrupule své pravomoci zneužívat a filtrovat uchazeče o jednu z nejvyšších ústavních funkcí v zemi podle kritérií, jež zakrátko nemusí být ani transparentní, ani demokratická.
Je však třeba připomenout, že v demokracii president není vládcem, ale pouhým – byť nejvyšším – státním úředníkem, tedy služebníkem všech občanů. Je na politické reprezentaci (a také na justici), zda presidenta k jednání v těchto mezích přinutí nebo zda mu dovolí si své pravomoci na úkor Parlamentu postupně rozšiřovat.
22. května 2005
President a jeho soudci
Tomáš Pecina
V posledních týdnech byly na stránkách Práva publikovány dva rozsáhlejší teoretické články týkající se kontroversního rozhodnutí presidenta Václava Klause nejmenovat soudci ty justiční čekatele, kteří nedovršili 30 let věku. Jakkoli lze souhlasit s některými tezemi komentáře Aleše Gerlocha i s obecným pojetím předchozího textu Václava Pavlíčka, nelze se ztotožnit se závěry, k nimž tito právní teoretici dospěli.
Při analýze této otázky je nutno především připomenout ústavní zásadu, že politický systém České republiky je založen na oddělení tří složek státní moci, jejichž působnost a pravomoci jsou Ústavou záměrně vymezeny tak, aby se mezi nimi vytvořil a stabilizoval systém vzájemných zpětných vazeb, pro který se užívá anglického označení checks and balances (doslova "kontroly a protiváhy", často nepřesně překládáno jako "brzdy a rovnováhy").
Základem tohoto systému je, že zatímco moc zákonodárná vytváří obecná pravidla, jež formou zákonů kodifikuje, a nepřísluší jí právní normy individuálně aplikovat ani o těchto individuálních případech přímo rozhodovat, moc výkonná naopak nesmí sama vydávat žádné jiné právní normy, než jaké jí Parlament zákonem výslovně svěřil a k nimž ji zmocnil (všechny vyhlášky a vládní nařízení musí být vydávány secundum et intra legem, tedy na základě a v rámci zákona). Konečně moc soudní působí ve vztahu občan-stát jako korektiv obou předchozích složek státní moci. Soudy právní normy vykládají, nepřísluší jim však žádná pravomoc normotvorná ani nemohou samy vydávat nebo měnit správní akty. Svědčí jim toliko právo nezákonné správní akty vydané orgány moci výkonné rušit a prostřednictvím svého nejvyššího článku, Ústavního soudu, mohou rovněž derogovat zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení, pokud shledají, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem.
Rozhodnutí presidenta nejmenovat soudce mladší 30 let představuje vážný zásah do uvedeného schématu dělby státní moci: president republiky – nehledě na četné povinnosti reprezentační a ceremoniální a na specifickou pravomoc danou právem suspensivního veta – je podle Ústavy České republiky součástí výkonné moci. Proto je jeho rozhodovací pravomoc striktně individuální: jako součást exekutivy smí president vytvářet nová právní pravidla pouze v případě, kdy jej k tomu zmocňuje zákon, typicky v případě vyhlášení amnestie, jinak je vázán zákonem a musí při svém rozhodování postupovat tak jako každý jiný orgán výkonné moci.
Není správný názor V. Pavlíčka, že pravomoc presidenta jmenovat soudce je svou povahou prerogativní a rozhodování presidenta v této věci je tudíž suverénní, nepodléhající žádnému omezení ani přezkumu. Nemá-li být Česká republika považována za presidentskou republiku, je třeba připustit, že při výkonu svých pravomocí president podléhá zákonu, a má-li být státem právním, musí existovat možnost soudního přezkumu jmenovacího aktu.
President, který nerespektuje vůli zákonodárce a neumožní výkon soudcovské funkce těm justičním čekatelům, u nichž zákonodárce stanovil legální výjimku, je pro demokracii stejným nebezpečím jako Parlament, který zneužívá zákonodárnou pravomoc k ingerenci do oblasti individuálních aktů, jež, jak bylo vysvětleno, je výlučnou doménou moci výkonné (viz tzv. lex Schwarzenberg nebo zákon o majetku řádu Voršilek), případně jako soudce, který nerespektuje zákon a přisvojuje si pravomoc, jež mu ze zákona nepřísluší (naposledy např. nerespektování rozhodnutí ministra spravedlnosti ve věci předání trestního stíhání katarského občana al-Tháního do ciziny dvěma pražskými soudy).
Nelze se patrně ztotožnit s názorem A. Gerlocha, že jednání presidenta představuje diskriminaci uchazečů o státní úřad ve smyslu ustanovení čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Věková hranice 30 let je v běžném slova smyslu nediskriminační a zcela jistě ji nelze ani označit za zjevně nepřiměřenou: kdyby zákonodárce stávajícím justičním čekatelům výjimku neudělil, mohli by sice namítat, že zákon zmařil jejich legitimní očekávání (a zřejmě by se mohli u soudu domoci i určité kompenzace formou náhrady v penězích, byť výsledek takového sporu by byl velmi nejistý, neboť stávající judikatura soudů odpovědnost státu za škodu způsobenou vydáním zákona nevyvozuje), avšak protiústavní by taková úprava nebyla.
