Sprcha – 10 let

Přiznám se, že nebýt Vodníkova článku, tak bych si vůbec nevzpomněl, že v těchto dnech slavíme 10 let od faktického startu Sprchy. Protože však nesouhlasím s Vodníkovou periodisací, tak zde je má vlastní vzpomínka:

1. Sprcha – blog (2002, vzorek z 22. 8. 2002) Jeny a jeho přátel. Toto zárodečné období skončilo vyhnáním většiny diskutérů z Britských listů 11. 1. 2003 a jejich příchodem na Sprchu.
2. Předpotopní Sprcha (13. 1. 2003 až 2. 7. 2003, vzorek z 6. 2. 2003). Její trvání bylo kratší než Pražského jara, ale zřejmě to bylo nejvýznamnější období Sprchy. Ta v té době byla jedním z nejdůležitějších českých diskussních serverů. JK nervově nevydržel hádky a raději Sprchu vypnul.
3. Mezisprcha (31. 7. 2003 až 1. 9. 2003). Po našem reptání spustil JK alespoň uzavřené forum, které mělo sloužit přípravě transformace Sprchy na Divan Tomáše Peciny. K tomu však vzhledem k animositě mezi JK a Tomášem Pecinou nedošlo.
4. Sprcha Sanhedrinu (4. 9. 2003 až září 2004). Stříbrné období. Sprcha byla fakticky uzavřeným serverem těch samých lidí, kteří psali pořád to samé. Toto období skončilo odchodem JK, Jardy z Písku a Vodníka ze Sanhedrinu.
5. Sprcha sporů (září 2004 až červen 2005). Bylo to nechutné období plné válek a animosit.
6. Sprcha Klanu (červen 2005 až 2. 1. 2010). Úpadek. Po smrti Maxe na konci roku 2009 byla fysicky vypnuta.
7. Nová Sprcha (od 22. 3. 2010) neuspěla. Bylo to výrazem toho, že blogy se staly minulostí a nastoupily sociální sítě.

Vodník přeceňuje význam svého odchodu v prosinci 2004. Ve skutečnosti byl podstatnější Velký třesk na konci června 2005, kdy Jezovec vykopnul Husitu, Astra a Ivana. To vedlo ke zrodu Vrby, ale to už je jiná pohádka.

Jinak je zajímavé, jak některé typy lidí jsou věčné. Např. Leho je mix JN (odborníka) a Maxe (militaristy). Daniela je mix Jiřiny Fuchsové (urputnost) a Táborského (pábení).

A ještě bych chtěl dodat, že nepovažuji LW za následnický blog Sprchy. Mým cílem vždy bylo informovat a ne diskutovat. Vítanými přispěvateli jsou odborníci a ne veřejnost. LW je tedy daleko spíše blížencem Slepecké hole a Paragraphu Tomáše Peciny.

Updated.

Výsledek prvního kola presidentských voleb

V noci ze středy na čtvrtek 9./10. ledna 2013 jsem učinil volební předpověď. Teď je na čase vyhodnotit úspěšnost:

1. Miloš Zeman – předpověď: 23 %, výsledek: 24,2 %, rozdíl: 1,2 %
2. Karel Schwarzenberg – předpověď: 18 %, výsledek: 23,4 %, rozdíl: 5,4 %
3. Jan Fischer – předpověď: 21 %, výsledek: 16,4 %, rozdíl: 4,6 %
4. Jiří Dienstbier – předpověď: 17 %, výsledek: 16,1 %, rozdíl: 0,9 %
5. Vladimír Franz – předpověď: 3 %, výsledek: 6,8 %, rozdíl: 3,8 %
6. Zuzana Roithová – předpověď: 3 %, výsledek: 5 %, rozdíl: 2 %
7. Táňa Fischerová – předpověď: 4 %, výsledek: 3,2 %, rozdíl: 0,8 %
8. Přemysl Sobotka – předpověď: 5 %, výsledek: 2,5 %, rozdíl: 2,5 %
9. Jana Bobošíková – předpověď: 6 %, výsledek: 2,4 %, rozdíl: 3,6 %

Celkem jsem se spletl o 24,8 % a jsem spokojen s předpovědí jen tam, kde je chyba menší než 1,5 %. Proč jsem se mýlil tak hodně? Největší roli hrály změny ve voličských preferencích v posledních dnech. Schwarzenberg raketově rostl, Fischer padal. Dynamicky předpovídat nedokážu.

