Censura na Jiném právu

To, že Michal Bobek používá Jiné právo jako svůj ego trip, je obecně známo. Přesto mne překvapilo, když smazal článek Tomáše Sobka Koho na Ústavní soud? (odkaz nefunguje) z 1. 2. 2013, který zde přetiskuju: „Tak už bychom to měli probrat. Z mé strany to bude jenom několik nesouvislých poznámek, většinou klišé.

1. Ústava vyžaduje věk alespoň 40 let. Mně by několik čtyřicátníků na ÚS nevadilo.
2. ÚS potřebuje názorovou rozmanitost. Snad stačí jeden sentimentální lidskoprávník. I výborné koření je špatné jídlo. Určitě potřebujeme alespoň jednoho ústavního soudce, který si umí přečíst zákon.
3. Nehledejme nekontroverzní kandidáty, najdeme jenom šedé myši. Každý, kdo má nějaké názory, je kontroverzní.
4. Je sice legitimní se ptát, co kandidát psal před listopadem 1989, nicméně více mě zajímá, co psal v posledních dvaceti letech.
5. Kdo neustále mění své názory, je nedůvěryhodný. Kdo je nemění nikdy, je hloupý.
6. Po zkušenostech víme, že ústavní soudce by neměl být líný mluvka, ani přiopilý lidový bavič.“

Diskusse byla celkem zajímavá. Tomáš Pecina: „Hezká úvaha, ale poněkud akademická. Vyšel bych z toho, že president je levicový, v Senátu má většinu levice, takže bych hledal mezi jmény jako Křeček, Jansta, Koudelka… Nový president, stejně jako odcházející, v právo nevěří, jen v politiku, a podle toho nominace dopadnou. No, rád bych se mýlil.“

Pavel Buršík: „Jak se stavíte k názoru Pavla Rychetského, že ÚS by měl být pro právníka poslední štace, jelikož se z "Olympu" těžko vrací mezi ty, kterým do toho bylo dekádu či dvě "kecáno?" A že by se u čtyřicátníků jednalo o přetržení přirozeného vývoje kariéry? (pro zájemnce s. 222 Diskrétní zóny)“

Tomáš Sobek: „Mladé soudce bych na ÚS uvítal mimo jiné i proto, abychom se zbavili představy, že ÚS je Olymp.“

A má maličkost: „Přesně tak. To je vinou toho nesmyslu, že ÚS je na 10 let. Když už ÚS máme (v normálních státech stačí jeden nejvyšší soud, a to nad sebou nemají ani ESD, ani ESLP), tak by jeho soudce jím měl být až do důchodu. K článku. Legalistů podle mne máme na ÚS dost: Janů, Kůrka či Musil. Bavičem je Balík.“

P. Caban: „T. Němeček v dnešních LN zmiňuje jako možné kandidáty prof. Filipa, doc. [ve skutečnosti prof. – poznámka G. P.] Fenyka, prof. Šturmu, doc. Šimíčka a soudkyni Šimáčkovou z NSS.“

Přesto stačil jakýsi Tomáš Marný a jeden anonym, aby s ním Bobek udělal krátký process: „Jistě, jak zde bylo již v minulosti prohozeno, gusta i facky jsou různý. Asi se budeme dosti lišit v názoru, co znamená "něco probrat". Probrání věci dle mého gusta není zrovna série jakýchsi výkřiků, na kterou se z anonymního a nickového davu ozývají skřeky na oplátku. Ale dobře, prosím. Co si nicméně dovoluji smazat jsou osobní urážky na téma, který soudce je alkoholik apod. Pátou cenovou nechte prosím v páté cenové.“

Důsledek? Od 2. 2. 2013 do 11. 2. 2013 přibyly pouze 2 kommentáře. Vinou ješity, který nesnese, že lidé dělají něco jinak, než on chce, Jiné právo jako plaforma pro diskussi odborníků effektivně zaniklo. Já si ho vyřazuji z RSS čtečky, kam jsem ho v marné naději před nedávnem opět zařadil.

Spor o Palacha

Tak tady máme další megaudálost: Grebeníčkův výrok o Palachovi. Jako o každé megaudálosti o tom bylo napsáno tisíce textů. Tak čím začít, aby to nebylo jen nošení sov do Athén?

Tak asi iniciativní osnovou Jany Černochové, Jaroslavy Wenigerové, Igora Svojáka, Zdeňka Bezecného, Miroslava Kalouska, Daniela Korteho, Jany Suché a Viktora Paggia (sněmovní tisk č. 873), vinou nového webu poslanecké sněmovny jen v DOC či PDF. Podle ní se má 16. leden stát Dnem památky Jana Palacha. V současné době máme podle § 4 zákona č. 245/2000 Sb. 9 významných dnů. Význam to nemá, ale vyjadřuje to státní politiku:

1. 27. leden – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti
2. 8. březen – Mezinárodní den žen
3. 12. březen – Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)
4. 7. duben – Den vzdělanosti
5. 5. květen – Květnové povstání českého lidu
6. 15. květen – Den rodin
7. 10. červen – Vyhlazení obce Lidice
8. 27. červen – Den památky obětí komunistického režimu
9. 11. listopad – Den válečných veteránů

Důvodová zpráva říká: „Zařazení Dne památky Jana Palacha mezi významné dny ČR je projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu.“ a „V západním světě se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci.“

Na to reagoval Miroslav Grebeníček takto: „Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, [Poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí se sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných.] jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva.“ Tedy nic, co by nebyla pravda a proti čemu by vládní poslanci museli jakkoliv protestovat.

