Příběh iráckých křesťanů

Kateřina Sienská napsala nesmírně důležitý článek o mediální manipulaci. Zatímco většinou jsme svědky manipulace neúspěšné, např. rvačky v Thunovské ulici, kde vysvětlení BIS o slávistických hooligans věří jen establishment, zde ostudným reportážím FTV Prima (první a druhá) uvěřili i plebejci, včetně jejich tribunů jako je Markéta Šichtařová.

V čem je rozdíl? V předporozumění publika. Jak říkal TGM, některé stinné stránky máme v sobě všichni; jedná se theologickým výrazem o dědičný hřích. Patří k tomu i xenofobie. Jak se s ní vyrovnáváme, se liší. Sluníčkáři ji přeměňují na pocit viny a ten pocit viny transformují do chování, které ohrožuje nás všechny strategií Nahrazení (angl. Replacement). Většina lidí však xenofobii vytlačí do nevědomí. A pokud na ni manipulátor citlivě udeří, má vyhráno.

Proto musím Kateřině Sienské poděkovat, že sepsala fakta, která manipulaci jasně dokládají. Je teď na svědomí každého z nás, zda dá přednost racionalitě, anebo tomu temnějšímu v sobě.

Manifest svobodné kultury

Prohlášení

Název skupiny Svobodná kultura je inspirován vládním šmírovacím a propagandistickým projektem Nenávist k svobodné kultuře (angl. Hate Free Culture). Od anenských patentů (26. července 1913), tedy více než sto let, vládnou zoufale nekompetentní vlády. Po I. kole presidentské volby (12. ledna 2013) se kvalita establishmentu v podobě vládnoucí elity ještě zhoršila. V II. kole realistický kandidát, zástupce staré levice Miloš Zeman, porazil idealistického kandidáta, neokonservativce Karla Schwarzenberga. Spor mezi pravicí a levicí však nehrál žádnou roli; rozhodující byl střet realismu (plebejců) a idealismu (vládnoucí elity). Je zajímavé, že je široce kritisován Sputnik ruské vlády, naproti tomu americká vláda a její Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, nikoliv. Protože media vyžadují jednoduché označení stoupenců nějakého hnutí, je tím slovem svobodomyslní.

Spojenci

Lze k nim řadit všechny realisty: od palekonservativců (Petr Hájek), přes liberály (Tomáš Pajonk) až po staré levičáky (Stanislav Křeček). Co se týká medií, neexistuje dobré zpravodajství, nicméně více než velká trojka (AP, Reuters a AFP) má k objektivitě blíže alternativa: Press TV, Al Jazeera English nebo RT.

Soupeři

Jsou to všichni idealisté: od neokonservativců (Pavel Šafr), přes pravdoláskaře / progresivisty (Jindřich Šídlo) až po nové levičáky (Alexandr Mitrofanov). Idealistickou propagandou jsou poznamenány zprávy velké trojky i ČTK.

Idealistům a politickému idealismu má čelit nový server Svobodná kultura, kde bylo v průběhu roku 2015 předpřipraveno 12 článků. Pěkné počtení!

Islamofilové a islamofobové

Brutální útoky v pátek 13. listopadu 2015 na Bataclan a další místa v Paříži, při němž islámští teroristé zavraždili 130 lidí, vyvolávají otázky o vztahu islámu a terorismu. Jsou v zásadě 3 odpovědi:

1. sluníčkářská: mezi islámem a terorismem není vůbec žádná spojitost,
2. běžná: za útoky mohou radikální muslimové - islamisté - nebo
3. islamoklastická: neexistuje nic jako radikální islám, islám je jen jeden, vrazi jsou muslimové bez přívlastku.

Sluníčkářská "analysa" je zcela mimo. Vychází z absolutního individualismu, který je v rozporu s realitou. Ve skutečnosti je každý člověk ovlivněn svým okolím a tihle ideologičtí vrazi z nenávisti maximálně. Sluníčkáři tak zcela popírají zločinné spolčení a to, že může být založeno ideologicky.

Mezi běžným pojetím a islamoklastickým zase takový rozdíl není. Islamoklasté si, doufám, uvědomují rozdíly mezi jednotlivými muslimy a jejich druhy. Zastánci běžného pojetí, doufám, nevidí čínskou zeď mezi islamisty a ostatními muslimy. Jak totiž ukazují živopisy islámských vrahů, řada z nich vedla velice světský život, např. Usáma bin Ládin nebo Zarkáví, ale pak přišla životní krise a její řešení nalezli v důsledném islámu. Nebyla to nějaká náhoda, protože islámskou identitu měli vždycky.

Proto bychom si neměli myslet, že existuje nějaký neškodný islám. Ano, drtivá většina z 2 miliard muslimů je v pohodě, ale stačí, když přijde nějaký vnější impuls a rázem v pohodě být přestanou.

Dostojevskij o Pravdě a lásce

Geniální Dostojevskij perfektně vystihl podstatu Pravdy a lásky již před 150 lety v románu Běsi (1872).

Originál bolševickým pravopisem: "С год тому назад я читал в журнале статью его, написанную с страшною претензией на самую наивную поэзию, и при этом на психологию. Он описывал гибель одного парохода где-то у английского берега, чему сам был свидетелем, и видел, как спасали погибавших и вытаскивали утопленников. Вся статья эта, довольно длинная и многоречивая, написана была единственно с целию выставить себя самого. Так и читалось между строками: «Интересуйтесь мною, смотрите, каков я был в эти минуты. Зачем вам это море, буря, скалы, разбитые щепки корабля? Я ведь достаточно описал вам всё это моим могучим пером. Чего вы смотрите на эту утопленницу с мертвым ребенком в мертвых руках? Смотрите лучше на меня, как я не вынес этого зрелища и от него отвернулся. Вот я стал спиной; вот я в ужасе и не в силах оглянуться назад; я жмурю глаза — не правда ли, как это интересно?». Когда я передал мое мнение о статье Кармазинова Степану Трофимовичу, он со мной согласился."

Anglický překlad: "A year before, I had read an article of his in a review, written with an immense affectation of naïve poetry, and psychology too. He described the wreck of some steamer on the English coast, of which he had been the witness, and how he had seen the drowning people saved, and the dead bodies brought ashore. All this rather long and verbose article was written solely with the object of self-display. One seemed to read between the lines: "Concentrate yourselves on me. Behold what I was like at those moments. What are the sea, the storm, the rocks, the splinters of wrecked ships to you? I have described all that sufficiently to you with my mighty pen. Why look at that drowned woman with the dead child in her dead arms? Look rather at me, see how I was unable to bear that sight and turned away from it. Here I stood with my back to it; here I was horrified and could not bring myself to look; I blinked my eyes—isn't that interesting?" When I told Stepan Trofimovitch my opinion of Karmazinov's article he quite agreed with me."

Pokud se k tomu dostanu, tak se tady objeví i překlad do češtiny.

Aplikovaná morálka

Známý intelektuál, Miroslav Macek, vymyslel toto morální dilemma: Představte si, že zuří epidemie nemoci N. Její prevalence (výskyt) je ohromná, dejme tomu >90 %. Zároveň má vysokou letalitu (smrtnost), až 20 %. Naštěstí se objeví lék L, který nemoc N potlačí. Bohužel má extrémní vedlejší účinky. Z nezjistitelných příčin zemře po jeho aplikaci až 10 % lidí. Tolik zadání.

A teď přichází otázka, kterou jsem formuloval sám: Má stát drakonickými tresty přinutit drtivou většinu populace, aby si lék L vzala? Někteří (vulgární) utilitaristé, včetně objektivistů, mají jasno: 20 % > 10 %, není co řešit, stát má populaci přinutit si lék L vzít. My ostatní odpovídáme: Ne tak zhurta. Je zásadní morální rozdíl mezi smrtí nezabránit a smrt přímo způsobit. Těch 20 % lidí bude obvykle úplně jiná skupina než těch 10 %.

Domnívám se, že je to jinými slovy a čísly vyjádřený problém výhybky (angl. trolley problem) z roku 1967: "it may rather be supposed that he is the driver of a runaway tram which he can only steer from one narrow track on to another; five men are working on one track and one man on the other; anyone on the track he enters is bound to be killed." Je známý také jako dilemma záchranného člunu z roku 1974.

Normativní ethika nám ukazuje, že na rozdíl od konsequencialistů a a zastánců ethiky ctnosti odpovídají deontologové jinak, neboť odmítají vynucovat lék L. Naproti tomu ethikové ctnosti, tj. i objektivisté, říkají, že záchrana lidského života je ctnostná.

Když si dilemma výhybky z individuálního morálního rozhodnutí promítneme do politického kolektivního, vznikne nám zvláštní teleologická koalice (Účel světí prostředky): idealističtí neokonservativci & realistická stará levice, tedy státní paternalisté, a proti nim fairová (procesní spravedlnost) antikoalice (I cesta je cíl): realističtí paleokonservativci, liberálové & pravdoláskaři a idealistická nová levice. V praxi se to projevuje u povinného očkování a domácích porodů, kdy fairová antikoalice je odpůrcem povinného očkování a stoupencem domácích porodů.

Updated.

Nolanův diagram

Nolanův diagram je známější ve formě Politického kompasu. Jeho podstatou je doplnění pravolevé škály o osu y. Zatímco na ose x zůstává dělení levice / pravice, na ose y je doplněno o liberalismus / komunitarismus či v jiném názvosloví liberatariánství / autoritářství. Osa x je v Politickém kompasu definována jako přibývání ekonomické svobody, zatímco osa y jako ubývání osobní svobody. To je však matoucí. Vhodnější je osu x vymezit jako růst úcty nebo ocenění ranku/statusu, tedy hierarchie, a osu y jako posun od individualismu ke kolektivismu. Existují též jiná pojetí.

Je nutno se ztotožnit s názorem, že Politický kompas je špatně kalibrovaný. Jeho empirické výsledky odpovídají Gaussově křivce s vrcholem s x v kladných hodnotách a y v záporných hodnotách, přičemž jedno rameno začíná na x v záporných hodnotách a na y v záporných hodnotách a druhé rameno na x v kladných hodnotách a na y v kladných hodnotách. Záporné hodnoty x a kladné hodnoty y prakticky nikomu nevyjdou. Je tedy zjevný libertariánský bias otázek.

