Jak učit dějepis

K názorům Tomáše Houšky Zbytečný dějepis jsem více než skeptický. On vychází z marxisticko-strukturalistického pojetí (pars pro toto: „V roce 1500 vydal panovník tzv. Zemské zřízení království českého. Podpořil tím - nebo naopak zakonzervoval ekonomickou situaci u nás? Byl dokument vítězstvím měšťanů a obchodníků, nebo šlechty? A jaké to mělo důsledky pro naše postavení v Evropě?“), které bylo in v 50. a 60. letech, ale nyní už je překonané. Pokud někdo chce učit historii moderně, tak by neměl zapomenout na postmoderní obnovu narrace (a to i v politických dějinách) a také na dějiny každodennosti a mentalit. Positivistické seznamy dat a událostí jsou skutečně passé, v tom má pravdu.

Na druhou stranu bych silně varoval před záměnou historie a ideologie. Příkladem je Mnichovská dohoda: „Na Mnichovské smlouvě není klíčové, kdo jmenovitě ji podpisoval ani kterého data to bylo. Je na ní kruciální poznání, že s agresory v principu není možná dohoda a ustupování agresorům nikdy nevede k míru, ba právě naopak.“ Tato interpretace je čistá ideologie. Na německo-francouzských vztazích za Bismarcka či na studené válce vidíme, že jednoduše neplatí. Místo toho může Mnichovská dohoda sloužit jako poučení o velmocenských zájmech, zradě, mythologii („Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon. Čí ruce ho rozhoupaly? Francie sladká hrdý Albion. A my jsme je milovali.“), významu veřejného mínění („mír pro naši dobu“) apod.

Sporný je i Houškův rozvrh výuky do 4 ročníků:

1. od pravěku do roku 1444
2. od roku 1444 do 1740
3. od 1740 do 1900
4. od 1900 do současnosti

Osobně bych rozvrh navrhoval jiný:

1. Pravěk redukovat na jednu hodinu a začít starověkem. Skončit v roce 1073
2. od roku 1073 (počátek papežství sv. Řehoře VII. a tedy Západu jako mentální entity) do 1789
3. od 1789 do 1918
4. od 1918 do současnosti

Vladislavské zřízení zemské

V současné době se hodně diskutuje o státní maturitě z dějepisu. Jedním z příspěvků je i článek Tomáše Houšky Zbytečný dějepis. Nejvíce mne tam zaujala otázka č. 11 ze vzorového testu:

Léta božieho tisícieho pětistého: za najjasnejšieho kniežete a pána, pana Wladislawa Uherského a Českého krále ec. a markrabi Moravského ec. kterýž jest rozmnožitel pokoje, řádu a práw, saudow a sprawedliwostí mezi wšemi swými poddanými, a skutečně to chtě a dokonce řiedě, aby bohatý i chudý pod Jeho Milostí pokoje a saudow a sprawedlností mohl užiti, a k tomu aby se mohl kaţdý wystřieci a wywarovati, kteréž pokuty jsú, kdoţby pokoje a práw a saudow a sprawedlnosti rušitel byl: ráčil jest JM´powolenie dáti pánom a rytieřstwu w koruně České, aby svá práwa po wšech dskách wyhledali, a to w jedny knihy wšecky sepsali.

Jako každý absolvent české právnické fakulty poznám Vladislavské zřízení zemské (1500) i poslepu – produkt bojů 19. století o české státní právo, které podivuhodným způsobem zůstaly zakonservovány ve výuce dodnes. Nicméně úryvek má absurdní pravopis. Tak jsem po něm zapátral.

Zjistil jsem, že pochází z Palackého Archivu českého, protože původní pravopis je úplně jiný. Autor testu se zjevně inspiroval wikipedií, protože v ní se odkaz na AČ nachází, zatímco odkaz na faksimile se tam nikdo dát nenamáhal. Autor testu by si však měl uvědomit, že od roku 1862 se pravidla pro vydávání raně novověkých pramenů poněkud změnila. Jsou v zásadě dvě možnosti: Buď je vydat dnešním, tj. poreformním (1850), pravopisem, nebo bratrským, tj. transliterovat je. Druhý způsob pro odborné texty převládá.

