Příběh jednoho kommunisty

Anton Schmerda (1887–1949) je dnes už polozapomenutý. Nicméně jeho parlamentní řeč, na kterou v souladu s výzvami p. Zemana k ad fontes odkazuji, je zajímavá i dnes. V Šumperku jej uctívají dodnes.

Pádně mu odpověděl poslanec Lehnert: "Nevím opravdu, koho mám osloviti, lavice, prázdnou sněmovnu či koho jiného. Po chiliastických vývodech kolegy Schmerdy, který očekává vše od budoucnosti, který očekává, že s uzráváním komunistického století přijde i svítání bezpodmínečného štěstí na zemi, který svoji obšírnou řeč prošpikoval časopiseckými články a mylně pochopenými citáty z jedné mojí řeči, o níž později ještě promluvím, jest snad dobře, když se při této příležitosti jednou promluví o otázce, jež se jinak zde ve sněmovně neprojednává. Po světové válce, když se skutečně pociťovalo, že nadchází světový obrat, řekl jsem jednou toto: "Od nynějška musí přijíti doba, kdy nejsou peníze měřítkem věcí, nýbrž člověk". A pozorujeme-li tyto zákony, jimiž se dnes zabýváme, tak mne napadá výrok: "Dobrým lékařem může býti jen dobrý člověk.""

Monopolisace práva na dějiny

Ve slavné wiki diskussi Petr Kovář poctivě popsal krédo českých postkommunistických professionálních historiků:

"Co se týče toho, kdo píše historii – jsou nebo měli by to být historikové, nikdo jiný . . . Pokud byste řekl, že právo přístupu ke svobodnému výkladu dějin má mít každý z nás, pak bych souhlasil. Co se týče práva na svůj vlastní výklad: ono se to de facto děje, v knihkupectvích najdete spoustu historického bulváru, jak této literatuře říkám. Samozřejmě to ale nemá nic společného se skutečným a pravdivým výkladem dějin. Tím, že byste formálně poskytnul absolutní volnost výkladu dějin, nahrál byste opět oněm agresivním ideologiím, které zmiňujete jinde. A to by nebylo ve Vašem zájmu, nebo ano? Dále, vykládat dějiny si soukromě můžete jakkoliv, ale pouze soukromě. Nedávno byl odsouzen jeden člověk, který si to nemyslel – a musel být přesvědčen (pro něho dosti nevýhodným způsobem). A práci profesionálních historiků, mezi které onen zmíněný nepatřil, prosím nepodceňujte, už vůbec ne kvůli tomu, že s nimi většinou nejste ochoten souhlasit (z tohoto Vás trochu obviňuji)." (zdůrazněno mnou)

Co k tomu říci? Jsem vystudovaný historik, mám na to papír. Přesto nevím, zda mé texty o dějinách (= historii) by klan profesních historiků nepovažoval za pouhé ochotnictví. Proti takovému kastovnictví protestuji. Jediným kritériem vědeckosti je pravdivost, nikoliv konsensus samozvané sekty.

Anarchism

motto: "Marxismus je dnes zcela marginální, okrajová ideologie - zatímco anarchistické myšlenky se staly nedílnou součástí popkultury a zajímají se o ně statisíce lidí, kteří o nich živě diskutují (například i prostřednictvím internetu) . . . Shrnuto a podtrženo: jediný, kdo může mít důvod snažit se spolu s marxismem a bolševismem strhnout na smetiště dějin i anarchismus, jsou pouze nějací komunističtí historici." Xchaos

Existují následující druhy anarchismu:

1. individualistický (Max Stirner): egoismus. Blaho sebe sama je nejpřednější zákon.
2. anarchokapitalism (Murray Rothbard, David D. Friedman): zrušení státu, vše se bude řídit pouze trhem a dobrovolnými vazbami.
3. anarcho-syndikalism. Většinou jsou též anarchokommunisty, nebo anarchokolektivisty, ale mohou též být mutualisty.
4. mutualism (Pierre-Joseph Proudhon)
5. kolektivistický (Michail Bakunin): společenské vlastnictví, mzdy zůstanou.
6. anarcho-kommunism (Carlo Cafiero, Errico Malatesta, Andrea Costa, Pjotr Kropotkin): mzdy budou zrušeny, každý si bude brát, co potřebuje.

