Sv. Theodor Studita

Jeden z důvodů, proč tak nesnáším diskusse, je neochota či neschopnost domyslet si evidentní a naopak přílišná ochota chytat toho druhého za slovo. Proto, když jsem napsal: "Wiching byl pravoslavný biskup, a proto učitel Pravdy," tak by si jeden myslel, že si Vodník snadno domyslí: "Wiching byl řádný pravoslavný biskup, a proto učitel Pravdy" a ne že bude můj text "interpretovat": "heretik je učitel Pravdy", ale to jsem evidentně chtěl příliš.

Druhá obtíž je, že si fanatici nestydí vymýšlet a různě překrucovat fakta. Vodníkovým problém je navíc to, že v mnoha případech přilíš vychází z marxismu a katholictví, které jsou mu jako člověku celý život žijícímu na Západě bližší než pravoslaví. Tak Augustina z Hippo soustavně označuje pouze jako "blahoslaveného". Netuší totiž, že na rozdíl od katholictví nemá pravoslaví stupně svatosti, takže blahoslavený je to samé, co svatý: "Finally, the use of the words "blessed" and "saint" to distinguish between two categories of holiness, while a common device in some Orthodox circles, has no counterpart in the Patristic literature. The words "divine," "blessed," "righteous," and "holy" (the actual meaning of the title "saint," which in Greek is expressed in two words "hagios" and "hosios"), among others, are used interchangeably to refer to the sanctified." Takže OCA naprosto samozřejmě mluví o "Sermon of Saint Augustine, Bishop of Hippo", to samé ROCIA: "St. Augustine's doctrine of "original justice"".

Ve svém tažení proti katholictví se Vodník nestydí ani vyložených výmyslů: "[heretikem] rovněž římský patriarcha Honorius I." Ve skutečnosti papež Honorius nikdy žádný blud nezastával. Pouze selhal jako strážce pravověří, protože neodsoudil monothelitism. Podívejme se na jiného papeže, Vigilia, který neodsoudil 3 kapitoly, protože se domníval, že heretik nesmí být po smrti. Úplně stejný názor měl však Photius: "He makes the case that a saint who erred on a doctrine that was instituted subsequent to his death is not guilty of heresy and that the holiness of the person was not lessened." Je tedy Photius v pojetí Vodníka heretik, když se zachoval stejně jako Vigilius? Na rozdíl od ekumenických patriarchů, žádný papež nikdy žádnou heresi nehlásal.

Další Vodníkův problém je, že mu pod vlivem pravoslaví chybí scholastická jemnost a přesnost v pojmosloví. Tak píše o "heresi trojjazyčnictví" a hotovo. Jenže jakápak herese? Herese je odmítnutí dogmatu. Jazyk sloužení mše žádným dogmatem není. Jak píše Jan Baudiš: "Je zde použito slovo "blud" (hereze). Když se hovoří o herezi v tomto kontextu, bývá pravidlem, že se mají na mysli věroučné záležitosti, nikoliv disciplinární (tedy nikoliv např. kalendář) (viz i Balsamon - níže). Zvolením slova "blud" v tomto kánonu je tudíž určeno, že se nemá jednat o problém podružného charakteru, ale o věc pro církevní učení zásadní. Slovo "hereze" je v kánonech používáno pro chyby v učení nejzávažnějšího rázu - tedy pro lživé učení, které se staví proti působení církevní blahodati Svatého Ducha - Ducha Pravdy; proto se k herezi tvrdě staví jednak posvátné kánony a rezolutně ji odmítají i svatí Otcové (viz poznámku číslo dvě). Je vhodné rozlišovat jednoznačné použití termínu "hereze" v posvátných kánonech od běžného (významově širšího) užívání tohoto výrazu v každodenním životě křesťanů, v němž se slovo "hereze" používá na několika různých úrovních - pro závažné i méně závažné chyby v církevním učení či praxi (viz např. tzv. "trojjazyčný blud", z něhož usvědčovali svatí bratří Cyril a Metoděj latiníky, aniž by jim upírali blahodať - naopak sloužili v Římě Eucharistii s hlavním predstavitelem latiníků)." Tak i Franc Grivec.

Ale připomeňme si v této souvislosti sv. Theodora Studitu, který byl schismatikům natolik nepohodlný, že mu status svatosti upírali. "Michael Cerularius vyškrtl okolo roku 1044 jméno Studitovo z církevních modliteb, protože se oň opírali přátelé Říma (Grossu 295)." – Grivec, p. 116 Studita byl totiž hlavou pravověrné mnišské strany, které byla v rozporu s kariéristy caesaropapistické strany. "Tu Teodor neohroženě vystoupil a obvinil císaře, že se míchá do církevních záležitostí, ačkoliv k tomu není vůbec kompetentní, neboť je jen světským panovníkem. Císař se rozhněval, vyhnal shromážděné kněze a vydal rozkaz, ve kterém zakázal uctívat ikony." Pozdější hlavou caesaropapistické strany se stal další arrivista Photius.

Nynější schismatické pravoslaví zbožné mnichy odsuzuje: "Když jim jejich místní církev dokazovala, že jednají nekanonicky, obrátili se (opět zcela nekanonicky) hledat podporu v Římě, kde obžalovali svého patriarchu (což dalo římskému papeži záminku nekanonicky zasahovat do konstantinopolské církve). To se opakovalo znovu, když na vyřešení námitek Studitů byl svolán sněm (809), který nevyhověl jejich požadavků, načež jej vyhlásili za nezákonný a opět apelovali do Říma. Nakonec vidíme v jejich nedůstojných listech římskému papeži více fanatismu než zbožnosti, trapnou servilnost místo bratrské důstojnosti, spíše odsuzování než pokoru a v pozadí jejich aktivit lze spatřit nevybíravě prosazované přání, aby se věci v církvi děly dle jejich představ, a potažmo neschopnost sebezapření, jež je základem církevního společenství." Nelze se tomu divit, protože fakta o jejich jednání potvrzují jurisdikční a věroučný papežský primát. A ten schismatici popírají, protože jinak by museli přiznat svůj hluboký omyl. Tak raději zapírají fakta.