Norské válečné děti

„Válečné dítě“ je terminus technicus pro dítě, které se narodí matce – občance okupovaného státu – a otci – okupačnímu vojákovi. Eva Simonsen napsala výtečnou komparativní studii o válečných dětech v Norsku a mulatech v Německu (PDF).

V případě Norska je zvláště zarážející odlišnost od Dánska. Připomeňme si, že mezi Dány a Nory není prakticky žádný ethnický rozdíl, že odlišnost mezi dánštinou a norštinou je podobná odlišnosti mezi češtinou a slovenštinou. Přesto byly po válce v Norsku matky cca 10 000 válečných dětí umístěny pod falešnou záminkou do koncentračních táborů, což se v Dánsku nestalo: „Immediately after the war, thousands of these women were interned in large camps, officially in order to prevent the dissemination of venereal diseases.“ V Dánsku místo toho bylo oficiální veřejné i soukromé mlčení; o otcích těchto dětí se nemluvilo. Norky, které se provdaly za Němce, norský stát zbavil norského občanství a vyhnal je do okupovaného Německa, kde strádaly v extrémním nedostatku.

Simonsen dodává, v jakém ovzduší tento systém vznikal: „Had there been suitable institutions for the mentally retarded in Norway before the war, the number of Nazi party members would have been much lower.“ Reakce? „The idea of deporting the children was seen as one alternative, both from a national point of view and one argued for as an action in the best interest of the child.“ (zdůrazněno mnou) Je proto zákonité, že je to právě Norsko, kde vyrostl zrůdný systém Barnevernetu, který v příbuzném Dánsku ani Švédsku nepozorujeme.

Subjektivní odpovědnost

Je zjevné, že předpokladem právní odpovědnosti, a to i objektivní, je protiprávnost. Již sporné ale je, protiprávnost čeho. Česká postkomunistická doktrína tvrdí, že v subjektivní odpovědnosti je to protiprávnost jednání. S tím však nelze souhlasit. To totiž vede k přemíře skutkových podstat ohrožovacích deliktů na úkor poruchových.

Proto je správné převzít německou doktrínu o zkoumání protiprávnosti následku. Tím se zpřehlední i ověřování trestuhodnosti (komunisticky: „společenské nebezpečnosti“, postkomunisticky: „společenské škodlivosti“). Jen takové jednání, které má trestuhodné následky, je deliktem.

Příklad: Pachatel špatně parkuje a při tom drobně ťukne do sousedního auta, aniž by ho jakkoliv viditelně poškodil. Nikomu se nic nestane. Takové jednání není správním deliktem, neboť škodlivý následek je zanedbatelný.

Jiný příklad: Pachatel špatně parkuje a při tom drobně ťukne do sousedního auta, aniž by ho jakkoliv viditelně poškodil. V sousedním autě se rozbije plato vajíček. Takové jednání je správním deliktem i deliktem soukromého práva, neboť vznikl škodlivý následek. Ve správním řízení by pachatel měl být uznán vinným, ale upuštěno od potrestání, neboť porušení veřejného zájmu je mizivé. V soudním řízení o náhradu škody by pachateli měla být uložena povinnost nahradit rozbitá vajíčka a uhradit náklady za vyčištění automobilu.

Updated.

Monotype a jeho plagiáty

Písmolijna Monotype je nechvalně známá, že ukradla některá slavná písma:

1. originál: Futura (Paul Renner, 1927) a ITC Avant Garde Gothic Book (Herb Lubalin, 1970). Ukradeno jako Century Gothic (1991) – proporce jsou z ITC Avant Garde Gothic a tvary z Futury.
2. originál: Palatino (Hermann Zapf, 1948). Ukradeno jako Book Antiqua.
3. originál: Helvetica (Max Miedinger, 1957). Ukradeno jako Arial (Patricia Saunders, 1982) – proporce jsou z Helvetiky a tvary z Monotype Grotesque (Frank Hinman Pierpont, 1926).
4. originál: ITC Bookman (Alexander Phemister, 1858; Ed Benguiat, 1975). Ukradeno jako Bookman Old Style (Ong Chong Wah).
5. originál: ITC Zapf Dingbats (Hermann Zapf, 1978). Ukradeno jako Monotype Sorts.
6. originál: ITC Zapf Chancery (Hermann Zapf, 1979). Ukradeno jako Monotype Corsiva (Patricia Saunders).

Norské děti

Protože z našeho hnutí, výstižně nazývaného In dubio pro parentibus, z osobních důvodů vypadla nenahraditelná Soňa Svobodová, rozhodl jsem se, že i já vysvětlím, v čem se odpůrci matek mýlí. Podkladem mi pro to budou texty nepřímé obhájkyně státních krádeží a loupeží dětí, racionální Hany Čápové. Druhou Věru Tydlitátovou, Moniku Le Fay, která je známější jako Elšíková z Českého deníku, si nechám na jindy.