K přečtení doporučuji wiki diskussi mezi vyčpělým establishmentovým historikem (Petr Kovář) a svěžím nezávislým anarchistou (Xchaos).

Modří a oranžoví v Israeli

S O. D. vedu nekonečnou polemiku o výroku Oty Ulče. Protože se O. D. vyjadřuje značně pýthicky, není snadné jeho slova přeložit do češtiny. Pokud jsem ho pochopil dobře, tak O. D. (společně s Ulčem) tvrdí, že jediní oranžoví (pro okupaci či anexi) jsou dnes Mafdal a že všichni ostatní jsou modří (pro dvoustátní řešení). Jak je to ve skutečnosti?

Po volbách v roce 2006 jsou v Knessetu tyto strany:

1. Kadima: jsou jednoznačně modří. Modrost byla důvodem rozpadu Likudu.
   
2. Avoda: jsou modří.
   
3. Shas: modří?
   
4. Likud: jednoznačně oranžoví.
5. Yisrael Beyteinu: jednoznačně oranžoví.
   
6. Mafdal: jednoznačně oranžoví.
7. Gil (důchodci): modří?
   
8. UTJ (Degel HaTorah + Agudat Israel): oranžoví?
   
9. Meretz-Yachad: jsou modří.
   
10. Arabové: jednoznačně modří.
11. Hadash (kommunisté): jednoznačně modří.
    
12. Balad (arabští extrémisté): jednoznačně modří.
    

A kromě toho je nutno připomenout, že žádná strana není čistě oranžová či modrá. Vláda (Kadima, Avoda, Shas, Gil a Yisrael Beyteinu) je sice většinově modrá, ale o otázkách národního významu rozhoduje Knesset.

Proč číst propagandu

Obvykle nemá cenu propagandu číst. Jsou v ní stále stejné, stokrát opakované polopravdy a lži, které se neustálým opakováním mají stát pravdou celou. Tak ani kolovrátek Oty Ulče nepřináší ve svém fanatickém proisraelském nadšení mnoho nového. Ale něco přece. Je to věta: "Carterovi jakoby unikalo, že hlavní překážkou k ukončení okupace západní části palestinského území (West Bank) přece není současná vláda, ale předáci náboženských stran, druhu domácích fundamentalistů, porovnatelných k zatvrzelým dogmatikům v opačném arabském táboře."

Hm, hm. Tak že by pohrobci fašistické Nové sionistické organisace nejen nechtěli "Judeu a Sámaří" anektovat, ale už ani okupovat? Hleďme, hleďme. מתיישבים (kolonisté) jsou náboženskými fanatiky? To jsem netušil. V roce 1996 jich 36 % volilo Likud, Jabotinského pohrobky. To se snad změnilo?

Právní eskamotér Tomáš Sokol

Slavný, avšak nijak mimořádný, mediální právník, Tomáš Sokol napsal pozoruhodnou větu: "Pro striktní zastánce pozitivního práva je ale obtížně přijatelné, aby zákon, který výslovně nepřipouští zákaz pochodu z důvodů veřejného zájmu (či cokoli jiného), byl interpretován tak široce, že za určitých okolností takový zákaz možný je." Jinými slovy, přirozené právo má sloužit jako korektiv positivního práva k potlačování lidských práv (svobody shromažďovací) hlasatelům antiestablishmentových a nepopulárních názorů jako jsou neonacisté. Takovou pervesi přirozeného práva by jeden pohledal.

Přitom stačí jen ocitovat právní názor federálního soudu ve věci Collin v. Smith, 578 F. 2d 1197 (1978): "We cannot then be unmindful of the horrors associated with the Nazi regime of the Third Reich, with which to some real and apparently intentional degree appellees associate themselves. Nor does the record allow us to ignore the certainty that appellees know full well that, in light of their views and the historical associations they would bring with them to Skokie, many people would find their demonstration extremely mentally and emotionally disturbing, or the suspicion that such a result may be relished by appellees. But our task here is to decide whether the First Amendment protects the activity in which appellees wish to engage, not to render moral judgment on their views or tactics. No authorities need be cited to establish the proposition, which the Village does not dispute, that First Amendment rights are truly precious and fundamental to our national life. Nor is this truth without relevance to the saddening historical images this case inevitably arouses. It is, after all, in part the fact that our constitutional system protects minorities unpopular at a particular time or place from governmental harassment and intimidation, that distinguishes life in this country from life under the Third Reich."

