motto:
„Šel jsem takhle jednou po mostě a na zábradlí balancoval chlápek, který se zjevně chystal ukončit svůj život skokem do údolí. Přiběhl jsem k němu a říkám:
"Hej, stůjte, nedělejte to!"
"A proč ne?"
"Je spousta věcí, kvůli kterým stojí za to žít!"
"Co třeba?"
"Třeba...jste věřící nebo ateista?"
"Věřící."
"Já taky! Jste křesťan nebo Žid?"
"Křesťan."
"Já taky! Jste katolík nebo protestant?"
"Protestant."
"Já taky! Jste episkopál nebo baptista?"
"Baptista."
"Já taky! Jste z Baptistické Církve Páně nebo z Baptistické Církve Hospodina?"
"Z Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z původní Církve Páně nebo z Reformované Církve Páně?"
"Z Reformované Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z Reformované Církve Páně reformou v roce 1879 nebo z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915?"
"Z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915!"
Na to jsem řekl: "Zhyň, ty kacířský bezbožníku!" a strčil ho dolů.“
Protože Vodník neustále zaplavuje LW ruskopravoslavnou propagandou (
1,
2,
3 a
4), rozhodl jsem, že napíšu článek, který jednou provždy udělá tomuto nekontrolovanému šíření mémů přítrž.
Uvěřit ruskopravoslavnému mémovému komplexu znamená podstoupit rozsáhlý výplach mozku. Řada ruskopravoslavných thesí je v příkrém rozporu s realitou. Řada pilířů víry je navzájem rozporných. A nikoliv nedůležitým znakem sektářství ruskopravoslaví je účelovost. V boji s nepřítelem — Západem a především katholictvím — je každé svinstvo cizí provenience dobré. Např. soustavná redukce katholíků na římské je anglikánská manipulace. Přitom skutečně pravoslavnou víru mají řeckokatholičtí věřící, ale ruskopravoslavní sektáři pro nedostatek erudice neumějí mezi římskými a řeckými katholíky rozlišit.
Ruskopravoslavní sektáři nemají sebemenší úctu k tradicím obyvatelstva, na němž se pokoušejí parasitovat. Nejradši by zvýšili esoteričnost svého učení povinným používám umělého nesrozumitelného jazyka – staroslověnštiny. Protože je to však nemožné, tak se alespoň pokouší nahradit české termíny (např. milost) ruskými (благодать). To je však způsobenosti jejich nedostatečnou znalostí ruštiny, protože netuší, že v ruštině se český pojem
milost rozpadá na милость a благодать. Jiní pravoslavní však tak
sektářští nejsou: „
Bohorodice Panno, raduj se; milostiplná Maria, Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, neboť jsi porodila Spasitele duší našich.“
Výplach mozku se projevuje neochotou prostudovat si argumenty druhé strany nepodloženým tvrzením, že ji zná: „Myslím, že jsem římskokatholické propagandy přečetl víc než Vy.“ Jenže prostudování zbožtělého sv. Losského neznamená, že propagandista zná katholický názor, když nezná ani alternativní pravoslavný názor ekumenického patriarchy nebo Bulgakova. Jedinou reakcí na předložená fakta je tak poukaz na to, že polemik málo zná ruskopravoslavnou propagandu Guettého, jako kdyby to na faktu, který se ruskopravoslavným nehodí do krámu, cokoliv měnilo.
Podobně jako evangelíci se pravoslavní sektáři se rozpadají na mnoho „církví“, navzájem se potírajících. Je to zákonitý důsledek toho, že jim chybí centrální autorita – papež. Každý sektář pak klade důraz na něco jiného a všichni ostatní jsou pro něj heretici, včetně ostatních pravoslavných sektářů. Typickým příkladem je nový kalendář. Řeckopravoslavní ho uznávají, naproti tomu ruskopravoslavní zbožštili předchozí pohanský kalendář. To je tak hlavní rozlišující znak mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými. Církev starý kalendář zavrhla v letech 1923–4; sektáři se tím nikdy nesmířili (jerusalémskopravoslavní, ruskopravoslavní, srbskopravoslavní, ukrajinskopravoslavní a gruzínskopravoslavní).
