K čemu je a k čemu není referendum

Luděk Frýbort (Hannover) upozorňuje ve svém článku na referendum , které proběhlo ve Švýcarsku.

Hlasovalo se o otázkách:
1. Přijímáte navrhovanou změnu spolkového zákona o postavení cizinců?
2. Souhlasíte se změnou azylového zákona?

Téměř 70 % voličů hlasovalo pro zostření imigračních a azylových zákonů.

Stalinova německá elita

Před 60-ti lety, v říjnu 1946, bylo přes 3 000 německých konstruktérů a techniků i s rodinami deportováno do SSSR. Nedávno jsem o tom v televizi (MDR.de) viděl dokumentární film.

Dokument »Stalins deutsche Elite« (Martin Hübner, Deutschland 2005) osvětluje praxi a následky sovětské politiky. V počáteční fázi šlo především o obnovu tradiční zbrojní výroby v Thüringen. Na Stalinův rozkaz ale pak došlo k radikální změně a produkce byla kompletně přestěhována do Sovětského svazu. Včetně německého techn. personálu, odborníků přes letadla a rakety.

Jedním z nich byl Helmut Banas, konstruktér pohonných jednotek u Junkers-Flugzeugwerken, kde od r. 1936 do konce války pracoval na novém druhu „Wunderwaffen” (zázračných zbraní). Rusové ho překvapili 22.10.1946 v Dessau. Na osudný den si i po letech zcela přesně vzpomíná: „V šest ráno zběsilé zvonění u domovních dveří, když jsem otevřel, stálo přede mnou ozbrojené komando a dům byl zjevně obklíčen. Tlumočník přeložil krátkou řeč sovětského důstojníka: ‘Na rozkaz sovětské vojenské administrativy musíte 5 let pracovat v Sovětském svazu. Svoji manželku a děti si můžete vzít sebou, stejně tak i věcí kolik chcete ...’.”

Nočním „únosem” se v říjnu 1946 rozběhl největší „know-how-transfer” 20. století. Stejně jako Banas z továrny na letadla Junkers dopadli totiž ve stejnou dobu i tisíce jeho kolegů v celé sovětské zóně Německa. Vlaky plně nacpané „zázraky něm. techniky” a k ní i náležejího personálu supěly směr Moskva. Jedním z nejdůležitějších lidí mezi nimi byl i raketový specialista Helmut Gröttrup, zástupce Werhner von Braun, který se již před koncem války přihlásil do služeb americké armády. Gröttrup se nechal od Sovětů zverbovat do jejich východní zóny, kde pro vědychtivé vítěze rekonstruoval technologii V 2 – až do osudného říjnového dne 1946. Ještě ve vlaku sepsal Gröttrup protestní dopis Stalinovi, na který ale nikdy nedostal odpoveď ...

Po 2 týdnech cesty vlakem se deportovaní Němci nastěhovali do nových „domovů” v cizině, do sídliště »Upra« (u Kujbišev na Volze), aniž věděli, zda vůbec ještě někdy uvidí svoji vlast. Přesto se ale tito z Německa „ukořistění” technici a inženýři, kteří krátce předtím více či méně fanaticky na pracovním poli bojovali pro »Führer, Volk und Vaterland«, ujímají nových úkolů a s příslovečnou německou důkladností konstruují pro Stalinovo impérium letadla a rakety. Nic jiného jim asi nezbývalo. V představě, že by museli sdílet osud milionů válečných zajatců, nepřipadalo asi Hitlerovým „dobyvatelům nebe” nijak těžké, dát se do služeb Stalinovi. Také bylo zřejmé, že ve zničeném poválečném Německu by pro ně v dohledné době nebyla práce.

Osudy těchto techniků-specialistů v začínající »studené válce« jsou ztvárněny osobními příběhy samotných deportovaných Němců: Helmut Banas (Dessau), Helmut Gröttrup (Bleicherode), Werner Holzmüller (Leipzig), Werner Albring (Dresden), Horst Schneider (Staßfurt). Ke slovu se ale dostali i sovětští pamětníci, kteří události popisovali ze svojí perspektivy vitězů.

