Alcuin a filioque

Situace okolo postoje Alcuina k filioque je nejasná.

Filioque bylo v credálním kontextu poprvé použito při vyznání víry vizigótským králem Reccaredem na III. koncilu toledském (589); tuto formulaci potvrdily další toledské koncily (633 a 675). Jejich postoj byl podmíněn bojem proti ariánství a modalismu. Král Reccared nařídil, aby se Credo recitovalo s filioque během Eucharistie. Z říše Visigótů se pak rozšířilo do Galie.

Roku 680 se koncil v Hatfieldu pod vedením byzantského mnicha sv. Theodora (vyslaného ovšem papežem sv. Agathonem) přihlásil k prvním 5 ekumenickým koncilům, ale zároveň potvrdil své vyjádření víry s filioque.

Karel Veliký, o němž je známo, že se neuměl ani pořádně podepsat, protestoval u papeže Hadriána I. ohledně chodu věcí v Konstantinopoli. Papež jeho protesty po právu odmítl. Následně Karel Veliký nařídil sebrat všechny argumenty pro podporu svého postoje. Tak vznikly (povětšinou z bídných překladů) v letech 791-795 tzv. Libri Carolini. Zatímco VII. ekumenický koncil v r. 787 potvrdil, že Duch pochází pouze z Otce (byť prostřednictvím Syna), lokální koncil svolaný r. 794 do Frankfurtu Karlem Velikým (který na něm nařídil zpívat Credo s filioque) proti vzmáhající se heresi adoptionismu ve Španělsku, to popřel; jeho authorita ovšem není s authoritou ekumenického sněmu srovnatelná. Alcuinův zájem v této době byl nepochybně namířen proti adoptionistickým španělským biskupům a nepochybně odtud jeho angažovanost v této věci (tedy nikoli propagace filioque). Za hlavního authora Libri Carolini je považován Theodulf z Orleansu.

Na koncilu ve Friuli (797) Paulinus z Aquileie, Alcuinův souputník na dvoře Karla Velikého, obhajoval užívání filioque jako prostředku proti adoptionistům, ale uznával, že je to dodatek k cařihradsko-níkájskému Vyznání. Jaké stanovisko zaujímal sám Alcuin, se můžeme pouze dohadovat. Řada pravoslavných odborníků se ovšem domnívá, že Alcuin užití filioque v Credu aktivně prosazoval.

Na druhé straně r. 804 píše Alcuin bratřím do Lyonu, aby nezaváděli filioque do Creda. Konkrétně aby nepřestupovali limity položené Otci, aby nezaváděli nic nového do vyznání katholické víry a nenacházeli potěšení v tradicích, které nebyly známy v dávných dobách (Guettée, str. 149). Není pravděpodobné, že by považoval filioque za "dávnou tradici" (byť na Západě bylo podpořeno disproporčně obrovskou authoritou Bl. Augustina z Hippo), jinak by to jeho druh Paulinus z Aquileie těžko mohl uznat za pozdější dodatek. Téhož roku Alcuin umírá.

R. 808 se otázka filioque dostává opět před papeže Lva III. Na příkaz Karla Velikého prohlásil koncil v Cáchách filioque za nezbytné pro spásu duše a Theodulf z Orleansu sbírá patristické argumenty pro filioque. Papež následně připustil filioque pro katechisaci, ale nikoli jeho přidání k Vyznání víry. Sv. Photios odsoudil filioque bez výhrad. Navzdory tomu se Credo s filioque užívalo na Západě dál, r. 1014 ho papež Benedikt VIII. (při korunovaci císaře Jindřicha II.) zavádí trvale do římské liturgie.

Tučným písmem jsou v textu zdůrazněny neblahé zásahy světské moci do církevní věrouky. Zásahy, kterých se "caesaropapism", jenž je trnem v oku všem pokrokově smýšlejícím okcidentálcům, nikdy nedopustil a pokud, tak pouze s dočasným úspěchem (ikonoklasm).

Zdroje: 1, 2 a 3.

Papežův jurisdikční primát

Mezi katholictvím a pravoslavím jsou tisícileté barriéry, které je nutno překonat, má-li být Církev opět jednotná. (Kromě toho je nutno inkorporovat orientální církve – miafysity a nestoriány – a inkorporovat rovněž lutherány. Kalvinisté nejsou církví v užším smyslu slova, ty inkorporovat nutné není.)