A co ostatní chyby? S předpovědí Zemana jsem spokojen, stejně tak Dienstbiera. Naproti tomu u malých kandidátů jsem se těžce nestrefil. Franze jsem pokládal za facebookový jev, ale on je i reálný. K lidovcům mám dlouhodobou osobní animositu, ale mají reálnou podporu. Fischerovou jsem uhodl víceméně správně. Sobotku jsem těžce přecenil, myslel jsem, že členové ODS jsou loyálnější než lidovci. Bobošíkovou taky, ukazuje se, že měl pravdu Bohumil Pečinka, že je dlouhodobě na sestupu.

Kdo vyhrál? Česká media a Pravda a láska. Ačkoliv celý rok 2012 se progressivisté chovali zmateně, nakonec se přeci dokázali sjednotit na Schwarzenbergovi. Druhé kolo podle mě Schwarzenberg nevyhraje, i když svůj původní divoký předpoklad 65 : 35 pro Zemana, jsem nyní nucen revidovat na 53 : 47 pro Zemana. Motejlek se plete.

Poučení pro Vodníka: Biblický kánon

Vodník: „Pravoslavní mají stejnou Bibli jako římští katholíci.“ x realita.

Klausova amnestie

Celý týden česká media neřešila nic jiného než 41. amnestii po roce 1918, první Klausovu (PDF). Od dob první Havlovy amnestie (PDF) je tento institut v ČR krajně nepopulární. Tak i nynější amnestii podporuje pouze 10 % lidí, zatímco 82 % je proti, což wiki považuje za konsensus. Jsem hrdý na to, že jsem proti tomuto konsensu plebsu, který nezná milosrdenství, a stejný názor mají vesměs i obhájci, např. Tomáš Sokol (1 a 2).

Obzvláště se vyznamenali čeští novináři. Ačkoliv údajně kritisovali abolici (článek II), elektronická media byla zaplavena důsledky aggratiace (články I, III a IV), kdy bylo propuštěno cca 5 800 vězňů. Jenže aggratiace má, až na některá pochybení, vcelku standardní podobu, takže novinářská kritika je ztělesněním pokrytectví.

Vraťme se tedy k abolici, která zní: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.“

Odborná literatura doslova říká: „Za obecně vžitý předpoklad, kdy se již řízení přehoupne do své nepřiměřené délky, je praxí obecně považována doba 6 let.“ A ačkoliv je pravdou, že průtahy se v individuální stížnosti musí posuzovat případ od případu, není důvodu, proč by amnestie nemohla průtahy zobecnit. Takže stanovisko Unie státních zástupců, že amnestie nemůže „předejít úspěchu těchto obviněných u ESLP, pokud by se na něj obrátili se stížností na délku svého trestního stíhání“, je mylné a manipulativní.

Doslova pod vší kritiku je „odborný“ názor Hany Marvanové („V civilním řízení už nároky uplatnit nemohou, protože jsou promlčené“) a Václava Lásky (rozhodnutí ESLP „nikdy nevede k odpuštění povinnosti uhradit vzniklou škodu. A to jsou právě následky, které Václav Klaus svoji amnestií způsobil“), že amnestie způsobí promlčení občanskoprávního nároku na náhradu škody. Stačí si prostudovat § 112 OZ, když už neznají judikát Rc 31/1974.

Podívejme se na konkrétní případ, které amnestie údajně zmařila: H-System. Jeho organisátor, Petr Smetka, byl pravomocně odsouzen na 12 let a v současné době je v žaláři. Amnestie na tom nemění nic. Co se týká odškodnění, za přihlížení a výmluv právní zástupkyně poškozených i státu nedostali nic, přičemž „[v]ětší část poškozených ale soud odkázal s uplatněním škody na občanskoprávní řízení.“ Co se týká Smetkových podřízených (Jaroslav Eliáš, Jaroslav Vítek, Ladislav Tůma), tam amnestie skutečně trestní stíhání zastavila. Ale v čem by postavení poškozených mělo nebýt jí lepší, propagandisté nevysvětlují.

Problém je jinde. Smetka a jeho podřízení byli obviněni v prosinci 1999 a poprvé odsouzeni teprve v roce 2004. VSPH rozsudek 6. 6. 2006 pod sp. zn. 6 To 16/2005 zrušil a vydal nový: „Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných Ing. Petra Smetky, Ing. Jaroslava Eliáše, Jaroslava Vítka a JUDr. Ladislava Tůmy zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným pod body 1 až 354. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození označení pod body 1 až 89 odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl, že poškození uvedení pod body 1 až 612 se odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.“ Eliáše, Vítka a Tůmu vrátil na MSPH. Rozsudek VSPH potvrdil NSČR 27. 9. 2007 pod sp. zn. 5 Tdo 247/2007.