Překvapivé bylo, že bytovky pro německé rodiny měly evropský standart (splachovací WC), na sovětské poměry tedy úplný luxus. Na dveřích bytů byly jmenovky – bylo již předem určeno, kdo se kam nastěhuje. Němci byli i daleko lépe zásobováni, než-li normální obyvatelstvo, sídliště bylo oploceno a stráženo. Pamětníci zmiňovali i projevy nenávisti z ruské strany – zážitky z války byly ještě čerstvé. Někteří Němci (tehdy děti) si pochvalovali tamní krásnou přírodu. Rusové zase vzpomínali na – pro ně značně nezvyklou – pracovní kázeň německých kolegů, jejich úplně nepochopitelnou důkladnost a pilnost. Hned ale dodávali, že kdyby nějaký Němec odmítl pracovat, asi by skončil někde na Sibiři.

Jednalo se o zcela jedinečnou kapitolu německých poválečných dějin. Ačkoliv ti lidé tam u řeky Volhy žili privilegovaným životem a mohli pracovat, mnoho jich to „dobrovolně-vynucené přemístění” vnímá dost traumaticky, zvlášť když poslední z nich se domů vrátili až v r. 1952.

Německé prototypy a projekty ve srovnání s některými sovětskými a americkými letadly jsou k vidění např. zde.

Ukázka stylu - Vrba je skutečně dobrá Čecha

Jako shrnutí šikanózní editace použil tuto perlu

Vytrvalé nevhodné a urážlivé chováním uživatelem Malýčtenář

Šinágl v. Grebeníček

Pokud má někdo zájem, včera byl doručen v této věci rozsudek.

K ponížení ceny z důvodu zdemontovaného kola

Pěkný příklad novočeštiny je zde.

Výrazy, jako že výtah bude zdemontován nebo cena ponížena, toť lahůdka pro každého sběratele. Díky, Porši!

Nájemníci na ústupu

Martin Zvěřina ve svém článku z 3.10. na serveru lidovky.cz krom jiného píše —

Velkou ranou pro organizované nájemníky je fakt, že Nejvyšší soud rozhodl, že výše nájemného nemusí odpovídat sociálním poměrům nájemníka. Z tohoto rozhodnutí však vyplývají obrovské komplikace pro stát. Ten by se měl postarat o sociálně slabé nájemníky a pomoci jim v bytové nouzi. To je největší problém do budoucna.

Nad mnohými diskusními komentáři se pak jeden nestačí divit.

Nechápu, jak může stát vůbec nařídit majiteli bytu (pronajímateli) výši nájemného a nutit ho, aby vlastně dotoval nějaké (sociálně slabé?) nájemníky, kterých se nemůže prakticky ani nijak zbavit. Dotyčný tedy nesmí nákladat se svojím majetkem jak by chtěl. A to prý je v CZ demokracie.

Ostatně mnohdy na tom ti nájemníci ani tak špatně nejsou a mají třeba i jinou možnost bydlení. Byt s regul. nájemným, který jim nepatří, pak klidně (drze!) s profitem pronajímají další osobě a nikdo s tím prý nehne.

To je úplný Kocourkov a v civilizované zemi něco nemyslitelného. Např. v Rakousku si podnájemník s malým příjmem může zažádat a pak dostává určitý příspěvek na bydlení od státu. Musí ovšem podepsat prohlášení, že nemá jinou možnost bydlení, včetně nějaké letní chalupy nebo chaty. Při nepravdivých údajích (zneužití), lze počítat s navrácením neoprávněné podpory, někdy i s tr. postihem.

Proč to jinde funguje?

Četl jsem si dnes článek o dnu bez aut, ve kterém mě zaujala úroveň nakupování v tzv. prodejních řetězcích. Na web. stránce D-FENS je podobných kritik víc, např. o nákupu rohlíků, o „zušlechťování” potravin v provozovně Meinl i o tristní situaci v jiných »marketech« na území ČR.