Úvodem bych chtěl předeslat 3 věci:

1. Evu Michalákovou znám od srpna 2013, tedy rok a půl, Pavla Hasenkopfa ještě déle. Nejsem tedy ve věci neutrální.
2. Nebudu se vyjadřovat k mezinárodním únosům. V těchto soukromoprávních sporech má stát velice nelehkou úlohu: Dát za pravdu matce, anebo otci, přičemž jeden z nich je občan, druhý cizinec. Podle mého názoru je vina na obou a je nutno připomenout, že je primární odpovědností ženy, koho si vybere za otce svých dětí. Mým zájmem je proto čistě jen veřejnoprávní vztah mezi státem a rodičem.
3. Jsem zásadní odpůrce sirotčinců ("kojeneckých ústavů" & "dětských domovů"). Jsou to nelidské přežitky minulosti. Pokud je ze závažného důvodu znemožněna rodičovská péče, zejména kvůli bezprostřednímu vážnému ohrožení života nebo zdraví dítětě, má být dítě svěřeno pěstounům, nejlépe příbuzným.

Hanu Čápovou znám osobně. Základním znakem jejích článků je fakticita. To však neznamená, že je prostá ideologie. V případu norských dětí si vybrala, že bude na straně státu, protože je to Norsko, a proti matce. V Respektu zveřejnila 3 články: České děti nedáme, Sobotka: Diplomatický tlak na Norsko nepoleví a Pusťte bratry domů! Ten poslední Respekt před širší veřejností elitářsky tají, a proto nemá cenu se jím zabývat.

První článek má manipulativní volbu slov: "Na první pohled to vypadá, že se Norové na české matce dopouštějí do nebe volajícího bezpráví." Nejen na první pohled, ale i po podrobné znalosti případu. "Matka Česku vyčítá, že se o její práva nestaralo." Tento objektivní fakt se klade jako subjektivní názor. Přitom každý, kdo o věci něco ví, musí vidět, jak ČR například ve srovnání s Indií totálně selhala, jak je pro ni retorse stále ještě sprosté slovo.

"Dostatek informací pro to, abychom se jednoznačně přiklonili na tu, či onu stranu, prostě nemáme." Máme. Ačkoliv se třeba Monika Le Fay základním zásadám právního státu doslova vysmívá, je znakem civilisace, že pokud nebyl delikt prokázán, má se za to, že se nestal. Podezření na pohlavní zneužití se neprokázalo, a proto má stát děti rodičům vrátit. Opačné chování státu si lze představit pouze v despocii, kdy se stát může vůči svým otrokům chovat jakkoliv, protože ho přirozené právo neváže.

"Zároveň je ale těch „norských spiknutí“ nějak moc – i kdyby úřad na ochranu dětí trpěl předsudky vůči rodičovským schopnostem ženy z „východní Evropy“ (což nelze vyloučit), že by se podobně na věc dívala i školka a pěstouni?" Znakem všech idealistů je, že jsou neschopni pochopit reálné motivace jednání lidí. Školka byla s matkou v neustálém konfliktu, dokonce ji udala. Měla proto zájem matce co nejvíce škodit. No a pěstouni, kteří trpí frustrací z nemožnosti mít děti, mají přirozený zájem mít cizí děti u sebe i nadále, a tedy dělat vše proto, aby mateřství bylo potlačeno. To nemůže nevidět jen slepý.

"Jenže právě Česko odebírá z rodin mnohem víc dětí, než je v Evropě obvyklé." Ano, ČR až do Macelovy novely zákona o sociálněprávní ochraně dětí odebíralo chudým rodičům více dětí než Norsko. Ale, jak konstatovala ombudsmanka, situace se pak zlepšila.

"O tom se však ve sněmovně nemluví zdaleka tak často jako o dětech odebraných v Norsku." Není vše ideální. Ale nepomoci oběti státního bezpráví poukazem na to, že jsou i jiné oběti, je amorální.

Hrubá manipulace pokračuje i ve druhém článku: "Norské soudy zohlednily svědectví učitelek ze školky, které jako první upozornily, že v rodině není něco v pořádku, k dispozici měly také názor znalců z oboru dětské psychologie. O možném zneužívání mluvili i pěstouni. Proti stojí jen tvrzení matky, která zneužívání a bití popírá; připouští pouze, že občas plácla kluky na zadek." Ano, norské soudy to zohlednily. Ale tím porušily zásadu právního státu: v pochybnostech ve prospěch. Čápová mlčí, že znalci jsou milenci, kteří opisovali jeden od druhého, a jsou placeni Barnevernetem, takže byla porušena další zásada: nezávislosti a nestrannosti obou posudků.

Neuvěřitelné je tvrzení: "Proti stojí jen tvrzení matky". Ve správním trestání dokazuje stát, obviněnému stačí jen popírat, takže ani nic positivně tvrdit nemusí. Lze tedy shrnout, že je zvláštní, jak jsou Respektu principy právního státu cizí. Ale myslím, že i odpor k matkám by měl mít v Respektu své hranice.

Updated.