U Eliáše, Vítka a Tůmy tak následoval nechvalně známý justiční ping-pong: MSPH je odsoudil až v prosinci 2010, VSPH v červnu 2011; v prosinci 2012 ale NSČR tento rozsudek zrušil (na Internetu rozhodnutí NSČR dosud není). Jejich trestní stíhání tedy trvalo celkem 13 let. Jestli by ESLP něco neaproboval, tak je to rozhodně trestní stíhání Eliáše, Vítka a Tůmy.

Rekapitulace soudních rozhodnutí:

1. MSPH z 19. 2. 2004, čj. 3 T 14/2001-34.905
2. VSPH z 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005
3. MSPH z 13. 12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001
4. VSPH z 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To 6/2011
5. NSČR z 30. 10. 2012, čj. 11 Tdo 408/2012-279; zveřejněno až na Sylvestra.

Mezi 6. 6. 2006 a prosincem 2010 jsou zjevné průtahy, navíc zbytečné, protože VSPH nic nebránilo rovnou rozhodnout. NSČR by tedy nemusel rozhodovat až v prosinci 2012, nýbrž již v roce 2007, tedy o celých 5 let dříve. Do Klausovy lhůty by se s odřenýma ušima vešel.

Co je tedy příčinou vlekoucích se trestních řízení? Není to lenost státních zástupců ani soudců, ale justiční ping-pong. Možnost, aby soud II. stupně směl zrušit rozsudek, je nutno v trestním řádu bez náhrady zrušit.

Updated.

OpenCard revisited

Jak dlouholetí čtenáři tohoto blogu vědí, jsem „šťastným“ majitelem OpenCard. Obvykle si kupuji kupón na nový rok dostatečně v předstihu, ale teď jsem v prosinci nebyl moc v Praze, takže jsem to nechal na leden, netuše, že pro validaci (= nahrání dat na chytrou kartu) kupónu je celých 20 dnů.

Celou operaci jsem podnikl ve středu 2. ledna 2012. Namlsán soukromoprávním dopravcem BusLine, myslel jsem si, že jízdenku půjde koupit stejně snadno jako u něj, tedy on-line. Ale ouha.

Kupón jsem si koupil ve 3/4 na 1. Sice mne zarazilo, že jsem musel vše asi trojnásobně potvrzovat v porovnání s běžnými e-shopy. Nicméně jsem se spolehl na tvrzení systému, že zakoupený kupón lze validovat po několika desítkách minut. Nelze.

Po neúspěšném pokusu o validaci jsem se doma dočetl, že mám čekat na e-mail s výzvou k validaci. Nepřišel. Tak jsem v 8 hodin večer zkusil validaci i bez něj. Systém ukázal přívětivou tvář a kupón na kartu nahrál. E-mail však přišel až v 5.36 druhý den, daňový doklad ve 1/4 na 7 třetí den. To je výsměch.

Poučení? OpenCard je naprosto nesmyslně navržena, sovětským způsobem. Proč je vůbec chytrá? Bohatě by stačilo, aby dopravní podnik měl databasi platných kupónů ve své vlastní databasi, bez identifikačních údajů majitelů. Tu by si každý revisor nahrál do své čtečky a inkrementálně by ji updateoval. V případě negativního výsledku ověření by měl mít ještě záložní on-line přístup k databasi. Zákazník by měl o zakoupení dostat elektronicky podepsanou stvrzenku, pro případné reklamace či ztráty. Jenže to by infrastrukturu musel navrhovat někdo, kdo nechce jen tunnelovat veřejné peníze.

Příběh podvodníka

Otto Uthgenannt.

Svatozáře na mincích EU

Protože na Vodníkově blogu Bylo, nebude neutichá flame war o tom, kdo zavinil pokus o vymazání svatozáří u sv. Cyrilla a Methoděje, rozhodl jsem se, že k tomu napíšu vlastní post, ačkoliv jsem původně o této historce okresního formátu nechtěl referovat. Ale protože žijeme v době symbolů, zdá se, že tento příběh je docela významný jako je obdobná historka okresního formátu: Pussy Riot.