Některé tyto barriéry jsou krajně tíživé. Nejhorší je Fótiův poukaz na Filioque. Pravoslavní mají pravdu, že Credo se opravdu jednostranně měnit nemělo. Na druhou stranu, obsah Filioque je theologicky extrémně důležitý.

Jinde pravoslavní ustoupili sami: Kérulariův poukaz na kvašený chleba už nehraje roli, neboť pravoslavní nyní nemají námitek proti tomu, když katholíci ve své liturgii užívají nekvašený.

Zůstává papežův jurisdikční primát, jehož nerespektování je vrchol pravoslavné irracionality, popírání historie a slov Písma. Zde jsou nezvratné exaktní důkazy, že katholíci mají pravdu (na rozdíl od Filioque, kde je vše věcí víry). Jenže na popírání papežského primátu je postavena pravoslavná identita; jeho uznáním by z pravoslaví nic nezbylo, neboť mezi řeckými katholíky a pravoslavnými by najednou nebyl žádný rozdíl. Proto, ačkoliv tento spor je nejméně věroučný, je nejtíživější.

1. Písmo: Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam. („A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Mt 16, 18)
2. Historie – k papeži se odvolal:
1. sv. Jan Zlatoústý k sv. Innocentu I.
2. sv. Theodor Studita k sv. Lvu III.
3. sv. Ignatios k sv. Mikuláši I. Velikému

Pravoslavní by se tedy měli sklonit před vírou otců (Jana, Theodora a Ignáce) a přestat si vymýšlet novoty.

Updated.

Nekvašený chléb

Ve svém předchozím příspěvku jsem ukázal, jak fótiovská sekta vznikla. Nyní nám zbývá ukázat, jak po 180 letech uspěla.

Je třeba odlišovat věrouku (dogmata) od pouhé liturgie. Zatímco věrouka nám říká, co je pravda, liturgie je symbolická a nemá pravdivostní hodnotu. Proto je spor o filioque zásadní. Jak je to s nekvašeným chlebem?

Vodník naprosto překvapivě píše: "Jinak to, že tak rajtujete na nekvašených chlebech (které nejsou to nejdůležitější, byť mnohem závažnější než se to jeví Vám)…" To by bylo pochopitelné pro nějakého kalvinistu s jeho symbolickou remanencí, zatímco u pravoslavného/katholíka/lutherána s jejich transsubstanciací to logiku nemá (V úzkém slova smyslu nejde v pravoslaví nebo lutheránství o transubstanciaci, protože se nemění podstata; Bůh pouze přistupuje k původní podstatě – konsubstanciace).

Jaké jsou možné věroučné posice?

1. Kristovo Tělo je pouze v nekvašeném chlebu.
2. Kristovo Tělo je pouze v kvašeném chlebu.
3. Kristovo Tělo je v nekvašeném chlebu i v kvašeném chlebu.

Pravdivá je pouze jedna z těchto tří možností (4., že Kristovo Tělo není nikde, neuvažuji). Pokud je pravdivá 2., tak smířlivost s 3. je smířlivost s heresí.

Východní pravoslavné společenství a římští katholíci (na rozdíl od řeckých katholíků) uživají stejně jako židé nekvašeného chleba na základě 1K 5, 8: "Proto slavme Velikonoce bez starého kvasu, bez kvasu špatnosti a ničemnosti, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy," nicméně uznávají i přípustnost kvašeného chleba. Katholíci dokonce opustili svou gothickou praxi malých, v ústech rozpustných, hostií ve prospěch lámaného chleba.

Co pravoslavní? Zatímco věroučný spor o filioque nikoho nezajímal, kvašený chleba byla pro pravoslavné kruciální otázka. Kvašený chleba byl jeden ze znaků, kterým se odlišovali od židů. Chléb bez kvašení není živý. Neživý chléb je Kristus bez duše, katholíci jsou tedy apollinarští heretici. Konstantin, kalvinisticky fanatický stoupenec Michaela Caerularia, dokonce v roce 1053 hodil z jeho pohledu neplatně vysvěcenou hostii na zem.

Nicméně officiální pravoslavná posice je 3., tj. oba druhy chleba jsou možné.

Updated.

