20. dubna 2006
Článek v Reflexu o české části Wikipedie
Dnes vyšel v Reflexu článek Miloše Čermáka o české části Wikipedie. Je objektivní, nestraní žádné z obou stran sporu. Jmenovitě je citován Mormegil, Tomáš Pecina a já.
Podvodný průzkum
Jak bystře odhalil Tomáš Pecina, KDU-ČSL se potácí na hraně politického nebytí. "Popravil" ji průzkum SC&C, který ji přidělil 4 %. Kalousek zorganisoval jedinou možnou obranu: Podle Factum Invenio má 12,3 %. Jenže zapomněl (?) na STEM. To hlásí 4,9 %. Jak je možné, že jedna agentura hlasí 2x až 3x větší výsledek? Něco tady smrdí.
Je to jasné. KDU-ČSL je mrtvá. A to je dobře. Nic positivního české politice nepřinesla.
CVVM hlásí 9,5 %. Podivuhodný rozptyl. Že by KDU-ČSL měla 5 % ± 5 %?
Updated.
Je to jasné. KDU-ČSL je mrtvá. A to je dobře. Nic positivního české politice nepřinesla.
CVVM hlásí 9,5 %. Podivuhodný rozptyl. Že by KDU-ČSL měla 5 % ± 5 %?
Updated.
19. dubna 2006
Kritika českých novinářů
Michal Prokop: "česká žurnalistika obvykle pracuje s předem vytvořeným názorem a málokdy narazíte na někoho, komu opravdu jde o to se něco dozvědět nebo rozkrýt problém. Většinou jsou to lidi, kteří už mají hotový názor a vlastně jen hledají stavební kameny do své konstrukce, aby jim to zapadalo. A pokud narazí na něco, co do toho nezapadá, tak to úplně bezostyšně buď vůbec nepoužijí nebo to v horším případě i překroutí. Nechci tvrdit, že přímo vědomě, ale o to je to horší. Že vůbec nevědí, že takhle uvažujou, a proto jsou přesvědčeni o tom, že jsou hlídači demokracie a že hledají pravdu. Ale ve skutečnosti mají názor vytvořený předem a od pravdy se vzdalují."
In Právo 13. 4. 2006
In Právo 13. 4. 2006
Ať hodí kamenem
motto: "Ti, kdož jsou bez viny, ať hodí kamenem."
Jestli nějaká professe utrpěla za kommunismu nejvíce, tak to rozhodně nebyli právníci. Ti jen vytvářeli a aplikovali pokřivené právo, takže na tom nebyli o nic hůře než ekonomové s jejich politickou ekonomií socialismu a politickou ekonomií kapitalismu. Ne, nejvíce utrpěli novináři. Jejich povoláním bylo lhát a sloužit ideologii. To druhé jim zůstalo dodnes.
Rovněž tak útěk před právníky se bohužel zdařil. To, co zde máme, není právní řád solidní evropské země. Legislativa se dodnes převážně řídí heslem: Zahraniční zkušenosti jsou k nám nepřenosné. Nebýt EU, byl by náš právní řád na tom ještě hůře. A příčinou je to, že vládnoucí establishment právo nezajímalo a nezajímá, s výjimkou případů, kdy chtějí prosadit utilitární mocenské zásahy. Proto dodnes nemáme kvalitní občanský, obchodní a trestní zákoník. To poslední vinou ČSSD.
Rovněž tak nelze právníky házet do jednoho pytle. Podobná paušalisace se nijak neliší od srovnávání účetních a makroekonomů; ekonom jako ekonom. Je velký rozdíl mezi advokátem, státním zástupcem (v pojetí novinářských ignorantů "žalobcem"), soudcem či legislativcem.
Nevěřím, že by bylo běžné, aby se právní zástupce dohodl s protistranou za zády klienta. Taková věc by totiž byla snadno vidět; lidé nejsou včerejší. Nicméně každý spor nelze vyhrát, někdy klient podnikl všechny možné kroky, aby svou věc opravdu nevyhrál. Za advokátem jde co nejpozději, půlku věcí mu radši neřekne (nedůvěřuje mu) a právní rady advokáta ignoruje. S takovým přístupem klienta nedokáže být úspěšný nikdo.
Co se týká právního zastoupení ex offo, to je skutečně mizerné. Je to však systémová vada. Hlavní příčina spočívá v tom, že se de facto jedná o nucené práce. Nelze po nikom spravedlivě požadovat, aby se s nadšením věnoval případu, za nějž dostane třeba 3x nižší odměnu než je zvyklý. Rovněž kontrola jeho práce je nulová.
Co se týká náhrady škody za nekvalitní právní služby: advokátskou solidaritu nepřeceňujme. Jasně vyhraný případ nikdo neodmítne. Problém je, zda zřejmé pochybení nevidí jen notorický kverulant. A viděl jsem už klienty, které bych, kdybych o tom mohl rozhodovat, na místě zbavil svéprávnosti. Divil jsem se, že mohou v reálném životě vůbec fungovat.
Co se týká korrupce, problém s ní je, že je zhusta založena na zprávách agentury JPP. Soudci jsou opravdu dobře zabezpečeni a je otázkou, zda bude někdo z nich riskovat žalář a konec kariéry kvůli úplatku ve výši 100 000 Kč, což vydělá za 2 měsíce.
Jestli nějaká professe utrpěla za kommunismu nejvíce, tak to rozhodně nebyli právníci. Ti jen vytvářeli a aplikovali pokřivené právo, takže na tom nebyli o nic hůře než ekonomové s jejich politickou ekonomií socialismu a politickou ekonomií kapitalismu. Ne, nejvíce utrpěli novináři. Jejich povoláním bylo lhát a sloužit ideologii. To druhé jim zůstalo dodnes.
Rovněž tak útěk před právníky se bohužel zdařil. To, co zde máme, není právní řád solidní evropské země. Legislativa se dodnes převážně řídí heslem: Zahraniční zkušenosti jsou k nám nepřenosné. Nebýt EU, byl by náš právní řád na tom ještě hůře. A příčinou je to, že vládnoucí establishment právo nezajímalo a nezajímá, s výjimkou případů, kdy chtějí prosadit utilitární mocenské zásahy. Proto dodnes nemáme kvalitní občanský, obchodní a trestní zákoník. To poslední vinou ČSSD.
Rovněž tak nelze právníky házet do jednoho pytle. Podobná paušalisace se nijak neliší od srovnávání účetních a makroekonomů; ekonom jako ekonom. Je velký rozdíl mezi advokátem, státním zástupcem (v pojetí novinářských ignorantů "žalobcem"), soudcem či legislativcem.
Nevěřím, že by bylo běžné, aby se právní zástupce dohodl s protistranou za zády klienta. Taková věc by totiž byla snadno vidět; lidé nejsou včerejší. Nicméně každý spor nelze vyhrát, někdy klient podnikl všechny možné kroky, aby svou věc opravdu nevyhrál. Za advokátem jde co nejpozději, půlku věcí mu radši neřekne (nedůvěřuje mu) a právní rady advokáta ignoruje. S takovým přístupem klienta nedokáže být úspěšný nikdo.