V Rakousku i Německu jsou tyto obchody ale také a neřekl bych, že prodávají něco špatného. V takovém rak. Lidl a Hofer (něm. Aldi) lze třeba kromě potravin koupit i různé elektrospotřebiče/elektroniku (pračka, PC, TV atp.) velmi dobré kvality a za přijatelnou cenu. Ve specializovaném obchodě to je mnohem dražší.

Ať už tyto dva nebo i jiné, všechny mají bohatý sortiment, kvalitní a čerstvé potraviny … . Ovoce i zelenina jsou personálem soustavně přebírany, pečivo z předešlého dne je extra a za sníženou cenu, stejně tak i tzv. »Restposten« – zbytek tovaru, kterého už není dostatečný výběr. Mnohde – jako Billa, Merkur … – mají i svého řezníka, někde nabízejí také (dražší) bioprodukty. Opravdu si nelze stěžovat.

Nasraný personál nebo postávající flákači s drátkem v uchu (ochranka), … nic takového zde není vidět. Pomalu v každé vesnici je koloniál, řezník, pekař … atp., funguje tady rozvoz všeho možného (pekař, uzenář, ovoce …) do vzdálenějších míst. Proč to tedy jinde funguje a pouze v býv. ČSSR ne? Jak je to jen možné?

Je toto vůbec možné?

Po přečtení článku »Audi story« o ukradeném a nalezeném autě i o problémech s tím spojených, mám pocit, že autor si buď celý příběh vymyslel, nebo že opravdu „něco shnilého je ve státě českém”.

Napsal-li dotyčný všechno podle pravdy, jak se to skutečně stalo, pak tedy obdivuji jeho nervy. Být na jeho místě, asi bych se zbláznil.

Hranice USA s Mexikem z českého pohledu

Autor Jan Daněk to má nějak popletené, alespoň co se týče názvu jeho článku Železná opona se vrací. Má chránit USA. Viz Centrum.cz .

Přirovnává totiž (úplně zcestně) situaci i opatření na hranici USA s Mexikem k někdejší ostraze a hraničním zátarasům socialistických států – tzv. »Železné oponě«. Zjevně tedy buď nezná význam slov imigrace a emigrace, nebo se snaží i on – a to bude ten pravý důvod – alespoň takto pošpinit ty „zlé“ Američany.

Člověk se nestačí divit a při čtení některých diskusních příspěvků pak i pochybuje o zdravém rozumu pisatelů.

Brzda nebo plyn?

Článek »Kwaito ganxta quiz« se zabývá situací, kdy nic netušící řidič zastaví aby jinému pomohl v nouzi a je okraden nebo i přepaden. Zajímavé jsou i některé komentáře s vlastními zážitky.

O stejném problému se mj. zmiňuje i Jozef Vaškovič ve svém článku »Rady dané emigrantům nestačí« kde píše: „Znám to z vlastní zkušenosti. Byl jsem i s mou paní totálně okraden v těsné blízkosti Vysokých Tater. Byli jsme šťastní, že jsme se živí vrátili zpět do Vídně. Proto je lépe na Slovensko a do Čech nejezdit! Mnozí si to berou k srdci. Na silnicích je vidět stále méně a méně zahraničních turistů.”

Asi před 4 lety se mi nedaleko Č. Krumlova porouchaly stěrače. Sjel jsem z hlavní silnice a začal zjišťovat příčinu. Náhle zastavilo ošuntělé auto a 2 celkem solidně vypadající cikáni mi nabízeli lámanou němčinou pomoc. Hned jsem byl ve střehu a odmítl — česky. Jejich čeština byla bez sebemenšího přízvuku, nevnucovali se a i chápali moji nedůvěru, která je zjevně mrzela. Mladší z nich se podíval a že to zkusí spravit. Doma má dílnu.

Ve vesnici bydleli ve starém Okalu (mont. dům), vedle něj měli stodolu — autodílnu. Rameno stěrače bylo nutno ale vyměnit a tak jsme pro ten díl jeli do Krumlova, kde to hoši pak vymontovali z vraku. Nejprve ale bylo nutno získat souhlas majitele, kterého jsme zakrátko našli při práci na výkopech. Cikáni v Českém Krumlově jsou totiž výjimka, protože pracují (mají např. na starosti úklid města) a jsou na to i patřičně hrdí. Viz např. zde a zde.

