ČR je bohužel uprostřed mezi Západem a Východem a není integrální součástí Západu, jak bych si přál. Jak se to projevuje? Tím, že není oddána západní racionalitě, nýbrž popřává též sluchu východní emocionalitě (irracionalitě) a národnímu velikáštví.
Typický Východňan je fanatický Srb Neználek, který má zcela irracionálně příkrá slova odsudku pro chorvatská svinstva, zatímco identické srbské činy vychvaluje až do nebes. Dalším příkladem jsou Uhdeho názory, kde nezastírá, že byl fanatický kommunista, ale zdůrazňuje, že
nebyl zrádce. Jako kdyby na tom alespoň trochu záleželo.
Zcela východním konceptem je idea zrady národa / státu, jak ji příblížil
Vodník ze zásobnice ohavných českých národních mýthů. První je mýthus zrady v Mnichově. Co na tom, že k mezinárodní arbitragi jsme se
dobrovolně zavázali v
Locarnu? To čecháčky nezajímá. Co na tom, že fungující zajištění národní bezpečnosti je hlavním úkolem zahraniční politiky? To čecháčky nezajímá. Anglie a Francie nás zradily.
Druhý je mýthus zrady v Kosovu. Ačkoliv Jugoslávie "zradila" ČSR před WW II, máme podle novodobých mýthotvorců být navěky solidární s velkosrbským imperiem. Proboha proč? Copak jsou Albánci lidé druhé kategorie?
Třetí je mýthus zrady radarem. Ten je irracionální nejvíce. Stát naší velikosti se nikdy nemůže ubránit proti velmoci sám. Musí mít spolehlivého spojence. Francie nám proti Německu nepomohla. Velká Británie vůči ČSR žádné spojenecké závazky neměla, ač čeští lháři roky tvrdí opak. SSSR, náš spojenec, nám místo ochrany vnutil genocidní régime a pak nás navrch ještě okupoval. Zbývá jediná velmoc – USA. Ty nás nijak neohrožují a naopak jsou schopny nás ubránit před Ruskem, až ho opět chytnou imperialistické choutky jako třeba v roce 1914, 1939 nebo 1945–8.
Zkrátka a dobře, očekával bych od rusofilů více racionality a méně emocí. Ale vím, že je to marné volání; kdyby byli racionální, tak by rusofily nikdy nebyli.