Co se týká právního zastoupení ex offo, to je skutečně mizerné. Je to však systémová vada. Hlavní příčina spočívá v tom, že se de facto jedná o nucené práce. Nelze po nikom spravedlivě požadovat, aby se s nadšením věnoval případu, za nějž dostane třeba 3x nižší odměnu než je zvyklý. Rovněž kontrola jeho práce je nulová.
Co se týká náhrady škody za nekvalitní právní služby: advokátskou solidaritu nepřeceňujme. Jasně vyhraný případ nikdo neodmítne. Problém je, zda zřejmé pochybení nevidí jen notorický kverulant. A viděl jsem už klienty, které bych, kdybych o tom mohl rozhodovat, na místě zbavil svéprávnosti. Divil jsem se, že mohou v reálném životě vůbec fungovat.
Co se týká korrupce, problém s ní je, že je zhusta založena na zprávách agentury JPP. Soudci jsou opravdu dobře zabezpečeni a je otázkou, zda bude někdo z nich riskovat žalář a konec kariéry kvůli úplatku ve výši 100 000 Kč, což vydělá za 2 měsíce.
Nová "Osa teroru"
18. dubna 2006
Na Wikipedii nastal pokrok
Egg mne sice spravedlivě zablokoval za to, že jsem si dovolil opravit Li-sungovu hrubku jeho bídného překladu, ale alespoň už ji nevrátil. Soudruhu Eggovi k takové sebereflexi upřímně blahopřeji.
Upozornění pro trolly
motto: "PS: Kterej dobytek mi tento komentář smazal? Máte plný držky potlačování názoru na Wikipedii a jste desetkrát horší svině."
Tento blog není místo, kde se můžete beztrestně posmívat mým kollegům nebo zveřejňovat jejich osobní údaje. Pokud chcete, aby Váš příspěvěk nikdo nemazal, nedělejte to.
Tento blog není místo, kde se můžete beztrestně posmívat mým kollegům nebo zveřejňovat jejich osobní údaje. Pokud chcete, aby Váš příspěvěk nikdo nemazal, nedělejte to.
lex ferda
Nezareagoval jsem na komentáře k příspěvku o nájemnících, tak bych to chtěl napravit teď.
Tomáš Pecina napsal toto: Není podstatné, jak komunisté určitý institut nazývali, ale jaký byl jeho právní obsah. Pokud by osobní užívání znamenalo, že jste si byt koupil, pak by přeměna tohoto práva na pouhý nájem byla politováníhodná. Opak je ovšem pravdou - osobní užívání pravidelně znamenalo příděl z ukradeného.
A vůbec mu nedošlo, že právě obsah osobního užívání byl zcela jiný, než bezprávného "nájemníka" na nedostatkovém trhu. A to je na tom to podstatné.
Existují dva různé pohledy na právo - jeden sleduje lex lata, to, co máme naděleno od zákonodárce. Tak jak to je, zákonodárce nekádruje, takže je zcela nesmyslné to "komunisté nazývali", protože když to komunistický zákonodárce tak nazýval tak to také tak bylo.
Druhý pohled je zaměřen do budoucnosti (jaké by právo být mělo) a tak se na počest baviče Ference Futuristy jmenuje lex Ferda. Zde již můžeme uvažovat o morálních aspektech a uplatńovat vlastní zlepšováky.
Jakékoli směšování těchto dvou pohledů vede jenom ke zmatku.
A teď pozor:
Měli jsme zde osobní užívání. Zdědili jsme ho po komunistech, tedy typická lex lata. Zákonodárce se na institut podíval, nesouhlasně zakroutil hlavou, novináři jí kroutili ještě více, začala diskuse o nutnosti zakročit proti komunistickému bezpráví a osoby v těchto bytech bydlící podřídit trhu.
Zákonodárce se podíval s libostí na majitele domku a uživatele pozemku a s nelibostí na obyvatele bytu v osobním užívání. Pořád ještě lex ferenda.
Zákonodárce zakročil a udělal z domkáře vlastníka. Nyní je vlastník mimo hru, chráněn dokonce i ústavně. Z osob osobně užívajících udělal regulované nájemníky. To všechno je lex lata.
A začíná další kolečko - noviny i ústavní soudci, nejvíce pak restituenti a radní za ODS se s nelibostí dívají na regulované nájemníky, tedy opět lex ferenda.
Povšimněte si, že v každém kroku se mění postavení osob, jichž si právo povšimne. Komu přidá, zdá se být nejen jaksi šik a moderní a společensky prospěšný, ale - zvláštní věc - i jaksi mravnější.
Komu ubere, je na konci na tom hůře i morálně, přestože sám se choval zcela pasivně a veškerou práci za něho odvedl zákonodárce a smečka novinářů. Zvláštní. Pokud by tento proces probíhal dále a koleček proběhlu dejme tomu osm, jistě bychom se všichni my, slušní lidé, shodli, že dotyčný si zaslouží být za úsvitu zastřelen.
Jediné, co nám v takovýchto soudech může zabránit, je selský rozum. Vyčtená právnická učenost naopak takovéto optické klamy může jen podpořit.
Tomáš Pecina napsal toto: Není podstatné, jak komunisté určitý institut nazývali, ale jaký byl jeho právní obsah. Pokud by osobní užívání znamenalo, že jste si byt koupil, pak by přeměna tohoto práva na pouhý nájem byla politováníhodná. Opak je ovšem pravdou - osobní užívání pravidelně znamenalo příděl z ukradeného.
A vůbec mu nedošlo, že právě obsah osobního užívání byl zcela jiný, než bezprávného "nájemníka" na nedostatkovém trhu. A to je na tom to podstatné.
Existují dva různé pohledy na právo - jeden sleduje lex lata, to, co máme naděleno od zákonodárce. Tak jak to je, zákonodárce nekádruje, takže je zcela nesmyslné to "komunisté nazývali", protože když to komunistický zákonodárce tak nazýval tak to také tak bylo.
Druhý pohled je zaměřen do budoucnosti (jaké by právo být mělo) a tak se na počest baviče Ference Futuristy jmenuje lex Ferda. Zde již můžeme uvažovat o morálních aspektech a uplatńovat vlastní zlepšováky.
Jakékoli směšování těchto dvou pohledů vede jenom ke zmatku.
A teď pozor:
Měli jsme zde osobní užívání. Zdědili jsme ho po komunistech, tedy typická lex lata. Zákonodárce se na institut podíval, nesouhlasně zakroutil hlavou, novináři jí kroutili ještě více, začala diskuse o nutnosti zakročit proti komunistickému bezpráví a osoby v těchto bytech bydlící podřídit trhu.
Zákonodárce se podíval s libostí na majitele domku a uživatele pozemku a s nelibostí na obyvatele bytu v osobním užívání. Pořád ještě lex ferenda.
Zákonodárce zakročil a udělal z domkáře vlastníka. Nyní je vlastník mimo hru, chráněn dokonce i ústavně. Z osob osobně užívajících udělal regulované nájemníky. To všechno je lex lata.
A začíná další kolečko - noviny i ústavní soudci, nejvíce pak restituenti a radní za ODS se s nelibostí dívají na regulované nájemníky, tedy opět lex ferenda.
Povšimněte si, že v každém kroku se mění postavení osob, jichž si právo povšimne. Komu přidá, zdá se být nejen jaksi šik a moderní a společensky prospěšný, ale - zvláštní věc - i jaksi mravnější.
