Dekonstrukce ethnicity

Od plzeňské anthropologie.

Bádání o evoluci

Utěšeně se rozvíjí.

Ne dis rien (1968)

Serge Gainsbourg & Anna Karina

Ne dis rien, surtout pas, ne dis rien suis moi,
Ne dis rien, n'aie pas peur, ne crains rien de moi,
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien,
Ne dis rien, surtout pas, ne dis rien suis moi,
Ne dis rien, n'aie pas peur, ne crains rien de moi,
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien,
La la la la la la la ...
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien.

Zemřela Margaret Thatcher

V pondělí 8. dubna 2013 zemřela Margaret Thatcher, podle mého názoru největší politik 20. století. Její život a dílo jsou tak zmapované, že těžko k dosavadním textům něco smysluplného dodat. Proto se soustředím na její percepci, a to prostřednictvím dvou nenávistných textů: Vodníkova a Čulíkova. Jsou důkazem toho, jak byl kommunism úspěšný: Okupuje mentalitu značné části Čechů nad 50 let dodnes. Proč?

Kommunism má 2 hlavní části:

1. positivní – podoba nové společnosti a
2. negativní – kritika kapitalismu.

Positivní podoba kommunismu je obludný nesmysl. Ve svém negativním programu má kommunism pravdu; ostatně jako prakticky každá kritika. Jde jen o to, jakou váhu té kritice dáme. Naproti tomu Vodník s Čulíkem uvěřili positivnímu programu kommunismu, zatímco negativní považovali za pouhou propagandu. Jejich cílem byl kommunism bez kommunistů. Proto emigrovali na Západ, kde však s překvapením zjistili, že kommunistická kritika Západu byla pravdivá. Dopadlo to na ně o to hůře, že nebyli osmašedesátníci, neboť na konci 60. let ještě na Západě dozníval socialism, ale že emigrovali až na přelomu 70. a 80. let, kdy se dostali k moci nejvíce pravicoví politici od roku 1929: Thatcher & Reagan.

Vodníka s Čulíkem by bylo zachránilo, kdyby si nespletli státy. Místo USA, UK a Nizozemí, měli emigrovat do Francie, kde Mitterand znárodňoval banky, nebo do Švédska, kde dlouhodobě vládnou socialisté. Nicméně, vybrali si špatně, a proto ze svého osobního neúspěchu obviňují zemřelou.

Wikidata a staré skiny

Ačkoliv tady existovalo celkem 7 míst pro bezuzdné žvanění, Fortunovi to nestačilo, takže článek o Wikizprávách přetvořil na další gaychat. Proto jsem ho i takto označil a věřím, že Fortunovi nyní již 8 míst pro gaychat bude stačit a nebude off-topic žvaněním zamořovat další.

Takže znovu: Co je nového na české versi původní wikipedie? Hádky jako obvykle. Nicméně rovněž technologické změny. Dne 6. března 2013 byla spuštěna wikidata, sesterský server původní wikipedie. Jeho hlavní podstatou je integrace interwiki na jednu stránku, která slouží všem jazykovým versím, např. heslo OSVČ. Má to velkou nevýhodu v tom, že interwiki nyní nelze snadno exportovat do jiných projektů, jako je třeba Iuridictum, protože export je v komplikovaném formátu. Klassické interwiki jsou nyní nedoporučeny a hlídá je editační filtr.

Další významnou změnou je, že od 15. dubna 2013 bude vypnut skin Classic (dříve Standard). Důvodem, že je používán málo, podle statistiky 2x méně než poslední dva, které přežijí. Zůstane jen implicitní Vector a předchozí standard MonoBook. Dále Modern a Cologne Blue, které mají zvláštní dobrovolné vývojáře.

