Sprcha – 10 let

Přiznám se, že nebýt Vodníkova článku, tak bych si vůbec nevzpomněl, že v těchto dnech slavíme 10 let od faktického startu Sprchy. Protože však nesouhlasím s Vodníkovou periodisací, tak zde je má vlastní vzpomínka:

1. Sprcha – blog (2002, vzorek z 22. 8. 2002) Jeny a jeho přátel. Toto zárodečné období skončilo vyhnáním většiny diskutérů z Britských listů 11. 1. 2003 a jejich příchodem na Sprchu.
2. Předpotopní Sprcha (13. 1. 2003 až 2. 7. 2003, vzorek z 6. 2. 2003). Její trvání bylo kratší než Pražského jara, ale zřejmě to bylo nejvýznamnější období Sprchy. Ta v té době byla jedním z nejdůležitějších českých diskussních serverů. JK nervově nevydržel hádky a raději Sprchu vypnul.
3. Mezisprcha (31. 7. 2003 až 1. 9. 2003). Po našem reptání spustil JK alespoň uzavřené forum, které mělo sloužit přípravě transformace Sprchy na Divan Tomáše Peciny. K tomu však vzhledem k animositě mezi JK a Tomášem Pecinou nedošlo.
4. Sprcha Sanhedrinu (4. 9. 2003 až září 2004). Stříbrné období. Sprcha byla fakticky uzavřeným serverem těch samých lidí, kteří psali pořád to samé. Toto období skončilo odchodem JK, Jardy z Písku a Vodníka ze Sanhedrinu.
5. Sprcha sporů (září 2004 až červen 2005). Bylo to nechutné období plné válek a animosit.
6. Sprcha Klanu (červen 2005 až 2. 1. 2010). Úpadek. Po smrti Maxe na konci roku 2009 byla fysicky vypnuta.
7. Nová Sprcha (od 22. 3. 2010) neuspěla. Bylo to výrazem toho, že blogy se staly minulostí a nastoupily sociální sítě.

Vodník přeceňuje význam svého odchodu v prosinci 2004. Ve skutečnosti byl podstatnější Velký třesk na konci června 2005, kdy Jezovec vykopnul Husitu, Astra a Ivana. To vedlo ke zrodu Vrby, ale to už je jiná pohádka.

Jinak je zajímavé, jak některé typy lidí jsou věčné. Např. Leho je mix JN (odborníka) a Maxe (militaristy). Daniela je mix Jiřiny Fuchsové (urputnost) a Táborského (pábení).

A ještě bych chtěl dodat, že nepovažuji LW za následnický blog Sprchy. Mým cílem vždy bylo informovat a ne diskutovat. Vítanými přispěvateli jsou odborníci a ne veřejnost. LW je tedy daleko spíše blížencem Slepecké hole a Paragraphu Tomáše Peciny.

Updated.

Výsledek prvního kola presidentských voleb

V noci ze středy na čtvrtek 9./10. ledna 2013 jsem učinil volební předpověď. Teď je na čase vyhodnotit úspěšnost:

1. Miloš Zeman – předpověď: 23 %, výsledek: 24,2 %, rozdíl: 1,2 %
2. Karel Schwarzenberg – předpověď: 18 %, výsledek: 23,4 %, rozdíl: 5,4 %
3. Jan Fischer – předpověď: 21 %, výsledek: 16,4 %, rozdíl: 4,6 %
4. Jiří Dienstbier – předpověď: 17 %, výsledek: 16,1 %, rozdíl: 0,9 %
5. Vladimír Franz – předpověď: 3 %, výsledek: 6,8 %, rozdíl: 3,8 %
6. Zuzana Roithová – předpověď: 3 %, výsledek: 5 %, rozdíl: 2 %
7. Táňa Fischerová – předpověď: 4 %, výsledek: 3,2 %, rozdíl: 0,8 %
8. Přemysl Sobotka – předpověď: 5 %, výsledek: 2,5 %, rozdíl: 2,5 %
9. Jana Bobošíková – předpověď: 6 %, výsledek: 2,4 %, rozdíl: 3,6 %

Celkem jsem se spletl o 24,8 % a jsem spokojen s předpovědí jen tam, kde je chyba menší než 1,5 %. Proč jsem se mýlil tak hodně? Největší roli hrály změny ve voličských preferencích v posledních dnech. Schwarzenberg raketově rostl, Fischer padal. Dynamicky předpovídat nedokážu.

A co ostatní chyby? S předpovědí Zemana jsem spokojen, stejně tak Dienstbiera. Naproti tomu u malých kandidátů jsem se těžce nestrefil. Franze jsem pokládal za facebookový jev, ale on je i reálný. K lidovcům mám dlouhodobou osobní animositu, ale mají reálnou podporu. Fischerovou jsem uhodl víceméně správně. Sobotku jsem těžce přecenil, myslel jsem, že členové ODS jsou loyálnější než lidovci. Bobošíkovou taky, ukazuje se, že měl pravdu Bohumil Pečinka, že je dlouhodobě na sestupu.

Kdo vyhrál? Česká media a Pravda a láska. Ačkoliv celý rok 2012 se progressivisté chovali zmateně, nakonec se přeci dokázali sjednotit na Schwarzenbergovi. Druhé kolo podle mě Schwarzenberg nevyhraje, i když svůj původní divoký předpoklad 65 : 35 pro Zemana, jsem nyní nucen revidovat na 53 : 47 pro Zemana. Motejlek se plete.

Poučení pro Vodníka: Biblický kánon

Vodník: „Pravoslavní mají stejnou Bibli jako římští katholíci.“ x realita.

Klausova amnestie

Celý týden česká media neřešila nic jiného než 41. amnestii po roce 1918, první Klausovu (PDF). Od dob první Havlovy amnestie (PDF) je tento institut v ČR krajně nepopulární. Tak i nynější amnestii podporuje pouze 10 % lidí, zatímco 82 % je proti, což wiki považuje za konsensus. Jsem hrdý na to, že jsem proti tomuto konsensu plebsu, který nezná milosrdenství, a stejný názor mají vesměs i obhájci, např. Tomáš Sokol (1 a 2).

Obzvláště se vyznamenali čeští novináři. Ačkoliv údajně kritisovali abolici (článek II), elektronická media byla zaplavena důsledky aggratiace (články I, III a IV), kdy bylo propuštěno cca 5 800 vězňů. Jenže aggratiace má, až na některá pochybení, vcelku standardní podobu, takže novinářská kritika je ztělesněním pokrytectví.

Vraťme se tedy k abolici, která zní: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.“

Odborná literatura doslova říká: „Za obecně vžitý předpoklad, kdy se již řízení přehoupne do své nepřiměřené délky, je praxí obecně považována doba 6 let.“ A ačkoliv je pravdou, že průtahy se v individuální stížnosti musí posuzovat případ od případu, není důvodu, proč by amnestie nemohla průtahy zobecnit. Takže stanovisko Unie státních zástupců, že amnestie nemůže „předejít úspěchu těchto obviněných u ESLP, pokud by se na něj obrátili se stížností na délku svého trestního stíhání“, je mylné a manipulativní.

Doslova pod vší kritiku je „odborný“ názor Hany Marvanové („V civilním řízení už nároky uplatnit nemohou, protože jsou promlčené“) a Václava Lásky (rozhodnutí ESLP „nikdy nevede k odpuštění povinnosti uhradit vzniklou škodu. A to jsou právě následky, které Václav Klaus svoji amnestií způsobil“), že amnestie způsobí promlčení občanskoprávního nároku na náhradu škody. Stačí si prostudovat § 112 OZ, když už neznají judikát Rc 31/1974.

Podívejme se na konkrétní případ, které amnestie údajně zmařila: H-System. Jeho organisátor, Petr Smetka, byl pravomocně odsouzen na 12 let a v současné době je v žaláři. Amnestie na tom nemění nic. Co se týká odškodnění, za přihlížení a výmluv právní zástupkyně poškozených i státu nedostali nic, přičemž „[v]ětší část poškozených ale soud odkázal s uplatněním škody na občanskoprávní řízení.“ Co se týká Smetkových podřízených (Jaroslav Eliáš, Jaroslav Vítek, Ladislav Tůma), tam amnestie skutečně trestní stíhání zastavila. Ale v čem by postavení poškozených mělo nebýt jí lepší, propagandisté nevysvětlují.

Problém je jinde. Smetka a jeho podřízení byli obviněni v prosinci 1999 a poprvé odsouzeni teprve v roce 2004. VSPH rozsudek 6. 6. 2006 pod sp. zn. 6 To 16/2005 zrušil a vydal nový: „Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných Ing. Petra Smetky, Ing. Jaroslava Eliáše, Jaroslava Vítka a JUDr. Ladislava Tůmy zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným pod body 1 až 354. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození označení pod body 1 až 89 odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl, že poškození uvedení pod body 1 až 612 se odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.“ Eliáše, Vítka a Tůmu vrátil na MSPH. Rozsudek VSPH potvrdil NSČR 27. 9. 2007 pod sp. zn. 5 Tdo 247/2007.

U Eliáše, Vítka a Tůmy tak následoval nechvalně známý justiční ping-pong: MSPH je odsoudil až v prosinci 2010, VSPH v červnu 2011; v prosinci 2012 ale NSČR tento rozsudek zrušil (na Internetu rozhodnutí NSČR dosud není). Jejich trestní stíhání tedy trvalo celkem 13 let. Jestli by ESLP něco neaproboval, tak je to rozhodně trestní stíhání Eliáše, Vítka a Tůmy.

Rekapitulace soudních rozhodnutí:

1. MSPH z 19. 2. 2004, čj. 3 T 14/2001-34.905
2. VSPH z 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005
3. MSPH z 13. 12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001
4. VSPH z 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To 6/2011
5. NSČR z 30. 10. 2012, čj. 11 Tdo 408/2012-279; zveřejněno až na Sylvestra.

Mezi 6. 6. 2006 a prosincem 2010 jsou zjevné průtahy, navíc zbytečné, protože VSPH nic nebránilo rovnou rozhodnout. NSČR by tedy nemusel rozhodovat až v prosinci 2012, nýbrž již v roce 2007, tedy o celých 5 let dříve. Do Klausovy lhůty by se s odřenýma ušima vešel.