Komu ubere, je na konci na tom hůře i morálně, přestože sám se choval zcela pasivně a veškerou práci za něho odvedl zákonodárce a smečka novinářů. Zvláštní. Pokud by tento proces probíhal dále a koleček proběhlu dejme tomu osm, jistě bychom se všichni my, slušní lidé, shodli, že dotyčný si zaslouží být za úsvitu zastřelen.
Jediné, co nám v takovýchto soudech může zabránit, je selský rozum. Vyčtená právnická učenost naopak takovéto optické klamy může jen podpořit.
Obrazek tydne na ceske Wikipedii...
Ted jsem jen namatkou klikl na uvodni stranu ceske Wikipedie. Byl tam obrazek tydne - rolicka TOALETNIHO PAPIRU. Sel jsem dal a podival se na hesla co mne zajimala a na konec jsem klikl na uvodni stranu ceske Wikipedie podruhe. Tentokrat tam byl obrazek OSTNATEHO DRATU.
Po treti uz jsem nemel odvahu kliknout - bal jsem se ze tam bude treba obrazek splachovaciho zachodu nebo vezenskych mrizi... a nebo ... smankote... neco uplne kompletne depresivniho ... obrazek Hitlera ceske Wikipedie - Cinika.
Po treti uz jsem nemel odvahu kliknout - bal jsem se ze tam bude treba obrazek splachovaciho zachodu nebo vezenskych mrizi... a nebo ... smankote... neco uplne kompletne depresivniho ... obrazek Hitlera ceske Wikipedie - Cinika.
16. dubna 2006
U advokáta
Mohu se mýlit, ale osobně jsem hluboce přesvědčen, že žádná jiná profese neutrpěla v důsledku vlády komunistů v České republice takovou újmu, jako advokacie. Tytam jsou doby, kdy advokát býval spolu se starostou, notářem, farářem (a obligátním panem lékárníkem) nejváženější osobou ve městě, a jeho osobní čest a dodržení závazků ke klientovi byly něčím, na co se dalo za všech okolností spoléhat.
Privatisace v České republice stála, jak známo, na oficiálně proklamované zásadě, že ekonomové musí utéct před právníky. Po patnácti letech tohoto experimetu lze konstatovat, že útěk se nezdařil: právníci velmi rychle využili možností, které jim dysfunkční stát poskytl, a ač oblečeni střízlivěji, podnikatelům v bílých ponožkách a fialových sakách se záhy vyrovnali. O jejich podvodech se jen méně mluví, protože jsou vesměs sofistikovanější a obtížněji odhalitelné.
Svěřit svou kausu, zvlášť pokud v ní jde o větší hodnoty, např. nemovitosti, advokátovi, je nejjistější cestou ke ztrátě sporu. Ačkoli to jen málokdo z důvěřivých laiků tuší, první, co český advokát udělá, je, že se obrátí na protistranu a začně sondovat, zda by nebyla možná "dohoda" - přirozeně nikoli s klientem, ale s ním samotným. Často se ukáže, že mezi zájmem advokáta a protistrany panuje netušená shoda, a tak bývá o sporu fakticky rozhodnuto dřív, než se poprvé otevřou dveře soudní síně. "Pan doktor slíbil, že se za nás bude bít jako lev!", šeptají si klienti, ubezpečujíce se navzájem, že jejich věc je v nejlepších rukou, aniž by tušili, že peníze za "mimosoudní vyrovnání" už dávno doputovaly na účet advokáta a vše další bude předem inscenovaná fraška. Po prohraném sporu advokát pokrčí rameny, naznačí cosi o úplatnosti soudce a požádá klienta o další, zvýšený honorář na přípravu odvolání.
Jinou stránkou výkonu advokacie je zastoupení za tarifní odměnu. I to bývá povedená taškařice. Chcete-li ji shlédnout, jděte se podívat na některé jednání, v němž klienta zastupuje soudem ustanovený advokát ex offo. Advokát, pravidelně zastoupen substitutem - nezkušeným koncipientem, přijde k takovému jednání na poslední chvíli a klientský spis začne, zběžně a spíše pro forma, studovat až v jeho průběhu. Při závěrečném návrhu mu pak sami budete držet palce, aby se v záplavě duté a irelevantní advokátské rétoriky neztratil a když už z projednávané věci nic nepochopil, aby soudu aspoň navrhl takové rozhodnutí, které jeho klient požadoval.
Když klient prohraje a zbyly mu náhodou ještě nějaké peníze, může zkusit advokáta zažalovat o náhradu škody. Výsledek takového sporu bývá předvídatelný zhruba stejně jako čas, kdy zítra vyjde slunce.
Nejzávažnějším problémem je zde stavovská solidarita: zastupování ve sporu s advokátem žádný advokát z principu nepřijme a profesní organisace, Česká advokátní komora, kryje i největší lumpárny svých členů - vždyť právě k ochraně jejich zájmů je zřízena! V menších městech lze počítat i se solidaritou soudce, který žalovaného advokáta zná roky a i když nemá o jeho morálních vlastnostech valného mínění, vynést rozsudek v jeho neprospěch se neodváží.
Zajímavé možnosti vedlejšího výdělku se nabízejí advokátům i v trestním řízení. Pachatelé trestných činů, zejména podnikatelé, jsou ochotni obětovat za zprošťující rozsudek jakkoli vysokou částku v penězích, a čeští soudci, vyrostlí v prostředí, kde peníze byly vždy až na prvním místě a pojmy jako osobní integrita, morálka a čest jsou reliktem z černobílých filmů pro pamětníky, nebývají k argumentům s patřičným počtem nul před desetinnou čárkou hluší. Patřičnou provisi zinkasuje samozřejmě i obhájce, který potenciálně risikovou transakci realisoval. Sazby jsou od sta tisíc za drobné lapálie typu výtržnictví do několika milionů. Být odsouzen za méně závažný trestný čin, např. dopravní nehodu v opilosti, je v české společnosti stigmatem nemajetnosti: ti, kdo něco znamenají, si beztrestnost umějí zařídit.
Že jsou to všechno smyšlenky a pomluvy? Snad... Ale pro jistotu, co kdybyste se napřed zkusili zeptat někoho, kdo přišel s českou "spravedlností" skutečně do styku?
Privatisace v České republice stála, jak známo, na oficiálně proklamované zásadě, že ekonomové musí utéct před právníky. Po patnácti letech tohoto experimetu lze konstatovat, že útěk se nezdařil: právníci velmi rychle využili možností, které jim dysfunkční stát poskytl, a ač oblečeni střízlivěji, podnikatelům v bílých ponožkách a fialových sakách se záhy vyrovnali. O jejich podvodech se jen méně mluví, protože jsou vesměs sofistikovanější a obtížněji odhalitelné.
