Úvodem bych rád vyvrátil očekávanou Vodníkovu námitku, že "katholičtí sektáři" je contradictio in adiecto, stejně jako kdysi odmítl můj článek o pravoslavných heresích, takže jsem nakonec bezvýrazně pojednával o východních heresích. Je pravda, že καθολικός znamená všeobecný, zatímco secta znamená odstřižená. Jenže toto antinominalistické zbožtění etymologie není k ničemu dobré. Je úplně lhostejné, co slovo "katholický" původně znamenalo. Nyní označuje největší světovou církev, na Západě plně etablovanou. A nějaké směšné pokusy pravoslavných se rovněž prohlašovat za katholickou církev nikdo kromě pravoslavných nejen, že nebere vážně, ale dokonce o nich ani netuší.
Zatímco existence sekt (angl. cults), které jsou nezávislé, je obecně známa, o sektách uvnitř etablovaných církví se mnoho nemluví. Ani já jsem dlouho netušil, jak hluboký je spor mezi konservativci (lépe "tradicionalisty") a liberály (lépe "modernisty", jaký je Vlk liberál?) uvnitř Katholické církve. Oba směry jsou nyní již pevné sekty. Na jedné straně lefébvristé (přestože toto označení odmítají jako hanlivé, odkaz na Lefebvrea je skoro v každé druhé jejich větě), na druhé straně focolare:
V církvi může existovat nepotismus dvojího druhu – jednak příbuzní pokrevně, jednak duchovně. Tihle duchovní kámošové jsou strašně nebezpeční. Těch různých hnutí je samozřejmě víc, ale hlavní nebezpečí bych viděl u tří – jsou to Opus dei, Focolare a charismatici. Na focolare mi vadí: předně ta dáma, to už je dneska naondulovaná primadona, třikrát denně převlečená. Druhá věc je, že si navzájem pomáhají k postům. Já to na jednu stranu chápu – vemte si třeba takového pana kardinála, vždyť on tady v Praze nikoho neměl, potřeboval se o někoho opřít. Je logické, že se každý vždycky obrací na tyhle své nejbližší. Kdyby se jen povzbuzovali ve víře, to by byla znamenitá věc, jenže se z toho nemají dělat pozice.Jejich duchovní válka je nelítostná (tradicionalisté o modernistech x modernisté o tradicionalistech), ale podívejme se dnes na katholické sektáře tradionalistické, jak se houfují na diskusním foru Traditio.
Jeden z hlavních katholických sektářů je známý heretik Jiří Johan Stodola. Nyní napsal: "Popírám nauku sv. Tomáše o "odložené inkarnaci" duše, neb Církev učí, že člověk má nesmrtelnou duši od početí. Tato nauka je zcela teologicky jistá (její rozvoj umožnilo vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie). Toto učení se vyskytuje u všech novotomistů. Sv. Tomáš se v této otázce mýlil, Církev se nemýlí."
Je-li učení o inkarnaci duše početím dogmatem, pak ten, kdo hlásá nebo i hlásal opak, je heretikem. Sektář Stodola tedy prohlašuje Akvinského za heretika. Nicméně, i když si Stodola bere na pomoc § 60 Evangelium vitae, tam se nic o inkarnaci duše početím nepraví. Naopak Stodola zamlčuje § 61 i. f.: "Ani diskuse filozofů a vědců o tom, v kterém přesně okamžiku dochází k vdechnutí duchovní duše, nepřinesly žádné závažné pochybnosti o odmítnutí potratu z morálního hlediska." Je tedy heretikem, protože svévolně vyhlašuje dogma inkarnaci duše početím, ačkoliv Církev nikdy nic podobného nehlásala. Stodola se totiž dopouští školácké chyby v úsudku: "Avšak lidskou osobu dělá duše, ergo duši má člověk od početí." Ve skutečnosti existují i lidé bez duše.
Co se týká katholických mystiků, Stodola výslovně prohlásil negativní theologii za heretickou. Jak potvrzuje Lukáš Drexler, je to nesmysl.