Co je tedy příčinou vlekoucích se trestních řízení? Není to lenost státních zástupců ani soudců, ale justiční ping-pong. Možnost, aby soud II. stupně směl zrušit rozsudek, je nutno v trestním řádu bez náhrady zrušit.

Updated.

OpenCard revisited

Jak dlouholetí čtenáři tohoto blogu vědí, jsem „šťastným“ majitelem OpenCard. Obvykle si kupuji kupón na nový rok dostatečně v předstihu, ale teď jsem v prosinci nebyl moc v Praze, takže jsem to nechal na leden, netuše, že pro validaci (= nahrání dat na chytrou kartu) kupónu je celých 20 dnů.

Celou operaci jsem podnikl ve středu 2. ledna 2012. Namlsán soukromoprávním dopravcem BusLine, myslel jsem si, že jízdenku půjde koupit stejně snadno jako u něj, tedy on-line. Ale ouha.

Kupón jsem si koupil ve 3/4 na 1. Sice mne zarazilo, že jsem musel vše asi trojnásobně potvrzovat v porovnání s běžnými e-shopy. Nicméně jsem se spolehl na tvrzení systému, že zakoupený kupón lze validovat po několika desítkách minut. Nelze.

Po neúspěšném pokusu o validaci jsem se doma dočetl, že mám čekat na e-mail s výzvou k validaci. Nepřišel. Tak jsem v 8 hodin večer zkusil validaci i bez něj. Systém ukázal přívětivou tvář a kupón na kartu nahrál. E-mail však přišel až v 5.36 druhý den, daňový doklad ve 1/4 na 7 třetí den. To je výsměch.

Poučení? OpenCard je naprosto nesmyslně navržena, sovětským způsobem. Proč je vůbec chytrá? Bohatě by stačilo, aby dopravní podnik měl databasi platných kupónů ve své vlastní databasi, bez identifikačních údajů majitelů. Tu by si každý revisor nahrál do své čtečky a inkrementálně by ji updateoval. V případě negativního výsledku ověření by měl mít ještě záložní on-line přístup k databasi. Zákazník by měl o zakoupení dostat elektronicky podepsanou stvrzenku, pro případné reklamace či ztráty. Jenže to by infrastrukturu musel navrhovat někdo, kdo nechce jen tunnelovat veřejné peníze.

Příběh podvodníka

Otto Uthgenannt.

Svatozáře na mincích EU

Protože na Vodníkově blogu Bylo, nebude neutichá flame war o tom, kdo zavinil pokus o vymazání svatozáří u sv. Cyrilla a Methoděje, rozhodl jsem se, že k tomu napíšu vlastní post, ačkoliv jsem původně o této historce okresního formátu nechtěl referovat. Ale protože žijeme v době symbolů, zdá se, že tento příběh je docela významný jako je obdobná historka okresního formátu: Pussy Riot.

Základní Vodníkův problém je, že vůbec netuší, co je to Evropská unie – jeho ponětí je ještě menší než průměrného českého novináře, a to je co říct. Tak to napravme: Evropské instituce můžeme cum grano salis rozdělit na ryze evropské a národní. K těm prvním patří Evropská kommisse, Evropský soudní dvůr a další. K těm druhým Rada EU a Evropská rada. Evropský parlament má smíšenou povahu.

Vyberme si Kommissi (EK, KOM) jako typického zástupce evropské byrokracie. Je to de facto evropská vláda. KOM má mnoho poradních orgánů a znám ji docela dobře. Panuje tam evropský duch. Jednacím jazykem je angličtina (formálně i francouzština, ale tu jsem nikdy na živo neslyšel), neexistuje žádné tlumočení. Ačkoliv kommisaře jmenují národní vlády, nejsou s nimi formálně ani fakticky spojeni. Mít významného kommisaře je čistě o prestiži, reálný význam to nemá žádný.

ČR měla 3 kommisaře: První byl Pavel Telička. To je kariérní úředník. Jmenovat jej byl ze strany ČR anachronism, protože od Delorsovy kommise jsou kommisaři politici. Druhý český kommisař byl Vladimír Špidla. To byla optimální volba, protože KOM je přirozené místo pro vysloužilé politiky. Třetím českým kommisařem je Štefan Füle, kariérní úředník. Nesmyslná volba.

KOM nemá tolik pravomoci, jak si laici a často bohužel i odborníci myslí. Může je přinášet ucelené návrhy (osnovy) a vetovat pozměněné osnovy, které se jí nelíbí. Může žalovat členský stát u ESD. A to je všechno.

Podívejme se na „národní“ orgány EU. Nejznámější je Evropská rada. Teď zasedá 2x v každém pololetí v Bruselu jako vrchol presidentství EU. Rozhoduje o nejzásadnějších – strategických – otázkách směřování EU. Na celonočním zasedání tandem Francie + Německo převálcuje všechny ostatní státy. Tato „summitová demokracie“ je hlavním důvodem, proč je EU tak nedemokratická. Příští má být 13. a 14. 12. 2012. Tak uvidíme, co na nás zase vymyslí.

Důležitější z hlediska každodennosti je Rada EU, o které v ČR prakticky nikdo neví, protože na ni čeští ministři obvykle nejezdí. Je to de facto evropský senát. Zasedá v 10 formátech.

Duch Rady je úplně jiný. Je skutečně národní. Mluví se na ní v mateřských řečech, jen někteří zástupci nových členských států páskují a mluví anglicky. To je považováno za nezdvořilé, protože je to implicitní vyjádření nedůvěry k tlumočníkům. Na Radě se uzavírají hlasovací bloky, aby členský stát prosadil své zájmy. Zde se skutečně rozhoduje.

A pojďme k mincím EU. Podle původní nesmyslné informace svatozáře zakázala KOM. To se ale brzy ukázalo jako desinformace. Ve skutečnosti proti svatozářím vystoupila socialistická Francie a pravoslavné Řecko. O Francii nemá cenu diskutovat. Její pojetí sekularity je na rozdíl od USA zvrácené. Vede k pošlapávání lidských práv, např. v šátkovém zákoně.

Zajímavější je Řecko. To je jediný stát na světě, kde je pravoslaví státním náboženstvím. Až 97 % Řeků je pravoslavných. Officiální pravoslavný postoj svatozáře podporuje. Tak proč je Řecko proti nim? To pravoslavní nejsou schopni vysvětlit. Místo toho se vymlouvají na papaláštví politiků.

Ve skutečnosti je příčinou papalášství pravoslavného kléru. To došlo tak daleko, že odmítá plnit své povinnosti: vyobcovat řeckého pravoslavného z církve. Důvodem k exkommunikaci samozřejmě není práce pro Goldmann-Sachs, jak Vodník blábolí z cesty, ale aktivní prosazování protipravoslavné politiky. To je hřích v každé náboženské společnosti. Jenže pravoslavný klérus na víru kašle, jen si užívá své prebendy a politikaří.

Tohle pokrytectví je staré jako náboženství samo, jak o tom svědčí pronásledování καθαροι a donatistů.

Oblékání

Formální oblek mužů se liší podle toho, zda je za denního světla (formalisováno jako začátek události do 17.00) nebo po setmění (formalisováno jako začátek události po 18.00). Denní je jaquette (angl. morning dress). Večerní je frack (angl. white tie).

Je-li večerní událost méně formální, může se nosit smoking (angl. black tie, US tuxedo).

Otupělost

Ve dnech 14. až 21. 11. 2012 proběhl bez větší pozornosti další massakr Palestinců, kdy bylo zavražděno celkem 160 Arabů a 6 Židů, z toho 105 arabských civilistů a 4 židovští civilisté. Israel zavraždil 27 nezletilců, když před tím během roku 2012 zavraždil 10 nezletilců v odbobí údajného klidu. (Zatím poslední israelský nezletilec byl zavražděn 23. 9. 2011 ve vyprovokované autonehodě.)

Příčina israelské aggresse je jasná: parlamentní volby 22. 1. 2013. Stejně jako při přepadení Libanonu v roce 2006 a Gazy v roce 2008 jde tedy o vnitropolitické důvody. Jediný rozdíl je počet obětí. V roce 2006 bylo zmassakrováno 1 200 civilistů, v roce 2008 celkem 926, nyní „jen“ 105 civilistů, tedy 10x méně. Přesto se Netanjahu navždy zdiskreditoval a je to stejný válečný zločinec jako Olmert, Livni nebo Barak.

Záminkou k válce se staly palestinské rakety, ačkoliv Israel již v roce 2009 oznámil, že má funkční systém protiraketové obrany zvaný Železná kupole (כִּפַּת בַּרְזֶל), kde zřejmě korrupčně dostala přednost domácí společnost Rafael (státní stejně jako letecká IAI a IMI pro ruční zbraně) před americkou Northrop Grumman. Officiálně byl spuštěn 27. 3. 2011 a jeho účinnost je údajně 90 %.

Massakrování civilistů se zřejmě již stalo pevnou součástí israelské předvolební campagne, kdy si tím premiér uměle zvyšuje popularitu. Jediný rozdíl mezi Vpředem a Jednotou je, že Jednotě stačí massakry jednou za 4 roky a 10x menší. Světová veřejnost si na tuto pervesitu israelské politiky již zvykla, takže prochází bez většího zájmu veřejnosti stejně jako isolované vraždy, kdy za 10 let bylo zavražděno 174 náhodných kolemjdoucích v nepřímém úmyslu. Otupělost.

Update: Apartheid v dnešním Israeli.

Patálie se sčítáním

Od tiskové konference ministerstva vnitra (MV) v pátek 23. listopadu 2012 nežije český Internet ničím jiným než údajnou chybou MV při sčítání počtu petentů u kandidatur na presidenta republiky. Podle odhadem více než 99 % všech ohlasů MV počítalo špatně, protože místo průměrování sčítalo.