Sociologie Velkého schismatu

Vodníkovy pokusy (1, 2 a 3) vyložit své theologické stanovisko mne přiměly, abych se na věci podíval tak, jak mne to vždy nejvíce zajímalo, tj. nikoliv ideologicky, ale historicky, na reálné jevy.

Kolem roku 850 bylo vše ideální. V roce 843 Byzanc konečně překonala svou dlouhodobou heresi obrazoborectví (naposledy pod vedením cařihradského patriarchy Jana VII.) a patriarchou byl všemi uznávaný sv. Ιγνάτιος. Mezi Východem a Západem panovala harmonie. Nicméně s věcmi zamíchala politika, neboť v caesaropapistické Byzanci mohl císař poměrně silně zasahovat do církevních záležitostí. Sv. Ignác byl morálně zcela ridigní. Neměl slova kompromisu pro bývalé obrazoborce, ani pro veselé okolí 17letého císaře Michaela III. Opilce. Během mocenské čistky byl Ignác zbaven stolce a nahrazen všehoschopným dosud laikem Fótiem. Ignác se odvolal k papeži, protože tehdy ještě cařihradští patriarchové papežský primát normálně uznávali.

Konflikt byl zahájen. Papežem odsouzený Fotios si našel zástupný problém – filioque – a finální fase rozchodu Východu a Západu začala. Měla však několik peripetií. Tou hlavní byl VIII. ekumenický koncil (IV. cařihradský), který Vodník, vedle ostatních ekumenických koncilů, považuje za jediný zdroj dogmat. Podle katholíků se konal od 5. 10. 869 do 28. 2. 870. Podle pravoslavných jím byl až ten v letech 879–880. Tak který je pravý?

V prosinci 886 byl Fotios definitivně vyhnán. Nicméně jeho antilatinská strana nezanikla a nakonec v roce 1054 zvítězila.

Updated.

Hranice mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými

Pravoslaví je stejně jako protestanství rozpadlé na mnoho sekt. Hlavní dělící čára je mezi novokalendářníky a starokalendářníky. Budeme se zabývat pouze novokalendářníky, protože starokalendářních sekt je tolik, že by to vystačilo na zvláštní článek. Dochází tam ke změnám, např. v roce 2007 se ROCOR ze starokalendářní stala novokalendářní.

Novokalendářníci se rozpadají na starokalendářní novokalendářníky, tj. takové pravoslavné, kteří sice používají starý kalendář, ale jsou v obecenství s těmi, kteří používají nový kalendář. Ve zkratce se jim říká ruskopravoslavní, zatímco čistí novokalendářníci jsou řeckopravoslavní, až na Bulhary a Poláky, kteří jsou v orbitu ruskopravoslavných, takže jsou pod jejich značným vlivem.

Dalším definičním rozdílem mezi ruskopravoslavnými a řeckopravoslavnými je postoj k Americké pravoslavné církvi (OCA). Všichni novokalendářníci jsou sice s ní v obecenství, ale pouze ruskopravoslavní uznávají její samostatnost (autokefalitu), což vylučuje, aby k ruskopravoslavným patřila jerusalémská, srbská a albánská církev.

Příčiny jsou mocenské, stejně jako vznik pravoslaví v roce 858, kdy caesaropapisté v Cařihradu zbavili úřadu Římu věrného sv. Ignáce a založili tak vlastní schismatickou řeckopravoslavnou sektu, která v Cařihradě definitivně zvítězila v 11. století pod záminkou filioque.

Nový kalendář zavedl cařihradský patriarcha. Protože podle ruskopravoslavných jim nemá co diktovat (v tom mají pravdu), nový kalendář neuznávají. Ale protože je obecenství s ekumenickým patriarchou obecným znakem pravoslavné pravověrnosti, zůstávají s ním v obecenství, na rozdíl od starokalendářníků, pro něž je nový kalendář symbolem herese.

Autokefalitu OCA vyhlásila Moskva. Protože podle cařihradského patriarchy na území nepatřících do jurisdikce žádné z autokefálních církví (jako je Amerika) smí autokefalitu vyhlašovat pouze ekumenický patriarcha (v tom má pravdu), řeckopravoslavní autokefalitu OCA neuznávají. Protože jsou však USA příliš důležité, zůstávají s OCA v obecenství.

