Gándhí o sionismu

Dnes je výročí narození Móhandáse Karamčanda Gándhího (मोहनदास करमचन्द गांधी; 2. října 1869, Pórbandar, Kathiawar Agency, Britská Indie – 30. ledna 1948, Nové Dillí, Indie). Připomeňme si, co řekl o sionismu:

But my sympathy does not blind me to the requirements of justice. The cry for the national home for the Jews does not make much appeal to me. The sanction for it is sought in the Bible and the tenacity with which the Jews have hankered after return to Palestine. Why should they not, like other peoples of the earth, make that country their home where they are born and where they earn their livelihood?

Palestine belongs to the Arabs in the same sense that England belongs to the English or France to the French. It is wrong and in-human to impose the Jews on the Arabs. What is going on in Palestine today cannot be justified by any moral code of conduct. The mandates have no sanction but that of the last war. Surely it would be a crime against humanity to reduce the proud Arabs so that Palestine can be restored to the Jews partly or wholly as their national home.

Poučení pro Vodníka: Fanatism nikam nevede

Vodník je nejistý ve své víře, a proto je zvyklý poslouchat autority na slovo i tam, kde žádnými autoritami nejsou. Je zajímavé, že tento svůj postoj přisuzuje i ostatním, takže tvrdí, že přísahám na slova Bohumila Doležala, protože ho v mnoha směrech uznávám. Ve skutečnosti ale je to tak, že se Bohumil Doležal často mýlí. Jenže takový kritický postoj je pro Vodníka nepochopitelný. Má černobílé vidění: Člověk má buď ve všem pravdu, nebo se ve všem mýlí. Proto má takový problém s lidmi jako byl Tertullianus nebo Origenes.

Tak Řehoř Bohoslovec není žádnou autoritou na latinskou filologii, i když tvrdí: „We use in an orthodox sense the terms one Essence and three Hypostases, the one to denote the nature of the Godhead, the other the properties of the Three; the Italians mean the same, but, owing to the scantiness of their vocabulary, and its poverty of terms, they are unable to distinguish between Essence and Hypostases, and therefore introduce the term Persons, to avoid being understood to assert three Essences. The result, were it not piteous, would be laughable.“

Ve skutečnosti to bylo právě naopak. Byla to chudoba řečtiny, která ὑπόστᾰσις používala tu jako synonymum οὐσία, tu jako synonymum πρόσωπον (před tím tvář, jméno či přítomnost). Naopak latina vždy uměla odlišit mezi essentia, substantia a persona.

Závěr. Vodník by neměl řešit svou nejistotu ve víře dogmatisováním nepravdivých tvrzení, jako je Řehoře Bohoslovce o latině. Místo toho by měl sám samostatně uvažovat, neboť je člověk a myšlení je podstatou (substantia, ὑπόστᾰσις) lidství. Jinak je z něj obyčejný fanatik, zde schismatické sekty.

Význam pojmu ὑπόστᾰσις

Vodník se svým nesmyslným pojetím závaznosti nejstaršího nepřetržitého usu významu pojmu dostává až k těžké nesrozumitelnosti. Ukažme si to na pojmu ὑπόστᾰσις.

Je to neologism, který si vymyslel Ἀριστοτέλης. Označoval jím objektivní bytí, na rozdíl od zdánlivého. Jenže pak přišlo křesťanství. V Židům 1, 3 se píše: „On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; svým mocným slovem nese vše, co je. On se postaral o očištění hříchů a poté usedl po pravici Velebnosti na výsostech.“ (v originále: „ὃς ὢν ἀπαύγασμα τῆς δόξης καὶ χαρακτὴρ τῆς ὑποστάσεως αὐτοῦ, φέρων τε τὰ πάντα τῶ ῥήματι τῆς δυνάμεως αὐτοῦ, καθαρισμὸν τῶν ἁμαρτιῶν ποιησάμενος ἐκάθισεν ἐν δεξιᾷ τῆς μεγαλωσύνης ἐν ὑψηλοῖς“) přičemž tučně označené slovo je v originále ὑπόστᾰσις ve správném pádě.

