Stendhalův dopis

Lettre à Félix Faure

Smolensk, à quatre-vingts lieues de Moscou,

24 août 1812.

J'ai reçu ta lettre en douze jours, quoiqu'elle ait fait huit cents lieues, comme tout ce qui nous arrive de Paris. Tu es bien heureux et j'en suis content. Je n'ai plus d'idée de ce mien conseil que tu trouves bon. Serait-ce celui de commencer de bonne heure à travailler à l'édition de Montesquieu et de marier l'idée de cet ouvrage à celle de ton bonheur ?

Le mien n'est pas grand d'être ici. Comme l'homme change ! Cette soif de voir que j'avais autrefois s'est tout à fait éteinte depuis que j'ai vu Milan et l'Italie, tout ce que je vois me rebute par la grossièreté. Croirais-tu que, sans rien qui me touche plus qu'un autre, sans rien de personnel, je suis quelquefois sur le point de verser des larmes ? Dans cet océan de barbarie, pas un son qui réponde à mon âme ! Tout est grossier, sale, puant au physique et au moral. Je n'ai eu un peu de plaisir qu'en me faisant faire de la musique sur un petit piano discord, par un être qui sent la musique comme moi la messe. L'ambition ne fait plus rien sur moi le plus beau cordon ne me semblerait pas un dédommagement de la boue où je suis enfoncé. Je me figure les hauteurs que mon âme (composant des ouvrages, entendant Cimarosa et aimant Angela, sous un beau climat) que mon âme habite, comme des collines délicieuses loin de ces collines, dans la plaine, sont des marais fétides j'y suis plongé et rien au monde, que la vue d'une carte géographique, ne me rappelle mes collines.

Croirais-tu que j'ai un vif plaisir à faire des affaires officielles qui ont rapport à l'Italie ? J'en ai eu trois ou quatre, qui, même finies, ont occupé mon imagination comme un roman.

J'ai éprouvé une contrariété de détail dans le pays de Wilna, à Boyardowiscoma (près de Krasnoïé), où j'ai rejoint quand ce pays n'était pas encore organisé. J'ai eu des peines physiques extrêmes. Pour arriver, j'ai laissé ma calèche derrière, et cette calèche ne me rejoint point. Il est possible qu'elle ait été pillée. Pour moi, personnellement, ce ne serait qu'un demimalheur, 4.000 fr. environ d'effets perdus et l'incommodité, mais je portais des effets à tout le monde. Quel sot compliment à faire aux gens !

Ceci, cependant, n'influe pas sur la manière d'être que je t'ai exposée. Je vieillis. Il dépend de moi d'être plus actif qu'aucune des personnes qui sont dans le bureau où j'écris, l'oreille assiégée par des platitudes, mais je n'y trouve nul plaisir. Où est le bureau de Brunswick ou celui de Vienne ? Tout cela tend furieusement à me faire demander la sous-préfecture de Rome. Je n'hésiterais pas si j'étais sûr de mourir à quarante ans. Cela pèche contre le beylisme. C'est une suite de l'exécrable éducation morale que nous avons reçue. Nous sommes des orangers venus, par la force de leur germe, au milieu d'un étang de glace, en Islande.

Ecris-moi plus longuement j'ai trouvé ta lettre bien courte pour huit cents lieues. Engage Angela à m'écrire. Je n'aime pas plus Paris qu'à Paris je suis blasé pour cette ville comme toi, je crois mais j'aime les sensations que Painting and Opera-Buffa m'y ont données pendant six mois.

Adieu, je crois qu'on part.