Nejprve k vlastnímu Palachově činu. Tomáš Pecina, Kapitán i Josef Mašín se domnívají, že to byl výraz psychické poruchy. Podle mne nikoliv, ale smysluplný nebyl. Už jen jeho dopis: „Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení censury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv.“ Zatímco první je liberální požadavek, který bych podepsal, druhý je požadavkem censury, tedy pravý opak prvního bodu. A to nic nemění na tom, že Zprávy či DDR Vltava byly nechutné. I okupanti mají svobodu projevu. Kapitán správně poukázal i na to, že Palach lhal. Žádná skupina pochodní neexistovala, Palach si nic nevylosoval.

Percepce Palachova činu v roce 1969. Nejlépe promluví autentické dokumenty. Sebevraždu („Počítal s možností, že zemře“) spáchal „na protest obsazení vojsky Varšavské smlouvy naší republiky“. Tedy ani slovo o kommunismu či totalitě. To potvrzují i pamětníci.

Percepce Palachova činu během Palachova týdne v roce 1989. Byl symbolem boje proti okupaci a kollaboraci; obecně nesvobody. Dnešní régime jako opak kommunismu a totality je definován jako tržní hospodářství a demokracie. O tržním hospodářství nemluvil v roce 1989 nikdo, o demokracii málokdo: „Doufají, že proklamovaná přestavba v Československu povede k zavedení demokracie, v níž bude prostor pro pluralitu názorů.“ + „O existenci Lidových milicí a o tom, zda jsou Lidové milice pro demokratickou společnost potřebné.“ Byla však myšlena ve Vodníkovském smyslu jako politika ve shodě s veřejným míněním, nikoliv v tradičním slova smyslu jako pojmenování politického systému na Západě.

Proto je nutno Vodníkovu thesi odmítnout. Nespokojenci z 80. let nechtěli kommunism odstranit, nýbrž jej reformovat. A i reformovaný kommunism zůstává totalitou. Za Pražského jara z lidských práv fungovala jen svobodu projevu. K-231, KAN i ČSSD zůstaly ve fasi přípravných výborů, zaregistrovány nebyly. Místo svobodných voleb stále existovala Národní fronta. Svoboda podnikání neexistovala, o vrácení uloupeného majetku nikdo neuvažoval etc. Jak říká Uhde: Šlo o „hodné dozorce v táboře mírného režimu“.

Na absurdity typu JXD: „Grebeníček [...] [n]eřekne, že s těmi reformními“ (Grebeníček: „jeho sympatie patřily především reformním komunistům“) snad ani nemá cenu reagovat. Tak se podívejme na vylhanou Agnieszku Holland a její Hořící keř. Ten má sice naprosto věrnou výpravu (až na auta zářící novotou), ale tím pochvaly končí. Historickou realitu neuvěřitelným způsobem zkreslila. Místo Luboše Holečka má jakéhosi nesmyslného Ondřeje Trávníčka. Místo několika ošetřujících lékařů má jednu jedinou lékařku. Natáčení Palachova projevu na magnetofon zmizelo zcela. Stejně tak ostatní upálení. První byl Josef Hlavatý, absentér a alkoholik, který těžce nesl nedávný rozvod. Není divu, že z celkem 29 pokusů o sebevraždu, v části dokonaných, měly pouze 3 „nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky“.

Hollandové smysl pro historickou věrnost svědčí i to, že evangelíka Palacha klidně označí za husitu. Pro někoho možná drobnost, pro mne důkaz, že se nesnaží rekonstruovat umělecky minulost, ale místo toho vytvořit propagandu.

Můžeme tedy uzavřít slovy jednoho kollegy: Palach se stal symbolem boje proti kommunismu a totalitě až v posledních 20 letech na základě mythologie dnešního establishmentu.

Dokument stanice Al Jazeera o vztazích Ruské Orthodoxní Církve a státu

Pravdoláskovní predestinace

Je obecně známo, že progressivism je sekulární kalvinism. To se projevuje v mnoha oblastech, např. adaptací konceptu predestinace. Stejně jako essencialisté věří na to, že každé slovo má předurčený a nikoliv dohodnutý význam, tak stoupenci predestinace věří na to, že každý člověk je buď dobrý, nebo zlý.

Ukažme si to na sporu Kotrba v. Drda. Bylo mi záhadou, co je jeho podstatou, když ŠOK má přirozeně pravdu. Ukázalo se, že podstata sporu je v osobě Štěpána Kotrby: „7) Ten komentář nebyl napaden z neutrální pozice. Můžeme se tvářit, že nevíme, kdo pan Kotrba je? Ten člověk něco politicky představuje: od roku 1986 člen KSČ, pak KSČM, pak ČSSD, za nějakou z těch stran byl radním ČRo. Přece se nelze tvářit, jako by tu napadal „nevyvážené“ vysílání normální nezávislý kritik.“

Jak to ve skutečnosti? Každý člověk je šedivý. Má dobré i špatné vlastnosti. Každý z nás dělá dobré i špatné skutky. Někdo těch dobrých víc, někdo víc těch špatných, ale to je všechno.

Naproti tomu pravdoláskaři tvrdí: Když činy konkrétního člověka dostatečně odhalí, že je dobrý, tak je dobrý navždycky. Např. Havel byl dobrý člověk, protože to ukázal za kommunismu. To, jak se choval k Chemapolu, na jeho inherentní dobrotě nic nemění.

