Systém práv na wiki se stal dokonale nepřehledným, takže se ani příliš nedivím tomu, že si Beren myslí, že jediný, kdo může importovat stránky, je Danny B. Na Iuridictu to při tom pohodlně funguje: "Normally any user can export wiki pages to a file, but to import pages into a wiki from a file, you must have 'Sysop' privileges on that wiki."
Jedno je však jisté: Jimbo Wales je jediným zakladatelem wikipedie.
1. dubna 2008
Názor na wiki
Promluvil znalec: "je žel také jeden z velmi negativních rysů Wikipedie, že přitahuje grafomany, podivíny, lidi s podlomeným sebevědomím, kterým dělá většinou velice dobře, že jsou "inkognito" a přitom jsou zároveň hodně "vidět a slyšet --Šandík 22:43, 19. 10. 2007 (UTC)"
O jednoho tyranna méně
Protože jsem Mormegila kdysi povýšil nejen na správce, ale též na byrokrata, myslím, že mám k tomu co říci.
Mormegilova zpupnost neznala mezí a jeho odtrženost od reality byla značná. Dokud byrokraté nemuseli dělat nic, nedělal nic. Jak fungoval od doby, kdy nějaké povinnosti museli mít, neposoudím, protože jsem to nesledoval. Faktem je, že správce Vrba s ním byl nespokojen.
Podle pochybného usu, když je správce vyzván kýmkoliv hodnověrným, musí postoupit ponižující hlasování o potvrzení, přičemž musí dostat aspoň 2/3. To Mormegil postoupit nechtěl, protože se proti němu zdvihly emoce. Věděl, že by prohrál, a proto raději resignoval.
Zůstal však správcem i kádrovákem, ačkoliv tvrdí pravý opak: "Příměr s Elephant polo obávám se nedocením, jelikož jako nesprávce si nemohu prohlédnout obsah odstraněných editací. --Mormegil ✉ 18:32, 31. 3. 2008 (UTC)", takže škodit může dál.
Mormegilova zpupnost neznala mezí a jeho odtrženost od reality byla značná. Dokud byrokraté nemuseli dělat nic, nedělal nic. Jak fungoval od doby, kdy nějaké povinnosti museli mít, neposoudím, protože jsem to nesledoval. Faktem je, že správce Vrba s ním byl nespokojen.
Podle pochybného usu, když je správce vyzván kýmkoliv hodnověrným, musí postoupit ponižující hlasování o potvrzení, přičemž musí dostat aspoň 2/3. To Mormegil postoupit nechtěl, protože se proti němu zdvihly emoce. Věděl, že by prohrál, a proto raději resignoval.
Zůstal však správcem i kádrovákem, ačkoliv tvrdí pravý opak: "Příměr s Elephant polo obávám se nedocením, jelikož jako nesprávce si nemohu prohlédnout obsah odstraněných editací. --Mormegil ✉ 18:32, 31. 3. 2008 (UTC)", takže škodit může dál.
30. března 2008
Pouť Čechů do Moskvy ještě jednou
Zdá se, že je dnes v módě bagatelisace této ohavné velezrady: "Rozhodli se navštíviti výstavku moskevskou, aby byl »dán světu důkaz, že menší národové slovanští nejsou tak osamělí, aby přepych německý mohl z národního jejich rozvoje úsměšky sobě tropit a slavnou a bezpečnou budoucnost jim popírat«." Bohumil Doležal: "v roce 1867, jako odpověď na rakousko-uherské vyrovnání, uskutečnili čelní čeští politici demonstrativní pouť do Petrohradu a Moskvy. Jednali s ministrem Gorčakovem a přijal je i car. Rusové ovšem měli tenkrát minimální zájem zkomplikovat si kvůli Čechům své vztahy s dunajskou monarchií (také realisticky nahlíželi, že na nějaký konflikt nemají), a čeští politici se nedokázali přenést přes své výhrady ke způsobu, jak Rusové jednají s Poláky a k slavjanofilskému projektu sjednocení Slovanstva pod vládou jednoho cara, pravoslaví a společného (rozuměj ruského) jazyka. Takže vlastně o moc nešlo."