Vrak byl ale starší model a díl nepasoval. I když nechtěli peníze (nespravili to přece), vyrovnal jsem se s nimi a odjel do Budějovic. Nabídli mi montáž nového kusu, ale už jsem je neviděl, protože díl v českobudějovickém servisu nebyl na skladě.

Tolik můj os. zážitek s (krumlovskými) cikány, kteří byli sice jiní než-li my „gádžové”, ale opravdu slušní. Byl jsem překvapen, jak jsem si s nimi i v mnohém rozuměl. Co se ale týče článků uvedených výše, musím se přiznat, že bych také nezastavil.

Chile před 33 lety

11. září 1973 zaútočila na presidentský palác La Moneda letadla, demokraticky zvolený Salvador Allende byl svržen a spáchal sebevraždu. Zem ovládla vojenská junta a presidentem se stal generál Augusto Pinochet.

Na rozdíl od mnoha jiných jihoamer. států mělo Chile dlouhou demokratickou tradici bez nějakých pokusů o převzetí moci armádou či jinými silami. Velká čast národa ale přesto již očekávala vojenský zásah. Allendova hospodářská i zahraniční politika měla za následek z USA vojensky prosazené embargo, stávky a útoky opozice způsobovaly vážné problémy. Pinochet slíbil vytvořit "nikoliv stát dělníků, ale stát podnikatelů".

Po převzetí moci postupoval Pinochet velice tvrdě proti minulé vládě i těm co ji podporovali. Vojsko zatklo tisíce skutečných či domnělých Allendových sympatizantů, kteří byli v prvých dnech vězněni i mučeni na fotbalovém stadionu v Santiago de Chile. Proti tomuto porušování lidských práv se zvedla vlna protestů všude na světě.

Dobře si na tu smutnou dobu vzpomínám. Zvlášť otřesně na mne v televizi zapůsobil záběr, kde si kameraman švédské TV Leonardo Henrichsen vlastně nafilmoval svoji smrt včetně vraha a ještě dnes mám ten sled obrazů před očima. Bylo vidět poddůstojníka s pistolí, jak gestikuluje, střílí ... a následoval ‚švenk‘ na nákl. auto s vojáky. Jeden z nich zvedl pušku a zamířil do kamery. Kameraman ale (až nepochopitelně) v klidu upravil výřez a ustálil záběr. Voják vystřelil, obraz se zachvěl a vzápětí rozmázal pohybem padající kamery. Ta pak ještě pár vteřin běžela. Strašné.

Asi po 10-ti letech jsem si na chilské události vzpomněl. Navštěvoval jsem totiž se skupinou Poláků kurz španělštiny. Doña Pilar byla krásná ml. žena ze Santiago de Chile a na svoje studium ve Vídni si přivydělávala jako naše učitelka. Až na jednoho (sexuálního) loudila s mizivým základem španělštiny (vytrvale se jí dvořil), jsem byl shodou okolností jediný, kdo se s ní domluvil německy. Však mě vždy pověřovala, abych vysvětlil (pomalu a česky!) různé nejasnosti polským „spolužákům“. Zakoupený 'Universal-Wörterbuch Spanisch' (Langenscheidt) i 'Español en directo' (od Pilar) mám ostatně dodnes.

Hned jsem se samozřejmě zajímal, jak se jí podařilo z toho fašistického státu šikovně zmizet a nevycházel jsem z údivu. Říkala, že normálně odcestovala, protože v její vlasti je svoboda -- nikdo nikoho nedrží a každý má nárok na cestovní pas. Hned se také rozplývala nad Venezuelou a ciudad Caracas, kde žil její (el) tío a kam jako gymnasistka jezdívala na prázdniny. »Samozřejmě ... doma, v Chile, není úplně všechno v pořádku, ale to vlastně není nikde« — vysvětlovala a hned dodávala
— »Pinochet nás zachránil, protože svrhnul Allendeho, se kterým by Chile dopadlo jako vy v Československu. Allende směl v klidu odejít a nic by se mu bývalo nestalo. Rozhodl se ale bojovat a ... bohužel padl.«
(moje pozn. dle Wikipedia — sebevražda Allendeho se prokázala až r. 1990)

Abych pravdu řekl, tenkrát jsem vůbec nemohl uvěřit, co mi Pilar říkala. Tak jsem byl zblbnutý tou všelijakou socialistickou propagandou, komunistickými polopravdami i doslovnými bláboly.