Přehledná tabulka 14 autokefálních novokalendářních církví:

Pořadí	Církev	Nový kalendář		Uznání OCA
		Ano	Ne	Ano	Ne
1.	cařihradská	×			×
2.	alexandrijská	×			×
3.	antiošská	×			×
4.	jerusalémská		×		×
5.	ruská		×	×
6.	gruzínská		×	×
7.	srbská		×		×
8.	rumunská	×			×
9.	bulharská	×		×
10.	kyperská	×			×
11.	řecká	×			×
12.	polská	×		×
13.	albánská		×		×
14.	československá		×	×

Z toho jasně vidíme, že řeckopravoslavná je církev cařihradská, alexandrijská, antiošská, rumunská, kyperská a řecká; ruskopravoslavná je církev ruská, gruzínská a československá; nezávislá je církev jerusalémská, srbská, bulharská, polská a albánská.

Updated.

Řeckopravoslavní a ruskopravoslavní

motto: „Šel jsem takhle jednou po mostě a na zábradlí balancoval chlápek, který se zjevně chystal ukončit svůj život skokem do údolí. Přiběhl jsem k němu a říkám:
"Hej, stůjte, nedělejte to!"
"A proč ne?"
"Je spousta věcí, kvůli kterým stojí za to žít!"
"Co třeba?"
"Třeba...jste věřící nebo ateista?"
"Věřící."
"Já taky! Jste křesťan nebo Žid?"
"Křesťan."
"Já taky! Jste katolík nebo protestant?"
"Protestant."
"Já taky! Jste episkopál nebo baptista?"
"Baptista."
"Já taky! Jste z Baptistické Církve Páně nebo z Baptistické Církve Hospodina?"
"Z Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z původní Církve Páně nebo z Reformované Církve Páně?"
"Z Reformované Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z Reformované Církve Páně reformou v roce 1879 nebo z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915?"
"Z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915!"
Na to jsem řekl: "Zhyň, ty kacířský bezbožníku!" a strčil ho dolů.“

Protože Vodník neustále zaplavuje LW ruskopravoslavnou propagandou (1, 2, 3 a 4), rozhodl jsem, že napíšu článek, který jednou provždy udělá tomuto nekontrolovanému šíření mémů přítrž.

Uvěřit ruskopravoslavnému mémovému komplexu znamená podstoupit rozsáhlý výplach mozku. Řada ruskopravoslavných thesí je v příkrém rozporu s realitou. Řada pilířů víry je navzájem rozporných. A nikoliv nedůležitým znakem sektářství ruskopravoslaví je účelovost. V boji s nepřítelem — Západem a především katholictvím — je každé svinstvo cizí provenience dobré. Např. soustavná redukce katholíků na římské je anglikánská manipulace. Přitom skutečně pravoslavnou víru mají řeckokatholičtí věřící, ale ruskopravoslavní sektáři pro nedostatek erudice neumějí mezi římskými a řeckými katholíky rozlišit.

Ruskopravoslavní sektáři nemají sebemenší úctu k tradicím obyvatelstva, na němž se pokoušejí parasitovat. Nejradši by zvýšili esoteričnost svého učení povinným používám umělého nesrozumitelného jazyka – staroslověnštiny. Protože je to však nemožné, tak se alespoň pokouší nahradit české termíny (např. milost) ruskými (благодать). To je však způsobenosti jejich nedostatečnou znalostí ruštiny, protože netuší, že v ruštině se český pojem milost rozpadá na милость a благодать. Jiní pravoslavní však tak sektářští nejsou: „Bohorodice Panno, raduj se; milostiplná Maria, Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, neboť jsi porodila Spasitele duší našich.“

Výplach mozku se projevuje neochotou prostudovat si argumenty druhé strany nepodloženým tvrzením, že ji zná: „Myslím, že jsem římskokatholické propagandy přečetl víc než Vy.“ Jenže prostudování zbožtělého sv. Losského neznamená, že propagandista zná katholický názor, když nezná ani alternativní pravoslavný názor ekumenického patriarchy nebo Bulgakova. Jedinou reakcí na předložená fakta je tak poukaz na to, že polemik málo zná ruskopravoslavnou propagandu Guettého, jako kdyby to na faktu, který se ruskopravoslavným nehodí do krámu, cokoliv měnilo.