Jsem jeden z 397 power users, kteří tím budou dotčeni, protože používají skin Standard více než Cologne Blue, který zůstane. Na protest proti vypnutí skinu Standard budu minimalisovat editaci původní wikipedie co možná nejvíce, optimálně na nullu. Myslím si totiž, že to šlo vyřešit jinak: Většinu záležitostí přesunout do jádra enginu a skin věnovat skutečně jen na zobrazení.

Překreslení veřejného prostoru

Zdá se, že rok 2013 bude v ČR rokem překreslení veřejného prostoru. Staré konflikty, definované zhruba po konci opposiční smlouvy v roce 2002, přestávají lidi zajímat a objevují se nové. Viditelným znakem je změna Hradu z bašty paleokonservatismu na baštu staré levice.

Pravice se cítí v ohrožení pod náporem levice, čehož výsledkem jsou hned 3 nové pravicové magaziny: číslované kommentáře Institutu Václava Klause, mainstreamový Pravý břeh a alternativní paleokonservativní Protiproud. Upřímně, neoslovilo mne nic z toho: IVK je kromě VK moc upachtěný (asi jako D-FENS bez D-FENSe), PB moc mainstreamový a PP moc spiklenecký. Nejlepší by byla synthesa toho všeho.

Jako nový hlavní konflikt se rýsuje Old Left v. New Left. Nezastírám, že v tomto sporu jsem plně na straně staré levice. Personálně je to Miloš Zeman, Zdeněk Škromach a Stanislav Křeček v. Jiří Dienstbier a Jakub Patočka. Stará levice hájí zájmy nižší třídy, obecně zaměstnanců, nová levice všechny možné menšiny, od žen po homosexuály.

A co na to česká media, tedy print? Je zoufale jednobarevný, progressivistický, s tolerancí neokonservativismu. Charakterisují jej jména jako Jiří Pehe (reformista), Karel Hvížďala (progressivista) a Tomáš Klvaňa (neokonservativec). Na Facebooku o tom byla zajímavá debata. Petr Kamberský, ač z progressivistických Hospodářských novin, to vidí stejně jako já. Lidové noviny jsou proti EU, ale protože o ní skoro nepíšou, tak to nemá význam. Jinak se od ostatního printu neliší. Jan Čulík přišel s metakritikou: Česká media jsou ideologická a intolerantní. V porovnání s UK jim zcela chybí smysl pro pluralitu, vždy prosazují jen jediná správná řešení. Čtenáře to ale přestalo bavit.

A konečně Jakub Patočka. Ten má natolik odlišný pohled než já, že ho musím citovat doslova: „Krajně pravicové: LN, Reflex, komentářová strana MF Dnes. Pravicový je veškerý zbytek včetně [N]ovinek. Právo sice není pravicové, ale je národně socialistické s takovým národně socialistickým maloměšťackým odérem, kvůli němuž vedle nich i HN občas vypadají vlastně progresivně.“ Nerozumím tam mnoha věcem: Jak se v tomto pojetí liší „pravice“ a „krajní pravice“? Ano, Právo je Old Left, ale proč hned národně socialistické? Copak nějak prosazuje nacionalism? Snad jen ve vztahu k Sudetským Němcům. A maloměšťáctví je pro novou levici zřejmě všechno, co se netýká menšin.

Kam kráčí Reflex

Na poli printu panuje neklid. Vydavatelé jsou nervosní, neboť mají pocit, že jejich obor nemá budoucnost; že to dopadne stejně jako s divadlem: z massově konsumovaného produktu se stane záležitost úzké elity.

