Manifest kryptokommunismu

Texty Štěpána Kotrby nemá cenu číst kvůli tomu, co sděluje, ale metakriticky – kvůli tomu, co je za nimi. Nyní vydal text Pravici nebo levici? Není to jedno?, který je úžasný tím, že je to dokonalý manifest kryptokommunismu. Kotrba sice není takový demagog jako vůdce českých kryptokommunistů a nejobratnější manipulátor dneška, Jan Keller, ale tím lépe, protože je pak kryptokommunism více vidět na první pohled, bez nějaké složité dekonstrukce. Zároveň je ale třeba upozornit na to, že Kotrba je jako trockista etatistou, což ale není definiční znak kryptokommunismu. Naopak se potvrdilo, že definičním znakem každého (krypto)kommunisty je rusofilie.

Kryptokommunisté se dodnes nevzpamatovali z drtivého propadu levice ve sněmovních volbách 2010, a proto k nynější hospodářské krisi ještě konstruují jakousi "krizi parlamentní demokracie". Ta však existuje pouze v jejich hlavách, ve skutečnosti se kroužkovací revolucí důvěra lidí v demokracii zvýšila.

Další tragédií pro kryptokommunisty je, že se demokratická levice, tj. socialisté, posouvají od nich do středu. To označují za "diskreditaci", ačkoliv to byli právě kommunisté, kteří levici kompromitovali na mnoho let dopředu.

Kryptommunisté za politiku považují jedině přímou akci. Parlamentní práci považují za pouhou neproduktivní žvanírnu. Dalším znakem kryptokommunismu je snaha o politisaci odborů, které mají být "spoluodpovědné za řízení společnosti". I to je jasný kommunism s jeho převodovými pákami. Globalisace je podle kryptokommunistů zločinem, světová revoluce zřejmě pokrokem.

Pro kryptokommunisticky je typická manipulace a drzost, jako například pokus vydávat liberální program minimálního státu za leninský. Ano, Lenin žvanil o odumírání státu, ale v praxi zavedl nejhorší diktaturu, kterou do té doby lidstvo poznalo. Jen za jeho vlády bylo zavražděno 13 000 000 lidí. Proto je jejich moralisování vždy nepřesvědčivé. Tlachy o amorálnosti liberalismu nemají žádnou váhu před 100 000 000 lidmi zavražděnými kommunisty.

Kryptokommunism nedokáže překročit svůj marxistický stín s jeho "beztřídní společností" a podobnými "vymoženostmi". Jeho hrdinou je Oskar Lafontaine, který se neváhal paktovat s východoněmeckými kommunisty. Kryptokommunistická politologická analysa s bizzarrním až nesrozumitelným slovníkem (např. národní socialisté jsou označováni za "konzervativce"), zákonitě selhává, protože je psána à la thèse.

Na závěr je třeba říci, že jsem vynechal kotrbovsky specifické blábolivé "pojmy" typu "externalizace internalit sociálního státu", urážlivé hyperboly "trpí proleženinami a inkontinencí starců, snících svůj nenaplněný sen o sexu, držíce v rukou bažanta" a rovněž jeho "analysu" mezinárodní politiky.