Ross Hedvíček
Není žádným tajemstvím, že současné vedení české Wikipedie, což je hlouček extrémně levicových vysokoškolských studentů vedených postarším upraveným emigrantem a konfidentem
StB, a já nemáme stejné názory na to, jak je česká Wikipedie tvořena. Jedním z hlavních principů, na kterém byla vytvořena původní americká Wikipedie (česká Wikipedie je vlastně jen jazykovou pobočkou) je princip NPoV - tedy Neutral Point of View. Důvodem vyžadování tohoto NPoV bylo zajistit, aby tato internetová encyklopedia byla nezaujatá, un-biased, bez extrémních náhledu na věc. Tedy velice rozumný názor a princip. Ovšem jinde rozumné věci jsou v Česku chápány značně nerozumně.
Celý článek
V orig. textu zde jsem doplnil odkazy.
22. listopadu 2006
15. listopadu 2006
Kultura v Čechách
Tuším, že v době začátku války v Iráku vznikl „úžasný” hit »Bagdád« . V ČR je dle všeho skupina »Divokej Bill« značně oblíbená a je o ní i zmínka na české Wikipedii.
S „protestním” textem další velmi úspěšné a vyhledávané „písně” – tentokráte hip hop od neméně oblíbené »MC Šaman« – se lze seznámit např. zde a celé „dílo” si pak možno i poslechnout ve formátu mp3.
Co si myslet o tvůrcích, interpretech a hlavně konzumentech takovýchto sraček? Kde se v nich bere ta nenávist ke všemu americkému? Kdo jim leje do hlav ty primitivní názory? Škola, rodiče, nebo obojí?, … či snad televize?
Copak jim dosud nikdo nikdy neprozradil, kdo vždy tahal Evropu z její vlastní bryndy (dvou svět. válek)? Že nebýt těch – podle nich – ‚amerických blbečků’, tak že by si dnes stěží mohli tyto své stupidity pobroukávat v češtině? Všichni ti dnešní hlupáci si neuvědomují, že bez zásahu USA by se v Evropě mluvilo asi jen německy nebo – a to nejspíš – rusky.
Stejně jako autor článku na respekt.cz si myslím, že v kultuře toho kterého státu se zákonitě odráží i převažující myšlenkové a názorové směry jeho obyvatel.
S „protestním” textem další velmi úspěšné a vyhledávané „písně” – tentokráte hip hop od neméně oblíbené »MC Šaman« – se lze seznámit např. zde a celé „dílo” si pak možno i poslechnout ve formátu mp3.
Co si myslet o tvůrcích, interpretech a hlavně konzumentech takovýchto sraček? Kde se v nich bere ta nenávist ke všemu americkému? Kdo jim leje do hlav ty primitivní názory? Škola, rodiče, nebo obojí?, … či snad televize?
Copak jim dosud nikdo nikdy neprozradil, kdo vždy tahal Evropu z její vlastní bryndy (dvou svět. válek)? Že nebýt těch – podle nich – ‚amerických blbečků’, tak že by si dnes stěží mohli tyto své stupidity pobroukávat v češtině? Všichni ti dnešní hlupáci si neuvědomují, že bez zásahu USA by se v Evropě mluvilo asi jen německy nebo – a to nejspíš – rusky.
Stejně jako autor článku na respekt.cz si myslím, že v kultuře toho kterého státu se zákonitě odráží i převažující myšlenkové a názorové směry jeho obyvatel.
14. listopadu 2006
Také odkaz sametového převratu
Ivan Turnovec
»Státní svátek 17. listopad je svátkem poněkud rozpačitým.
V kontextu evropského vývoje byl konec komunistickém vlády v ČSR nevyhnutelný. Jeho způsob se z odstupu let jeví stále více podivným. Komunistická nomenklatura prorostla ihned s nastupujícími vládci a nemalou zásluhu na tom má právě Václav Havel a řada dalších disidentů provázaných s StB. Bývalí disidenti dnes požadují, aby citlivé informace o sledovaných osobách byly zpřístupněny pouze s jejich souhlasem. Některé materiály StB by tak nebylo možné zveřejnit. Vyvstává otázka proč?« (…)
Zajímavý starší článek je k přečtení na virtually.cz.
»Státní svátek 17. listopad je svátkem poněkud rozpačitým.
V kontextu evropského vývoje byl konec komunistickém vlády v ČSR nevyhnutelný. Jeho způsob se z odstupu let jeví stále více podivným. Komunistická nomenklatura prorostla ihned s nastupujícími vládci a nemalou zásluhu na tom má právě Václav Havel a řada dalších disidentů provázaných s StB. Bývalí disidenti dnes požadují, aby citlivé informace o sledovaných osobách byly zpřístupněny pouze s jejich souhlasem. Některé materiály StB by tak nebylo možné zveřejnit. Vyvstává otázka proč?« (…)
Zajímavý starší článek je k přečtení na virtually.cz.
29. října 2006
K čemu je a k čemu není referendum
Luděk Frýbort (Hannover) upozorňuje ve svém článku na referendum , které proběhlo ve Švýcarsku.
Hlasovalo se o otázkách:
1. Přijímáte navrhovanou změnu spolkového zákona o postavení cizinců?
2. Souhlasíte se změnou azylového zákona?
Téměř 70 % voličů hlasovalo pro zostření imigračních a azylových zákonů.