V této souvislosti je zajímavé se podívat, kam kráčí Reflex, vedle Respektu vlajková loď českých časopisů. Zatímco za Pavla Šafra (2008–2011) bylo jeho směřování vykřičená (revolverová) journalistika, což v českých podmínkách kupodivu zabírá (Šafr zvýšil náklad Reflexu ze 42 000 na 64 000) – pro mne je to naprosto nesnesitelný produkt; Ivan Hamšík se vydal jiným směrem. Jeho heslem je zábavnost, v kontrastu těžkopádnou seriosností Respektu, Hospodářských novin či Lidových novin, která však u nich často nemá daleko k propagandě či alespoň zbytečné ideologisaci. Vzorem je španělský časopis Quo, avšak bez omezení pohlaví na muže a věku na adolescenty. Cílovka je tak více rozplizlá, ale na druhou stranu širší. Quo vycházel v letech 1997–2002 i česky, ale asi se to tak neprodávalo, takže vydavatel raději začal klonovat Maxim, který má stejnou cílovku jako Quo, ale více nahotin či žen obecně.

Hamšíkův Reflex charakterisují 3 jména: Jaroslav Plesl, Markéta Lukášková a nesmrtelný Jiří X. Doležal. Na rozdíl od Šafra, který se neštítil ničeho, se Hamšík kontroversí nezříká, ale zná míru. Ukažme si to na příkladu:

V Balúčistánu unesli Hanu Humpálovou a Antonii Chrástenckou. JXD napsal záměrně vyostřený článek, aby vyvolal kontroversi. Napsal, že si za to mohly samy, protože cestovaly nebezpečnou oblastí. A takových truismů byl jeho text plný. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, především od zastánců multikulturalismu. JXD nejprve reagoval klassickou polemikou. Pak si ale uvědomil potřebu nového stylu, takže pokračoval původní formou. Dosavadním vrcholem, přičemž nelze vyloučit pokračování, je Pravdivé paušalizace pravdoláskařů, sluníčkových lidí a PCMC [Politically Correct, MultiCulturalist] vůbec.

Na tom posledním článku vzbudil pozornost pojem „pravdoláskař“. Ale JXD není politolog a politice nerozumí. Je to vzdělaný psycholog, který však bohužel trpí fachidiotismem – vše převádí na psychologii. Nazývat kritiky jeho článku pravdoláskaři je hrubé zjednodušení, co má společného ProAlt a stoupenci knížete? Leda aktivism.

Článek je plný cliché: „Ženy tohoto vyznání neodstraňují z ideologických důvodů pubické ochlupení.“ + „Je proto vysoce pravděpodobné, že se u jiných lidí – u žen vzor levicová aktivistka – také bude kumulovat pravda s láskou, neziskovým sektorem a z ideových důvodů neoholeným genitálem.“ + „Existují i sloni bez chobotů - úraz, amputace a podobná neštěstí - a stejně tak, se stejným výskytem, nalezneme výjimečně i resocializovatelné kriminálníky, oholenené levicové intelektuálky a albinotické Afričany.“ Je tedy pravý opak Čulíkova ideálu podvratnosti. Jenže objevnost (novost) se od causerií tohoto typu čekat nedá. Jejich jediný cíl je pobavit a přitáhnout pozornost.

Doufám, že tedy můj text přispěl k vysvětlení, proč texty z Cosmopolitanu či Elle nemají být brány vážně či brány jako podklad pro terminologickou diskussi. Nevysvětlují, ale utvrzují. Neprojasňují, nýbrž replikují často tradované mýthy.

Bartoš a Krupkovi

Ačkoliv již v roce 2007 pobouřil české chauvinisty snímek Operace Silver A, teprve díky článku Tomáše Krystlíka jsem se seznámil s romantickým osudem velitele všech britských parašutistů v protektorátu, npor. Alfrédem Bartošem, a odbojáři, manželi Hanou a Václavem Krupkovými, kteří vedle Čurdy jako jediní přežili protektorát. Zachránilo je, že se Hana Krupková několikrát vyspala s radou pražského gestapa Wilhelmem Schultzem.

Kromě knihy Jiřího Kotyka k thematu vyšly dva články. Miroslava Šišky na základě informací Jaroslava Čvančary, který z neznámého důvodu odmítá věci nazývat pravými jmény, a Josefa Konáše, který si nebere servítky. Šiškův článek je doprovázen unikátními fotografiemi.