Update: Tím je vysvětlen i slavný dvojí metr pravdoláskařů. On to totiž z jejich pohledu dvojí metr není. Když se dopustí poklesku Dobrý člověk (např. Schwarzenberg), tak je to ojedinělé selhání, které na dobré podstatě takového člověka nic nemění. Naproti tomu, když udělá dobrý skutek Zlý člověk (např. Zeman), svou špatnou povahu tím vylepšit nemůže, protože to může být buď náhoda, nebo kdoví, co tím sleduje.

Tolerance

Jeden vysoce postavený činitel napsal: „Toleranci nemá většina žen vůbec v genetické výbavě.“ Je to jen sexistický vtip, takže ho nemá cenu rozebírat. Ženy přesto reagovaly: „My tolerujeme vaši nevěru.“

Jenže to vůbec není tolerance. Pokud jde o jednu nevěru, tak se jedná o odpuštění. Muž uzná, že udělal chybu a slíbí, že už to nikdy neudělá. Žena mu uvěří a smaže to.

Pokud se jedná o nevěru opakovanou až častou, tak ani zde nejde o toleranci, nýbrž o resignaci. Žena ví, že její partner se chová nemravně, ale je nucena si na to zvyknout, protože výhody partnerství převažují nad nevýhodami. Neplést s otevřeným manželstvím. To je dohoda, zatímco nevěra je podvod.

Co je tedy tolerance? Je to uznání morální (positivní) hodnoty jiného názoru. Např. volím Karla, ale uznám, že volit Zemana je zcela v pořádku. Tolerance původně vznikla v náboženství: Jsem katholík, ale respektuji protestanství. Jsem křesťan, ale považuji islám za zcela v pořádku.

Protože smích léčí, tak je tolerancí je respekt k vtipům, včetně sprostých, černých, sexistických či rasistických. Kdo jsme, abychom některé hodnoty považovali za zlaté tele, o němž je zakázáno vtipkovat?

Není náhoda, že progressivisté (Pravda a láska) jsou intolerantní. Oni totiž pouze svou ideologii považují za morálně ospravedlnitelnou, zatímco ostatní považují za Zlo, menší (demokratické ideologie) či větší (extrémism).

Volby v Israeli

Vlivem presidentské volby zůstaly poněkud nepovšimnuty israelské volby, ačkoliv dost zamíchaly tamní politikou.

Na prvním místě skončila koalice Jednoty a Našeho domova. Ačkoliv obhajovala 42 mandátů, dostala jen 31. Voliči tak potrestali genocidní politiku této vlády.

Na druhém místě se umístil nováček voleb, Budoucnost. Těžko říci, co to znamená. Strana usiluje o reformy, ale je antiarabská a antináboženská. Zřejmě budoucí miláček evropských médií.

Až na třetím místě skončila Práce. Sice získala 2 mandáty navíc, ale pro dřívějšího hegemena israelské politiky to musí být zklamání. Ani nové vedení tedy nepomohlo k návratu na výsluní.

Na 4. místě skončili klerikálové z Židovského domova, kteří si polepšili o 5 mandátů. Zřejmě budou hrát větší roli než dříve. Na 5. jsou další klerikálové – Sefardští strážci Tóry, kteří zůstali na svých – a na 6. rovněž: Sjednocený judaismus Tóry, který si o 2 mandáty polepšil.

Na 7. místě je nová strana vražedkyně Cipi Livni – Hnutí. Její umístění je ostudou israelské politiky. Program strany je dosti nečitelný.

Na 8. místě skončila postkommunistická Energie, která si polepšila o 3 mandáty. Na 9. místě se umístila koalice prostých Arabů – Sjednocená arabská kandidátka – která zůstala na svých. Na 10. místě skončili kommunisté, kteří rovněž zůstali na svých. Na 11. tvrdí Arabové z Národu, kteří zůstali na svých.

Na posledním, 12. místě, skončil Vpřed, který přišel o 26 mandátů, takže mu zůstaly jen 2. Dobře mu tak. Byla to ostuda israelské politiky.

Svátky (jmeniny)

Všechny relevantní země.

Sprcha – 10 let

Přiznám se, že nebýt Vodníkova článku, tak bych si vůbec nevzpomněl, že v těchto dnech slavíme 10 let od faktického startu Sprchy. Protože však nesouhlasím s Vodníkovou periodisací, tak zde je má vlastní vzpomínka:

1. Sprcha – blog (2002, vzorek z 22. 8. 2002) Jeny a jeho přátel. Toto zárodečné období skončilo vyhnáním většiny diskutérů z Britských listů 11. 1. 2003 a jejich příchodem na Sprchu.
2. Předpotopní Sprcha (13. 1. 2003 až 2. 7. 2003, vzorek z 6. 2. 2003). Její trvání bylo kratší než Pražského jara, ale zřejmě to bylo nejvýznamnější období Sprchy. Ta v té době byla jedním z nejdůležitějších českých diskussních serverů. JK nervově nevydržel hádky a raději Sprchu vypnul.
3. Mezisprcha (31. 7. 2003 až 1. 9. 2003). Po našem reptání spustil JK alespoň uzavřené forum, které mělo sloužit přípravě transformace Sprchy na Divan Tomáše Peciny. K tomu však vzhledem k animositě mezi JK a Tomášem Pecinou nedošlo.
4. Sprcha Sanhedrinu (4. 9. 2003 až září 2004). Stříbrné období. Sprcha byla fakticky uzavřeným serverem těch samých lidí, kteří psali pořád to samé. Toto období skončilo odchodem JK, Jardy z Písku a Vodníka ze Sanhedrinu.
5. Sprcha sporů (září 2004 až červen 2005). Bylo to nechutné období plné válek a animosit.
6. Sprcha Klanu (červen 2005 až 2. 1. 2010). Úpadek. Po smrti Maxe na konci roku 2009 byla fysicky vypnuta.
7. Nová Sprcha (od 22. 3. 2010) neuspěla. Bylo to výrazem toho, že blogy se staly minulostí a nastoupily sociální sítě.

