Sp. zn. Tz 117/2005. Cituji: "Je tomu tak proto, že do trestního řízení konaného na území státu, kde byl trestný čin spáchán, vstupují v takových případech i specifické zájmy obou států, tj. státu, jehož občan je stíhán pro trestný čin spáchaný v cizině, a státu, na jehož území byl tento trestný čin spáchán. Standardně půjde především o zájem na dobré vzájemné mezinárodní spolupráci, na posílení a rozšíření této spolupráce, uzavření příslušných mezinárodních smluv, prosazení principu reciprocity apod. Prosazování takových zájmů, jejich vytváření, udržování, rozšiřování, garantování a vyjadřování takových zájmů navenek evidentně nepatří soudní moci, nýbrž náleží především moci výkonné, kterou v rámci mezinárodní justiční spolupráce zpravidla reprezentuje ústřední justiční orgán, tj. Ministerstvo spravedlnosti, resp. ústavně odpovědný představitel tohoto orgánu (čl. 67 odst. 2, čl. 68 a čl. 69 Ústavy) – ministr spravedlnosti."
Za to Pehe srovnává nesrovnatelné.
Pehe je naprosto mimo, ale je nutno poznamenat, že Němcovo rozhodnutí bylo nezákonné - podmínkou předání je záruka, že bude vedeno řádné trestní řízení. Ač to US-DEU-positivní média cudně zamlčují, trestní stíhání "katarského prince" ustalo, což rozhodně nebyl překvapivý vývoj.
OdpovědětVymazatUstalo? Oni mu nedali ani domácí vězení něbo něco?
OdpovědětVymazat"Domácí vězení" je opatření nahrazující vazbu, ale v případu, pokud vím, se nic neděje.
OdpovědětVymazatTakto se ke kause vyjádřil Paul Springer ve své zprávě:
OdpovědětVymazatTaké je dobré připomenout, že řada problémů trestního řízení má svůj základ u policie, která je veřejností kritizována nejen pro nedostačující výkony, ale také v souvislosti s korupcí. Diskuse o neprůhledných praktikách se bohužel nevyhnula ani justici a například rozhodnutí stávajícího ministra o vydání katarského prince do vlasti justici v důvěře veřejnosti nepomohlo. Ministr sotva přesvědčil o správnosti a vhodnosti svého rozhodnutí veřejnost, která přihlížela více k okolnostem a místu činu, soustředění svědků a spoluviníků v ČR a skutečnosti, že jediný vztah věci ke Kataru bylo katarské občanství obžalovaného, což v tisících dalších řízení dosud nebylo důvodem pro obdobné ministrovo rozhodnutí. První dvě instance se sice snažily zabránit zásahu do běžícího soudního řízení, ale v poslední instanci soudci nedokázali prosadit zásadu dělby moci a tím obdobně jako ministr nepřispěli k posílení důvěry veřejnosti v nezávislost justice. V zahraničí byl tento proces sledován s větším zájmem, než si řada účastníků chtěla připustit a neznám žádného zahraničního kolegu, který by měl pochopení pro tento vývoj. Některé jejich velmi kritické komentáře nelze ani zveřejnit. Po více než 3 letech pozorování společenských jevů v Praze v oblasti nekalého podnikání nemohu nemít pochybnosti o tom, zda lze v EU opravdu mluvit o jednom společném prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti dle Amsterodamské smlouvy a zda je namístě spustit již dnes Schengenskou dohodu se všemi novými členy EU. To by totiž vyžadovalo stejnou důvěru v prosazování práva jako u stávajících států Schengenské dohody. Jak dalece je tato důvěra podložena funkčností trestního řízení, nechť si zodpoví každý sám pro sebe, ale nesetkal jsem se s mnoha českými kolegy, kteří by tvrdili, že potírání korupce a ekonomické kriminality se v ČR daří.
Ještě že to nenapsal na Wikipedii, tam by hned vyfasoval NPOV.
OdpovědětVymazatDomácí vězení je přeci trest.
OdpovědětVymazatNo, Paula Springera znám osobně. Svůj názor bych ale nerad ventiloval veřejně. Není negativní, ale je příliš osobní.
OdpovědětVymazat