Ještě za nikájského koncilu (325) křesťané nerozlišovali mezi ὑπόστᾰσις a οὐσία. Tím se zdálo, že jsou polytheisty, neboť to vypadalo, že sv. Trojice má 3 odlišná bytí (οὐσία). Proto museli kappadočtí otcové objasnit, že nikoliv. Význam pojmu ὑπόστᾰσις radikálně změnili na pouhou osobu (πρόσωπον). Jenže zároveň museli vyjádřit, že povaha (podstata) Boha je stejná, ať je v kterékoliv osobě. A pro to použili stejný pojem: ὑπόστᾰσις, ačkoliv na Západě už mezi osobou (persona) a podstatou (substantia) uměli rozlišit. Bůh má totiž jedno bytí, stejnou podstatu a tři osoby. To, že se jedná o 3 osoby téže podstaty, neznamená modalism (sabellianism), protože nejde o jednu osobu, ale o tři, neboť Kristus má 2 přirozenosti (φύσις).

Poučení pro Peterse X: ούσία a ύπόστασις

Dva výběry z knih V. Losského; zdůraznění jsou moje:

Když Otcové chtěli vyjádřit realitu, která je Třem Osobám společná, „rozdělujíce na Tři nerozdělitelné Božství“, jak praví Řehoř Bohoslovec, zvolili slovo ούσία. Byl to filosofický termín a znamenal „jsoucnost” (bytnost), ale byl to už také termín zvulgarisovaný, protože jej začali používat ve smyslu např. „majetek” nebo „držba”(vláda). ... Slova όμοούσιος a ούσία však podtrhovala totožnost, což ovšem spíše souznělo s pozdním helenistickým myšlením, které .... soustřeďovalo pozornost k extatickému odhalení Jediného. Identita bytnosti, která jím byla vyjadřována, spojovala přece dvě nezvratně odlišné Osoby, aniž je v této jednotě pohlcovala. Bylo tedy nutno zabezpečit toto tajemství „druhého” a v tom případě běželo o něco, co bylo naprosto cizí antickému myšlení, jež ontologicky zdůrazňuje „totéž”, avšak v „jiném” zjišťuje až téměř rozpad bytí. Významným pro takový světový názor byla nepřítomnost jakéhokoli´v označení osoby v antickém slovníku, neboť latinské „persona“ a řecké „πρόσωπον“ mělo význam omezující, matoucí, a posléze dokonce illusorní aspekt individua. Nikoliv osoba, odhalující osobnostní bytí, nýbrž osoba – maska bytosti neosobní. Slovo πρόσωπον skutečně znamená masku či hereckou roli. „Druhý" je zde naprosto povrchní a jako takový postrádá jakékoliv hloubky. Proto nás nepřekvapí, že Otcové dali před tímto slabým a snad k omylu svádějícím slovem přednost jinému, důsledně jednoznačnému slovu, jehož smysl však oni dokonale přetavili; tím slovem je ύπόστασις.

Jestliže ούσία byl pojem zřejmě filosofický, který byl postupně vulgarisován, pak ύπόστασις bylo slovo všední, které začínalo teprve získávat filosofický význam. V běžném jazyce toto slovo znamenalo „existování“, ale někteří stoikové mu dali význam zvláštní substance, význam individuality. Ostatně termíny ούσία a ύπόστασις byly téměř synonyma, oba měly vztah k bytí, přičemž první znamenal spíše jsoucnost, zatímco druhý zvláštnost, ačkoli přece jen nelze přehnaně mezi nimi vytyčovat rozdíl. ... Tato relativní ekvivalence přála utváření křesťanské terminologie. Vždyť neexistoval jiný, ranější kontext, který by byl schopen porušit rovnováhu mezi dvěma termíny, jejichž prostřednictvím si svatí Otcové přáli zdůraznit rovnocenné hodnoty... Prakticky ούσία i ύπόστασις byla nejprve synonyma. Oba termíny měly vztah k sféře bytí. Otcové tím, že jim vtiskli specifický význam, mohli poté bez zábran zapojit osobnost v bytí a personalisovat ontologii.

(Vladimir Lossky: Dogmatická teologie, Praha 1994, str. 23-24)

---

The two terms would thus appear to be more or less synonymous; ούσία meaning an individual substance, while being capable at the same time of denoting the essence common to manu individuals; ύπόστασις, on the other hand, meaning existence in general, but capable also of application to individual substances. According to the testimony of Theodoret of Cyrus: „for profane wisdom there is no difference between ούσία and ύπόστασις. For ούσία means that which is, and ύπόστασις that which subsists. But according to the teaching of the fathers, there is between ούσία and ύπόστασις the same difference as between common and particular.“ The genius of the Fathers made use of the two synonyms to distinguish in God that which is common - ούσία, substance or essence – from that which is particular – ύπόστασις or person.