Rusko v 18. století

Kout historických kuriosit na Facebooku: „Výraznou součástí modernizace Ruska za Petra I. měl být vznik státního školství, které ale zápasilo s nedostatkem studentů i profesorů. Na petrohradské univerzitě přednášelo ve 20. letech 18. století 17 cizinců 8 mladším cizincům, v roce 1731 již byla bez studentů. Byla to jediná univerzita v evropských dějinách, kde bylo vždy více vyučujících než studentů. V roce 1733 byl do jejího čela jmenován slavný Lomonosov a stát tam převelel všech 12 gymnaziálních studentů z Moskvy, z nichž 6 odjelo před začátkem výuky na expedici na Kamčatku. Kateřina II. ji sloučila s petrohradským gymnáziem v "Akademickou školu", v roce 1775 měla 28 žáků, v roce 1795 jen 8, na výuce často nebyl jediný student. V roce 1805 byla zrušena.“

Reportage, která je na Facebooku nepřípustná

Facebook z neznámého důvodu blokuje zpravodajství TV Nova. Přitom zrovna tato reportage vyvolala velké pozdvižení v Respektu, takže je předmětem veřejného zájmu.

Kalvinistické hodnoty plebejců

Ačkoliv pojem plebs má negativní konotace, u pojmu plebejec tomu podle mne tak není. Proto jsem rád, že jsem konečně našel pojem, který mohu používat pro analysu zajímavého fenoménu.

Kdo je plebejec? Nejčastěji je to technik z Moravy, jako je Gogo či Kapitán Nemo. Zajímavé je, že u Vodníka, ačkoliv má stylem života i názory k plebejcům blízko, vždy převáží intellektuálství.

V debatě o povinnosti hlásat neonacism, jsem-li neonacista, plebejské krédo formuloval Gogo: „Tohle je jedna z věcí, pro které považuji právníky za šmíru. Místo dobrání se skutečnosti a rekonstrukce to dopadá tak, že jedna strana kydá špínu a druhá maluje na růžovo. Kdyby se tak chovaly děti, dostanou na prdel, že lžou, podvádí a manipulují. Podobně kdyby se tak chovali dospělí, omezím s nimi kontakty na minimum.“ Zároveň popsal plebejského hrdinu: „Jsou ale lidé, kteří jsou schopni do toho jít - ti jsou považovaní za podivíny. Posledním případem je tykadlový Smetana. Ten se "nesral" ani u soudu a soudkyni natvrdo řekl, že se napravovat nepotřebuje a že paní Langerová pro něj není absolutně autorita, která by ho měla morální právo soudit.“

To mi konečně osvětlilo, proč je vandal takovým hrdinou. Je to proto, že stejně jako Havel žije v Pravdě. Jeden by netušil, že plebejci a progressivisté mají k sobě tak blízko.

Indemnita II

Vzhledem k tomu, že Tomáš Pecina opět zpochybnil rozhodnutí NSČR Ex parte Šnajdr a Ex parte Tluchoř, dovolím si připomenout nosné důvody obou rozhodnutí. Tím je, že za politickou činnost ve Sněmovně nejsou poslanci právně odpovědni. Koncept politická činnost ve Sněmovně je nutno vykládat úzce, např. v souběhu s jinou činností, ale mnohem šířeji, než byl standardní výklad postavený na československé ústavě z roku 1920, která chránila toliko výroky a který ignoroval důvodovou zprávu ústavy dnešní.

Souhlasím s tím, že rozhodnutí nejsou moc čitelná, ale jak správně připomíná Lukáš Trojan, to je tím, že je nepřehledné už obvinění. To obvinění se totiž odvíjí od toho, co kdy OČTŘ odposlechly, ale logickou provázanost nemá. S Tomášem Pecinou souhlasím v tom, že kdyby meritorně NSČR rozhodl opačně, avšak se silným obiter dictum, že by taková rozhodnutí byla přesvědčivější.

S Tomášem Pecinou je nutno souhlasit i v tom, že přijetí úplatku může mít 2 podoby: slib výhody, nebo akceptace předáváné výhody, zejména peněz. Na rozdíl od něj se však domnívám, že exempcí jedné části skutku je automaticky exempována i druhá část. Je-li tedy slíbena výhoda výměnou za vzdání se mandátu či hlasování, přičemž vzdání se mandátu či hlasování je politická činnost ve Sněmovně, tak ani slib výhody nebo její předávání není trestné. Jediné, co připadá v úvahu, je pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, tedy že korrumpující se pokusil korrumpovat poslance, ačkoliv ten objektivně korrupovatelný pro politickou činnost ve Sněmovně nebyl.

