Situace okolo postoje Alcuina k filioque je nejasná.
Filioque bylo v credálním kontextu poprvé použito při vyznání víry vizigótským králem Reccaredem na III. koncilu toledském (589); tuto formulaci potvrdily další toledské koncily (633 a 675). Jejich postoj byl podmíněn bojem proti ariánství a modalismu. Král Reccared nařídil, aby se Credo recitovalo s filioque během Eucharistie. Z říše Visigótů se pak rozšířilo do Galie.
Roku 680 se koncil v Hatfieldu pod vedením byzantského mnicha sv. Theodora (vyslaného ovšem papežem sv. Agathonem) přihlásil k prvním 5 ekumenickým koncilům, ale zároveň potvrdil své vyjádření víry s filioque.
Karel Veliký, o němž je známo, že se neuměl ani pořádně podepsat, protestoval u papeže Hadriána I. ohledně chodu věcí v Konstantinopoli. Papež jeho protesty po právu odmítl. Následně Karel Veliký nařídil sebrat všechny argumenty pro podporu svého postoje. Tak vznikly (povětšinou z bídných překladů) v letech 791-795 tzv. Libri Carolini. Zatímco VII. ekumenický koncil v r. 787 potvrdil, že Duch pochází pouze z Otce (byť prostřednictvím Syna), lokální koncil svolaný r. 794 do Frankfurtu Karlem Velikým (který na něm nařídil zpívat Credo s filioque) proti vzmáhající se heresi adoptionismu ve Španělsku, to popřel; jeho authorita ovšem není s authoritou ekumenického sněmu srovnatelná. Alcuinův zájem v této době byl nepochybně namířen proti adoptionistickým španělským biskupům a nepochybně odtud jeho angažovanost v této věci (tedy nikoli propagace filioque). Za hlavního authora Libri Carolini je považován Theodulf z Orleansu.
Na koncilu ve Friuli (797) Paulinus z Aquileie, Alcuinův souputník na dvoře Karla Velikého, obhajoval užívání filioque jako prostředku proti adoptionistům, ale uznával, že je to dodatek k cařihradsko-níkájskému Vyznání. Jaké stanovisko zaujímal sám Alcuin, se můžeme pouze dohadovat. Řada pravoslavných odborníků se ovšem domnívá, že Alcuin užití filioque v Credu aktivně prosazoval.
Na druhé straně r. 804 píše Alcuin bratřím do Lyonu, aby nezaváděli filioque do Creda. Konkrétně aby nepřestupovali limity položené Otci, aby nezaváděli nic nového do vyznání katholické víry a nenacházeli potěšení v tradicích, které nebyly známy v dávných dobách (Guettée, str. 149). Není pravděpodobné, že by považoval filioque za "dávnou tradici" (byť na Západě bylo podpořeno disproporčně obrovskou authoritou Bl. Augustina z Hippo), jinak by to jeho druh Paulinus z Aquileie těžko mohl uznat za pozdější dodatek. Téhož roku Alcuin umírá.
R. 808 se otázka filioque dostává opět před papeže Lva III. Na příkaz Karla Velikého prohlásil koncil v Cáchách filioque za nezbytné pro spásu duše a Theodulf z Orleansu sbírá patristické argumenty pro filioque. Papež následně připustil filioque pro katechisaci, ale nikoli jeho přidání k Vyznání víry. Sv. Photios odsoudil filioque bez výhrad. Navzdory tomu se Credo s filioque užívalo na Západě dál, r. 1014 ho papež Benedikt VIII. (při korunovaci císaře Jindřicha II.) zavádí trvale do římské liturgie.
Tučným písmem jsou v textu zdůrazněny neblahé zásahy světské moci do církevní věrouky. Zásahy, kterých se "caesaropapism", jenž je trnem v oku všem pokrokově smýšlejícím okcidentálcům, nikdy nedopustil a pokud, tak pouze s dočasným úspěchem (ikonoklasm).
Zdroje: 1, 2 a 3.
Vodníku, obávám se, že Vaše tučná tvrzení je z prstu vycucaná východní propaganda. Se stejným úspěchem by bylo možno tvrdit, že na každé řecké synodě císař cosi nařídil.