Svěřit svou kausu, zvlášť pokud v ní jde o větší hodnoty, např. nemovitosti, advokátovi, je nejjistější cestou ke ztrátě sporu. Ačkoli to jen málokdo z důvěřivých laiků tuší, první, co český advokát udělá, je, že se obrátí na protistranu a začně sondovat, zda by nebyla možná "dohoda" - přirozeně nikoli s klientem, ale s ním samotným. Často se ukáže, že mezi zájmem advokáta a protistrany panuje netušená shoda, a tak bývá o sporu fakticky rozhodnuto dřív, než se poprvé otevřou dveře soudní síně. "Pan doktor slíbil, že se za nás bude bít jako lev!", šeptají si klienti, ubezpečujíce se navzájem, že jejich věc je v nejlepších rukou, aniž by tušili, že peníze za "mimosoudní vyrovnání" už dávno doputovaly na účet advokáta a vše další bude předem inscenovaná fraška. Po prohraném sporu advokát pokrčí rameny, naznačí cosi o úplatnosti soudce a požádá klienta o další, zvýšený honorář na přípravu odvolání.
Jinou stránkou výkonu advokacie je zastoupení za tarifní odměnu. I to bývá povedená taškařice. Chcete-li ji shlédnout, jděte se podívat na některé jednání, v němž klienta zastupuje soudem ustanovený advokát ex offo. Advokát, pravidelně zastoupen substitutem - nezkušeným koncipientem, přijde k takovému jednání na poslední chvíli a klientský spis začne, zběžně a spíše pro forma, studovat až v jeho průběhu. Při závěrečném návrhu mu pak sami budete držet palce, aby se v záplavě duté a irelevantní advokátské rétoriky neztratil a když už z projednávané věci nic nepochopil, aby soudu aspoň navrhl takové rozhodnutí, které jeho klient požadoval.
Když klient prohraje a zbyly mu náhodou ještě nějaké peníze, může zkusit advokáta zažalovat o náhradu škody. Výsledek takového sporu bývá předvídatelný zhruba stejně jako čas, kdy zítra vyjde slunce.
Nejzávažnějším problémem je zde stavovská solidarita: zastupování ve sporu s advokátem žádný advokát z principu nepřijme a profesní organisace, Česká advokátní komora, kryje i největší lumpárny svých členů - vždyť právě k ochraně jejich zájmů je zřízena! V menších městech lze počítat i se solidaritou soudce, který žalovaného advokáta zná roky a i když nemá o jeho morálních vlastnostech valného mínění, vynést rozsudek v jeho neprospěch se neodváží.
Zajímavé možnosti vedlejšího výdělku se nabízejí advokátům i v trestním řízení. Pachatelé trestných činů, zejména podnikatelé, jsou ochotni obětovat za zprošťující rozsudek jakkoli vysokou částku v penězích, a čeští soudci, vyrostlí v prostředí, kde peníze byly vždy až na prvním místě a pojmy jako osobní integrita, morálka a čest jsou reliktem z černobílých filmů pro pamětníky, nebývají k argumentům s patřičným počtem nul před desetinnou čárkou hluší. Patřičnou provisi zinkasuje samozřejmě i obhájce, který potenciálně risikovou transakci realisoval. Sazby jsou od sta tisíc za drobné lapálie typu výtržnictví do několika milionů. Být odsouzen za méně závažný trestný čin, např. dopravní nehodu v opilosti, je v české společnosti stigmatem nemajetnosti: ti, kdo něco znamenají, si beztrestnost umějí zařídit.
Že jsou to všechno smyšlenky a pomluvy? Snad... Ale pro jistotu, co kdybyste se napřed zkusili zeptat někoho, kdo přišel s českou "spravedlností" skutečně do styku?
15. dubna 2006
Ta naše hospoda česká
Tak tedy vyražme do restaurace... Tradiční český termín "pohostinství" bych si pro to, co se v českých hotelích, restauracích, hospodách, putykách, osvěžovnách, knajpách a pajzlech odehrává, použít nedovolil - říkejme tomu raději neutrálním gastronomie.
"Gastronomickou provozovnu" nelze ve městě minout, své okolí totiž po celou otevírací dobu obtěžuje nesnesitelným hlukem, který - s výjimkou tradičních "čtyřek" - nevytvářejí hosté, ale hlasitá reprodukovaná hudba linoucí se z reprobeden, jejichž zvukové charakteristiky plně odpovídají místu svého původu, tj. vietnamské tržnici, oddělení zvláštních slev.
Potřeba naplnit místo, kde jsou poskytovány gastronomické služby, zvukem, se v českých zemích traduje zřejmě již od vynálezu krystalky, ale plně rozvinout se mohla až v období po r. 1989. Mýlí se ten, kdo by předpokládal, že se tak děje pro pohodlí hostů. Zkuste se zeptat obsluhy v kterémkoli z těchto podniků: vysvětlí vám, že na hosty by nebylo plýtváno ani technikou, ani elektřinou - to vše je výhradně pro příjemný pocit obsluhujícího personálu. Z toho důvodu nemá cenu pokoušet se vyjednávat a dožadovat se snížení akustické úrovně hluku: uspějete-li, pak jen o pár decibelů a hlavně jen na několik minut, protože hned poté jiný číšník, zjevně zneklidněn nezvyklým klidem, hlasitost znovu upraví, a nejspíš na úroveň ještě vyšší, než na kterou jste si stěžovali.
Vztahy mezi hosty a personálem českých restaurací jsou vůbec velmi specifické. Do dnešní podoby se vyvinuly v době, kdy gastronomii ovládal státem vlastněný podnik RaJ a kdy vládl všeobecný nedostatek. Vrchní byl tehdy tím, kdo rozhodoval, zda nedostatkový statek bude či nebude návštěvníkovi poskytnut, a vědomí této moci a vzájemné hierarchie mezi tím, kdo něco chce, a tím, kdo mu to může a nemusí poskytnout, přetrvalo v mysli Čechů do dnešní doby. Správný vrchní musí být složitě přivoláván a poté prošen.
Že v restauracích se okrádá, není překvapivé: i to má tradici. Nejnověji se však poměry změnily v tom směru, že nyní je host až na konci - abych tak řekl - řetězce okrádaných. Host je okrádán několikrát - z jeho návštěvy musí něco mít obsluha, kuchaři i vlastník podniku. Proto je zcela běžné, že místo objednaného likéru nebo vína přinese číšník jinou značku, většinou navíc ze zásob, které do podniku sám vpašoval a o zisk se tudíž nemusí dělit s majitelem. Podobně se šetří v kuchyni a záměna surovin za jiné a levnější je tu pravidlem. Co jste měli na talíři skutečně dostat, to se pozná až z účtů, které kuchař předloží k proplacení majiteli.
Majitelé se takovým postupům snaží čelit, ale proti každému opatření lze najít protiopatření. Nejnověji se personál dokázal vypořádat i s registračními pokladnami. Ty vytisknou účtenku, jejíž originál se předává hostovi a kopie se archivuje v elektronické paměti pokladny pro potřeby majitele. Český člověk však přesto vynalezl způsob, jak majitele podvést: na účtenku se vytiskne jen část útraty a zbytek se dopíše propiskou - "zapomnělo se". Málokterý host má k takovému postupu výhrady, protože on primárně okrádán není a spíš než s okrádaným cítí solidaritu s okrádajícím. A navíc, ta pereniální bázeň z autority, v tomto případě z vrchního...