Idealisté a realisté

Rozdíl mezi idealisty a realisty v kostce:

Realisté: „Ti lidé proti tomu řešení nemají žádné námitky, a proto žádný problém neexistuje. Anglosasové říkají: ,If it ainʼt broke, donʼt fix it.‘“

Idealisté: „No jo, ale to řešení se jim nemá líbit, protože je hrozné.“

Proč i přesto jsem Charlie

Abych učinil za dost předpovědi visionáře Jakuba Horáka, chtěl bych napsat analysu reakcí na zásadní text Tomáše Halíka, Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost. Halíkův text je dosti mělký, což ještě zhoršil nesmyslným závěrečným odstavcem: „Ještě osobní douška: přátelé, s nimiž o těchto věcech diskutuji, se obávali, abych tímto stanoviskem nechtě nesouzněl s hlasy fašizující pravice, která mne po léta napadá stejným slovníkem a vehemencí jako stalinisté z Haló novin. Důvěřuji v inteligenci čtenářů: příznivci Putina a Le Pena kritizují Západ a jeho kulturu svobody proto, že ji nechápou a nenávidí; já proto, že ji miluji a cítím za ni spoluodpovědnost.“ Jak chabá je Halíkova myšlenková úroveň lze snadno seznat z porovnání s hlubší úvahou Christophera Pankhursta Je ne suis pas Charlie (anglicky a česky).

Pankhurst přesně vystihl, proč Halík dostal od pravdoláskařského establishmentu takovou čočku. Ostatně, není v tom sám. Podobně dopadl i Ovadia Josef, ačkoliv patřil k nekritisovatelnému ethniku, nebo Benjamin Netanjahu, ačkoliv je představitelem nekritisovatelného státu. Příčina spočívá v tom, že ani státní příslušnost (Bibi), ani ethnicita (Ovadja Josef), ani příslušnost ke klanu (Halík) nic neznamená, pokud člověk nemá správné názory. A ty nekompromisně stanoví pravdoláskařská myšlenková policie. A správným názorem je, že Charlie Hebdo je hodnotné a výrazem západní kultury.

Tak si i já jako liberál a nonkonformista užiju světlého okamžiku, že mé názory jsou shodné s progressivistickými inkvisitory vkusu. I já se totiž domnívám, že není vůbec nic špatného na tom dělat si legraci z náboženství a jeho postav. Není to amorální, nýbrž je to podstatou Západu. Jednostranně vynucovaná důstojnost nemůže mít přednost před svobodou.

Updated.

Globální tiskové kanceláře

Zřejmě poprvé byl tento fenomén analysován v roce 1981. Od té doby se situace (PDF, za přečtení stojí zejména pp. 42–3) změnila, vinou úpadku UPI. Velká trojka nyní zahrnuje: americkou AP, která je družstvem US médií a které založil Moses Yale Beach, britské Reuters, které jsou soukromé a které založil Julius von Reuter, a francouzskou AFP, kde má kontrolní balík Francie a kterou založil Charles-Louis Havas (pořadí je podle významu i podle obráceného data vzniku, tj. od nejmladší po nejstarší). Jsou zodpovědné za drtivou většinu zpráv, které každý den konsumujeme. Tvoří základ veřejného mínění Západu svým výběrem faktů a nepřímým hodnocením na základě mainstreamových hodnot, které však nelze zaměňovat se stranictvím. Všechny ostatní tiskové kanceláře jsou jen regionální jako TASS, DPA či EFE, anebo národní jako ČTK.

Salafismus

V poslední době je hlavním druhem extrémismu stále více islamofobie. Příkladem je IVČRN a jeho představitel Martin Konvička. Tihle islamofobové nesmírně podceňují neobyčejnou různorodost islámu a chovají se tak, jako kdyby muslimové třeba dávali celou evropskou civilisaci do jednoho pytle, například by nedělali žádný rozdíl mezi křesťany a komunisty.

Nelze však zapomínat, že část muslimů skutečně nebezpečná je, a to nejen ve svých zemích, ale rovněž celosvětově. Tak se podívejme na to, jak tuto skupinu vymezit:

Předně se islám dělí na sunna a ší'a. Ačkoliv sunnité jsou příznivci establishmentu, zatímco ší'ité byli původně plebs, nebezpeční jsou právě sunnité, respektive jejich část: salafisté. Odhaduje se, že z 2 mld. muslimů je salafistů 10 až 20 milionů.

Salafismus je islámské puritánství. Označení je odvozeno od slova salaf (předchůdci), jimž jsou kolektivně označeny první 3 generace muslimů, tj. zhruba 7. století. Cílem salafistů je návrat k fundamentu islámu, tedy do těchto ideálních dob.

Ani salafismus není nějaký jednotný směr. Nyní mizejícím druhem je madchalismus, který je nyní zastoupen primárně v Evropě. Jeho cílem je maximální religionalisace světského života. Lze ho přirovnat ke křesťanskému kalvinismu.

Druhý, nejpočetnější směr salafismu, lze označit jako politický. Lze ho přirovnat ke křesťanskému lutheránství. Patří sem i vládnoucí ideologie KSA, která je pejorativně označována za wahhábismus. Nebýt státního převratu v Egyptě, salafismus by prostřednictvím Muslimského bratrstva vládl i v Egyptě.