OdpovědětVymazatJinak je Vaše analysa bezcenná, protože se opírá toliko o východní propagandu a nevzala v potaz nejen katholický názor, ale též pravoslavný: „"from the Son" and "through the Son" are theological opinions which were dogmatized prematurely and erroneously. There is no dogma of the relation of the Holy Spirit to the Son and therefore particular opinions on this subject are not heresies but merely dogmatic hypotheses, which have been transformed into heresies by the schismatic spirit that has established itself in the Church and that eagerly exploits all sorts of liturgical and even cultural differences".“ Sergej Bulgakov Nicméně sektářům všech barev to lahodí. Mají se proti čemu vymezovat.
Tučná tvrzení jsou převzata ze zdrojů dole uvedených. Ani jeden z nich není pravoslavný. Císaři na řeckých synodách nenařizovali nic, pouze coachovali rozvášněné Otce, aniž by jim něco věroučného suggerovali.
OdpovědětVymazatMyslím si neskromně, že ta analysa vůbec bezcenná není. Jednak proto, že se opírá o prameny jak východní tak západní (a uvědomte si, že jejím cílem nebyla správnost nebo nesprávnost filioque, která pro mne jako pravoslavného křesťana není otázkou, nýbrž možný postoj Alcuina v této otázce), druhak proto, že jsem nenalezl nikde pramen, který by si tuhle otázku položil; je tedy IMHO zcela původní.
Názory Sergeje Bulgakova byly pravoslavnou církví odsouzeny.
Tučná tvrzení jsou převzata ze zdrojů dole uvedených.
OdpovědětVymazatPolopravda. Např. o Rekkaredovi se píše toliko na An Agreed Statement of the North American Orthodox-Catholic Theological Consultation: „On Reccared’s orders, the Creed began to be recited during the Eucharist, in imitation of the Eastern practice. From Spain, the use of the Creed with the Filioque spread throughout Gaul.“ Zjevně tam pravoslavní nebohým katholíkům (všimněte si: katholíkům) podstrčili svou versi události a ti, nic zlého netuše, jim to odsouhlasili.
Císaři na řeckých synodách nenařizovali nic, pouze coachovali rozvášněné Otce, aniž by jim něco věroučného suggerovali.
No jistě. Tomu nevěříte ani Vy. Jeden z mnoha příkladů za všechny: „In 638, the Byzantine emperor Heraclius, with the support of the Patriarch Sergius I of Constantinople, published the Ecthesis, which defined as the official imperial form of Christianity Monothelitism, the doctrine that, while Christ possessed two natures, he had only a single will.“ Má pro Vás pojem „caesaropapism“ nějaký reálný obsah, nebo jej pokaždé vykládáte podle libosti?
Názory Sergeje Bulgakova byly pravoslavnou církví odsouzeny.
Kterou a kdy?
Ještě bych chtěl dodat, že nikdo nepopírá, že germánští králové měli caesaropapistické tendence. Za všechny cf. německé papežství. Podstatné je toliko, jak se k tomu stavěl Řím. A to je zcela jasné. Naproti tomu v Byzanci žádný boj o investituru nikdy nebyl.
OdpovědětVymazatPolopravda.
OdpovědětVymazatNikoli. Vaše tvrzení "polopravda" je manipulativní. Pravoslavný zdroj je ryze pravoslavný zdroj, nikoli ekumenické souborné prohlášení s římskými katholíky. Vaše doměnky o tom, kdo komu co podstrčil, jsou zcela irrelevantní a založené na Vašich emočních blokádách a soukromých aversích.
Ad Heraclius: to je podobné jako ikonoklasm. Když císařové vnutili Církvi nějakou heresi (nebo později nějakou unii), blahodať Ducha svatého se postarala o to, že to dlouho nevydrželo. Takto nenapáchal caesaropapism na věrouce žádné trvalé škody - na rozdíl od barbarských světských vládců na Západě.
Bulgakovova sofiologie byla odsouzena už v 30. letech ruskou pravoslavnou církví jak v zahraničí, tak v SSSR. Jedním z těch, kteří jeho učení odmítli, je i soudobý světec sv. John (Maximovič).