Problém je v tom, že tady zůstává otázka, co je poskytnutí úplatku, když byl trestný čin již dokonán slibem. Podle mne je to právně nevýznamná skutečnost. Pokud například něco ukradnu, je trestněprávně nerozhodné, pokud tu věc později zničím. Takové jednání je krádeží konsumováno. Nicméně, kdyby se zavedla nová skutková podstata přijetí slíbeného úplatku, hodně problémů by to vyřešilo. Například by zřejmě šlo stíhat vyplacení slíbené platby za hlasování ve Sněmovně. Platba ex post bez slibu by i nadále zůstala pouhým sponsorským darem.

Indemnita

Indemnita je nesmyslný český výraz pro neodpovědnost (fr. irresponsabilité), tedy materiální immunitu. Ve skutečnosti indemnita znamená náhradu, například poslanecké náhrady (diety) nebo válečné reparace. Druhým druhem immunity (nestíhatelnosti; exempce (vynětí)) je immunita processní, tedy nedotknutelnost (fr. inviolabilité).

Neodpovědnost je zakotvena v článku 27 odst. 1 až 3 ústavy, přičemž odstavec 2 zní: „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.“ Důvodová zpráva tuto právní normu vysvětluje: „Projevem se rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle.“

V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že § 23 ústavy z roku 1920 zněl: „Členové Národního shromáždění nemohou býti vůbec stíháni pro své hlasování ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech. Pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jsou jen disciplinární moci své sněmovny.“ (zdůraznil G. P.) Lze se však domnívat, že by dnes bylo nutno pojem „výrok“ vyložit extensivně jako „projev“.

Je tedy otázkou, proč Zaorálek i Wagnerová redukují projev na článek 17 odst. 2 Listiny: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu,“ ačkoliv zde ústavodárce nemínil projev definovat, nýbrž toliko zdůraznit, že svoboda projevu zahrnuje též šíření názorů nebo informací. Tento nesmysl je pak často replikován. Projev je totiž každá kommunikace směrem k jinému, a to i nonverbální, například obraz či tanec. Svlékne-li se poslanec na půdě Sněmovny do naha, nesmí být stíhán pro výtržnictví (§ 358 NTZ).

Wagnerová na svém omylu setrvala i později: „V tomto případě však šlo o právní úkon, který vedl k novému faktu v podobě zániku mandátu. Tento právní úkon lze z pohledu „projevu“ hodnotit jako tvorbu faktu (informace), nikoliv však za jeho sdělení. Sdělovat fakt (informaci) lze totiž až tehdy, když existuje.“ Wagnerová totiž nepostřehla, že vzdání se mandátu je veřejný projev vůle, neboť vedle Sněmovny je rovněž adresován voličům. Jedná se tedy nade vší pochybnost zároveň o sdělení.

A tím přicházíme k Nagygate (sp. zn. 4 VZV 5/2013), konkrétně k trestnímu stíhání Marka Šnajdra (sp. zn. 3 Tcu 76/2013, obhájce Lukáš Trojan), Petra Tluchoře (sp. zn. 3 Tcu 77/2013, obhájce Marek Nespala) a Ivana Fuksy, jemuž svědčí beneficium cohæsionis. NSČR konstatoval: „Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je namístě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností, a tedy také jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné či více politických stran či jejich koalic.“ Konkrétně: „Za takový projev je v daném případě namístě pokládat i (v daných souvislostech a s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění) jednání obviněného, pokud tento v rámci výkonu svého poslaneckého mandátu odmítl vyjádřit svůj souhlas s přijetím označených (daňových) zákonů.“ NSČR tedy konstatoval, že vzdání se mandátu nebo hlasování ve Sněmovně nemůže být předmětem úplatku. Zajímavostí je, že NSČR jako obiter dictum prohlásil státní zástupce za součást výkonné moci.