Základní Vodníkův problém je, že vůbec netuší, co je to Evropská unie – jeho ponětí je ještě menší než průměrného českého novináře, a to je co říct. Tak to napravme: Evropské instituce můžeme cum grano salis rozdělit na ryze evropské a národní. K těm prvním patří Evropská kommisse, Evropský soudní dvůr a další. K těm druhým Rada EU a Evropská rada. Evropský parlament má smíšenou povahu.

Vyberme si Kommissi (EK, KOM) jako typického zástupce evropské byrokracie. Je to de facto evropská vláda. KOM má mnoho poradních orgánů a znám ji docela dobře. Panuje tam evropský duch. Jednacím jazykem je angličtina (formálně i francouzština, ale tu jsem nikdy na živo neslyšel), neexistuje žádné tlumočení. Ačkoliv kommisaře jmenují národní vlády, nejsou s nimi formálně ani fakticky spojeni. Mít významného kommisaře je čistě o prestiži, reálný význam to nemá žádný.

ČR měla 3 kommisaře: První byl Pavel Telička. To je kariérní úředník. Jmenovat jej byl ze strany ČR anachronism, protože od Delorsovy kommise jsou kommisaři politici. Druhý český kommisař byl Vladimír Špidla. To byla optimální volba, protože KOM je přirozené místo pro vysloužilé politiky. Třetím českým kommisařem je Štefan Füle, kariérní úředník. Nesmyslná volba.

KOM nemá tolik pravomoci, jak si laici a často bohužel i odborníci myslí. Může je přinášet ucelené návrhy (osnovy) a vetovat pozměněné osnovy, které se jí nelíbí. Může žalovat členský stát u ESD. A to je všechno.

Podívejme se na „národní“ orgány EU. Nejznámější je Evropská rada. Teď zasedá 2x v každém pololetí v Bruselu jako vrchol presidentství EU. Rozhoduje o nejzásadnějších – strategických – otázkách směřování EU. Na celonočním zasedání tandem Francie + Německo převálcuje všechny ostatní státy. Tato „summitová demokracie“ je hlavním důvodem, proč je EU tak nedemokratická. Příští má být 13. a 14. 12. 2012. Tak uvidíme, co na nás zase vymyslí.

Důležitější z hlediska každodennosti je Rada EU, o které v ČR prakticky nikdo neví, protože na ni čeští ministři obvykle nejezdí. Je to de facto evropský senát. Zasedá v 10 formátech.

Duch Rady je úplně jiný. Je skutečně národní. Mluví se na ní v mateřských řečech, jen někteří zástupci nových členských států páskují a mluví anglicky. To je považováno za nezdvořilé, protože je to implicitní vyjádření nedůvěry k tlumočníkům. Na Radě se uzavírají hlasovací bloky, aby členský stát prosadil své zájmy. Zde se skutečně rozhoduje.

A pojďme k mincím EU. Podle původní nesmyslné informace svatozáře zakázala KOM. To se ale brzy ukázalo jako desinformace. Ve skutečnosti proti svatozářím vystoupila socialistická Francie a pravoslavné Řecko. O Francii nemá cenu diskutovat. Její pojetí sekularity je na rozdíl od USA zvrácené. Vede k pošlapávání lidských práv, např. v šátkovém zákoně.

Zajímavější je Řecko. To je jediný stát na světě, kde je pravoslaví státním náboženstvím. Až 97 % Řeků je pravoslavných. Officiální pravoslavný postoj svatozáře podporuje. Tak proč je Řecko proti nim? To pravoslavní nejsou schopni vysvětlit. Místo toho se vymlouvají na papaláštví politiků.

Ve skutečnosti je příčinou papalášství pravoslavného kléru. To došlo tak daleko, že odmítá plnit své povinnosti: vyobcovat řeckého pravoslavného z církve. Důvodem k exkommunikaci samozřejmě není práce pro Goldmann-Sachs, jak Vodník blábolí z cesty, ale aktivní prosazování protipravoslavné politiky. To je hřích v každé náboženské společnosti. Jenže pravoslavný klérus na víru kašle, jen si užívá své prebendy a politikaří.

Tohle pokrytectví je staré jako náboženství samo, jak o tom svědčí pronásledování καθαροι a donatistů.

Oblékání

Formální oblek mužů se liší podle toho, zda je za denního světla (formalisováno jako začátek události do 17.00) nebo po setmění (formalisováno jako začátek události po 18.00). Denní je jaquette (angl. morning dress). Večerní je frack (angl. white tie).