This latter expression, persona, πρόσωπον, which was widely adopted in the West, at first occasioned lively disputes in Eastern Christendom. In reality, this word far from having its modern sense of person (human personality, for example), denoted rather the outward aspect of the individual – the appearance, visage, mask; or the character assumed by an actor. St. Basil saw in this term, as applied to trinitarian doctrine, a tendency which had already shown itself in Sabellianism... In the West, on the other hand, the term ύπόστασις (which was translated by substantia), was regarded as an expression of tritheism and even of Arianism. These misunderstandings were nevertheless dispelled..

(Vladimir Lossky: The Mystical Theology of the Eastern Church, Crestwood, New York, 1976, p.51-52; další studium zde)

Drei Haselnüsse für Aschenbrödel

Kompletní.

Fundamentálně chybná analysa

František Kostlán poskytl rozhovor Mladé frontě, který je dobré rozebrat, protože plasticky ukazuje, proč se zastánci bojující demokracie tak tragicky mýlí.

Nepopiratelným fénoménem dneška je, že se etablované a velké politické strany uchylují k skrytému či otevřenému rasismu a xenofobii. Podle Kostlána je důvodem, že „nemají čím oslovit voliče“. Ve skutečnosti mají a rády by oslovovaly něčím jiným. Proč tedy zneužívají xenofobii? Protože se rozpuštěním Dělnické strany uvolnilo místo na politickém trhu a každá prázdnota láká k vyplnění.

Soudce senátu, který DS rozpustil, znám z větší části osobně. Jsou to elitní právníci a přední akademici. Nicméně je obecně známo, že akademie žije ve slonovinové věži. Navíc soudci tendují k zásadě Fiat iustitia pereat mundus, tj. zakazují si přemýšlet o společenských dopadech svého rozhodnutí, neboť takové úvahy mají nebezpečně blízko k politisaci jejich rozhodování.

Proto NSS nedomyslel, co s českou politikou rozpuštění DS udělá. Vandas měl sice připravenu „brillantní“ strategii v DSSS, ale ta selhala na celé čáře. Neonacisté ho opustili a nové voliče nepřesvědčil. Toho využily etablované strany, kterým před tím bránil princip Proč chodit ke kováříčkovi, když mohu přímo ke kováři, xenofobií mávat. Když by tak totiž učinily, tak by jim voliči přešli k DS. Toto nebezpečí pominulo a zde máme výsledek.

Kostlán dále tvrdí: „Politici tu jsou od toho, aby chyby v sociálním systému napravili.“ Tahle víra v všespásnost tu práva, tu politiky, je nesmírně nebezpečná. Kostlán by si měl uvědomit, že ani politici, stejně jako ostatní pozemšťané, zázraky neumějí.

Dodává: „Namísto toho emocionálním a proti menšinám zaměřeným tažením zhoršují společenskou atmosféru.“ Ve skutečnosti jsou to aktivisté bojující demokracie, kteří svým úsilím o policejní stát prudce zhoršili společenskou atmosféru. Výsledkem je nesmírná polarisace a delegitimisace mnoha politických názorů. Lkaní nad Janovem a Vítkovem je falešné: Pokud extrémisté nemají legální možnost publikovat své myšlenky, logicky sáhnou k krajním prostředkům – nemají co ztratit a nic jiného jim nezbývá, stejně jako partisáni za WW 2 s okupanty nediskutovali, protože neměli tu možnost.

Kostlán má pravdu, že obětí nesnesitelné společenské situace, kterou on a jemu podobní vytvářejí, budou Romové, které chtěl chránit. Zákon nezamýšlených důsledků. Chce to více uvažovat a promyšleněji konat. Nenechat se jen cloumat emocemi.

Jedním z důvodů, proč se Kostlán tak mýlí, je to, že nezná český národ. V jeho politicky korrektním okolí to tak možná nevypadá, ale Češi jsou z větší části xenofobní. Jakákoliv menšina, Romové, Vietnamci, Němci apod., je nahlížena s krajním podezřením.