Jak je to doopravdy? MV sčítalo zcela po právu, protože systematický výklad právní normy ani jinou možnost nedává. Ustanovení § 25 odst. 6 i. f. zákona č. 275/2012 Sb., o volbě presidenta republiky, říká: „počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích“. Přes všechny snahy literalistů, toto nejde pouhým jazykovým výkladem vyložit. To by ta právní norma musela znít: „počet občanů, který procentuálně odpovídá průměru/součtu chybovosti v obou kontrolních vzorcích“. Ale nezní.

Musíme si pomoci systematickým výkladem, a to § 25 odst. 6 větou druhou: „Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 % občanů podepsaných na petici, nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici.“ Tedy, je-li chyb třeba 300 v prvním vzorku a 100 ve druhém vzorku, odečte se pouze 400 podpisů, nikoliv 2,35 % (při průměrování), takže třeba 1 176 z 50 000.

Práh 3 % průměrování vylučuje a je důkazem, že MV v zákoně použilo přejímku dvojím výběrem. Ta byla zavedena za WW II při přejímkách vojenského materiálu, např. patron. Důležitá byla totiž kvalita souboru, nikoliv poměr zmetků.

Co s tím? Český národ opět nezklamal. Jeho chabé znalosti statistiky končí u aritmetického průměru. Zákony vykládá doslovně, nikoliv podle smyslu. Aspoň, že ministr vnitra pochopil, že plebs se plete.

Pak jsou tady ještě puristé, kteří tvrdí, že 50 000 řádných petentů se musí zohlednit za všech okolností, i kdyby dalších 51 000 lidí bylo falešných. Oporou jim je údajně článek 56 odst. 5 věta první ústavy: „Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky.“ Jenže ta právní norma nezní: „Kandidovat je oprávněn každý…“ Proto zákonodárci nic nebrání, aby sankcionoval (penalisoval) každý nekvalitní návrh (zde s více než 3 % falešných podpisů).

A to by snad jako doplněk k článku Marka Antoše stačilo.

Update: Rigorosní interpretace přejímky dvojím výběrem.

Kojenecké ústavy

Ačkoliv zvítězil zdravý rozum a presidentovo veto bylo přehlasováno, je přeci jen vhodné se vypořádat s námitkami zastánců kojeneckých ústavů.

Předně, konkurrence ve veřejném sektoru je nesmysl. Státní správu si nelze plést s trhem. Nebo snad budeme mít dvě ministerstva zahraničí, aby se ukázalo, které je lepší? Ne, veřejný sektor vzniká vědomým rozhodnutím. Nelze plýtvat veřejnými prostředky na dva konkurrenční systémy. A o tom, že pěstouni jsou lepší řešení než kojenecké ústavy, neexistují sebemenší pochybnosti. Ty lze mít pouze o tempu a podobě transformace, což jak každý manager ví, je ten nejvíce obtížný úkol.

Kdo je vlastně v pozadí sporu? Rozhodně ne nějaká pěstounská lobby. To by musela prosazovat zájmy pěstounů. Ve skutečnosti jde o střet liberálů („pěstounská lobby“, tedy odborníci na vývojovou psychologii, MPSV, pravicové politické strany) s nenapravitelnými etatisty (ústavní lobby, Hrad, ČLK, levicové politické strany), protože liberálové hájí zájmy biologických rodičů, a to i na úkor pěstounů.

Jde o spor ryze odborný. Liberálové znají theorii attachmentu (citové vazby), jejímž autorem je John Bowlby. Kojenec potřebuje rodičovskou osobu (obvykle je jí matka), k níž si může vytvořit silnou citovou vazbu. V kojeneckém ústavu je něco takového vyloučeno, protože personál se v něm střídá. Výsledkem je, že ze všech dětí, které prošly kojeneckým ústavem, jsou deprivanti. Proto se nějaký pěstoun musí najít vždy, do ústavu nepatří dítě nikdy, je to jeho týrání. Není to nějaká víra, nýbrž základní povinnost státu, který dítě odebral jeho rodičům. A boj s týráním dětí není nějaká aggressivita, nýbrž základní povinností každého slušného člověka.

Význam novely. Kromě zrušení kojeneckých ústavů je základním cílem novely omezení zestátňování dětí. Evropský soud pro lidská práva to ČR opakovaně vytknul: Wallovi (PDF), Havelkovi (PDF). Bohužel, etatisté oba rozsudky stále ignorují. Proto je nezbytné změnit zákon a doufat, že se změní i praxe.

Přednost adopce před pěstounstvím. Nejsem si jist, do jaké míry má mít adopce přednost před pěstounstvím. Primární je zájem dítěte, nikoliv řešení neplodnosti manželského páru. A zájmem dítěte jsou co největší vazby s pokrevními rodiči. Krev není voda, ale adoptivní rodiče často dítěti ani neřeknou, že je adoptované. Jak obrovskou krisi identity to pak způsobí, si snadno dokážete představit.

Dětské domovy. Zatímco kojenecké ústavy jsou čistým týráním dětí, zařízení ústavní a ochranné výchovy jsou pouze nevhodným řešením. Nedospělci tam nezískají potřebné návyky, takže se z poloviny z nich stanou kriminálníci. Z toho je jasně vidět, že je to řešení, které se neosvědčilo a ve vyspělém světě je minimalisováno.

V reálném světě nic není ideální. Střídání pěstounů, ač je negativní,  se vyskytuje. Přesto je to menší zlo, protože pěstouni poskytují citovou vazbu, zatímco sirotčince žádnou, jen řád a disciplínu. Proto je stabilita mnohem menší priorita než citová vazba.

Postižené děti. Problematičnost kojeneckých ústavů spočívá v tom, že jsou v nich zcela zdravé děti. O mentálně postižené individuálně pečovat je samozřejmě krajně obtížné a nelze to spravedlivě požadovat. Ale to je problém zdravotní, nikoliv sociální jako jsou české kryptokommunistické kojenecké ústavy.

Školení pěstounů. Ačkoliv je každé vzdělávání užitečné, je třeba si uvědomit, že ani rodiče neskládají nějaké zkoušky, zda smějí mít dítě, ačkoliv by si to etatisté přáli a zabránilo by to některým týráním vlastními rodiči. Proto školení není nezbytné, na budování citové vazby školy nepotřebujete a na péči o dítě rovněž ne.

Závěr. Dvacet let se spalo. Kojenecké ústavy mezitím zrušili ve všech bývalých sovětských satelitech. Je tedy nejvyšší čas, že se k tomu konečně přistoupí i v ČR.

Updated + další argumenty.

A Westerner's (Survival) Guide to the Czech Republic

Od Tomáše Peciny (1999):

1. The Land Where Heroes Wear Dunce Caps
2. When Czech Fights Czech
3. Arranged Marriage with Aborted Honeymoon?
4. I Undertake to Be Your Loyal Enemy
5. On Doormats, Men and the Quality of Thieves
6. On Guilty Poems, Librettos and Photographs
7. A Singer in a Minefield
8. On Czechs, the Great Myth-Makers
9. Czechs versus Word-charm
10. The Czech-Roma Problem: The war of the hypocrites
11. A Right to Fight
12. The Czech Dilemma, or the Merits of Honesty

Update: Odkaz na archiv těch článků.

Možné je všechno

Officiální verse: „In February 1945, a gas chamber was constructed at Ravensbrück and, by April 1945, between 2,200 and 2,300 were killed in the gas chamber.“ Podrobný popis.

Očitá svědkyně: „Pak všechna „ochrana“ padla a koncem října [1944] jsme odjeli. Kam, to jsme nevěděli. Ukázalo se, že to bylo do Osvětimi“. + „Jeli tři dny.“ + „V Osvětimi byla nakonec jen asi pět dní.“ + „Nahnali je do vlaku a vezli do Ravensbrücku. Úleva to však nebyla. V koncentračním táboře Ravensbrück byly totiž také plynové komory a vězenkyně to věděly.“

A tomu všemu musíme věřit.

Běžný den III. českého presidenta

Škoda, že to A. B. Bartoš zkazil zbytečně explicitním závěrem.

Levicový Bátora, který Pravdu a lásku nezajímá

Ředitel moravskoslezského krajského úřadu, Jaroslav Soural.

Jak to chodí v pravoslaví

Bulharsko: „Nikolaje, který jako jeden ze čtyř z celkem 14 bulharských biskupů nebyl spolupracovníkem bývalé tajné komunistické policie, pojí s Mandžukovem blízké přátelství. Mandžukov je zástupce staré gardy někdejší komunistické strany.“

Pěkný bon mot

„Filosemita je antisemita, který má rád Židy.“

Struktura Bible

Zatímco dělení Bible na knihy je od nepaměti, dělení na kapitoly a verše je výtvorem západním: „Rozdělení Bible na kapitoly provedl Stephen Langton, kancléř pařížské university a později arcibiskup canterburský, roku 1228. Rozdělení kapitol Starého zákona na verše pochází z roku 1528 od Xantes Pagnino z Luccy. Nový zákon rozdělil na verše protestantský knihtiskař Robert Estienne roku 1555. Toto rozdělení platilo pro Vulgátu, ale později bylo přijato i pro hebrejský a řecký text, stejně jako i pro budoucí překlady. Rozdělení na verše bylo spočítáno podle masory, kde se poznamenává, kolik která kniha obsahuje veršů.“ (RTF, p. 9)

Nebýt Západu nedokáže pravoslaví na Bibli pořádně odkazovat.

Jak to chodí na NS ČR

Ve válce gangů, kdy proti sobě bojuje justiční chobotnice (Pavel Zeman, Igor Stříž, Stanislav Mečl a Lenka Bradáčová) a justiční mafie (Renata Vesecká, Pavel Kučera, Pavel Němec, Karel Černovský, Arif Salichov, Petr Coufal, Vlastimil Rampula a Libor Grygárek), má navrh justiční chobotnice, protože ji podporují media. Je proto dobré si připomenout situaci na nejvyšším soudě: „Jednalo se o soudkyně patřící do tzv. »pražského výběru« dr. Bureše (tak jsme je nazývali my, co jsme už tehdy na NS byli) či do skupiny »pražských géniů«, jak je označoval tehdejší předseda Nejvyššího soudu O. Motejl, když si jednou v neformálním rozhovoru postekl, že ho »ti pražští geniové au ani nepozdraví na schodech«. No a řidiči Nejvyššího soudu je označovali jako »barbíny«.“ O koho se jedná, těžko říci.

