"Když jsem se zhruba před dvěma měsíci ptala jednoho z jejich členů, proč kapela, která je u nás symbolem vzdoru proti totalitě a bezpráví, jede hrát zrovna do Izraele, řekl mi, že neví, kdo za tu válku v Gaze vlastně mohl a že Izrael byl možná při zabíjení civilistů v právu…"
Svět mého mládí mi zas o poznání zošklivěl...(a ani jsem nemusel před týdnem potkat v metru Kabeše, kterého jsem poznal jen proto, že vedle mě kráčela jedna z jeho bývalých milenek, jež ho identifikovala)
Problém integrity mezi uměním a osobním příkladem u toho, či onoho oblíbeného umělce je téma, se kterým sám bojuji. Vyřešené to nemám, ale byl jsem již tolikrát zklamán, že pro takové chování mám dnes víc porozumění a určitě nejsem natolik bláhový, abych to od někoho přímo vyžadoval (jak naznačuje diskuse pod článkem v případě Leonarda Cohena).
OdpovědětVymazatVím co chceš říct, ale přeci - Cohen je Žid, nebyl symbolem odporu proti totalitě a navíc jestli tam zazpívá ty písničky, o nichž se píše v tom článku, tak to bude jen dobře!
OdpovědětVymazatU Plastiků není tragedie to, že by se stali vědomě režimními umělci jako Michal David. Jejich tragedií je to, že ve své vypitóze setrvávají na postojích, jež sice byly v 70. a 80. letech dissidentské, dnes jsou ale establishmentové a dělají ze svých nositelů užitečné idioty tohoto establishmentu.
To jako má být jediná hodnota Plastiků to, že byli rebelové? Vždyť oni přeci žádnými rebely být nechtěli, takže si nemyslím, že by je nějak znepokojovalo, že jsou nyní na straně establishmentu. To establishment se změnil, ne oni.
OdpovědětVymazatNe, nechtěli, to máte pravdu. Oni jen nechtěli být po vůli establishmentu na základě obecně morálních pohnutek. Pokud by tyto obecně morální pohnutky stále určovaly jejich jednání, nehráli by zadarmo pro publikum, jež z valné části schvalovalo povánoční massakr v Gaze. Jejich officiální vystupování v Česku nebo po obyčejných amerických klubech samozřejmě žádnou spojenost s establishmentem neimplikuje. Ale koncert v Israeli anno 2009 je určitou manifestací, byť (možná v jejich případě) bezděkou.
OdpovědětVymazatPlastici byli skupina osob vydávajících veřejně odpudivé skřeky, a jen souhrou náhod se z nich staly celebrity, jelikož měli to štěstí, že jim režim ve veřejném vydávání oněch skřeků nesmyslně bránil. Podotýkám, že se proslavili naprosto nezaslouženě, a podle toho jejich současné veřejné projevy vypadají. Kde a jak "zahrají", je proto irelevantní.
OdpovědětVymazatTomáši, já jejich hudbu taky ne vždy ocením. Je to ale proto, že tomu nerozumím a když se mi něco na nich líbí, je to obvykle něco jiného než to, za co je oceňují ti, kteří mají na tohle umění radar. Lou Reed, John Cale, Velveti, Nico, Captain Beefheart, Henry Cow, Art Bears, Pere Ubu, Residents, ale i první Zappovy desky, David Bowie, Iggy Pop, většina Doors, Roxy Music - toť dlouhá řada hudebních veličin, které mě nikdy neoslovily (a když, tak náhodou). Ti, kteří tyto hudební styly oblibují, oceňují rovněž PPU. Mně nedělá problémy připustit, že tomuto umění nerozumím. Stále toho ještě zbývá hodně, čím se můžu potěšit.
OdpovědětVymazatNa Plastiky se kolem vzniku Charty 77 nalepili lidé, kteří vytvořili po r.1989 nový establishment; Plastici se s nima svezli v tom výtahu nahoru a zřejmě není jednoduché z něj vystoupit, ač bych soudil, že "veřejné vydávání skřeků" bez povolení za bolševika bylo o dost složitější. Nejspíš to bude tím, že už taky mají svůj věk a dost vypito...
Milý Vodníku, nejsem stoupencem theorií o obecné hodnotě umění, naopak si myslím, že umění se stává uměním až percepcí, tím, zda v jeho příjemci něco resonuje – a velké umění je zvláštní tím, že resonuje silně a u mnoha lidí. Čímž chci naznačit, že obliba Plastiků může souviset s "vypitosou" nejen na straně umělce, ale i jeho publika. Čímž nechci apriori naznačovat, že jejich tvorba nemá ten ušlechtilou rodokmen, o kterém se zmiňuješ.
OdpovědětVymazatNepodceňuj ale náhodu, které připisuji na jejich dnešní popularitě rozhodující podíl.