Na závěr je možné poukázat na Kostlánovo totální odtržení od reality: „Obce by měly mít víc možností, jak postavit domy se sociálním bydlením pro všechny chudé, nejen pro Romy.“ Stejně tak by měly mít víc možností pro pečené holuby až do huby. Levicové snílství + aggressivní aktivity jsou tou nejhorší kombinací, které se momentálně na české politické scéně vyskytuje.

Svoboda a nezdvořáctví

Někteří lidé, např. Věra Tydlitátová, si myslí, že svoboda znamená možnost dělat úplně cokoliv, jakoukoliv darebnost: „Možná je madam Haslinger naprostý génius černého humoru, nebo je jen nekonečně hloupá, obojí je ale téměř zázrak evoluce.“

Shledávám pozoruhodné, jak je těmto fanatikům politické korrektnosti cizí obyčejná zdvořilost. Například František Kostlán soustavně označuje své opponenty za lháře, ačkoliv ve skutečnosti se třeba jen mýlí.

Vzhledem k tomu, že Tydlitátová a spol. jsou obdivovatelé židovské kultury, tak by měli znát staré židovské heslo: „Oko za oko, zub za zub.“ Dokud pí Tydlitátová nebude respektovat, že na Internetu píšu z dobrých důvodů pod pseudonymem, tak o ní budu zásadně psát pod její slavnou přezdívkou jako o „modelce Věře“. Dosud jsem tak nečinil, ale pokud nerozumí prosté lidské slušnosti…

Základy ontologie

Ačkoliv jsme debatovali o něčem jiném, Vodník narazil na problém základních ontologických pojmů. Myslím, že stojí za to si je vyjasnit:

1. οὐσία, lat. essentia, česky bytnost
2. ὑπόστᾰσις, lat. substantia, česky podstata
3. ύπαρξη, lat. existentia, česky výskyt

Je ale pravda, že Heidegger toto tradiční dělení zpochybňuje a tvrdí, že οὐσία je bytí, zatímco ὑπόστᾰσις je výskyt.

Nečekaná podpora nominalismu

Vyjádřete v latině pravdy katolické víry a Řek vám poví, že jste heretik.
P. Efrem Jindráček, OP: „Zde je třeba rozlišit řadu věcí: Napětí mezi řeckými a latinskými věroučnými formulacemi zde bylo od svého počátku, a lze to velmi dobře pochopit. Řada latinských termínů měla v doslovném řeckém překladu nepravověrný význam (např. lat. persona/čes. osoba/řec. prosopon–divadelní maska). Proto se už první koncily a kréda vytvářela v obou jazycích, řecky i latinsky, často s drobným výkladem („výraz XY, který Řekové nazývají AB“ apod.). Rozhodnout mezi řečtinou a latinou co do literární úrovně, úctyhodnosti a přesnosti je nesmírně těžké až nemožné. Pokud je onen „Řek“ nekatolík, pak je velmi pravděpodobné že bude moje „latinské“ formulace považovat za heretické, podobně jako německý luterán ci švýcarský kalvinista, protože nesdílí jejich obsah. Katolický (vzdělaný) „Řek“ ovšem paralelní kréda i terminologii zná a dnes rozhodně žádný problém nepředstavují. Je pravdou katolické víry, že nevěříme ve slova, ale v jejich obsah.“

Na rozdíl od antinominalistů, kteří mají nejprve slovo, který jim determinuje obsah, např. monopol (μονος znamená jeden, πωλειν znamená prodávat), nominalisté mají jev, které více či méně vhodně pojmenují. Pojem je tak v pojetí nominalistů pouhý ukazatel (angl. pointer).

Co je nového u morálních podnikatelů?

Sociolog Howard S. Becker (nezaměňovat s nositelem Nobelovy ceny, ekonomem Gary S. Beckerem) napsal studii Outsiders. Studies in the Sociology of Deviance. The Free Press, New York 1963. Její 8. kapitolu věnoval tzv. morálním podnikatelům. Kroužek kolem Věry Tydlitátové patří k typickým morálním podnikatelům.

Ukažme si to na několika příkladech z poslední doby. Statečný Yamato-san se nebál u Tydlitátů zeptat, co je tak politicky závadného na větě: „Malá Natálka, kterou loni v dubnu ve Vítkově málem upálili mladí čeští rasisté, se stala televizním fenoménem, svého druhu tragickou celebritou.“ Dostalo se mu odpovědi, že reifikace lidské bytosti, a to jak z úst povolaného vykladače, tak i samotné Tydlitátové.