A konečně poslední, jediný nebezpečný, je džihádismus, který čítá asi 100 000 bojovníků (PDF).  Lze ho přirovnat k evropskému extrémismu. Patří sem afghánský Tálibán, al-Káida, i hrůza všech hrůz, Islámský stát (IS).

Co s tím? Domnívám, že salafismus nám už tak přerostl přes hlavu, že ho nelze potlačit. Měli bychom ho však zatlačovat: všemožně podporovat odchod od něj a salafisty otevřeně diskriminovat. V tomto rámci je IS nutno zlikvidovat všemi prostředky, včetně jeho nositelů. No a džihádismus je nutno vymýtit: primárně prostřednictvím bezpečnostních sborů.

Updated.

Nový design Britských listů

K 25. výročí 17. listopadu 1989 dostaly Britské listy po 13 letech nový design. Je sice standardnější, ale hlavní stránka mi přijde mnohem méně přehledná než ve starém layoutu. Zajímavostí je, že ani tentokrát Jan Čulík nesplnil svůj slib, že obnoví diskusse k článkům.

Gaychat VI

Počet popravených desertérů za první světové války

Zajímavá statistika:

• Francie: 600
• UK: 306, z toho 25 Kanaďanů, 22 Irů a 5 Novozélanďanů
• Německo: 18

Austrálie, USA: 0.

Vznik ISIL

Podle Jana Zahradila za vznik ISIL může Asad: „ISIS vyrobil Asad. Ještě v roce 2011 seděli všichni tihle lidi v Sýrii v kriminále, kde se pěkně sčuchli. A pak je Asad, nikdo neví proč, pustil všechny ven.“ Vzhledem k tomu, že ISIL vznikl již v roce 1999, upřesněme jeho thesi na: Asad zavinil současný vzestup ISIL – vznik IS – tím, že v roce 2011 amnestoval vůdce ISIL. Tu můžeme snadno otestovat tím, že se podíváme na osudy vůdců IS (alternativní přehled):

Chalífa Ibráhím. Ten je na svobodě nejpozději od roku 2009 (spíše však od roku 2005), kdy byl propuštěn z US internace v Iráku. Abu Abdul Rahman al-Bilawi, člen vlády. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Nyní mrtev. Abu Ayman al-Iraqi. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Abu Ahmad al-Alwani. Haji Bakr. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Mrtev od ledna 2014. Abu Fatima al-Jaheishi.

Lze tedy říci, že většina vedení IS jsou Iráčané. Obviňování Asada je jen propaganda FSA, jejímž cílem je zakrýt pakt o neútočení mezi IS a ostatními syrskými povstalci. Na druhou stranu, pokládám za jisté, že Asad chce nejprve vyřídit FSA, takže na IS příliš neútočí. Problém ale je, že Asadových ší'itů je v Sýrii pouze 3 000 000, zatímco povstaleckých sunnitů 17 000 000.

Dalším zdrojem toho tvrzení je nekonkrétní prohlášení britských tajných služeb, založené na chronicky nespolehlivých emigrantech – obdoba kachny se ZHN v Iráku: „Rebels and defectors say the regime also deliberately released militant prisoners to strengthen jihadist ranks at the expense of moderate rebel forces. The aim was to persuade the West that the uprising was sponsored by Islamist militants including al-Qaeda as a way of stopping Western support for it.“ + „It happened as part of an amnesty, said one Syrian activist who was released from Sednaya prison near Damascus at the same time.“ Toto tvrzení pak bez dalšího replikují media, která však za tím krokem vidí Asadův pokus utišit oposici na počátku občanské války, která začala 15. 3. 2011.

Lze tedy říci, že je sice možné, že Asad amnestoval některé budoucí bojovníky IS, nicméně zjevně to nebyl záměr, na rozdíl třeba od NDF. To už by na IS měli větší vinu Američané, kteří propustili většinu budoucích vůdců IS z „terroristické přípravky“, rovněž nezáměrně.

Tři konservatismy

Ačkoliv dělení konservatismu na realistický (paleo-) a idealistický (neo-) je užitečné, po rozhovoru s Romanem Jochem mám pocit, že za úvahu stojí též tripartice. A protože laboratoří politiky je Francie, lze vycházet z francouzských politických směrů:

1. bourbonský (uprostřed): tradicionalismus. Lze ho ztotožnit s paleokonservatismem. Ve Francii ho nejvíce zastupuje populistická Národní fronta. Positivní vztah k náboženství.
2. orléanistický (vlevo): modernismus. Lze ho ztotožnit s neokonservatismem. Ve Francii ho zastupuje liberální Demokratické hnutí. Positivní vztah k podnikání.
3. bonapartistický (vpravo): autoritářství. Ve Francii ho zastupuje gaullistická Unie za lidové hnutí. Positivní vztah k nacionalismu a silnému vůdci.