K tomu je vhodné podotknout, že všichni 3 bývalí poslanci nebyli stíháni za pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, ale za dokonaný čin. Bylo by absurdní a v rozporu s článkem 5 ústavy: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů,“ kdyby stranická dohoda byla kriminalisována.

Je proto nutno odmítnout kritiku rozhodnutí NSČR. Český soud totiž konečně respektoval doktrínu politické otázky. A už zcela přehnané je obvinění, že NSČR ohrozil demokracii. Byly to naopak OČTŘ, které ji ohrozily kriminalisací standardní politiky, v rozporu se zvyklostmi civilisovaných států (Greiner and Moore v Independent Commission Against Corruption (1992) 28 NSWLR 125). NSČR totiž neimmunisoval jakékoliv politické jednání, ale pouze to, které má výraz v sněmovním projevu, tj. hlasování či vzdání se mandátu.

To, že je beztrestný úplatek, včetně přímé platby, za hlasování, je věc jiná a to si musí vyřešit ústavodárce. Ústava mluví jasně. V souladu s ní je nutno vykládat též trestněprávní úmluvu o korrupci, vyhlášenou pod č. 70/2002 Sb. m. s. (PDF) Tvářit se, že stíhám úplatek a hlasování ponechávám beztrestné, není možné. Je-li konkrétní způsob hlasování výsledkem korrupce, tak je postižení korrupce zároveň postižením hlasování. Obě části téhož skutku totiž od sebe nelze oddělit a stíhání za korrupci je zároveň stíháním za hlasování.

Je pikantní, že zákonodárce novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. vůbec nemyslel rozšířit diplomatickou immunitu na poslaneckou. Důvodová zpráva totiž zní: „Vynětí osob požívajících výsad a imunit podle zákonů a mezinárodního práva z pravomoci orgánů činných v trestním řízení se ve smyslu tzv. Vídeňské úmluvy z 18. 4. 1961 (č. 137/1964 Sb.) upravuje tak, aby se vztahovalo i na další osoby, které nelze označit za diplomatické zástupce. Jde např. o hlavy cizích států a členy jejich vlád včetně jejich doprovodu při oficiálních návštěvách ČSSR, o rodinné příslušníky diplomatické mise a těch jejich členů, kteří mají diplomatickou hodnost.“

Updated.

Francouzské nosovky

Úvodní informace je ve wiki. Nahrávka výslovnosti (velice pečlivé a tradiční).

1. an [ɑ̃]: podobá se o.
2. en [ɑ̃]: stejný případ.
3. in [ɛ̃]: vychází z e.
4. on [ɔ̃]: čisté o.
5. un [œ̃]: často se nerozlišuje od in.

An a en se vyslovuje stejně. Proto aint, sein, sain, ceins a ceint mají stejnou výslovnost, stejně jako sang, sans a cent.

Národní právo

Čemu pořád někteří nechtějí rozumět: „[Ř]ada akademických právníků se dodnes tváří, že existuje české civilní právo, německé civilní právo, francouzské civilní právo a tak dále. Ale tak to přece není! Minimálně v rámci civilizačně homogenních okruhů přece právo řeší velmi podobné společenské konflikty a je důležité rozumět tomu, proč a jaká řešení jednotlivé země přijímají a jak a proč tam ta řešení fungují nebo nefungují.“
—Tomáš Richter, kandidát na děkana PF UK

Dekonstrukce ethnicity

Od plzeňské anthropologie.

Bádání o evoluci

Utěšeně se rozvíjí.