Blahořečení vraha

Člověk se může snažit ke katholictví přistupovat s úctou, ale takový úlet, jako jsou úvahy o blahořečení vraha Jacquesa Fesche, které zahájil bláznivý Lustiger, znamenají, že i nepředpojatý člověk má s katholictvím stále větší problém.

Nový Stodolův blog

Před 2 dny, 2. března 2011, katholický positivista Jiří J. Stodola založil svůj nový blog: antiatheistický Magnus error. Zatím se zdá, že je to víceméně jen blog proti Filipu Tvrdému, ale uvidíme. Graficky je velice zdařilý, jen písmo by mohlo být větší – nové šablony pro Blogger vypadají opravdu pěkně.

Process polenský

Nenápadný wikipedista Sapfan přidal na wiki odkaz na stenozáznam hlavního líčení kutnohorského processu s Hilsnerem. Je to strhující čtení; autopsie („já jsem, poněvadž se o té věci velmi mnoho hovořilo, chtěl z autopsie poměry ty poznati“) tentokrát poskytuje nečekaný zážitek. Pozoruhodné je, že státní zástupce (návladní) byl líný již tehdy; všechnu práci odřel předseda senátu.

Čeští novináři jsou o hilsneriádě velice vzděláni, takže ignoranci jim zde vyčítat nemohu; vyčítám jim nedostatek novinářské práce, tj. přílišné spoléhání na sekundární literaturu.

Update: životopis Zdenka Auředníčka, Rudolf Vrba: Vražda v Polné a židovská otázka v rakouském parlamentě (1899) – censurovaný šestákový pamflet, Tomáš Garrigue Masaryk: Význam procesu polenského pro pověru ritualní (1900) a německá verse Die Bedeutung des Polnaer Verbrechens für den Ritualaberglauben (1900)

Případ Bátora

Původně jsem chtěl napsat cosi na obranu Ladislava Bátory. Na Facebooku se kvůli tomu hádám až do krve. Ale pak jsem si poslechl podcast rozhovoru s ním. Ten člověk je mediálně krajně neobratný. Jeho kandidatura za Národní stranu tedy asi nebyla náhoda. Jediné, co by se dalo podepsat, je toto: „Podívejte se, dneska například v lidovkách napsal pan Petráček, že je mu fuk, proč jsem kandidoval za Národní stranu a že je mu fuk, jestli jsem skutečně řekl, že mými vzory je Haider nebo Le Pen či nikoliv. Že je mu to fuk. No tak jestliže takhle se vyjádří deník jako jsou Lidové noviny, tak pak víme, že za tím bylo něco jiného, než co jako mělo koncentrovat pozornost. Prostě ti lidé nechtějí, oni nesouhlasí s mými názory a nejde jen o to, že by mi brali snad dokonce legitimitu, ale chtějí, abych byl existenčně nebo společensky zničen.“

Zbyněk Petráček: „Říká-li Bátora na adresu svých názorových odpůrců, že jsou „škůdci národa“, je pak úplně zbytečné zkoumat, jestli se doslova hlásil, či nehlásil k Haiderovi či Le Penovi. […] Proč „autentický pravičák“ Bátora kandidoval v roce 2006 za Národní stranu Petry Edelmannové? To nám může být fuk. Ale proč ho prezident hájí? To by nám fuk být nemělo.“

Proto považuji za dost vtipnou parodii Věry Tydlitátové. Obdobný pokus Hradní partičky je už příliš těžkopádný.

Updated.