Proto je lepší vycházet z multidimensionálního pojetí politiky.

Norské válečné děti

„Válečné dítě“ je terminus technicus pro dítě, které se narodí matce – občance okupovaného státu – a otci – okupačnímu vojákovi. Eva Simonsen napsala výtečnou komparativní studii o válečných dětech v Norsku a mulatech v Německu (PDF).

V případě Norska je zvláště zarážející odlišnost od Dánska. Připomeňme si, že mezi Dány a Nory není prakticky žádný ethnický rozdíl, že odlišnost mezi dánštinou a norštinou je podobná odlišnosti mezi češtinou a slovenštinou. Přesto byly po válce v Norsku matky cca 10 000 válečných dětí umístěny pod falešnou záminkou do koncentračních táborů, což se v Dánsku nestalo: „Immediately after the war, thousands of these women were interned in large camps, officially in order to prevent the dissemination of venereal diseases.“ V Dánsku místo toho bylo oficiální veřejné i soukromé mlčení; o otcích těchto dětí se nemluvilo. Norky, které se provdaly za Němce, norský stát zbavil norského občanství a vyhnal je do okupovaného Německa, kde strádaly v extrémním nedostatku.

Simonsen dodává, v jakém ovzduší tento systém vznikal: „Had there been suitable institutions for the mentally retarded in Norway before the war, the number of Nazi party members would have been much lower.“ Reakce? „The idea of deporting the children was seen as one alternative, both from a national point of view and one argued for as an action in the best interest of the child.“ (zdůrazněno mnou) Je proto zákonité, že je to právě Norsko, kde vyrostl zrůdný systém Barnevernetu, který v příbuzném Dánsku ani Švédsku nepozorujeme.

Subjektivní odpovědnost

Je zjevné, že předpokladem právní odpovědnosti, a to i objektivní, je protiprávnost. Již sporné ale je, protiprávnost čeho. Česká postkomunistická doktrína tvrdí, že v subjektivní odpovědnosti je to protiprávnost jednání. S tím však nelze souhlasit. To totiž vede k přemíře skutkových podstat ohrožovacích deliktů na úkor poruchových.

Proto je správné převzít německou doktrínu o zkoumání protiprávnosti následku. Tím se zpřehlední i ověřování trestuhodnosti (komunisticky: „společenské nebezpečnosti“, postkomunisticky: „společenské škodlivosti“). Jen takové jednání, které má trestuhodné následky, je deliktem.

Příklad: Pachatel špatně parkuje a při tom drobně ťukne do sousedního auta, aniž by ho jakkoliv viditelně poškodil. Nikomu se nic nestane. Takové jednání není správním deliktem, neboť škodlivý následek je zanedbatelný.

Jiný příklad: Pachatel špatně parkuje a při tom drobně ťukne do sousedního auta, aniž by ho jakkoliv viditelně poškodil. V sousedním autě se rozbije plato vajíček. Takové jednání je správním deliktem i deliktem soukromého práva, neboť vznikl škodlivý následek. Ve správním řízení by pachatel měl být uznán vinným, ale upuštěno od potrestání, neboť porušení veřejného zájmu je mizivé. V soudním řízení o náhradu škody by pachateli měla být uložena povinnost nahradit rozbitá vajíčka a uhradit náklady za vyčištění automobilu.

Updated.

Monotype a jeho plagiáty

Písmolijna Monotype je nechvalně známá, že ukradla některá slavná písma:

1. originál: Futura (Paul Renner, 1927) a ITC Avant Garde Gothic Book (Herb Lubalin, 1970). Ukradeno jako Century Gothic (1991) – proporce jsou z ITC Avant Garde Gothic a tvary z Futury.
2. originál: Palatino (Hermann Zapf, 1948). Ukradeno jako Book Antiqua.
3. originál: Helvetica (Max Miedinger, 1957). Ukradeno jako Arial (Patricia Saunders, 1982) – proporce jsou z Helvetiky a tvary z Monotype Grotesque (Frank Hinman Pierpont, 1926).
4. originál: ITC Bookman (Alexander Phemister, 1858; Ed Benguiat, 1975). Ukradeno jako Bookman Old Style (Ong Chong Wah).
5. originál: ITC Zapf Dingbats (Hermann Zapf, 1978). Ukradeno jako Monotype Sorts.
6. originál: ITC Zapf Chancery (Hermann Zapf, 1979). Ukradeno jako Monotype Corsiva (Patricia Saunders).

Norské děti

Protože z našeho hnutí, výstižně nazývaného In dubio pro parentibus, z osobních důvodů vypadla nenahraditelná Soňa Svobodová, rozhodl jsem se, že i já vysvětlím, v čem se odpůrci matek mýlí. Podkladem mi pro to budou texty nepřímé obhájkyně státních krádeží a loupeží dětí, racionální Hany Čápové. Druhou Věru Tydlitátovou, Moniku Le Fay, která je známější jako Elšíková z Českého deníku, si nechám na jindy.

Úvodem bych chtěl předeslat 3 věci:

1. Evu Michalákovou znám od srpna 2013, tedy rok a půl, Pavla Hasenkopfa ještě déle. Nejsem tedy ve věci neutrální.
2. Nebudu se vyjadřovat k mezinárodním únosům. V těchto soukromoprávních sporech má stát velice nelehkou úlohu: Dát za pravdu matce, anebo otci, přičemž jeden z nich je občan, druhý cizinec. Podle mého názoru je vina na obou a je nutno připomenout, že je primární odpovědností ženy, koho si vybere za otce svých dětí. Mým zájmem je proto čistě jen veřejnoprávní vztah mezi státem a rodičem.
3. Jsem zásadní odpůrce sirotčinců ("kojeneckých ústavů" & "dětských domovů"). Jsou to nelidské přežitky minulosti. Pokud je ze závažného důvodu znemožněna rodičovská péče, zejména kvůli bezprostřednímu vážnému ohrožení života nebo zdraví dítětě, má být dítě svěřeno pěstounům, nejlépe příbuzným.

Hanu Čápovou znám osobně. Základním znakem jejích článků je fakticita. To však neznamená, že je prostá ideologie. V případu norských dětí si vybrala, že bude na straně státu, protože je to Norsko, a proti matce. V Respektu zveřejnila 3 články: České děti nedáme, Sobotka: Diplomatický tlak na Norsko nepoleví a Pusťte bratry domů! Ten poslední Respekt před širší veřejností elitářsky tají, a proto nemá cenu se jím zabývat.

První článek má manipulativní volbu slov: "Na první pohled to vypadá, že se Norové na české matce dopouštějí do nebe volajícího bezpráví." Nejen na první pohled, ale i po podrobné znalosti případu. "Matka Česku vyčítá, že se o její práva nestaralo." Tento objektivní fakt se klade jako subjektivní názor. Přitom každý, kdo o věci něco ví, musí vidět, jak ČR například ve srovnání s Indií totálně selhala, jak je pro ni retorse stále ještě sprosté slovo.

"Dostatek informací pro to, abychom se jednoznačně přiklonili na tu, či onu stranu, prostě nemáme." Máme. Ačkoliv se třeba Monika Le Fay základním zásadám právního státu doslova vysmívá, je znakem civilisace, že pokud nebyl delikt prokázán, má se za to, že se nestal. Podezření na pohlavní zneužití se neprokázalo, a proto má stát děti rodičům vrátit. Opačné chování státu si lze představit pouze v despocii, kdy se stát může vůči svým otrokům chovat jakkoliv, protože ho přirozené právo neváže.

"Zároveň je ale těch „norských spiknutí“ nějak moc – i kdyby úřad na ochranu dětí trpěl předsudky vůči rodičovským schopnostem ženy z „východní Evropy“ (což nelze vyloučit), že by se podobně na věc dívala i školka a pěstouni?" Znakem všech idealistů je, že jsou neschopni pochopit reálné motivace jednání lidí. Školka byla s matkou v neustálém konfliktu, dokonce ji udala. Měla proto zájem matce co nejvíce škodit. No a pěstouni, kteří trpí frustrací z nemožnosti mít děti, mají přirozený zájem mít cizí děti u sebe i nadále, a tedy dělat vše proto, aby mateřství bylo potlačeno. To nemůže nevidět jen slepý.

"Jenže právě Česko odebírá z rodin mnohem víc dětí, než je v Evropě obvyklé." Ano, ČR až do Macelovy novely zákona o sociálněprávní ochraně dětí odebíralo chudým rodičům více dětí než Norsko. Ale, jak konstatovala ombudsmanka, situace se pak zlepšila.

"O tom se však ve sněmovně nemluví zdaleka tak často jako o dětech odebraných v Norsku." Není vše ideální. Ale nepomoci oběti státního bezpráví poukazem na to, že jsou i jiné oběti, je amorální.

Hrubá manipulace pokračuje i ve druhém článku: "Norské soudy zohlednily svědectví učitelek ze školky, které jako první upozornily, že v rodině není něco v pořádku, k dispozici měly také názor znalců z oboru dětské psychologie. O možném zneužívání mluvili i pěstouni. Proti stojí jen tvrzení matky, která zneužívání a bití popírá; připouští pouze, že občas plácla kluky na zadek." Ano, norské soudy to zohlednily. Ale tím porušily zásadu právního státu: v pochybnostech ve prospěch. Čápová mlčí, že znalci jsou milenci, kteří opisovali jeden od druhého, a jsou placeni Barnevernetem, takže byla porušena další zásada: nezávislosti a nestrannosti obou posudků.

Neuvěřitelné je tvrzení: "Proti stojí jen tvrzení matky". Ve správním trestání dokazuje stát, obviněnému stačí jen popírat, takže ani nic positivně tvrdit nemusí. Lze tedy shrnout, že je zvláštní, jak jsou Respektu principy právního státu cizí. Ale myslím, že i odpor k matkám by měl mít v Respektu své hranice.

Updated.