Israelská omluva

Tak se Stát Israel konečně omluvil za massakr v mezinárodních vodách. Ačkoliv tomu progressivisté nikdy neuvěří, opět se ukázalo, že je Bibi Netanjahu přeci jen slušnější člověk než gauneři Ehud Olmert či Cipi Livni, protože nechal zavraždit „jen“ 105 civilistů, tedy 10x méně, než je israelský standard.

Hasbara teď bude mít plné ruce práce vysvětlit, proč se Israel omlouvá za něco, o čem usilovně tvrdila, že je v naprostém pořádku. Na druhou stranu, hlavu bude mít zamotanou i Recep Tayyip Erdoğan, který bude muset opustit protiisraelský kurs. Ale mohl by usmiřování využít k tlaku na Israel, aby konečně přestal porušovat mezinárodní právo podporou osad na okupovaných územích.

Fed

Příznivci spikleneckých theorií dostávají druhý orgasm, když slyší slovo Fed. Jak je to s ním doopravdy?

„Je populární mýtus, že americký Federální rezervní systém je soukromá organizace, která je ovládána bankami a ty jsou ovládány těmi několika vyvolenými rodinami.

Tento mýtus má pravdivé jádro v tom smyslu, že jednotlivé Federální rezervní banky (FRB) jsou skutečně akciové společnosti, jejichž akcie jsou drženy komerčními bankami v každém z příslušných dvanácti distriktů. Druhá věc je, že tyto akcie jsou bez hlasovacího práva a bez práva na podíly na zisku. Jde vlastně jen o způsob, jak soukromý sektor financuje veřejnoprávní organizace, kterými FRB ve skutečnosti jsou. Pokud jde o Federální rezervní systém, který všechny FRB zastřešuje, v tomto případě se jedná o čistokrevnou státní organizaci.“

Poučení pro Vodníka: Neskákat na lep každému ultralevičákovi

Vodník je zvláštní tvor. Nominálně perennialista, tedy ultrakonservativec, přesto ze všeho nejradši čte ultralevičáky, zejména kryptokommunisty. Nebo snad víte o tom, že by citoval nějakého žijícího ultrakonservativního myslitele? Coomaraswamy zemřel v roce 1947, Guénon v roce 1951, Schuon v roce 1998.

Z nějakého neznámého důvodu mu leží v žaludku pojem demokracie, což je standardní označení politického systému, jehož elita se konstituuje ve svobodných volbách, zcela bez ohledu na sociální situaci voličů. Tak i v typickém řetězci spikleneckých webů, které jak před 10 lety v počátcích blogování citují jen samy sebe, ocitoval bez uvedení autora výňatek z článku Charlese Hugha Smitha. Tak to napravme za něj.

Jeho text lze shrnout jeho vlastními slovy: „Democracy is for PR purposes only in corrupt neofeudal nations.“ A jsme doma. Máme zde slogan progressivistů: „korrupční“ i ultralevice: „neofeudální“. Podle Smitha protože je elita v demokracii relativně stálá, nejedná o demokracii. A to jako proč? V demokracii nevolíme elitu, nýbrž z elity vybíráme lidi, kteří chtějí jít jiným směrem než předchozí vedení. Není to žádná falešná volba, nýbrž podstata demokracie. Pokud někdo chce měnit systém, tak si plete genre.

A Vodník, který tak kritisuje usurpaci (= nelegitimitu), by to měl vědět.

Updated.

Populism

V sérii článků o terminologii budu pokračovat pojmem, který je v ČR extrémně zneužíván jako nálepka pro líbivou politiku – populism. Znamená však něco úplně jiného.