Jak to chodí v nemocnicích

Baxa: „Když přihlédneme ku poměrům lékařským musí nás zaraziti malé služné, které jest přáno lékařům sekundárním, neboť takovíto sekundární lékaři, kteří mají velmi mnoho práce, a jsou v pravém slova smyslu zapražení dnem i nocí, mají zl. 33 měsíčního platu. Jejich byty jsou v tak špatném stavu, že by málokdo se odvážil tam zůstávat, kdoby tam zůstávati nemusil. Na příklad v některých odděleních jsou okna příliš vysoko, tak že skutečně to vypadá jako v některé věznici, kde dotyčný obyvatel této světnice, kdyby chtěl vyhlédnouti z okna do boží přírody, musel by teprve po žebříku vylézti, jako v celách vězeňských.

Dále ve třetím dvoře nemocničním jsou světnice takové, že po cely den slunce tam nepřijde, a že na podzim a na jaře a zejména v zimě musí se tam vlastně mimo několik hodin poledních po celý den svítit. Rovněž tak, pánové, jest postaráno o opatrovnice právě takovým způsobem, ovšem u porovnání s jejich službou. Neboť dostávají 6 až 10 zlatých měsíčně ovšem se stravou, mají službu každodenně 12 hodin a mimo to ob. den ma býti tam celý den i noc, tedy 24 hodin. Podobně na klinikách plat assistentů obnáší 600 zl a počítá se ročně na 5000 návštěv. Během poslední doby se vyvinulo že i zámožnější lidé chodili na kliniky, aby zde dožadovali se bezplatné rady, proti čemuž se ohrazovali vším pravém lékaře praktičtí, a tu učinila správa opatření, že místo, aby takové lidi odkázala na praktické lékaře, kteří mají vtom svém povolání a od toho žijí, nařídila, aby zámožnější lidé, kteří přicházejí na kliniky, platili jakýsi poplatek k účelům kliničním. Tedy tím způsobem přetěžují se jednak assistenti kliniky, a jednak se zase ujímá výživa praktickým lékařům, kteří pravě od svého povolání živí býti musí.

* * *

Stěžují si zajisté naši lékaři, že jsou přetíženi, nejen snad prací s nemocnými – konečně stížnosti v tomto směru nejsou tak přílišné – ale že jsou přetíženi různými písařskými, byrokratickými pracemi. V tomto směru by bylo zapotřebí nápravy, by se hledělo k lékaři jako lékaři, který má co činiti se zdravím, a nikoli jako k písaři a úředníku.“

Lesk a bída diskussí

Každé zásadní rozhodnutí má závažné důsledky, které nelze předem v úplnosti předvídat. JzP splnil své slovo, za což mu děkuji, a Discussion Speed přestala parasitovat na Lucerně wikipedie. Poslední parasitní odkaz je z 23. ledna 2011.

Stalo se to, co se předvídat dalo. Chroničtí žvanilové příliš nereflektovali na výzvu JzP zahajovat diskusse na zajímavá themata vlastními podněty (kromě Vodníka). Žvanění se tak do značné míry přeneslo i sem, někdy i v docela brutální podobě. Jenže to mi nevyhovuje, to jsem vždycky odmítal. Vzorem LW nejsou diskussní blogy jako Nová Sprcha, Eretz nebo iAtheism. Vzorem pro LW jsou informační blogy jako Slepecká hůl, Παραγραφος, Jiné právo nebo Delicious Malého čtenáře.

Někdo může namítnout, že třeba na Jiném právu debaty jsou. Ano, ale na jiné úrovni, než je hospodské pokřikování à la Novinky. A ani Παραγραφος ani Jiné právo neuniklo vpádu dilettantů a s tím souvisejícími flame wars, ať už to byl Fortuna nebo hádky o Fialu.

Využívám proto této příležitosti a přizpůsobím LW více svému cíli. Lucerna wikipedie byla dne 15. února 2006 změněna na kollaborativní blog. Hvězdnou hodinu zažila, když na ní psal Tomáš Pecina a Alkibiades. LW tehdy mívala kolem 300 přečtení denně. Po jejich odchodu kollaborativnost skomírala a nikdo nereflektoval ani na nabídku zde hostovat. Proto po 5 letech, od dnešního dne (27. února 2011), LW opět měním na one man show.