Po sloučení ruskopravoslavných (sergianisté pohltili ROCOR) se starokalendářníci dostali do těžké situace. Ačkoliv sdílejí stejnou víru jako ROCOR, tedy i jako sergianisté, nechtějí s nimi být v jednom spolku. Proto starokalendářníci přerušili s ruskopravoslavnými obecenství.
Na papíře se podle Vodníka pozná Jediná svatá katholická apoštolská církev tak, že její
partikulární církve (sbory) jsou v obecenství. Ve skutečnosti podle toho, do jaké míry podléhají ruskopravoslavným. Např. ukrajinští pravoslavní se dělí na ruskopravoslavnou
Ukrajinskou pravoslavnou církev moskevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou
Ukrajinskou pravoslavnou církev kyjevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou
Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev, polskopravoslavnou
Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev – kanonickou a ruskopravoslavnou
Ukrajinskou autonomní pravoslavnou církev Lvova. Nikoliv nepodstatným znakem je totiž expansivnost ruskopravoslavných. Čeští pravoslavní byli původně srbskopravoslavní. Ale po roce 1945 je pohltili ruskopravoslavní, takže čeští pravoslavní se stali ruskopravoslavnými. V roce 1950 se ruskopravoslavní neváhali spolčit s kommunistickou diktaturou, když se podíleli na genocidě řeckých katholíků. Řeckokatholické vyznání pak bylo až do roku 1968 v Československu postaveno mimo zákon, zatímco římskokatholické bylo legální. Z toho zřejmě pramení neschopnost rozlišit mezi vždy legálním římskokatholickým vyznáním a kommunisty likvidovaným řeckokatholickým. Za svou participaci na zločinu proti lidskosti se ruskopravoslavní nikdy neomluvili. Řeckopravoslavní na něm neměli žádnou účast.
Ruskopravoslavní expandovali též
do USA. OCA je uznávána od všech ruskopravoslavných, tj. od bulharské, české a slovenské, gruzínské, polské a ruské pravoslavné církve. Řeckopravoslavní neuznávají její hlavu jako patriarchu, ale jsou s ní v obecenství.
Ruskopravoslavní jsou na své sektářství dokonce hrdi. Pokud se na něčem
dohodnou s katholíky, když jim dokonce podstrčí své vidění světa, tak se k tomu nehlásí, protože tím, že je to dohoda, je to poskvrněno nečistými katholíky.
Pro ruskopravoslavné je také typická neschopnost elementární konsistence. Ave Maria, tradičně překládáno jako Zdrávas Maria, novotářsky překládají jako „Bohorodice Panno, raduj se,“ jako kdyby se v Čechách zdravilo Raduj se jako v Řecku a ne Buď zdráv(a). Nebo poukaz na heretičnost sofiologie, když je řeč o ekumenismu a filioque.
Ruskopravoslavní by nejradši ignorovali vše, co se stalo po roce 1917. Ale jaký by to mělo smysl? Žijeme v 21. století, nikoliv ve století 19. Přitom v 1. tisíciletí, které tak zbožňují, z 506 let od smrti Konstantina Velikého do definitivního ukončení obrazoborectví (337–843) byl cařihradský patriarchát 248 let ve stavu schismatu či herese. Celkem 49 % času pro Vodníka znamená, že „blahodať Ducha svatého se postarala o to, že to dlouho nevydrželo,“ jak vysvětluje svou symptomatickou hatmatilkou. Pozoruhodné vnímání času. Jen obrazoborectví, tato typicky řeckopravoslavná herese, trvalo
90 let (726–787 a 814–843). „Takto nenapáchal caesaropapism na věrouce žádné trvalé škody“ – ano, pouze 1000 let schismatu.