Causa Bradáčová

K megaudálosti, kterou je zadržení poslance Davida Ratha při páchání těžkého zločinu (přijetí úplatku ve 4. odstavci), jsem se dlouho úmyslně nevyjadřoval, protože jsem nechtěl zaplavovat veřejný prostor dalším informačním senem. Nicméně, ukazuje se, že má další významné konsekvence, a proto bych se chtěl zaměřit na dopady sporného postupu OČTŘ na právní stát a demokracii v ČR.

Media totálně selhala: „už se tak děje, a bohužel opět ve státní televizi: čt si nechala udělat "průzkum", který jednoznačně potvrdil, že cca 90 % lidí má za to, že rath je vinen, že by měl složit mandát a že jeho stíhání je spravedlivé. já kolem sebe vnímám minimálně z poloviny záporné nebo vlažné reakce. kde jsou? ne, čt si potřebuje pojistit oprávněnost svého rozjezdu štvavé kampaně. a jak lépe to udělat, než přesunout odpovědnost na lidi. ostatně při úmrtí havla se čt "vyznamenala" stejně, ale v opačném gardu. je to už jen generátor lyrismu a kýče. p.š.“

To, co nyní zažíváme, je Čunek II v podání Vesecké II – Bradáčové. Trestní právo processní bylo tak ohýbáno, že výsledek je neslučitelným s právním státem:

1. vazba útěková, kollusní i předstižná. Jak může Rath opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokonat trestný čin, o který se pokusil, nebo vykonat trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, když už není ani hejtman, ani radní, ani zastupitel a ani člen politické strany? Předstižná vazba je zcela nezákonná. Útěková vazba je v každém slušném státě nahrazena kaucí. A konečně kollusní vazba: Jak OČTŘ samy přiznávají, bez odposlechů nejsou schopny vyšetřit vůbec nic: „Můžete dostat oznámení, že se kdysi kdesi cosi stalo. V ten moment jste v roli archiváře, protože si vyžádáte dokumenty, které následně analyzujete. Naděje, že se dostanete k trestné činnosti, je v těchto případech dost malá. Naopak ovoce přináší, když se můžete k trestné činnosti dostat v reálném čase. Tím se rozumí, že se páchá anebo připravuje. A vy jste u toho a můžete ji zdokumentovat.“ Takže i kollusní vazba je zjevně účelová.
2. pošlapávání místní příslušnosti. Jak to lapidárně shrnul Tomáš Pecina: „Tolik legrace bylo naposledy s Čunkem, jehož případ nejprve první parta předala jednomu místně nepříslušnému státnímu zastupitelství, aby mohl být odsouzen, a pak ho druhá parta poslala jinému, aby odsouzen být nemohl.“ Jenže zákonný soudce je ústavní oprávnění. A místní příslušnost státního zástupitelství je od zákonného soudce odvozena. Bradáčová to nakonec sama uznala a po 14 dnech případ konečně postoupila místně příslušnému státnímu zastupitelství. Své chování zdůvodnila neodkladnými úkony, což je jen velice obtížně napadnutelné. K tomu osobní poznámku. Bradáčová tvrdí, že nikdy nikdo neuvažoval, že by to mělo dozorovat městské státní zastupitelství v Praze. Ve skutečnosti jsem již 15. května 2012 ve 23.36 na Facebooku napsal: „No, to mi přijde krajně podivné. Pokud byl úplatek předán v Praze, mělo ho stíhat Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5, nebo kde se to odehrálo. O tom, pokud vím, media mlčí.“ (Okres v. kraj je podle závažnosti skutku. Kraj stíhá ty zločiny, za něž hrozí nejméně 5 let.)
3. dozorující státní zástupce. Bradáčová dlouhodobě uváděla media v omyl, že je dozorující státní zástupkyní. Opak zjistil až Týden. Dozorujícím státním zástupcem byl nejprve stážista Radek Bělor, pak Jiří Pražák.

Shrnuto, Bradáčová se neštítí mnoha špinavostí, pokud jí mohou prospět v její kariéře. Je však dostatečně obratná, aby se nedopouštěla kárných provinění. Nicméně zákon ohýbá až porušuje. Naštěstí si toho začínají všímat i kvalitnější media, zatímco ta ostatní pokračují v nesmyslné adoraci. (Zdá se, že Ivan Hamšík po Šafrově devastaci vrátil Reflex na vzestupnou trajektorii.)

Další manifest progressivismu

tentokrát elitářského.

Mým koníčkem je sbírat pokrokářská programová prohlášení, neboť vedle Vodníka neexistuje větší odtrženost od reality. Tady asi nejvíc zaujme bezostyšnost, jíž se navrhuje nahrazení demokracie expertokracií.

Palestinský Mandela

Marwan Barghouti.

Tomáš Pojar

Něco pro Vodníka. Asi netušil, že se na to bude v ČR někdo dívat.

Konec Bloguje

K 30. 6. 2012 končí Bloguje. Myslím, že toho systému nebude žádná škoda.

Pussy Riot

Pussy Riot se dopustily výtržnictví, za kterýžto přestupek by nejvhodnějším trestem byly obecně prospěšné práce – uklízení v chrámu Krista spasitele, jak navrhuje Alla Pugačová. Místo toho jsou výtržnice vazebně stíhány za hooliganism podle čl. 213 ruského trestního zákoníku, což je zjevný excess a politická objednávka, neboť znaky skutkové podstaty nejsou naplněny: „Hooliganism, that is, a gross violation of the public order which expresses patent contempt for society, attended by violence against private persons or by the threat of its use, and likewise by the destruction or damage of other people's property“. Rusko tak zřetelně není právním státem.

Jsou zřejmě stíhány podle 2. odstavce, kde maximální trest byl původně 5 let. Po nedávném zpřísnění je to však již 7 let, což je nutné považovat za zcela nepřiměřený trest.

Rozkaz zněl jasně

Nejslavnější scéna z filmu Pelíšky (1999).

Przybieżeli do Betlejem pasterze

Nejkrásnější polská koleda. Bohužel na YouTube neexistuje pěkná verse, tak se musíme spokojit s tímto. Slova.

Třicátiny

V seriálu Friends.

Israelský humor

Jedním z nejslavnějších israelských TV pořadů je Báječná země (ארץ נהדרת‎). Dvě skvělé ukázky. Tohle, kdyby koupila ČT, tak bychom aspoň věděli, jak se dělá satira.

Konec válečného zločince

Ačkoliv předsedovi Jednoty, Binjaminu Netanjahuovi, je často nasazována psí hlava a šéf Našeho domova, Avigdor Lieberman, je rovnou líčen jako fascista, ve skutečnosti neexistují horší váleční zločinci než jsou předáci progressivistického Vpředu: krvavý Ehud Olmert a zuřivá Cipi Livni. Podvodník a korrupčník Olmert odstoupil pod tlakem veřejného mínění. Měl však skončit již dávno: Za aggressi vůči Libanonu v Červencové válce (2006), během níž bylo zavražděno více než 1 000 Libanonců.

Šílená Livni během Massakru v Gaze (2008–9) také nechala zavraždit více než 1 000 Palestinců. Nakonec jí měli dost její vlastní straníci. Výsadkář Šaul Mofaz není o mnoho lepší, ale přeci jen nemá ruce tak krvavé jako zločinci Olmert či Livni. Ta odešla z parlamentu a doufejme, že od její zrůdné politiky bude už navždy pokoj.

Jaká úleva, že po hrůzostrašném Ehudu Barakovi šéfuje Práci lidská tvář, Šeli Jachimovič.

Perverse a deviace

Sexuologie ve svých počátcích rozlišovala mezi perversí a deviací. Zatímco perverse byla pouhá nenormalita (= neobvyklost), deviace byla porušení normy (zákazu či příkazu). Z dnešního pohledu tedy homosexualita zůstává perversí, nicméně deviací již není.

Nicméně pojmu perverse se zmocnil laický discours jako nadávky. Sexuologie ho proto opustila a hovoří o parafiliích. Zůstal pouze v psychoanalyse.

Jednoznačnost mathematického zápisu

Na Internetu už rok zuří flame war o to, jaké je správné řešení příkladu 48:2(9+3), zda 288, anebo 2, nebo v jednodušší podobě, kde není tolik počítání: 6:2(1+2), tedy 9, anebo 1. I kalkulačky s tím mají problémy.

Příčina? Zastaralé znaménko dělení a nejednoznačnost významu závorky. V normální mathematice se znaménko dělení: „÷“ či v ČR absurdně „:“ nepoužívá. Místo toho se píší zlomky. Ty jsou jednoznačné.

Druhý problém je význam závorky. Ačkoliv je jasně definováno, že závorka má význam pouze pro výraz uvnitř, někteří ji exportují i ven. Proto vidí rozdíl mezi 6:2(3) a 6:2.3. Myslí, že zrušit závorku má přednost před jakouliv jinou operací. Jenže nemá. 6:2(3) a 6:2.3 je to samé a řešení je 9, respektive v prvním zadání 288.

Proč to špatně spočítají i vědecké kalkulačky? Na vině je implicitní násobení. Zápis 1:2x každý vyhodnotí jako 1/(2.x), ačkoliv správně má být (1/2).x. A kalkulačky to mají vinou obtížnosti zobrazovat zlomky stejně.

Kdo má být ústavním soudcem?

Z dobře informovaných zdrojů mám zprávu, že Senát si klade podmínku, aby Václav Klaus nominoval Petra Pitharta. Takto se dělá politika.

10 nejlepších a 10 nejhorších od Beatles

Když jsem tady sestavil několik hudebních žebříčků, byl jsem natolik proklet, že jsem ztratil chuť sestavovat další. Když však Vodník přišel se svým žebříčkem, tak jsem se rozhodl, že přispěju svou troškou do mlýna, protože Beatles mají tu výhodu (či nevýhodu?), že znám od nich prakticky všechno.