Pouhý výčet způsobů, jak hosta okrást na účtence, by zabral samostatný článek. Kontroly České obchodní inspekce pravidelně zjišťují předražování a nesrovnalosti na účtech ve více než polovině kontrolních nákupů, v Praze se dokonce toto číslo pohybuje kolem tří čtvrtin případů. Hosté nejsou zvyklí si stěžovat, předražování berou jako nutné zlo, a většinou reagují tak, že personálu na oplátku nedají spropitné.
Když host protestuje, přicházejí na řadu výmluvy:
- Pane vrchní, za co jsou tady ty čtyři koruny?
- To je pečivo.
- Ale já jsem neměl žádné pečivo...
- Přinesl jsem vám ho k polévce.
- K polévce jste mi přece žádné pečivo nepřinesl!
- No, nepřinesl, ale kdybyste chtěl, mohl jste si říct!
(Skutečně se stalo, asi před 10 lety, v dosud fungující restauraci v Revoluční ul. v Praze 1)
Osobně je pro mě stav českých gastronomických služeb jedním z největších zklamání polistopadového vývoje. Chvíli se zdálo, že soukromé podnikání a individuální iniciativa nekvalitu vytlačí a zlikvidují, ale ukázalo se, že poraženým v souboji tržních sil byla individualita. Umaštěný pingl zvítězil nad seriosním restauratérem na celé čáře. Služby v restauracích se ustálily na nové úrovni, sice vyšší než dřív, ale pořád dost vzdálené tomu, s čím bychom byli ochotni smířit se jako s normou.
Není v tom smyslu česká restaurace tak trochu prototypem celé české společnosti?
"Gastronomickou provozovnu" nelze ve městě minout, své okolí totiž po celou otevírací dobu obtěžuje nesnesitelným hlukem, který - s výjimkou tradičních "čtyřek" - nevytvářejí hosté, ale hlasitá reprodukovaná hudba linoucí se z reprobeden, jejichž zvukové charakteristiky plně odpovídají místu svého původu, tj. vietnamské tržnici, oddělení zvláštních slev.
Potřeba naplnit místo, kde jsou poskytovány gastronomické služby, zvukem, se v českých zemích traduje zřejmě již od vynálezu krystalky, ale plně rozvinout se mohla až v období po r. 1989. Mýlí se ten, kdo by předpokládal, že se tak děje pro pohodlí hostů. Zkuste se zeptat obsluhy v kterémkoli z těchto podniků: vysvětlí vám, že na hosty by nebylo plýtváno ani technikou, ani elektřinou - to vše je výhradně pro příjemný pocit obsluhujícího personálu. Z toho důvodu nemá cenu pokoušet se vyjednávat a dožadovat se snížení akustické úrovně hluku: uspějete-li, pak jen o pár decibelů a hlavně jen na několik minut, protože hned poté jiný číšník, zjevně zneklidněn nezvyklým klidem, hlasitost znovu upraví, a nejspíš na úroveň ještě vyšší, než na kterou jste si stěžovali.
Vztahy mezi hosty a personálem českých restaurací jsou vůbec velmi specifické. Do dnešní podoby se vyvinuly v době, kdy gastronomii ovládal státem vlastněný podnik RaJ a kdy vládl všeobecný nedostatek. Vrchní byl tehdy tím, kdo rozhodoval, zda nedostatkový statek bude či nebude návštěvníkovi poskytnut, a vědomí této moci a vzájemné hierarchie mezi tím, kdo něco chce, a tím, kdo mu to může a nemusí poskytnout, přetrvalo v mysli Čechů do dnešní doby. Správný vrchní musí být složitě přivoláván a poté prošen.
Že v restauracích se okrádá, není překvapivé: i to má tradici. Nejnověji se však poměry změnily v tom směru, že nyní je host až na konci - abych tak řekl - řetězce okrádaných. Host je okrádán několikrát - z jeho návštěvy musí něco mít obsluha, kuchaři i vlastník podniku. Proto je zcela běžné, že místo objednaného likéru nebo vína přinese číšník jinou značku, většinou navíc ze zásob, které do podniku sám vpašoval a o zisk se tudíž nemusí dělit s majitelem. Podobně se šetří v kuchyni a záměna surovin za jiné a levnější je tu pravidlem. Co jste měli na talíři skutečně dostat, to se pozná až z účtů, které kuchař předloží k proplacení majiteli.
Majitelé se takovým postupům snaží čelit, ale proti každému opatření lze najít protiopatření. Nejnověji se personál dokázal vypořádat i s registračními pokladnami. Ty vytisknou účtenku, jejíž originál se předává hostovi a kopie se archivuje v elektronické paměti pokladny pro potřeby majitele. Český člověk však přesto vynalezl způsob, jak majitele podvést: na účtenku se vytiskne jen část útraty a zbytek se dopíše propiskou - "zapomnělo se". Málokterý host má k takovému postupu výhrady, protože on primárně okrádán není a spíš než s okrádaným cítí solidaritu s okrádajícím. A navíc, ta pereniální bázeň z autority, v tomto případě z vrchního...
Pouhý výčet způsobů, jak hosta okrást na účtence, by zabral samostatný článek. Kontroly České obchodní inspekce pravidelně zjišťují předražování a nesrovnalosti na účtech ve více než polovině kontrolních nákupů, v Praze se dokonce toto číslo pohybuje kolem tří čtvrtin případů. Hosté nejsou zvyklí si stěžovat, předražování berou jako nutné zlo, a většinou reagují tak, že personálu na oplátku nedají spropitné.
Když host protestuje, přicházejí na řadu výmluvy:
- Pane vrchní, za co jsou tady ty čtyři koruny?
- To je pečivo.
- Ale já jsem neměl žádné pečivo...
- Přinesl jsem vám ho k polévce.
- K polévce jste mi přece žádné pečivo nepřinesl!
- No, nepřinesl, ale kdybyste chtěl, mohl jste si říct!
(Skutečně se stalo, asi před 10 lety, v dosud fungující restauraci v Revoluční ul. v Praze 1)
Osobně je pro mě stav českých gastronomických služeb jedním z největších zklamání polistopadového vývoje. Chvíli se zdálo, že soukromé podnikání a individuální iniciativa nekvalitu vytlačí a zlikvidují, ale ukázalo se, že poraženým v souboji tržních sil byla individualita. Umaštěný pingl zvítězil nad seriosním restauratérem na celé čáře. Služby v restauracích se ustálily na nové úrovni, sice vyšší než dřív, ale pořád dost vzdálené tomu, s čím bychom byli ochotni smířit se jako s normou.
Není v tom smyslu česká restaurace tak trochu prototypem celé české společnosti?
14. dubna 2006
Karikatury Holocaustu
Ježíš zemřel
Dnes slavíme výročí Ježíšovy smrti. Ježíš byl na Velký pátek ukřižován a za tři dny vstal z mrtvých. Byl tedy celkem 3 dny mrtvý. Jak může být nesmrtelný Bůh 3 dny mrtvý?
Přejmenování blogu
Protože činnost despotů na české části Wikipedie zabírá na tomto blogu stále méně prostoru, dovolil jsem si slovo "Wikipedie" z názvu vypustit. V adrese bohužel zůstat musí.
Pokud se Vám nový název nelíbí, navrhněte prosím něco lepšího.
Pokud se Vám nový název nelíbí, navrhněte prosím něco lepšího.