Šlo o hodně. Češi ukázali, že svou vnitropolitickou neschopnost jsou ochotni kompensovat spolčováním s nepřátelskou mocností. Rovněž výhrady proti ruské genocidě Poláků byly jen zcela krotké. Jediným Čechem, který tehdy zastával rozumné a mravné stanovisko, byl Josef Václav Frič. "Účast Čechů na výstavě moskevské popudila Poláky proti Čechům."
Rusové tehdy bez obalu sdělili stanovisko carské administrativy: "Kdežto Rusové, v jichž čele stál M. P. Pogodin, Lamanskij a j., zdůrazňovali, že všichni Slované musí přijmouti jeden spisovný jazyk, jednu abecedu, jedno náboženství pravoslavné a musí státi se jediným národem Čechové, zvláště ústy dra F. L. Riegra, naznačili, pokud to v slavnostních chvílích bylo možno, že s ruským pojímáním vzájemnosti slovanské souhlasiti nemohou." (kursiva má)
"Vládě rakouské, proti níž stáli Čechové v krajní opposici, účast Čechů na výpravě moskevské i rusofilská nálada v Čechách byly proti mysli. Říšský kancléř Beust dal této náladě u vlády i dvora veřejně průchod 18. září 1867 v Liberci, an pravil: »Ano, došlo již to tam, že v hlavním městě tohoto království jásá se při cizí hymně. Jak má král, kterého korunou ozdobeného míti si přejí, konati svůj vjezd do města, ve kterém rozléhá se hymna oslavující cizího mocnáře?«" Ano, měl naprostou pravdu.
Updated.
Šlo o hodně. Češi ukázali, že svou vnitropolitickou neschopnost jsou ochotni kompensovat spolčováním s nepřátelskou mocností. Rovněž výhrady proti ruské genocidě Poláků byly jen zcela krotké. Jediným Čechem, který tehdy zastával rozumné a mravné stanovisko, byl Josef Václav Frič. "Účast Čechů na výstavě moskevské popudila Poláky proti Čechům."
Rusové tehdy bez obalu sdělili stanovisko carské administrativy: "Kdežto Rusové, v jichž čele stál M. P. Pogodin, Lamanskij a j., zdůrazňovali, že všichni Slované musí přijmouti jeden spisovný jazyk, jednu abecedu, jedno náboženství pravoslavné a musí státi se jediným národem Čechové, zvláště ústy dra F. L. Riegra, naznačili, pokud to v slavnostních chvílích bylo možno, že s ruským pojímáním vzájemnosti slovanské souhlasiti nemohou." (kursiva má)
"Vládě rakouské, proti níž stáli Čechové v krajní opposici, účast Čechů na výpravě moskevské i rusofilská nálada v Čechách byly proti mysli. Říšský kancléř Beust dal této náladě u vlády i dvora veřejně průchod 18. září 1867 v Liberci, an pravil: »Ano, došlo již to tam, že v hlavním městě tohoto království jásá se při cizí hymně. Jak má král, kterého korunou ozdobeného míti si přejí, konati svůj vjezd do města, ve kterém rozléhá se hymna oslavující cizího mocnáře?«" Ano, měl naprostou pravdu.
Updated.
Pohled na Tibet z druhé strany
Otiskly Lidové noviny. Ukazuje se, že o nešlo o vzpouru demokratických Tibeťanů proti autoritářskému čínskému régimu, nýbrž o obyčejné ethnické násilí, jaké známe z ČSR v roce 1919 a 1945. Je zajímavé, že nacionalism pronikl i do Číny, ačkoliv je to evropský mor 19. století, zahájený bitvou u Valmy 20. září 1792 pod heslem La patrie est en danger.