A tu poslední větu bych podtrhnul: Je to ústavní ochrana nepopulárních menšin, která liší náš systém od Třetí říše.

Reportage z demonstrace, která se nekonala

Nejsem stoupenec ani MND, ani ŽLU, nicméně jsem chtěl být při tom a vidět vše z autopsie.

Na demonstraci establishmentu jsem se málem nedostal, protože tam policie ze směru od Staroměstského náměstí nechtěla nikoho pouštět. Musel jsem to obejít. Z Pařížské pouštěli po jednom, přičemž tajní policisté prohlíželi každého, kdo měl tu drzost a měl s sebou batoh.


Nejvíce mne fascinovalo massivní nasazení zásahové techniky. Měl jsem dojem, že v Praze musely propuknout rozsáhlé nepokoje a je vyhlášeno stanné právo, nikoliv, že si pár neonacistů chce zademonstrovat.


Všude bylo spousta lidí (odhadem tisíc až dva), ale neonacisté nikde. Na protest proti neonacistům přišlo mnoho známých lidí: Leo Pavlát, Eva Holubová, Tomáš Töpfer, Jan Vidím a Tomáš Sedláček.


"Povolená" demonstrace establishmentu skončila v půl třetí. Když nikde nebylo vidět holohlavce ani ve čtvrt na 4, tak se lidé přesouvali na Staroměstské náměstí, kde pokračovala demonstrace establishmentu. Policisté už nebyli zdaleka tak ostří (s výjimkou Břehové ulice) a lidi pouštěli zcela volně.


Tak jsem se přesunul na konec Pařížské, k Internacionálu, kde to údajně mělo začít. Na chodníku u Právnické fakulty se tísnilo 10 neonacistů. Nás na druhé straně bylo asi 100x více.


Víceméně to byla nuda, kterou zpestřil jeden opilý anarchista, který provokoval neonacisty na druhém chodníku. Ti se k němu posléze vydali. To vyvolalo obrovský zájem novinářských hyen, takže vůdce neonacistů byl obležen jejich přesilou. Potyčka se však nekonala; neonacisté si to s anarchisty vyřizovali ústně.

Asi po čtvrt hodině to neonacisty přestalo bavit a vydali se na náměstí Jana Palacha.


Cestou potkávali policejní auta, která se jala fysicky obsazovat Břehovou ulici, aby tudy nemohli neonacisté projít, i kdyby chtěli. Za cca 20 neonacisty se vydalo odhadem 1 000 lidí. Vypadalo to jako prvomájový průvod. Protože policie vyhrožovala, že každé "nepovolené" shromáždění rozežene, řekl jsem si, že už demonstrace–nedemonstrace bylo dost a jel jsem domů. Koho by zajímalo, jak to pokračovalo, ten si může přečíst Lidové noviny nebo Mladou frontu.

Než jsem se na demonstranci vydal, tak jsem si přečetl spoustu materiálů neonacistických, anarchistických a židovských. Překvapilo mne, jak smířlivé a úzkostlivě volající po právu byly neonacistické materiály. Odtud revoluce nepřijde. Bizzarrní byly nostalgické vzpomínky na régime NSDAP, ale ty jsou stejně neškodné jako vzdychání hard core kommunistů po Stalinovi a Gottwaldovi.

Naproti tomu mne nemile překvapily anarchistické texty. Byly zřetelně aggressivní a vigilantistické. BIS by měla proti nim zintensivnit svou činnost, pokud tady nechceme mít stát ve státě.

No a židovské byly rozrůzněné. Některé bych podepsal, jiné byly odporné.

Updated: Celá ta legrace stála 15 000 000 Kč.