Kulturní rozdíly
It's the little differences... říká nájemný zabiják Vincent Vega svému parťákovi v možná nejslavnější scéně filmu Pulp Fiction, a začne mu líčit, v nádherně zkarikovaném obrazu jednoduchého Američana, svoje zážitky z cesty po Evropě, ze které ho podle všeho nejvíc zaujalo, jak mají v pařížské provozovně McDonalds' pojmenované hamburgery.
To jsou ty kulturní rozdíly..., řekl jsem si před několika dny, když jsem v kterémsi americkém televisním seriálu zahlédl knihkupectví, v jehož výloze měli napsáno "Serving California since 1962". A uvědomil jsem si, jak odlišný je stále ještě západní a východní svět.
Žádnou takovou ceduli v českém obchodě nenajdete - neprodávala by. Místo toho se i na nově otevírané obchody píše "Likvidace", "Výprodej" a "Sleva 80 %". Tradice a značka Čechy jako by nezajímala, jako by jim ani trochu nevadilo, že vadné zboží z prodejny, kterou budou skutečně zakrátko likvidovat, může být složité až nemožné reklamovat, a že sleva 80 % je s pravděpodobností hraničící s jistotou podvod. Důležitější je pocit, že udělali vynikající kšeft, nebo že někoho napálili, a když se drahá hifi věž koupená "se slevou" za týden skutečně rozbije a reklamovat ji není kde, buď to berou jako ránu osudu, nebo naopak ostentativně dávají najevo své rozhořčení a znechucení "z téhle zas...né země" a hledají viníka, kde se dá.
Jiný drobný rozdil: Kdykoli na Západě platíte v obchodě u pokladny a částka je např. 60,20, obchodník pokládá za samozřejmé, že zaplatíte jen šedesát a dvacetník vám poskytne jako slevu. V České republice je to stále ještě nemyslitelné, obchodníci naopak předpokládají, že by měli dostat "spropitné". Velmi běžný trik je položit minci, dříve desetihaléř, nyní padesátník, stranou od ostatních vracených peněz a očekávat, že zákazník nebude mít tu drzost vzít si ho, ale ponechá ho automaticky jako diskreci obchodníkovi. Většinou se tyto padesátníky ani nevyměňují, zůstávají na tácu trvale, a na vlastní oči jsem viděl "permanentní" padesátník, který byl za tímto účelem umístěn pod sklem!
Odtud také malá ochota českých obchodníků přijímat platební karty: s nimi se tyto triky dělat nedají, naopak se obchodník o část zisku musí podělit s karetní společností. Mnohde mají proto vyvěšeno, že karty přijímají např. od 400 korun, nebo je karetní terminál dočasně (rozuměj: trvale) mimo provoz, anebo, což je zvlášť komické a samozřejmě rovněž odporuje smlouvě obchodníka s bankou, za placení kartou vybírají od zákazníka zvláštní poplatek. Zažil jsem to nedávno i ve velké počítačově firmě Mironet: když jsem chtěl platit kartou, řekli mi, že mi v tom případě nemohou poskytnout "slevu" (o žádnou jsem nežádal) a zaplatím výrazně víc, takže bude pro mě lepší, když peníze vyberu v bankomatu a zaplatím hotově.
Nebo v tramvaji: Na Západě řidič počká, až cestující vystoupí a nastoupí, pak zapne bzučák a zavře dveře. V České republice se bzučák používá jako prostředek k pohánění lidí - řidič jím dává najevo svou moc nad cestujícími a vyjadřuje nelibost, jestliže se netlačí a nastupují do tramvaje v klidu. A pokud řidič náhodou neujede a na některého opozdilce třeba deset vteřin počká, očekává, že mu za to bude vzdáván halasný dík, neboť on, mocný, se sklonil k ubohému smrtelníkovi a prokázal mu tuto milost.
Tyto rozdíly jsou patrné na každém kroku a dokud nezmizí, bude Česká republika připomínat civilisovanou západní zemi nejvýš na mapě.
To jsou ty kulturní rozdíly..., řekl jsem si před několika dny, když jsem v kterémsi americkém televisním seriálu zahlédl knihkupectví, v jehož výloze měli napsáno "Serving California since 1962". A uvědomil jsem si, jak odlišný je stále ještě západní a východní svět.
Žádnou takovou ceduli v českém obchodě nenajdete - neprodávala by. Místo toho se i na nově otevírané obchody píše "Likvidace", "Výprodej" a "Sleva 80 %". Tradice a značka Čechy jako by nezajímala, jako by jim ani trochu nevadilo, že vadné zboží z prodejny, kterou budou skutečně zakrátko likvidovat, může být složité až nemožné reklamovat, a že sleva 80 % je s pravděpodobností hraničící s jistotou podvod. Důležitější je pocit, že udělali vynikající kšeft, nebo že někoho napálili, a když se drahá hifi věž koupená "se slevou" za týden skutečně rozbije a reklamovat ji není kde, buď to berou jako ránu osudu, nebo naopak ostentativně dávají najevo své rozhořčení a znechucení "z téhle zas...né země" a hledají viníka, kde se dá.
Jiný drobný rozdil: Kdykoli na Západě platíte v obchodě u pokladny a částka je např. 60,20, obchodník pokládá za samozřejmé, že zaplatíte jen šedesát a dvacetník vám poskytne jako slevu. V České republice je to stále ještě nemyslitelné, obchodníci naopak předpokládají, že by měli dostat "spropitné". Velmi běžný trik je položit minci, dříve desetihaléř, nyní padesátník, stranou od ostatních vracených peněz a očekávat, že zákazník nebude mít tu drzost vzít si ho, ale ponechá ho automaticky jako diskreci obchodníkovi. Většinou se tyto padesátníky ani nevyměňují, zůstávají na tácu trvale, a na vlastní oči jsem viděl "permanentní" padesátník, který byl za tímto účelem umístěn pod sklem!
Odtud také malá ochota českých obchodníků přijímat platební karty: s nimi se tyto triky dělat nedají, naopak se obchodník o část zisku musí podělit s karetní společností. Mnohde mají proto vyvěšeno, že karty přijímají např. od 400 korun, nebo je karetní terminál dočasně (rozuměj: trvale) mimo provoz, anebo, což je zvlášť komické a samozřejmě rovněž odporuje smlouvě obchodníka s bankou, za placení kartou vybírají od zákazníka zvláštní poplatek. Zažil jsem to nedávno i ve velké počítačově firmě Mironet: když jsem chtěl platit kartou, řekli mi, že mi v tom případě nemohou poskytnout "slevu" (o žádnou jsem nežádal) a zaplatím výrazně víc, takže bude pro mě lepší, když peníze vyberu v bankomatu a zaplatím hotově.
Nebo v tramvaji: Na Západě řidič počká, až cestující vystoupí a nastoupí, pak zapne bzučák a zavře dveře. V České republice se bzučák používá jako prostředek k pohánění lidí - řidič jím dává najevo svou moc nad cestujícími a vyjadřuje nelibost, jestliže se netlačí a nastupují do tramvaje v klidu. A pokud řidič náhodou neujede a na některého opozdilce třeba deset vteřin počká, očekává, že mu za to bude vzdáván halasný dík, neboť on, mocný, se sklonil k ubohému smrtelníkovi a prokázal mu tuto milost.
