18. února 2011

Kirche 2011

Zápas mezi tradicionalisty a modernisty je zřejmě nejsilnější v německy mluvících zemích, kde jsou modernisté známí pod názvem Wir sind Kirche (My jsme Církev). Jejich nejnovějším produktem je memorandum professorů katholické theologie Kirche 2011: Ein notwendiger Aufbruch (Církev 2011: Nutný krok), který podepsalo 230 ze 400 německy mluvících professorů katholické theologie.

Tradicionalistickou reakcí je petice Pro Ecclesia, kterou podepsalo 4 525 lidí. S tradicionalistickou kritikou přišel také Peter Seewald (český překlad). Je zjevné, že v katholické církvi vše směřuje k rozkolu (schismatu).

Evolova kritika Spenglera

Protože Zánik Západu je některými zbožtěn, mohla by je zaujmout jeho zásadní kritika.

16. února 2011

Můj problém s atheismem

Ačkoliv se považuji za atheistu, české atheistické stránky považuji za mělké, ať již jde o Filipa Tvrdého Massive Error, nebo nový jednomužný blog Michala/Mefika i-Ateismus. Produkty vzdělaného Tvrdého a hledače Mefika se samozřejmě silně liší; společná je jim neochota ke skutečnému dialogu. Někdo může namítnout, že Mefik se o dialog u Cynika pokouší. Jenže tam, kde chybí erudice, tam vítězí i tak slabý filosof, jako je ultrapositivista Jiří J. Stodola.

Pokud podstatou atheistických webů nebudou analytické texty jako jsou Nerudovy, dále se nedostaneme.

Jak Mubarak odešel

Zpráva AP a český výtah z ní.

Definice kommunismu

Bohumil Doležal: Kommunism je ruský nacionalism bez křesťanského korrektivu.

14. února 2011

Nekonečná drzost Věry Tydlitátové

V souvislosti s rozpravou o iniciativní osnově zákona zákona o protikomunistickém odboji poslanců Petra Tluchoře, Petra Gazdíka, Kateřiny Klasnové, Marka Bendy a dalších (sněmovní tisk č. VI/204/0), v níž vystoupil kommunista Miroslav Grebeníček, Věra Tydlitátová doslova napsala: „On soudruh Grebeníček by nadzvedl i mrtvého, pravda, za tatíka nemůže, ale to jméno je jaksi příliš známé, aby jeho nositel seděl raději ve stínu.“

Takže Grebeníček Jr. má navždy mlčet, protože jeho otec má na svědomí zločiny a on nosí stejné příjmení. Tento hrůzný zákaz se nijak neliší od stejně odporného kommunistického kádrování. Pořád jsem přemýšlel, jak se Kostlán a spol. odlišují od fascistů, kommunistů a jiných odpůrců lidských práv a demokracie. Ukazuje se, že nijak. I oni vůbec neuznávají základní zásadu právního státu, tj. koncept individuální viny. Čtěte mé rty: Grebeníček Jr. za činy svého otce odpovídá naprosto stejným způsobem jako za ně odpovídá Věra Tydlitátová, tj. nijak.

13. února 2011

Další layout II

Jak upozornil Vodník, stejný layout Discussion Speed a LW byl natolik matoucí, že vedl mnoho lidí k přesvědčení, že mezi DS a LW je nějaké rovnítko. Vzhledem k tomu, že skin Tekka byl pro DS původní, vybral jsem pro LW nový skin Picture Window.

Zároveň využívám této příležitosti a stanovím s účinností od 15. února 2011 povinnost každého autora přispět na LW alespoň jedním článkem v každé polovině kalendářního měsíce. Znovu připomínám, že stávající autoři blogu mají možnost se transformovat na hosta nebo hostku, kde tato povinnost není.

Seznam bývalých lidí

Věra Tydlitátová pirátsky přetiskla článek Pavla Kohouta, který reaguje na text Adama B. Bartoše. Kohout seznam pravdoláskařů přirovnal k seznamu Židů Julia Streichera a k seznamu nepřátel normalisace.