Israelské SPZ

Neonacistické stránky se lakonicky ptají: "Věděl jsi, že poznávací značky aut v Izraeli a na okupovaných území jsou barevně kodovány, aby rozlišili židy od nežidů?" Jak je to ve skutečnosti? Stát Israel sice eviduje ethnické složení svých obyvatel i jejich náboženství, ale na občankách vyznačoval jen jejich národnost. To však v roce 2002 zrušil. Proto, kdyby neonacisté chtěli být přesní, museli by mluvit o Židech či Nežidech.

Nicméně, israelské SPZ neukazují národnost, nýbrž státní občanství. Standardní SPZ – israelského občana (Žida, Araba apod.) – má barvu žlutou, cizince, např. Araba z okupovaných území, má barvu modrou nebo bílou. Úplně stejně to fungovalo a funguje v mnoha jiných zemích, i u nás.

VUML na wikipedii

Na wikipedii nejsou nejhorší ty nekonečné seznamy pahýlů (automatický seznam). Na wikipedii jsou nejhorší ideologické bláboly, které se tam tamní propagandisté pokouší vnutit nic netušícím čtenářům.

Jedním z nejhorších propagandistů je katholický fanatik Cynik, který ani neví, jaké "i" se píše ve slově cynik. Nicméně u něj je výhoda, že všichni vědí, co je zač, a na en: dokonce s jeho neumělými pokusy o encyklopedické "články" udělali krátký process, ať už se sebevražedkyní, anebo s jeho ostouzením jiných.

Jenže mnohem horší je, když se najde někdo, kdo papouškuje frase, které se naučil za kommunismu. To se obvykle s odporem nesetká, a to ani od studentů / absolventů politologie, kteří by tomu měli rozumět.

První takový úděsný článek byl Byzantská říše, který je dokonce jako výsměch dobrému vkusu stále hodnocen jako nejlepší článek wikipedie. Ale co taky od wikipedistů čekat. Ačkoliv jsem si na něj posvítil již téměř před 2 lety, wikipedisté dosud nebyli schopni tu směsku marxistických a řeckých nacionalistických cliché opravit. Ale co taky od těch nevzdělanců čekat.

Ale zatímco článek Byzantská říše byl "jen" marxistický, v článku Komunismus se naplnila předpověď Rosse Hedvíčka, které nikdo nevěřil, ba ani já. Wikipedii stále více ovládají kommunisté (pokud je tedy kommunistou marxista-leninista, i když nemá stranickou legitimaci, nebo ji dávno zahodil). Dokonce se na tom hesle slézají jako švábi na pivo.

Skvělý antikommunistický animovaný film

Seznam ostatních kommunistických a antikommunistických filmů.

90. výročí kommunistického puče

Na wiki oslavují 90. výročí VŘSR tím, že dali na hlavní stránku naprosto příšerný článek Kommunism (protože marx-leninský, ba stalinistický: rozlišovací znamení mezi orthodoxním marxismem a stalinismem je stalinistická trivialisace marxistické periodisace dějin "otrokářským řádem" jako "společensko-ekonomickou formací"). Tak jim v oslavách pomozme tím, že se podíváme na zoubek článku Čtvrtá internacionála. Je to sice stěží více než pahýl, ale kommunistické ideologie je tam jak nastláno. S typickou wikipedickou lží se tam tvrdí, že "Podrobnější informace naleznete v článku Trockismus", ale tam, jak se může každý předsvědčit, je jich ve skutečnosti méně.

Na rozdíl od anglicky psaného článku Fourth International se příliš nezabývá dějinami tohoto obskurního spolku, nýbrž jeho ideologií. Do nebohých obětí wiki, kteří snad žijí v illusi, že tam najdou objektivní poučení, to hustí skutečně velkolepým stylem: "Trockého zjištění" (jako kdyby tento massový vrah byl schopen něco zjistit), "kritiku byrokracie deformovaných (stalinistických) stran" (Trockého trade-mark bez reálného obsahu), "v podstatě se ale historicky jednalo o dělnický stát" (naprosté ignorování sociálního složení kommunistické elity), "bylo zrušeno soukromé vlastnictví" (obludné účelové marxistické výrazivo), "v sociální revoluci (kde se jedná o změnu způsobu výroby a přechod moci z jedné třídy na druhou)" (bez kommentáře, není totiž třeba) a "výrobní způsob se nemění" (Jak by také mohl. Kommunism je přeci poslední "společenská formace". Amen.).