Velká Podzimní Ofensiva české diplomacie

Ze zprávy ČTK:

Česká ambasáda ve Washingtonu dneškem podle MfD zahajuje mohutnou kampaň. Prostřednictvím spřátelených organizací zašle až statisícům Čechoameričanů žijících v USA dopisy, v nichž je vybídne, aby se obrátili na svého kongresmana a požádali ho, ať se zasadí o zrušení víz pro Čechy. Kampaň pořádá podle HN organizace American Friends of the Czech Republic (Američtí přátelé České republiky).

Už vidím to nadšené, ba extatické přijetí mezi českou emigrací: Vzali jste nám majetek? Nechali jste naše domy, pole a louky zdarma nebo "za hubičku" komunistickým aparátníkům, se kterými se už roky, vesměs bezvýsledně, u vašich soudů soudíme? Odpíráte nám české občanství? Ale co! Když nás teď potřebujete, rádi vám pomůžeme... soudruzi!

Co se stalo?

Rozumím tomu dobře, že Rosťa Hedvíček se urazil a vymazal všechny své příspěvky, včetně běžících diskusí? Poněkud vandalské jednání...

Střet civilizací po pěti letech

„(…) kdosi spočítal, že z dvou milionů britských muslimů je připraveno se zapojit do protizápadního džihádu jen asi 20.000, tedy pouhé jedno procento. Užijeme-li téhož přepočtu pro islámskou světovou obec, čítající kolem 1,5 miliardy duší, výsledek už tak útěšný není; dojdeme k půldruha milionu fanatických, k oběti vlastního života hotových, vůči nám krajně nenávistných bojovníků. (…)“

Luděk Frýbort (Hannover) se ve svém článku zamýšlí nad nebezpečím islámu.

Několik glos ...

Češi i Slováci dnes velmi rádi kritizují USA a Američany jako takové a řekl bych, že i jinde v Evropě je „moderní“, být patřičně protiamerický.

Blíže se tím zabývá článek »Několik glos, aneb kde začíná Asie« na serveru D-FENS.

Těžký život s vohnouty …

Velmi zajímavý článek o tzv. »vohnoutech« a ještě zajímavější diskuze k němu je na D-FENS.

Autor zde např. porovnává hygienická zařízení v továrně sloužící dělníkům a technickohospodářským pracovníkům. Několik továren jsem sám prošel, takže mu v mnohém musím dát za pravdu.

Končím

Po roce úspěšného provozu tohoto blogu jsem se rozhodl, že na něj přestanu psát. Nevím, na jak dlouho, a proto dopředu nebudu nic slibovat, abych neposkytl potravu trollům, pokud své rozhodnutí změním. Je možné, že přestávka bude krátká, je možné, že bude navždycky.

Vodník říká, že zlu se má odporovat, a proto z Internetu odešel v tichosti v době, kdy neměl žádný spor. Já se bez přetvářky přiznám, že jsem ke svému rozhodnutí dospěl na základě aggresse Jana Nováka, protože ještě před několika dny jsem o tom neuvažoval. Klidně uznávám, že tuhle bitvu vyhrál, stejně jako Gottwald porazil Beneše. Nemám s tím problém. Dobro nad zlem vždycky nevítězí. Jen už zkrátka nemám sílu, abych dále vzdoroval Novákovým telefonátům. Už mi, prosím, nevolejte! Nevím, kdo mu dal mé číslo, každopádně to vnímám jako podraz, který mnou hluboko otřásl.