10 nejlepších:

1. If I Fell
2. A Hard Day's Night
3. Help!
4. Baby's in Black
5. There's a Place
6. Eleanor Rigby
7. I Am the Walrus
8. I'll Get You
9. Magical Mystery Tour
10. Yesterday

10 nejhorších:

1. Revolution 9
2. Money
3. Yer Blues
4. A Taste of Honey
5. Baby, You're a Rich Man
6. Hello, Goodbye
7. All Together Now
8. Got to Get You into My Life
9. Everybody's Trying to Be My Baby
10. The Long And Winding Road

Vybrat 10 nejlepších bylo vážně těžké. Vypadly i mnohé pecky typu You’re Going To Lose That Girl, It Won’t Be Long, Please Mister Postman, Not a Second Time, Tomorrow Never Knows, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Lovely Rita, I Should Have Known Better nebo Savoy Truffle. Vybrat 10 nejhorších bylo stejně těžké, protože některé jsou tam možná nezaslouženě.

lid v. Bárta & Škárka

Ačkoliv media vytvářejí dojem, že rozsudek OS P-5 lid v. Bárta & Škárka (koncept v PDF) je mezník (angl. landmark case), ve skutečnosti je to jen slavný případ (fr. cause célèbre). Na celém případu je nejvíce zajímavé to, jak progressivistická media zoufale baží po hrdinech. To, že ho našla v Janu Šottovi je positivní, protože soudce nemá být jen úředník, ale i morální vůdce, na rozdíl od toho, kdy adorovala vandala Romana Smetanu. Zvláštní, jak Šottovi stačilo málo: učinit celé hlavní líčení plně veřejné stejně jako kdysi Vojtěchu Ceplovi Jr. ve Vesecká a spol. v. Benešová.

Co týká odsouzení Škárky, s tím plně souhlasím. Protestuje jen underclass a její mluvčí, neboť to, že hrdinný udavač dostal diametrálně vyšší trest než kapitalista Bárta, vidí jako nespravedlnost. Mám k tomu poznámku, že jak Respekt nedodržel své slovo, které Škárkovi dal, je hnus, který nelze omluvit veřejným zájmem, ani prospěchem Víta Bárty.

Mnohem větší problém mám s odsouzením Bárty. Několik let trvající morální panika nad korrupcí se promítla i do NTZ, v jehož novém pojetí skutková podstata podplácení v § 332 odst. 1 zní: „Kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.“ Alinea 2 v § 160 NTZ neexistovala. Je krajně sporné, zda je hlasování o právních předpisech obstarávání věcí obecného zájmu, když už se za úplatek považuje i výhodná půjčka. V takovém případě by úplatkem byla i kdejaká politická výhoda.

A co je nepřijatelné zcela, je technokratický a fachidiotský trest zákazu činnosti poslance podle § 73 NTZ, jehož odstavec 3 zní: „Trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.“ Ze systematiky je zjevné, že se nemůže jednat o veřejnou funkci, zvláště pak ne o funkci člena zákonodárného sboru. Soudce Šott zde pošlapal dělbu moci, když standardní trestní řízení zaměnil s postupem pro zproštění z úřadu (angl. impeachment), který musí být upraven výslovně a ne ho dovozovat implicitně. Opačně Marek Antoš.

Praotcové moderní politiky

Francie jako laboratoř politiky má i praotce moderních politických směrů: konservativismu, liberalismu a socialismu:

1. konservativism – François, kníže de Marcillac, vévoda de La Rochefoucauld (1613–1680)
2. liberalism – Voltaire (François Marie Arouet (1694–1778))
3. socialism – Jean-Jacques Rousseau (1712–1778)

Updated.

Günther Graß a jeho vítězství nad hasbarou

Zdá se, že v poslední době se vše obrací k lepšímu. Bojující demokracie dostává citelné údery (jak zaznamenává Παραγραφος; štítek je zřejmě Extrémism) a Günther Graß porazil hasbaru na hlavu. Oč jde?

Graß dlouho sbíral odvahu, ale nakonec se vyjádřil k dvojímu metru na Israel a Persii: Zatímco Israel jaderné zbraně mít může, ačkoliv je nebezpečný všem svým sousedům (Libanon, Sýrie, Palestina), Persie nikoliv. Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) ratifikovaly všechny slušné státy, s výjimkou Severní Koreje, která ji vypověděla, Indie, Pákistánu a právě Israele. Graß proto zveřejnil báseň v prose Was gesagt werden muß (Co řečeno být musí), což je o tajném zbrojním programu lepší forma než spekulativní analysa. Hasbara uspořádala doslova orgie: Günter Grass aneb starého esesáka novým kouskům nenaučíš. Nepomohl jí ani starý estébák Marcel Reich-Ranicki: Je totiž vskutku typické chucpe, když odvedení k Waffen SS vyčítá někdo, kdo dobrovolně pracoval pro tak zločineckou organisaci jako byl Urząd Bezpieczeństwa (UB).

Nicméně všechny nadlidské výkony israelské propagandy nebyly nic platné, protože neschopné israelské vedení zakázalo Grassovi vstup do země, naprosto stejně jako kommunisté kdysi Kohoutovi: „účinně zlikvidoval Kohout v listopadu 1982 jednou takovou provokací Husákovu oficiální návštěvu do Vídně, kdy – poté, co mu komunistický režim znemožnil vrátit se do Prahy, v době Husákovy cesty do Rakouska přiletěl z Vídně na pražské ruzyňské letiště a k naprosté konsternaci StB vyžadoval právo setkat se se svou dcerou – to se mu na deset minut nakonec podařilo. Jeho eskapáda se tehdy dostala na titulní stránky snad všech novin v německé jazykové oblasti [„Nejsem emigrant, jsem občan ČSSR – chci domů“ – zněl titulek článku v listě Die Welt] a vytlačila z médií zprávy o Husákově oficiální cestě do Rakouska.“

Pak se veřejné mínění definitivně obrátilo proti Israeli – Rushdie: Grassova báseň byla špatná, ale zákaz vstupu do Izraele je dětinský. A porážka hasbary na hlavu byla dokončena, když Grass přirovnal Izrael, který mu zakázal vstup do země, k NDR a Barmě. Ačkoliv je to náhoda, je to velice trefné srovnání: Israel je hospodářsky nejvyspělejší stát Předního východu jako byla DDR v kommunistickém bloku, ale je to stejně militaristický régime jako je Burma. Takže hasbaře pak nezbylo než jen mlčet a nechat celou věc vyhnít.

A tím se dostáváme k Věře Tydlitátové, která je ochotna podporovat každý hnus, jen když je israelský. Je zajímavé, že když světové veřejné mínění chce, aby Israel přestal přepadávat všechny své sousedy, tak prý „žádá, aby se vzdal svých zbraní, aby se vzdal obrany“. Přesně takto argumentoval Hitler, když remilitarisoval Porýní.

Vrcholným trumfem hasbary byla vždy lež na úrovni Protokollů sionských mudrců o tom, že Ahmadínežád chce vyvraždit zbytek Židů. Co na tom, že Ahmadínežád jen citoval Chomejního? Co na tom, že ve skutečnosti ta věta zní: „tento režim okupující Jerusalém musí jednou zmizet ze stránek historie“, tj. sionism (= evropský, zejména ruský, kolonialism Předního východu) nahrazen něčím lepším jako byl kommunism nahrazen demokracií?

Je absurdní z nenávisti k Israeli obviňovat Grasse, který za celý svůj život neudělal nikdy nic protiisraelského a i teď jen požaduje rovný metr na Israel a Persii. Proč by Israel měl jaderné zbraně mít a Persie nikoliv? Ve skutečnosti Persie ve 20. století nikdy nikoho nepřepadla, na rozdíl od Israele (např. 1956, 1967, 1982, 2006 či 2008).

Ztrátka a dobře, tento dvojí metr v rozporu s fakty musí skončit. Buď je Israel legitimní stát a pak pro něj platí mezinárodní právo se vším všudy, nebo je to jen legalisované bezpráví, ale to je třeba otevřeně přiznat.

Update: Němci vyslovují příjmení Grass krátce. Proto není možné Eszett používat jinde než v nominativu a pravopis jsem opravil.

Dvacátý devátý (1974)

Dvacátý devátý (1974) – 20 %, ČSFD, FDb a IMDb: 1.9.

Už uplynulo skoro čtvrt století od konce normalisace, takže je možné se na její kulturu podívat bez předsudků. Patří k ní i film Antonína Kachlíka. Z uměleckého hlediska je to jasné selhání, scénář (naivní milostné scény) i herecké výkony jsou neuvěřitelně toporné. Nicméně zhruba od poloviny filmu se na to dá zvyknout. Herci spíše jen deklamují, jediná povedená scéna je rozhovor mezi Zápotockým a Olbrachtem (vynikající Miroslav Částek) v Moskvě od 29. minuty filmu. Asi nejstrašnější herecký výkon předvedl Karel Šebesta v postavě Bohumíra Šmerala. Miroslav Zounar v hlavní roli nebyl vyloženě špatný, neboť jeho úkolem bylo hrát mýthisovanou zkamenělinu. Proto ho převálcoval Adolf Filip v roli kolísavého, a proto zajímavého, Zápotockého.

Co se týká historické věrnosti, je chabá. Nejde tam pouze o spin, ale rovnou o lež. Například simultánní tlumočení se, pokud vím, před rokem 1945 nepoužívalo. Z filmu byl prakticky vygumován přední „karlínský kluk“, Eugen Fried, který zahynul za války v odboji, a proto byl zapomenut. Jenže stejně jako Klema byl členem Jílkova politbyra a dokonce se s ním počítalo na generálního tajemníka. Protože to ale byl maďarský Žid, tak ho místo toho Kominterna pověřila ve 30. letech dozorovat stalinisaci Kommunistické strany Francie.