Hlasovalo se o otázkách:
1. Přijímáte navrhovanou změnu spolkového zákona o postavení cizinců?
2. Souhlasíte se změnou azylového zákona?
Téměř 70 % voličů hlasovalo pro zostření imigračních a azylových zákonů.
28. října 2006
Stalinova německá elita
Před 60-ti lety, v říjnu 1946, bylo přes 3 000 německých konstruktérů a techniků i s rodinami deportováno do SSSR. Nedávno jsem o tom v televizi (MDR.de) viděl dokumentární film.
Dokument »Stalins deutsche Elite« (Martin Hübner, Deutschland 2005) osvětluje praxi a následky sovětské politiky. V počáteční fázi šlo především o obnovu tradiční zbrojní výroby v Thüringen. Na Stalinův rozkaz ale pak došlo k radikální změně a produkce byla kompletně přestěhována do Sovětského svazu. Včetně německého techn. personálu, odborníků přes letadla a rakety.
Jedním z nich byl Helmut Banas, konstruktér pohonných jednotek u Junkers-Flugzeugwerken, kde od r. 1936 do konce války pracoval na novém druhu „Wunderwaffen” (zázračných zbraní). Rusové ho překvapili 22.10.1946 v Dessau. Na osudný den si i po letech zcela přesně vzpomíná: „V šest ráno zběsilé zvonění u domovních dveří, když jsem otevřel, stálo přede mnou ozbrojené komando a dům byl zjevně obklíčen. Tlumočník přeložil krátkou řeč sovětského důstojníka: ‘Na rozkaz sovětské vojenské administrativy musíte 5 let pracovat v Sovětském svazu. Svoji manželku a děti si můžete vzít sebou, stejně tak i věcí kolik chcete ...’.”
Nočním „únosem” se v říjnu 1946 rozběhl největší „know-how-transfer” 20. století. Stejně jako Banas z továrny na letadla Junkers dopadli totiž ve stejnou dobu i tisíce jeho kolegů v celé sovětské zóně Německa. Vlaky plně nacpané „zázraky něm. techniky” a k ní i náležejího personálu supěly směr Moskva. Jedním z nejdůležitějších lidí mezi nimi byl i raketový specialista Helmut Gröttrup, zástupce Werhner von Braun, který se již před koncem války přihlásil do služeb americké armády. Gröttrup se nechal od Sovětů zverbovat do jejich východní zóny, kde pro vědychtivé vítěze rekonstruoval technologii V 2 – až do osudného říjnového dne 1946. Ještě ve vlaku sepsal Gröttrup protestní dopis Stalinovi, na který ale nikdy nedostal odpoveď ...
Po 2 týdnech cesty vlakem se deportovaní Němci nastěhovali do nových „domovů” v cizině, do sídliště »Upra« (u Kujbišev na Volze), aniž věděli, zda vůbec ještě někdy uvidí svoji vlast. Přesto se ale tito z Německa „ukořistění” technici a inženýři, kteří krátce předtím více či méně fanaticky na pracovním poli bojovali pro »Führer, Volk und Vaterland«, ujímají nových úkolů a s příslovečnou německou důkladností konstruují pro Stalinovo impérium letadla a rakety. Nic jiného jim asi nezbývalo. V představě, že by museli sdílet osud milionů válečných zajatců, nepřipadalo asi Hitlerovým „dobyvatelům nebe” nijak těžké, dát se do služeb Stalinovi. Také bylo zřejmé, že ve zničeném poválečném Německu by pro ně v dohledné době nebyla práce.
Osudy těchto techniků-specialistů v začínající »studené válce« jsou ztvárněny osobními příběhy samotných deportovaných Němců: Helmut Banas (Dessau), Helmut Gröttrup (Bleicherode), Werner Holzmüller (Leipzig), Werner Albring (Dresden), Horst Schneider (Staßfurt). Ke slovu se ale dostali i sovětští pamětníci, kteří události popisovali ze svojí perspektivy vitězů.
Překvapivé bylo, že bytovky pro německé rodiny měly evropský standart (splachovací WC), na sovětské poměry tedy úplný luxus. Na dveřích bytů byly jmenovky – bylo již předem určeno, kdo se kam nastěhuje. Němci byli i daleko lépe zásobováni, než-li normální obyvatelstvo, sídliště bylo oploceno a stráženo. Pamětníci zmiňovali i projevy nenávisti z ruské strany – zážitky z války byly ještě čerstvé. Někteří Němci (tehdy děti) si pochvalovali tamní krásnou přírodu. Rusové zase vzpomínali na – pro ně značně nezvyklou – pracovní kázeň německých kolegů, jejich úplně nepochopitelnou důkladnost a pilnost. Hned ale dodávali, že kdyby nějaký Němec odmítl pracovat, asi by skončil někde na Sibiři.
Jednalo se o zcela jedinečnou kapitolu německých poválečných dějin. Ačkoliv ti lidé tam u řeky Volhy žili privilegovaným životem a mohli pracovat, mnoho jich to „dobrovolně-vynucené přemístění” vnímá dost traumaticky, zvlášť když poslední z nich se domů vrátili až v r. 1952.
Německé prototypy a projekty ve srovnání s některými sovětskými a americkými letadly jsou k vidění např. zde.
