Poučení pro Peterse X: ούσία a ύπόστασις

Dva výběry z knih V. Losského; zdůraznění jsou moje:

Když Otcové chtěli vyjádřit realitu, která je Třem Osobám společná, „rozdělujíce na Tři nerozdělitelné Božství“, jak praví Řehoř Bohoslovec, zvolili slovo ούσία. Byl to filosofický termín a znamenal „jsoucnost” (bytnost), ale byl to už také termín zvulgarisovaný, protože jej začali používat ve smyslu např. „majetek” nebo „držba”(vláda). ... Slova όμοούσιος a ούσία však podtrhovala totožnost, což ovšem spíše souznělo s pozdním helenistickým myšlením, které .... soustřeďovalo pozornost k extatickému odhalení Jediného. Identita bytnosti, která jím byla vyjadřována, spojovala přece dvě nezvratně odlišné Osoby, aniž je v této jednotě pohlcovala. Bylo tedy nutno zabezpečit toto tajemství „druhého” a v tom případě běželo o něco, co bylo naprosto cizí antickému myšlení, jež ontologicky zdůrazňuje „totéž”, avšak v „jiném” zjišťuje až téměř rozpad bytí. Významným pro takový světový názor byla nepřítomnost jakéhokoli´v označení osoby v antickém slovníku, neboť latinské „persona“ a řecké „πρόσωπον“ mělo význam omezující, matoucí, a posléze dokonce illusorní aspekt individua. Nikoliv osoba, odhalující osobnostní bytí, nýbrž osoba – maska bytosti neosobní. Slovo πρόσωπον skutečně znamená masku či hereckou roli. „Druhý" je zde naprosto povrchní a jako takový postrádá jakékoliv hloubky. Proto nás nepřekvapí, že Otcové dali před tímto slabým a snad k omylu svádějícím slovem přednost jinému, důsledně jednoznačnému slovu, jehož smysl však oni dokonale přetavili; tím slovem je ύπόστασις.

Jestliže ούσία byl pojem zřejmě filosofický, který byl postupně vulgarisován, pak ύπόστασις bylo slovo všední, které začínalo teprve získávat filosofický význam. V běžném jazyce toto slovo znamenalo „existování“, ale někteří stoikové mu dali význam zvláštní substance, význam individuality. Ostatně termíny ούσία a ύπόστασις byly téměř synonyma, oba měly vztah k bytí, přičemž první znamenal spíše jsoucnost, zatímco druhý zvláštnost, ačkoli přece jen nelze přehnaně mezi nimi vytyčovat rozdíl. ... Tato relativní ekvivalence přála utváření křesťanské terminologie. Vždyť neexistoval jiný, ranější kontext, který by byl schopen porušit rovnováhu mezi dvěma termíny, jejichž prostřednictvím si svatí Otcové přáli zdůraznit rovnocenné hodnoty... Prakticky ούσία i ύπόστασις byla nejprve synonyma. Oba termíny měly vztah k sféře bytí. Otcové tím, že jim vtiskli specifický význam, mohli poté bez zábran zapojit osobnost v bytí a personalisovat ontologii.

(Vladimir Lossky: Dogmatická teologie, Praha 1994, str. 23-24)

---

The two terms would thus appear to be more or less synonymous; ούσία meaning an individual substance, while being capable at the same time of denoting the essence common to manu individuals; ύπόστασις, on the other hand, meaning existence in general, but capable also of application to individual substances. According to the testimony of Theodoret of Cyrus: „for profane wisdom there is no difference between ούσία and ύπόστασις. For ούσία means that which is, and ύπόστασις that which subsists. But according to the teaching of the fathers, there is between ούσία and ύπόστασις the same difference as between common and particular.“ The genius of the Fathers made use of the two synonyms to distinguish in God that which is common - ούσία, substance or essence – from that which is particular – ύπόστασις or person.

This latter expression, persona, πρόσωπον, which was widely adopted in the West, at first occasioned lively disputes in Eastern Christendom. In reality, this word far from having its modern sense of person (human personality, for example), denoted rather the outward aspect of the individual – the appearance, visage, mask; or the character assumed by an actor. St. Basil saw in this term, as applied to trinitarian doctrine, a tendency which had already shown itself in Sabellianism... In the West, on the other hand, the term ύπόστασις (which was translated by substantia), was regarded as an expression of tritheism and even of Arianism. These misunderstandings were nevertheless dispelled..

(Vladimir Lossky: The Mystical Theology of the Eastern Church, Crestwood, New York, 1976, p.51-52; další studium zde)