Když se na tento termín podíváme etymogicky, vidíme, že není zvolen právě šťastně. Latina má dva výrazy pro lid:

1. populus = národ (ne však ethnikum!, synonymum anglického nation)/lid 
2. plebs = (s)prostý lid

A populism není nic jiného než zastupování zájmu plebsu, tedy politika proti establishmentu, proti elitě. Ve francouzštině se tento pojem jako nálepka nepoužívá, v angličtině převážně rovněž ne. Je velkou chybou Miloše Zemana, že tento pojem nerehabilitoval pro svou politikou. Kdyby přímo prohlásil: „Jsem populista,“ vzal by svým kritikům vítr z plachet.

Debata o orgánech veřejné moci

Zákony o paměti

Výbor OSN pro lidská práva vydal dne 12. 9. 2011 stanovisko č. 34, čj. CCPR/C/GC/34 (PDF), kde § 49 doslova uvádí: „Laws that penalize the expression of opinions about historical facts are incompatible with the obligations that the Covenant imposes on States parties in relation to the respect for freedom of opinion and expression. The Covenant does not permit general prohibition of expressions of an erroneous opinion or an incorrect interpretation of past events. Restrictions on the right of freedom of opinion should never be imposed and, with regard to freedom of expression, they not go beyond what is permitted in paragraph 3 or required under article 20.“

Media o tom zcela mlčela, s výjimkou Arecu. Pro nás je to výzva, abychom zesílili úsilí o odstranění kriminalisace verbálních deliktů.

Censura jako definiční znak kommunismu

Karel Dolejší vydal nesmyslný článek O sporu, který se stal symbolem neschopnosti racionálně diskutovat, v němž tvrdí: „Lze si představit "totalitní komunistickou moc" bez cenzury? Že ne? To je ovšem veliká smůla, protože Jan Palach přece žádal zrušení cenzury, takto (z dlouhodobého hlediska) nezbytné podmínky stability totalitního komunistického systému.“

Jsem rád, že i marxista Dolejší opustil nesmyslný pojem „(reálný) socialism“, kterým marxisté označují kommunism. Ale druhý pojem, censuru, nijak neproblematisuje, jako kdyby bylo vše jasné a jako kdyby samotný Palach censuru nevyžadoval: „2. zákaz rozšiřování Zpráv.“

Ve skutečnosti má censura jako státní regulace obsahu tři základní významy:

1. předběžná: Autor zašle své dílo censorovi. Ten si ho přečte, odstraní závadná místa a pak vydá výměr: „Nihil obstat. Imprimatur.“ V českých zemích byla zrušena v roce 1848 a už nikdy nebyla obnovena.
2. tiskový dozor. K vydavateli dochází orgán tiskového dozoru, která závadná místa odstraňuje v obtazích na místě. Tiskový dozor byl v Československu zrušen v roce 1968 a už nikdy nebyl obnoven, ani za normalisace. Na rozdíl od tvrzení, že ÚTI, ČÚTI a FÚTI byl tiskovým dozorem, ve skutečnosti byl zpravodajskou službou sui generis, „myšlenkovou policií“.
3. trestání verbálních deliktů. Existovalo vždy a existuje dodnes, např. reprobace Stworova popírání holocaustu, kterou zastavila až blahodárná Klausova amnestie.

Takže lze uzavřít, že svoboda projevu byla za kommunismu omezená jen kvantitativně, jinak se systém kvalitativně nelišil od Západu, např. od SRN. Pražské jaro a perestrojka jsou stejným kommunismem jako 50. léta či normalisace; byť za Pražského jara a perestrojky se svoboda projevu téměř vyrovnala západním standardům. Palach tedy není bojovníkem proti kommunismu, protože jednak žádal censuru ponechat a jednak není neexistence censury definičním znakem kommunismu. Tím je vedoucí úloha kommunistické strany, přičemž nemusí být explicitní jako v článku 4 kommunistické ústavy z roku 1960, neboť je inherentní.