Idealisté a realisté

Rozdíl mezi idealisty a realisty v kostce:

Realisté: „Ti lidé proti tomu řešení nemají žádné námitky, a proto žádný problém neexistuje. Anglosasové říkají: ,If it ainʼt broke, donʼt fix it.‘“

Idealisté: „No jo, ale to řešení se jim nemá líbit, protože je hrozné.“

Proč i přesto jsem Charlie

Abych učinil za dost předpovědi visionáře Jakuba Horáka, chtěl bych napsat analysu reakcí na zásadní text Tomáše Halíka, Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost. Halíkův text je dosti mělký, což ještě zhoršil nesmyslným závěrečným odstavcem: „Ještě osobní douška: přátelé, s nimiž o těchto věcech diskutuji, se obávali, abych tímto stanoviskem nechtě nesouzněl s hlasy fašizující pravice, která mne po léta napadá stejným slovníkem a vehemencí jako stalinisté z Haló novin. Důvěřuji v inteligenci čtenářů: příznivci Putina a Le Pena kritizují Západ a jeho kulturu svobody proto, že ji nechápou a nenávidí; já proto, že ji miluji a cítím za ni spoluodpovědnost.“ Jak chabá je Halíkova myšlenková úroveň lze snadno seznat z porovnání s hlubší úvahou Christophera Pankhursta Je ne suis pas Charlie (anglicky a česky).

Pankhurst přesně vystihl, proč Halík dostal od pravdoláskařského establishmentu takovou čočku. Ostatně, není v tom sám. Podobně dopadl i Ovadia Josef, ačkoliv patřil k nekritisovatelnému ethniku, nebo Benjamin Netanjahu, ačkoliv je představitelem nekritisovatelného státu. Příčina spočívá v tom, že ani státní příslušnost (Bibi), ani ethnicita (Ovadja Josef), ani příslušnost ke klanu (Halík) nic neznamená, pokud člověk nemá správné názory. A ty nekompromisně stanoví pravdoláskařská myšlenková policie. A správným názorem je, že Charlie Hebdo je hodnotné a výrazem západní kultury.

Tak si i já jako liberál a nonkonformista užiju světlého okamžiku, že mé názory jsou shodné s progressivistickými inkvisitory vkusu. I já se totiž domnívám, že není vůbec nic špatného na tom dělat si legraci z náboženství a jeho postav. Není to amorální, nýbrž je to podstatou Západu. Jednostranně vynucovaná důstojnost nemůže mít přednost před svobodou.

Updated.

Globální tiskové kanceláře

Zřejmě poprvé byl tento fenomén analysován v roce 1981. Od té doby se situace (PDF, za přečtení stojí zejména pp. 42–3) změnila, vinou úpadku UPI. Velká trojka nyní zahrnuje: americkou AP, která je družstvem US médií a které založil Moses Yale Beach, britské Reuters, které jsou soukromé a které založil Julius von Reuter, a francouzskou AFP, kde má kontrolní balík Francie a kterou založil Charles-Louis Havas (pořadí je podle významu i podle obráceného data vzniku, tj. od nejmladší po nejstarší). Jsou zodpovědné za drtivou většinu zpráv, které každý den konsumujeme. Tvoří základ veřejného mínění Západu svým výběrem faktů a nepřímým hodnocením na základě mainstreamových hodnot, které však nelze zaměňovat se stranictvím. Všechny ostatní tiskové kanceláře jsou jen regionální jako TASS, DPA či EFE, anebo národní jako ČTK.

Salafismus

V poslední době je hlavním druhem extrémismu stále více islamofobie. Příkladem je IVČRN a jeho představitel Martin Konvička. Tihle islamofobové nesmírně podceňují neobyčejnou různorodost islámu a chovají se tak, jako kdyby muslimové třeba dávali celou evropskou civilisaci do jednoho pytle, například by nedělali žádný rozdíl mezi křesťany a komunisty.

Nelze však zapomínat, že část muslimů skutečně nebezpečná je, a to nejen ve svých zemích, ale rovněž celosvětově. Tak se podívejme na to, jak tuto skupinu vymezit:

Předně se islám dělí na sunna a ší'a. Ačkoliv sunnité jsou příznivci establishmentu, zatímco ší'ité byli původně plebs, nebezpeční jsou právě sunnité, respektive jejich část: salafisté. Odhaduje se, že z 2 mld. muslimů je salafistů 10 až 20 milionů.

Salafismus je islámské puritánství. Označení je odvozeno od slova salaf (předchůdci), jimž jsou kolektivně označeny první 3 generace muslimů, tj. zhruba 7. století. Cílem salafistů je návrat k fundamentu islámu, tedy do těchto ideálních dob.

Ani salafismus není nějaký jednotný směr. Nyní mizejícím druhem je madchalismus, který je nyní zastoupen primárně v Evropě. Jeho cílem je maximální religionalisace světského života. Lze ho přirovnat ke křesťanskému kalvinismu.

Druhý, nejpočetnější směr salafismu, lze označit jako politický. Lze ho přirovnat ke křesťanskému lutheránství. Patří sem i vládnoucí ideologie KSA, která je pejorativně označována za wahhábismus. Nebýt státního převratu v Egyptě, salafismus by prostřednictvím Muslimského bratrstva vládl i v Egyptě.

A konečně poslední, jediný nebezpečný, je džihádismus, který čítá asi 100 000 bojovníků (PDF).  Lze ho přirovnat k evropskému extrémismu. Patří sem afghánský Tálibán, al-Káida, i hrůza všech hrůz, Islámský stát (IS).

Co s tím? Domnívám, že salafismus nám už tak přerostl přes hlavu, že ho nelze potlačit. Měli bychom ho však zatlačovat: všemožně podporovat odchod od něj a salafisty otevřeně diskriminovat. V tomto rámci je IS nutno zlikvidovat všemi prostředky, včetně jeho nositelů. No a džihádismus je nutno vymýtit: primárně prostřednictvím bezpečnostních sborů.

Updated.

Nový design Britských listů

K 25. výročí 17. listopadu 1989 dostaly Britské listy po 13 letech nový design. Je sice standardnější, ale hlavní stránka mi přijde mnohem méně přehledná než ve starém layoutu. Zajímavostí je, že ani tentokrát Jan Čulík nesplnil svůj slib, že obnoví diskusse k článkům.

Gaychat VI

Počet popravených desertérů za první světové války

Zajímavá statistika:

• Francie: 600
• UK: 306, z toho 25 Kanaďanů, 22 Irů a 5 Novozélanďanů
• Německo: 18

Austrálie, USA: 0.

Vznik ISIL

Podle Jana Zahradila za vznik ISIL může Asad: „ISIS vyrobil Asad. Ještě v roce 2011 seděli všichni tihle lidi v Sýrii v kriminále, kde se pěkně sčuchli. A pak je Asad, nikdo neví proč, pustil všechny ven.“ Vzhledem k tomu, že ISIL vznikl již v roce 1999, upřesněme jeho thesi na: Asad zavinil současný vzestup ISIL – vznik IS – tím, že v roce 2011 amnestoval vůdce ISIL. Tu můžeme snadno otestovat tím, že se podíváme na osudy vůdců IS (alternativní přehled):

Chalífa Ibráhím. Ten je na svobodě nejpozději od roku 2009 (spíše však od roku 2005), kdy byl propuštěn z US internace v Iráku. Abu Abdul Rahman al-Bilawi, člen vlády. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Nyní mrtev. Abu Ayman al-Iraqi. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Abu Ahmad al-Alwani. Haji Bakr. Stejně jako Ibráhím byl v US internaci v Iráku. Mrtev od ledna 2014. Abu Fatima al-Jaheishi.

Lze tedy říci, že většina vedení IS jsou Iráčané. Obviňování Asada je jen propaganda FSA, jejímž cílem je zakrýt pakt o neútočení mezi IS a ostatními syrskými povstalci. Na druhou stranu, pokládám za jisté, že Asad chce nejprve vyřídit FSA, takže na IS příliš neútočí. Problém ale je, že Asadových ší'itů je v Sýrii pouze 3 000 000, zatímco povstaleckých sunnitů 17 000 000.

Dalším zdrojem toho tvrzení je nekonkrétní prohlášení britských tajných služeb, založené na chronicky nespolehlivých emigrantech – obdoba kachny se ZHN v Iráku: „Rebels and defectors say the regime also deliberately released militant prisoners to strengthen jihadist ranks at the expense of moderate rebel forces. The aim was to persuade the West that the uprising was sponsored by Islamist militants including al-Qaeda as a way of stopping Western support for it.“ + „It happened as part of an amnesty, said one Syrian activist who was released from Sednaya prison near Damascus at the same time.“ Toto tvrzení pak bez dalšího replikují media, která však za tím krokem vidí Asadův pokus utišit oposici na počátku občanské války, která začala 15. 3. 2011.

Lze tedy říci, že je sice možné, že Asad amnestoval některé budoucí bojovníky IS, nicméně zjevně to nebyl záměr, na rozdíl třeba od NDF. To už by na IS měli větší vinu Američané, kteří propustili většinu budoucích vůdců IS z „terroristické přípravky“, rovněž nezáměrně.

Tři konservatismy

Ačkoliv dělení konservatismu na realistický (paleo-) a idealistický (neo-) je užitečné, po rozhovoru s Romanem Jochem mám pocit, že za úvahu stojí též tripartice. A protože laboratoří politiky je Francie, lze vycházet z francouzských politických směrů:

1. bourbonský (uprostřed): tradicionalismus. Lze ho ztotožnit s paleokonservatismem. Ve Francii ho nejvíce zastupuje populistická Národní fronta. Positivní vztah k náboženství.
2. orléanistický (vlevo): modernismus. Lze ho ztotožnit s neokonservatismem. Ve Francii ho zastupuje liberální Demokratické hnutí. Positivní vztah k podnikání.
3. bonapartistický (vpravo): autoritářství. Ve Francii ho zastupuje gaullistická Unie za lidové hnutí. Positivní vztah k nacionalismu a silnému vůdci.