Rozhovor silně zkritisoval Bohumil Doležal: "Taktéž v LN vyšel rozhovor s museologem Zdeňkem Jehličkou, který pobýval v době nepokojů v Tibetu a dal tu čtenářům k dispozici své neuvěřitelné názory. U nás se prý k Tibetu přistupuje „z politických pozic“ (z jakých jiných pozic by se k Tibetu mělo přistupovat) a kdekdo vyvěšuje tibetskou vlajku, kdežto „palestinskou vlajku by si do okna nikdo nevyvěsil, protože to by se Američani zlobili“. Pan Jehlička spadl z višně, u nás se dokonce pálí americké vlajky a Američané nic nedělají, na rozdíl od Číňanů, Rusů a spol. jsou na to zvyklí. On sám by tibetskou vlajku vyvěsil, kdyby věděl, že to může reálně pomoci v jednání dalajlamy s čínskou stranou (a protože dobře ví, že nemůže, žádnou vlajku nevyvěsí; lidé dělají řadu věcí ze solidarity, i když to reálně v dané chvíli nepomůže, prostě kvůli sobě, svému svědomí a kvůli budoucnosti). Celý konflikt byl podle pana Jehličky „předem připravený lynč na Číňany a na muslimy“, „na Západě byly připravené výzvy Číňanům, aby se zdrželi násilí, a přitom žádné násilí se tam nekonalo“. Protesty byly načasované kvůli olympiádě. To, co viděl, vůbec nekoresponduje s naší představou mírumilovného buddhistického Tibetu, který je okupován zlým komunistickým Číňanem. Věřím tomu, že nepokoje neměly charakter pokojné demonstrace ochránců zvířat někde v Bernu, ale přesto si myslím, že pravé místo pro publikaci názorů pana Jehličky je propagační bulletin čínské ambasády v Praze."
K thematu i Martin Weiss.
Updated.
Rozhovor silně zkritisoval Bohumil Doležal: "Taktéž v LN vyšel rozhovor s museologem Zdeňkem Jehličkou, který pobýval v době nepokojů v Tibetu a dal tu čtenářům k dispozici své neuvěřitelné názory. U nás se prý k Tibetu přistupuje „z politických pozic“ (z jakých jiných pozic by se k Tibetu mělo přistupovat) a kdekdo vyvěšuje tibetskou vlajku, kdežto „palestinskou vlajku by si do okna nikdo nevyvěsil, protože to by se Američani zlobili“. Pan Jehlička spadl z višně, u nás se dokonce pálí americké vlajky a Američané nic nedělají, na rozdíl od Číňanů, Rusů a spol. jsou na to zvyklí. On sám by tibetskou vlajku vyvěsil, kdyby věděl, že to může reálně pomoci v jednání dalajlamy s čínskou stranou (a protože dobře ví, že nemůže, žádnou vlajku nevyvěsí; lidé dělají řadu věcí ze solidarity, i když to reálně v dané chvíli nepomůže, prostě kvůli sobě, svému svědomí a kvůli budoucnosti). Celý konflikt byl podle pana Jehličky „předem připravený lynč na Číňany a na muslimy“, „na Západě byly připravené výzvy Číňanům, aby se zdrželi násilí, a přitom žádné násilí se tam nekonalo“. Protesty byly načasované kvůli olympiádě. To, co viděl, vůbec nekoresponduje s naší představou mírumilovného buddhistického Tibetu, který je okupován zlým komunistickým Číňanem. Věřím tomu, že nepokoje neměly charakter pokojné demonstrace ochránců zvířat někde v Bernu, ale přesto si myslím, že pravé místo pro publikaci názorů pana Jehličky je propagační bulletin čínské ambasády v Praze."
K thematu i Martin Weiss.
Updated.
Situace v Rusku
motto: "Proč se tuto protestní akci pokoušelo zastavit tolik policistů?
Výmluvně to ilustruje, jak málo si mocní v Rusku věří. Kolik by tam přišlo lidí? Dvě stě? V klidu by prošli městem, nikdo by si jich ani nevšiml. Ale stát se bojí. Lidé kolem Putina jsou hysteričtí a mají strach."
Do ČR přijel Harry Kasparov, který kommentoval situaci v Rusku. "Tématem rozhovoru byl i systém protiraketové obrany USA, jejíž součástí má být radar v Brdech. Kasparov považuje tento problém za bezpředmětný." Vyjímám jeho hluboce pravdivé zhodnocení: "Byla to fraška, ne volby. Bylo to jen jmenování vládce, učiněné v tradicích byzantských palácových intrik . . . Vzniká systém, který je srovnatelný se zeměmi jako Bělorusko, Venezuela či Zimbabwe."