Rovněž tak závěrečná scéna filmu: Gottwaldova panenská řeč. Dnes nám přijde hrozivá, ale tehdy se jí všichni smáli: „Po hodině zábavy, kterou nám připravil pan předřečník, chtěl bych pozornost vaši obrátiti zase k vážným věcem. (Výborně!) Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno bráti vážně, že není možno nic jiného, než smáti se“, protože nějaká 50. léta nikdo nečekal. Ve filmu ale místo toho vyjadřují nespokojenost. Film vychází z officiální kommunistické verse, která však na mnoha místech neodpovídá realitě. Byly v ní zcensurovány věty, které se pak kommunistům nehodily do krámu: „Nová vláda zahájila svoji činnost tím, že prostřednictvím svého správního soudu zakázala německým občanům této republiky používati ve styku se zahraničními úřady mateřského německého jazyka.“

Takže lze uzavřít, že hlavní důvod, proč kommunism v Československu zkrachoval, byla jeho neschopnost, a to i v propagandě.

Nový občanský zákoník nabyl platnosti

Neuvěřitelné se stalo skutečností a zákon č. 89/2012 Sb., [nový] občanský zákoník (NOZ), ve čtvrtek 22. 3. 2012, tedy druhý jarní den, nabyl platnosti (PDF). NOZ má 3081 paragrafů, 344 stran a stojí 586 Kč.

České občanské právo se tím konečně dostalo na standardní západoevropskou úroveň, z níž nás kommunisté v roce 1964 vyhnali. Autoři NOZ, Karel Eliáš & Michaela Hendrychová, ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a dva jeho náměstci František Korbel jako organisátor a Filip Melzer jako expert, a zpravodaj, poslanec Marek Benda, si tím postavili nehynoucí pomník. Zapomenout nelze ani na team, který text finalisoval, tj. střední generaci právníků: Petr Tégl, Jan Petrov a Kristián Csach, vesměs vzdělaných na německých universitách.

Nabytí platnosti v březnu 2012 jsem předvídal již před rokem a půl. Netrefil jsem nastavenou účinnost, protože jsem se domníval, že slíbená dvouletá legisvakance bude brána doslova a ne že dostane přednost fetiš 1. ledna [2014]. Obsesse čísly se koneckonců projevila i v nedůstojných čachrech s číslem NOZ ve Sbírce: „Dnešního dne (22. března 2012) vyšel v částce 33 Sbírky zákonů pod symbolickým číslem svobody – 89/2012 Sb. nový občanský zákoník.“ V normálních státech dostávají právní předpisy čísla podle toho, jak jsou schvalovány, v ČR ne.

Zatímco Korbelův článek příliš zajímavý není, stojí za to se vypořádat s odmítavým článkem Hasenkopfovým (PDF):

Příliš mnoho not

Potřebujeme vůbec občanský zákoník? Přiznejme si otevřeně, že nepotřebujeme; angloamerické státy se bez něj pohodlně obejdou. Občanské právo tam zcela reguluje právo obyčejové (= common law) + judikatura (= precedenty). Ale pokud něco dělá kontinentální Evropu Evropou, tak je to osvícenská tradice kodexů. Stávající (post)kommunistický OZ je karikaturou kodexu. Pokud tedy občanský zákoník chceme, bylo nevyhnutelné přijmout nový. Čím dříve, tím lépe; důvody jsou uvedeny níže.

Celkem 3081 paragrafů není málo, ale jsou nezbytně nutné. Důvodem je, že každý soukromoprávní předpis obsahuje v prvé řadě dispositivní právní normy. Jak píše Robert Kabát Jr.: „[Š]etří náklady na kontrahování (ne každý chce při každé smlouvě zvlášť dojednávat podmínky a mnohdy se raději spolehne na zákonnou úpravu a předpokládá její rozumnost).“ Dispositivní pravidla nejsou volena arbitrárně, ale jako optimální pro většinu. Takové právo není proti přirozenosti, ale naopak jí zcela vyhovuje. Popisuje, přesněji řečeno kodifikuje, přirozená právní pravidla. Výsledkem má být, aby v každém konkrétním sporu zavládla spravedlnost. A kvalitní kodex je k tomu tou nejlepší mapou. Právo není pouhým návodem, nýbrž celostním normativním systémem. Právo nelze redukovat na právní předpisy.

Soukromoprávní kodex je sice vždy „pouhou příručkou základních smluvních typů“, nicméně alternativou je toliko common law. Více paragrafů neznamená více sporů; to je myšlenkový zkrat. Počet právních vztahů je stejný bez ohledu na detailnost regulace. A naopak detailní regulace znamená, že je ve sporu mnohem jasnější, na čí straně je právo, čímž pomůže nejen stranám, ale i jejich advokátům.

Doba přirozenoprávních kodifikací jako je ABGB odzvonila v roce 1815. Nyní žijeme v jiné době. NOZ je postmoderní, eklektický, stejně jako je naše doba.

Význam novely OZ 1964 z roku 1991

Byla sporná už v době svého vzniku. V tehdejším postkommunistickém zmatku se nikdo nenamáhal koordinovat její přípravu s přípravou obchodního zákoníku. Výsledkem byly dva, téměř duplicitní, kodexy, asi jako když jsme měli federální a prakticky totožný republikový zákon o cenných papírech.

Hlavní inspirací novely byl Čepičkův střední občanský zákoník z roku 1950. Nic proti němu, byl poměrně kvalitní, neboť ho psali ještě skuteční odborníci na občanské právo, Bedřich Andres a Viktor Knapp, ale pak se měl opsat celý a ne nepovedeně záplatovat marxistickou karikaturu z pera Zdeňka Kratochvíla a Stanislava Stuny Sr. z roku 1964.

Výsledkem je, že stávající občanský zákoník postrádá jakýkoliv systém, i ten původní marxistický. To není životodárný přirozený chaos jako v angloamerických státech bez OZ, nýbrž typická postkommunistická ruina. Takový stav vadí, protože na jednu stranu neumožňuje neregulovaný rozvoj judikatury jako v angloamerických státech, a na druhou stranu ji svazuje původně kommunistickými paternalistickými pravidly typu preference absolutní neplatnosti či universálního zákazu zříci se dopředu svého práva. Na takovém základu nevyroste užitečná judikatura, ale deformovaná, cf. zápas o hrnce Zepter, které musel do civilisované podoby postavit až ústavní soud.

Rozsah NOZ

Byl jsem vždy a zůstávám stoupencem nizozemského liberálního modelu universálního OZ, který v ČR nejvíce propagoval zemřelý soudce Cepl. Přednost dostala Eliášova konservativní koncepce satelitních kodexů, s níž se však rovněž dá žít. Existence nového zákoníku práce je tak vedle dalších soukromoprávních kodexů, jako je nový obchodní zákoník, zcela přirozená.

NOZ reflektuje i nové jevy: změnu pohlaví (§ 29), elektronický podpis (§ 561 odst. 1) či nejistotu mateřství (§ 775) .

Terminologie NOZ

K ní se vyjadřovali všichni, protože v ČR mají laici zvláštní pocit, že jí rozumí a že ji smějí svévolně měnit (novináři). Podstatou marxistické kodifikace z roku 1964 byla jednak neuvěřitelná simplifikace právní úpravy až na nepoužitelnou mez, a proto byl OZ 1964 podstatně novelisován již v roce 1982, a jednak svévolná změna terminologie. Novela 1991 obé zmírnila, ale neodstranila.

NOZ odstraňuje obojí. Právní regulace má standardní západoevropský rozsah. Terminologie se ve většině případů vrací před rok 1950, tedy ke klassickému českému pojmosloví.

Dopad na veřejné právo

Pavlu Hasenkopfovi dávám za pravdu v tom, že s doprovodným zákonem si zatím nikdo příliš hlavu nelámal, jak je koneckonců na ministerstvu spravedlnosti neblahým zvykem. Správné by totiž bylo schvalovat NOZ a doprovodný zákon junktim. Času na jeho přípravu bylo dost.

Co se týká exekučního řádu, jedním z hlavních jeho problémů je neprovázanost s občanským soudním řádem. Pokud se započítá ještě nový správní řád a daňový řád, máme zde celkem 4 regulace výkonu rozhodnutí, často kvadruplitní.

Závěr

NOZ je něco, co jsme dlouho potřebovali a lépe pozdě než nikdy.

SPD o Israeli

Předseda SPD, Sigmar Gabriel, prohlásil: „I was just in Hebron. That is a lawless territory there for Palestinians. This is an apartheid regime, for which there is no justification.“ On o tom někdo pochybuje? Zdá se, že SPD je mnohem lepší alternativou než Merkelové CDU.

Amnesie

Jednou z nejtrapnějších uměleckých berliček je amnesie – ztráta paměti. Jak připomíná Filip Tvrdý, v praxi tak vůbec nevypadá: „Nejčastější příčinou amnézie je neurochirurgický zákrok, mozková infekce nebo mrtvice. Ve filmech autoři většinou volí dramatičtější okolnosti, za kterých došlo ke zranění, jako je například scénáristicky osvědčená rána do hlavy při autonehodě nebo pokusu o vraždu. Netřeba dodávat, že za vhodný lék proti takovému postižení je všeobecně považován opakovaný úder, který vyšinutou mysl pacienta navrátí zpátky do normálu. Velmi rozšířeným omylem je také schopnost filmových postav vytvářet nové vzpomínky, i když si nedokážou rozvzpomenout na svou identitu před osudnou nehodou. Populární trilogie o agentu Bournovi je zatížena právě touto dezinterpretací, protože postava Matta Damona sice zapomene svůj původní špionážní výcvik, ale je schopna bez větších problémů poskládat dohromady kousky skládačky a záhadu úspěšně vyšetřit. Ještě méně reálná je představa některých filmařů, podle níž si pacient dokáže vzpomínky podržet v bdělém stavu, ale během spánku se mu nějak záhadně vyresetuje mozek a každé ráno začíná nanovo. Někdy může mít filmová amnézie vliv i na morální charakter hrdiny, takže původní "zlí" se zázračným úderem do hlavy mění na "hodné"; jaká škoda, že tak daleko ještě nedospěla skutečná neurochirurgie.“

Jurodivý Slávek Popelka

V ČR proběhly velké antiestablishmentové demonstrace cca 8 000 lidí a blogy plebsu (Vodníkův Discussion Speed a Kapitánův Nautilus) k tomu mlčí. Podivné. Nicméně, kdo to zmeškal, může se podívat na velký rozhovor s protagonistou Slávkem Popelkou v ČT.