Psát kommentáře do diskussí LW je privilegium, nikoliv právo. Nebude-li příspěvek shledán přínosným, může být bez předchozího upozornění smazán. Zejména se to týká chronického žvanění. Ve vlastním zájmu proto učiníte lépe, když se zaregistrujete jako pravidelní čtenáři.

Poslední příspěvek k antinominalismu

Když jsem zahajoval debatu o antinominalismu, tak jsem měl na mysli Gogův pokyn: „Nechci Petersovi křivdit, ale opravdu jsem asi ještě nezažil případ, kdy by se pokusil diskusnímu partnerovi poctivě a srozumitelně vyložit problematiku, o které se diskutuje.“ I když zřejmě asi jinak. Není cílem LW opakovat středoškolské učivo. Cílem LW je informovat: o zajímavých nebo důležitých věcech, a to na vyšší úrovni než je učebnice pro střední školy.

Spor mezi nominalismem a realismem je zajímavý i důležitý, neboť ovlivňuje anglosaské (nominalism) a kontinentální (realism) myšlení. Není to tak, že by jeden z nich byl správný, jak si myslí zdivočelí realisté. S našimi znalostmi ten spor vůbec nedokážeme rozhodnout. Jde o to, že podle toho, jaký koncept zvolíme, takovou dostaneme strukturu myšlení. A ta je buď užitečná nebo negativní.

Zásadní nevýhodou nominalismu je neúcta k systému. Problémy se v něm řeší ad hoc, až když nastanou. Hlavním principem nominalistického uvažování je If it's not broken, don't fix it. Realism naproti tomu tenduje k ideologičnosti a touze po exaktnosti za každou cenu (binárnímu myšlení).

Na toto vše jsem chtěl poukázat a demonstroval jsem to na Vodníkovi. Ten to však vzal úkorně a uchýlil se k trollingu. Pokus vysvětlit mu vadu jeho úvahy nepochopil. Vodníkovo jednoduché binární myšlení tak nedokáže pochopit jakoukoliv složitější úvahu, kterou jinak chápou všichni.

Vražedná kombinace ideologisace a touhy pro exaktnosti měla za výsledek, že Gogův pokyn se změnil v jeho karikaturu. Proto nadále nebudu kommentovat Vodníkovy antinominalistické kousky, neboť ho to uráží a poučení z toho nemá, a pokud možno už ani nebudu rozvíjet úvahy o antinominalismu, neboť čtenáři si z toho jen utahují.

Existují rasy?

V návrhu jednoho evropského dokumentu se píše: „According to recent scientific thought, there are no races. In biological terms, Homo sapiens today is not divided into different races nor sub-types. Since the 1970s, molecular biology and population genetics have shown that such systematic divisions fail to do justice to the tremendous diversity of and fluid transitions between geographic populations. Further, most genetic differences between people are found within a single geographic population. Dividing humans into different races thus no longer reflects the state of current scientific research.“

Nikoho asi nepřekvapím, že se jednalo o německý návrh; v SRN je politická korrektnost zakořeněna zvlášť silně. Toto vyjádření převahy víry nad realitou jsem zpochybnil poukazem na to, že existují 3 základní druhy lidských fenotypů: europoidní, asijský a černošský. To, že se neliší mozek bělocha, asiata a černocha, ještě neznamená, že neexistují biologické rozdíly v jejich vzhledu, stejně jako biologické (nikoliv mentální) rozdíly mezi mužem a ženou.

Zajímavé je, jak jsou hlasatelé politické korrektnosti schopni zpochybňovat něco, co každý vidí na vlastní oči. Zdivočelý antinominalism v praxi, idea převážila nad realitou.