Kohout, který na počátku 50. let opěvoval Stalina, aby se pak dal na reformní kommunism, „zapomněl“ na jiný seznam – evidenci bývalých lidí, jak byl nazván symptomatickým rusismem. Kohout na něj možná „zapomněl“ proto, protože pak by už nemohl napsat: „Jsou to vesměs ženy a muži, kteří se rozhodli neponechat osud svůj i své společnosti v rukou různých vrchností, jež se neukázaly být k tomu odborně povolány či morálně oprávněny“: „vyšší funkcionáři a aktivní členové bývalých nacistických stran, organizací a spolků jako NSDAP, Henleinova strana (SDP), Deutsche Partei (DP) atp. a všichni příslušníci SS a SA a Hitlerjugend“.

Inu, jak jsem psal, bývalí kommunisté se vyznačují především krátkou pamětí. A není nic směšnějšího, když nám bývalý kommunista káže o morálce.

Odpověď Adama B. Bartoše

Podle mne již překročil rozumnou hranici.

12. února 2011

Výpisky z četby: Jakub Arbes

"V Čechách český člověk zpravidla nesvedl nikdy nic kloudného. V Čechách míval vždycky pré jen cizák. A když k nám přišel do Čech cizák zakládat anglické, francouzské a bůhvíjaké jiné zahrady a parky, zasypávali jej krajané naši pochvalou i penězi..." (Nejoriginelnější zahrada, 1900)

11. února 2011

Dobojováno

Muhammad Husní Sajjíd Mubarak (محمد حسني سيد مبارك) odstoupil. Teď zbývá jen odhadnout, kdy se v zemi moci chopí islamisté. Přijímám vaše předpovědi.

10. února 2011

Binbir Gece

Českým Internetem hýbe turecký TV seriál Binbir Gece (doslova Arabské noci, tedy v tradičním překladu Tisíc a jedna noc). TV nemaje, uchýlil jsem se k YouTube, kam nějaký dobrák seriál umístil ve slovenském překladu. Po zhlédnutí ukázky, na niž odkazuji, jsem dospěl k názoru, že se tento seriál nijak neliší od obdobných veleděl; napadá mne Esmeralda (příběh slepé mexické krásky). Prousta tam tedy nehledejte, je to romantická dávka emocí.

Proč tedy vyvolává tolik pobouření? Nevěřím tomu, že je to tím, že ho TV Nova nasadila každý den v hlavním vysílacím čase. Příčinu vidím ve sporu o to, co Tomáš Pecina kdysi pregnantně pojmenoval, zda jsme součástí Německa nebo nejsevernější výspou Balkánu. Protože Binbir Gece byly vysílány toliko v Azerbajdžánu, Bulharsku, Chorvatsku, Rumunsku, Makedonii, Srbsku, Řecku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině, Slovinsku a Slovensku, je to jasný důkaz toho, že tou nejsevernější výspou Balkánu skutečně jsme. To mnoha lidem vadí, protože se cítí být výše než ti muslimští špinavci z Turecka. Co na tom, že ve skutečnosti je Turecko mnohem vyspělejší než ČR, materiálně i duchovně.

Updated.

Česká media o arabských revolucích

Skvělou analysu přinesl David Antoš. Z diskusse vyjímám názor Sylvy F.: „českým médiím je do velké míry vlastní sebestřednost, neschopnost souvisle sledovat jakoukoli kauzu, natož zahraniční, jánabráchismis, předsudečnost, malost a pomalé, ale jisté klouzání k bulvárnosti.“

6. února 2011

Řeckopravoslavní a ruskopravoslavní

motto: „Šel jsem takhle jednou po mostě a na zábradlí balancoval chlápek, který se zjevně chystal ukončit svůj život skokem do údolí. Přiběhl jsem k němu a říkám:
"Hej, stůjte, nedělejte to!"
"A proč ne?"
"Je spousta věcí, kvůli kterým stojí za to žít!"
"Co třeba?"
"Třeba...jste věřící nebo ateista?"
"Věřící."
"Já taky! Jste křesťan nebo Žid?"
"Křesťan."
"Já taky! Jste katolík nebo protestant?"
"Protestant."
"Já taky! Jste episkopál nebo baptista?"
"Baptista."
"Já taky! Jste z Baptistické Církve Páně nebo z Baptistické Církve Hospodina?"
"Z Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z původní Církve Páně nebo z Reformované Církve Páně?"
"Z Reformované Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z Reformované Církve Páně reformou v roce 1879 nebo z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915?"
"Z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915!"
Na to jsem řekl: "Zhyň, ty kacířský bezbožníku!" a strčil ho dolů.“

Protože Vodník neustále zaplavuje LW ruskopravoslavnou propagandou (1, 2, 3 a 4), rozhodl jsem, že napíšu článek, který jednou provždy udělá tomuto nekontrolovanému šíření mémů přítrž.