Je-li večerní událost méně formální, může se nosit smoking (angl. black tie, US tuxedo).

Otupělost

Ve dnech 14. až 21. 11. 2012 proběhl bez větší pozornosti další massakr Palestinců, kdy bylo zavražděno celkem 160 Arabů a 6 Židů, z toho 105 arabských civilistů a 4 židovští civilisté. Israel zavraždil 27 nezletilců, když před tím během roku 2012 zavraždil 10 nezletilců v odbobí údajného klidu. (Zatím poslední israelský nezletilec byl zavražděn 23. 9. 2011 ve vyprovokované autonehodě.)

Příčina israelské aggresse je jasná: parlamentní volby 22. 1. 2013. Stejně jako při přepadení Libanonu v roce 2006 a Gazy v roce 2008 jde tedy o vnitropolitické důvody. Jediný rozdíl je počet obětí. V roce 2006 bylo zmassakrováno 1 200 civilistů, v roce 2008 celkem 926, nyní „jen“ 105 civilistů, tedy 10x méně. Přesto se Netanjahu navždy zdiskreditoval a je to stejný válečný zločinec jako Olmert, Livni nebo Barak.

Záminkou k válce se staly palestinské rakety, ačkoliv Israel již v roce 2009 oznámil, že má funkční systém protiraketové obrany zvaný Železná kupole (כִּפַּת בַּרְזֶל), kde zřejmě korrupčně dostala přednost domácí společnost Rafael (státní stejně jako letecká IAI a IMI pro ruční zbraně) před americkou Northrop Grumman. Officiálně byl spuštěn 27. 3. 2011 a jeho účinnost je údajně 90 %.

Massakrování civilistů se zřejmě již stalo pevnou součástí israelské předvolební campagne, kdy si tím premiér uměle zvyšuje popularitu. Jediný rozdíl mezi Vpředem a Jednotou je, že Jednotě stačí massakry jednou za 4 roky a 10x menší. Světová veřejnost si na tuto pervesitu israelské politiky již zvykla, takže prochází bez většího zájmu veřejnosti stejně jako isolované vraždy, kdy za 10 let bylo zavražděno 174 náhodných kolemjdoucích v nepřímém úmyslu. Otupělost.

Update: Apartheid v dnešním Israeli.

Patálie se sčítáním

Od tiskové konference ministerstva vnitra (MV) v pátek 23. listopadu 2012 nežije český Internet ničím jiným než údajnou chybou MV při sčítání počtu petentů u kandidatur na presidenta republiky. Podle odhadem více než 99 % všech ohlasů MV počítalo špatně, protože místo průměrování sčítalo.

Jak je to doopravdy? MV sčítalo zcela po právu, protože systematický výklad právní normy ani jinou možnost nedává. Ustanovení § 25 odst. 6 i. f. zákona č. 275/2012 Sb., o volbě presidenta republiky, říká: „počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích“. Přes všechny snahy literalistů, toto nejde pouhým jazykovým výkladem vyložit. To by ta právní norma musela znít: „počet občanů, který procentuálně odpovídá průměru/součtu chybovosti v obou kontrolních vzorcích“. Ale nezní.

Musíme si pomoci systematickým výkladem, a to § 25 odst. 6 větou druhou: „Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 % občanů podepsaných na petici, nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici.“ Tedy, je-li chyb třeba 300 v prvním vzorku a 100 ve druhém vzorku, odečte se pouze 400 podpisů, nikoliv 2,35 % (při průměrování), takže třeba 1 176 z 50 000.

Práh 3 % průměrování vylučuje a je důkazem, že MV v zákoně použilo přejímku dvojím výběrem. Ta byla zavedena za WW II při přejímkách vojenského materiálu, např. patron. Důležitá byla totiž kvalita souboru, nikoliv poměr zmetků.

Co s tím? Český národ opět nezklamal. Jeho chabé znalosti statistiky končí u aritmetického průměru. Zákony vykládá doslovně, nikoliv podle smyslu. Aspoň, že ministr vnitra pochopil, že plebs se plete.

Pak jsou tady ještě puristé, kteří tvrdí, že 50 000 řádných petentů se musí zohlednit za všech okolností, i kdyby dalších 51 000 lidí bylo falešných. Oporou jim je údajně článek 56 odst. 5 věta první ústavy: „Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky.“ Jenže ta právní norma nezní: „Kandidovat je oprávněn každý…“ Proto zákonodárci nic nebrání, aby sankcionoval (penalisoval) každý nekvalitní návrh (zde s více než 3 % falešných podpisů).