Cílem tohoto článku je ukázat, že ačkoliv neokonservatism enormně posílil v 60. letech 20. století, jeho kořeny jsou mnohem starší. Lze je trasovat až k Burkemu. Autoritářský konservativism je stejně modernisující jako demokratický burkeovský. Kořeny autoritářství jsou u Napoléona Bonaparte, ale vlastní podobu mu vtělila až neoabsolutistická reakce po roce 1848 v podobě Ludvíka Bonaparta a Alexandra Bacha. Symptomatické je, že legitimism pro něj nemá žádnou hodnotu.

Zatímco tradicionalism lze považovat za kontinentální a modernism za britský, je možné tvrdit, že po roce 1945 se z tradicionalismu i autoritářství (německá konservativní revoluce) staly nedemokratické okrajové směry. Modernism všude zvítězil (křesťanská demokracie je modernistická) a vinou fusionismu je dokonce zaměňován s liberalismem.

Volba pod5% strany

Jednou z nejvíce diskutabilních politických metarad, kterou jsem kdy dostal, byla rada Ladislava Jakla: Volte jakoukoliv kandidující stranu, bez ohledu na to, zda má chanci se tam dostat. Politická scéna potřebuje signál, koho lidé opravdu podporují, nikoliv koho považují za nejmenší zlo.

Řídil jsem se jí v posledních sněmovních volbách a přinesla mi docela zklamání. Celý život jsem totiž volil pouze sněmovní strany a nijak zvlášť mi to nevadilo. Nicméně, v roce 2013 jsem byl znechucen úplně všemi: od posttopolánkovské ODS až po sobotkovskou ČSSD. Takže sáhnout mimo Sněmovnu bylo najednou docela přirozené.

Jenže, mentalita pod5% strany je docela jiná než strany sněmovní. Sněmovní strana je mnohem otevřenější; mimoparlamentní je do sebe zahleděný ideologický klub. Proto je tak cenný úspěch SSO v evropských volbách. Abwehrpsychose mizí, nekonečné ideologické půtky vystřídal tah na branku: úsilí o úspěch ve volbách, protože úspěch v politice chutná sladce. Strana je i mnohem otevřenější veřejnosti.

Proto nevím, zda budu i někdy příště volit stranu, u níž je zřejmé, že nemá chanci uspět. Nicméně jednoznačné hodnocení Jaklovy rady, zda je dobrá, anebo špatná, nemám.

Jakýsi Embeso k tomu dodává: „Petersuv text lze bez ztraty desitky opustit hned po prve vete "V posledních sněmovních volbách jsem se řídil radou Ladislava Jakla...", beznadejne diskreditujici vse dale napsane 8-)“. Myslím, že by se k politice neměli vyjadřovat lidé, kteří vidí rudě, jakmile zaslechnou nějaké jméno. Předně, Jaklova rada nebyla materiální (obsahová), ale procedurální. Může se jí řidit třeba i ultralevicový volič. Za druhé, nemusím s liberálem Jaklem ve všem souhlasit; je ale nutno uznat, že má mnoho zajímavých myšlenek. A jen ignorant si ho plete s paleokonservativcem Hájkem.

Profily odvahy SSO

V posledních sněmovních volbách jsem se řídil radou Ladislava Jakla volit stranu bez ohledu na 5% hranici. Volil jsem Stranu svobodných občanů (SSO) a hodně jsem si to pak vyčítal, protože jejich sebeuspokojení z tak mizerného výsledku (2,46 %) mi lezlo krkem.

V evropských volbách jsem nevěděl koho volit. Ale obrátil se na mne Martin Pánek, ať to s nimi zkusím ještě jednou. Tak jsem kroužkoval jeho a Víta Jedličku. Fenomenální úspěch SSO mi vlil elán do žil a shodou okolností si od té doby nemohu na tuto stranu stěžovat.

Jejich poslední prohlášení k Ukrajině bylo dokonce tak fantastické, že bych ho nečekal ani v nejsmělejších snech. Taky jim ho elitáři a rusofobové všech barev otloutli o hlavu na Twitteru i jinde.

Ačkoliv osobně jsem na straně humanismu a tedy Ruska (stejně jako u Jižní Osetie), neutrální postoj, který zaujala SSO, je rovněž legitimní. Původně jsem očekával, že to bude postoj českých médií. Bohužel ta byla a jsou ještě zoufalejší než je jejich obvyklý standard. Ačkoliv ten je už tak velice mizerný, že prakticky není co zhoršovat.

Od SSO tedy byla velká statečnost jít proti mainstreamu. V praxi tak naplnila to, co požadoval JFK. Otázkou je, zda jejich krok byl taktický a strategický. Taktický nebyl, protože od SSO odvál mnoho rusofobů, kteří dříve SSO podporovali kvůli liberalismu. Ale strategický byl, protože SSO zaujala nové místo na politickém trhu, kam T9 ani ODS nemají odvahu jít. A zároveň se SSO stala útočištěm pro ty, pro které nenávist (zde k Rusům) není legitimní politický program. A na tom se dá stavět.

Poučení pro Vodníka: Pravda a láska

Vodník napsal analytický článek o Pravdě a lásce, který je stejně málo zdařilý jako jeho předchozí. Proč? Ačkoliv je Vodník fanatický essencialista, ve skutečnosti neuznává svébytnou existenci Pravdy a lásky. Považuje ji za pouhou nálepku pro všechny politické názory, které se mu nelíbí a které nelze označit ani za komunistické, ani za fašistické.

Nejvíce je to vidět na názoru: „volí TOP 09“. Na to mohu s klidem odpovědět, že drtivá většina pravdoláskařů nikoliv, protože nezkousne Kalouska. Ano, pravdoláskaři volili Schwarzenberga za presidenta, ale to oblibu TOP 09 nijak nezvýšilo. Volili totiž čistě jeho osobu, nikoliv stranu. Koho tedy pravdoláskaři volí? Hard core volí LES, levicoví pravdoláskaři Stranu zelených, ještě více levicoví Piráty a pravicoví KDU-ČSL.

A tak je to se vším. Vodník napíše nějakou thesi, ale pak hned doplní, že v mnoha případech neplatí. Co je to za analysu nějakého fenomenu? Pokud chceme Pravdu a lásku skutečně analysovat, tak si předně musíme ujasnit, zda chceme mluvit o idealistech (neokonservaticích, progressivistech a nové levici), nebo jen o progressivistech. V zahraniční politice, o které Vodník mluví nejvíc, je totiž mezi neokonservativci a progressivisty na jedné straně, a novou levicí na druhé straně, zásadní rozdíl. Nová levice není rusofobní a je propalestinská.

Rozeberme si Vodníkovo dvanáctero bod po bodu:

1. kult Václava Havla je definiční znak progressivistů. Pro neokonservativce neplatí a pro novou levici ještě méně.
2. podpora válečných tažení Západu je vlastní především neokonservativcům. Progressivisté vykazují jistou distanci; nová levice ještě více.
3. rusofobie a antikommunism spolu vůbec nesouvisí. Ne, že by rusofobie v ČR neexistovala, naopak je prevalentní, ale vykazují ji především primitivové. Idealisté kritisují toliko Putina, nikoliv ruský národ. Antikomunismus nesdílí nová levice a progressivisté také mají strukturovanější náhled, cf. debaty o normalisaci jako o totalitě.
4. islamofobie není vlastní žádnému idealistovi. Naopak, byli to progressivističtí a novolevicoví trollové, kteří stáli za zrušením facebookové stránky Islám v ČR nechceme. Důvod je nasnadě, hlavním heslem progressivistů a ještě více nové levice je diversita či multikulturalita, o níž Vodník z nepochopitelného důvodu mlčí. Nicméně islamofobie je nový fenomén, který stále více sílí, a proto by si zasloužil vlastní podrobnou analysu.
5. v sionismu Vodník zcela opomněl zásadní rozdíl mezi bělokošiláčskými neokonservativci a propalestinskou novou levicí. Progressivisté jsou proisraelští, ale nikoliv nekriticky, zejména bytostně nesnášejí revisionistický sionismus, tedy Likud. Nicméně, sionismus by si zasloužil zvláštní analysu, je to výrazný fenomén.
6. rasism. Tady si Vodník novinářským způsobem plete rasism a supremacism. Rasistou není žádný idealista a supremacism je nové levici naprosto cizí. Opět by stálo za to analysovat universalism Západu, jenže ten je vlastní i realistům.
7. amerikanism. Nechápu, proč je to zvláštní bod, když je to zjevná součást supremacismu. USA jsou typickým příkladem Západu, ale nejsou přijímány nekriticky. Neokonservativci zásadně kritisují Obamu, progressivisté a ještě více nová levice kritisovala Bushe.
8. undergroud a avantgarda. Tohle si Vodník vycucal z prstu. Ano, mnozí estéti a snobové preferují undergroud a avantgardu, ale to není nijak vázáno na politické přesvědčení.
9. představitelé. Ano, Schwarzenberg je nominální vůdce Pravdy a lásky, ale všichni vědí, že je za zenitem. Proto probíhá intensivní hledání nového vůdce, přičemž hlavním kandidátem je momentálně Tomáš Halík.
10. politická strana. Zde, jak jsem demonstroval výše, je Vodník nejvíc mimo.
11. U paleokonservativců Vodník opět smíchal jablka s hruškami. TV rebelie byl odpor proti kartelu ODS–ČSSD, který je dnes zcela passé. Co se týká osoby Václava Klause, ano, ten je nenáviděn všemi idealisty, ale důvodem je, že jako symbol odporu k Václavu Havlovi je nyní hlavním představitelem realismu v české politice, když Zeman svou apotheosou buranství tento úkol nedokáže naplnit.
12. noviny. Zde Vodník zaspal dobu. Babišovy Lidové noviny rozhodně nejsou nějakým hlavním stanem Pravdy a lásky. Tím je neokonservativní Reflex, progressivistický Respekt a novolevicový Deník Referendum. A rozhodně nelze vynechat radikální Romeu. Týden sem nepatří a Neviditelného psa nikdo nečte, to je jen Vodníkova obsesse.

Gogo proto Vodníkův text poměrně zdařile kritisoval.