Vodník přeceňuje význam svého odchodu v prosinci 2004. Ve skutečnosti byl podstatnější Velký třesk na konci června 2005, kdy Jezovec vykopnul Husitu, Astra a Ivana. To vedlo ke zrodu Vrby, ale to už je jiná pohádka.

Jinak je zajímavé, jak některé typy lidí jsou věčné. Např. Leho je mix JN (odborníka) a Maxe (militaristy). Daniela je mix Jiřiny Fuchsové (urputnost) a Táborského (pábení).

A ještě bych chtěl dodat, že nepovažuji LW za následnický blog Sprchy. Mým cílem vždy bylo informovat a ne diskutovat. Vítanými přispěvateli jsou odborníci a ne veřejnost. LW je tedy daleko spíše blížencem Slepecké hole a Paragraphu Tomáše Peciny.

Updated.

Výsledek prvního kola presidentských voleb

V noci ze středy na čtvrtek 9./10. ledna 2013 jsem učinil volební předpověď. Teď je na čase vyhodnotit úspěšnost:

1. Miloš Zeman – předpověď: 23 %, výsledek: 24,2 %, rozdíl: 1,2 %
2. Karel Schwarzenberg – předpověď: 18 %, výsledek: 23,4 %, rozdíl: 5,4 %
3. Jan Fischer – předpověď: 21 %, výsledek: 16,4 %, rozdíl: 4,6 %
4. Jiří Dienstbier – předpověď: 17 %, výsledek: 16,1 %, rozdíl: 0,9 %
5. Vladimír Franz – předpověď: 3 %, výsledek: 6,8 %, rozdíl: 3,8 %
6. Zuzana Roithová – předpověď: 3 %, výsledek: 5 %, rozdíl: 2 %
7. Táňa Fischerová – předpověď: 4 %, výsledek: 3,2 %, rozdíl: 0,8 %
8. Přemysl Sobotka – předpověď: 5 %, výsledek: 2,5 %, rozdíl: 2,5 %
9. Jana Bobošíková – předpověď: 6 %, výsledek: 2,4 %, rozdíl: 3,6 %

Celkem jsem se spletl o 24,8 % a jsem spokojen s předpovědí jen tam, kde je chyba menší než 1,5 %. Proč jsem se mýlil tak hodně? Největší roli hrály změny ve voličských preferencích v posledních dnech. Schwarzenberg raketově rostl, Fischer padal. Dynamicky předpovídat nedokážu.

A co ostatní chyby? S předpovědí Zemana jsem spokojen, stejně tak Dienstbiera. Naproti tomu u malých kandidátů jsem se těžce nestrefil. Franze jsem pokládal za facebookový jev, ale on je i reálný. K lidovcům mám dlouhodobou osobní animositu, ale mají reálnou podporu. Fischerovou jsem uhodl víceméně správně. Sobotku jsem těžce přecenil, myslel jsem, že členové ODS jsou loyálnější než lidovci. Bobošíkovou taky, ukazuje se, že měl pravdu Bohumil Pečinka, že je dlouhodobě na sestupu.

Kdo vyhrál? Česká media a Pravda a láska. Ačkoliv celý rok 2012 se progressivisté chovali zmateně, nakonec se přeci dokázali sjednotit na Schwarzenbergovi. Druhé kolo podle mě Schwarzenberg nevyhraje, i když svůj původní divoký předpoklad 65 : 35 pro Zemana, jsem nyní nucen revidovat na 53 : 47 pro Zemana. Motejlek se plete.

Poučení pro Vodníka: Biblický kánon

Vodník: „Pravoslavní mají stejnou Bibli jako římští katholíci.“ x realita.

Klausova amnestie

Celý týden česká media neřešila nic jiného než 41. amnestii po roce 1918, první Klausovu (PDF). Od dob první Havlovy amnestie (PDF) je tento institut v ČR krajně nepopulární. Tak i nynější amnestii podporuje pouze 10 % lidí, zatímco 82 % je proti, což wiki považuje za konsensus. Jsem hrdý na to, že jsem proti tomuto konsensu plebsu, který nezná milosrdenství, a stejný názor mají vesměs i obhájci, např. Tomáš Sokol (1 a 2).

Obzvláště se vyznamenali čeští novináři. Ačkoliv údajně kritisovali abolici (článek II), elektronická media byla zaplavena důsledky aggratiace (články I, III a IV), kdy bylo propuštěno cca 5 800 vězňů. Jenže aggratiace má, až na některá pochybení, vcelku standardní podobu, takže novinářská kritika je ztělesněním pokrytectví.