Druhým je tvrzení jakési Majky: „Stejně jako vražda dítěte jaksi vzbudí větší emoce, než vražda dospělého muže. Kdyby tomu tak nebylo, znamenalo by to, že se stalo něco divného s instinktivní výbavou člověka.“ Ve skutečnosti, jak víme z anthropologie, ve většině lidských kultur má dítě menší hodnotu než dospělý. Nynější podivné obrácení hodnot má kořeny v sentimentálním konci 19. století a jeho kultem „nevinných andílků“. Mimochodem, v téže době vzniká kult manželství jako romantické lásky až za hrob, místo intimního společenství, jako bylo před tím.

Tohle všechno by šlo odbýt jako růžovoučký sentimentalism. Ale pak  se Věra Tydlitátová snížila k odpornému kádrování: „Ale nevyplácí se to, děti z takových rodin až na výjimky většinou nemají žádnou morálku, jsou to prostě zkažení lidé. Vždyť vyrůstali jako privilegovaná kasta a neměli žádné problémy, mohli například studovat, co chtěli, bez ohledu na reálné schopnosti, cestovat, kam chtěli, dostávali výborně placenou práci, kde se nepřetrhli, rodiče zcela beztrestně kradli atd. To v těch lidech zůstává, ta arogance, pocit nadřazenosti a drzost. Oni to ani necítí, ale přátelit se s nimi vede jen k poznání, že vás podrazí a okradou bez zardění.“ Jinými slovy, povýšila své předsudky na pravidlo. Hodila do koše 2000 let křesťanství a jeho individualisace viny. Jakým právem odsuzuje rasism, když je sama rasistka, byť jen třídní?

Lze tedy uzavřít, že Tydlitátové jsou nejen morálními podnikateli, ale daleko spíše aggressivními morálními kýčaři.

A jako třešničku na dortu si připomeňme Tydlitátové oslavu satirické Hradní partičky – světla na cestě k Armagedonu „nové normalizace křížené s hospodářskou krizí“. Nepopírám, že někdy se trefí do černého, ale často je pouhá hlušina. Tak i v případě údajného studentského dopisu. Jistě, formulace: „zcela otevřeně a nepokrytě neprojevují ani základní pokoru, kterou by si prof. Václav Klaus zasloužil v této zemi více než kdokoliv jiný,“ mohla dotčené trknout, ale kdo by v dnešní povrchní době četl pečlivě pouhé e-maily? Těším se, až někdo podobným způsobem překvapí Tydlitáty. To bude potrefených hus!

Symptomatické rovněž je, že Tydlitátová je schopna je dát do jedné skříně všelidský humor Monty Pythonů, který s výjimkou antikřesťanského ostnu nemá konkrétní cíl, a antihradní satiru.

Klaus se přiznal, že zachránil AV ČR

Napsal: „Proto musím trvat na tom, že nebýt mne, byla by v první polovině 90. let česká Akademie věd zrušena.“ Vida, další záležitost, kterou mu přičíst k tíži. Uchování kommunistického molocha místo jeho předání vysokým školám je další příčinou toho, že tady máme postkommunism místo standardního západního systému.

Vztah státu a církve

Uživatel Dobro, Pravda, Krása dále jen („DPK“) mne nepřímo vyzval, abych napsal o theologickém vztahu výtahu Syllabus Errorum (1864) a prohlášení Dignitatis Humanae (1965).

Předně, jak píše bl. Newman: „the Syllabus then has no dogmatic force; it addresses us, not in its separate portions, but as a whole, and is to be received from the Pope by an act of obedience, not of faith, that obedience being shown by having recourse to the original and authoritative documents, (Allocutions and the like,) to which it pointedly refers. Moreover, when we turn to those documents, which are authoritative, we find the Syllabus cannot even be called an echo of the Apostolic Voice; for, in matters in which wording is so important, it is not an exact transcript of the words of the Pope, in its account of the errors condemned,—just as is natural in what is professedly an index for reference.“

Nominalism v praxi

Všechny moje texty o sporu nominalismu s realismem (antinominalismem) byly theoretické, protože v ČR, kde antinominalistická tradice naprosto převažuje, je těžké najít nějaký nominalistický. Teď se mi to konečně podařilo.

Ignác Pospíšil se vybarvil

Dřív jsem si myslel, že právo na soukromí neuznávají pouze kalvinisté. Ale ukazuje se, že katholičtí fundamentalisté rovněž ne. Další věc, vedle popírání theorie evoluce, odporu k potratům a popírání práva na sebevraždu, kde si integristé a kalvinisté mohou podat ruce.