Ne dis rien (1968)

Serge Gainsbourg & Anna Karina

Ne dis rien, surtout pas, ne dis rien suis moi,
Ne dis rien, n'aie pas peur, ne crains rien de moi,
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien,
Ne dis rien, surtout pas, ne dis rien suis moi,
Ne dis rien, n'aie pas peur, ne crains rien de moi,
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien,
La la la la la la la ...
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien.

Zemřela Margaret Thatcher

V pondělí 8. dubna 2013 zemřela Margaret Thatcher, podle mého názoru největší politik 20. století. Její život a dílo jsou tak zmapované, že těžko k dosavadním textům něco smysluplného dodat. Proto se soustředím na její percepci, a to prostřednictvím dvou nenávistných textů: Vodníkova a Čulíkova. Jsou důkazem toho, jak byl kommunism úspěšný: Okupuje mentalitu značné části Čechů nad 50 let dodnes. Proč?

Kommunism má 2 hlavní části:

1. positivní – podoba nové společnosti a
2. negativní – kritika kapitalismu.

Positivní podoba kommunismu je obludný nesmysl. Ve svém negativním programu má kommunism pravdu; ostatně jako prakticky každá kritika. Jde jen o to, jakou váhu té kritice dáme. Naproti tomu Vodník s Čulíkem uvěřili positivnímu programu kommunismu, zatímco negativní považovali za pouhou propagandu. Jejich cílem byl kommunism bez kommunistů. Proto emigrovali na Západ, kde však s překvapením zjistili, že kommunistická kritika Západu byla pravdivá. Dopadlo to na ně o to hůře, že nebyli osmašedesátníci, neboť na konci 60. let ještě na Západě dozníval socialism, ale že emigrovali až na přelomu 70. a 80. let, kdy se dostali k moci nejvíce pravicoví politici od roku 1929: Thatcher & Reagan.

Vodníka s Čulíkem by bylo zachránilo, kdyby si nespletli státy. Místo USA, UK a Nizozemí, měli emigrovat do Francie, kde Mitterand znárodňoval banky, nebo do Švédska, kde dlouhodobě vládnou socialisté. Nicméně, vybrali si špatně, a proto ze svého osobního neúspěchu obviňují zemřelou.

Wikidata a staré skiny

Ačkoliv tady existovalo celkem 7 míst pro bezuzdné žvanění, Fortunovi to nestačilo, takže článek o Wikizprávách přetvořil na další gaychat. Proto jsem ho i takto označil a věřím, že Fortunovi nyní již 8 míst pro gaychat bude stačit a nebude off-topic žvaněním zamořovat další.

Takže znovu: Co je nového na české versi původní wikipedie? Hádky jako obvykle. Nicméně rovněž technologické změny. Dne 6. března 2013 byla spuštěna wikidata, sesterský server původní wikipedie. Jeho hlavní podstatou je integrace interwiki na jednu stránku, která slouží všem jazykovým versím, např. heslo OSVČ. Má to velkou nevýhodu v tom, že interwiki nyní nelze snadno exportovat do jiných projektů, jako je třeba Iuridictum, protože export je v komplikovaném formátu. Klassické interwiki jsou nyní nedoporučeny a hlídá je editační filtr.

Další významnou změnou je, že od 15. dubna 2013 bude vypnut skin Classic (dříve Standard). Důvodem, že je používán málo, podle statistiky 2x méně než poslední dva, které přežijí. Zůstane jen implicitní Vector a předchozí standard MonoBook. Dále Modern a Cologne Blue, které mají zvláštní dobrovolné vývojáře.

Jsem jeden z 397 power users, kteří tím budou dotčeni, protože používají skin Standard více než Cologne Blue, který zůstane. Na protest proti vypnutí skinu Standard budu minimalisovat editaci původní wikipedie co možná nejvíce, optimálně na nullu. Myslím si totiž, že to šlo vyřešit jinak: Většinu záležitostí přesunout do jádra enginu a skin věnovat skutečně jen na zobrazení.