Hranice mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými

Pravoslaví je stejně jako protestanství rozpadlé na mnoho sekt. Hlavní dělící čára je mezi novokalendářníky a starokalendářníky. Budeme se zabývat pouze novokalendářníky, protože starokalendářních sekt je tolik, že by to vystačilo na zvláštní článek. Dochází tam ke změnám, např. v roce 2007 se ROCOR ze starokalendářní stala novokalendářní.

Novokalendářníci se rozpadají na starokalendářní novokalendářníky, tj. takové pravoslavné, kteří sice používají starý kalendář, ale jsou v obecenství s těmi, kteří používají nový kalendář. Ve zkratce se jim říká ruskopravoslavní, zatímco čistí novokalendářníci jsou řeckopravoslavní, až na Bulhary a Poláky, kteří jsou v orbitu ruskopravoslavných, takže jsou pod jejich značným vlivem.

Dalším definičním rozdílem mezi ruskopravoslavnými a řeckopravoslavnými je postoj k Americké pravoslavné církvi (OCA). Všichni novokalendářníci jsou sice s ní v obecenství, ale pouze ruskopravoslavní uznávají její samostatnost (autokefalitu), což vylučuje, aby k ruskopravoslavným patřila jerusalémská, srbská a albánská církev.

Příčiny jsou mocenské, stejně jako vznik pravoslaví v roce 858, kdy caesaropapisté v Cařihradu zbavili úřadu Římu věrného sv. Ignáce a založili tak vlastní schismatickou řeckopravoslavnou sektu, která v Cařihradě definitivně zvítězila v 11. století pod záminkou filioque.

Nový kalendář zavedl cařihradský patriarcha. Protože podle ruskopravoslavných jim nemá co diktovat (v tom mají pravdu), nový kalendář neuznávají. Ale protože je obecenství s ekumenickým patriarchou obecným znakem pravoslavné pravověrnosti, zůstávají s ním v obecenství, na rozdíl od starokalendářníků, pro něž je nový kalendář symbolem herese.

Autokefalitu OCA vyhlásila Moskva. Protože podle cařihradského patriarchy na území nepatřících do jurisdikce žádné z autokefálních církví (jako je Amerika) smí autokefalitu vyhlašovat pouze ekumenický patriarcha (v tom má pravdu), řeckopravoslavní autokefalitu OCA neuznávají. Protože jsou však USA příliš důležité, zůstávají s OCA v obecenství.

Přehledná tabulka 14 autokefálních novokalendářních církví:

Pořadí	Církev	Nový kalendář		Uznání OCA
		Ano	Ne	Ano	Ne
1.	cařihradská	×			×
2.	alexandrijská	×			×
3.	antiošská	×			×
4.	jerusalémská		×		×
5.	ruská		×	×
6.	gruzínská		×	×
7.	srbská		×		×
8.	rumunská	×			×
9.	bulharská	×		×
10.	kyperská	×			×
11.	řecká	×			×
12.	polská	×		×
13.	albánská		×		×
14.	československá		×	×

Z toho jasně vidíme, že řeckopravoslavná je církev cařihradská, alexandrijská, antiošská, rumunská, kyperská a řecká; ruskopravoslavná je církev ruská, gruzínská a československá; nezávislá je církev jerusalémská, srbská, bulharská, polská a albánská.

Updated.

Pravoslavné rozkoly

Našel jsem přehlednou, rusky psanou, stránku o všech možných pravoslavných rozkolech. Píše se na ní například o nejrůznějších starokalendářních sektách. Kromě toho uvádí barvitý životopis představitele jedné z mnoha ukrajinských pravoslavných církví, metropolity Petra (Petruse), kterou Vodník považuje za jedinou pravou ukrajinskou pravoslavnou církev, ačkoliv „является одной из наиболее малочисленных и маргинальных неканонических религиозных организаций Украины“.

Update: Vodník se od svého neudržitelného výroku posléze distancoval.