Cílem tohoto článku je ukázat, že ačkoliv neokonservatism enormně posílil v 60. letech 20. století, jeho kořeny jsou mnohem starší. Lze je trasovat až k Burkemu. Autoritářský konservativism je stejně modernisující jako demokratický burkeovský. Kořeny autoritářství jsou u Napoléona Bonaparte, ale vlastní podobu mu vtělila až neoabsolutistická reakce po roce 1848 v podobě Ludvíka Bonaparta a Alexandra Bacha. Symptomatické je, že legitimism pro něj nemá žádnou hodnotu.

Zatímco tradicionalism lze považovat za kontinentální a modernism za britský, je možné tvrdit, že po roce 1945 se z tradicionalismu i autoritářství (německá konservativní revoluce) staly nedemokratické okrajové směry. Modernism všude zvítězil (křesťanská demokracie je modernistická) a vinou fusionismu je dokonce zaměňován s liberalismem.

Volba pod5% strany

Jednou z nejvíce diskutabilních politických metarad, kterou jsem kdy dostal, byla rada Ladislava Jakla: Volte jakoukoliv kandidující stranu, bez ohledu na to, zda má chanci se tam dostat. Politická scéna potřebuje signál, koho lidé opravdu podporují, nikoliv koho považují za nejmenší zlo.

Řídil jsem se jí v posledních sněmovních volbách a přinesla mi docela zklamání. Celý život jsem totiž volil pouze sněmovní strany a nijak zvlášť mi to nevadilo. Nicméně, v roce 2013 jsem byl znechucen úplně všemi: od posttopolánkovské ODS až po sobotkovskou ČSSD. Takže sáhnout mimo Sněmovnu bylo najednou docela přirozené.

Jenže, mentalita pod5% strany je docela jiná než strany sněmovní. Sněmovní strana je mnohem otevřenější; mimoparlamentní je do sebe zahleděný ideologický klub. Proto je tak cenný úspěch SSO v evropských volbách. Abwehrpsychose mizí, nekonečné ideologické půtky vystřídal tah na branku: úsilí o úspěch ve volbách, protože úspěch v politice chutná sladce. Strana je i mnohem otevřenější veřejnosti.

Proto nevím, zda budu i někdy příště volit stranu, u níž je zřejmé, že nemá chanci uspět. Nicméně jednoznačné hodnocení Jaklovy rady, zda je dobrá, anebo špatná, nemám.

Jakýsi Embeso k tomu dodává: „Petersuv text lze bez ztraty desitky opustit hned po prve vete "V posledních sněmovních volbách jsem se řídil radou Ladislava Jakla...", beznadejne diskreditujici vse dale napsane 8-)“. Myslím, že by se k politice neměli vyjadřovat lidé, kteří vidí rudě, jakmile zaslechnou nějaké jméno. Předně, Jaklova rada nebyla materiální (obsahová), ale procedurální. Může se jí řidit třeba i ultralevicový volič. Za druhé, nemusím s liberálem Jaklem ve všem souhlasit; je ale nutno uznat, že má mnoho zajímavých myšlenek. A jen ignorant si ho plete s paleokonservativcem Hájkem.

Profily odvahy SSO

V posledních sněmovních volbách jsem se řídil radou Ladislava Jakla volit stranu bez ohledu na 5% hranici. Volil jsem Stranu svobodných občanů (SSO) a hodně jsem si to pak vyčítal, protože jejich sebeuspokojení z tak mizerného výsledku (2,46 %) mi lezlo krkem.

V evropských volbách jsem nevěděl koho volit. Ale obrátil se na mne Martin Pánek, ať to s nimi zkusím ještě jednou. Tak jsem kroužkoval jeho a Víta Jedličku. Fenomenální úspěch SSO mi vlil elán do žil a shodou okolností si od té doby nemohu na tuto stranu stěžovat.

Jejich poslední prohlášení k Ukrajině bylo dokonce tak fantastické, že bych ho nečekal ani v nejsmělejších snech. Taky jim ho elitáři a rusofobové všech barev otloutli o hlavu na Twitteru i jinde.

Ačkoliv osobně jsem na straně humanismu a tedy Ruska (stejně jako u Jižní Osetie), neutrální postoj, který zaujala SSO, je rovněž legitimní. Původně jsem očekával, že to bude postoj českých médií. Bohužel ta byla a jsou ještě zoufalejší než je jejich obvyklý standard. Ačkoliv ten je už tak velice mizerný, že prakticky není co zhoršovat.

Od SSO tedy byla velká statečnost jít proti mainstreamu. V praxi tak naplnila to, co požadoval JFK. Otázkou je, zda jejich krok byl taktický a strategický. Taktický nebyl, protože od SSO odvál mnoho rusofobů, kteří dříve SSO podporovali kvůli liberalismu. Ale strategický byl, protože SSO zaujala nové místo na politickém trhu, kam T9 ani ODS nemají odvahu jít. A zároveň se SSO stala útočištěm pro ty, pro které nenávist (zde k Rusům) není legitimní politický program. A na tom se dá stavět.