Když jsem v letech 2000–2001 vstupoval do diskussí na Internetu, měl jsem dojem, že mohu zúčastnit obnovy těch skvělých polemik z dob Rakouska a první republiky. Bohužel to trvalo jen krátce. Po roce 2002 se z toho stala trapná závislost, která mi v roce 2005 i 2006 více vzala než dala. Zklamání z lidí jako je Jezovec či Mormegil bylo tíživé, nikam nevedoucí hádky s Cynikem, Eggem, Nolanem či Miracetim nedůstojné. Je na čase s tím skončit.

Co bude se ZMP dál, nechť rozhodnou kollegové. Byly zde sračky i skvělé výkony (všechny články Tomáše Peciny). Jsem rád, že jsem aspoň dočasně přitáhl Tomáše Pecinu zpět k publicistice, v níž je pro ostatní nejpřínosnější.

Pokračujte beze mne. Kdo mi chce cokoliv sdělit, nechť mi pošle e-mail. Jinak mu s nejvyšší pravděpodobností neodpovím.

Updated.

Dobří lidé na wikipedii

Kdysi dávno jsem slíbil, že napíšu článek, co mi wikipedie dala positivního. Pořád jsem to odkládal, protože jsem nechtěl, aby byl můj výčet tak hubený, protože ztráty a jiná negativa řádově převažují. Nicméně ve světle posledních událostí už to dál nejde odkládat.

Wikipedie mi v první řadě dala zkušenost. Šel jsem do ní s naivním nadšením a pořádně jsem si natloukl nos. Největší chyba byla, že jsem používal své pravé jméno. To se mi těžce vymstilo. Je to zvláštní. Své pravé jméno jsem používal na Britských listech, Lupě i Klausově stránce. Bez negativních effektů. Ale to bylo v dobách, kdy jsem nedostával vůbec žádný spam. Nyní cca 50 e-mailů týdně.

Myslel jsem, že lidé budou oceňovat kvalitu mých textů a chtěl jsem se tak stát známým. Jenže autoři na wiki jsou upozaděni a ani Google je neindexuje. Za to spory všechy, a to na prvních místech. Příliš pozdní poznání.

Na wikipedii jsem poznal spoustu lidí, bohužel většinu z nich z té horší stránky. Proto nyní o nich nebudu mluvit. Zůstávají jen dva, které bych bez wikipedie neznal a u nichž bych byl rád, kdyby je mohl považovat za své přátele.

První je Malý čtenář. Když na wikipedii přišel, bylo to velice poznat, ačkoliv dost dlouhou dobu přispíval jen anonymně. Povýšil jsem ho na správce a byrokrata a na rozdíl od jiných ve své funkci nezpychl, nýbrž se jí naopak dobrovolně vzdal. Kdo jiný by to dokázal? Není divu, že někdo tak výjimečný trpí permanentními konflikty s poloblby.

Dosud mám stále nejradši jeho článek Rozum a chtíč, jímž tento fenomén dokázal přiblížit i těm, co znali Františka Fuku jen z dob kommunismu. Malý čtenář má i své vlastní projekty. Blog a Delicious. Obojí stojí za pravidelné návštěvy.

Druhý je ŠJů. Ani ten pochopitelně nemá na wikipedii na růžích ustláno. Jeho záběr i seznam článků je úctyhodný. Je mi líto, že na wikipedii nepřišel před tím, než jsem z ní byl vyhnán. Takto jsme se minuli.

Updated.

Čas oponou trhnul?

Díky Neználkovi jsem si přečetl pouze 2 roky starý článek, který ale vypadá, jak by byl starší 10x. Je zajímavé si připomenout, co tehdy někteří tvrdili:

Jezovec s Michaelou za 5: "vidím trochu jinak: naopak bude terčem preventivního nebo prvního protiúderu a to dostatečnou silou aby bylo zajištěno její zničení pro případ, že by protiraketová obrana opravdu nějak fungovala.

Pokud jde o exteritorialitu a spol., obávám se, že americký personál bude ať již formálně či neformálně vyňat z české policejní pravomoci i mimo základny, viz. známý případ italského topguna co sestřelil lanovku."