Charpentier - Te Deum - preludium

Marc-Antoine Charpentier (1643–1704): Te Deum (1692, H. 146), Prélude

Šest ran do klobouku

Zkrácená verse kommunistické TV soutěže: 1 a 2.

Poučení pro Vodníka: Co je nominalism

Vodník se vyznačuje jakousi symptomatickou neschopností či neochotou přijmout a pochopit pojmy, které mu jdou proti srsti. Tak se rituálně zaklíná: „Samozřejmě za neexistence obecniny "naivní"...,“ aniž by pochopil, že celou otázku položil špatně. Proč?

Sloveso existovat je problematické v tom, že není jasné, co přesně znamená, pokud nehovoříme o přírodninách. Nominalism i realism se shodují na tom, že skutečně existuje konkrétní Alík, protože se vyskytuje v přírodě – je to přírodnina. Dále se nominalism i realism shodují na tom, že obecniny v přírodě neexistují – nejsou to přírodniny. V přírodě neexistuje obecný pes nebo naivita jako taková. To jsou pouhé pojmy.

Rozdíl mezi nominalismem a realismem spočívá v tom, zda obecniny existují před přírodou nebo až po přírodě. Podle realistů pojem pes nebo naivita existuje nezávisle na přírodě, pravděpodobně u Boha. I kdyby se pes evolučně nevyvinul, i kdyby všichni lidé byli zkušení, tak přesto by zde pořád byl ideální pojem pes či naivita, nicméně s nullovou instancí v přírodě.

Nominalisté odpovídají, že bez konkrétního psa či konkrétní naivity tyto pojmy neexistují. Lze samozřejmě vytvořit pojmy nezávisle na přírodě, ale pak k ní nemají žádnou vazbu. Např. neviditelný fialový jednorožec přírodninou není a nikdy nebude. Bylo by tedy možno vytvořit pojem psa (stejně třeba pojem opočlověk), ale pokud by pes evolučně nevznikl, neměl by žádný význam.

Z toho všeho vyplývá, že Vodníkova otázka: „Ale může být něco naivního na romantismu?“ postrádá smyslu. Není žádná ideální obecnina naivity, kterou vše poměřujeme a kterou Vodník marně hledá. Je pouze chování, situace, kterou označujeme jako naivní, abych si abstrakcí ušetřili příliš komplikované kasuistické vyjadřování typu „toto jednání je jako X, přičemž X je, když se tehdy a tehdy stalo to a to.“

Nejmladší soudci nejvyšších soudů

V romantické době (Poznámka na okraj: Vodník se pokouší vypátrat, co je správný a špatný romantism. Další illustrace antinominalistické pošetilosti.) bylo možné leccos. William Pitt Mladší se stal premiérem v roce 1783, když mu bylo 24 let. Joseph Story se stal soudem SCOTUS v roce 1811, když mu bylo 32 let.

Nyní však žijeme v jiné, postmoderní době. Z toho důvodu je zajímavá poznámka Jana Šmakala o nejmladších soudcích nejvyšších soudů dnešní doby. Andreas L. Paulus, který studoval práva ještě v době, když jsem už je studoval i já, se stal soudcem německého ústavního soudu v roce 2010, když mu bylo 41 let. Clarence Thomas se stal soudcem SCOTUS v roce 1991, když mu bylo 43 let. A konečně Christoph Grabenwarter se stal soudcem rakouského ústavního soudu v roce 2005, když mu bylo 39 let.