Překreslení veřejného prostoru

Zdá se, že rok 2013 bude v ČR rokem překreslení veřejného prostoru. Staré konflikty, definované zhruba po konci opposiční smlouvy v roce 2002, přestávají lidi zajímat a objevují se nové. Viditelným znakem je změna Hradu z bašty paleokonservatismu na baštu staré levice.

Pravice se cítí v ohrožení pod náporem levice, čehož výsledkem jsou hned 3 nové pravicové magaziny: číslované kommentáře Institutu Václava Klause, mainstreamový Pravý břeh a alternativní paleokonservativní Protiproud. Upřímně, neoslovilo mne nic z toho: IVK je kromě VK moc upachtěný (asi jako D-FENS bez D-FENSe), PB moc mainstreamový a PP moc spiklenecký. Nejlepší by byla synthesa toho všeho.

Jako nový hlavní konflikt se rýsuje Old Left v. New Left. Nezastírám, že v tomto sporu jsem plně na straně staré levice. Personálně je to Miloš Zeman, Zdeněk Škromach a Stanislav Křeček v. Jiří Dienstbier a Jakub Patočka. Stará levice hájí zájmy nižší třídy, obecně zaměstnanců, nová levice všechny možné menšiny, od žen po homosexuály.

A co na to česká media, tedy print? Je zoufale jednobarevný, progressivistický, s tolerancí neokonservativismu. Charakterisují jej jména jako Jiří Pehe (reformista), Karel Hvížďala (progressivista) a Tomáš Klvaňa (neokonservativec). Na Facebooku o tom byla zajímavá debata. Petr Kamberský, ač z progressivistických Hospodářských novin, to vidí stejně jako já. Lidové noviny jsou proti EU, ale protože o ní skoro nepíšou, tak to nemá význam. Jinak se od ostatního printu neliší. Jan Čulík přišel s metakritikou: Česká media jsou ideologická a intolerantní. V porovnání s UK jim zcela chybí smysl pro pluralitu, vždy prosazují jen jediná správná řešení. Čtenáře to ale přestalo bavit.

A konečně Jakub Patočka. Ten má natolik odlišný pohled než já, že ho musím citovat doslova: „Krajně pravicové: LN, Reflex, komentářová strana MF Dnes. Pravicový je veškerý zbytek včetně [N]ovinek. Právo sice není pravicové, ale je národně socialistické s takovým národně socialistickým maloměšťackým odérem, kvůli němuž vedle nich i HN občas vypadají vlastně progresivně.“ Nerozumím tam mnoha věcem: Jak se v tomto pojetí liší „pravice“ a „krajní pravice“? Ano, Právo je Old Left, ale proč hned národně socialistické? Copak nějak prosazuje nacionalism? Snad jen ve vztahu k Sudetským Němcům. A maloměšťáctví je pro novou levici zřejmě všechno, co se netýká menšin.

Kam kráčí Reflex

Na poli printu panuje neklid. Vydavatelé jsou nervosní, neboť mají pocit, že jejich obor nemá budoucnost; že to dopadne stejně jako s divadlem: z massově konsumovaného produktu se stane záležitost úzké elity.

V této souvislosti je zajímavé se podívat, kam kráčí Reflex, vedle Respektu vlajková loď českých časopisů. Zatímco za Pavla Šafra (2008–2011) bylo jeho směřování vykřičená (revolverová) journalistika, což v českých podmínkách kupodivu zabírá (Šafr zvýšil náklad Reflexu ze 42 000 na 64 000) – pro mne je to naprosto nesnesitelný produkt; Ivan Hamšík se vydal jiným směrem. Jeho heslem je zábavnost, v kontrastu těžkopádnou seriosností Respektu, Hospodářských novin či Lidových novin, která však u nich často nemá daleko k propagandě či alespoň zbytečné ideologisaci. Vzorem je španělský časopis Quo, avšak bez omezení pohlaví na muže a věku na adolescenty. Cílovka je tak více rozplizlá, ale na druhou stranu širší. Quo vycházel v letech 1997–2002 i česky, ale asi se to tak neprodávalo, takže vydavatel raději začal klonovat Maxim, který má stejnou cílovku jako Quo, ale více nahotin či žen obecně.