Dokument »Stalins deutsche Elite« (Martin Hübner, Deutschland 2005) osvětluje praxi a následky sovětské politiky. V počáteční fázi šlo především o obnovu tradiční zbrojní výroby v Thüringen. Na Stalinův rozkaz ale pak došlo k radikální změně a produkce byla kompletně přestěhována do Sovětského svazu. Včetně německého techn. personálu, odborníků přes letadla a rakety.
Jedním z nich byl Helmut Banas, konstruktér pohonných jednotek u Junkers-Flugzeugwerken, kde od r. 1936 do konce války pracoval na novém druhu „Wunderwaffen” (zázračných zbraní). Rusové ho překvapili 22.10.1946 v Dessau. Na osudný den si i po letech zcela přesně vzpomíná: „V šest ráno zběsilé zvonění u domovních dveří, když jsem otevřel, stálo přede mnou ozbrojené komando a dům byl zjevně obklíčen. Tlumočník přeložil krátkou řeč sovětského důstojníka: ‘Na rozkaz sovětské vojenské administrativy musíte 5 let pracovat v Sovětském svazu. Svoji manželku a děti si můžete vzít sebou, stejně tak i věcí kolik chcete ...’.”
Nočním „únosem” se v říjnu 1946 rozběhl největší „know-how-transfer” 20. století. Stejně jako Banas z továrny na letadla Junkers dopadli totiž ve stejnou dobu i tisíce jeho kolegů v celé sovětské zóně Německa. Vlaky plně nacpané „zázraky něm. techniky” a k ní i náležejího personálu supěly směr Moskva. Jedním z nejdůležitějších lidí mezi nimi byl i raketový specialista Helmut Gröttrup, zástupce Werhner von Braun, který se již před koncem války přihlásil do služeb americké armády. Gröttrup se nechal od Sovětů zverbovat do jejich východní zóny, kde pro vědychtivé vítěze rekonstruoval technologii V 2 – až do osudného říjnového dne 1946. Ještě ve vlaku sepsal Gröttrup protestní dopis Stalinovi, na který ale nikdy nedostal odpoveď ...
Po 2 týdnech cesty vlakem se deportovaní Němci nastěhovali do nových „domovů” v cizině, do sídliště »Upra« (u Kujbišev na Volze), aniž věděli, zda vůbec ještě někdy uvidí svoji vlast. Přesto se ale tito z Německa „ukořistění” technici a inženýři, kteří krátce předtím více či méně fanaticky na pracovním poli bojovali pro »Führer, Volk und Vaterland«, ujímají nových úkolů a s příslovečnou německou důkladností konstruují pro Stalinovo impérium letadla a rakety. Nic jiného jim asi nezbývalo. V představě, že by museli sdílet osud milionů válečných zajatců, nepřipadalo asi Hitlerovým „dobyvatelům nebe” nijak těžké, dát se do služeb Stalinovi. Také bylo zřejmé, že ve zničeném poválečném Německu by pro ně v dohledné době nebyla práce.
Osudy těchto techniků-specialistů v začínající »studené válce« jsou ztvárněny osobními příběhy samotných deportovaných Němců: Helmut Banas (Dessau), Helmut Gröttrup (Bleicherode), Werner Holzmüller (Leipzig), Werner Albring (Dresden), Horst Schneider (Staßfurt). Ke slovu se ale dostali i sovětští pamětníci, kteří události popisovali ze svojí perspektivy vitězů.
Překvapivé bylo, že bytovky pro německé rodiny měly evropský standart (splachovací WC), na sovětské poměry tedy úplný luxus. Na dveřích bytů byly jmenovky – bylo již předem určeno, kdo se kam nastěhuje. Němci byli i daleko lépe zásobováni, než-li normální obyvatelstvo, sídliště bylo oploceno a stráženo. Pamětníci zmiňovali i projevy nenávisti z ruské strany – zážitky z války byly ještě čerstvé. Někteří Němci (tehdy děti) si pochvalovali tamní krásnou přírodu. Rusové zase vzpomínali na – pro ně značně nezvyklou – pracovní kázeň německých kolegů, jejich úplně nepochopitelnou důkladnost a pilnost. Hned ale dodávali, že kdyby nějaký Němec odmítl pracovat, asi by skončil někde na Sibiři.
Jednalo se o zcela jedinečnou kapitolu německých poválečných dějin. Ačkoliv ti lidé tam u řeky Volhy žili privilegovaným životem a mohli pracovat, mnoho jich to „dobrovolně-vynucené přemístění” vnímá dost traumaticky, zvlášť když poslední z nich se domů vrátili až v r. 1952.
Německé prototypy a projekty ve srovnání s některými sovětskými a americkými letadly jsou k vidění např. zde.
12. října 2006
Ukázka stylu - Vrba je skutečně dobrá Čecha
Jako shrnutí šikanózní editace použil tuto perlu
Vytrvalé nevhodné a urážlivé chováním uživatelem Malýčtenář
Vytrvalé nevhodné a urážlivé chováním uživatelem Malýčtenář
11. října 2006
K ponížení ceny z důvodu zdemontovaného kola
Pěkný příklad novočeštiny je zde.
Výrazy, jako že výtah bude zdemontován nebo cena ponížena, toť lahůdka pro každého sběratele. Díky, Porši!
Výrazy, jako že výtah bude zdemontován nebo cena ponížena, toť lahůdka pro každého sběratele. Díky, Porši!