Uvěřit ruskopravoslavnému mémovému komplexu znamená podstoupit rozsáhlý výplach mozku. Řada ruskopravoslavných thesí je v příkrém rozporu s realitou. Řada pilířů víry je navzájem rozporných. A nikoliv nedůležitým znakem sektářství ruskopravoslaví je účelovost. V boji s nepřítelem — Západem a především katholictvím — je každé svinstvo cizí provenience dobré. Např. soustavná redukce katholíků na římské je anglikánská manipulace. Přitom skutečně pravoslavnou víru mají řeckokatholičtí věřící, ale ruskopravoslavní sektáři pro nedostatek erudice neumějí mezi římskými a řeckými katholíky rozlišit.

Ruskopravoslavní sektáři nemají sebemenší úctu k tradicím obyvatelstva, na němž se pokoušejí parasitovat. Nejradši by zvýšili esoteričnost svého učení povinným používám umělého nesrozumitelného jazyka – staroslověnštiny. Protože je to však nemožné, tak se alespoň pokouší nahradit české termíny (např. milost) ruskými (благодать). To je však způsobenosti jejich nedostatečnou znalostí ruštiny, protože netuší, že v ruštině se český pojem milost rozpadá na милость a благодать. Jiní pravoslavní však tak sektářští nejsou: „Bohorodice Panno, raduj se; milostiplná Maria, Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, neboť jsi porodila Spasitele duší našich.

Výplach mozku se projevuje neochotou prostudovat si argumenty druhé strany nepodloženým tvrzením, že ji zná: „Myslím, že jsem římskokatholické propagandy přečetl víc než Vy.“ Jenže prostudování zbožtělého sv. Losského neznamená, že propagandista zná katholický názor, když nezná ani alternativní pravoslavný názor ekumenického patriarchy nebo Bulgakova. Jedinou reakcí na předložená fakta je tak poukaz na to, že polemik málo zná ruskopravoslavnou propagandu Guettého, jako kdyby to na faktu, který se ruskopravoslavným nehodí do krámu, cokoliv měnilo.

Podobně jako evangelíci se pravoslavní sektáři se rozpadají na mnoho „církví“, navzájem se potírajících. Je to zákonitý důsledek toho, že jim chybí centrální autorita – papež. Každý sektář pak klade důraz na něco jiného a všichni ostatní jsou pro něj heretici, včetně ostatních pravoslavných sektářů. Typickým příkladem je nový kalendář. Řeckopravoslavní ho uznávají, naproti tomu ruskopravoslavní zbožštili předchozí pohanský kalendář. To je tak hlavní rozlišující znak mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými. Církev starý kalendář zavrhla v letech 1923–4; sektáři se tím nikdy nesmířili (jerusalémskopravoslavní, ruskopravoslavní, srbskopravoslavní, ukrajinskopravoslavní a gruzínskopravoslavní).

Po sloučení ruskopravoslavných (sergianisté pohltili ROCOR) se starokalendářníci dostali do těžké situace. Ačkoliv sdílejí stejnou víru jako ROCOR, tedy i jako sergianisté, nechtějí s nimi být v jednom spolku. Proto starokalendářníci přerušili s ruskopravoslavnými obecenství.

Na papíře se podle Vodníka pozná Jediná svatá katholická apoštolská církev tak, že její partikulární církve (sbory) jsou v obecenství. Ve skutečnosti podle toho, do jaké míry podléhají ruskopravoslavným. Např. ukrajinští pravoslavní se dělí na ruskopravoslavnou Ukrajinskou pravoslavnou církev moskevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou Ukrajinskou pravoslavnou církev kyjevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev, polskopravoslavnou Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev – kanonickou a ruskopravoslavnou Ukrajinskou autonomní pravoslavnou církev Lvova. Nikoliv nepodstatným znakem je totiž expansivnost ruskopravoslavných. Čeští pravoslavní byli původně srbskopravoslavní. Ale po roce 1945 je pohltili ruskopravoslavní, takže čeští pravoslavní se stali ruskopravoslavnými. V roce 1950 se ruskopravoslavní neváhali spolčit s kommunistickou diktaturou, když se podíleli na genocidě řeckých katholíků. Řeckokatholické vyznání pak bylo až do roku 1968 v Československu postaveno mimo zákon, zatímco římskokatholické bylo legální. Z toho zřejmě pramení neschopnost rozlišit mezi vždy legálním římskokatholickým vyznáním a kommunisty likvidovaným řeckokatholickým. Za svou participaci na zločinu proti lidskosti se ruskopravoslavní nikdy neomluvili. Řeckopravoslavní na něm neměli žádnou účast.