Poučení pro Vodníka: Pravda a láska

Vodník napsal analytický článek o Pravdě a lásce, který je stejně málo zdařilý jako jeho předchozí. Proč? Ačkoliv je Vodník fanatický essencialista, ve skutečnosti neuznává svébytnou existenci Pravdy a lásky. Považuje ji za pouhou nálepku pro všechny politické názory, které se mu nelíbí a které nelze označit ani za komunistické, ani za fašistické.

Nejvíce je to vidět na názoru: „volí TOP 09“. Na to mohu s klidem odpovědět, že drtivá většina pravdoláskařů nikoliv, protože nezkousne Kalouska. Ano, pravdoláskaři volili Schwarzenberga za presidenta, ale to oblibu TOP 09 nijak nezvýšilo. Volili totiž čistě jeho osobu, nikoliv stranu. Koho tedy pravdoláskaři volí? Hard core volí LES, levicoví pravdoláskaři Stranu zelených, ještě více levicoví Piráty a pravicoví KDU-ČSL.

A tak je to se vším. Vodník napíše nějakou thesi, ale pak hned doplní, že v mnoha případech neplatí. Co je to za analysu nějakého fenomenu? Pokud chceme Pravdu a lásku skutečně analysovat, tak si předně musíme ujasnit, zda chceme mluvit o idealistech (neokonservaticích, progressivistech a nové levici), nebo jen o progressivistech. V zahraniční politice, o které Vodník mluví nejvíc, je totiž mezi neokonservativci a progressivisty na jedné straně, a novou levicí na druhé straně, zásadní rozdíl. Nová levice není rusofobní a je propalestinská.

Rozeberme si Vodníkovo dvanáctero bod po bodu:

1. kult Václava Havla je definiční znak progressivistů. Pro neokonservativce neplatí a pro novou levici ještě méně.
2. podpora válečných tažení Západu je vlastní především neokonservativcům. Progressivisté vykazují jistou distanci; nová levice ještě více.
3. rusofobie a antikommunism spolu vůbec nesouvisí. Ne, že by rusofobie v ČR neexistovala, naopak je prevalentní, ale vykazují ji především primitivové. Idealisté kritisují toliko Putina, nikoliv ruský národ. Antikomunismus nesdílí nová levice a progressivisté také mají strukturovanější náhled, cf. debaty o normalisaci jako o totalitě.
4. islamofobie není vlastní žádnému idealistovi. Naopak, byli to progressivističtí a novolevicoví trollové, kteří stáli za zrušením facebookové stránky Islám v ČR nechceme. Důvod je nasnadě, hlavním heslem progressivistů a ještě více nové levice je diversita či multikulturalita, o níž Vodník z nepochopitelného důvodu mlčí. Nicméně islamofobie je nový fenomén, který stále více sílí, a proto by si zasloužil vlastní podrobnou analysu.
5. v sionismu Vodník zcela opomněl zásadní rozdíl mezi bělokošiláčskými neokonservativci a propalestinskou novou levicí. Progressivisté jsou proisraelští, ale nikoliv nekriticky, zejména bytostně nesnášejí revisionistický sionismus, tedy Likud. Nicméně, sionismus by si zasloužil zvláštní analysu, je to výrazný fenomén.
6. rasism. Tady si Vodník novinářským způsobem plete rasism a supremacism. Rasistou není žádný idealista a supremacism je nové levici naprosto cizí. Opět by stálo za to analysovat universalism Západu, jenže ten je vlastní i realistům.
7. amerikanism. Nechápu, proč je to zvláštní bod, když je to zjevná součást supremacismu. USA jsou typickým příkladem Západu, ale nejsou přijímány nekriticky. Neokonservativci zásadně kritisují Obamu, progressivisté a ještě více nová levice kritisovala Bushe.
8. undergroud a avantgarda. Tohle si Vodník vycucal z prstu. Ano, mnozí estéti a snobové preferují undergroud a avantgardu, ale to není nijak vázáno na politické přesvědčení.
9. představitelé. Ano, Schwarzenberg je nominální vůdce Pravdy a lásky, ale všichni vědí, že je za zenitem. Proto probíhá intensivní hledání nového vůdce, přičemž hlavním kandidátem je momentálně Tomáš Halík.
10. politická strana. Zde, jak jsem demonstroval výše, je Vodník nejvíc mimo.
11. U paleokonservativců Vodník opět smíchal jablka s hruškami. TV rebelie byl odpor proti kartelu ODS–ČSSD, který je dnes zcela passé. Co se týká osoby Václava Klause, ano, ten je nenáviděn všemi idealisty, ale důvodem je, že jako symbol odporu k Václavu Havlovi je nyní hlavním představitelem realismu v české politice, když Zeman svou apotheosou buranství tento úkol nedokáže naplnit.
12. noviny. Zde Vodník zaspal dobu. Babišovy Lidové noviny rozhodně nejsou nějakým hlavním stanem Pravdy a lásky. Tím je neokonservativní Reflex, progressivistický Respekt a novolevicový Deník Referendum. A rozhodně nelze vynechat radikální Romeu. Týden sem nepatří a Neviditelného psa nikdo nečte, to je jen Vodníkova obsesse.