9. října 2006
Nájemníci na ústupu
Martin Zvěřina ve svém článku z 3.10. na serveru lidovky.cz krom jiného píše —
Velkou ranou pro organizované nájemníky je fakt, že Nejvyšší soud rozhodl, že výše nájemného nemusí odpovídat sociálním poměrům nájemníka. Z tohoto rozhodnutí však vyplývají obrovské komplikace pro stát. Ten by se měl postarat o sociálně slabé nájemníky a pomoci jim v bytové nouzi. To je největší problém do budoucna.
Nad mnohými diskusními komentáři se pak jeden nestačí divit.
Nechápu, jak může stát vůbec nařídit majiteli bytu (pronajímateli) výši nájemného a nutit ho, aby vlastně dotoval nějaké (sociálně slabé?) nájemníky, kterých se nemůže prakticky ani nijak zbavit. Dotyčný tedy nesmí nákladat se svojím majetkem jak by chtěl. A to prý je v CZ demokracie.
Ostatně mnohdy na tom ti nájemníci ani tak špatně nejsou a mají třeba i jinou možnost bydlení. Byt s regul. nájemným, který jim nepatří, pak klidně (drze!) s profitem pronajímají další osobě a nikdo s tím prý nehne.
To je úplný Kocourkov a v civilizované zemi něco nemyslitelného. Např. v Rakousku si podnájemník s malým příjmem může zažádat a pak dostává určitý příspěvek na bydlení od státu. Musí ovšem podepsat prohlášení, že nemá jinou možnost bydlení, včetně nějaké letní chalupy nebo chaty. Při nepravdivých údajích (zneužití), lze počítat s navrácením neoprávněné podpory, někdy i s tr. postihem.
Velkou ranou pro organizované nájemníky je fakt, že Nejvyšší soud rozhodl, že výše nájemného nemusí odpovídat sociálním poměrům nájemníka. Z tohoto rozhodnutí však vyplývají obrovské komplikace pro stát. Ten by se měl postarat o sociálně slabé nájemníky a pomoci jim v bytové nouzi. To je největší problém do budoucna.
Nad mnohými diskusními komentáři se pak jeden nestačí divit.
Nechápu, jak může stát vůbec nařídit majiteli bytu (pronajímateli) výši nájemného a nutit ho, aby vlastně dotoval nějaké (sociálně slabé?) nájemníky, kterých se nemůže prakticky ani nijak zbavit. Dotyčný tedy nesmí nákladat se svojím majetkem jak by chtěl. A to prý je v CZ demokracie.
Ostatně mnohdy na tom ti nájemníci ani tak špatně nejsou a mají třeba i jinou možnost bydlení. Byt s regul. nájemným, který jim nepatří, pak klidně (drze!) s profitem pronajímají další osobě a nikdo s tím prý nehne.
To je úplný Kocourkov a v civilizované zemi něco nemyslitelného. Např. v Rakousku si podnájemník s malým příjmem může zažádat a pak dostává určitý příspěvek na bydlení od státu. Musí ovšem podepsat prohlášení, že nemá jinou možnost bydlení, včetně nějaké letní chalupy nebo chaty. Při nepravdivých údajích (zneužití), lze počítat s navrácením neoprávněné podpory, někdy i s tr. postihem.
Proč to jinde funguje?
Četl jsem si dnes článek o dnu bez aut, ve kterém mě zaujala úroveň nakupování v tzv. prodejních řetězcích. Na web. stránce D-FENS je podobných kritik víc, např. o nákupu rohlíků, o „zušlechťování” potravin v provozovně Meinl i o tristní situaci v jiných »marketech« na území ČR.
V Rakousku i Německu jsou tyto obchody ale také a neřekl bych, že prodávají něco špatného. V takovém rak. Lidl a Hofer (něm. Aldi) lze třeba kromě potravin koupit i různé elektrospotřebiče/elektroniku (pračka, PC, TV atp.) velmi dobré kvality a za přijatelnou cenu. Ve specializovaném obchodě to je mnohem dražší.
Ať už tyto dva nebo i jiné, všechny mají bohatý sortiment, kvalitní a čerstvé potraviny … . Ovoce i zelenina jsou personálem soustavně přebírany, pečivo z předešlého dne je extra a za sníženou cenu, stejně tak i tzv. »Restposten« – zbytek tovaru, kterého už není dostatečný výběr. Mnohde – jako Billa, Merkur … – mají i svého řezníka, někde nabízejí také (dražší) bioprodukty. Opravdu si nelze stěžovat.
Nasraný personál nebo postávající flákači s drátkem v uchu (ochranka), … nic takového zde není vidět. Pomalu v každé vesnici je koloniál, řezník, pekař … atp., funguje tady rozvoz všeho možného (pekař, uzenář, ovoce …) do vzdálenějších míst. Proč to tedy jinde funguje a pouze v býv. ČSSR ne? Jak je to jen možné?
V Rakousku i Německu jsou tyto obchody ale také a neřekl bych, že prodávají něco špatného. V takovém rak. Lidl a Hofer (něm. Aldi) lze třeba kromě potravin koupit i různé elektrospotřebiče/elektroniku (pračka, PC, TV atp.) velmi dobré kvality a za přijatelnou cenu. Ve specializovaném obchodě to je mnohem dražší.