A to by snad jako doplněk k článku Marka Antoše stačilo.

Update: Rigorosní interpretace přejímky dvojím výběrem.

Kojenecké ústavy

Ačkoliv zvítězil zdravý rozum a presidentovo veto bylo přehlasováno, je přeci jen vhodné se vypořádat s námitkami zastánců kojeneckých ústavů.

Předně, konkurrence ve veřejném sektoru je nesmysl. Státní správu si nelze plést s trhem. Nebo snad budeme mít dvě ministerstva zahraničí, aby se ukázalo, které je lepší? Ne, veřejný sektor vzniká vědomým rozhodnutím. Nelze plýtvat veřejnými prostředky na dva konkurrenční systémy. A o tom, že pěstouni jsou lepší řešení než kojenecké ústavy, neexistují sebemenší pochybnosti. Ty lze mít pouze o tempu a podobě transformace, což jak každý manager ví, je ten nejvíce obtížný úkol.

Kdo je vlastně v pozadí sporu? Rozhodně ne nějaká pěstounská lobby. To by musela prosazovat zájmy pěstounů. Ve skutečnosti jde o střet liberálů („pěstounská lobby“, tedy odborníci na vývojovou psychologii, MPSV, pravicové politické strany) s nenapravitelnými etatisty (ústavní lobby, Hrad, ČLK, levicové politické strany), protože liberálové hájí zájmy biologických rodičů, a to i na úkor pěstounů.

Jde o spor ryze odborný. Liberálové znají theorii attachmentu (citové vazby), jejímž autorem je John Bowlby. Kojenec potřebuje rodičovskou osobu (obvykle je jí matka), k níž si může vytvořit silnou citovou vazbu. V kojeneckém ústavu je něco takového vyloučeno, protože personál se v něm střídá. Výsledkem je, že ze všech dětí, které prošly kojeneckým ústavem, jsou deprivanti. Proto se nějaký pěstoun musí najít vždy, do ústavu nepatří dítě nikdy, je to jeho týrání. Není to nějaká víra, nýbrž základní povinnost státu, který dítě odebral jeho rodičům. A boj s týráním dětí není nějaká aggressivita, nýbrž základní povinností každého slušného člověka.

Význam novely. Kromě zrušení kojeneckých ústavů je základním cílem novely omezení zestátňování dětí. Evropský soud pro lidská práva to ČR opakovaně vytknul: Wallovi (PDF), Havelkovi (PDF). Bohužel, etatisté oba rozsudky stále ignorují. Proto je nezbytné změnit zákon a doufat, že se změní i praxe.

Přednost adopce před pěstounstvím. Nejsem si jist, do jaké míry má mít adopce přednost před pěstounstvím. Primární je zájem dítěte, nikoliv řešení neplodnosti manželského páru. A zájmem dítěte jsou co největší vazby s pokrevními rodiči. Krev není voda, ale adoptivní rodiče často dítěti ani neřeknou, že je adoptované. Jak obrovskou krisi identity to pak způsobí, si snadno dokážete představit.

Dětské domovy. Zatímco kojenecké ústavy jsou čistým týráním dětí, zařízení ústavní a ochranné výchovy jsou pouze nevhodným řešením. Nedospělci tam nezískají potřebné návyky, takže se z poloviny z nich stanou kriminálníci. Z toho je jasně vidět, že je to řešení, které se neosvědčilo a ve vyspělém světě je minimalisováno.

V reálném světě nic není ideální. Střídání pěstounů, ač je negativní,  se vyskytuje. Přesto je to menší zlo, protože pěstouni poskytují citovou vazbu, zatímco sirotčince žádnou, jen řád a disciplínu. Proto je stabilita mnohem menší priorita než citová vazba.

Postižené děti. Problematičnost kojeneckých ústavů spočívá v tom, že jsou v nich zcela zdravé děti. O mentálně postižené individuálně pečovat je samozřejmě krajně obtížné a nelze to spravedlivě požadovat. Ale to je problém zdravotní, nikoliv sociální jako jsou české kryptokommunistické kojenecké ústavy.