50 let od posledního lynche v USA

Dne 21. června 1964 byli zavražděni Andrew Goodman, Michael Schwerner a James Earl Chaney, což byly poslední 3 vraždy v nechvalné stoleté historii lynchů v USA, přičemž symbolicky byli obětí dva židé a jeden černoch. Tento poslední lynch se více než klassickému lynchi podobal femové vraždě. Chyběl mu totiž jeden ze 2 základních znaků lynche: lynchující dav.

Naproti tomu nechyběl druhý základní znak lynche: odmítnutí státních veřejných úřadů stíhat vrahy. Zde se však toho ujaly federální úřady a 7 vrahů bylo odsouzeno za spiknutí ke zbavení občanských práv na 3 až 10 let. Zároveň si můžeme ukázat rozdíl mezi civilisovaným světem a ČR: obviněný sheriff je předváděn k soudu bez pout, v ČR má obviněný samozřejmě pouta a možná dokonce i medvěda. Lidskost je pro české OČTŘ sprosté slovo.

Jiná používaná definice lynche zní: "There must be legal evidence that a person was killed. That person must have met death illegally. A group of three or more persons must have participated in the killing. The group must have acted under the pretext of service to Justice, Race, or Tradition."

Na statistice téměř 5 000 obětí lynche lze tuto neblahou historii rozdělit do těchto období:

1. počáteční (1882 až 1890): obětí bylo něco přes sto ročně, zpočátku převážně běloši.
2. krvavé (1891 až 1901): počet obětí se blížil až ke 200 ročně, podíl zavražděných bělochů rychle klesal.
3. vysoké (1902 až 1923): počet obětí se stabilisoval na cca 50 ročně.
4. nižší (1924 až 1935): počet obětí poklesl na cca 20 ročně; běloši prakticky přestali být vražděni.
5. útlumové (1936 až 1951): počet vražd se pohyboval kolem 5 ročně.
6. doznívající (1952 až 1964), kdy byly roky, kdy se nekonal žádný lynch; jindy jen jeden lynch ročně.

Postavení KKK
Dějiny Ku-klux-klanu je nutno rozdělit na 3 fase:

1. 1865 až 1874, kdy KKK byl guerrillovou organisací proti okupaci Severem. KKK zavraždil několik tisíc lidí.
2. 1915 až 1925, kdy měl KKK až 6 000 000 členů. Druhý KKK vznikl na základě velkofilmu Zrození národa a jeho úpadek započal, když Velký drak Stephenson umučil učitelku Oberholtzerovou, svou bývalou přítelkyni, kterou unesl a která před svou smrtí stačila popsat útrapy, které prožila.
3. po 1925, kdy členství kleslo na 5 000 členů.

Tři maďarské postavy

Každý národ má takový charakter, jakých svých představitelů si váží. Proto jsem se nedávno zeptal vzdělaných Maďarů na 3 význačné maďarské osobnosti a dnešní postoj Maďarů k nim:

Lajos Kossuth (1802–1894), představitel maďarské revoluce, který se nikdy nesmířil s její porážkou a nikdy se do Maďarska nevrátil. Jeho českou obdobou je Josef Václav Frič (1829–1890), který byl však o generaci mladší, symptomaticky se v roce 1880 do Prahy vrátil a je v ČR zcela zapomenut. Přes svou nekompromisnost má Kossuth v Maďarsku postavení otce národa, jeho ulice je v každém městě, takže se nakonec podobá spíše Karlu Havlíčkovi (1821–1856), ačkoliv jeho politický charakter i osud byl úplně jiný. Připomeňme si, že pojem Bachových husarů je v Maďarsku stále živý, ačkoliv se už vesměs netuší, že to byli převážně Češi.

Mihály Károlyi (1875–1955) je tím, čím by byl Bohumír Šmeral (1880–1941), kdyby byl v postavení Vlastimila Tusara (1880–1924). Současní Maďaři ho odmítají a levice na něj, stejně jako u nás na Šmerala, raději zapomněla. V podobném postavení na pravici je Miklós Horthy de Nagybánya (1868–1957), kterého by šlo přirovnat ke Karlu Kramářovi (1860–1937) nebo Rudolfu Beranovi (1887–1954). Toho také většina Maďarů nemusí.

Imre Nagy (1896–1958) se nedá přirovnat k nikomu; nejvíce se mu podobá o generaci mladší Josef Smrkovský (1911–1974), který je však na rozdíl od Nagye zapomenut. Jeho percepce byla pro mne nejvíce překvapivá. Antikomunisté jsou v menšině, Nagyově činnosti od roku 1953 se nedá vytknout vůbec nic. Proto je hodnocen kladně.

 

Homosexuální hnutí

Článek o homosexualismu sice vzbudil živý ohlas, nicméně mnozí nepochopili jeho podstatu. Za všechny třeba Kapitán: „Nevím, kde berete ten Váš odhad, že 90% národa propadla buzerantismu.“ Jedná se o fatální nepochopení rozdílu mezi homofilií a homosexualismem. Ve skutečnosti vůbec nic nebrání tomu, aby homosexualista byl homofobem. Naopak, homofilů je mezi homosexualisty výrazná menšina; jedná se prakticky jen o ty, kteří se chovají homosexuálně.

Tak tedy znovu: Homosexualism je přesvědčení, že existuje něco jako sexuální „orientace“, která je vrozená a nedá se s ní vůbec nic dělat. Je to tedy ideologie na úrovni rasismu, tedy tvrzení, že barva kůže předurčuje naše chování. Názor, že homosexuální „orientace“ je positivní, s homosexualismem nijak nesouvisí. To je homofilie.

Důvod, proč je homosexualism tak rozšířenou ideologií jako bylo křesťanství ve středověku nebo kommunistická ideologie za kommunismu (cca od roku 1955 byla veřejnost v ČSR přesvědčena, že jakákoliv alternativa ke kommunismu je nereálná, byť by třeba byla žádoucí) je jednak všeobecná popularita všech biologisujících ideologií, od sociálního darwinismu po rasism, a jednak úspěchy homosexuálního hnutí, obvykle nazývané osvobození homosexuálů. Na to se podívejme podrobněji. Jeho konečným cílem je rozložení heteronormativity, která je stále ještě prevalentní.

Podstatou homosexuálního hnutí je vytvoření homosexuální sdílené identity, jejíž nositelé tvoří kolektiv – menšinu, která má společné cíle, k jejichž prosazení volí nejrůznější prostředky, a to včetně násilných. Přijetí identity se říká „konverse“. Homosexuální hnutí vyžaduje zveřejnění konverse = coming out.

Ačkoliv je těžké odlišit úsilí o pouhou aprobaci homosexuálního chování od homosexuálního hnutí, zdá se, že počátky homosexuálního hnutí lze datovat do 11. 11. 1950, kdy Harry Hay založil Mattachine Society („group to protect and improve the rights of homosexuals“) jako základní organisaci Kommunistické strany USA a individuální politické úsilí tak přerostlo v kolektivní. Vlastní homosexuální hnutí začíná 19. 9. 1964, kdy se v New Yorku konala první homosexuální demonstrace.

Prvním cílem homosexuálního hnutí bylo odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, nejprve z DSM, kdy v roce 1970 začal ostrý nátlak na APA. To bylo korunováno úspěchem, když 15. 12. 1973 představenstvo APA odstranilo homosexualitu ze seznamu duševních nemocí. Celosvětově se to homosexuálnímu hnutí podařilo až 17. 5. 1990, kdy byla homosexualita odstraněna z ICD-10.

Od 90. let se tak homosexuální hnutí musí vyrovnat s tím, že je pevnou součástí establishmentu. Proto se distancovalo od jiných hnutí sexuálního osvobození, pedofilního, zoofilního či polygamního (krvesmilné, kvůli extrémně malému počtu vyznavačů, neexistuje). Diferenčním znakem je, zda tyto parafilie jsou uznány za sexuální „orientaci“ či nikoliv.

Zdvořilostní obraty ve francouzštině

Na rozdíl od Čechů si Francouzi dávají na psaní dopisů záležet. Dbají na formu, v rámci níž může být každý originální až až. Závěr dopisu tak není odfláknut příliš stručným rozloučením jako je české trapné „S pozdravem“ nebo lépe „V úctě“, nýbrž zdvořilostním obratem (fr. formule de politesse) je celá věta.

S jejím začátkem není nutné experimentovat. Nejvhodnější je Je vous prie („Prosím Vás“), když Veuillez („Račte“) je již zastaralé. Následuje sloveso. Když použijete dʼagréer („přijměte“), nic nezkazíte. Pokračujete oslovením (fr. entête), které se musí shodovat s úvodním oslovením. Obvykle jde o Cher Monsieur (vážený pane) nebo Chère Madame (vážená paní). Dále je vhodné pokračovat vycpávkovým slovem lʼexpression de  („výraz“). Následuje mes („mých“). A pak už může dát prostor své kreativitě, najít vhodné podstatné jméno, doprovázené přídavným, případně stupňovaným.

1. sentiments (rod mužský) – city: distingués, dévoués, cordiaux, les plus respectueux, les meilleurs
2. salutations (rod ženský) – pozdravy: distinguées, sincères, respectueuses, honorables, honnêtes, cordiales, les meilleures
3. considérations (rod ženský) – ohledy

Příklad: Je vous prie dʼagréer, Madame ou Monsieur, lʼexpression de mes sentiments cordiaux. Tedy: „Prosím Vás přijměte, vážená paní nebo pane, výraz mých srdečných citů.“

Update: Ačkoliv se tvrdí, že Francouzi zde dokáží japonským způsobem vyjádřit hierarchii úcty, žádný systém jsem v tom nezpozoroval. Jediný příklad:

1. vyjádření pisatelovy podřízenosti adresátu: le respect
2. vyjádření pisatelovy rovnosti s adresátem: la cordialité
3. vyjádření pisatelovy nadřízenosti nad adresátem: la considération

Idealisté a realisté

Protože podporuji program rigorosní terminologie, trápilo mě, že u klassifikace politických směrů jsem si musel vypomoci neologismy: binární a pluralitní politika. Uvědomil jsem si však, že tyto neologismy vůbec nejsou nutné, že plně postačí starý dobrý idealism a realism. Jejich vymezení však zůstávává stejné jako dosud: idealism je černobílý a intolerantní ke Zlu, realism je pluralistický, tolerantní a s pojmem Zlo v politice vůbec nepracuje.

politický směr	heslo	realistický	idealistický
pravice	řád	paleokonservativism	neokonservativism
střed	svoboda	liberalism	progressivism
levice	rovnost	stará levice	nová levice

Pojem Pravda a láska pak v širším nepřesném pojetí označuje idealistickou politiku, nebo v užším a vhodnějším pojetí idealistický střed.