Ať už tyto dva nebo i jiné, všechny mají bohatý sortiment, kvalitní a čerstvé potraviny … . Ovoce i zelenina jsou personálem soustavně přebírany, pečivo z předešlého dne je extra a za sníženou cenu, stejně tak i tzv. »Restposten« – zbytek tovaru, kterého už není dostatečný výběr. Mnohde – jako Billa, Merkur … – mají i svého řezníka, někde nabízejí také (dražší) bioprodukty. Opravdu si nelze stěžovat.
Nasraný personál nebo postávající flákači s drátkem v uchu (ochranka), … nic takového zde není vidět. Pomalu v každé vesnici je koloniál, řezník, pekař … atp., funguje tady rozvoz všeho možného (pekař, uzenář, ovoce …) do vzdálenějších míst. Proč to tedy jinde funguje a pouze v býv. ČSSR ne? Jak je to jen možné?
8. října 2006
Je toto vůbec možné?
Po přečtení článku »Audi story« o ukradeném a nalezeném autě i o problémech s tím spojených, mám pocit, že autor si buď celý příběh vymyslel, nebo že opravdu „něco shnilého je ve státě českém”.
Napsal-li dotyčný všechno podle pravdy, jak se to skutečně stalo, pak tedy obdivuji jeho nervy. Být na jeho místě, asi bych se zbláznil.
Napsal-li dotyčný všechno podle pravdy, jak se to skutečně stalo, pak tedy obdivuji jeho nervy. Být na jeho místě, asi bych se zbláznil.
4. října 2006
Hranice USA s Mexikem z českého pohledu
Autor Jan Daněk to má nějak popletené, alespoň co se týče názvu jeho článku Železná opona se vrací. Má chránit USA. Viz Centrum.cz .
Přirovnává totiž (úplně zcestně) situaci i opatření na hranici USA s Mexikem k někdejší ostraze a hraničním zátarasům socialistických států – tzv. »Železné oponě«. Zjevně tedy buď nezná význam slov imigrace a emigrace, nebo se snaží i on – a to bude ten pravý důvod – alespoň takto pošpinit ty „zlé“ Američany.
Člověk se nestačí divit a při čtení některých diskusních příspěvků pak i pochybuje o zdravém rozumu pisatelů.
Přirovnává totiž (úplně zcestně) situaci i opatření na hranici USA s Mexikem k někdejší ostraze a hraničním zátarasům socialistických států – tzv. »Železné oponě«. Zjevně tedy buď nezná význam slov imigrace a emigrace, nebo se snaží i on – a to bude ten pravý důvod – alespoň takto pošpinit ty „zlé“ Američany.
Člověk se nestačí divit a při čtení některých diskusních příspěvků pak i pochybuje o zdravém rozumu pisatelů.
2. října 2006
Brzda nebo plyn?
Článek »Kwaito ganxta quiz« se zabývá situací, kdy nic netušící řidič zastaví aby jinému pomohl v nouzi a je okraden nebo i přepaden. Zajímavé jsou i některé komentáře s vlastními zážitky.
O stejném problému se mj. zmiňuje i Jozef Vaškovič ve svém článku »Rady dané emigrantům nestačí« kde píše: „Znám to z vlastní zkušenosti. Byl jsem i s mou paní totálně okraden v těsné blízkosti Vysokých Tater. Byli jsme šťastní, že jsme se živí vrátili zpět do Vídně. Proto je lépe na Slovensko a do Čech nejezdit! Mnozí si to berou k srdci. Na silnicích je vidět stále méně a méně zahraničních turistů.”
Asi před 4 lety se mi nedaleko Č. Krumlova porouchaly stěrače. Sjel jsem z hlavní silnice a začal zjišťovat příčinu. Náhle zastavilo ošuntělé auto a 2 celkem solidně vypadající cikáni mi nabízeli lámanou němčinou pomoc. Hned jsem byl ve střehu a odmítl — česky. Jejich čeština byla bez sebemenšího přízvuku, nevnucovali se a i chápali moji nedůvěru, která je zjevně mrzela. Mladší z nich se podíval a že to zkusí spravit. Doma má dílnu.
Ve vesnici bydleli ve starém Okalu (mont. dům), vedle něj měli stodolu — autodílnu. Rameno stěrače bylo nutno ale vyměnit a tak jsme pro ten díl jeli do Krumlova, kde to hoši pak vymontovali z vraku. Nejprve ale bylo nutno získat souhlas majitele, kterého jsme zakrátko našli při práci na výkopech. Cikáni v Českém Krumlově jsou totiž výjimka, protože pracují (mají např. na starosti úklid města) a jsou na to i patřičně hrdí. Viz např. zde a zde.
Vrak byl ale starší model a díl nepasoval. I když nechtěli peníze (nespravili to přece), vyrovnal jsem se s nimi a odjel do Budějovic. Nabídli mi montáž nového kusu, ale už jsem je neviděl, protože díl v českobudějovickém servisu nebyl na skladě.
Tolik můj os. zážitek s (krumlovskými) cikány, kteří byli sice jiní než-li my „gádžové”, ale opravdu slušní. Byl jsem překvapen, jak jsem si s nimi i v mnohém rozuměl. Co se ale týče článků uvedených výše, musím se přiznat, že bych také nezastavil.
O stejném problému se mj. zmiňuje i Jozef Vaškovič ve svém článku »Rady dané emigrantům nestačí« kde píše: „Znám to z vlastní zkušenosti. Byl jsem i s mou paní totálně okraden v těsné blízkosti Vysokých Tater. Byli jsme šťastní, že jsme se živí vrátili zpět do Vídně. Proto je lépe na Slovensko a do Čech nejezdit! Mnozí si to berou k srdci. Na silnicích je vidět stále méně a méně zahraničních turistů.”