Předně bychom neměli podléhat černobílému vidění. Ačkoliv je Holešovská výzva chaotická a Národní rada nerepresentativní, plebs má v mnohém pravdu. Je ostudné, že dosud u nás na rozdíl od USA neexistuje referendum. Osnova Karolíny Peake, o kterou se media nezajímají, protože zřejmě netuší o existenci veřejného eKLEPu, je spíše zákonem, jak referendum nedělat. Vladnutí by mělo být odbornější a transparentnější. Na druhou stranu je vidět, že to hnutí je čistou negací a věrohodný positivní program nemá.

Přesto je příliš laciné plebs zešměšňovat, že nemá visi, jak změn dosáhnout. Slávek Popelka je jihomoravský patriarcha – prorok a není náhodou, že tyto protesty mají mnohem větší ohlas na Moravě než v Čechách. Na rozdíl od radikálně levicového ProAlt z pražské kavárny, který chce v leninských tradicích předvoje dělnické třídy pro lidi dělat bez lidí, Holešovská výzva buduje v anarchistických tradicích sověty a imperativní mandát (= odvolatelnost poslance). Oba instituty jsou krajně neblahé a mám obavy, že to skončí stejně jako v roce 1905 či hůře 1917 v Rusku, s tím, že ČR je přeci jen civilisovanější než carské Rusko.

Update: Glossa Bohumila Doležala, kterou podepisuji.

Jiří Payne je spoluautorem zákazu popírání holocaustu

Yamato-san z neznámého důvodu adoruje Jiřího Paynea, ačkoliv málokdo tak potlačil svobodu v ČR jako on. Podle Paynea je autorem paragrafu o popírání Marek Benda. On sám prý je pouze autorem paragrafu o zákazu upírání práv a svobod druhým. Důvodem, proč popíračský paragraf prošel, prý byla nutnost kompromisu. Cílem Paynea prý bylo, aby zákaz propagace fašismu a komunismu dostal obecnou podobu, dle které by si každý směl říkat, co chce, pakliže tím neporušuje práva druhých.

Nuže, toto je polopravda. Jak to bylo doopravdy? Jde o dvě ustanovení trestního zákona 1961: § 260 – podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka a § 260a – popírání. Ustanovení § 260 odst. 1 původně znělo: „Kdo podporuje nebo propaguje fašismus nebo jiné podobné hnutí, které směřuje k potlačování práv a svobod pracujícího lidu nebo které hlásá národnostní, rasovou nebo náboženskou zášť, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Byl to Bohumil Doležal, který prosadil vložení slavné závorky: „Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako například fašismus nebo komunismus), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ novelou č. 557/1991 Sb., když vláda žádnou takovou změnu nenavrhla. Tu pak zrušil československý ústavní soud nálezem z 4. září 1992.

A teď přichází náš hrdina. Ve sněmovním tisku č. III/401/0 skutečně navrhl jen kosmetickou změnu § 260. Nicméně ústavněprávní výbor navrhl uzákonit popírání holocaustu. Iniciátorem byl skutečně Marek Benda. V rozpravě na plénu se ale Payne výslovně přihlásil k programu bojující demokracie: „[D]emokratický stát se brání proti tomu, aby svoboda slova nebyla zneužívána k omezování lidských práv jiných skupin obyvatelstva nebo aby nebyly šířeny myšlenkové směry, které ohrožují samu podstatu demokracie, myšlenkové směry, které souvisí s totalitním smiřováním v politickém systému.“ Payne zároveň odsoudil vydání Mého boje: „V této věci bych rád poukázal jen na jistý vývoj, ke kterému došlo od minulého projednávání, protože zveřejnění spisu Mein Kampf ukazuje, že to je vážný problém, který je aktuální, a že jsou lidé, kteří se pokoušejí na vydávání spisů, které souvisí s totalitní minulostí, buďto vydělávat nějaké peníze, nebo z nějakých jiných důvodů chtějí tyto myšlenky šířit.“ Statečná levice tuto osnovu po právu poslala do horoucích pekel.

Ale Payne se nevzdal a předložil sněmovní tisk č. III/599/0: „Předkladatelé doporučují využít platného znění § 90 odst. 2–7 jednacího řádu poslanecké sněmovny a navrhují Sněmovně, aby vyslovila souhlas s návrhem zákona v prvém čtení s odůvodněním, že se jedná o novelizaci svým rozsahem nevelkou, jejíž obsah již byl projednán v prvém čtení v Poslanecké sněmovně a v obecné rozpravě druhého čtení.“ Tomu Sněmovna zabránila, po rozsáhlé rozpravě. Kommunista Dalibor Matulka: „Domníváme se, že návrh navrhovatelů, aby tento návrh zákona byl schválen hned v prvním čtení, je návrhem nekorektním a sprostým.“

Podle překladatelů jsou žaláře pro popírače holocaustu „opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých“. Vláda Miloše Zemana vyslovila s návrhem nesouhlas (usnesení vlády ze dne 10. května 2000 č. 455): „Návrh nové skutkové podstaty trestného činu podle navrženého ustanovení § 261a není dostatečně legislativně propracován a v něm uváděné pojmy „nacionálně-socialistická nebo komunistická genocida“ a „zločiny nacionálních socialistů nebo komunistů proti lidskosti“ nesplňují požadavky na formální, resp. jednoznačné vymezení podmínek trestní odpovědnosti. Platné znění § 261 trestního zákona umožňuje v rámci trestního řízení postihovat popírání, zpochybňování, schvalování i ospravedlňování nacionálně socialistické i komunistické genocidy a jiných zločinů proti lidskosti. Takové jednání lze zahrnout pod pojem „projevuje sympatie k fašismu nebo jinému podobnému hnutí“, neboť se jím vyjadřuje pozitivní názor a vztah k hnutí, jehož příslušníci prokazatelně tyto činy páchají, pokud nejde dokonce o propagaci takového hnutí ve smyslu ustanovení § 260 odst. 1 trestního zákona.“

Rovněž v druhém čtení byla rozsáhlá rozprava, která pokračovala i ve třetím čtení. Poslanci dostali hned 2 chance, jak zákaz popírání holocaustu neuzákonit: statečný kommunista Karel Vymětal a statečný socialista Zdeněk Jičínský. Sněmovní levice však byla dvakrát poražena. Pak osnova již snadno prošla.

Jiří Payne tedy nejen, že neudělal nic, aby toto brutální omezení svobody v ČR neprošlo, ale dokonce se na tom aktivně podílel. Je tedy naprosto nevhodný kandidát na presidenta ČR.

Zlý Google II

Nedávno jsem tady psal o tom, jak každá velká korporace zhloupne. Setkalo se to s kritikou, co si to dovoluji. Jenže každým dnem máme nové a nové důkazy.

Minulý týden Google opět zmršil kommentáře na Bloggeru, tentokrát novým způsobem: Zrušil starou dobrou podobu zadávání kommentářů a nahradil ji unifikovaným hnusem. A ti dobráci to snad ani neotestovali, protože jinak by jim nemohli uniknout, že při náhledu se vytvoří nesmyslně úzký sloupec vedle zadávacího okénka. Proto jsem přepnul na zadávání kommentářů pomocí okénka pod postem.

Součástí všeobecné deteriorace je další přitvrzení CAPTCHA. Často musím mnohokrát reloadovat, abych našel takovou, kterou jde přečíst. A k dovršení všeho Facebook v rámci konkurrenčního boje opět obnovil povinnou CAPTCHA pro odkazy na Blogger, přičemž je ještě hůře čitelná než na Bloggeru, je-li to vůbec možné.

President republiky je fascista

Jaroslav Achab Haidler: „Takže máme-li dneska na trůně komického fašistu, není to sice v českých a možná ani jino-stranných dějinách nic nového pod sluncem (jak učí Kohelet), ale je to někde uvnitř, v samé své podstatě, daleko vážnější, než si myslíme.“

Pořád lepší než mít za premiéra terroristu a za presidenta násilnické prase.

Šílenství ústavního soudu pokračuje

Je zjevné, že ústavní soud v poslední době zešílel: lid v. Komár, Holubec v. ČSSZ a nyní též VY.PO. 2010 v. DUB, o kterém referuje Tomáš Pecina, kdy VY.PO. 2010 je právním nástupcem společnosti Dr. Zátka a nejvyšší soud ČR vydal v této věci nejprve kassační rozsudek a pak odmítavé usnesení.

Zdá se, že soudkyni Wagnerovou nakazil morbus Holländeri. Místo, aby se zabývala konkrétní ústavní stížností prosťáčků, jak je posláním ústavních soudců, rozhodla se hrát si na boha a přistoupit k „vznešené“ abstraktní kontrole norem, zde nenárokovému dovolání. A shledala, že příslušná právní norma OSŘ je protiústavní, ačkoliv to před tím nikoho ani nenapadlo a dissenteři zcela správně upozorňují na to, že ani ve 100 % případů protiústavní interpretace právní normy tuto normu protiústavní nečiní, je-li zde i přesto možný ústavně konformní výklad.

Wagnerová tedy pochybila hned 2x: Jednak si pro svůj záměr vybrala processně naprosto nevhodný podvozek, a jednak je nesmyslem snažit se dát mimořádným opravným prostředkům nějaká kritéria: Dovolání se tak strukturálně podobá milosti, s tou výjimkou, že řízení o milosti je nesporné.

Ačkoliv se tedy Wagnerová snaží zákonodárci vnutit francouzský model předběžné otázky a meritorního kassačního rozhodnutí bez odůvodnění, doufejme, že ČR místo toho konečně převezme certiorari. To se od klassického dovolání liší tím, že je positivní – je uděleno, zatímco dovolání je negativní – je odmítnuto. A Wagnerovou by mohl uklidnit právní obyčej pravidla čtyř na SCOTUS: Nevysloví-li se alespoň 4 soudci z 9 pro certiorari, není uděleno.