Ruskopravoslavní expandovali též do USA. OCA je uznávána od všech ruskopravoslavných, tj. od bulharské, české a slovenské, gruzínské, polské a ruské pravoslavné církve. Řeckopravoslavní neuznávají její hlavu jako patriarchu, ale jsou s ní v obecenství.

Ruskopravoslavní jsou na své sektářství dokonce hrdi. Pokud se na něčem dohodnou s katholíky, když jim dokonce podstrčí své vidění světa, tak se k tomu nehlásí, protože tím, že je to dohoda, je to poskvrněno nečistými katholíky.

Pro ruskopravoslavné je také typická neschopnost elementární konsistence. Ave Maria, tradičně překládáno jako Zdrávas Maria, novotářsky překládají jako „Bohorodice Panno, raduj se,“ jako kdyby se v Čechách zdravilo Raduj se jako v Řecku a ne Buď zdráv(a). Nebo poukaz na heretičnost sofiologie, když je řeč o ekumenismu a filioque.

Ruskopravoslavní by nejradši ignorovali vše, co se stalo po roce 1917. Ale jaký by to mělo smysl? Žijeme v 21. století, nikoliv ve století 19. Přitom v 1. tisíciletí, které tak zbožňují, z 506 let od smrti Konstantina Velikého do definitivního ukončení obrazoborectví (337–843) byl cařihradský patriarchát 248 let ve stavu schismatu či herese. Celkem 49 % času pro Vodníka znamená, že „blahodať Ducha svatého se postarala o to, že to dlouho nevydrželo,“ jak vysvětluje svou symptomatickou hatmatilkou. Pozoruhodné vnímání času. Jen obrazoborectví, tato typicky řeckopravoslavná herese, trvalo 90 let (726–787 a 814–843). „Takto nenapáchal caesaropapism na věrouce žádné trvalé škody“ – ano, pouze 1000 let schismatu.

Praví Češi?

V Liverpoolu mají letiště Johna Lennona. V Paříži Charlese da Gaula. V Rio de Janeiru Antonio Carlose Jobima. Tyto mrdky by chtěly pojmenovat pražské ruzyňské letiště po americkém presidentovi. Zkreslil pobyt ve velmocenské řiti definitivně mentální a morální charakteristiky těchto lidí? Anebo jim křivdím, protože od dob pojmenování pražského Hlavního nádraží podle amerického presidenta W. Wilsona je toto panáčkování před páníčky výrazem ryzího češství?

Krátká paměť kommunistů

Debata o nálezu ÚS Tomáš Pecina v. vrchní soud v Olomouci nekončí. V rozhovoru pro Mladou frontu jej opětovně odsoudil předseda ÚS, Pavel Rychetský. Při té příležitosti řekl:
Litujete osobně vstupu do KSČ v roce 1966?
Já se nestydím, že jsem vstoupil do komunistické strany, když mě oslovili v době sjezdu spisovatelů, v době, kdy to bylo jediné místo, kde se reálně mohlo proti systému zvůle a bezpráví něco činit, kdy těmi mými vzory byli členové strany jako spisovatelé Vaculík, Klíma, Janek Skácel a řada dalších.
Této lži si všiml Bohumil Doležal. Svaz československých spisovatelů měl celkem 5 sjezdů. První 3 byly řádné, po 7 letech: 4. března 1949, 22. – 29. dubna 1956 (spisovatelé jsou svědomím národa), 22. – 24. května 1963; poslední 2 mimořádné: 27. – 29. června 1967 (návrat do Evropy) a 10. – 12. června 1969. Rychetský tedy vstoupil do Novotného KSČ nejméně půl roku před IV. sjezdem Svazu československých spisovatelů, tedy v době, kdy o něm, natož o tom, jaká tam budou vystoupení, nebylo slechu dechu. Navíc je o něm známo, že byl velice aktivní svazák, tedy dávno před Pražským jarem.

