Poté, co se vlastní trestnou činností Mladé frontě podařilo politicky zlikvidovat hned 3 politiky, aniž by kdokoliv z Mladé fronty za svůj přečin nesl trestní odpovědnost, inspiroval tento bezpracný nástroj i politiky. Není divu, že sociálně demokratické; byl to ministr vnitra Stanislav Gross, který uzákonění provokace navrhoval již v roce 2004. Tehdy jsem prosadil, že můj tehdejší zaměstnavatel řekl podobným úvahám jasné ne: "Ostře však protestuje proti jakýkoliv pokusům tento institut zneužívat k provokaci korrupce. Boj s korrupcí by neměl používat method policejního státu, známé z praxe carské Ochranky, byť by se takové methody jevily jako effektivní … Jakákoliv provokace trestné činnosti je v zásadním rozporu na požadavky právního státu."
Dnešní ministr vnitra Martin Pecina: "Policie by podle něj měla mít možnost využívat agenta-provokatéra, pokud má podezření na zkorumpovaného politika či úředníka. "Byl by to preventivní krok. Nikdo by si nemohl být jistý."" Doufám, že můj nynější zaměstnavatel se postaví podobným snahám budovat demokracii jako řemen opět čelem.
Nicméně nelze nevidět, že podobné úvahy jsou součástí širšího trendu, kdy je právní stát a demokracie stále více nahrazována fascisujícím schmittovským régimem. Novelou č. 294/2009 Sb. prosadil Michael Kocáb quasipovolování shromáždění, takže slova II. vládního návrhu na rozpuštění Dělnické strany již nejsou tak absurdní: "Na nepovoleném shromáždění došlo k zásahu Policie a bylo zadrženo 30 osob, včetně L. Šlégrové." (B § 29) 13 samozvanců z ústavního soudu zrušilo volby. Nejhorší vláda od roku 1993, Fischerova, s osobnostmi typu Peciny, Kovářové a Kocába se nenamáhá požádat o důvěru, ačkoliv se zásadním způsobem změnil její mandát. Co nás čeká ještě?
Dokud budou našimi vzory poloviční diktátoři jako je Lincoln, Roosevelt nebo Churchill, lepší to nebude. Měli bychom se vrátit k opravdovým státníkům jako byli Taaffe, Salisbury nebo Coolidge.
A co je na Salisburym hodného následování? Jediná paralela jeho osoby a dneška je ta, že to byl jeden z největších imperialistů konce 19. století. Tedy předchůdce moralistického stylu zahraniční politiky, na který anglosasové dnes velmi vřele navazují.
OdpovědětVymazatTo samé Coolidge, ten byl ve svých státnických schopnostech velmi podobný Johnu Majorovi - tedy "šedá myš", které musel pomáhat s rétorikou Edward Bernays.
OdpovědětVymazatMěl odpovědnou zahraniční politiku. Moralista nebyl; pletete si ho s Gladstonem. Co se týká imperialismu, nebyl všemocný, v této věci měli hlavní slovo bývalý liberál Chamberlain a liberál Rhodes.
OdpovědětVymazatTo, že Coolidge nebyl rhétor, nevadí. Obama je, a má to nějaké positivní výsledky? Jeho politika byla velice zdravá, s výjimkou měnové. Ale kdo by zvládl zkrotit Andrewa W. Mellona?
Dalším naším vzorem může být Eisenhower.
"Měl odpovědnou zahraniční politiku. Moralista nebyl; pletete si ho s Gladstonem. Co se týká imperialismu, nebyl všemocný, v této věci měli hlavní slovo bývalý liberál Chamberlain a liberál Rhodes."
OdpovědětVymazatTo vše je samozřejmě naprostý nesmysl, Salisbury se jako prime minister osobně angažoval při anexi těchto teritorií: "Bechuanaland 1885, Burma and Nigeria in 1886, Somaliland and Zululand in 1887, Kenya and Sarawak in 1888, Rhodesia in 1889 and Zanzibar in 1890" (výpis z mých poznámek). Pokud je to "odpovědná zahraniční politika", prosím, většinou je to však nazýváno imperialismem nejhrubšího zrna, jehož moralistické pretence skvěle napadli v posledních letech myslitelé jako Edward Said a další, z mé bibliografie k dizertační práci mohu citovat např.:
Adas, M., Machines as the Measure of Men: Science, Technology, and Ideologies of Western Dominance (New York, 1989); Pitts, J., A Turn to Empire: The Rise of Imperial Liberalism in Britain and France (Princeton and Oxford, 2005); Mehta, U. S., Liberalism and Empire: A Study in Nineteenth-Century British Legal Thought (Chicago and London, 1999); Kiernan, V., The Lords of Human Kind: European Attitudes to Other Cultures in the Imperial Age (London, 1995); Cook, S. B., Colonial Encounters in the Age of High Imperialism (New York, 1996).
Co se týče zahraniční politiky, lišil se konservativec Salisbury od Gladstonea pouze v míře ochoty přiznat, že kolonialismus byl v prvé řadě v zájmu Britského impéria a až poté, dle Salisburyho, byl čistě náhodou i v zájmu těch "nešťastných, primitivních barbarů". Oba dva však, navzdory těmto odlišnostem, moralistickou úlohu civilizační mise Británie akceptovali.
Zahraniční politikou jsem samozřejmě myslel evropskou politiku, což byla agenda ministra zahraničí; co se dělo jinde, to nikoho moc nezajímalo, to byla agenda ministra kolonií. Zanzibar měl velký význam pro vztahy s Německem; to spadá v to.
OdpovědětVymazatJak to osobní engegement vypadalo? Jinak ano, koncept "břemene bílého muže" v té době sdíleli všichni, ale vyčítat jim to je stejné, jako vyčítat Washingtonovi, že vlastnil otroky.
Na Saidův koncept orientalismu bych nepřísahal. Není to nic jiného než nacionalism III. světa.
OdpovědětVymazat