Hamšíkův Reflex charakterisují 3 jména: Jaroslav Plesl, Markéta Lukášková a nesmrtelný Jiří X. Doležal. Na rozdíl od Šafra, který se neštítil ničeho, se Hamšík kontroversí nezříká, ale zná míru. Ukažme si to na příkladu:

V Balúčistánu unesli Hanu Humpálovou a Antonii Chrástenckou. JXD napsal záměrně vyostřený článek, aby vyvolal kontroversi. Napsal, že si za to mohly samy, protože cestovaly nebezpečnou oblastí. A takových truismů byl jeho text plný. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, především od zastánců multikulturalismu. JXD nejprve reagoval klassickou polemikou. Pak si ale uvědomil potřebu nového stylu, takže pokračoval původní formou. Dosavadním vrcholem, přičemž nelze vyloučit pokračování, je Pravdivé paušalizace pravdoláskařů, sluníčkových lidí a PCMC [Politically Correct, MultiCulturalist] vůbec.

Na tom posledním článku vzbudil pozornost pojem „pravdoláskař“. Ale JXD není politolog a politice nerozumí. Je to vzdělaný psycholog, který však bohužel trpí fachidiotismem – vše převádí na psychologii. Nazývat kritiky jeho článku pravdoláskaři je hrubé zjednodušení, co má společného ProAlt a stoupenci knížete? Leda aktivism.

Článek je plný cliché: „Ženy tohoto vyznání neodstraňují z ideologických důvodů pubické ochlupení.“ + „Je proto vysoce pravděpodobné, že se u jiných lidí – u žen vzor levicová aktivistka – také bude kumulovat pravda s láskou, neziskovým sektorem a z ideových důvodů neoholeným genitálem.“ + „Existují i sloni bez chobotů - úraz, amputace a podobná neštěstí - a stejně tak, se stejným výskytem, nalezneme výjimečně i resocializovatelné kriminálníky, oholenené levicové intelektuálky a albinotické Afričany.“ Je tedy pravý opak Čulíkova ideálu podvratnosti. Jenže objevnost (novost) se od causerií tohoto typu čekat nedá. Jejich jediný cíl je pobavit a přitáhnout pozornost.

Doufám, že tedy můj text přispěl k vysvětlení, proč texty z Cosmopolitanu či Elle nemají být brány vážně či brány jako podklad pro terminologickou diskussi. Nevysvětlují, ale utvrzují. Neprojasňují, nýbrž replikují často tradované mýthy.

Bartoš a Krupkovi

Ačkoliv již v roce 2007 pobouřil české chauvinisty snímek Operace Silver A, teprve díky článku Tomáše Krystlíka jsem se seznámil s romantickým osudem velitele všech britských parašutistů v protektorátu, npor. Alfrédem Bartošem, a odbojáři, manželi Hanou a Václavem Krupkovými, kteří vedle Čurdy jako jediní přežili protektorát. Zachránilo je, že se Hana Krupková několikrát vyspala s radou pražského gestapa Wilhelmem Schultzem.

Kromě knihy Jiřího Kotyka k thematu vyšly dva články. Miroslava Šišky na základě informací Jaroslava Čvančary, který z neznámého důvodu odmítá věci nazývat pravými jmény, a Josefa Konáše, který si nebere servítky. Šiškův článek je doprovázen unikátními fotografiemi.

Israelská omluva

Tak se Stát Israel konečně omluvil za massakr v mezinárodních vodách. Ačkoliv tomu progressivisté nikdy neuvěří, opět se ukázalo, že je Bibi Netanjahu přeci jen slušnější člověk než gauneři Ehud Olmert či Cipi Livni, protože nechal zavraždit „jen“ 105 civilistů, tedy 10x méně, než je israelský standard.