Vraťme se tedy k abolici, která zní: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.“

Odborná literatura doslova říká: „Za obecně vžitý předpoklad, kdy se již řízení přehoupne do své nepřiměřené délky, je praxí obecně považována doba 6 let.“ A ačkoliv je pravdou, že průtahy se v individuální stížnosti musí posuzovat případ od případu, není důvodu, proč by amnestie nemohla průtahy zobecnit. Takže stanovisko Unie státních zástupců, že amnestie nemůže „předejít úspěchu těchto obviněných u ESLP, pokud by se na něj obrátili se stížností na délku svého trestního stíhání“, je mylné a manipulativní.

Doslova pod vší kritiku je „odborný“ názor Hany Marvanové („V civilním řízení už nároky uplatnit nemohou, protože jsou promlčené“) a Václava Lásky (rozhodnutí ESLP „nikdy nevede k odpuštění povinnosti uhradit vzniklou škodu. A to jsou právě následky, které Václav Klaus svoji amnestií způsobil“), že amnestie způsobí promlčení občanskoprávního nároku na náhradu škody. Stačí si prostudovat § 112 OZ, když už neznají judikát Rc 31/1974.

Podívejme se na konkrétní případ, které amnestie údajně zmařila: H-System. Jeho organisátor, Petr Smetka, byl pravomocně odsouzen na 12 let a v současné době je v žaláři. Amnestie na tom nemění nic. Co se týká odškodnění, za přihlížení a výmluv právní zástupkyně poškozených i státu nedostali nic, přičemž „[v]ětší část poškozených ale soud odkázal s uplatněním škody na občanskoprávní řízení.“ Co se týká Smetkových podřízených (Jaroslav Eliáš, Jaroslav Vítek, Ladislav Tůma), tam amnestie skutečně trestní stíhání zastavila. Ale v čem by postavení poškozených mělo nebýt jí lepší, propagandisté nevysvětlují.

Problém je jinde. Smetka a jeho podřízení byli obviněni v prosinci 1999 a poprvé odsouzeni teprve v roce 2004. VSPH rozsudek 6. 6. 2006 pod sp. zn. 6 To 16/2005 zrušil a vydal nový: „Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných Ing. Petra Smetky, Ing. Jaroslava Eliáše, Jaroslava Vítka a JUDr. Ladislava Tůmy zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným pod body 1 až 354. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození označení pod body 1 až 89 odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl, že poškození uvedení pod body 1 až 612 se odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.“ Eliáše, Vítka a Tůmu vrátil na MSPH. Rozsudek VSPH potvrdil NSČR 27. 9. 2007 pod sp. zn. 5 Tdo 247/2007.

U Eliáše, Vítka a Tůmy tak následoval nechvalně známý justiční ping-pong: MSPH je odsoudil až v prosinci 2010, VSPH v červnu 2011; v prosinci 2012 ale NSČR tento rozsudek zrušil (na Internetu rozhodnutí NSČR dosud není). Jejich trestní stíhání tedy trvalo celkem 13 let. Jestli by ESLP něco neaproboval, tak je to rozhodně trestní stíhání Eliáše, Vítka a Tůmy.

Rekapitulace soudních rozhodnutí:

1. MSPH z 19. 2. 2004, čj. 3 T 14/2001-34.905
2. VSPH z 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005
3. MSPH z 13. 12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001
4. VSPH z 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To 6/2011
5. NSČR z 30. 10. 2012, čj. 11 Tdo 408/2012-279; zveřejněno až na Sylvestra.

Mezi 6. 6. 2006 a prosincem 2010 jsou zjevné průtahy, navíc zbytečné, protože VSPH nic nebránilo rovnou rozhodnout. NSČR by tedy nemusel rozhodovat až v prosinci 2012, nýbrž již v roce 2007, tedy o celých 5 let dříve. Do Klausovy lhůty by se s odřenýma ušima vešel.

Co je tedy příčinou vlekoucích se trestních řízení? Není to lenost státních zástupců ani soudců, ale justiční ping-pong. Možnost, aby soud II. stupně směl zrušit rozsudek, je nutno v trestním řádu bez náhrady zrušit.

Updated.

OpenCard revisited

Jak dlouholetí čtenáři tohoto blogu vědí, jsem „šťastným“ majitelem OpenCard. Obvykle si kupuji kupón na nový rok dostatečně v předstihu, ale teď jsem v prosinci nebyl moc v Praze, takže jsem to nechal na leden, netuše, že pro validaci (= nahrání dat na chytrou kartu) kupónu je celých 20 dnů.

Celou operaci jsem podnikl ve středu 2. ledna 2012. Namlsán soukromoprávním dopravcem BusLine, myslel jsem si, že jízdenku půjde koupit stejně snadno jako u něj, tedy on-line. Ale ouha.

Kupón jsem si koupil ve 3/4 na 1. Sice mne zarazilo, že jsem musel vše asi trojnásobně potvrzovat v porovnání s běžnými e-shopy. Nicméně jsem se spolehl na tvrzení systému, že zakoupený kupón lze validovat po několika desítkách minut. Nelze.

Po neúspěšném pokusu o validaci jsem se doma dočetl, že mám čekat na e-mail s výzvou k validaci. Nepřišel. Tak jsem v 8 hodin večer zkusil validaci i bez něj. Systém ukázal přívětivou tvář a kupón na kartu nahrál. E-mail však přišel až v 5.36 druhý den, daňový doklad ve 1/4 na 7 třetí den. To je výsměch.