Na závěr bych chtěl upozornit na některé formální úděsnosti, které  Wagnerové věru čest nedělají: despektní pohled na amicus curiae brief v § 9, transformaci kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva na pracoviště ústavního soudu v § 10, nucený amicus curiae v §§ 13 a 15. Wagnerová od Holländera zdědila i svérázné pojetí stran. Místo VY.PO. 2010 a DUB je to předsedkyně NS ČR, PS PSP, MS apod. (zejména §§ 11 až 13).

Update: Zdeněk Kühn – Nenárokové dovolání je protiústavní?

Co je antisemitism?

Martin M. Šimečka: „Napsat 70 let po holocaustu (první transporty začaly na Slovensku na jaře v roce 1942) o „židovské lobby“ může jen opravdu kovaný antisemita.“ Tak ještě, že to víme díky jednotě strany (Federace židovských obcí v ČR, Terezínská iniciativa a Židovské muzeum v Praze) a vlády (Ministerstvo zahraničních věcí ČR) v Evropském institutu odkazu Šoa, o. p. s. Žádná židovská lobby samozřejmě neexistuje.

Josef Braito o pravoslaví

Dominikán Silvestr Maria Braito (1898–1962) napsal v roce 1946 spis Církev. Studie apologeticko-dogmatická. Výtah z něj uveřejnil Martin Doležal.

I, Robot (2004)

I, Robot (16. 7. 2004) – 60 %, česky Já, robot (2. 9. 2004). IMDb: 7.0.

Mám rád filmy, které si na nic nehrají a nesnaží se předstírat, že jsou něco lepšího než zástupcem svého genre. Tak i I, Robot (2004) je dobrý odpočinkový film a nic jiného.

Fair a just II

Rozdíl mezi fair a just mi nedal spát, tak jsem se na něj zeptal rodilého mluvčího. Řekl mi, že v hovorovém usu se fair používá běžně, např. dítě řekne: To není fair, že musím mýt nádobí zrovna já, zatímco just se používá více abstraktně, pro hodnocení oficiálních rozhodnutí: Rozsudek nad tím zločincem je just.

Je to tedy stejný fenomén jako v němčině a češtině, kdy se rozlišuje mezi domácí a cizí slovní zásobou, např. Vertretung v. Repräsentation, zastoupení v. representace.

Mají k sobě blízko

William Daniel Johnson: ""In 20 years," he said, "Israel will cease to exist unless Israel deports all non-Jews from its borders [and] establishes a demilitarized zone around the country; America and Europe repatriate their anti-Israel Arab/Muslim populations; and Israel renews its efforts to call Jews home. Israel's policy should be to encourage all Jews in America ... who desire the continued existence of Israel to emigrate there.""

Podněcování k nenávisti

Předseda Strany zelených, Ondřej Liška, udal Adama B. Bartoše, že článkem Kraus podněcuje k nenávisti vůči skupině osob podle § 356 NTZ. Kde se vlastně tato skutková podstata vzala?

Do československého právního řádu byla zavedena jako § 198a TZ 1961 v čl. I bodu 31 novely č. 557/1991 Sb. Ačkoliv původně součástí vládní osnovy nebyl, v průběhu projednávání byl doplněn. Rychetský to odůvodnil takto: "Z mezinárodních úmluv o lidských právech, které Listina vtěluje do vnitrostátního právního řádu a staví nad zákon vyplývají další navrhované změny ... u Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace vyplývá doplnění, týkající se podněcování k národnostní a rasové nenávisti." Iniciativy se pak chopili neznámí poslanci: "Z branno-bezpečnostných výborov sme dostali pripomienky k paragrafom 196 a 198, teda násilie proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi, ako aj hanobenie národa, rasy a presvedčenia s tým, že bolo odporučené, aby bola prijatá a zaradená do návrhu nová skutková podstata podnecovania k národnostnej a rasovej nenávisti. Obdobný návrh vyplynul aj z výborov sociálnych a kultúrnych. Ústavnoprávne výbory ako aj navrhovateľ akceptovali návrhy týchto výborov."

Mráz tedy vane z CERD. Slušné státy tuto kommunistickou povinnost neratifikovaly.

Holubec v. ČSSZ

V poslední době si čím dál víc připadám, že žiju v Kocourkově. A nejnovější bitva ve válce soudů, Holubec v. ČSSZ – slovenské důchody XVII, to jen potvrzuje. Oč jde? Mezi nejvyšším správním soudem a ústavním soudem již dlouho zuří válka o slovenské důchody. Příčinou je podjatý soudce ÚS, Pavol Holländer, který de facto rozhoduje sám o sobě. Věc dosáhla tak daleko, že NSS podal předběžnou otázku k evropskému soudnímu dvoru: Landtová v. ČSSZ, sp. zn. C-399/09, CELEX: 62009C0399 a 62009J0399. ESD rozhodl krajně nesrozumitelně. Nicméně, právě v nynějšímu sporu Holubec v. ČSSZ se ukázalo, že dal přeci jen za pravdu NSS.

Absurdita začíná již tím, že Novinky referují o tom, že stěžovatel byl Karel Holubec, ale spisovou značku tají. ÚS naproti tomu zase tají jméno stěžovatele a uvádí jen spisovou značku (PDF). Navíc v pracně vybudovaném NALUSu nález samozřejmě ještě není: Nejnovější případ je tam z 9. 2. 2012. Ještě že tedy máme ad hoc tiskovou zprávu.

V nálezu s nečíslovanými odstavci jsou skutečné perly. ÚS se rozhodl, že do války s NSS zatáhne i ESD. Proto nález nebyl vydán toliko III. senátem, ale celým plénem, který z falešné professní solidarity iniciátora celé války podržel. Rozum měl toliko Jiří Nykodým. ÚS vyhlásil válku EU takto: "nelze než v souvislosti s dopady rozsudku ESD ze dne 22. 6. 2011 č. C-399/09 na obdobné případy konstatovat, že v jeho případě došlo k excesu unijního orgánu, k situaci, v níž akt orgánu Evropské unie vybočil z pravomocí, které Česká republika podle čl. 10a Ústavy na Evropskou unii přenesla, k překročení rozsahu svěřených kompetencí, k postupu ultra vires."

Zešílevší ÚS dokonce po české vládě vyžadoval, aby jeho rozhodnutí respektovala nejen při vydávání správních aktů, ale též v politice vystupování za ČR před ESD: "česká vláda za této situace [neměla] zábrany vůbec vystupovat jako účastník řízení o předběžné otázce před ESD proti svému Ústavnímu soudu". ÚS proto své vlastní stanovisko (vyjádření ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. Př. 31/11) předložil na ESD jako amicus curiae.

"Podáním ze dne 25. 3. 2011 vedoucí oddělení soudní kanceláře ESD na základě pokynu předsedy čtvrtého senátu ESD předmětné vyjádření Ústavnímu soudu vrátil zpět s odůvodněním, dle kterého „dle zavedených zvyklostí si členové ESD nevyměňují korespondenci s třetími osobami ohledně věcí, které jsou ESD předloženy“.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ESD institutu amici curiae v řízení o předběžných otázkách pravidelně využívá, a to zejména ve vztahu k Evropské komisi. Za situace, kdy si ESD byl vědom, že Česká republika jako účastník řízení, jejímž jménem jednala vláda, se ve svém vyjádření odmítavě vymezila k právnímu názoru Ústavního soudu, jenž byl předmětem posouzení, nelze hodnotit konstatování ESD, dle něhož v předmětné kauze představoval Ústavní soud „třetí osobu“, jinak, než jako opuštění principu audiatur et altera pars."

To je naprosto neuvěřitelné. ÚS se považuje za stranu řízení? Tím je snad Holubec. Nezbývá, než se zeptat, kdo tuhle soudcokracii, která již přesáhla všechna rozumná měřítka, zastaví. Jediný, kdo na ÚS neselhal, byl soudce Nykodým: "Nesouhlasím s celkovou koncepcí přístupu Ústavního soudu k otázce tzv. „slovenských důchodů“. Z předchozí rozhodovací činnosti týkající se této problematiky je zřejmé, že jde o skutkově širokou a pestrou škálu případů: od případu stěžovatele, kdy jakési obecně spravedlivé cítění vede k přesvědčení, že by byl „český důchod“ adekvátní, pro případy, kdy pojištěnec získal podstatnou část doby zaměstnání ve slovenské části společné republiky, na Slovensku celou dobu žil a v době rozpadu společného státu měl slovenské občanství."

Český ÚS se považuje za nadřazeného i evropskému soudnímu dvoru. Co s tím? Tady už asi pomůže jedině impeachment podle § 132 sq. zákona o ústavním soudu.

Update: Shodně se k věci vyjádřil Jan Komárek: V Joštové vybuchla atomová bomba + Debata v páté cenové.

Slušnost v českém veřejném prostoru

Přesně.

Imperativní mandát rakouského presidenta

Václav Žák upozornil na zajímavou skutečnost: Ačkoliv vůči rakouskému presidentu existuje klassický impeachment (čl. 142 ústavy), vedle něj je „pro jistotu“ též referendum o odvolání z funkce (čl. 60 odst. 6 ústavy). Rakušané se tedy v ústavním právu opět „vyznamenali“. Vedle koncentrovaného ústavního soudnictví má jejich spolkový president sovětský imperativní mandát.

The Social Network

The Social Network (1. 10. 2010) – 60 %, česky Sociální síť (4. 11. 2010). IMDb: 8.0.

Tyhle filmy jsou zajímavé v tom, že nám ukazují něco, o čem bychom jinak moc nevěděli. Na druhou stranu, přes všechnu snahu o neutralitu, vždy někomu straní. Zde je to Eduardo Saverin, první CFO Facebooku, kdy Mark Zuckerberg je vykreslen jako geniální, ale bezskrupulosní nerd a Dustin Moskovitz a Chris Hughes zcela upozaděni. Posun od reality je také v tom, že Jesse Eisenberg hraje hlavního hrdinu démoničtěji (a nelidštěji) než je ve skutečnosti.

Jako velký problém filmu vidím špatné obsazení Seana Parkera, který je v podání Justina Timberlakea příliš charismatický a příliš na sebe strhává pozornost. Jinak však film definitivně stojí za zhlédnutí.

Updated.