Podobnou ztrátou paměti trpí Jiřina Šiklová, která o sobě nechává uvádět: „V roce 1968 vstoupila do KSČ z přesvědčení, že jedině uvnitř strany se dá něco změnit. […] V letech 1968-1969 byla členkou KSČ, po porážce tzv. obrodného proudu ze strany vystoupila.“ Ve skutečnosti byla kommunistkou celých 12 let déle, od roku 1956.

Co z toho vyplývá? Délka členství v KSČ je samozřejmě prkotina. Ale pokud bývalí kommunisté lžou v takovéto maličkosti, aby se v očích nezasvěcených posluchačů učinili lepšími, jasně ukazují svůj postoj k morálce. Není náhodou, že nejsou schopni jakéhokoliv pokání za aktivní participaci na zločinném, nelegitimním a zavrženímhodném régimu, ba jsou dokonce na něj hrdi. Lidé s takovým chováním by soudci být neměli, natož soudními funkcionáři. Nemají k tomu totiž ani ty nejzákladnější morální předpoklady.

Updated.

Překlady názvů lepší originálů

České země patří k německému kulturnímu okruhu. Důsledkem je kromě bídné kvality pop music staletá tradice „překladů“ názvů zcela odlišnými slovy. Příčinou je německá tradice, že název má odrážet obsah, a opomenutí, že název je první řadě identifikátor a autorská volba. Bez identifikátorů se nedomluvíme a volbou konkrétního názvu chce autor něco sdělit.

Stoletost německé tradice lze dokumentovat na názvech verneovek: Michel Strogoff, česky Carův kurýr; Hector Servadac, česky Na kometě; Les cinq cents millions de la Bégum, doslova 500 milionů Begumy, česky Ocelové město; Les tribulations d’un Chinois en Chine, doslova Trampoty Číňanovy v Číně, česky O život; La maison à vapeur, doslova Dům na páru, česky Zemí šelem; La Jangada, doslova Prám, česky Tajemství pralesa; L’école des robinsons, doslova Škola robinsonů, česky Dva Robinsoni; Kéraban le têtu, doslova Paličatý Keraban, česky Tvrdohlavý Turek; Mathias Sandorff, česky Nový hrabě Monte Christo; César Cascabel, česky Oceánem na kře ledové; Mistress Branican, česky V pustinách australských; Le château des Carpathes, doslova Karpatský hrad, česky Tajemný hrad v Karpatech; Mirifiques aventures de maître Antifer, doslova Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera, česky Dobrodružná závěť; Face au drapeau, doslova Tváří k praporu, česky Vynález zkázy; Clovis Dardentor, česky Milionář na cestách; Le superbe Orénoque, doslova Nádherné Orinoko, česky Na vlnách Orinoka; Le testament d’un excentrique, doslova Výstředníkova závěť, česky Hra o dědictví; L’invasion de la mer, doslova Vpád moře, česky Zatopená Sahara; L’agence Thompson and Co., doslova Cestovní kancelář Thompson a spol., česky Trampoty páně Thompsonovy.

Vidíme odpor hlavně k názvům podle jména hlavního hrdiny nebo příliš fantasijnímu názvu. Přesto jsou dva případy, kdy překlad názvu je zřejmě vhodnější než původní název.

První je jeden z nejslavnějších sci-fi filmů Alien, doslova Cizinec. (Ve Francii název není překládán; v Québecu je to L’Étranger.) Ano, je to Vetřelec, anglicky doslova Intruder. Anglický název vystihuje kalvinistické trauma z kolonialismu; český název odráží paradigma znečištění. Proto nám přijde divné, že v originále se film jmenuje úplně jinak.

Druhý je seriál Sex and the City, doslova Sex a Město. To město v názvu je samozřejmě New York, který má jako intelektuální centrum východního pobřeží USA komplex z toho, že audiovisuálním centrem USA jsou Los Angeles. Proto se filmy Woodyho Allena odehrávají v New Yorku, stejně jako většina nezávislých filmů a sitcom Jak jsem potkal vaši matku a mnoho dalších.