Asi před 4 lety se mi nedaleko Č. Krumlova porouchaly stěrače. Sjel jsem z hlavní silnice a začal zjišťovat příčinu. Náhle zastavilo ošuntělé auto a 2 celkem solidně vypadající cikáni mi nabízeli lámanou němčinou pomoc. Hned jsem byl ve střehu a odmítl — česky. Jejich čeština byla bez sebemenšího přízvuku, nevnucovali se a i chápali moji nedůvěru, která je zjevně mrzela. Mladší z nich se podíval a že to zkusí spravit. Doma má dílnu.
Ve vesnici bydleli ve starém Okalu (mont. dům), vedle něj měli stodolu — autodílnu. Rameno stěrače bylo nutno ale vyměnit a tak jsme pro ten díl jeli do Krumlova, kde to hoši pak vymontovali z vraku. Nejprve ale bylo nutno získat souhlas majitele, kterého jsme zakrátko našli při práci na výkopech. Cikáni v Českém Krumlově jsou totiž výjimka, protože pracují (mají např. na starosti úklid města) a jsou na to i patřičně hrdí. Viz např. zde a zde.
Vrak byl ale starší model a díl nepasoval. I když nechtěli peníze (nespravili to přece), vyrovnal jsem se s nimi a odjel do Budějovic. Nabídli mi montáž nového kusu, ale už jsem je neviděl, protože díl v českobudějovickém servisu nebyl na skladě.
Tolik můj os. zážitek s (krumlovskými) cikány, kteří byli sice jiní než-li my „gádžové”, ale opravdu slušní. Byl jsem překvapen, jak jsem si s nimi i v mnohém rozuměl. Co se ale týče článků uvedených výše, musím se přiznat, že bych také nezastavil.
22. září 2006
Chile před 33 lety
11. září 1973 zaútočila na presidentský palác La Moneda letadla, demokraticky zvolený Salvador Allende byl svržen a spáchal sebevraždu. Zem ovládla vojenská junta a presidentem se stal generál Augusto Pinochet.
Na rozdíl od mnoha jiných jihoamer. států mělo Chile dlouhou demokratickou tradici bez nějakých pokusů o převzetí moci armádou či jinými silami. Velká čast národa ale přesto již očekávala vojenský zásah. Allendova hospodářská i zahraniční politika měla za následek z USA vojensky prosazené embargo, stávky a útoky opozice způsobovaly vážné problémy. Pinochet slíbil vytvořit "nikoliv stát dělníků, ale stát podnikatelů".
Po převzetí moci postupoval Pinochet velice tvrdě proti minulé vládě i těm co ji podporovali. Vojsko zatklo tisíce skutečných či domnělých Allendových sympatizantů, kteří byli v prvých dnech vězněni i mučeni na fotbalovém stadionu v Santiago de Chile. Proti tomuto porušování lidských práv se zvedla vlna protestů všude na světě.
Dobře si na tu smutnou dobu vzpomínám. Zvlášť otřesně na mne v televizi zapůsobil záběr, kde si kameraman švédské TV Leonardo Henrichsen vlastně nafilmoval svoji smrt včetně vraha a ještě dnes mám ten sled obrazů před očima. Bylo vidět poddůstojníka s pistolí, jak gestikuluje, střílí ... a následoval ‚švenk‘ na nákl. auto s vojáky. Jeden z nich zvedl pušku a zamířil do kamery. Kameraman ale (až nepochopitelně) v klidu upravil výřez a ustálil záběr. Voják vystřelil, obraz se zachvěl a vzápětí rozmázal pohybem padající kamery. Ta pak ještě pár vteřin běžela. Strašné.
Asi po 10-ti letech jsem si na chilské události vzpomněl. Navštěvoval jsem totiž se skupinou Poláků kurz španělštiny. Doña Pilar byla krásná ml. žena ze Santiago de Chile a na svoje studium ve Vídni si přivydělávala jako naše učitelka. Až na jednoho (sexuálního) loudila s mizivým základem španělštiny (vytrvale se jí dvořil), jsem byl shodou okolností jediný, kdo se s ní domluvil německy. Však mě vždy pověřovala, abych vysvětlil (pomalu a česky!) různé nejasnosti polským „spolužákům“. Zakoupený 'Universal-Wörterbuch Spanisch' (Langenscheidt) i 'Español en directo' (od Pilar) mám ostatně dodnes.
Hned jsem se samozřejmě zajímal, jak se jí podařilo z toho fašistického státu šikovně zmizet a nevycházel jsem z údivu. Říkala, že normálně odcestovala, protože v její vlasti je svoboda -- nikdo nikoho nedrží a každý má nárok na cestovní pas. Hned se také rozplývala nad Venezuelou a ciudad Caracas, kde žil její (el) tío a kam jako gymnasistka jezdívala na prázdniny. »Samozřejmě ... doma, v Chile, není úplně všechno v pořádku, ale to vlastně není nikde« — vysvětlovala a hned dodávala
— »Pinochet nás zachránil, protože svrhnul Allendeho, se kterým by Chile dopadlo jako vy v Československu. Allende směl v klidu odejít a nic by se mu bývalo nestalo. Rozhodl se ale bojovat a ... bohužel padl.«
(moje pozn. dle Wikipedia — sebevražda Allendeho se prokázala až r. 1990)
Abych pravdu řekl, tenkrát jsem vůbec nemohl uvěřit, co mi Pilar říkala. Tak jsem byl zblbnutý tou všelijakou socialistickou propagandou, komunistickými polopravdami i doslovnými bláboly.