Hasbara teď bude mít plné ruce práce vysvětlit, proč se Israel omlouvá za něco, o čem usilovně tvrdila, že je v naprostém pořádku. Na druhou stranu, hlavu bude mít zamotanou i Recep Tayyip Erdoğan, který bude muset opustit protiisraelský kurs. Ale mohl by usmiřování využít k tlaku na Israel, aby konečně přestal porušovat mezinárodní právo podporou osad na okupovaných územích.

Fed

Příznivci spikleneckých theorií dostávají druhý orgasm, když slyší slovo Fed. Jak je to s ním doopravdy?

„Je populární mýtus, že americký Federální rezervní systém je soukromá organizace, která je ovládána bankami a ty jsou ovládány těmi několika vyvolenými rodinami.

Tento mýtus má pravdivé jádro v tom smyslu, že jednotlivé Federální rezervní banky (FRB) jsou skutečně akciové společnosti, jejichž akcie jsou drženy komerčními bankami v každém z příslušných dvanácti distriktů. Druhá věc je, že tyto akcie jsou bez hlasovacího práva a bez práva na podíly na zisku. Jde vlastně jen o způsob, jak soukromý sektor financuje veřejnoprávní organizace, kterými FRB ve skutečnosti jsou. Pokud jde o Federální rezervní systém, který všechny FRB zastřešuje, v tomto případě se jedná o čistokrevnou státní organizaci.“

Poučení pro Vodníka: Neskákat na lep každému ultralevičákovi

Vodník je zvláštní tvor. Nominálně perennialista, tedy ultrakonservativec, přesto ze všeho nejradši čte ultralevičáky, zejména kryptokommunisty. Nebo snad víte o tom, že by citoval nějakého žijícího ultrakonservativního myslitele? Coomaraswamy zemřel v roce 1947, Guénon v roce 1951, Schuon v roce 1998.

Z nějakého neznámého důvodu mu leží v žaludku pojem demokracie, což je standardní označení politického systému, jehož elita se konstituuje ve svobodných volbách, zcela bez ohledu na sociální situaci voličů. Tak i v typickém řetězci spikleneckých webů, které jak před 10 lety v počátcích blogování citují jen samy sebe, ocitoval bez uvedení autora výňatek z článku Charlese Hugha Smitha. Tak to napravme za něj.

Jeho text lze shrnout jeho vlastními slovy: „Democracy is for PR purposes only in corrupt neofeudal nations.“ A jsme doma. Máme zde slogan progressivistů: „korrupční“ i ultralevice: „neofeudální“. Podle Smitha protože je elita v demokracii relativně stálá, nejedná o demokracii. A to jako proč? V demokracii nevolíme elitu, nýbrž z elity vybíráme lidi, kteří chtějí jít jiným směrem než předchozí vedení. Není to žádná falešná volba, nýbrž podstata demokracie. Pokud někdo chce měnit systém, tak si plete genre.

A Vodník, který tak kritisuje usurpaci (= nelegitimitu), by to měl vědět.

Updated.

Populism

V sérii článků o terminologii budu pokračovat pojmem, který je v ČR extrémně zneužíván jako nálepka pro líbivou politiku – populism. Znamená však něco úplně jiného.

Když se na tento termín podíváme etymogicky, vidíme, že není zvolen právě šťastně. Latina má dva výrazy pro lid:

1. populus = národ (ne však ethnikum!, synonymum anglického nation)/lid 
2. plebs = (s)prostý lid

A populism není nic jiného než zastupování zájmu plebsu, tedy politika proti establishmentu, proti elitě. Ve francouzštině se tento pojem jako nálepka nepoužívá, v angličtině převážně rovněž ne. Je velkou chybou Miloše Zemana, že tento pojem nerehabilitoval pro svou politikou. Kdyby přímo prohlásil: „Jsem populista,“ vzal by svým kritikům vítr z plachet.