Do češtiny je název seriálu přeložen jako Sex ve městě, anglicky doslova Sex in the City. To vyjadřuje cíl seriálu, popsat sexuální život velkoměsta, ale pomíjí poctu tvůrců New Yorku. Podobně sporný je překlad přezdívky hlavního hrdiny – Mr. Big, doslova pan Velký – jako pan Božský. V originále je to sexuální narážka; český překlad je toliko sentimentální.

Updated.

5. února 2011

Zajímavé srovnání

Na začátek jeden citát:
„.... žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepřátelství, nýbrž všude. …
....Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po každém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří…
....Jejich vlastnosti jsou orientální, tedy naprosto jiné než národů evropských…
....Jako dlouho zadržovaná spoušť vodní vyhrnuli se mocně a najednou a strhli vše sebou.
....nesmírně, skoro starotestamentárně se rozmnožují. Množstvím roste jich srdnatost, noví potomci pak nedělí se o staré miliony, nýbrž vydělají si zajisté ještě nové.”
Hádejte, o kom to kdo napsal. Většina zřejmě bude mít názor, že je to nějaký dnešní islamofob. Ve skutečnosti to ale napsal Jan Neruda o Židech, jak v jinak v krajně problematickém článku připomíná Václav Hořejší. Holt je koncept znečištění neustále živý.

4. února 2011

Egyptská demokratická revoluce

Světem nyní hýbají nepokoje v Egyptě proti Muhammadu Husnímu Sajjídu Mubarakovi (محمد حسني سيد مبارك). Ani wiki nemá jasno, jak v úterý 25. ledna 2011 začaly. Koho by nepotěšilo, že i arabský svět usiluje o demokracii. Jenže, pak člověk začne přemýšlet a uvědomí si: Nezačalo to náhodou přesně takhle v roce 1977 Persii?

Poslední tradiční perská dynastie, Kadžár, byla v Persii svržena v roce 1925 a od té doby je v exilu. Stejně jako v Turecku ji sesadil plukovník, zde Pahlaví. Po vzoru Atatürka pak vládl poměrně úspěšně. Vážnějším otřesem bylo za jeho syna svržení premiéra Mosaddeqa v roce 1953 operací Ajax.

Nicméně Pravda a láska má jasno: Diktátor musí pryč. Pěkné. Ale přemýšlejí aspoň trochu o tom, co bude, až prozápadní diktátor vládnout nebude? Kdo zaručí, že se z Egypta nestane další islamistická tyrannie?

Bohumil Doležal píše:
Teodor Marjanovič dává v MfD pokyny hlupákům, kteří nevědí, jak se postavit k Egyptské demokratické revoluci. Jedna z otázek zní: „Máme protestujícím fandit, nebo se spíše bát?“ A odpověď: „V tuhle chvíli rozhodně fandit. Hybnou pákou jejich protestů je naděje, která má hodně blízko k té, jež uvedla do Chodu sametovou revoluci v Československu.“ A vzápětí rýsuje pravděpodobné scénáře dalšího vývoje, z nichž ten prostřední je mocenský nástup Muslimského bratrstva. Dovoluji si skromně upozornit, že tato alternativa (a ani první, armádní puč) v naší sametové revoluci ani trochu nehrozila. Takže, za prvé bych to nesrovnával, a za druhé bych se velmi bál té prostřední alternativy, tedy moc jim nefandím a spíš se bojím. Z jednoduchého důvodu: naším tu naši, pokud by nám ji chtěl někdo zvenku zbourat.

Paní Procházkové v LN se zase líbí, jak egyptští demonstranti ozbrojení tyčemi a pak i vojáci volali Alláh Kabar a pak už skupina společně s vojáky provolávala slávu společnému Bohu. Co to má dělat na demonstraci proti politickým poměrům? Použijme nehoráznou analogii pana Marjanoviče se „sametovou revolucí“ u nás: když Václav Malý v jakémsi návalu emocí a patrně z dobré vůle víceméně donutil statisíce lidí na Letenské pláni modlit se Otčenáš, řadě lidí to vadilo a dali dodatečně svou nechuť najevo. Úplně právem: na politickou demonstraci v sekulárním státě nic podobného nepatří, demokratický stát je sekulární stát, protože obhospodařuje světské starosti občanů, jak to přesně kdysi popsal John Locke. Bylo to špatně ne proto, že tam byli i ateisté, kteří se modlit nechtěli: ale proto, že modlitba na politické demonstraci by měla být pro křesťana rouháním.
Má pravdu. První zájmem Západu by mělo být, aby ve světě byly prozápadní státy. Pokud budou demokratické, tím lépe, ale to není naše starost. Za druhé: Míchání politiky a náboženství je vždy zlopověstné. U nás to vidíme v malém na Pravdě a lásce.