Tyto rozdíly jsou patrné na každém kroku a dokud nezmizí, bude Česká republika připomínat civilisovanou západní zemi nejvýš na mapě.
13. dubna 2006
Tak nám zabili KDU-ČSL, paní Müllerová
Sice ještě dýchají, ale je to s nimi velice zlé: Podle průzkumu veřejného mínění agentury SC&C poklesly jejich volební preference pod 5 %, a to bývá pro politickou stranu pravidelně polibkem smrti: v zemi, kde je výběr motivován hlavně negativně ("Koho budu volit, nevím, ale rozhodně to nedám těm darebákům z XXX nebo YYY!"), je pouhá obava, že by protestní hlas vyšel naprázdno a volič by se ex post cítíl zbaven svého volebního práva, zpravidla silnější než racionální úvaha, že lépe volit s malým risikem propadnutí hlasu než připustit, aby celá jedna formace vrcholnou politiku opustila, a tak bývá efekt pádu pod 5 % nevratný. Pokud tedy lidovci nezorganisují rychlou protiakci (např. průzkum jinou, dostatečně "motivovanou" agenturou, který je posune zpět do pásma bezpečí, tj. nad 8-10 %), je jejich osud zřejmě zpečetěn.
Je naivní se domnívat, že v prostředí všudypřítomné korupce jsou právě agentury zabývající se výzkumem veřejného mínění čisté jako lilium, vliv průzkumů na preference - často silnější než vliv opačný - je však faktem, s nímž je nutno počítat a s nímž nezbývá než se smířit.
Mediálně zdatní politici vědí, že k úspěchu v politice je v této zemi potřeba ovládat nejméně jedny noviny (ČSSD a její Právo budiž zářným příkladem) a nejméně jednu agenturu na průzkum veřejného mínění. Stanislav Gross nevděčí za své popularitě ani tak upřímným pohledům a své dětsky neviňoučké tvářičce, jako tvrdým penězům, které museli jeho klienti vyplatit agentuře CVVM; Jiří Paroubek zvolil silnější kalibr, neriskoval a agenturu PSB si přímo objednal. Co na tom, že její "průzkumy" nemají žádnou oporu v realitě a jejich informační hodnota je trvale na stupni "zbožné přání"? Dokud lze přinutit Právo, aby tyto průzkumy tisklo, a to Paroubek zatím dokázal, pro ČSSD důležitá - tedy ČSSD volící - část veřejnost těmto smyšlenkám uvěří.
Zpět k nešťastným lidovcům: Jejich zmizení v propadlišti předvolebních průzkumů možná můžeme bratru Kalouskovi škodolibě přát, ale neměli bychom si namlouvat, že to přinese české politice jakékoli positivní důsledky. Především neobyčejně stoupne vliv KSČM a tím se také zvýší nebezpečí, že politický proces na dlouhou dobu ustrne tak, jako ustrnul v letech oposiční smlouvy.
Hrozí dokonce, že se tento stav stane permanentním, takže se vládnoucí politické strany (pokrok proti vládě jedné strany: budou dvě!) z lethargie probudí a několik prostocviků předstírané vzájemné oposice předvedou vždy několik měsíců před volbami, po nichž se znovu spojí ke společné vládě.
Je naivní se domnívat, že v prostředí všudypřítomné korupce jsou právě agentury zabývající se výzkumem veřejného mínění čisté jako lilium, vliv průzkumů na preference - často silnější než vliv opačný - je však faktem, s nímž je nutno počítat a s nímž nezbývá než se smířit.
Mediálně zdatní politici vědí, že k úspěchu v politice je v této zemi potřeba ovládat nejméně jedny noviny (ČSSD a její Právo budiž zářným příkladem) a nejméně jednu agenturu na průzkum veřejného mínění. Stanislav Gross nevděčí za své popularitě ani tak upřímným pohledům a své dětsky neviňoučké tvářičce, jako tvrdým penězům, které museli jeho klienti vyplatit agentuře CVVM; Jiří Paroubek zvolil silnější kalibr, neriskoval a agenturu PSB si přímo objednal. Co na tom, že její "průzkumy" nemají žádnou oporu v realitě a jejich informační hodnota je trvale na stupni "zbožné přání"? Dokud lze přinutit Právo, aby tyto průzkumy tisklo, a to Paroubek zatím dokázal, pro ČSSD důležitá - tedy ČSSD volící - část veřejnost těmto smyšlenkám uvěří.
Zpět k nešťastným lidovcům: Jejich zmizení v propadlišti předvolebních průzkumů možná můžeme bratru Kalouskovi škodolibě přát, ale neměli bychom si namlouvat, že to přinese české politice jakékoli positivní důsledky. Především neobyčejně stoupne vliv KSČM a tím se také zvýší nebezpečí, že politický proces na dlouhou dobu ustrne tak, jako ustrnul v letech oposiční smlouvy.
Hrozí dokonce, že se tento stav stane permanentním, takže se vládnoucí politické strany (pokrok proti vládě jedné strany: budou dvě!) z lethargie probudí a několik prostocviků předstírané vzájemné oposice předvedou vždy několik měsíců před volbami, po nichž se znovu spojí ke společné vládě.
12. dubna 2006
Velikonoce
Jaký je rozdíl mezi velikonocemi? "Easter in most languages and cultures bears a name derived from the Hebrew word for Passover."
"Christians believe that it is not Jesus who is a picture of the Passover, but the Passover that is a picture of Jesus. The external ritual of sacrifice instuted in the Old Testament by God is a weak representation, a shadow, of the larger things that were to come in Jesus. The holy bible explicitly states that the killing of animals does not end sin, and therefore it must be repeated, and the ritual intercession of a human priest in a man-made temple does not end the need for intercession and so year after year new intercessions must be made. It goes on to say that Jesus offered the one sacrifice that was acceptable to God, and that he lives forever as a high priest so there is no other priest needed.
The Christian view is that the Passover, as observed by ancient Israel, is a type of the true Passover Sacrifice of God that was to be made by Jesus. The was the commemoration of the Israelites' physical deliverance from bondage in Egypt, Passover represents for some Christians a spiritual deliverance from the slavery of sin (John 8:34) and is memorial of the sacrifice that Jesus has made for mankind. Also, in the same way the Israelites partook of the sacrifice by eating it that night, Christians partake of the sacrifice of Jesus by eating the symbols of his body and blood, the bread and wine."
Passover (Christian holiday)
The two feasts are seen as being essentially the same, the latter being the continuation of the former. In reality, however, the two feasts have different dates, meanings, and origin" (From Sabbath to Sunday; ch. 2).
Eusebius' Life of Constantine, Book 3 chapter 18 records Constantine the Great as writing: "... it appeared an unworthy thing that in the celebration of this most holy feast we should follow the practice of the Jews, who have impiously defiled their hands with enormous sin, and are, therefore, deservedly afflicted with blindness of soul. ... Let us then have nothing in common with the detestable Jewish crowd; for we have received from our Saviour a different way." Odporný antisemita. :-)
Theodoret's Ecclesiastical History 1.9 records The Epistle of the Emperor Constantine, concerning the matters transacted at the Council, addressed to those Bishops who were not present: "It was, in the first place, declared improper to follow the custom of the Jews in the celebration of this holy festival, because, their hands having been stained with crime, the minds of these wretched men are necessarily blinded. ... Let us, then, have nothing in common with the Jews, who are our adversaries. ... avoiding all contact with that evil way. ... who, after having compassed the death of the Lord, being out of their minds, are guided not by sound reason, but by an unrestrained passion, wherever their innate madness carries them. ... a people so utterly depraved. ... Therefore, this irregularity must be corrected, in order that we may no more have any thing in common with those parricides and the murderers of our Lord. ... no single point in common with the perjury of the Jews." Další hnusní antisemité.
