Další morální přešlap Blistů

Závažná morální selhání provázejí Blisty už od počátku. Začíná to už názvem. Blisty jsou „Britské listy“ asi tak stejně jako jsou Koženého Harvardské fondy harvardské. Čulík s Kotrbou mohou namítnout, že tento název vymyslel Neff. Ano, ale úplně v jiném kontextu: Byl to název rubriky Neviditelného psa, kterou stejně jako Americké listy nebo Kanadské listy měl psát cizinec v té zemi žijící. Když se Čulík od Neviditelného psa trhnul, měl svůj blog pojmenovat jiným, nematoucím způsobem.

Druhou námitkou může být, že Blisty jsou britské, protože většina jejich obsahu jsou překlady článků Guardianu. Původně Čulík články bez svolení Guardian News and Media Limited překládal celé. Po četných poukazech na porušování autorského práva nyní překládá „výtahy“, ve skutečnosti téměř kompletní články bez nepodstatných částí textu. Tím je sice formálně naplněn § 31 autorského zákona, ale ve skutečnosti je tato právní norma obcházena.

Morálně pochybné je rovněž blistystické nekompromisní vyžadování pravého jména a soustavné matení, že anonym a pseudonym jsou synonyma: „Britské listy na tomto místě poskytují v rámci demokratické diskuse čtenářům zdarma prostor k vyjadřování svých názorů. Debatéry za to žádají, aby u svého příspěvku vždy uváděli své plné občanské jméno a funkční emailovou adresu. V demokracii nemají názory anonymů žádnou hodnotu.“ Tuto čulíkovštinu úspěšně vyvezli do mnoha českých on-line medií, od Novinek počínaje, Jiným právem konče. Přitom právě zde byl Jan Čulík přistižen při pokrytectví, neboť jak dodnes uvádí ve svém vlastním životopisu: „Od druhé poloviny osmdesátých let přispíval Jan Čulík pravidelně do českého vysílání BBC zejména literárními a kulturními recenzemi, pod jménem Václav Písecký.“

DJing cheb pako si toho všiml, přejmenoval se na Václava Píseckého I. a z nespokojených diskutérů založil Církev Píseckých. Čulík s Kotrbou nám potom nadávali do zbabělých anonymů, ačkoliv řada z nás se tehdy podepisovala pravým jménem. Pikantní bylo, když Jan Novák na valné hromadě spolku Britské listy ukázal občanku, že je skutečně Jan Novák, Kotrba ho potom i nadále označoval paušálně za anonyma.

Jan Novák u každého Čulíkova článku upozorňoval na to, že Jan Čulík neoprávněně užívá titul Ph. D., ačkoliv je jen PhDr. Člověk by proto neměl zapomínat na svá vlastní morální selhání. Kritika Čulíkova pokrytectví přerostla v trolling a já se na tom podílel. Za to bych se chtěl Janu Čulíkovi omluvit. Neomlouvá mne ani to, že jsem v té době netušil, co to trolling je, dokud jsem se sám nestal jeho obětí. Holt: „Nečiň druhému, co nechceš, aby ti druzí činili,“ moc nefunguje, dokud to člověk neukusí na vlastní kůži. Proto pozor na poslední spravedlivé! Jsou to obvykle bezskrupulosní fanatici.

Reakcí na Církev Píseckých bylo, že Štěpán Kotrba začal na podzim 2002 nejprve diskussní forum censurovat a pak ho „dočasně“ zrušil. Tato dočasnost má stejné trvání jako pobyt sovětských vojsk. Na protest se oživil server Jeny/JK Sprcha.com, ale to už je jiná pohádka.

Blisty se nejen dopustily závažných selhání v journalismu, např. v referování o Jaromíru Štětinovi, ale též morálních. Po odchodu Tomáše Peciny se pokusily upřít mu jeho podíl, což musel po 6 letech (sic!) napravit až soud. Není proto divu, že Tomáš Pecina a já na údajně otevřené Blisty máme zakázáno psát a Kotrba si mne společně s Věrou Tydlitátovou pro jistotu zablokoval též na Facebooku. Výrazem kotrbovské morálky bylo rovněž  speciální censurované vydání Blistů speciálně pro Tomáše Pecinu. Proč? Protože můžu.

Zatím poslední skandál nastal, když Blisty anonymně a bez souhlasu diskutujících zveřejnily debatu z Facebooku (Nepřiznaným editorem je podle všeho Kotrba.) a navíc ji doprovodily povýšeneckým kommentářem Čulíka a Cveka. Příčina je jasná: Svérázné vidění světa Čulíkem & Kotrbou, které až příliš připomíná vesmírné lidi. Podle Kotrby je vše na Facebooku veřejné, ačkoliv uzavřené profily jsou podstatou Facebooku: „Vzhledem k tomu, že facebook je veřejný prostor a "přátel" má Saša Uhlová skoro tisíc (včetně těch, kteří přátelé nejsou), vydáváme její tematicky moderované odpoledne "pamětníků" - orální historii v podání tazatelky a jejích hostů.“

Předně, zpřístupnění i velice širokému okruhu lidí není zveřejnění. K SIPRNet má přístup 3 000 000 lidí, přesto je to sbírka tajných materiálů. Navíc, na Facebooku jsou veřejné toliko ty texty, které jejich majitel povolil indexovat ve vyhledávači; číst texty i na otevřeném profilu smí jen ten, kdo má konto na Facebooku a jehož si majitel účtu nezablokoval. Takže ani texty Štěpána Kotrby otevřené nejsou, protože mou osobu z jejich čtení výslovně vyloučil.

Stejně tak kádrovat, zda Saša Uhlová všechny své kontakty z Facebooku osobně zná, je zcela nepřípadné. Je čistě jejím oprávněním rozhodnout, co a s kým bude sdílet. Žádný novinářský čmuchal do jejího soukromí bez souhlasu dotyčných nesmí, není-li to věc veřejného zájmu (cf. von Hannoverová v. Německo). A to není.

Kurz und gut, kalvinistická morálka Čulíka & Kotrby má svá specifika. Veřejné hádky redakce mají zřejmě odkazovat na svobodomyslnost. Ve skutečnosti je to jen nekvalita redakční práce, neboť odlišné názory jsou v praxi ukřičeny. Čulík tak ze všeho nejvíce připomíná Aštara Šerana Iva A. Bendy.