Autorovi textu dávám z marxismu-leninismu jedničku s hvězdičkou. VUML by absolvoval jako premiant.

Činnost českých partisánů

Nedávno jsem zde psal o vrahovi Lužovi. Nyní si dovolím ocitovat Tomáše Krystlíka: "Autor se zabývá i akcemi tzv. partyzánského hnutí, které mnohdy jen loupilo a zbytečně terorizovalo obyvatelstvo pod vedením sovětských komisařů a mnohdy i konfidentů Gestapa a SD. Čeští kolaboranti a udavači hojně po válce končili s falešným nebo skutečným osvědčením o svém odboji nepotrestáni v KSČ a v mocenských organizacích, kdežto svědci jejich neblahé činnosti za protektorátu náhle umírali."

Idea vyhnání před válkou

Píše o ní historik Milan Churaň:

"První československá republika nedokázala vyřešit své národnostní problémy a když toho koncem třicátých let začalo nacistické Německo využívat pro své expanzivní záměry, snažil se prezident Beneš vyřešit problém státu na úkor německé menšiny. V polovině září 1938 vyslal do Paříže ministra J. Nečase s tajným plánem, v němž Francii a Anglii navrhoval odstoupení malé části československého území Hitlerovi – „bylo by to asi 4 – 6000 km2“ – pod podmínkou „že by si vzal alespoň 1,500.000 až 2,000.000 německého obyvatelstva“. Tedy rok před začátkem války a dokonce ještě před Mnichovem chtěl Beneš po dohodě s Hitlerem vystěhovat do „říše“ polovinu až dvě třetiny československých občanů německé národnosti. Benešovy vlastnoručně psané instrukce J. Nečasovi byly v Česku publikovány již v roce 1957. Může je znát každý."

Mahmúd Ahmadínežád o homosexualitě

Na serveru Zvědavec se před nedávnem pokusili obhajovat neobhajitelné: výroky perského presidenta (v OGG) o homosexualitě. Abych se vyhnul jakémukoliv zkreslení, cituji officiální perskou agenturu IRNA. Mahmúd Ahmadínežád doslova řekl toto:

"In Iran, we don't have homosexuals, like in your country. We don't have that in our country. In Iran, we do not have this phenomenon. I don't know who's told you that we have it."

Proč jsou kommunistické strany pouhými agenturami Ruska

Plasticky to ukazuje případ Kommunistické strany Indie. Jak známo, Džaváhárlál Nehrú, vůdce Indického národního kogressu a indický premiér (1947–1964), udržoval úzké styky se SSSR. Indičtí kommunisté však Indii považovali za zaostalou postkoloniální zemi, kde je nezbytné provést socialistickou revoluci. S tím však v Moskvě narazili, neboť Rusům byla geopolitika milejší než nejistý pokus o diktaturu proletariátu. Proto indickým soudruhům nařídili, aby svou kritiku vládnoucího establishmentu zmírnili.

Jak píše wiki: "The Soviet government consequently wished that the Indian communists moderate their criticism towards the Indian state and assume a supportive role towards the Congress governments. However, large sections of the CPI claimed that India remained a semi-feudal country, and that class struggle could not be put on the back-burner for the sake of guarding interests of Soviet trade and foreign policy. Moreover the Indian National Congress appeared to be generally hostile towards political competition."

Situaci ještě zhoršil konflikt mezi Čínou a Indií. Pro indické kommunisty bylo přirozené, že v konfliktu mezi kapitalistickým (Indie) a socialistickým státem (Čína) budou stát na straně socialismu. Nicméně Chruščov se právě pohádal s Mao Ce-tungem, a proto byla ČLR pro SSSR nepřítelem číslo 1. Indická vláda si navíc pochopitelně tento nedostatek vlastenectví v době války nenechala líbit a vlastizrádce zavřela do vězení.