Oč jde? V rozsudku Schüth v. Německo (anglický výtah) z 23. 9. 2010, sp. zn. 1620/03, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku zcela správně rozhodl, že pracovní smlouva nesmí regulovat soukromí zaměstnance, takže k ustanovením, které jsou s tímto principem rozporu, se nepřihlíží – jsou právě nevymahatelná.

Zde šlo o pracovní řád Katholické církve: "Les collaborateurs (Mitarbeiterin und Mitarbeiter) catholiques sont tenus de respecter et de se conformer aux principes fondamentaux des prescriptions religieuses et morales catholiques." Schüth však katholickou morálku porušil: rozvedl se a žil na hromádce s jinou ženou. Katholická církev pak pošlapala svůj vlastní princip: Pokud nebudí veřejné pohoršení, don't ask don't tell a Schütha propustila. Ten ji žaloval u německého pracovního soudu. První stupeň mu dal za pravdu; ostatní nikoliv. Spravedlnosti proto musel učinit za dost až ESLP.

Cynik, který se plete porotu a panel (senát), je z toho nepříčetný. Jenže proč by měl mít zaměstnavatel oprávnění regulovat naše soukromí? Do něj mu nic není a opak je pouhé šmíráctví. Ačkoliv se nám Cynik snaží vsugerovat opak, varhaník žádné liturgické pravomoci nemá. Není to ani kněz, ani jáhen, ani akolyta, ani lektor – nemá svěcení. A ano, požadavek na výpis z trestního rejstříku by měl být trestným činem, s výjimkou extra citlivých zaměstnání, jako jsou policisté či soudci.

Poznámka: Ve věci Obst v. Německo se ESLP odlišil: Tento princip neplatí pro církevní funkcionáře (včetně kněží), na něž vzhledem k požadavku kredibility právnické osoby smějí být přísnější požadavky.

Bouře ve sklenici vody

Teresa Spencer napsala do Literárních novin 38/2010 článek Země česká, domov … můj? (pokud umíte rychle číst, máte 10 minut na to, abyste si ho na jejich webu přečetli). V něm uvedla tyto 3 osudové věty: „Malá Natálka, kterou loni v dubnu ve Vítkově málem upálili mladí čeští rasisté, se stala televizním fenoménem, svého druhu tragickou celebritou. Když vás někdo nenapadl, nejste Natálka. [M]á Natálka svým způsobem štěstí, že je ještě malá a tím pádem roztomilá?“ To si dovolila mnoho. I jinak racionální Fedor Gál kvůli tomu dostal takový záchvat vzteku, že napsal ostře protispencerovský článek.

Když si ty věty rozebereme podrobněji, tak zjistíme, že první věta je pravdivé konstatování faktu. Nechápu, co na tom může někomu vadit. Druhá věta je stupidní. Ale je opravdu nutné kvůli každé novinářské hlouposti se tak rozčilovat? Třetí věta je provokativní názor. Opět nothing to write home about. Provokativnost media prodává, to ví každý novinář.

Jinak je článek Teresy Spencer poměrně zajímavé shrnutí faktů o obětech hate crimes v ČR. Bohužel ale trpí zásadní vadou, která postihla všechny zastánce bojující demokracie: Dává stejnou závažnost nadávkám, vyhrožování a násilí. Vše je podle nich stejně odsouzeníhodné. A právě tato neschopnost rozlišovat způsobuje jejich nízkou kredibilitu. Když totiž někdo někomu nadává do "cikánů" rozhodně to není stejně trestuhodné jako když mu baseballovou pálkou úmyslně zlomí ruku.

Resignace na odsouzení a penalisování veškerého násilí je jednou z největších problémů dnešní ČR. I když samozřejmě přetrvávající hostilní prostředí pro Romy ( = diskriminace), které výtečníci jako Gogo odmítají přiznat, je problém taky. Ale přeci jen řádově méně závažný než pogromy a organisované násilí.

A vraťme se k Natálce. Několik zločinců jí zničilo život. Jistě odsouzeníhodné. Měli k tomu zvlášť zavrženíhodný motiv – rasism. Ale není úkladné násilí zvlášť zavrženíhodné vždy? Myslím, že JzP má v tomto pravdu.