Je zvláštní, že zatímco v umění je idealism dávno passé a prim hraje realism v podobě autenticity, v politice je naopak ve flóru idealism. Osobně se však hrdě hlásím k realistickému středu, tedy liberalismu.

Updated.

Homosexualism

Homosexualism (anglicky častěji gay ideology) je nejvíce rozšířenou ideologií dneška. Zastává ho odhadem až 90 % české populace. Ostatních 10 % procent, které tuto ideologii nesdílejí, jsou předmětem morálního odsudku, od nálepkování („homofobové“) až po výhružky násilím. Nebýt homosexualistou je tedy považováno za zcela nepřijatelné a svoboda projevu antihomosexualistická vyjádření nekryje.

Podstatou homosexualismu je tvrzení, že každý člověk má nějakou sexuální „orientaci“ a je povinen se podle ní chovat, tj. být „homosexuál“ nebo „heterosexuál“. Dogmatisován je názor, že sexuální „orientace“ není záležitostí volby a že je určena již před porodem. Ve své radikální podobě homosexualism tvrdí, že existují pouze 2 sexuální „orientace“: heterosexuální a homosexuální. Na první pohled překvapivě homosexualism nedefinuje pojmy „homosexuál“ a „homosexualita“. „Homosexualita“ je úmyslně vágní pojem. Může jí být vše: od biologicky (geneticky či imprintingem) daných homosexuálních vloh (kladné hodnocení) / sklonů (záporné hodnocení) – nejlépe tedy neutrálně: homosexuálního pudu – a homosexuální inklinace (méně vhodně: preference), přes ojediněné či pravidelné homosexuální chování, tj. homosexuální styk, až po homosexuální identifikaci, homosexuální životní styl a aktivní hlásání homosexuální ideologie. Zdá se, že v nejčastější percepci je „homosexuál“ ten, kdo má homosexuální pud; homosexuální chování, tedy experimentování s homosexuálním stykem, ať už situačně vynucené (internáty či vězení), anebo ze zvědavosti, ve většinovém homosexualistickém pojetí z člověka „homosexuála“ nedělá.

Zatímco heterosexuální životní styl není normován, homosexuální životní styl je normován velice přísně. „Homosexuál“ je povinen přiznat si svou sexuální „orientaci“, tedy vyjít z falešného života, zveřejnit ji (tj. provést coming out), najít si jiného „homosexuála“, uzavřít s ním registrované partnerství a žít s ním věrně až do smrti. Tento ideál však nesplňuje odhadem až 99 % „homosexuálů“, což jen zvyšuje společenský tlak na ně kladený. Ačkoliv homosexualisty je drtivá většina populace, naproti tomu homofilní (tj. s kladným pohledem na homosexuální chování) je úzká menšina „heterosexuálů“; pouze ti „uvědomělí“. Proto řada lidí s homosexuálním pudem ze své vlastní volby raději žije heterosexuálním životním stylem. Ti, kteří mají homosexuální pud silnější, přistupují k občasnému či pravidelnému homosexuálnímu styku. I nadále však sami sebe vidí jako „heterosexuály“ nebo se sami pro sebe vymezují jako „bisexuálové“. Takové chování nesmírně irrituje radikální homosexualisty, kteří je „outují“, tj. veřejně označují za tajné „homosexuály“, obvykle s poukazem na případy jejich homosexuálních styků. Cílem „outingu“ jsou především ti, kteří veřejně odmítají homosexualism, jako je třeba bývalý president Václav Klaus. Jiný důvod je ideologický: „to "break the stereotype of homosexuals" of being "timid, weak and unheroic figures"“. Barney Frank: „I think there's a right to privacy. But the right to privacy should not be a right to hypocrisy. And people who want to demonize other people shouldn't then be able to go home and close the door and do it themselves.“ Je tedy zjevné, že homosexualism je vigilantistická ideologie: „Lesbians and gay men have a right, and a duty, to expose hypocrites and homophobes.“ V outingu slyšíme rovněž klassické pravdoláskovní tóny: „The point of outing, as I have defended it, is not to wreak vengeance, not to punish, and not to deflect attention from one's own debased state. Its point is to avoid degrading oneself.“

Ačkoliv součástí LGBT hnutí jsou formálně i bisexuálové, transsexuálové a intersexuálové, radikální homosexualisté takové sexuální „orientace“ popírají, stejně jako podle nich není sexuální „orientací“ pedofilie, zoofilie, nekrofilie či jiná parafilie, údajně pro absenci souhlasu sexuálního protějšku. Sexuální „orientací“ není ani promiskuita či polygamie.

Updated.

Jak si nastavit Google Search

První úrovní hackingu je umět využít stávající možnosti beze zbytku. V HTTP protokollu se tak děje pomocí parametrů při volání procedury GET. Standardem je, že po názvu enginu (včetně jazyka, v němž je napsán) následuje otazník a jednotlivé parametry jsou odděleny ampersandem; na pořadí nezáleží. Hodnota se parametru obvykle přiděluje pomocí znaku pro rovnost. Příklad:

http://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Pr%C3%A1vo&action=history

Tady engine Index.PHP volají 2 parametry: Title a Action. Hodnotou pro Title je řetězec se znaky s diakritikou. Proto je nutné je zakódovat pomocí procenta na %C3 a %A1. Známou výjimkou je engine EUR-Lex, který místo oddělených parametrů předává pouze jeden, oddělený nestandardními dvojtečkami. Příklad.

A teď k parametrům Google Search. Výchozí přehled uvádí česky TechNet. Základem je nastavit si jazyk. Mnoho funkcí totiž v češtině nefunguje a naopak české příkazy nefungují v jiných jazykových versích. Příkladem jsou lety a jejich čísla, např. ČSA z Prahy do Berlína, nebo definice slov.

Jazyk se nastavuje pomocí parametru HL a hodnotou je označení jazyka v ISO-639-1. Příklady – česky: hl=cs, anglicky: hl=en a francouzsky: hl=fr. Seznam všech přípustných hodnot.

Pro přehled všech parametrů existuje nezávislý Google Guide. O operátorech pojednává nápověda: česky a anglicky. Velkou extensí prostého vyhledávání je 22 special features: česky a anglicky. Příklady: převod měn, převod jednotek, počasí, čas, východ nebo západ slunce, údaje o obyvatelstvu, včetně nezaměstnanosti, program kin, mapy nebo hříčka Baconovo číslo.

Srbský pomník vrahovi

Nepřekvapuje. Dnes se vrahům staví pomníky běžně.

Přežitky kommunismu

Jednou z největších výhod Miloše Zemana je, že na rozdíl od Karla Schwarzenberga není konformista. V protikladu s ním umí totiž jít nejen proti vkusu obyčejných lidí (vyhnání Sudetských Němců), ale i proti vkusu elit (vánoční poselství místo novoročního projevu).

Díky Zemanovi tak slavíme výročí osvobození od nacismu (ne od fascismu, jak to označují zastydlí marxisté a rusofilové) 8. května jako na Západě a ne 9. května jako v Rusku. Rovněž senátní a krajské volby byly za Zemana v roce 2000 v jeden den a ne ve dva, jak zní postkommunistická tradice.

Přiznám se, že nebýt Zemana, tak jsem netušil, že Masaryk i Beneš měli vánoční poselství. Tak se podívejme na další kommunistické přežitky, které nám otravují život:

1. Soudní trojky
Zatímco vyšší soudy mají rozhodovat v plénu nebo alespoň v početných panelech, v ČR vrcholné soudy (NSČR, NSS a ÚS) pravidelně rozhodují v trojčlenných senátech. Ustanovení § 23 zákona č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů, totiž soudní soustavu plně sovětisovalo: „Trestní a občanskoprávní kolegium rozhoduje jako soud druhé stolice v senátech složených ze tří soudců příslušného kolegia a dvou soudců z lidu, vojenské kolegium v senátech složených ze tří vojenských soudců vojenského kolegia a dvou soudců z lidu; jinak rozhoduje trestní a občanskoprávní kolegium v senátech složených ze tří soudců příslušného kolegia, vojenské kolegium v senátech složených ze tří vojenských soudců.“ Od té doby jsou sovětská tříčlenná soudní oddělení v českých zemích dodnes.

2. Zrušení porot
Poroty byly zrušeny dne 22. prosince 1948 zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Důvodová zpráva to tehdy přešla pouze tímto konstatováním: „Porotní soudy se zrušují, účast lidu při rozhodování ve věcech trestních je zajištěna složením senátů.“ Nahradili ji soudci z lidu, což je orgán, který se neosvědčil.

3. Zastaralé processní předpisy
Zatímco hmotné právo je od 1. 1. 2014 plně rekodifikováno novými kodexy, byť NZP i NTZ jsou mentálně závislé na svých kommunistických vzorech (ZP 1965 a TZ 1961), processní právo je zatím koncepčně plně kommunistické: OSŘ 1963 i TŘ 1961.

4. Výtržnictví
Ačkoliv příživnictví bylo článkem I částí B bodem 70 novely č. 175/1990 Sb. s účinností od 1. července 1990 zrušeno; výtržnictví, které bylo zavedeno stejnou novelou č. 63/1956 Sb., hyzdí český právní řád dodnes.