Poučení? OpenCard je naprosto nesmyslně navržena, sovětským způsobem. Proč je vůbec chytrá? Bohatě by stačilo, aby dopravní podnik měl databasi platných kupónů ve své vlastní databasi, bez identifikačních údajů majitelů. Tu by si každý revisor nahrál do své čtečky a inkrementálně by ji updateoval. V případě negativního výsledku ověření by měl mít ještě záložní on-line přístup k databasi. Zákazník by měl o zakoupení dostat elektronicky podepsanou stvrzenku, pro případné reklamace či ztráty. Jenže to by infrastrukturu musel navrhovat někdo, kdo nechce jen tunnelovat veřejné peníze.

Příběh podvodníka

Otto Uthgenannt.

Svatozáře na mincích EU

Protože na Vodníkově blogu Bylo, nebude neutichá flame war o tom, kdo zavinil pokus o vymazání svatozáří u sv. Cyrilla a Methoděje, rozhodl jsem se, že k tomu napíšu vlastní post, ačkoliv jsem původně o této historce okresního formátu nechtěl referovat. Ale protože žijeme v době symbolů, zdá se, že tento příběh je docela významný jako je obdobná historka okresního formátu: Pussy Riot.

Základní Vodníkův problém je, že vůbec netuší, co je to Evropská unie – jeho ponětí je ještě menší než průměrného českého novináře, a to je co říct. Tak to napravme: Evropské instituce můžeme cum grano salis rozdělit na ryze evropské a národní. K těm prvním patří Evropská kommisse, Evropský soudní dvůr a další. K těm druhým Rada EU a Evropská rada. Evropský parlament má smíšenou povahu.

Vyberme si Kommissi (EK, KOM) jako typického zástupce evropské byrokracie. Je to de facto evropská vláda. KOM má mnoho poradních orgánů a znám ji docela dobře. Panuje tam evropský duch. Jednacím jazykem je angličtina (formálně i francouzština, ale tu jsem nikdy na živo neslyšel), neexistuje žádné tlumočení. Ačkoliv kommisaře jmenují národní vlády, nejsou s nimi formálně ani fakticky spojeni. Mít významného kommisaře je čistě o prestiži, reálný význam to nemá žádný.

ČR měla 3 kommisaře: První byl Pavel Telička. To je kariérní úředník. Jmenovat jej byl ze strany ČR anachronism, protože od Delorsovy kommise jsou kommisaři politici. Druhý český kommisař byl Vladimír Špidla. To byla optimální volba, protože KOM je přirozené místo pro vysloužilé politiky. Třetím českým kommisařem je Štefan Füle, kariérní úředník. Nesmyslná volba.

KOM nemá tolik pravomoci, jak si laici a často bohužel i odborníci myslí. Může je přinášet ucelené návrhy (osnovy) a vetovat pozměněné osnovy, které se jí nelíbí. Může žalovat členský stát u ESD. A to je všechno.

Podívejme se na „národní“ orgány EU. Nejznámější je Evropská rada. Teď zasedá 2x v každém pololetí v Bruselu jako vrchol presidentství EU. Rozhoduje o nejzásadnějších – strategických – otázkách směřování EU. Na celonočním zasedání tandem Francie + Německo převálcuje všechny ostatní státy. Tato „summitová demokracie“ je hlavním důvodem, proč je EU tak nedemokratická. Příští má být 13. a 14. 12. 2012. Tak uvidíme, co na nás zase vymyslí.

Důležitější z hlediska každodennosti je Rada EU, o které v ČR prakticky nikdo neví, protože na ni čeští ministři obvykle nejezdí. Je to de facto evropský senát. Zasedá v 10 formátech.

Duch Rady je úplně jiný. Je skutečně národní. Mluví se na ní v mateřských řečech, jen někteří zástupci nových členských států páskují a mluví anglicky. To je považováno za nezdvořilé, protože je to implicitní vyjádření nedůvěry k tlumočníkům. Na Radě se uzavírají hlasovací bloky, aby členský stát prosadil své zájmy. Zde se skutečně rozhoduje.

A pojďme k mincím EU. Podle původní nesmyslné informace svatozáře zakázala KOM. To se ale brzy ukázalo jako desinformace. Ve skutečnosti proti svatozářím vystoupila socialistická Francie a pravoslavné Řecko. O Francii nemá cenu diskutovat. Její pojetí sekularity je na rozdíl od USA zvrácené. Vede k pošlapávání lidských práv, např. v šátkovém zákoně.

Zajímavější je Řecko. To je jediný stát na světě, kde je pravoslaví státním náboženstvím. Až 97 % Řeků je pravoslavných. Officiální pravoslavný postoj svatozáře podporuje. Tak proč je Řecko proti nim? To pravoslavní nejsou schopni vysvětlit. Místo toho se vymlouvají na papaláštví politiků.

Ve skutečnosti je příčinou papalášství pravoslavného kléru. To došlo tak daleko, že odmítá plnit své povinnosti: vyobcovat řeckého pravoslavného z církve. Důvodem k exkommunikaci samozřejmě není práce pro Goldmann-Sachs, jak Vodník blábolí z cesty, ale aktivní prosazování protipravoslavné politiky. To je hřích v každé náboženské společnosti. Jenže pravoslavný klérus na víru kašle, jen si užívá své prebendy a politikaří.

Tohle pokrytectví je staré jako náboženství samo, jak o tom svědčí pronásledování καθαροι a donatistů.