Výsledek byl, že v roce 1964 se KSI rozpadla na dvě frakce: maoisty (Kommunistická strana Indie (marxistická) – asi 60 % původní strany) a prosovětskou část (Kommunistická strana Indie – asi 40 % původní strany).

Jinak lze dodat, že Kerala je jihozápadní indický stát, kde kommunisté vesele vládnou a nikomu to příliš nevadí.

Život v Israeli

Loňský rozhovor s mladou Israelkou.

Self-hating Jews

Jak říká v rozhovoru Ondřej Cakl (* 1975): Ale teď nedávno jsme se dostali už asi k sedmému neonacistovi, jehož předci jsou Židé a židovství v sobě cítí a chápe jako něco špatného. Je to fenomén, který se objevuje i v zahraničí. Jde o jedince, kterým je tak dvacet, pětadvacet, nejsou s to žít s tím, že mají židovský původ, a kompenzují to rasistickou aktivitou, dokonce často podněcují antisemitské útoky."

Rhodesie a Muzorewa

Bývalý velvyslanec v Zimbabwe, Jaroslav Olša, poskytl Literárním novinám rozhovor. Lze ocenit jeho střízlivý tón, nicméně věty: "Robert Mugabe se dostal k moci v roce 1980 po volbách, které by dnes asi těžko někdo označil za opravdu demokratické. Negativní prvky ale zastínilo celosvětové nadšení z faktu, že v Rhodesii konečně padl apartheidní režim Iana Smithe, což bylo chápáno jako další krok směrem k demokratizaci Jihoafrické republiky." záráží. Vzhledem k tomu, že se Olša podílí na knize Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi, považuji to za pouhou nepřijatelnou novinářskou zkratku.

Období mezi 24. prosincem 1976, kdy Ian Smith vyhlásil, že předá moc černošské většině, a 18. dubnem 1980, kdy Zimbabwe získalo nezávislost, nelze přeci považovat za apartheid. Vždyť klíčovou roli v něm hrál dnes polozapomenutý Abel Muzorewa, který uvažuje, že v příštím roce bude kandidovat na presidenta.

Rozhovor s Ianem Smithem a dalšími.

Případ Edgarda Mortary

Edgardo Mortara byl židovský chlapec, který vyrůstal se svými rodiči v Bologni, součásti papežského státu. Když mu bylo šest, tak těžce onemocněl. Služebná jeho rodičů měla strach, že když umře, že přijde do pekla, a proto ho nechala tajně pokřtít.

Podle církevního práva nesměli katholíka vychovávat nekatholíci. Malý Edgargo byl proto papežskou policií zabaven. I přes intervence Františka Josefa a Napoleona III., papež Pius IX. rozhodl, že se malý chlapec nesmí ke svým rodičům vrátit.

Když Mortara nabyl zletilosti, rozhodl se zůstane katholíkem. Odstěhoval se do Francie a vstoupil do kláštera. Byl vysvěcen na kněze. O Piovi prohlásil: "I am firmly convinced, not only by the deposition I have given, but by the entire life of my august protector and father, that the Servant of God [Pius IX] is a saint. I have the almost instinctive conviction that one day he will be raised to the glory of the altars. For me it will be an intimate joy for my entire life and a great comfort in the hour of my death to have cooperated to the limits of my strength toward the success of this cause. I pray to God by the intercession of his Servant to have mercy on me and forgive my sins, and make me rejoice in his presence in Paradise."

Další kritika wikipedie

V článku citují Michaela Whitea: “Wikipedia has become the McDonalds/Microsoft/Walmart of information. It provides reliably mediocre information at a low, low cost. This drives competitors out of business, reduces diversity, and lowers the standards all across the board.”

Autorem článku je Lir, který poznamenává: "inept and lazy journalists are especially fond of using the Wikipedia, and some of them have even plagiarized it word-for-word – thats a real problem, since 90%+ of Wikipedia’s fact-checking involves an internet search; thus, self-perpetuating errors are undoubtedly already occurring!"

Jeho názor: "cranks, vandals, and fanatics undo your hard-work, and then muddle your way through a judicial system which is far more concerned with cliquish politics, than with basic standards of judicial procedure," mohu potvrdit z osobní zkušenosti.