Kapitalism

S většinou lidí nad 50 let se nemá cenu bavit, protože jejich mysl je příliš kontaminována marxismem. Stačí na to jednoduchý dotaz: Co je základní otázka ekonomie? Lidé se budou nejprve zdráhat odpovědět, protože v ČR se každý obává výsměchu. Když však dotazovaného ujistíte, že to není opravdu žádný chyták, tak vám nakonec odpoví. Vy mladší tomu nebudete věřit, ale jejich odpověď je čistě marxistická: přisvojování si nadhodnoty kapitalistou. Správná odpověď zní: vztah nabídky a poptávky při alokaci vzácných statků nebo něco podobného. Všimněte si dobře, že v marxistické odpovědi je zahrnuta třídní nenávist, zatímco ve standardní se jen popisuje problém distribuce. Na marxism tak narazíte i v překvapivých souvislostech, např. u představitele paleokonservativismu v ČR, Michala Semína: „státní kapitalism“, „výrobní prostředky“ apod. Známý je Vodníkův retromarxism.

Co je tedy kapitalism? Podle marxistů předposlední společensko-ekonomická formace, založená na vykořisťování člověka člověkem prostřednictvím přisvojování si nadhodnoty práce dělníka kapitalistou jako vlastníkem výrobních prostředků. Ve skutečnosti je kapitalism společenský systém založený na soukromém vlastnictví. Není to tedy žádná nadávka, ani zakázaný pojem. Používají ho klassici liberalismu 20. století jako Milton Friedman v Capitalism and Freedom (1962) či Ayn Randová a její Capitalism. The Unknown Ideal (1966). Trockistický pojem „státní kapitalism“ je tedy contradictio in adiecto. Proto je také takovým přínosem Václav Klaus, který se celý život vzdělával v západní odborné literatuře a své myšlení marxismem ovlivněno nemá. Klaus totiž zcela správně a objevně uvedl, že tržní hospodářství, tedy směna vzácných statků, je podstatou každé vyšší lidské organisace, tedy od starověku včetně. I za kommunismu fungovala tržní ekonomika, protože to ani jinak nešlo, byť deformována monopolisací a příkaznictvím. Tržní hospodářství by mohla zrušit jen totální přídělová ekonomika, která však nikdy neexistovala.

Ronald Dworkin zemřel

Dnes zemřel Ronald Dworkin, což byl momentálně celosvětě největší právník. Je to velká ztráta a česká media o tom nepochopitelně mlčí, s výjimkou Jiného práva. Kdo je největším žijícím právníkem po něm? Posner? Alexy?

Švédská nezaměstnanost

Zajímavý obrázek:

Censura na Jiném právu

To, že Michal Bobek používá Jiné právo jako svůj ego trip, je obecně známo. Přesto mne překvapilo, když smazal článek Tomáše Sobka Koho na Ústavní soud? (odkaz nefunguje) z 1. 2. 2013, který zde přetiskuju: „Tak už bychom to měli probrat. Z mé strany to bude jenom několik nesouvislých poznámek, většinou klišé.

1. Ústava vyžaduje věk alespoň 40 let. Mně by několik čtyřicátníků na ÚS nevadilo.
2. ÚS potřebuje názorovou rozmanitost. Snad stačí jeden sentimentální lidskoprávník. I výborné koření je špatné jídlo. Určitě potřebujeme alespoň jednoho ústavního soudce, který si umí přečíst zákon.
3. Nehledejme nekontroverzní kandidáty, najdeme jenom šedé myši. Každý, kdo má nějaké názory, je kontroverzní.
4. Je sice legitimní se ptát, co kandidát psal před listopadem 1989, nicméně více mě zajímá, co psal v posledních dvaceti letech.
5. Kdo neustále mění své názory, je nedůvěryhodný. Kdo je nemění nikdy, je hloupý.
6. Po zkušenostech víme, že ústavní soudce by neměl být líný mluvka, ani přiopilý lidový bavič.“

Diskusse byla celkem zajímavá. Tomáš Pecina: „Hezká úvaha, ale poněkud akademická. Vyšel bych z toho, že president je levicový, v Senátu má většinu levice, takže bych hledal mezi jmény jako Křeček, Jansta, Koudelka… Nový president, stejně jako odcházející, v právo nevěří, jen v politiku, a podle toho nominace dopadnou. No, rád bych se mýlil.“