Oblékání

Formální oblek mužů se liší podle toho, zda je za denního světla (formalisováno jako začátek události do 17.00) nebo po setmění (formalisováno jako začátek události po 18.00). Denní je jaquette (angl. morning dress). Večerní je frack (angl. white tie).

Je-li večerní událost méně formální, může se nosit smoking (angl. black tie, US tuxedo).

Otupělost

Ve dnech 14. až 21. 11. 2012 proběhl bez větší pozornosti další massakr Palestinců, kdy bylo zavražděno celkem 160 Arabů a 6 Židů, z toho 105 arabských civilistů a 4 židovští civilisté. Israel zavraždil 27 nezletilců, když před tím během roku 2012 zavraždil 10 nezletilců v odbobí údajného klidu. (Zatím poslední israelský nezletilec byl zavražděn 23. 9. 2011 ve vyprovokované autonehodě.)

Příčina israelské aggresse je jasná: parlamentní volby 22. 1. 2013. Stejně jako při přepadení Libanonu v roce 2006 a Gazy v roce 2008 jde tedy o vnitropolitické důvody. Jediný rozdíl je počet obětí. V roce 2006 bylo zmassakrováno 1 200 civilistů, v roce 2008 celkem 926, nyní „jen“ 105 civilistů, tedy 10x méně. Přesto se Netanjahu navždy zdiskreditoval a je to stejný válečný zločinec jako Olmert, Livni nebo Barak.

Záminkou k válce se staly palestinské rakety, ačkoliv Israel již v roce 2009 oznámil, že má funkční systém protiraketové obrany zvaný Železná kupole (כִּפַּת בַּרְזֶל), kde zřejmě korrupčně dostala přednost domácí společnost Rafael (státní stejně jako letecká IAI a IMI pro ruční zbraně) před americkou Northrop Grumman. Officiálně byl spuštěn 27. 3. 2011 a jeho účinnost je údajně 90 %.

Massakrování civilistů se zřejmě již stalo pevnou součástí israelské předvolební campagne, kdy si tím premiér uměle zvyšuje popularitu. Jediný rozdíl mezi Vpředem a Jednotou je, že Jednotě stačí massakry jednou za 4 roky a 10x menší. Světová veřejnost si na tuto pervesitu israelské politiky již zvykla, takže prochází bez většího zájmu veřejnosti stejně jako isolované vraždy, kdy za 10 let bylo zavražděno 174 náhodných kolemjdoucích v nepřímém úmyslu. Otupělost.

Update: Apartheid v dnešním Israeli.

Patálie se sčítáním

Od tiskové konference ministerstva vnitra (MV) v pátek 23. listopadu 2012 nežije český Internet ničím jiným než údajnou chybou MV při sčítání počtu petentů u kandidatur na presidenta republiky. Podle odhadem více než 99 % všech ohlasů MV počítalo špatně, protože místo průměrování sčítalo.

Jak je to doopravdy? MV sčítalo zcela po právu, protože systematický výklad právní normy ani jinou možnost nedává. Ustanovení § 25 odst. 6 i. f. zákona č. 275/2012 Sb., o volbě presidenta republiky, říká: „počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích“. Přes všechny snahy literalistů, toto nejde pouhým jazykovým výkladem vyložit. To by ta právní norma musela znít: „počet občanů, který procentuálně odpovídá průměru/součtu chybovosti v obou kontrolních vzorcích“. Ale nezní.

Musíme si pomoci systematickým výkladem, a to § 25 odst. 6 větou druhou: „Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 % občanů podepsaných na petici, nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici.“ Tedy, je-li chyb třeba 300 v prvním vzorku a 100 ve druhém vzorku, odečte se pouze 400 podpisů, nikoliv 2,35 % (při průměrování), takže třeba 1 176 z 50 000.

Práh 3 % průměrování vylučuje a je důkazem, že MV v zákoně použilo přejímku dvojím výběrem. Ta byla zavedena za WW II při přejímkách vojenského materiálu, např. patron. Důležitá byla totiž kvalita souboru, nikoliv poměr zmetků.

Co s tím? Český národ opět nezklamal. Jeho chabé znalosti statistiky končí u aritmetického průměru. Zákony vykládá doslovně, nikoliv podle smyslu. Aspoň, že ministr vnitra pochopil, že plebs se plete.

Pak jsou tady ještě puristé, kteří tvrdí, že 50 000 řádných petentů se musí zohlednit za všech okolností, i kdyby dalších 51 000 lidí bylo falešných. Oporou jim je údajně článek 56 odst. 5 věta první ústavy: „Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky.“ Jenže ta právní norma nezní: „Kandidovat je oprávněn každý…“ Proto zákonodárci nic nebrání, aby sankcionoval (penalisoval) každý nekvalitní návrh (zde s více než 3 % falešných podpisů).

A to by snad jako doplněk k článku Marka Antoše stačilo.

Update: Rigorosní interpretace přejímky dvojím výběrem.

Kojenecké ústavy

Ačkoliv zvítězil zdravý rozum a presidentovo veto bylo přehlasováno, je přeci jen vhodné se vypořádat s námitkami zastánců kojeneckých ústavů.

Předně, konkurrence ve veřejném sektoru je nesmysl. Státní správu si nelze plést s trhem. Nebo snad budeme mít dvě ministerstva zahraničí, aby se ukázalo, které je lepší? Ne, veřejný sektor vzniká vědomým rozhodnutím. Nelze plýtvat veřejnými prostředky na dva konkurrenční systémy. A o tom, že pěstouni jsou lepší řešení než kojenecké ústavy, neexistují sebemenší pochybnosti. Ty lze mít pouze o tempu a podobě transformace, což jak každý manager ví, je ten nejvíce obtížný úkol.