Naopak rozhodl-li o uplatnění nového pravidla, resp. nepřihlédl-li k zákonem stanovené výjimce, president jakožto orgán moci výkonné, jedná se o zjevné překročení jeho pravomoci, čili o jednání ultra vires, a obecné soudy – nikoli však zatím Ústavní soud, jak nesprávně ve svém článku dovozuje A. Gerloch – mají pravomoc a povinnost zjednat na návrh postižených nápravu, neboť jednáním presidenta došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy; ten stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon – tento princip se označuje jako zásada legality státní moci a patří k vůbec nejdůležitějším ústavním zásadám, bez nichž není fungování demokratického právního státu pojmově myslitelné.
Voluntarismus v presidentském rozhodování o jmenování soudců s sebou přináší další nebezpečí: uchazeči o výkon soudcovské funkce mohou být nadále "prosíváni" podle dalších a dalších nových pravidel, která bude presidentská kancelář otevřeně či skrytě ad hoc uplatňovat a která nemusí napříště umožnit, aby se soudci stali lidé s určitou společenskou zkušeností nebo zastávající určité politické názory. Projde-li porušení Ústavy jednou, podruhé projde o to snáze, neboť bude obtížnější hledat argumenty, proč je nové presidentské pravidlo na rozdíl od pravidla předchozího nelegitimní.
To, že na výkon soudcovské funkce není a nemůže být právní nárok, ještě neznamená, že by se rozhodování o jmenování soudců mohlo dít na základě libovůle nebo podle jiných než striktně zákonem stanovených kritérií, nebo že by snad uchazeči postižení nezákonným rozhodnutím neměli mít možnost, jak této svévoli čelit, jak implicite chybně dovozuje V. Pavlíček.
Je zjevnou chybou prováděcího zákona (zákona o soudech a soudcích), že pro jmenování soudců, ač jde evidentně o výkon státní moci, není přes jeho mimořádný význam a citlivost předepsána forma správního aktu a může tudíž vznikat dojem, že takové rozhodnutí není přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví. Nedostatek stávající úpravy tak nahrává presidentovi, který nebude mít skrupule své pravomoci zneužívat a filtrovat uchazeče o jednu z nejvyšších ústavních funkcí v zemi podle kritérií, jež zakrátko nemusí být ani transparentní, ani demokratická.
Je však třeba připomenout, že v demokracii president není vládcem, ale pouhým – byť nejvyšším – státním úředníkem, tedy služebníkem všech občanů. Je na politické reprezentaci (a také na justici), zda presidenta k jednání v těchto mezích přinutí nebo zda mu dovolí si své pravomoci na úkor Parlamentu postupně rozšiřovat.
22. května 2005
Správci Wikipedie jsou jako dělničtí kádři
Když se kommunisté v roce 1948 zmocnili moci, vyhnali spoustu odborníků, protože měli odlišný názor. Když se Egg a spol. zmocnili moci na české části Wikipedie, vyhnali spoustu odborníků, protože měli odlišný názor.
Mezeru bylo nutné zacelit. Kommunisté si vychovali dělnické kádry, na Wikipedii stačí, když se svazáci chopí moci sami. Co na tom, že problematice vůbec nerozumí? To nevadí, tím více se k ní vyjadřují.
Egg na tento blog napsal: "Poškozený je ve zmíněném případě projekt Wikipedie. Právě v jeho zájmu mají komisaři jednat." Wikipedie je však věc a přes jakékoliv Eggovy snahy neobživne.
Možná Egg myslel Nadaci. Jak by mohla být poškozena tím, co se odehrává v jejím rámci a co má právo regulovat? Eggova logika opět selhala.
Dokud si Egg neuvědomí, že v interních sporech jsou poškozenými konkrétní členové, do té doby bude on poškozovat svými vyjádřeními na úrovni dělnického kádra obraz Wikipedie v očích veřejnosti.
Mezeru bylo nutné zacelit. Kommunisté si vychovali dělnické kádry, na Wikipedii stačí, když se svazáci chopí moci sami. Co na tom, že problematice vůbec nerozumí? To nevadí, tím více se k ní vyjadřují.
Egg na tento blog napsal: "Poškozený je ve zmíněném případě projekt Wikipedie. Právě v jeho zájmu mají komisaři jednat." Wikipedie je však věc a přes jakékoliv Eggovy snahy neobživne.
Možná Egg myslel Nadaci. Jak by mohla být poškozena tím, co se odehrává v jejím rámci a co má právo regulovat? Eggova logika opět selhala.
Dokud si Egg neuvědomí, že v interních sporech jsou poškozenými konkrétní členové, do té doby bude on poškozovat svými vyjádřeními na úrovni dělnického kádra obraz Wikipedie v očích veřejnosti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)