Podobně jako evangelíci se pravoslavní sektáři se rozpadají na mnoho „církví“, navzájem se potírajících. Je to zákonitý důsledek toho, že jim chybí centrální autorita – papež. Každý sektář pak klade důraz na něco jiného a všichni ostatní jsou pro něj heretici, včetně ostatních pravoslavných sektářů. Typickým příkladem je nový kalendář. Řeckopravoslavní ho uznávají, naproti tomu ruskopravoslavní zbožštili předchozí pohanský kalendář. To je tak hlavní rozlišující znak mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými. Církev starý kalendář zavrhla v letech 1923–4; sektáři se tím nikdy nesmířili (jerusalémskopravoslavní, ruskopravoslavní, srbskopravoslavní, ukrajinskopravoslavní a gruzínskopravoslavní).

Po sloučení ruskopravoslavných (sergianisté pohltili ROCOR) se starokalendářníci dostali do těžké situace. Ačkoliv sdílejí stejnou víru jako ROCOR, tedy i jako sergianisté, nechtějí s nimi být v jednom spolku. Proto starokalendářníci přerušili s ruskopravoslavnými obecenství.

Na papíře se podle Vodníka pozná Jediná svatá katholická apoštolská církev tak, že její partikulární církve (sbory) jsou v obecenství. Ve skutečnosti podle toho, do jaké míry podléhají ruskopravoslavným. Např. ukrajinští pravoslavní se dělí na ruskopravoslavnou Ukrajinskou pravoslavnou církev moskevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou Ukrajinskou pravoslavnou církev kyjevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev, polskopravoslavnou Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev – kanonickou a ruskopravoslavnou Ukrajinskou autonomní pravoslavnou církev Lvova. Nikoliv nepodstatným znakem je totiž expansivnost ruskopravoslavných. Čeští pravoslavní byli původně srbskopravoslavní. Ale po roce 1945 je pohltili ruskopravoslavní, takže čeští pravoslavní se stali ruskopravoslavnými. V roce 1950 se ruskopravoslavní neváhali spolčit s kommunistickou diktaturou, když se podíleli na genocidě řeckých katholíků. Řeckokatholické vyznání pak bylo až do roku 1968 v Československu postaveno mimo zákon, zatímco římskokatholické bylo legální. Z toho zřejmě pramení neschopnost rozlišit mezi vždy legálním římskokatholickým vyznáním a kommunisty likvidovaným řeckokatholickým. Za svou participaci na zločinu proti lidskosti se ruskopravoslavní nikdy neomluvili. Řeckopravoslavní na něm neměli žádnou účast.

Ruskopravoslavní expandovali též do USA. OCA je uznávána od všech ruskopravoslavných, tj. od bulharské, české a slovenské, gruzínské, polské a ruské pravoslavné církve. Řeckopravoslavní neuznávají její hlavu jako patriarchu, ale jsou s ní v obecenství.

Ruskopravoslavní jsou na své sektářství dokonce hrdi. Pokud se na něčem dohodnou s katholíky, když jim dokonce podstrčí své vidění světa, tak se k tomu nehlásí, protože tím, že je to dohoda, je to poskvrněno nečistými katholíky.

Pro ruskopravoslavné je také typická neschopnost elementární konsistence. Ave Maria, tradičně překládáno jako Zdrávas Maria, novotářsky překládají jako „Bohorodice Panno, raduj se,“ jako kdyby se v Čechách zdravilo Raduj se jako v Řecku a ne Buď zdráv(a). Nebo poukaz na heretičnost sofiologie, když je řeč o ekumenismu a filioque.

Ruskopravoslavní by nejradši ignorovali vše, co se stalo po roce 1917. Ale jaký by to mělo smysl? Žijeme v 21. století, nikoliv ve století 19. Přitom v 1. tisíciletí, které tak zbožňují, z 506 let od smrti Konstantina Velikého do definitivního ukončení obrazoborectví (337–843) byl cařihradský patriarchát 248 let ve stavu schismatu či herese. Celkem 49 % času pro Vodníka znamená, že „blahodať Ducha svatého se postarala o to, že to dlouho nevydrželo,“ jak vysvětluje svou symptomatickou hatmatilkou. Pozoruhodné vnímání času. Jen obrazoborectví, tato typicky řeckopravoslavná herese, trvalo 90 let (726–787 a 814–843). „Takto nenapáchal caesaropapism na věrouce žádné trvalé škody“ – ano, pouze 1000 let schismatu.