Přestože Kasparov v Rusku nemá žádnou podporu, Putin se ho bojí: "Včera se demonstrativně rozhodl jít na výstavu aranžovaných květin v jedné budově u Rudého náměstí. Nebyl tam vpuštěn - cestu mu zahradil zástup nekompromisních policistů. Nepřítel vlády zkrátka nemá v den voleb co dělat u Rudého náměstí. "Vidíte? Mají strach," opakoval pod velkým plakátem s Putinem a Medveděvem."
Zrada Západu
Pochybné volby měl Západ vzít na vědomí, ale Medveděvovi neměl blahopřát. Kasparov má pravdu: "Jak by měl reagovat Západ?
Ideální by bylo nereagovat vůbec nijak. Tedy neposílat Medveděvovi blahopřání. V okamžiku, kdy začnou přicházet oficiální blahopřejné telegramy od Bushe, Browna či Sarkozyho, bude jasné, že tyto klíčové země uznaly volby jako legitimní."
Výmluvně to ilustruje, jak málo si mocní v Rusku věří. Kolik by tam přišlo lidí? Dvě stě? V klidu by prošli městem, nikdo by si jich ani nevšiml. Ale stát se bojí. Lidé kolem Putina jsou hysteričtí a mají strach."
Do ČR přijel Harry Kasparov, který kommentoval situaci v Rusku. "Tématem rozhovoru byl i systém protiraketové obrany USA, jejíž součástí má být radar v Brdech. Kasparov považuje tento problém za bezpředmětný." Vyjímám jeho hluboce pravdivé zhodnocení: "Byla to fraška, ne volby. Bylo to jen jmenování vládce, učiněné v tradicích byzantských palácových intrik . . . Vzniká systém, který je srovnatelný se zeměmi jako Bělorusko, Venezuela či Zimbabwe."
Přestože Kasparov v Rusku nemá žádnou podporu, Putin se ho bojí: "Včera se demonstrativně rozhodl jít na výstavu aranžovaných květin v jedné budově u Rudého náměstí. Nebyl tam vpuštěn - cestu mu zahradil zástup nekompromisních policistů. Nepřítel vlády zkrátka nemá v den voleb co dělat u Rudého náměstí. "Vidíte? Mají strach," opakoval pod velkým plakátem s Putinem a Medveděvem."
Zrada Západu
Pochybné volby měl Západ vzít na vědomí, ale Medveděvovi neměl blahopřát. Kasparov má pravdu: "Jak by měl reagovat Západ?
Ideální by bylo nereagovat vůbec nijak. Tedy neposílat Medveděvovi blahopřání. V okamžiku, kdy začnou přicházet oficiální blahopřejné telegramy od Bushe, Browna či Sarkozyho, bude jasné, že tyto klíčové země uznaly volby jako legitimní."
Konečně kommentář, jak má vypadat
Tomáš Němeček je jeden z mála českých novinářů, který umí psát gramotné texty. Je to asi na základě toho, že je to vystudovaný právník. Proto i jeho poznámky k nálezu ústavního soudu o českém ústavu paměti národa mají hlavu a patu a člověk se z nich něco dozví.
29. března 2008
Zajímavá analysa Ruska
Napsal ji Oskar Krejčí. Je sice proruská a prokommunistická, ale obsahuje mnoho zajímavých myšlenek.
17. listopad v Polsku
Dne 17. listopadu 1939 Němci uzavřeli všechny české vysoké školy. Měli nějaký vzor? Ano. V roce 1831 Rusové uzavřeli všechny polské vysoké školy.