Pavel Buršík: „Jak se stavíte k názoru Pavla Rychetského, že ÚS by měl být pro právníka poslední štace, jelikož se z "Olympu" těžko vrací mezi ty, kterým do toho bylo dekádu či dvě "kecáno?" A že by se u čtyřicátníků jednalo o přetržení přirozeného vývoje kariéry? (pro zájemnce s. 222 Diskrétní zóny)“

Tomáš Sobek: „Mladé soudce bych na ÚS uvítal mimo jiné i proto, abychom se zbavili představy, že ÚS je Olymp.“

A má maličkost: „Přesně tak. To je vinou toho nesmyslu, že ÚS je na 10 let. Když už ÚS máme (v normálních státech stačí jeden nejvyšší soud, a to nad sebou nemají ani ESD, ani ESLP), tak by jeho soudce jím měl být až do důchodu. K článku. Legalistů podle mne máme na ÚS dost: Janů, Kůrka či Musil. Bavičem je Balík.“

P. Caban: „T. Němeček v dnešních LN zmiňuje jako možné kandidáty prof. Filipa, doc. [ve skutečnosti prof. – poznámka G. P.] Fenyka, prof. Šturmu, doc. Šimíčka a soudkyni Šimáčkovou z NSS.“

Přesto stačil jakýsi Tomáš Marný a jeden anonym, aby s ním Bobek udělal krátký process: „Jistě, jak zde bylo již v minulosti prohozeno, gusta i facky jsou různý. Asi se budeme dosti lišit v názoru, co znamená "něco probrat". Probrání věci dle mého gusta není zrovna série jakýchsi výkřiků, na kterou se z anonymního a nickového davu ozývají skřeky na oplátku. Ale dobře, prosím. Co si nicméně dovoluji smazat jsou osobní urážky na téma, který soudce je alkoholik apod. Pátou cenovou nechte prosím v páté cenové.“

Důsledek? Od 2. 2. 2013 do 11. 2. 2013 přibyly pouze 2 kommentáře. Vinou ješity, který nesnese, že lidé dělají něco jinak, než on chce, Jiné právo jako plaforma pro diskussi odborníků effektivně zaniklo. Já si ho vyřazuji z RSS čtečky, kam jsem ho v marné naději před nedávnem opět zařadil.

Spor o Palacha

Tak tady máme další megaudálost: Grebeníčkův výrok o Palachovi. Jako o každé megaudálosti o tom bylo napsáno tisíce textů. Tak čím začít, aby to nebylo jen nošení sov do Athén?

Tak asi iniciativní osnovou Jany Černochové, Jaroslavy Wenigerové, Igora Svojáka, Zdeňka Bezecného, Miroslava Kalouska, Daniela Korteho, Jany Suché a Viktora Paggia (sněmovní tisk č. 873), vinou nového webu poslanecké sněmovny jen v DOC či PDF. Podle ní se má 16. leden stát Dnem památky Jana Palacha. V současné době máme podle § 4 zákona č. 245/2000 Sb. 9 významných dnů. Význam to nemá, ale vyjadřuje to státní politiku:

1. 27. leden – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti
2. 8. březen – Mezinárodní den žen
3. 12. březen – Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)
4. 7. duben – Den vzdělanosti
5. 5. květen – Květnové povstání českého lidu
6. 15. květen – Den rodin
7. 10. červen – Vyhlazení obce Lidice
8. 27. červen – Den památky obětí komunistického režimu
9. 11. listopad – Den válečných veteránů

Důvodová zpráva říká: „Zařazení Dne památky Jana Palacha mezi významné dny ČR je projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu.“ a „V západním světě se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci.“

Na to reagoval Miroslav Grebeníček takto: „Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, [Poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí se sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných.] jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva.“ Tedy nic, co by nebyla pravda a proti čemu by vládní poslanci museli jakkoliv protestovat.