5. Čestné prohlášení
Bylo zavedeno zákonem č. 173/1948 Sb., o čestném prohlášení ve správním řízení. Důvodová zpráva to odůvodnila takto: „Zjednodušuje styk mezi občanem a orgány veřejné správy a přispívá k prohloubení vzájemné důvěry v duchu lidové demokracie, která jednak klade zvýšené požadavky na mravní kvalitu a smysl pro odpovědnost každého jednotlivce, jednak požaduje, aby orgány veřejné správy využily mravních hodnot našeho lidu k rychlejšímu a jednoduššímu úřadování.“

6. Excessivní užití presidentských fanfár
Ačkoliv fanfáry z Libuše používal už Masaryk, jejich abusus při každé možné příležitosti, je kommunistická innovace. Např. ještě ani Gottwalda nenapadlo, že by je mohl používat při příchodu do zákonodárného sboru: „Schůze přerušena v 11 hod. 27 minut. V 11 hod. 40 min. vchází do zasedací síně nově zvolený president republiky Klement Gottwald, uváděn náměstkem gen. tajemníka NS dr Ramajzlem a provázen úřadujícím náměstkem předsedy vlády Zápotockým, šéfem protokolu velvyslancem dr Skalickým, kancléřem Smutným a vedoucím úředníkem předsednictva vlády inž. Reimanem. - Členové Národního shromáždění, diplomatický sbor a obecenstvo povstávají a vítají presidenta bouřlivým potleskem a voláním: "Ať žije president Gottwald!" President republiky zaujal své místo na presidiální tribuně. - Schůze opět zahájena v 11 hod. 42 min.“ S tím začal až Zápotocký: „Schůze přerušena ve 12 hod. 18 min. - Ve 12 hod. 31 min. za zvuků fanfár z Libuše, vchází do zasedací síně nově zvolený president republiky Antonín Zápotocký, uváděn gen. tajemníkem NS Kováčikem a šéfem protokolu Šedivým a provázen náměstkem předsedy vlády dr. Mouralem a přednostou kanceláře presidenta republiky Červíčkem. - Členové Národního shromáždění, diplomatický sbor a přítomní hosté povstávají a vítají presidenta bouřlivým potleskem a voláním: "Ať žije president Zápotocký!" President republiky zaujal své místo na presidiální tribuně. - Schůze zahájena ve 12hod. 33 min.“

A určitě existují i další kommunistické přežitky.

Klassický vzhled Windows

Koho stejně jako mne trápí, že ve vyšších versích Windows se vzhled liší od klassického look-and-feel Windows 2000, lze to jednoduše nastavit. Stačí pravým tlačítkem myši kliknout na plochu a pak vybrat poslední možnost: Přizpůsobit. V úplně poslední skupině motivů, Základní a vysoký kontrast, je Klasické nastavení. To pak lze doladit podle potřeby.

Vyhodnocení volebni prognosy

Je po volbách, takže přišel čas vyhodnotit volební prognosu. Plus znamená, že jsem straně dal více mandátů, než dostala, minus, že jsem jí dal méně mandátů, než dostala.

1. ČSSD: 50, skutečnost: 50. Rozdíl: ±0. Tohle není žádná náhoda, dynamický propad ČSSD jsem předpovídal.
2. TOP 09: 31, skutečnost: 26. Rozdíl: +5. Chybu odhadu považuji za v mezích normy.
3. KSČM: 29, skutečnost: 33. Rozdíl: −4. Chybu odhadu považuji za v mezích normy.
4. ANO: 24, skutečnost: 47. Rozdíl: −23. Zde je chyba vůbec největší, ale ANO šlo velice obtížně předpovídat. Buď šlo očekávat debakl, nebo obrovský úspěch. Babiš campagne načasoval stejně skvěle jako kníže před prvním kolem presidentských voleb, takže to druhé.
5. ODS: 19, skutečnost: 16. Rozdíl: +3. Chybu odhadu považuji za v mezích normy.
6. SBB: 14, skutečnost: 0. Rozdíl: +14. Toto je má největší chyba. Dynamika poklesu Bobošíkové byla jasná. Myslel jsem, že spolupráce s Klausem jí prospěje, ve skutečnosti jí ublížila. Pro bývalé voliče ODS je nedůvěryhodná, její bývalí voliči místo ní raději volili KSČM nebo ANO.
7. UPD: 12, skutečnost: 14. Rozdíl: −2. Chybu odhadu považuji za v mezích normy.
8. KDU-ČSL: 11, skutečnost: 14. Rozdíl: −3. Chybu odhadu považuji za v mezích normy.
9. SPOZ: 10, skutečnost: 0. Rozdíl: +10. Této chybě se nedalo zabránit. Ačkoliv někteří mluví o tom, že roztržka mezi Zemanem a Šloufem byla viditelná po celý rok 2013, nemyslím si. Nikdo podle mne nemohl čekat, že Šlouf své vlastní dítě zardousí.

Celkem jsem neuhodl 64 mandátů. Co se týká malých stran, myslel jsem, že SSO získá více než 3 %, takže její campagne hodnotím jako neúspěšnou.

Policie píše do Ameriky

motto:

Ale Džok, můj černý buldog,
ten je grobián,
na habeas corpus tuze zvyklý —
on je Angličan.

Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr! haf! haf!

Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákoník,
dobře že jsem měl ten moudrý nápad,
již ani nekvík.

—Karel Havlíček, Tyrolské elegie

Vyšetřování PEX není v podmínkách zostřující se demokracie nic snadného. Jak vyplývá z informace Tomáše Peciny, celý ten boj s čarodějnicemi dokazuje neuvěřitelnou chabou erudici českých OČTŘ. Tak už jen k zjištění, komu patří domaina nassmer.blogspot.cz potřebovala naše chabrá policie soudní povolení ke zjištění údajů o telekommunikačním provozu (PDF). Přitom každý, kdo má o Internetu a WWW alespoň základní tušení, tak ví, že nassmer je domaina třetího řádu a že majitele blogspot.cz snadno zjistí v WHOIS. Ještě větší komiku vykazuje psaní české police do USA. Texty těchto supplik bohužel nemáme k disposici, ale i oba texty odpovědí (1. v PDF a 2. v PDF) stojí za to.

V první řadě nechápu, jak české úřady přišly na to, že smějí psát do zahraničí, jak se jim zlíbí, jen proto, že se v dožádané zemi náhodou mluví anglicky. Standardně se žádost o právní pomoc se posílá přes české ministerstvo spravedlnosti, to to pošle zahraničnímu ministerstvu spravedlnosti a to příslušnému subjektu. Když se negramotný policista pokusí o zkratku, dopadne to takto:

Předně jim Google píše, že je nezajímá nějaký policista z Horní Dolní, ale pouze soudce (řádný nebo smírčí (magistrate)). České přípravné řízení zjevně za řádný právní process nepovažuje. Z druhé odpovědi vyplývá, že by se Google smířil s tím, že v zaostalé zemi jako je ČR, kde jsou lidská práva prázdnou deklarací, se za právní process považuje i policejní vyšetřování, ale že v takovém případě chce vědět, jaký trestný čin se vyšetřuje.

Jde o založení, podporu a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka v druhém odstavci, tj. na Internetu. Podle Šámalova trestního zákoníku jde o těžký zločin (oceněný sazbou až 10 let natvrdo), tj. čin horší než prosté znásilnění (maximálně 5 let). Myslím, že v USA by pochopili, že v ČR je svoboda slova pouze na papíře, ale to, že myšlenkový přečin je serious felony, to by nepobral nikdo.

Co s tím? Předně je nezbytná zásadní reforma nového trestního zákoníku. Šámal zvláštní část neskutečně odbyl. Například vůbec nepochopil, že veřejnost verbálního deliktu měla jinou závažnost v době Hlavní správy tiskového dozoru a jinou v době Internetu.

Za druhé je třeba ministerstvo spravedlnosti přimět k rekodifikaci trestního práva processního. V ní musí být odstraněna dozorová působnost státního zástupce, neboť státní zástupce není druhem soudce, ale stranou trestního řízení. Soudci musí být přinuceni, aby o zásazích do lidské svobody skutečně rozhodovali. K tomu by zřejmě pomohl regress náhrady škody za protiústavní či obecně protiprávní rozhodnutí a obnovení porot. Pak by se snad už nestávalo, že soud opíše do rozhodnutí, co mu státní zástupce, který to opsal od policie, pošle, a to včetně nechutného policejního argotu: „Osobu Lukáše Beera se doposud provedeným šetřením nepodařilo ustanovit,“ česky: „Dosud se nepodařilo zjistit, kdo je Lukáš Beer.“

Co z toho vyplývá? Pokud má někdo zájem psát například o druhé světové válce to, co si myslí, a ne to, co si je podle Šámalova trestního zákoníku povinen si myslet, nemusí si pracně zřizovat vlastní stránku v USA. Plně postačí dokonce i Blogger, neboť pro české OČTŘ je žádost Google o právní pomoc nepřekonatelný problém.

Vzbuzení veřejného pohoršení

Většina skutkových podstat přestupkového zákona není široce známa ani právníkům. Ustanovení § 47 odst. 1 písm. c) („Přestupku se dopustí ten, kdo vzbudí veřejné pohoršení.“) k nim však nepatří, to by měli znát i laici. Podrobně bylo popsáno v rozsudku NSS čj. 2 As 69/2003–50 (PDF).

Čeští novináři jsou však ignoranti, takže neznají ani to. Výraz „atteinte à la pudeur publique“ tak „přeložili“ jako „porušování dobrých mravů“, což je naprostý nesmysl, protože dobré mravy jsou pouhý korrektiv v soukromém právu. Přitom výraz atteinte à la pudeur publique, doslova ohrožení veřejného studu, není nic jiného než opis starého známého outrage public à la pudeur. Jediný rozdíl je, že v Maroku to není jen přestupek, ale přečin.

Je zajímavé, že v jiných zemích takoví ignoranti nejsou, tento delikt umějí přeložit správně: violating public decency nebo Erregung öffentlichen Ärgernisses.