Elvis Has Entered the Building: "Ten raketovy destnik neni na valku s Ruskem vubec staveny, ani se nepokousi to predstirat. Zamerem je sestrelit "male mnozstvi" raket v praxi asi tak mene nez 5 raket simultanne leticich. Zatim se jim jednou ze 3 pokusu podari trefit raketu, o ktere presne vedi kdy vystartuje a kam a jakou rychlosti poleti."

A ještě jednou: "Rozpocet na NMD se pohybuje od 60 miliard do 250 miliard dolaru, podle toho s jakym casovym obdobim a jakou verzi se pracuje. Tot otazka, jestli ma cenu utratit tolik za to, ze by nekdy nekde mohla ze Syrie vyletnout do USA raketa a jestli by nebylo levnejsi a efektivnejsi vyresit pripadny problem kombinaci konvencnich prostredku a tzv. soft power, za 250 miliard dolaru se da koupit hodne dobre vule."

Andy: Michaely "názor zavání více než libě něčím, co nevím jak opsat, aby to neevokovalo ve slušné debatě zakázané argumenty " rasismus, kolektivní vina, dobytčáky".

max: "Autor článku převzal Čulíkovu kachnu, nacpal ji vlastní nádivkou a vystavil ji tady na obdiv." (Dodatečně se omlouvám za tu 5.) BBC: "Na začátku týdne přinesly některé české noviny informace, že Česká republika vyjednává s USA o možnosti zřídit na českém území raketovou základnu, která by se stala součástí amerického systému globální protiraketové obrany. Jak ministr obrany Miroslav Kostelka, tak ministr zahraničí Cyril Svobody informaci popřeli. Podle Cyrila Svobody jde prostě o novinářskou kachnu." (Zdůrazněno mnou. Omluví se aspoň dodatečně?)

A to nejlepší nakonec. Opět Max: "Reálná pravděpodobnost sestřelení skutečné balistické rakety vybavené těmito prostředky je jen teoretická." (zdůrazněno mnou) Vidí si ten chlapec vůbec do úst?

Palackého názor na Rusko

Psaní do Frankfurtu: "Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a zmáhá, nežli to díti se může v zemích západních; že jsouc ve středu svém nepřístupna skoro každému outoku, stala se již dávno nebezpečnou svým sousedům; i ačkoli majíc také na půlnoci bránu otevřenou, že vždy přece, přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude; že každý krok, kterýžby na této cestě dále ještě učinila ku předu, hrozí během čím dále tím rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, t. j. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou. S touž křivdou, jako v Němcích za nepřítele Němcův, jmenují a pokládají mne mmozí v Rusích za nepřítele Rusův. Nikoliv, pravím to hlasitě i zjevně, nejsem nepřítel Rusův; naopak, pozoruji s radostným ončastenstvím každý krok, jejž tento veliký národ ve svých přirozených mezích ku předu činí po dráze vzdělanosti: však ale že při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce, nežli mne; ne proto, žeby monarchie ta byla ruská, ale žeby byla universální.

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, - Slované, Valaši, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, - z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národů jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.

Proč ale viděli jsme tento stát, jenž od přírody a historie povolán jest, býti záštitou a strážcem Europy před asiatskými živly všelikého spůsobu, - proč viděli sme jej v kritickém okamžení bez pomoci a skoro bez rady před návalem bouře nastávající? - Proto že v nešťastném zaslepení již od dávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní totiž pravidlo, aby všecky pod žezlem jeho sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek ouplné rovnosti práva i vážnosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva, žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen, pro dobré souseda svého sebe sám zapříti neb obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národů. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny, obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statkův svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedů přes čáru rovnosti; potom se také každý přičiní, opatřiti oustřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsemť přesvědčen, že ani ještě nyní v říši Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, toto sacra ancora ve hrozícím utonutí lodí, prohlásilo se zjevně i upřímně, a provedeno bylo spolu ve všem důrazně: však ale každé okamžení jesti drahé, kýž se s tím pro bůh již ani hodinu déle neváhá! Metternich neklesl jen proto, že byl největší nepřítel svobody, ale také proto, že byl nejlítější, nejouhlavnější nepřítel veškeré národnosti slovanské v Rakousích."