27. března 2008
Wikipedisté spí
Ústavní soud citoval českou část původní wikipedie a milí wikipedisté si toho ani nevšimli: "4. Z historie je známa řada pokusů o státní dirigování a o právní reglementaci vědeckého bádání a o zřizování státních vědeckých institucí nebo institucí podřízených státnímu dohledu. U zrodu některých takových státu podřízených vědeckých institucí stáli absolutističtí feudálové, jako byl např. francouzský ministr a kardinál Richelieu, který v roce 1635 založil Francouzskou akademii (Académie française); také král Ludvík XIV. založil roku 1666 Francouzskou akademii věd (Académie des sciences); Pruskou akademii věd (Preußische Akademie der Wissenschaften) založil v roce 1700 tehdejší brandenburský kurfiřt a pozdější pruský král Friedrich I. Tyto historické modely, založené na koncepci „pečovatelského“ státu, velmi záhy vyčerpaly svůj rozvojový potenciál a staly se později spíše brzdou vědeckého poznání. Ukázalo se, že kuratela státu neprospívá rozvoji vědeckého poznání a vyvolává řadu negativních společenských důsledků." (nefunkční odkazy opraveny) Spěte dál.
Opět skvělý dissent Wagnerové
Cituji § 7 dissentu: "Tvrzení uvedené v b. 73 nálezu o tom, že „sounáležitost“ osob uvedených v § 19 odst. 1 zákona s totalitním režimem je údajně stále tou okolností, která může zpochybňovat politickou loajalitu, evokuje představu, že ona sounáležitost s totalitním režimem byla založena jen členstvím v KSČ či KSS, ač je zřejmé, že sounáležitost jsme vykazovali všichni, kdo jsme byli (zletilými) součastníky této nedávné historie, a že ve skutečnosti jde jen o míru oné „sounáležitosti“, lépe selhání. Toto přiznání zjevně stále bolí…"
Důležitý je i § 8 dissentu: "Rok po 2. světové válce píše Karl Jaspers (Otázka viny, Praha Academia 2006): „Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu.“ A jak správně upozorňuje autor předmluvy českého vydání, křesťanský filosof, chartista Ladislav Hejdánek: „(…)německé slovo Schuld neznamená jen vinu, ale také dluh; českému slovu „vina“ trochu chybí ona budoucnostní dimenze, volající po „nápravě“, po „splacení“ dluhu a „odčinění“ zla (…)“, a dále pokračuje „Často se u nás ozývají hlasy, že jsme se dosud nevyrovnali se svou minulostí (…). Chceme celý problém zjednodušit a omezit jen na to, že jsme trestně nepostihli většinu kriminálních činů(…)? Nebo to snad ještě rozšířit na vyvození politických a některých majetkoprávních důsledků jako nápravy toho, co se stalo? Kdo si může myslet, že by něco takového stačilo (…)? (…) Základní problém totiž vůbec nespočívá v něčem, co lze řešit soudně nebo nějakými právními nebo organizačními opatřeními.“ A odpověď doplňuje citací z Jasperse: „(…) chceme se sami sebe ptát, neúprosně si sami pro sebe ujasňovat: kde jsem cítil falešně, myslil falešně, jednal falešně – chceme hledat vinu tak dalece, jak jen je možno, u sebe, a ne ve věcech nebo u druhých…“ Naznačené otázky si tvůrci zákona ani moji vzácní kolegové, kteří hlasovali pro nález, zřejmě nekladli. Na otázku proč, si musí každý odpovědět sám, neboť jedinou instancí při řešení morální viny je dle Jasperse jen vlastní svědomí…"
Důležitý je i § 8 dissentu: "Rok po 2. světové válce píše Karl Jaspers (Otázka viny, Praha Academia 2006): „Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu.“ A jak správně upozorňuje autor předmluvy českého vydání, křesťanský filosof, chartista Ladislav Hejdánek: „(…)německé slovo Schuld neznamená jen vinu, ale také dluh; českému slovu „vina“ trochu chybí ona budoucnostní dimenze, volající po „nápravě“, po „splacení“ dluhu a „odčinění“ zla (…)“, a dále pokračuje „Často se u nás ozývají hlasy, že jsme se dosud nevyrovnali se svou minulostí (…). Chceme celý problém zjednodušit a omezit jen na to, že jsme trestně nepostihli většinu kriminálních činů(…)? Nebo to snad ještě rozšířit na vyvození politických a některých majetkoprávních důsledků jako nápravy toho, co se stalo? Kdo si může myslet, že by něco takového stačilo (…)? (…) Základní problém totiž vůbec nespočívá v něčem, co lze řešit soudně nebo nějakými právními nebo organizačními opatřeními.“ A odpověď doplňuje citací z Jasperse: „(…) chceme se sami sebe ptát, neúprosně si sami pro sebe ujasňovat: kde jsem cítil falešně, myslil falešně, jednal falešně – chceme hledat vinu tak dalece, jak jen je možno, u sebe, a ne ve věcech nebo u druhých…“ Naznačené otázky si tvůrci zákona ani moji vzácní kolegové, kteří hlasovali pro nález, zřejmě nekladli. Na otázku proč, si musí každý odpovědět sám, neboť jedinou instancí při řešení morální viny je dle Jasperse jen vlastní svědomí…"
24. března 2008
Den plný flame wars
Na staré známé thema na iDNES, překvapivě na Jiném právu a mezi politiky.