Na rozdíl od mnoha jiných jihoamer. států mělo Chile dlouhou demokratickou tradici bez nějakých pokusů o převzetí moci armádou či jinými silami. Velká čast národa ale přesto již očekávala vojenský zásah. Allendova hospodářská i zahraniční politika měla za následek z USA vojensky prosazené embargo, stávky a útoky opozice způsobovaly vážné problémy. Pinochet slíbil vytvořit "nikoliv stát dělníků, ale stát podnikatelů".
Po převzetí moci postupoval Pinochet velice tvrdě proti minulé vládě i těm co ji podporovali. Vojsko zatklo tisíce skutečných či domnělých Allendových sympatizantů, kteří byli v prvých dnech vězněni i mučeni na fotbalovém stadionu v Santiago de Chile. Proti tomuto porušování lidských práv se zvedla vlna protestů všude na světě.
Dobře si na tu smutnou dobu vzpomínám. Zvlášť otřesně na mne v televizi zapůsobil záběr, kde si kameraman švédské TV Leonardo Henrichsen vlastně nafilmoval svoji smrt včetně vraha a ještě dnes mám ten sled obrazů před očima. Bylo vidět poddůstojníka s pistolí, jak gestikuluje, střílí ... a následoval ‚švenk‘ na nákl. auto s vojáky. Jeden z nich zvedl pušku a zamířil do kamery. Kameraman ale (až nepochopitelně) v klidu upravil výřez a ustálil záběr. Voják vystřelil, obraz se zachvěl a vzápětí rozmázal pohybem padající kamery. Ta pak ještě pár vteřin běžela. Strašné.
Asi po 10-ti letech jsem si na chilské události vzpomněl. Navštěvoval jsem totiž se skupinou Poláků kurz španělštiny. Doña Pilar byla krásná ml. žena ze Santiago de Chile a na svoje studium ve Vídni si přivydělávala jako naše učitelka. Až na jednoho (sexuálního) loudila s mizivým základem španělštiny (vytrvale se jí dvořil), jsem byl shodou okolností jediný, kdo se s ní domluvil německy. Však mě vždy pověřovala, abych vysvětlil (pomalu a česky!) různé nejasnosti polským „spolužákům“. Zakoupený 'Universal-Wörterbuch Spanisch' (Langenscheidt) i 'Español en directo' (od Pilar) mám ostatně dodnes.
Hned jsem se samozřejmě zajímal, jak se jí podařilo z toho fašistického státu šikovně zmizet a nevycházel jsem z údivu. Říkala, že normálně odcestovala, protože v její vlasti je svoboda -- nikdo nikoho nedrží a každý má nárok na cestovní pas. Hned se také rozplývala nad Venezuelou a ciudad Caracas, kde žil její (el) tío a kam jako gymnasistka jezdívala na prázdniny. »Samozřejmě ... doma, v Chile, není úplně všechno v pořádku, ale to vlastně není nikde« — vysvětlovala a hned dodávala
— »Pinochet nás zachránil, protože svrhnul Allendeho, se kterým by Chile dopadlo jako vy v Československu. Allende směl v klidu odejít a nic by se mu bývalo nestalo. Rozhodl se ale bojovat a ... bohužel padl.«
(moje pozn. dle Wikipedia — sebevražda Allendeho se prokázala až r. 1990)
Abych pravdu řekl, tenkrát jsem vůbec nemohl uvěřit, co mi Pilar říkala. Tak jsem byl zblbnutý tou všelijakou socialistickou propagandou, komunistickými polopravdami i doslovnými bláboly.
18. září 2006
Velká Podzimní Ofensiva české diplomacie
Ze zprávy ČTK:
Česká ambasáda ve Washingtonu dneškem podle MfD zahajuje mohutnou kampaň. Prostřednictvím spřátelených organizací zašle až statisícům Čechoameričanů žijících v USA dopisy, v nichž je vybídne, aby se obrátili na svého kongresmana a požádali ho, ať se zasadí o zrušení víz pro Čechy. Kampaň pořádá podle HN organizace American Friends of the Czech Republic (Američtí přátelé České republiky).Už vidím to nadšené, ba extatické přijetí mezi českou emigrací: Vzali jste nám majetek? Nechali jste naše domy, pole a louky zdarma nebo "za hubičku" komunistickým aparátníkům, se kterými se už roky, vesměs bezvýsledně, u vašich soudů soudíme? Odpíráte nám české občanství? Ale co! Když nás teď potřebujete, rádi vám pomůžeme... soudruzi!
17. září 2006
Co se stalo?
Rozumím tomu dobře, že Rosťa Hedvíček se urazil a vymazal všechny své příspěvky, včetně běžících diskusí? Poněkud vandalské jednání...