Gogo proto Vodníkův text poměrně zdařile kritisoval.

50 let od posledního lynche v USA

Dne 21. června 1964 byli zavražděni Andrew Goodman, Michael Schwerner a James Earl Chaney, což byly poslední 3 vraždy v nechvalné stoleté historii lynchů v USA, přičemž symbolicky byli obětí dva židé a jeden černoch. Tento poslední lynch se více než klassickému lynchi podobal femové vraždě. Chyběl mu totiž jeden ze 2 základních znaků lynche: lynchující dav.

Naproti tomu nechyběl druhý základní znak lynche: odmítnutí státních veřejných úřadů stíhat vrahy. Zde se však toho ujaly federální úřady a 7 vrahů bylo odsouzeno za spiknutí ke zbavení občanských práv na 3 až 10 let. Zároveň si můžeme ukázat rozdíl mezi civilisovaným světem a ČR: obviněný sheriff je předváděn k soudu bez pout, v ČR má obviněný samozřejmě pouta a možná dokonce i medvěda. Lidskost je pro české OČTŘ sprosté slovo.

Jiná používaná definice lynche zní: "There must be legal evidence that a person was killed. That person must have met death illegally. A group of three or more persons must have participated in the killing. The group must have acted under the pretext of service to Justice, Race, or Tradition."

Na statistice téměř 5 000 obětí lynche lze tuto neblahou historii rozdělit do těchto období:

1. počáteční (1882 až 1890): obětí bylo něco přes sto ročně, zpočátku převážně běloši.
2. krvavé (1891 až 1901): počet obětí se blížil až ke 200 ročně, podíl zavražděných bělochů rychle klesal.
3. vysoké (1902 až 1923): počet obětí se stabilisoval na cca 50 ročně.
4. nižší (1924 až 1935): počet obětí poklesl na cca 20 ročně; běloši prakticky přestali být vražděni.
5. útlumové (1936 až 1951): počet vražd se pohyboval kolem 5 ročně.
6. doznívající (1952 až 1964), kdy byly roky, kdy se nekonal žádný lynch; jindy jen jeden lynch ročně.

Postavení KKK
Dějiny Ku-klux-klanu je nutno rozdělit na 3 fase:

1. 1865 až 1874, kdy KKK byl guerrillovou organisací proti okupaci Severem. KKK zavraždil několik tisíc lidí.
2. 1915 až 1925, kdy měl KKK až 6 000 000 členů. Druhý KKK vznikl na základě velkofilmu Zrození národa a jeho úpadek započal, když Velký drak Stephenson umučil učitelku Oberholtzerovou, svou bývalou přítelkyni, kterou unesl a která před svou smrtí stačila popsat útrapy, které prožila.
3. po 1925, kdy členství kleslo na 5 000 členů.

Tři maďarské postavy

Každý národ má takový charakter, jakých svých představitelů si váží. Proto jsem se nedávno zeptal vzdělaných Maďarů na 3 význačné maďarské osobnosti a dnešní postoj Maďarů k nim:

Lajos Kossuth (1802–1894), představitel maďarské revoluce, který se nikdy nesmířil s její porážkou a nikdy se do Maďarska nevrátil. Jeho českou obdobou je Josef Václav Frič (1829–1890), který byl však o generaci mladší, symptomaticky se v roce 1880 do Prahy vrátil a je v ČR zcela zapomenut. Přes svou nekompromisnost má Kossuth v Maďarsku postavení otce národa, jeho ulice je v každém městě, takže se nakonec podobá spíše Karlu Havlíčkovi (1821–1856), ačkoliv jeho politický charakter i osud byl úplně jiný. Připomeňme si, že pojem Bachových husarů je v Maďarsku stále živý, ačkoliv se už vesměs netuší, že to byli převážně Češi.

Mihály Károlyi (1875–1955) je tím, čím by byl Bohumír Šmeral (1880–1941), kdyby byl v postavení Vlastimila Tusara (1880–1924). Současní Maďaři ho odmítají a levice na něj, stejně jako u nás na Šmerala, raději zapomněla. V podobném postavení na pravici je Miklós Horthy de Nagybánya (1868–1957), kterého by šlo přirovnat ke Karlu Kramářovi (1860–1937) nebo Rudolfu Beranovi (1887–1954). Toho také většina Maďarů nemusí.

Imre Nagy (1896–1958) se nedá přirovnat k nikomu; nejvíce se mu podobá o generaci mladší Josef Smrkovský (1911–1974), který je však na rozdíl od Nagye zapomenut. Jeho percepce byla pro mne nejvíce překvapivá. Antikomunisté jsou v menšině, Nagyově činnosti od roku 1953 se nedá vytknout vůbec nic. Proto je hodnocen kladně.

 

Homosexuální hnutí

Článek o homosexualismu sice vzbudil živý ohlas, nicméně mnozí nepochopili jeho podstatu. Za všechny třeba Kapitán: „Nevím, kde berete ten Váš odhad, že 90% národa propadla buzerantismu.“ Jedná se o fatální nepochopení rozdílu mezi homofilií a homosexualismem. Ve skutečnosti vůbec nic nebrání tomu, aby homosexualista byl homofobem. Naopak, homofilů je mezi homosexualisty výrazná menšina; jedná se prakticky jen o ty, kteří se chovají homosexuálně.