U potratů je zajímavé konstatování wiki: "A theory attempts to draw a correlation between the United States' unprecedented nationwide decline of the overall crime rate during the 1990s and the decriminalization of abortion 20 years prior."
U potratů je zajímavé konstatování wiki: "A theory attempts to draw a correlation between the United States' unprecedented nationwide decline of the overall crime rate during the 1990s and the decriminalization of abortion 20 years prior."
Srbský vrah Gavrilo Princip
Čs. zamýšlela po něm pojmenovat významnou kommunikaci. To vyvolalo odpor: "
247/VII. (překlad).
Interpelace
poslance H. Krumpe a druhů
ministrovi vnitra
o pojmenování ulic v Terezíně.
Když se veřejnost dověděla, že vrahu Principovi má býti v Sarajevu odhalena pamětní deska, ozval se rozhořčený výkřik celého umravnělého světa. Vedoucí mužové francouzští a angličtí, rovněž tak rozhodující časopisy těchto zemí označily tento úmysl za útok proti mravnosti a svědomí světa. Jisté místní okolnosti mohou vysvětliti tyto pocty vrahu, zvláště že jde o prostou pamětní desku, kterou jeho příbuzní upevnili na kterémsi domě v Sarajevě, ale nelze pochopiti, že se mu připravují veřejné pocty i v Československé republice. Tak po něm v Terezíně nazvána ulice, a to ona část státní silnice, která vede od "malé pevnosti" k mostu přes Ohři, má jméno Principova alej.
Přitěžující ještě jest, že jde o státní silnici, která jest jedním z nejvýznamnějších spojení s cizinou, o automobilovou silnici Praha - Teplice - Drážďany.
Takové pojmenování ulice odporuje zákonu ze dne 19. března 1923, č. 50, Sb. z. a n., na ochranu republiky. Tento zákon zakazuje schvalovati trestné činy a ustanovuje v §u 16: 1. Kdo veřejně vy nebo výslovně schvaluje zločin nebo přečin nebo jinak vyslovuje s ním souhlas, kdo veřejně vychvaluje nebo oslavuje pachatele pro takový čin, trestá se za přečin vězením od osmi dnů do jednoho roku.
Nehledě k tomu, že toto pojmenování ulice jest trestným činem, jest to nehorázná provokace a urážka velmi značné části obyvatelstva tohoto státu a byla-li tak pojmenována mezinárodní dopravní cesta, může to zlehčiti tento stát a jeho obyvatele v očích kulturního světa.
Podepsaní táží se tedy pana ministra:
1. Ví o tomto pojmenování ulice?
2. Co zamýšlí pan ministr učiniti, aby toto zákonu i kultuře se příčící pojmenování ulice co nejdříve dal odstraniti?
V Praze, dne 16. února 1930."
Český chauvinism za první republiky
Mluví prameny: "Tajný rozkaz zemského vojenského velitelství, vydaný dne 3. února 1930.
Užívání německého jazyka ve společnosti.
V novinách objevily se opětovné stížnosti, že důstojníci a jejich rodiny jak v úzkém kruhu důstojníků, tak také před širší veřejností nápadně užívají německého jazyka.
Může se ovšem připustiti, že rozhovory v mateřském jazyku jsou pro příslušníky jiných národností snazší a příjemnější; zároveň musí však býti respektováno národní cítění české veřejnosti, jež je v tom směru velmi citlivá.
