Podivné rozhodnutí Ústavního soudu

Ve věci Píchová v. Weberová šlo o nactiutrhání, jehož se měla žalovaná dopustit tím, že v televisní reportagi ze dne 16. 11. 1998 o žalobkyni zveřejnila nepravdivé informace, že byla zařazena do skupinky soudců určených pro politické procesy a že soudila v rozporu s platným právem. Tvrzení žalované v reportagi však podpořila tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Eliška Wagnerová výrokem: „všichni víme, že tyto věci soudili vybraní soudci.“

Obecné soudy Weberovou odsoudily (resp. jejího zaměstnavatele) za nactiutrhání. Proto si podala ústavní stížnost. Zpravodajkou byla určena soudkyně IV. senátu Ústavního soudu, Eliška Wagnerová. Požádala III. senát (Jiří Mucha, Jiří Musil, Vladimír Kůrka), aby rozhodl o její podjatosti. Ten dne 13. 7. 2005 rozhodl, že je nepodjatá (citováno v nálezu IV. ÚS 23/05, § 17).

Zdá se, že ústavní soudci III. senátu v životě neslyšeli o podjatosti k věci, ačkoliv zkoumání i tohoto druhu podjatosti jim ukládá § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: "Soudce je vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti." Poměr k věci se pozná tak, že úředník (tedy i soudce) má osobní zájem na tom, aby věc dopadla konkrétním výsledkem. Zde byl žalobní petit Píchové opřen o nesprávnost tvrzení Wagnerové. Z toho jasně vyplývá, že Wagnerová měla osobní zájem na tom, aby ÚS shledal její předchozí výrok pravdivým.

Takováto rozhodnutí ústavního soudu poškozují právní vědomí veřejnosti. Jak mají wikipedisté vědět, co je to podjatost, když to netuší ani ústavní soudci?

Updated.