Poslední velká reforma českého pravopisu

Ačkoliv pod vlivem nesmyslných pravopisných reforem 20. století (zejména 1902, 1957 a 1993) žijeme v představě, že základem vulgarisace pravopisu je změna psaní cizích slov, ve skutečnosti je rozhodující ta změna, která ovlivní prakticky všechna slova.

V 19. století to byly 2 reformy bratrského pravopisu: Nejprve náhrada ypsilonu iotou ve většině slov, poté reforma skladná. Iotisté porazili ypsilonisty na hlavu v roce 1829, kdy censura přestala zakazovat knihy psané analogickým pravopisem.

Pak byl 11 let klid, než v roce 1840 začaly diskusse o potřebě skladné reformy na půdě Sboru musejního přo řeč a literaturu českou. Již v roce 1841 byly Kornelovy Knihy dewatery o práwiech a súdiech i o dskách země české vydány novým pravopisem. Dne 2. června 1842 pronesl Pavel Josef Šafařík přednášku na schůzi českofilologické sekce Královské společnosti nauk, která vyšla tiskem v Časopise Českého musea 1/1843, pp. 3–12.

Šafařík tam běduje nad psaním hlásky [j], která se psala třemi různými způsoby: jako j, g nebo y. Písmeno j se psalo ve většině vlastních jmen, např. Josef (spíše však šlo o I), v menšině se psalo g, např. Gindřich. Písmeno y se psalo ve spojení [ej], např. maley, woley, předpona ney-, wedleyſſj, zeytřeyſſj, museynj. Jinak se všude psalo g.

To Šafaříka irritovalo. Písmena j, g chtěl po vzoru pozdní latiny a němčiny vyhradit pro hlásky [j] a [g]. To, že snad ve všech ostatních jazycích mají jiný význam, ho nezajímalo. Např. francouzština ve vzácné shodě s angličtinou používá j pro [(d)ž] a rovněž tak ge a gi (v ostatních spojeních je g tvrdé, tj. [g]). Hlásku [j] franština píše jako il, či zdvojeně jako ille.

Jiné změny Šafařík odmítal, vyjma psaní velkého písmene u přídavných jmen odvozených z vlastních jmen (např. *Pražský), kromě od národů (tedy např. *Anglický či *Německý (p. 10), i když by právě tato změna potěšila ignoranty typu Astra. Zajímavé je, že velké písmeno chtěl u národních adjektiv psát tam, kde mají ostatní jazyky substantivum a rovněž i my stále více používáme neshodných přívlastků, např. král *Francouzský, tedy dnešní král Francie.

Nicméně vypustil džina z láhve. Ve 40. letech se nadobro obrátil poměr mezi latinkou a frakturou při tisku českých textů. Latinkou se sice občas tiskly české texty již před tím. cf. Květy české z roku 1834, ale ve 40. letech (o sto let dříve než v Německu) fraktura nadobro mizí. Květy přešly na latinku v 1/1844, Pražské noviny ve 27/1844 (4. 4. 1844). Zatímco ve fraktuře si nikdo netroufal měnit bratrský pravopis (vyjma iot), v latince byla nejprve zavedena Šafaříkova reforma a hned poté au nahrazeno ou.

Šafařík chtěl au zachovat a perspektivně se vrátit k původnímu ú, takže by se psalo např. s múkú a četlo [smoukou] (p. 8). Důvodem pro něj bylo, že ačkoliv se píše -ý, vyslovuje se [ej], např. malý. Přesto již v roce 1844 Pražské noviny nahradily bratrské au dnešním ou. Písmeno w (p. 8) vydrželo nejdéle, až do roku 1850, protože jsme ho měli společné s našimi tehdejšími vzory, Němci a Poláky.