Nejprve k vlastnímu Palachově činu. Tomáš Pecina, Kapitán i Josef Mašín se domnívají, že to byl výraz psychické poruchy. Podle mne nikoliv, ale smysluplný nebyl. Už jen jeho dopis: „Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení censury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv.“ Zatímco první je liberální požadavek, který bych podepsal, druhý je požadavkem censury, tedy pravý opak prvního bodu. A to nic nemění na tom, že Zprávy či DDR Vltava byly nechutné. I okupanti mají svobodu projevu. Kapitán správně poukázal i na to, že Palach lhal. Žádná skupina pochodní neexistovala, Palach si nic nevylosoval.

Percepce Palachova činu v roce 1969. Nejlépe promluví autentické dokumenty. Sebevraždu („Počítal s možností, že zemře“) spáchal „na protest obsazení vojsky Varšavské smlouvy naší republiky“. Tedy ani slovo o kommunismu či totalitě. To potvrzují i pamětníci.

Percepce Palachova činu během Palachova týdne v roce 1989. Byl symbolem boje proti okupaci a kollaboraci; obecně nesvobody. Dnešní régime jako opak kommunismu a totality je definován jako tržní hospodářství a demokracie. O tržním hospodářství nemluvil v roce 1989 nikdo, o demokracii málokdo: „Doufají, že proklamovaná přestavba v Československu povede k zavedení demokracie, v níž bude prostor pro pluralitu názorů.“ + „O existenci Lidových milicí a o tom, zda jsou Lidové milice pro demokratickou společnost potřebné.“ Byla však myšlena ve Vodníkovském smyslu jako politika ve shodě s veřejným míněním, nikoliv v tradičním slova smyslu jako pojmenování politického systému na Západě.

Proto je nutno Vodníkovu thesi odmítnout. Nespokojenci z 80. let nechtěli kommunism odstranit, nýbrž jej reformovat. A i reformovaný kommunism zůstává totalitou. Za Pražského jara z lidských práv fungovala jen svobodu projevu. K-231, KAN i ČSSD zůstaly ve fasi přípravných výborů, zaregistrovány nebyly. Místo svobodných voleb stále existovala Národní fronta. Svoboda podnikání neexistovala, o vrácení uloupeného majetku nikdo neuvažoval etc. Jak říká Uhde: Šlo o „hodné dozorce v táboře mírného režimu“.

Na absurdity typu JXD: „Grebeníček [...] [n]eřekne, že s těmi reformními“ (Grebeníček: „jeho sympatie patřily především reformním komunistům“) snad ani nemá cenu reagovat. Tak se podívejme na vylhanou Agnieszku Holland a její Hořící keř. Ten má sice naprosto věrnou výpravu (až na auta zářící novotou), ale tím pochvaly končí. Historickou realitu neuvěřitelným způsobem zkreslila. Místo Luboše Holečka má jakéhosi nesmyslného Ondřeje Trávníčka. Místo několika ošetřujících lékařů má jednu jedinou lékařku. Natáčení Palachova projevu na magnetofon zmizelo zcela. Stejně tak ostatní upálení. První byl Josef Hlavatý, absentér a alkoholik, který těžce nesl nedávný rozvod. Není divu, že z celkem 29 pokusů o sebevraždu, v části dokonaných, měly pouze 3 „nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky“.

Hollandové smysl pro historickou věrnost svědčí i to, že evangelíka Palacha klidně označí za husitu. Pro někoho možná drobnost, pro mne důkaz, že se nesnaží rekonstruovat umělecky minulost, ale místo toho vytvořit propagandu.

Můžeme tedy uzavřít slovy jednoho kollegy: Palach se stal symbolem boje proti kommunismu a totalitě až v posledních 20 letech na základě mythologie dnešního establishmentu.