Právní hlídka

Jedním z důvodů, proč tištěné noviny mají stále menší náklad, spočívá v jejich nekvalitě; jednoduše nepřinášejí to, co by od nich čtenáři chtěli. Proč třeba žádný český deník nemá právní zpravodajství? Nejlepší český právní novinář, Tomáš Němeček, měl právní rubriku v Lidových novinách, ale ta byla kommentováním. Nevím, co komu brání, aby deník jednou za týden přinesl annotaci všech meritorních rozhodnutí všech 3 nejvyšších soudů. Zkusme to místo nich:

1. NSČR – za poslední týden zveřejnil 31 rozhodnutí. Nejnovější jsou z 18. 9. 2013.
2. NSS – za poslední týden zveřejnil informaci o 123 rozhodnutích, přičemž nejnovější je z pátku 27. 9. 2013 a v informacích jsou chyby (zřejmě chybné OCR cizích rozsudků). Odkaz poskytnout nelze, neboť to web NSS neumožňuje. První zveřejněná rozhodnutí (ne toliko informace) pocházejí z 20. 9. 2013, ale pouze některá. Problém je v tom, že rozhodnutí jsou zveřejňována chaoticky, takže ani rozhodnutí třeba z 2. 9. 2013 nejsou dodnes zveřejněna všechna. To je chronický problém NSS.
3. ÚS – za týden nezveřejnil žádné rozhodnutí. Zveřejňování rozhodnutí je naprosto chaotické; čísla rozhodnutí nejsou zvyšována chronologicky. Poslední 5 rozhodnutí nepřerušované řady: 80663, 80662, 80661, 80660 a 80659. Datum rozhodnutí/vyhlášení (správně by se nemělo lišit) je u všech zřejmě 11. září 2013. Na to, že je dnes 29. září 2013, to znamená 18 dní zpozdění. Mimosystémovou výjimkou jsou 2 rozhodnutí: jedno bylo vyhlášeno 16. 9. 2013 (ačkoliv bylo vydáno již 3. 9. 2013) a druhé 19. 9. 2013 (ačkoliv bylo vydáno již 15. 8. 2013).

Jak tedy postupovat?

1. NSČR – lze vybrat meritorní rozhodnutí zveřejněná v posledním týdnu. Lze si je i snadno exportovat. Problém je, jak rozlišit meritorní a processní rozhodnutí. Cum grano salis lze uvažovat pouze rozsudky, kterých bylo 9.
2. NSS – lze vybrat meritorní rozhodnutí zveřejněná v předposledním týdnu. Problém je, že je to dosti pracné, protože web NSS příliš neumožňuje smysluplné třídění. Navíc jich je málo; většina tak nových rozsudků dosud publikována není. Takže výběr doby by měl znít: předpředposlední týden. Tehdy bylo vydáno 34 rozsudků, nicméně většina meriotorních má opět problém s publikací. Proto jako optimum se jeví týden, který byl před 3 týdny, přičemž však od 2. 9. 2013 do 9. 9. 2013 nebyl vydán žádný rozsudek – zřejmě výjimečná situace.
3. ÚS – stejně jako u NSS. V týdnu od 2. 9. 2013 do 8. 9. 2013 bylo zveřejněno 6 nálezů.

České samohlásky

Pro samohlásky se používá trojúhelník či lichoběžník Christopha Friedricha Hellwaga z roku 1781, který mi přijde matoucí. Je to proto, že samohlásky mají 4 vlastnosti:

1. přednost/zadnost
2. otevřenost (výška)
3. zaokrouhlenost rtů
4. kvantita (délka)

Nacpat je dvourozměrné tabulky je tedy nepřehledné. Ačkoliv všechny opposice mohou být graduální, v češtině je kvantita privativní. Na rozdíl od francouzštiny a němčiny zaokrouhlenost v češtině nehraje roli: Zadní samohlásky (o + u) jsou zaokrouhlené, ostatní (a, e, i) jsou nezaokrouhlené (napjaté).

tabulka	přední	téměř přední	střední (centrální)	téměř  zadní	zadní
zavřené	í [i:]				ú, ů [u:]
téměř zavřené		i [ɪ]		u [ʊ]
polozavřené					o, ó [o:]
středová
polootevřené	e [ɛ], é [ɛ:]
téměř otevřené
otevřené		a	á [ä:]

Polootevřená výslovnost je česká, polozavřená výslovnost je moravská. K tomu je třeba dodat, že za téměř přední se udává pouze [ɪ] a [ʏ]; já jsem sem přiřadil rovněž české a, které má více přední výslovnost než centrální.

Zemřel polský estébák, Marceli „Albín“ Reich

motto: „Wir verlieren in ihm einen unvergleichlichen Freund der Literatur, aber ebenso der Freiheit und der Demokratie.“
—Angela Merkel

Kommunista (předválečný stalinista – člen Komunistische Jugend a pak KPD, od 17. 8. 1945 člen potomní PZPR), od října 1944 příslušník polské StB (= UB) a kommunistický špión s krycím jménem Albín, přítelem svobody a demokracie?

Dlouho jsem považoval Kapitánovu a Gogovu kritiku dnešních papalášů za upřílišněnou. Odmítal jsem srovnání s normalisační propagandou, měl jsem za to, že spin doctoring není lhaní. Nyní se ukazuje, že lidé jako Merkelová nejen, že zamlčují nepohodlná fakta, ale dokonce rovnou lžou. Tak se podívejme na to, co přední světová media odbyla jednou větou (NYT: „Grateful to the Soviet Army for liberating Poland, Mr. Reich-Ranicki joined the Polish Communist Party and, posted as a diplomat in London, worked for Polish intelligence, a mission for which he assumed the pseudonym Ranicki.“) nebo zcela zamlčela (Guardian: „After the end of the war, he joined the Polish army and was briefly stationed at the consulate general in London.“), podrobněji.

Urząd Bezpieczeństwa byla instituce, proti níž byla StB spolek hochů z nedělní školy. Na druhou stranu je nutno uznat, že UB působil v zemi, kde se bratři Mašínové počítali na stovky, kde zuřila občanská válka. Ale přesto. Agent UB by měl za své zločiny stanout před nezávislým soudem a ne být presentován jako morální arbitr.

Podobná kariéra byla běžná: Zatímco jen 1 % Poláků byli Židé, v UB tvořili celých 37 % (167 z 450). Co vlastně Ranicki v UB dělal? To není přesně známo a on sám to tajil. Trochu jasno vnáší Gerhard Gnauck ve své knize Wolke und Weide. Marcel Reich-Ranickis polnische Jahre (2009), ISBN: 978-3608941777. Ukázku z ní přetiskl Die Welt. Jisté je, že byl kvalitním kádrem: V roce 1946 byl jmenován nadporučíkem UB a v témže roce dostal stříbrný kříž za zásluhy. V roce 1947 se stal vedoucím II. oddělení VII. odboru ministerstva veřejné bezpečnosti (MBP). V jeho gesci bylo vyzvědačství v Západním Německu, UK a USA.

V roce 1948 byl vyslán jako agent Albín do UK. Jako uvědomělý soudruh měl na starosti dozor nad emigranty a kulturní politiku: „Ranicki zajął najbardziej skrajne stanowisko wśród wszystkich członków Koła, radził usunąć Słonimskiego zestanowiska dyrektora, gdyż bez tego nie było gwarancji, że Instytut będzie realizował politykę partii.“ Dne 31. 10. 1949 byl z UK odvolán, čímž začal Reichův přerod na Freund der Freiheit und der Demokratie. Podle Reichova názoru byl za tím antisemitism, což však nepotvrzují žádné archivní prameny. Ke dni 31. 1. 1950 byl z MBP propuštěn, dostal 14 dní vězení za visum, které vydal svém příbuznému, a 3. 3. 1950 byl vyloučen ze strany. I když ještě v roce 1951, znovu v roce 1953 a opět v roce 1955 žádal o znovupřijetí do strany a ačkoliv jeho snaha v roce 1957 byla korunována úspěchem – opětovným přijetím do strany, zrod přítele svobody a demokracie již byl dokonán a potvrzen emigrací do SRN v 1958 za nejasných okolností.

Pravdoláskařský trolling

V posledních dnech jsme byli svědkem zajímavého fenoménu. Ke klassické trollovací stránce Karla Goldmanna, Čechy v ČR nechceme!, přibyl trolling neonacistů na Facebooku. Protože na FB už nejsou, tak 2 jejich obrázky: Romana Pikanová a Lucie Prcie Bittalová. Všimněte si, že v případě Lucie Prcie Bittalové jsou tam pouze tři náhodní kolemjdoucí a ti navíc mají nanejvýše sklony pouze k xenofobii; nejsou to neonacisté. Pravdoláskaři si vystačí sami; k nadávání na Romy nepotřebují žádné neonacisty.

Příčina? Protože jsem příliš četl Jana Sterna, tak jsem si původně myslel, že z progressivistů mluví jejich podvědomí, že jsou ve skutečnosti kryptonacisty. Ale pak přišel BT s Occamovou břitvou v podobě úsloví odříkaného chleba největší krajíc. Progressivism jako sekulární kalvinism je totiž se svou povinnou multikulturalitou a politickou korrektností nelidský. Pravdoláskaři sice věří, že rasism je Zlo, ale občas si potřebují ulevit. Je to podobný princip, jako když ve středověku bylo v rámci disputací dovoleno popírat Boha nebo v rámci karnevalu bylo dovoleno dělat si legraci z Ježíše a hierarchie. Ventil z povinných názorů.

Osobně se domnívám, že tato dvojí morálka (navenek hlásám multikulturní obohacení, uvnitř o tom nejsem tak přesvědčen, což pak vyvře v davové situaci) povede ke stejným traumatům jako officiální kalvinistická asexualita, jejímž klassickým případem jsou 50. léta v USA. To je výtečně popsáno kasuistikách v prvním vydání publikace Our Bodies, Ourselves (1971).

Update: Díky trollingu pracuje pro vládu a Židovce už nic nenalívej, za chvíli ji čeká transport!

Volební prognosa

Ačkoliv ve svých volebních prognosách nejsem úspěšný (vyhodnocení Tomáše Peciny + mé), přesto si dovolím v této bouřlivé době sepsat svou vlastní. Jde o odhady počtu mandátů:

1. ČSSD: 50
2. TOP 09: 31
3. KSČM: 29
4. ANO: 24
5. ODS: 19
6. SBB: 14
7. UPD: 12
8. KDU-ČSL: 11
9. SPOZ: 10