Školení pěstounů. Ačkoliv je každé vzdělávání užitečné, je třeba si uvědomit, že ani rodiče neskládají nějaké zkoušky, zda smějí mít dítě, ačkoliv by si to etatisté přáli a zabránilo by to některým týráním vlastními rodiči. Proto školení není nezbytné, na budování citové vazby školy nepotřebujete a na péči o dítě rovněž ne.

Závěr. Dvacet let se spalo. Kojenecké ústavy mezitím zrušili ve všech bývalých sovětských satelitech. Je tedy nejvyšší čas, že se k tomu konečně přistoupí i v ČR.

Updated + další argumenty.

A Westerner's (Survival) Guide to the Czech Republic

Od Tomáše Peciny (1999):

1. The Land Where Heroes Wear Dunce Caps
2. When Czech Fights Czech
3. Arranged Marriage with Aborted Honeymoon?
4. I Undertake to Be Your Loyal Enemy
5. On Doormats, Men and the Quality of Thieves
6. On Guilty Poems, Librettos and Photographs
7. A Singer in a Minefield
8. On Czechs, the Great Myth-Makers
9. Czechs versus Word-charm
10. The Czech-Roma Problem: The war of the hypocrites
11. A Right to Fight
12. The Czech Dilemma, or the Merits of Honesty

Update: Odkaz na archiv těch článků.

Možné je všechno

Officiální verse: „In February 1945, a gas chamber was constructed at Ravensbrück and, by April 1945, between 2,200 and 2,300 were killed in the gas chamber.“ Podrobný popis.

Očitá svědkyně: „Pak všechna „ochrana“ padla a koncem října [1944] jsme odjeli. Kam, to jsme nevěděli. Ukázalo se, že to bylo do Osvětimi“. + „Jeli tři dny.“ + „V Osvětimi byla nakonec jen asi pět dní.“ + „Nahnali je do vlaku a vezli do Ravensbrücku. Úleva to však nebyla. V koncentračním táboře Ravensbrück byly totiž také plynové komory a vězenkyně to věděly.“

A tomu všemu musíme věřit.

Běžný den III. českého presidenta

Škoda, že to A. B. Bartoš zkazil zbytečně explicitním závěrem.

Levicový Bátora, který Pravdu a lásku nezajímá

Ředitel moravskoslezského krajského úřadu, Jaroslav Soural.

Jak to chodí v pravoslaví

Bulharsko: „Nikolaje, který jako jeden ze čtyř z celkem 14 bulharských biskupů nebyl spolupracovníkem bývalé tajné komunistické policie, pojí s Mandžukovem blízké přátelství. Mandžukov je zástupce staré gardy někdejší komunistické strany.“

Pěkný bon mot

„Filosemita je antisemita, který má rád Židy.“

Struktura Bible

Zatímco dělení Bible na knihy je od nepaměti, dělení na kapitoly a verše je výtvorem západním: „Rozdělení Bible na kapitoly provedl Stephen Langton, kancléř pařížské university a později arcibiskup canterburský, roku 1228. Rozdělení kapitol Starého zákona na verše pochází z roku 1528 od Xantes Pagnino z Luccy. Nový zákon rozdělil na verše protestantský knihtiskař Robert Estienne roku 1555. Toto rozdělení platilo pro Vulgátu, ale později bylo přijato i pro hebrejský a řecký text, stejně jako i pro budoucí překlady. Rozdělení na verše bylo spočítáno podle masory, kde se poznamenává, kolik která kniha obsahuje veršů.“ (RTF, p. 9)

Nebýt Západu nedokáže pravoslaví na Bibli pořádně odkazovat.

Jak to chodí na NS ČR

Ve válce gangů, kdy proti sobě bojuje justiční chobotnice (Pavel Zeman, Igor Stříž, Stanislav Mečl a Lenka Bradáčová) a justiční mafie (Renata Vesecká, Pavel Kučera, Pavel Němec, Karel Černovský, Arif Salichov, Petr Coufal, Vlastimil Rampula a Libor Grygárek), má navrh justiční chobotnice, protože ji podporují media. Je proto dobré si připomenout situaci na nejvyšším soudě: „Jednalo se o soudkyně patřící do tzv. »pražského výběru« dr. Bureše (tak jsme je nazývali my, co jsme už tehdy na NS byli) či do skupiny »pražských géniů«, jak je označoval tehdejší předseda Nejvyššího soudu O. Motejl, když si jednou v neformálním rozhovoru postekl, že ho »ti pražští geniové au ani nepozdraví na schodech«. No a řidiči Nejvyššího soudu je označovali jako »barbíny«.“ O koho se jedná, těžko říci.