3. února 2011

Deník Referendum ve finanční krisi

To, co už se nějakou dobu vědělo, bylo dnes zveřejněno: Deník Referendum je ve finanční krisi. Jeho provoz stojí 3 600 000 Kč ročně. Co s tím? Přemoci své skrblictví a posílat 100 až 30 000 Kč měsíčně? Nevím.

Ačkoliv je zde precedent v Britských listech a Zvědavci, nedomnívám se, že je podobná cesta životaschopná. Podle wiki na Blisty „[k]aždý měsíc přispívá na chod částkou cca 20 000 – 40 000 Kč přibližně 120 čtenářů.“ Podle Blistů: „V prosinci 2010 přispělo finančně na Britské listy 253 osob celkovou částkou 92 969.45 Kč.“ O Zvědavci wiki píše: „Na jaře 2006 Stwora oznámil, že od června bude Zvědavce vydávat, pouze pokud čtenářské příspěvky dosáhnou alespoň 25 000 Kč měsíčně, výše vybrané částky byla průběžně uveřejňována nad hlavičkou Zvědavce v tzv. Sázce na Zvědavce. V prosinci 2006 se podařilo vybrat necelých devět tisíc korun namísto pětadvaceti tisíc. Vydávání Zvědavce zastaveno nebylo. Částka byla později zvýšena na 30 000 Kč. V lednu 2008 se ji nepodařilo vybrat a vydávání Zvědavce bylo na krátkou dobu zastaveno. […] V únoru 2010 Stwora zrušil Sázku na Zvědavce a přešel na nový druh financování. Vybrané články, za jejichž překlady musel sám platit, nebo které ho stály úsilí, jsou pro neplatící čtenáře uzavřeny po dobu přibližně jednoho měsíce. Po uplynutí tohoto období jsou články volně k dispozici všem. K uzavřeným článkům mají přístup buď registrováni čtenáři s předplatným nebo majitelé tzv. voucherů. Vouchery nevyžadují registraci a a umožňují větší flexibilitu. Uzavřené články jsou Stworou oceněny určitou částkou, v průměru kolem 10 korun, a majitelé voucherů se mohou rozhodnout, zda si článek koupí nebo ne. Cena článku se v průběhu jeho uzavření automaticky snižuje, čím je článek starší, tím je levnější.“

Ačkoliv si myslím, že DR je kvalitnější než BL nebo Zvědavec, nedomnívám se, že by byl 3x lepší než BL nebo 10x než Zvědavec. Patočka jen opět přecenil své možnosti a nepřizpůsobil je realitě.

Další vadou jeho návrhu je, že vůbec nemíní platícím čtenářům odevzdat více pravomocí. Přitom v každé kapitálové společnosti, ať je to s. r. o. nebo a. s., rozhodují investoři, tedy vkladatelé kapitálu.

A v neposlední řadě je tady idelogický profil listu. Patačka za svůj vzor považuje The Guardian, The Independent, New Statesman, The Ecologist; Zeit, Süddeutsche Zeitung, Tageszeitung; Democracy Now!, Huffington Post a Common Dreams. K Hospodářským novinám, Financial Times a Aktuálně.cz se staví kriticky. Proč ne. Ačkoliv seriosní levicový server vnímám záslužně, nelze nevidět, že jsou tady také Britské listy, Literární noviny a A2; když pomineme periodika typu CFP nebo OM, takže je na trhu poněkud přetlak.

Proto si myslím, že je sice dobře, že tady DR je, ale když tady nebude, nic se nestane. Jestli něco ČR chybí, tak je to seriosní deník typu Politiken a ten se na koleně dělat nedá. Jako odlišný organisační model lze připomenut Délský potápěč, který je dělán na koleně. Pokud DR přejde na stejné schema, bude to mu to možná ku prospěchu.

Update: K věci se vyjádřila též Věra Tydlitátová. S jejím názorem nelze než souhlasit.