12. září 2006
Střet civilizací po pěti letech
„(…) kdosi spočítal, že z dvou milionů britských muslimů je připraveno se zapojit do protizápadního džihádu jen asi 20.000, tedy pouhé jedno procento. Užijeme-li téhož přepočtu pro islámskou světovou obec, čítající kolem 1,5 miliardy duší, výsledek už tak útěšný není; dojdeme k půldruha milionu fanatických, k oběti vlastního života hotových, vůči nám krajně nenávistných bojovníků. (…)“
Luděk Frýbort (Hannover) se ve svém článku zamýšlí nad nebezpečím islámu.
Luděk Frýbort (Hannover) se ve svém článku zamýšlí nad nebezpečím islámu.
10. září 2006
Několik glos ...
Češi i Slováci dnes velmi rádi kritizují USA a Američany jako takové a řekl bych, že i jinde v Evropě je „moderní“, být patřičně protiamerický.
Blíže se tím zabývá článek »Několik glos, aneb kde začíná Asie« na serveru D-FENS.
Blíže se tím zabývá článek »Několik glos, aneb kde začíná Asie« na serveru D-FENS.
Těžký život s vohnouty …
Velmi zajímavý článek o tzv. »vohnoutech« a ještě zajímavější diskuze k němu je na D-FENS.
Autor zde např. porovnává hygienická zařízení v továrně sloužící dělníkům a technickohospodářským pracovníkům. Několik továren jsem sám prošel, takže mu v mnohém musím dát za pravdu.
Autor zde např. porovnává hygienická zařízení v továrně sloužící dělníkům a technickohospodářským pracovníkům. Několik továren jsem sám prošel, takže mu v mnohém musím dát za pravdu.
9. září 2006
Končím
Po roce úspěšného provozu tohoto blogu jsem se rozhodl, že na něj přestanu psát. Nevím, na jak dlouho, a proto dopředu nebudu nic slibovat, abych neposkytl potravu trollům, pokud své rozhodnutí změním. Je možné, že přestávka bude krátká, je možné, že bude navždycky.
Vodník říká, že zlu se má odporovat, a proto z Internetu odešel v tichosti v době, kdy neměl žádný spor. Já se bez přetvářky přiznám, že jsem ke svému rozhodnutí dospěl na základě aggresse Jana Nováka, protože ještě před několika dny jsem o tom neuvažoval. Klidně uznávám, že tuhle bitvu vyhrál, stejně jako Gottwald porazil Beneše. Nemám s tím problém. Dobro nad zlem vždycky nevítězí. Jen už zkrátka nemám sílu, abych dále vzdoroval Novákovým telefonátům. Už mi, prosím, nevolejte! Nevím, kdo mu dal mé číslo, každopádně to vnímám jako podraz, který mnou hluboko otřásl.
Když jsem v letech 2000–2001 vstupoval do diskussí na Internetu, měl jsem dojem, že mohu zúčastnit obnovy těch skvělých polemik z dob Rakouska a první republiky. Bohužel to trvalo jen krátce. Po roce 2002 se z toho stala trapná závislost, která mi v roce 2005 i 2006 více vzala než dala. Zklamání z lidí jako je Jezovec či Mormegil bylo tíživé, nikam nevedoucí hádky s Cynikem, Eggem, Nolanem či Miracetim nedůstojné. Je na čase s tím skončit.
Co bude se ZMP dál, nechť rozhodnou kollegové. Byly zde sračky i skvělé výkony (všechny články Tomáše Peciny). Jsem rád, že jsem aspoň dočasně přitáhl Tomáše Pecinu zpět k publicistice, v níž je pro ostatní nejpřínosnější.
Pokračujte beze mne. Kdo mi chce cokoliv sdělit, nechť mi pošle e-mail. Jinak mu s nejvyšší pravděpodobností neodpovím.
Updated.
Vodník říká, že zlu se má odporovat, a proto z Internetu odešel v tichosti v době, kdy neměl žádný spor. Já se bez přetvářky přiznám, že jsem ke svému rozhodnutí dospěl na základě aggresse Jana Nováka, protože ještě před několika dny jsem o tom neuvažoval. Klidně uznávám, že tuhle bitvu vyhrál, stejně jako Gottwald porazil Beneše. Nemám s tím problém. Dobro nad zlem vždycky nevítězí. Jen už zkrátka nemám sílu, abych dále vzdoroval Novákovým telefonátům. Už mi, prosím, nevolejte! Nevím, kdo mu dal mé číslo, každopádně to vnímám jako podraz, který mnou hluboko otřásl.
Když jsem v letech 2000–2001 vstupoval do diskussí na Internetu, měl jsem dojem, že mohu zúčastnit obnovy těch skvělých polemik z dob Rakouska a první republiky. Bohužel to trvalo jen krátce. Po roce 2002 se z toho stala trapná závislost, která mi v roce 2005 i 2006 více vzala než dala. Zklamání z lidí jako je Jezovec či Mormegil bylo tíživé, nikam nevedoucí hádky s Cynikem, Eggem, Nolanem či Miracetim nedůstojné. Je na čase s tím skončit.
Co bude se ZMP dál, nechť rozhodnou kollegové. Byly zde sračky i skvělé výkony (všechny články Tomáše Peciny). Jsem rád, že jsem aspoň dočasně přitáhl Tomáše Pecinu zpět k publicistice, v níž je pro ostatní nejpřínosnější.
Pokračujte beze mne. Kdo mi chce cokoliv sdělit, nechť mi pošle e-mail. Jinak mu s nejvyšší pravděpodobností neodpovím.
Updated.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)