Tak tedy znovu: Homosexualism je přesvědčení, že existuje něco jako sexuální „orientace“, která je vrozená a nedá se s ní vůbec nic dělat. Je to tedy ideologie na úrovni rasismu, tedy tvrzení, že barva kůže předurčuje naše chování. Názor, že homosexuální „orientace“ je positivní, s homosexualismem nijak nesouvisí. To je homofilie.

Důvod, proč je homosexualism tak rozšířenou ideologií jako bylo křesťanství ve středověku nebo kommunistická ideologie za kommunismu (cca od roku 1955 byla veřejnost v ČSR přesvědčena, že jakákoliv alternativa ke kommunismu je nereálná, byť by třeba byla žádoucí) je jednak všeobecná popularita všech biologisujících ideologií, od sociálního darwinismu po rasism, a jednak úspěchy homosexuálního hnutí, obvykle nazývané osvobození homosexuálů. Na to se podívejme podrobněji. Jeho konečným cílem je rozložení heteronormativity, která je stále ještě prevalentní.

Podstatou homosexuálního hnutí je vytvoření homosexuální sdílené identity, jejíž nositelé tvoří kolektiv – menšinu, která má společné cíle, k jejichž prosazení volí nejrůznější prostředky, a to včetně násilných. Přijetí identity se říká „konverse“. Homosexuální hnutí vyžaduje zveřejnění konverse = coming out.

Ačkoliv je těžké odlišit úsilí o pouhou aprobaci homosexuálního chování od homosexuálního hnutí, zdá se, že počátky homosexuálního hnutí lze datovat do 11. 11. 1950, kdy Harry Hay založil Mattachine Society („group to protect and improve the rights of homosexuals“) jako základní organisaci Kommunistické strany USA a individuální politické úsilí tak přerostlo v kolektivní. Vlastní homosexuální hnutí začíná 19. 9. 1964, kdy se v New Yorku konala první homosexuální demonstrace.

Prvním cílem homosexuálního hnutí bylo odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, nejprve z DSM, kdy v roce 1970 začal ostrý nátlak na APA. To bylo korunováno úspěchem, když 15. 12. 1973 představenstvo APA odstranilo homosexualitu ze seznamu duševních nemocí. Celosvětově se to homosexuálnímu hnutí podařilo až 17. 5. 1990, kdy byla homosexualita odstraněna z ICD-10.

Od 90. let se tak homosexuální hnutí musí vyrovnat s tím, že je pevnou součástí establishmentu. Proto se distancovalo od jiných hnutí sexuálního osvobození, pedofilního, zoofilního či polygamního (krvesmilné, kvůli extrémně malému počtu vyznavačů, neexistuje). Diferenčním znakem je, zda tyto parafilie jsou uznány za sexuální „orientaci“ či nikoliv.

Zdvořilostní obraty ve francouzštině

Na rozdíl od Čechů si Francouzi dávají na psaní dopisů záležet. Dbají na formu, v rámci níž může být každý originální až až. Závěr dopisu tak není odfláknut příliš stručným rozloučením jako je české trapné „S pozdravem“ nebo lépe „V úctě“, nýbrž zdvořilostním obratem (fr. formule de politesse) je celá věta.

S jejím začátkem není nutné experimentovat. Nejvhodnější je Je vous prie („Prosím Vás“), když Veuillez („Račte“) je již zastaralé. Následuje sloveso. Když použijete dʼagréer („přijměte“), nic nezkazíte. Pokračujete oslovením (fr. entête), které se musí shodovat s úvodním oslovením. Obvykle jde o Cher Monsieur (vážený pane) nebo Chère Madame (vážená paní). Dále je vhodné pokračovat vycpávkovým slovem lʼexpression de  („výraz“). Následuje mes („mých“). A pak už může dát prostor své kreativitě, najít vhodné podstatné jméno, doprovázené přídavným, případně stupňovaným.

1. sentiments (rod mužský) – city: distingués, dévoués, cordiaux, les plus respectueux, les meilleurs
2. salutations (rod ženský) – pozdravy: distinguées, sincères, respectueuses, honorables, honnêtes, cordiales, les meilleures
3. considérations (rod ženský) – ohledy

Příklad: Je vous prie dʼagréer, Madame ou Monsieur, lʼexpression de mes sentiments cordiaux. Tedy: „Prosím Vás přijměte, vážená paní nebo pane, výraz mých srdečných citů.“

Update: Ačkoliv se tvrdí, že Francouzi zde dokáží japonským způsobem vyjádřit hierarchii úcty, žádný systém jsem v tom nezpozoroval. Jediný příklad:

1. vyjádření pisatelovy podřízenosti adresátu: le respect
2. vyjádření pisatelovy rovnosti s adresátem: la cordialité
3. vyjádření pisatelovy nadřízenosti nad adresátem: la considération