Československý důstojník musí býti všude propagátorem státní idey a nesmí nikdy tohoto svého poslání přehlížeti.
Je ovšem věcí dvornosti, že vzdělaný člověk se přizpůsobí svému okolí, zvláště v dámské společnosti. Společenský takt musí býti také měřítkem pro důstojníky, kteří snad ve společnosti, zvláště v menšinovém kraji, jsou nuceni užívati k dorozumění německého jazyka, aby tam, kde by to mohlo vzbuditi nevoli, činili to co možná nenápadně. Důstojník nesmí české veřejnosti, jež společenský život důstojníků sleduje často velmi kriticky, dáti příležitost k novinářským útokům proti důstojnickému stavu.
Velitelé vojenských útvarů upozorní svůj důstojnický sbor při vhodné příležitosti na tuto důležitou věc."
23. března 2008
Nejúspěšnější propagandistický film všech dob
Proč bojujeme je nejúspěšnější propagandistický cyklus všech dob. Kdokoliv i dnes zpochybní jakýkoliv závěr z tohoto seriálu, je okamžitě establishmentem odsouzen.
In Memoriam Bohumila Hanče & Václava Vrbaty
24. března uběhne 95 let od tragické smrti českých lyžařů Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, kteří se stali hrdiny československého sportu a také jedním z následováníhodných příkladů kamarádství a obětování se pro druhého.
K tragické události došlo při příležitosti "VII. Mezinárodního lyžeckého závodu distančního na 50 km o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v království českém“ v březnu roku 1913. Jedním z účastníků byl právě i Bohumil Hanč.
Nešťastnou shodou okolností se Hanč v průběhu závodu nedozvěděl, že díky rapidnímu zhoršení počasí a vichřice všichni závodníci postupně vzdali závod. Na Zlatém návrší Hanč vysílením padá do sněhu, kde ho po chvíli nachází Němec Emmerich Rath. Ten se jej pokouší dostat do bezpečí, ale po chvíli zjišťuje, že mu samotnému síly nestačí a tak Hanče opouští a okamžitě vyráží pro pomoc. Ta později Hanče skutečně nachází a odváží na Labskou boudu, kde se lékaři již jen marně pokoušejí o Hančovo oživení.
V době mezi polednem, kdy byl závod účastníky vyjma Hanče vzdán, a druhou hodinou odpoledne, kdy jej nachází Rath, však pravděpodobně dochází k setkání Hanče s jeho kamarádem Vrbatou, který k ránu vyrazil z Jilemnice se na závod podívat, ale sám nesoutěžil. Vrbata Hančovi vzhledem k zhoršujícímu se počasí půjčil svou čepici a kabát, ale Hanč patrně vlivem vyčerpání organismu již nebyl schopen v závodě pokračovat.
Vrbata se patrně v inkriminovaných místech příliš nevyznal. Proto během odpoledne zabloudí a vysílením též padá. Ironií osudu byl zahlédnut procházejícím místním Němcem, který však trpěl duševní disfunkcí a tak nerozumněl a pravděpodobně ani nebyl schopen pochopit, co se děje. Když později dostává na Mísečkách najíst, vypoví však, co viděl a na tom základě se ihned rozjíždí pátrací akce, neboť v tu chvíli je už delší dobu pohřešován Bohumil Hanč.
Když záchranná skupina v čele s ing. Fischerem, ředitelem závodu, nachází Vrbatovo tělo, myslí si, že jde o Bohumila Hanče. Ten je však tou dobou mrtev na Labské boudě. Vrbatovo tělo je identifikováno až druhý den nad ránem v márnici.
Příběh Hanče a Vrbaty zůstával delší dobu zahalen závojem tajemství, vzhledem k tomu, že to, co se dělo mezi v osudný čas mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou, nebylo a nemohlo být podloženo žádným svědectvím. Oba dva muži se však stali legendou a důkazem, že hrdinové se mohou zrodit na tak zdánlivě bezvýznamných polích, jako jsou pláně a lesní cesty krkonošských vrcholků.
K tragické události došlo při příležitosti "VII. Mezinárodního lyžeckého závodu distančního na 50 km o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v království českém“ v březnu roku 1913. Jedním z účastníků byl právě i Bohumil Hanč.