Natálka proto není žádným zlomem. Podobných obětí odporných zločinů je ČR mnoho. Proto by bylo dobré přestat Natálku dehumanisovat tím, že z ní děláme pouhý symbol a přestáváme v ní vidět člověka. Rasisty můžete mlátit i jiným kyjem, máte-li tu potřebu. Jedna dcera národa – Zdeňka Havlíčková (1848–1872) – snad už stačila. Nebo snad tihle věční bojovníci chtějí zničit soukromí i Natálce?

Updated: Fedor Gál upřesnil, jak aktivně pracuje na tom, aby z Natálky byla nová dcera národa: "dva dny před článkem T.S. jsme absolvovali v kostele U Salvátora koncert pro Natálku a byl to opravdu konkrétní počin mnoha lidí s velikým emocionálním nábojem" V těchto souvislostech se mi vždy vybaví poznámka Dostojevského na adressu Turgeněva.

Ignác "Nácek" Pospíšil opět útočí

Nácek Pospíšil nebyl v poslední době na LW častým hostem. A když už, tak jsem o něm psal víceméně neutrálně. Jenže Cynikovi již pšenka na wiki nekvete, tak si to musí vynahrazovat jinde. Se svou typickou neurvalostí: "Zjistil jsem, že lidé, kteří chtějí dělat věci pořádně, jsou hrdí na svoji práci a nejsou ochotni předstírat, že pitomost a genialita jsou si rovny, udělají lépe, když se Wikipedii vyhnou. Ušetří si tak nervy i čas k užitečnější práci." závidí uživateli Dobro, Pravda, Krása, že s ním polemisuji. Nevzdělaný Cynik je oproti němu nuda, nuda, šeď, šeď, takže za nějakou větší pozornost nestojí. Nácek s tím má problém.

Jiří J. Stodola zabloudil na pole práva

Ačkoliv se fundamentalista Jiří J. Stodola těší, že theologicky rozeberu jeho nejnovější článek, bohužel ho budu muset zklamat. Vše podstatné již přede mnou jasně a správně řekli Martin R. Čejka: "Prvním z nich vyplývá z chybého výkladu slov „spravedlivý veřejný řád“, kterým je ona svoboda podmíněna. Vždy se tím myslel světský veřejný pořádek, nicméně Jiří to chápe jinak. Tradiční nauka učí, že některá falešná náboženství, byť jim nepřísluší PRÁVA pravého náboženství, lze TOLEROVAT pokud nenarušují veřejný pořádek. Jiří tím, že chybně vykládá onen „spravedlivý pořádek“ dochází paradoxně k novému, ještě restriktivnějšímu závěru, že tyto falešné kulty nemohou být ani tolerovány, neboť vždy tento spravedlivý veřejný pořádek narušují." a Michal Semín: "Koncilový dokument jasně říká, že nekatolík má právo na veřejnou propagaci svého vyznání. Jediným omezením této svobody je pak „veřejný pořádek“. Z čeho plyne, že koncilem blíže nedefinovaný „veřejný pořádek“ tímže koncilem přiznané PŘIROZENÉ PRÁVO (nikoli jen občanské!) odnímá? To je přeci absurdní. A proč se asi s odvoláním se na DH po koncilu rušily konkordáty, v nichž stát uznával výhradnou podporu toliko katolickému vyznání?"

Ačkoliv pojem "veřejný pořádek" zná každý student právnické fakulty, Stodola raději marxisticky fantasíruje: "Spravedlivý společenský řád je takový, který zachovává spravedlnost, nakolik je to možné." Přitom § 2 al. 2 i. f. Dignitatis humanae o žádném společenském řádu nemluví, to má Stodola nejspíše z VUMLu. "Jejímu uplatňování se nesmí bránit, pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád." Anglicky je to "public order", francouzsky "ordre public", německy "öffentliche Ordnung".

Tak skončí všichni, kteří přestanou být katholíci a stanou se fundamentalisty. Ševče, drž se svého kopyta.

Seznam obětí poválečného massakru v Ostravě

Jak informoval Týden, Shromáždění Němců hodlá otevřít případ poválečného masakru 231 Němců v Ostravě. CS Magazín již před rokem přinesl jejich jmenovitý seznam:

Israelská demokracie v praxi

Proti politickým cliché

Satira Miroslava Petříčka: „Zaznělo tady před chvílí, že tě miluju.“