Nesektářské pojetí křesťanství

Philip Schaff: „On the Continent of Europe it is still customary to divide orthodox Christendom into three Confessions or Creeds—the Catholic (Greek and Roman), the Lutheran, and the Reformed—and to embrace under the Reformed all other Protestant bodies, such as Methodists and Baptists, or to speak of them as mere sects.“

Kdo je řidič

Tomáš Pecina napsal brilantní článek o absurdním českém neologismu *neřidič. Kdo je řidič? Ten, kdo právě řídí motorové vozidlo, the operator of a motor vehicle. Kapitán ale správně upozorňuje na to, že kromě pojmenování činitele je výraz řidič určen též pro status, tedy pojmenování toho, kdo umí řídit. Na otázku: „Jste řidič?“ lze tedy odpovědět: „Ne, řídit neumím.“

Nicméně existuje ještě třetí, byrokratické, vnímání: Řidič je ten, kdo má řidičské oprávnění, driver's licence. To je však absurdní, neboť tím se z pojmu řidič stává titul: Řidičem je pak ten, kdo nemusí řídit ani umět řídit, jen když je státem prohlášen za řidiče.

Toto absurdní pojetí je v české legislativě bohužel běžné, i když způsobuje značné problémy: Pokud někdo něco dělá, ale nemá na to papír, tak nemá ani status, který je sakcionován. Osoba s titulem je pak trestána hůře než osoba bez titulu. Příkladem je třeba banka, která je v § 1 odst. 1 zákona o bankách definována takto: „Bankami se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice, založené jako akciová společnost, které přijímají vklady od veřejnosti, a poskytují úvěry a které k výkonu [těchto] činností mají bankovní licenci (dále jen "licence") (§ 4).“ Černá banka tedy podle bankovního zákona není bankou.

Polemika s Filipem Tvrdým II

Ve svém článku Neposkvrněné početí má Filip Tvrdý fakta v zásadě správně, ale nechápu ty nenávistné interpretace: „Popsaná situace je totiž úžasným příkladem nepoctivosti teologie a neúcty církve k pravdě.“

Výjimkou ze správnosti faktů je tvrzení: „Nauka o neposkvrněném početí byla po celá staletí interpretována tradičně, tedy jako Mariino otěhotnění bez přítomnosti pohlavního aktu.“ Citace evangelií sedí, ale početí Ježíšově se nikdy neříkalo neposkvrněné početí, to si Tvrdý vymýšlí. Navíc o početí Ježíše bez pohlavního styku nikdy žádný křesťan nepochyboval, takže mariánská dogmata nikdy nesloužila nějakému zamaskování Ježíšova početí, protože tam není žádná souvislost.

Čtyři mariánská dogmata mají úplně jiný důvod, než je početí Ježíšovo. Můžeme spekulovat o ženském prvku, o významu lidské stránky části sv. Trojice apod. Ale míchat hrušky a jablka k ničemu dobré není. Neposkvrněné početí nemá žádný přirodovědecký význam, protože hřích není biologický pojem. Dogma o neposkvrněném početí může tedy s klidným svědomím zastávat kterýkoliv přírodovědec.

Původní umístění článku.

Blátivost myšlení

Výrok A: „[S]měšnost vás, extremních nominalistů, spočívá v tom, že se tu dichotomii nominalism vs. realism snažíte vecpat úplně všude, i tam, kde v podstatě nemá co dělat.“ (zdůrazněno mnou) Výrok B: „Otázka skandálů je složitá, ale ukazuje se, že devadesát procent obvinění bylo falešných a že více než polovina odškodnění byla vyplacena lidem, kteří zneužili situace.“

Co mají společného? Blátivost myšlení. Jak píše Filip Tvrdý: „U člověka zběhlého v teologii je zcela obvyklé, že na podporu svých tvrzení používá smyšlené pseudoargumenty. Duka si data bezstarostně vytahuje přímo z análního otvoru, žongluje procenty sem a tam…“ Tohle nezbývá než podepsat. Taky to u věřících často pozoruji, ale abych se nedopustil stejné vady myšlení jako oni a neházel je všechny do jednoho pytle: Existují i opačné extrémy, jako např. Jiří J. Stodola, který naopak uvažuje až příliš exaktně, takže neumí rozlišit mezi poznaným a toliko dokázaným, mezi dokázaným a toliko projeveným.