Nešťastnou shodou okolností se Hanč v průběhu závodu nedozvěděl, že díky rapidnímu zhoršení počasí a vichřice všichni závodníci postupně vzdali závod. Na Zlatém návrší Hanč vysílením padá do sněhu, kde ho po chvíli nachází Němec Emmerich Rath. Ten se jej pokouší dostat do bezpečí, ale po chvíli zjišťuje, že mu samotnému síly nestačí a tak Hanče opouští a okamžitě vyráží pro pomoc. Ta později Hanče skutečně nachází a odváží na Labskou boudu, kde se lékaři již jen marně pokoušejí o Hančovo oživení.
V době mezi polednem, kdy byl závod účastníky vyjma Hanče vzdán, a druhou hodinou odpoledne, kdy jej nachází Rath, však pravděpodobně dochází k setkání Hanče s jeho kamarádem Vrbatou, který k ránu vyrazil z Jilemnice se na závod podívat, ale sám nesoutěžil. Vrbata Hančovi vzhledem k zhoršujícímu se počasí půjčil svou čepici a kabát, ale Hanč patrně vlivem vyčerpání organismu již nebyl schopen v závodě pokračovat.
Vrbata se patrně v inkriminovaných místech příliš nevyznal. Proto během odpoledne zabloudí a vysílením též padá. Ironií osudu byl zahlédnut procházejícím místním Němcem, který však trpěl duševní disfunkcí a tak nerozumněl a pravděpodobně ani nebyl schopen pochopit, co se děje. Když později dostává na Mísečkách najíst, vypoví však, co viděl a na tom základě se ihned rozjíždí pátrací akce, neboť v tu chvíli je už delší dobu pohřešován Bohumil Hanč.
Když záchranná skupina v čele s ing. Fischerem, ředitelem závodu, nachází Vrbatovo tělo, myslí si, že jde o Bohumila Hanče. Ten je však tou dobou mrtev na Labské boudě. Vrbatovo tělo je identifikováno až druhý den nad ránem v márnici.
Příběh Hanče a Vrbaty zůstával delší dobu zahalen závojem tajemství, vzhledem k tomu, že to, co se dělo mezi v osudný čas mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou, nebylo a nemohlo být podloženo žádným svědectvím. Oba dva muži se však stali legendou a důkazem, že hrdinové se mohou zrodit na tak zdánlivě bezvýznamných polích, jako jsou pláně a lesní cesty krkonošských vrcholků.
Pavel Vladimirovič Tulajev a euro-ruská spolupráce
Redakce blogu Délský potápěč představila anglický rozhovor s ruským publicistou, spisovatelem a intelektuálem Pavlem Vladimirovičem Tulajevem. Ten patří po Alexandru Duginovi mezi přední ruské myslitele podporující geopolitickou vizi euro-ruské spolupráce a Eurasie.
Tulajev je dále členem Slovanského výboru (Slavic committee), jehož pobočka existuje i v České republice, vydavatelem ruského časopisu Athenaeum a víceprezidentem ruské pobočky nadnárodní organizace "Euro-synergies", založené valonským geopolitikem Robertem Steuckersem, který je předním podporovatelem úzké spolupráce zemí Evrospké unie (a Evropy obecně) s Ruskem v západní Evropě.
Tulajev je dále členem Slovanského výboru (Slavic committee), jehož pobočka existuje i v České republice, vydavatelem ruského časopisu Athenaeum a víceprezidentem ruské pobočky nadnárodní organizace "Euro-synergies", založené valonským geopolitikem Robertem Steuckersem, který je předním podporovatelem úzké spolupráce zemí Evrospké unie (a Evropy obecně) s Ruskem v západní Evropě.
Nová Hana Hegerová
Pochází z jihovýchodního Slovenska, je to herečka a zpěvačka s podmanivým, sametovým hlasem, občanským jménem se jmenuje Sidónia Tobiášová, ale říká si Szidi Tobias, a jeji hudební vývoj stojí za pozornosti již několik let; jak to ovšem u slovenských zpěváků a herců bývá, prorazila až s česky nazpívaným hitem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)