Kdo je vlastně v pozadí sporu? Rozhodně ne nějaká pěstounská lobby. To by musela prosazovat zájmy pěstounů. Ve skutečnosti jde o střet liberálů („pěstounská lobby“, tedy odborníci na vývojovou psychologii, MPSV, pravicové politické strany) s nenapravitelnými etatisty (ústavní lobby, Hrad, ČLK, levicové politické strany), protože liberálové hájí zájmy biologických rodičů, a to i na úkor pěstounů.

Jde o spor ryze odborný. Liberálové znají theorii attachmentu (citové vazby), jejímž autorem je John Bowlby. Kojenec potřebuje rodičovskou osobu (obvykle je jí matka), k níž si může vytvořit silnou citovou vazbu. V kojeneckém ústavu je něco takového vyloučeno, protože personál se v něm střídá. Výsledkem je, že ze všech dětí, které prošly kojeneckým ústavem, jsou deprivanti. Proto se nějaký pěstoun musí najít vždy, do ústavu nepatří dítě nikdy, je to jeho týrání. Není to nějaká víra, nýbrž základní povinnost státu, který dítě odebral jeho rodičům. A boj s týráním dětí není nějaká aggressivita, nýbrž základní povinností každého slušného člověka.

Význam novely. Kromě zrušení kojeneckých ústavů je základním cílem novely omezení zestátňování dětí. Evropský soud pro lidská práva to ČR opakovaně vytknul: Wallovi (PDF), Havelkovi (PDF). Bohužel, etatisté oba rozsudky stále ignorují. Proto je nezbytné změnit zákon a doufat, že se změní i praxe.

Přednost adopce před pěstounstvím. Nejsem si jist, do jaké míry má mít adopce přednost před pěstounstvím. Primární je zájem dítěte, nikoliv řešení neplodnosti manželského páru. A zájmem dítěte jsou co největší vazby s pokrevními rodiči. Krev není voda, ale adoptivní rodiče často dítěti ani neřeknou, že je adoptované. Jak obrovskou krisi identity to pak způsobí, si snadno dokážete představit.

Dětské domovy. Zatímco kojenecké ústavy jsou čistým týráním dětí, zařízení ústavní a ochranné výchovy jsou pouze nevhodným řešením. Nedospělci tam nezískají potřebné návyky, takže se z poloviny z nich stanou kriminálníci. Z toho je jasně vidět, že je to řešení, které se neosvědčilo a ve vyspělém světě je minimalisováno.

V reálném světě nic není ideální. Střídání pěstounů, ač je negativní,  se vyskytuje. Přesto je to menší zlo, protože pěstouni poskytují citovou vazbu, zatímco sirotčince žádnou, jen řád a disciplínu. Proto je stabilita mnohem menší priorita než citová vazba.

Postižené děti. Problematičnost kojeneckých ústavů spočívá v tom, že jsou v nich zcela zdravé děti. O mentálně postižené individuálně pečovat je samozřejmě krajně obtížné a nelze to spravedlivě požadovat. Ale to je problém zdravotní, nikoliv sociální jako jsou české kryptokommunistické kojenecké ústavy.

Školení pěstounů. Ačkoliv je každé vzdělávání užitečné, je třeba si uvědomit, že ani rodiče neskládají nějaké zkoušky, zda smějí mít dítě, ačkoliv by si to etatisté přáli a zabránilo by to některým týráním vlastními rodiči. Proto školení není nezbytné, na budování citové vazby školy nepotřebujete a na péči o dítě rovněž ne.

Závěr. Dvacet let se spalo. Kojenecké ústavy mezitím zrušili ve všech bývalých sovětských satelitech. Je tedy nejvyšší čas, že se k tomu konečně přistoupí i v ČR.

Updated + další argumenty.

A Westerner's (Survival) Guide to the Czech Republic

Od Tomáše Peciny (1999):

1. The Land Where Heroes Wear Dunce Caps
2. When Czech Fights Czech
3. Arranged Marriage with Aborted Honeymoon?
4. I Undertake to Be Your Loyal Enemy
5. On Doormats, Men and the Quality of Thieves
6. On Guilty Poems, Librettos and Photographs
7. A Singer in a Minefield
8. On Czechs, the Great Myth-Makers
9. Czechs versus Word-charm
10. The Czech-Roma Problem: The war of the hypocrites
11. A Right to Fight
12. The Czech Dilemma, or the Merits of Honesty

Update: Odkaz na archiv těch článků.

Možné je všechno

Officiální verse: „In February 1945, a gas chamber was constructed at Ravensbrück and, by April 1945, between 2,200 and 2,300 were killed in the gas chamber.“ Podrobný popis.

Očitá svědkyně: „Pak všechna „ochrana“ padla a koncem října [1944] jsme odjeli. Kam, to jsme nevěděli. Ukázalo se, že to bylo do Osvětimi“. + „Jeli tři dny.“ + „V Osvětimi byla nakonec jen asi pět dní.“ + „Nahnali je do vlaku a vezli do Ravensbrücku. Úleva to však nebyla. V koncentračním táboře Ravensbrück byly totiž také plynové komory a vězenkyně to věděly.“

A tomu všemu musíme věřit.