Causa Bradáčová

K megaudálosti, kterou je zadržení poslance Davida Ratha při páchání těžkého zločinu (přijetí úplatku ve 4. odstavci), jsem se dlouho úmyslně nevyjadřoval, protože jsem nechtěl zaplavovat veřejný prostor dalším informačním senem. Nicméně, ukazuje se, že má další významné konsekvence, a proto bych se chtěl zaměřit na dopady sporného postupu OČTŘ na právní stát a demokracii v ČR.

Media totálně selhala: „už se tak děje, a bohužel opět ve státní televizi: čt si nechala udělat "průzkum", který jednoznačně potvrdil, že cca 90 % lidí má za to, že rath je vinen, že by měl složit mandát a že jeho stíhání je spravedlivé. já kolem sebe vnímám minimálně z poloviny záporné nebo vlažné reakce. kde jsou? ne, čt si potřebuje pojistit oprávněnost svého rozjezdu štvavé kampaně. a jak lépe to udělat, než přesunout odpovědnost na lidi. ostatně při úmrtí havla se čt "vyznamenala" stejně, ale v opačném gardu. je to už jen generátor lyrismu a kýče. p.š.“

To, co nyní zažíváme, je Čunek II v podání Vesecké II – Bradáčové. Trestní právo processní bylo tak ohýbáno, že výsledek je neslučitelným s právním státem:

1. vazba útěková, kollusní i předstižná. Jak může Rath opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokonat trestný čin, o který se pokusil, nebo vykonat trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, když už není ani hejtman, ani radní, ani zastupitel a ani člen politické strany? Předstižná vazba je zcela nezákonná. Útěková vazba je v každém slušném státě nahrazena kaucí. A konečně kollusní vazba: Jak OČTŘ samy přiznávají, bez odposlechů nejsou schopny vyšetřit vůbec nic: „Můžete dostat oznámení, že se kdysi kdesi cosi stalo. V ten moment jste v roli archiváře, protože si vyžádáte dokumenty, které následně analyzujete. Naděje, že se dostanete k trestné činnosti, je v těchto případech dost malá. Naopak ovoce přináší, když se můžete k trestné činnosti dostat v reálném čase. Tím se rozumí, že se páchá anebo připravuje. A vy jste u toho a můžete ji zdokumentovat.“ Takže i kollusní vazba je zjevně účelová.
2. pošlapávání místní příslušnosti. Jak to lapidárně shrnul Tomáš Pecina: „Tolik legrace bylo naposledy s Čunkem, jehož případ nejprve první parta předala jednomu místně nepříslušnému státnímu zastupitelství, aby mohl být odsouzen, a pak ho druhá parta poslala jinému, aby odsouzen být nemohl.“ Jenže zákonný soudce je ústavní oprávnění. A místní příslušnost státního zástupitelství je od zákonného soudce odvozena. Bradáčová to nakonec sama uznala a po 14 dnech případ konečně postoupila místně příslušnému státnímu zastupitelství. Své chování zdůvodnila neodkladnými úkony, což je jen velice obtížně napadnutelné. K tomu osobní poznámku. Bradáčová tvrdí, že nikdy nikdo neuvažoval, že by to mělo dozorovat městské státní zastupitelství v Praze. Ve skutečnosti jsem již 15. května 2012 ve 23.36 na Facebooku napsal: „No, to mi přijde krajně podivné. Pokud byl úplatek předán v Praze, mělo ho stíhat Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5, nebo kde se to odehrálo. O tom, pokud vím, media mlčí.“ (Okres v. kraj je podle závažnosti skutku. Kraj stíhá ty zločiny, za něž hrozí nejméně 5 let.)
3. dozorující státní zástupce. Bradáčová dlouhodobě uváděla media v omyl, že je dozorující státní zástupkyní. Opak zjistil až Týden. Dozorujícím státním zástupcem byl nejprve stážista Radek Bělor, pak Jiří Pražák.

Shrnuto, Bradáčová se neštítí mnoha špinavostí, pokud jí mohou prospět v její kariéře. Je však dostatečně obratná, aby se nedopouštěla kárných provinění. Nicméně zákon ohýbá až porušuje. Naštěstí si toho začínají všímat i kvalitnější media, zatímco ta ostatní pokračují v nesmyslné adoraci. (Zdá se, že Ivan Hamšík po Šafrově devastaci vrátil Reflex na vzestupnou trajektorii.)