"Christians believe that it is not Jesus who is a picture of the Passover, but the Passover that is a picture of Jesus. The external ritual of sacrifice instuted in the Old Testament by God is a weak representation, a shadow, of the larger things that were to come in Jesus. The holy bible explicitly states that the killing of animals does not end sin, and therefore it must be repeated, and the ritual intercession of a human priest in a man-made temple does not end the need for intercession and so year after year new intercessions must be made. It goes on to say that Jesus offered the one sacrifice that was acceptable to God, and that he lives forever as a high priest so there is no other priest needed.
The Christian view is that the Passover, as observed by ancient Israel, is a type of the true Passover Sacrifice of God that was to be made by Jesus. The was the commemoration of the Israelites' physical deliverance from bondage in Egypt, Passover represents for some Christians a spiritual deliverance from the slavery of sin (John 8:34) and is memorial of the sacrifice that Jesus has made for mankind. Also, in the same way the Israelites partook of the sacrifice by eating it that night, Christians partake of the sacrifice of Jesus by eating the symbols of his body and blood, the bread and wine."
Passover (Christian holiday)
The two feasts are seen as being essentially the same, the latter being the continuation of the former. In reality, however, the two feasts have different dates, meanings, and origin" (From Sabbath to Sunday; ch. 2).
Eusebius' Life of Constantine, Book 3 chapter 18 records Constantine the Great as writing: "... it appeared an unworthy thing that in the celebration of this most holy feast we should follow the practice of the Jews, who have impiously defiled their hands with enormous sin, and are, therefore, deservedly afflicted with blindness of soul. ... Let us then have nothing in common with the detestable Jewish crowd; for we have received from our Saviour a different way." Odporný antisemita. :-)
Theodoret's Ecclesiastical History 1.9 records The Epistle of the Emperor Constantine, concerning the matters transacted at the Council, addressed to those Bishops who were not present: "It was, in the first place, declared improper to follow the custom of the Jews in the celebration of this holy festival, because, their hands having been stained with crime, the minds of these wretched men are necessarily blinded. ... Let us, then, have nothing in common with the Jews, who are our adversaries. ... avoiding all contact with that evil way. ... who, after having compassed the death of the Lord, being out of their minds, are guided not by sound reason, but by an unrestrained passion, wherever their innate madness carries them. ... a people so utterly depraved. ... Therefore, this irregularity must be corrected, in order that we may no more have any thing in common with those parricides and the murderers of our Lord. ... no single point in common with the perjury of the Jews." Další hnusní antisemité.
Klauni a tragédi III
Další pokračování polemiky s Potěmkinem.
Ano, Petersi, manželství je o vytvoření harmonického prostředí, které je především potřebné pro vychování zdravé, silné a sebevědomé nové generace.
Tak to si opravdu pletete pojmy a dojmy. To, čemu Vy říkáte manželství, tomu normální člověk říká rodina. Byť zákon o rodině není právě nejlepší, jeho první právní norma jasně říká: "Manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem." Identická právní norma je i v § 528 návrhu nového občanského zákoníku: "Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví zákon."
Homosexuální páry děti plodit nemohou
A co má bejt? Ukončíte manželství všech neplodných párů?
je to právě snaha přirovnávat registrované partnerství k manželství
Však je to to samé. Na Západě se tomu říká civil union, ale spíše same-sex marriage.
Dva "rodiče" s pindíkem dítě sami zplodit nedokážou a porodit už teprve ne.
Abyste se nedivil. Možná i to je důvod, proč všichni ti tmáři tak brojí proti pokusům s embryji.
Tak jacípak rodiče.
Biologičtí rodiče je jedna věc, "sociální" druhá. Každý, kdo tomu rozumí, Vám potvrdí, že faktičtí rodiče jsou mnohem důležitější.
Je to squatterství a zneužití cizích prostor.
Proč? Když budu mít tak skvělou stránku, že na ni bude každý odkazovat a napíšu na ní, že Klaus je špatný politik, takže mi frase "špatný politik" vyhodí mou stránku, je to rovněž "squatterství a zneužití cizích prostor"?
Majitel budovy má taky právo vyhostit ze svého majetku samozvané návštěvníky. A to bez ohledu na to, zda daná budova zrovna něčemu slouží nebo ne.
To jistě. Ale zde si pro sebe nikdo nezabral část budovy, ale část vzduchu. A ten nikomu nepatří.
Ale rád si vyslechnu Vaše favority; doufám, že mezi nimi budou nějací realisté, kteří něco dokázali.
Je jich velké množství, tak alespoň některé chronologicky: Ramsay MacDonald, Ernest Bevin, Guy Mollet a Tony Blair.
Ano, Petersi, manželství je o vytvoření harmonického prostředí, které je především potřebné pro vychování zdravé, silné a sebevědomé nové generace.
Tak to si opravdu pletete pojmy a dojmy. To, čemu Vy říkáte manželství, tomu normální člověk říká rodina. Byť zákon o rodině není právě nejlepší, jeho první právní norma jasně říká: "Manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem." Identická právní norma je i v § 528 návrhu nového občanského zákoníku: "Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví zákon."
Homosexuální páry děti plodit nemohou
A co má bejt? Ukončíte manželství všech neplodných párů?
je to právě snaha přirovnávat registrované partnerství k manželství
Však je to to samé. Na Západě se tomu říká civil union, ale spíše same-sex marriage.
Dva "rodiče" s pindíkem dítě sami zplodit nedokážou a porodit už teprve ne.
Abyste se nedivil. Možná i to je důvod, proč všichni ti tmáři tak brojí proti pokusům s embryji.
Tak jacípak rodiče.
Biologičtí rodiče je jedna věc, "sociální" druhá. Každý, kdo tomu rozumí, Vám potvrdí, že faktičtí rodiče jsou mnohem důležitější.
Je to squatterství a zneužití cizích prostor.
Proč? Když budu mít tak skvělou stránku, že na ni bude každý odkazovat a napíšu na ní, že Klaus je špatný politik, takže mi frase "špatný politik" vyhodí mou stránku, je to rovněž "squatterství a zneužití cizích prostor"?
Majitel budovy má taky právo vyhostit ze svého majetku samozvané návštěvníky. A to bez ohledu na to, zda daná budova zrovna něčemu slouží nebo ne.
To jistě. Ale zde si pro sebe nikdo nezabral část budovy, ale část vzduchu. A ten nikomu nepatří.
Ale rád si vyslechnu Vaše favority; doufám, že mezi nimi budou nějací realisté, kteří něco dokázali.
Je jich velké množství, tak alespoň některé chronologicky: Ramsay MacDonald, Ernest Bevin, Guy Mollet a Tony Blair.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)